EUR 24,750 || 
JPY 15,035 || 
USD 21,695 || <p>Jedním z nejoblíbenějších materiálů pro šití oblečení i různých věcí do domácnosti je rozhodně bavlna. A není divu, s bavlněnými látkami se snadno pracuje, jsou přitom univerzální a můžete si snadno vybrat tu pravou pro jakýkoli kreativní projekt. Obliba bavlny Bavlna je přírodní materiál, má skvělé vlastnosti a velmi příjemně se nosí. Je prodyšná, komfortní a snese ...</p> <p>The post <a href="https://www.suprzena.cz/bavlnene-latky-nekonecne-moznosti-pro-vase-kreativni-tvoreni/">Bavlněné látky: Nekonečné možnosti pro vaše kreativní tvoření</a> first appeared on <a href="https://www.suprzena.cz/">SuprŽena.cz</a>.</p>
Čas načtení: 2025-05-28 14:39:40
Bavlněné látky: Nekonečné možnosti pro vaše kreativní tvoření
Jedním z nejoblíbenějších materiálů pro šití oblečení i různých věcí do domácnosti je rozhodně bavlna. A není divu, s bavlněnými látkami se snadno pracuje, jsou přitom univerzální a můžete si snadno vybrat tu pravou pro jakýkoli kreativní projekt. Obliba bavlny Bavlna je přírodní materiál, má skvělé vlastnosti a velmi příjemně se nosí. Je prodyšná, komfortní a snese ... The post Bavlněné látky: Nekonečné možnosti pro vaše kreativní tvoření first appeared on SuprŽena.cz.
\nČas načtení: 2024-06-24 09:36:28
Ať otázky a odpovědi Kristiny Barty zůstanou nekonečné!
Na podzim loňského roku vydala klavíristka a skladatelka KRISTINA BARTA se svým kvartetem nové album s přiléhavým titulem „Endless Questions And Answers“. Jde o pozoruhodnou nahrávku, o níž nemohu nenapsat, byť uplynulo již osm měsíců. Jde o stále aktuální počin, a nejen proto, že se objeví co nevidět vinylové vydání. Jeho křest je plánován na 5. srpna od 21.00 v pražském Jazz Docku! Se dvěma alby „EMA29“ (2017) a „Love And Passion“ (2021) na rakouské značce Alessa Records se Kristina Barta […] The post Ať otázky a odpovědi Kristiny Barty zůstanou nekonečné! first appeared on Jazz Port.cz. Zobrazit celý článek Ať otázky a odpovědi Kristiny Barty zůstanou nekonečné!
Čas načtení: 2019-08-01 09:50:27
Zdeněk Neubauer, Ladislav Kováč: Listy o biologii (Korespondence 1975–1990 a další texty)
Kniha poskytuje pohled na život dvou mimořádných osobností české a slovenské biologie, filozofie a veřejného života. Zdeněk Neubauer (1942–2016) a Ladislav Kováč (*1932) začali svou akademickou kariéru jako vynikající biologové, aby pak během československé normalizace byli nuceni přežívat v nezáviděníhodných polooficiálních strukturách, zbaveni možnosti pracovat a učit. Nevzdali se, působili dál, a v roce 1990 se do akademického i veřejného života s plným nasazením vrátili. Větší část tohoto svazku, připraveného k vydání Lucií Novákovou a Antonem Markošem, tvoří dochovaná korespondence z let 1975–1990, která plasticky ilustruje duchovní zápasy a polemiky obou protagonistů. Dopisy jsou doplněny výborem článků z let po roce 1990. Pro lepší pochopení dobových souvislostí editoři proložili text vzpomínkami, samizdatovými články, životopisy a literárními odkazy. Ukázka z knihy: INTERMEZZO 4 Směšné jánošíkovské výskoky Markoš Šedesáté výročí Republiky 1978, sobota, a my, mladí asistenti katedry, jsme se snad všichni nacházeli na sjezdu Čs. biochemické společnosti v zotavovně Bedřichov ve Špindlerově Mlýně. Dopoledne bylo volné (anebo jsme na program nešli, už nevím), a tak jsme se v mrazivém počasí vybrali nahoru na Labskou boudu. Přišla řeč i na to, že odpoledne bude valná hromada Společnosti, s volbou nového výboru; kandidátku jsme dostali. Shodli jsme se, že na kandidátce by měl figurovat i L. Kováč, kterého jsme dobře znali (a také jeho osud), a také byla ještě v čerstvé paměti ona aféra s nobelovkami (viz „Intermezzo I“). I shodli jsme se, že by bylo dobré ho na kandidátku navrhnout – a nakonec to vyšlo tak, že návrh mám přednést já a slovensky: žiju v Praze, přítomní Slováci mě tudíž neznají, bude to zajímavé. Sezení se odehrávalo v divadelním sále, na jevišti nasvícený výbor, obecenstvo v přítmí. Předseda (tuším to byl prof. Križko z Bratislavy) zasedání uvedl a pak zahájil volbu: má někdo návrhy ke zveřejněné kandidátce? Tak jsem přednesl svůj (náš) návrh a ozval se potlesk (asi proto, že v hledišti byla tma). Soudruh předseda se zakabonil a nakonec z něho vypadlo, že to není tak jednoduché doplnit na kandidátku nějaké jméno: to, co držíme v ruce, je seznam předem schválený na ÚV KSČ a s doplněným seznamem by tam museli napochodovat ještě jednou. Ozval se smích a tím to skončilo. Nedělali jsme si velké iluze, ale skutečnost, že i vedení nicotné společnosti musí schvalovat vrcholný stranický orgán, nás přece jen překvapilo. Bylo to zajímavé. Po návratu jsem byl na koberečku u své šéfky, ale jak jsem pochopil, té předtím umyli hlavu seshora. Nic strašného, spíše výtka na téma: Teď, když Laco – samozřejmě také zásluhou úsilí a přímluv svých pražských přátel – mohl opustit vyhnanství a může se vrátit ke své práci, je třeba ho nechat pracovat a zbytečně na něho neupozorňovat. To mě přece mělo napadnout a nedělat kolem Kováče cirkus. Kováčovi pražští přátelé to neviděli rádi. Tím aféra skončila. Napsal jsem mu tedy dopis, ve kterém jsem se omluvil za nepřístojnost a vyslovil naději, že nebude mít kvůli tomu nepříjemnosti. V odpověď jsem dostal dopis, který níže přetiskuji. Dnešníma očima vypadá možná poněkud mravokárně, ale pro mne to bylo něco úžasného – nic podobného jsem předtím nedostal – a tak jsem si ho odložil. Doklad doby. L . KOVÁČ A. MARKOŠOVI, 18. 11. 1978 Milý Tonko, ďakujem Vám za Váš list. Podľa toho, ako mi o príhode na Biochem. zjazde hovorili moji bývalí spolupracovníci, ide len o nepatrnú epizódu; nemusíte preto mať obavy, že by mohla mať i najmenšie nepriaznivé dôsledky pre mňa, a verím, že ani pre Vás. Skôr Vám ďakujem za prejavené uznanie a dôveru. Obávať sa netreba agresivity a nenávisti ľudí ako Zelinka, ľudí bez akéhokoľvek profesionálneho kreditu, úbohých vo svojom sadizme práve tak ako vo svojej nenávisti. Aj vtedy, keď nám takíto ľudia ubližujú, akokoľvek ťažko niekedy, sú mimo nás, sú skôr čosi ako živelná pohroma; ak ich vôbec berieme ako ľudí, zasluhujú si skôr iba náš súcit a ľútosť – sú to ľudia nespokojní a nešťastní. Alebo, povedané biblickými slovami, nevedia, čo činia; aspoň väčšina z nich. Obávať sa treba skôr ľudí, ktorých z profesionálneho hradiska oprávnene môžeme považovať za svojich kolegov, z ktorých mnohí sú našimi priateľmi, ktorí dokonca myslia rovnako ako my, ibaže sú nekonečne konformní, nekonečne zbabelí, nekonečne – nedá sa nič robiť, treba to tak povedať – nemravní. Dobrí na všetky strany, vlažní k dobru rovnako ako ku zlu, ochotní vykonávači príkazov zhora, vždy bez úhony prechádzali všetkými režimami, starší z nich protektorátom, stalinským obdobím, dubčekiádou… a ešte so zdarom prežijú niekoľko peripetií tohoto uponáhľaného záveru storočia. Najtrápnejšie je, keď tí z nich, čo majú dostatočné všeobecné vzdelanie, argumentujú – i úprimne sami pred sebou – implicitne ba niekedy i explicitne odvolávaním sa na Galilea: to oni v záujme vedy či dokonca v záujme vedeckej pravdy sa do roztrhania tela predávaj a kurvia! V skutočnosti im, žiaľ, zbabelým dušičkám, nejde o nijaké transcendentujúce ciele, ale iba o ich bidielko. Pravda je taká, že keď sa sociálna štruktúra opotrebuje a ideovo vyprázdni – čo je dnes náš prípad – získavajú takíto ľudia navrch. Akokoľvek by nadávali na pokrytectvo, korupciu, hypertrofiu lží, duchovný úpadok, oni predovšetkým sú zaň zodpovední. A preto by raz predovšetkým oni mali byť volaní na zodpovednosť. A najmä oni by mali byť zaslúžene potrestaní. Lenže v tom je celá zložitosť veci: Často sú to naši dobrí priatelia a máme ich radi; alebo sú to ľudia inteligentní a nemôžeme si nevážiť ich inteligenciu; alebo sú nám ľudsky zrozumiteľní a padne nám ich často ľúto. Väčšinou nie sme schopní im čokoľvek vytknúť – veď kto bude nahluchlému vytýkať, že je nahluchlý? Bez snahy ublížiť, z úprimnej a často premyslenej obavy, aby sme sa ich nedotkli, predsa len občas dáme im najavo svoju mravnú superioritu. To vlastne ste nechtiac urobili aj Vy svojim gestom na Zjazde. A to je to najhoršie, čo sa im môže stať; vtedy kdesi hlboko v nich zapiští ubíjaná a potláčaná ľudskosť; zamrví sa svedomie; zacítia nachvíľu svoju úbohosť. A zapnú sa okamžite kompenzačné mechanizmy: Keby nebolo Vás, nič z tohoto by nezacítili; kto je teda vinný, sú nie oni, ale Vy. V tom, priznám sa, mám jediné obavy z následkov onej zjazdovej epizódy pre Vás. Stále považujem túto zjazdovú epizódu len za modelový prípad čohosi všeobecnejšieho, čo by som rád v tomto liste analyzoval. Viem si predstaviť, ako Vám všetci hovorili: bolo to nerozumné, naivné, nikomu to neprospelo, poškodilo to ‚veci‘, vede, Slovensku, Kováčovi, Markošovi atď. Nemyslím si, že možno jednoducho povedať: Naopak, bolo to rozumné. Ale práve tak nemožno povedať, že to bolo nerozumné. Je nerozumné ísť hlavou proti múru; bolo by dnes nerozumné postaviť sa na Václavské námestie, poliať sa benzínom, zapáliť sa a nechať nejaké protestné vyhlásenie napr. proti korupcii na vysokých školách. Múdrosť z poviedky o cisárových nových šatách nie je celkom jednoduchá: mnoho podmienok sa musí zísť, aby nevinný detský hlások konštatujúci, že cisár nemá šaty, zvrátil dejiny. Rozumnosť konania znamená v podstate optimalizáciu konania, zváženie ziskov i strát, zváženie rizika, zváženie pravdepodobnosti výhry a prehry. Možno, že v každej takejto ‚rozumnosti‘ je už aj kúsoček nemravnosti. Lenže kto je mravný v nemravnej dobe? Ten, kto si zachová čisté ruky iba preto, lebo s nimi nikdy nič neurobil? Ten, kto efektným, no zbytočným gestom zavrel si navždy možnosť k akémukoľvek uváženému pozitívnemu konaniu? A či naopak ten, kto v úprimnom presvedčení, že slúži veľkému mravnému cieľu používa akékoľvek prostriedky? Každý z nás sám musí byť pre seba sudcom; a predovšetkým sami pred sebou zodpovedáme sa za mieru svojej mravnosti či nemravnosti. Z biologického hľadiska každý z nás optimalizuje svoje správanie tak, aby maximalizoval svoje prežitie; všetci sme teda vlastne iba sebci; lenže pre niekoho sa jeho Ja začína a končí ním samým, kým pre niekoho iného súčasťou jeho Ja je i kulturne dedičstvo minulosti, i veľké ideály ľudstva, i potreba pravdy, a úsilie o vlastné prežitie je takto súčasťou úsilia o čosi, čo našu individuálnu fyzickú i psychickú existenciu ďaleko prekračuje. Ideály mravnosti, v ich čiernobielej jednoznačnosti ‚áno, áno – nie, nie‘ nám slúžia iba ako pomôcky v hľadaní optimálnej stratégie, ktorej zmyslom je aj ich vlastné uchovanie, utvrdenie a rozvinutie. (Sú, pravda, okamihy, keď každá optimalizácia končí. Keď jediný spôsob, ako človek môže ostať sám sebou – v tom transcendentujúcom zmysle, v ktorom Ja obsahuje v sebe ľudstvo a možno vesmír – je ten, že stojí bezohľadne a nekompromisne vo svojej pravde, a to i za cenu vlastného zničenia. Lenže to sú výnimočné okamihy v živote jedincov i v živote spoločenstiev; príležitosti k hrdinstvám. Všedné dni, všedné mesiace, všedné roky, ktoré teraz žijeme, nie sú výzvy ani príležitosti na hrdinstvá; prichodí nám žiť v nich uvážený, triezvy, nevzrušujúci život bez výbuchov vášní, bilancujúci medzi cynizmom a beznádejou na jednej strane a naivným romantizmom na druhej.) Vy, Vaša generácia to máte omnoho ťažšie, než sme mali my. Voľby, pred ktoré ste stavaní, sú zložitejšie a vyhliadky neistejšie. Vieme dnes už oveľa viac o dynamike zložitých systémov a to, čo vieme, nám nezjednodušuje konanie: Vieme dnes, akú dôležitú rolu hrajú nestability v tejto dynamike, no vieme i to, že o trajektórii, ktorú bude systém za nestabilitou sledovať, rozhodujú fluktuácie, náhoda. História sa nám iba ex post javí ako čosi racionálne: koľkí z tých, ktorým ‚budúcnosť dala za pravdu‘, vďačili za to v skutočnosti iba typu fluktuácie, ktorá sa realizovala?! Toto je iný aspekt ‚rozumnosti‘ nášho konania: ak ho budúcnosť ocení, bude správne, ak ho zatratí, bude nesprávne. Viac než kedykoľvek v minulosti, zásluhou Thoma, Prigogina či Eigena rozpoznávame veľkosť svojej slobody i veľkosť svojej zodpovednosti. Píšem Vám toto všetko, Tonko, preto, lebo viem, v akej zložitej situácii se na fakulte nachádzate a ako často sa musíte rozhodovať a voliť. Načúvajte predovšetkým svojmu vlastnému hlasu, snažte sa ostať čistým najmä sám pred sebou; usilujte sa o to, aby ste sa stali silnou osobnosťou, čo v podstate znamená človekom so stabilnými hodnotami. Naša spoločnosť, bohužiaľ, nemá hodnoty; hľadajte ich preto inde; pre nás, ktorí sa profesionálne zaoberáme vedou, je to ľahšie než pre iných, pretože veda, usilujúc o pravdu, uľahčuje výstavbu systému hodnôt. Tak sa mi zdá, že to hlavné, čo musíme robiť v zložitej spoločenskej situácii, v akej sme nútení žiť, je robiť poriadne svoju robotu: usilovať sa o profesionálnu perfektnosť vo výskumnej práci a vo Vašom prípade aj dobre učiť, to znamená v podstate robiť dve veci: byť vzorom mladým ľudom a nútiť ich k vlastnému mysleniu. To sa mi javí ako jediná možnosť obrany pre prípad, že by tí, kterých ste sa na zjazde dotkli, mali Vám to mať za zlé a chceli Vám prípadne v budúcnosti škodiť. Ináč na celú vec čo najrýchlejšie zabudnite, aby ste mali pokoj a sústredenú myseľ na tie veci, ktoré sú teraz před Vami: úspešnú prácu s trypanozómami, čo najplodnejší pobyt na zahraničnom pracovisku, kvalitnú pedagogickú činnosť. To všetko sú tiež dôležité stupne na to, aby ste raz mohli Vy vo výbore biochemickej spoločnosti – či v inom orgáne našej vedy – ovplyvňovať duchovný život v našej krajine. Je nesporné, že Zelinkovcov (i iných) musia v týchto funkciách vystriedať ľudia profesionálne zdatní a osobne statoční; a jednoduchá matematika ukazuje, že to budú musieť byť ľudia z Vašej generácie. V tomto i inom môžete, samozrejme, naplno počítať s mojou podporou. Srdečne Vás i Vašu manželku zdraví Laco Ladislav Kováč (*1932) je emeritný profesor Univerzity Komenského v Bratislave. Rodák zo Závažnej Poruby vychodil ľudovú školu v rodisku a gymnázium v Liptovskom Mikuláši (1942–1950). V Prahe absolvoval Karlovu univerzitu (1950–1954) a doktorandské štúdium (ašpirantúru) na Karlovej univerzite a v Československej akadémii vied (1954–1957). Od roku 1957 bol učiteľom na Prírodovedeckej fakulte Univerzity Komenského v Bratislave, kde bol od roku 1964 vedúcim katedry biochémie. V normalizačných čistkách (1970) bol z univerzity prepustený a potom bol zamestnaný ako chemik v Psychiatrickej liečebni v Pezinku (1970–1976) a výskumník v Ústave fyziológie hospodárskych zvierat SAV v Ivanke pri Dunaji (1976–1989). Bol ministrom školstva SR (1989–1990) a veľvyslancom Českej a Slovenskej federálnej republiky v UNESCO (1990–1991). Pôsobil ako hosťujúci profesor na inštitúciách vo Francúzsku (1964, 1967, 1984, 1987), Nemecku (1968), Spojených štátoch amerických (1969–1970), Švédsku (1985), Argentíne (1988) a Rakúsku (1997–1998). Je zakladajúcim členom Slovenskej akademickej spoločnosti a čestným členom Učenej spoločnosti Českej republiky. Zdeněk Neubauer se narodil 30. 5. 1942 v Brně, zemřel 5. 7. 2016 v Praze. V letech 1960–1965 studoval na Přírodovědecké fakultě UK v Praze, promoval v oboru mikrobiologie a virologie. V letech 1965–1970 studium na Filosofické fakultě UK (epistemologie a logika); současně v letech 1966–1970 absolvoval postgraduální studium v Mezinárodním ústavu pro genetiku a biofyziku v Neapoli; výzkum regulace životního cyklu bakteriofágů. V letech 1970–1983 působil jako vědecký asistent na katedře mikrobiologie Přírodovědecké fakulty UK Praha (řízené dědičné přestavby genomu; morfologie a morfogeneze bakteriálních kolonií). V letech 1982–1989 byl programátorem u firmy META, kromě toho jako soukromý badatel přednášel a psal články pro "paralelní kulturu" z v oblasti epistemologie, teoretické biologie a dalších směrech poznání. V letech 1990–1996 založil a posléze vedl katedru filosofie a dějin přírodních věd na Přírodovědecké fakultě UK v Praze; současně (do roku 2000) byl členem Centra pro teoretická studia UK a AV. Nakladatelství Malvern, Praha, 2019, 1. vydání, váz., 514 stran. {loadmodule mod_tags_similar,Související}
Čas načtení: 2024-06-27 12:00:20
Google ruší nekonečné rolování ve vyhledávání a vrací se ke starému řešení Stránkovací lišta se vrací na desktop i mobil Změna se nejprve dotkne počítačů, později i mobilních zařízení Společnost Google oznámila, že ruší funkci nekonečného rolování na stránce s výsledky vyhledávání, kterou zavedla v letech 2021 a 2022. Tato změna se nejdříve dotkne uživatelů […] Celý článek si můžete přečíst na Vyhledávání Google se vrací do minulosti: Nekonečné rolování končí, nahradí ho starý známý „Goooooooooogle“
Čas načtení: 2024-11-02 00:00:00
Primátí nekonečna: Šimpanzům by na Shakespeara nestačilo ani 7 googolů let
Podle Věty o nekonečné opici by blíže neurčený počet primátů na psacích strojích za nekonečně dlouhou dobu náhodně naťukal „skoro jistě“ každý možný text nekonečně mnohokrát. V konečných dimenzích by to trvalo zoufale dlouhou dobu, pokud by to ovšem nebyl primát vyzbrojený selekčním algoritmem, který projede pravděpodobností jako nůž máslem.
Čas načtení: 2020-04-04 07:31:01
Překonejme protikorupční „paranoiu“
Rychle překonat devastující následky epidemie samotné (a způsobu jejího řešení zvláště) nebude možné bez zásadní změny atmosféry ve společnosti a bez opuštění některých tragicky mylných představ poslední éry. Atmosféru v uplynulé dekádě snad nejvíce charakterizovala všeprostupující hysterická protikorupční paranoia, stavějící na lidské závisti a nepřejícnosti. Zpočátku byla zneužívána v rámci politického boje jako zbraň proti pravicové Topolánkově a Nečasově vládě, ale postupně ovládla politiku jako celek. I veřejné mínění. Zavlekla naši zemi do dusivé a nenávistné atmosféry všeobecného podezřívání, uměle vytvářených skandálů, údajných protikorupčních monstrprocesů a rychle se šířící houštiny byrokratických procedur, majících – prý všudypřítomné – korupci bránit. S charakteristikou naší země jako země korupční jsme nesouhlasili nikdy. Vždy jsme ji považovali jen za jednu z forem politického boje, na které se snažilo vyprofilovat několik politických subjektů, spíše hnutí než autentických, ideově vymezených politických stran. Ve společnosti byl šířen názor, že český podnikatel, obdivovaný hrdina 90. let, je nedůvěryhodný a pochybný zloděj. Stejně byl hodnocen i velký český kapitál vzniklý v privatizaci. Tehdejší privatizace se stala znovu předmětem účelové, zcela nepoučené kritiky. Heslem doby byla tzv. transparentnost, která likvidovala soukromí lidí na exponovaných místech i obchodní tajemství firem. Ambicí státu se stala kontrol všeho a všech. Ctností je udavačství a obdivovanou hodnotou chorobná závist. Možnosti skandalizace kohokoliv za cokoliv nekonečně vzrostly a současně s tím posílila moc bezpečnostních složek a justice. V této atmosféře „rozkvetl“ celý průmysl samozvaných protikorupčních iniciativ a neziskových organizací, které se přisály na stát, vnucují mu nátlakem své zájmové agendy, jsou jím jako „bohulibé“ financovány z veřejných prostředků a strhávají na sebe významnou část veřejné moci. Jejich nástrojem je skandalizace nepohodlných, zastrašování a nátlak na veřejné činitele a další zužování prostoru, jímž musí projít každý záměr cokoli významného udělat. Paralýza efektivního vládnutí v důsledku této hysterie viditelně narostla. Politikové na všech úrovních se ze strachu z obvinění z korupce bojí cokoliv důležitějšího rozhodnout. Často politiku opouštějí nebo se v ní nadále vůbec nechtějí angažovat. Pokud najdou odvahu k rozhodnutí, „protikorupční“ byrokratické postupy učiní uskutečnění jakéhokoli záměru v reálné době prakticky nemožným. Proto například u nás trvá tak dlouho stavební řízení, proto se nikam nepohnula výstavba infrastruktury a proto se vláda místo práce pro občany věnuje sebeobraně svých členů. Velkým tématem těchto dní je spor o to, zda vláda zareagovala na hrozící epidemii včas a proč vznikl nedostatek ochranných pomůcek, který byl největším problémem prvních dnů epidemie. Situace byla bezprecedentní a připravena na ni nebyla vláda v žádné zemi na světě. U nás je však třeba zmínit ještě jednu důležitou věc – vláda nebyla schopna za stávajících poměrů jakékoliv nákupy nedostupných zdravotních pomůcek realizovat. Striktní a nesmyslně komplikovaný zákon o veřejných zakázkách se svými lhůtami a byrokratickými požadavky neumožňoval v normálních poměrech vládě přiměřeně jednat a preventivně se na zdravotní krizi takovéto dimenze připravit. Zákon o veřejných zakázkách vyžaduje realizovat jen „nejlevnější“ nákupy, takže se dá nakupovat téměř jedině v Číně, což diskriminuje naše výrobce. Prostřednictvím zákonů tohoto typu se výroba stěhuje do Číny. Teprve poté, co se epidemie u nás objevila, mohla vláda vyhlásit stav nouze, který umožnil neuplatňovat absurdní byrokratické postupy motivované protikorupční paranoiou. Přesto i ministr vnitra veřejně vyjádřil obavu z možného svého postihu za tyto nezbytné kroky poté, až se vlna nákazy přežene. Obrazem absurdity doby je i příběh hlavní tváře boje s nákazou koronaviru, epidemiologa Prymuly. I on se stal obětí protikorupční kampaně a z toho důvodu mu nebyla dána bezpečnostní prověrka, kterou na svém postu má mít. Podle našich platných pravidel by měl být člověk řídící boj s epidemií v důsledku neprůhledných protikorupčních procedur odvolán uprostřed nejvážnější zdravotní krize v historii našeho moderního státu. Vláda si je evidentně vědoma nesmyslnosti těchto pravidel a ignoruje je. Chceme-li rychle překonat devastující následky současné epidemie pro naši ekonomiku a zajistit její rozkvět do budoucna, je nezbytné protikorupční hysterii opustit. Ne proto, že by nebezpečí korupce a zneužití moci neexistovalo. Ale kvůli poznání, že tyto jevy nelze vymýtit dalšími a dalšími zákazy, porušováním soukromí lidí, sledováním lidí, udavačstvím a růstem moci represivních orgánů. To vše korupci pouze schovává a zastírá, to odpovědnost rozmělňuje a jakoukoli aktivitu paralyzuje. Ekonomiku z propadu nevytáhnou nekonečné počty razítek a povolení, dotace a rozdávání peněz, ale podnikatelská iniciativa, jíž se musí maximálně otevřít prostor. Přestaňme dusit podnikání nekonečnými regulacemi, kontrolami, EET, nesmyslnými daněmi, odvody, povolenkami všeho druhu a zeleným údělem. Jenom tak bude možné hrozící hospodářskou katastrofu překonat. Jenom soukromá podnikatelská iniciativa, a nikoliv byrokrati naši či bruselští (nebo paraziti z neziskovek přisátí na státní rozpočet) nám mohou zajistit prosperitu. Převzato z webu Institutu Václava Klause. {loadmodule mod_tags_similar,Související}
Čas načtení: 2019-09-01 15:33:02
Fejeton o zvláštnostech času a Jerry Lee Lewisovi
Čas plyne zvláštně, každému asi jinak rychle a také se tempo mění s věkem. Relativita zkoumaná Albertem Einsteinem je skutečně ohromující a vytváří magické nepoměry. Již Isaac Asimov se zmiňoval o tom, jak jej překvapuje krátkost dějin Spojených států. Jedná se jen o několik století a výsledkem je hlavní světový četník, jak by řekl mnohý občan. Co všechno se za těch pár století semlelo, kolik měly Státy prezidentů, kde všude zasahovaly. A ono se toho semlelo hodně i v Anglii, dejme tomu, anebo ve Francii, ale všude se už stovky let přehouply do tisíciletí. Tam uprostřed severoamerického kontinentu však ne. Jeden člověk se mohl narodit v čase založení USA a žít ještě ve druhé polovině 19. století. Jeho vnuk s vámi mohl možná ještě klidně mluvit. Asimov prý nad tím vždy žasl, ale vraťme se do Čech a vzpomeňme jiných nepoměrů. A protože chci být osobní, připomenu zdejší premiéru snímku V zajetí rytmu. Došlo na ni začátkem osmdesátých let a film mě nadchl. Ale jednu věc jsem nedokázal úplně vstřebat, pochopit. „Oni ještě žijí?“ nechápal jsem. Protože přední rokenrolové hvězdy tu hrají samy sebe. „Přece je to tak dávno, co vznikl rokenrol,“ říkal jsem si. „A oni jsou tady a hrají.“ Jerry Lee Lewis, dejme tomu. Mně bylo totiž tenkrát méně než dvacet a pohled zpátky, až někam do let padesátých, byl prostě závratný. Bylo to podobné jako s těmi Spojenými státy vnímanými Asimovem. „Kdysi se začalo hrát jinak a je to pravěk populární hudby, která mezitím prošla značným vývojem,“ říkal jsem si v biografu. „Tam jsou jiná měřítka času. Deset let jako století. Jak je to možné?“ A tento nepoměr nechápu dodnes. Dějiny světa kontra dějiny popu. Dějiny lidstva versus krátká historie letectví. Starověk, středověk, novověk a vedle toho historie internetu anebo mobilního telefonu. Připadá mi, že ty kratší historie by nutně měly být jaksi hutnější, ale nejsem si tím jist. Vždyť celé dějiny jsou nabity událostmi a nepředstavitelně hutné. Nelze určitě říct, že se valily pomaleji. Nebo snad ano? Čas je zvláštní věc a měřit jeho rychlost nelze jinak než vlastními smysly. Věřte však smyslům, když je podle nich dětství jako nekonečný sad a stáří jako let, během kterého není už takřka na nic čas a mnoho úkonů, které děláme, provádíme naposled, což si také uvědomujeme. Když jsem byl malý kluk, bylo pro mě založení Československa vzdálené přímo nekonečně. Dnes už mi to tak dávno nepřipadá a vznik rokenrolu je teď blizounký. Škoda. Když mi bylo těch osmnáct, byla to éra nekonečně vzdálená, a mně připadalo, že je na všechno dost času. Není. {loadmodule mod_tags_similar,Související}
Čas načtení: 2019-06-20 06:34:17
Peter Juščák: A nezapomeň na labutě! (ukázka z knihy)
Autor v románovém zpracování zachycuje skutečné osudy žen odvlečených po druhé světové válce do sovětského gulagu z různých koutů střední Evropy, přičemž jeho protagonistka Irena Kalaschová pochází z Československa. Umělecká výpověď o stalinských trestaneckých táborech je o to působivější, že zlo je tu pácháno na ženách, zpravidla zcela nevinných a ocitnuvších se na Sibiři často z těch nejabsurdnějších důvodů. Ústřední příběh Ireny Kalaschové je o fatální nespravedlnosti, ztrátě rodiny a přátel, o utrpení a mateřské lásce, o vzdoru a vůli nikdy se nepoddat. Prostřednictvím jejích osudů nahlédneme do života ženského kolymského lágru na Dálném východě. Tvoří ho nejen trestankyně žijící a pracující v otřesných podmínkách, ale i řada dalších tragických či bizarních postav, zejména dozorkyň. Ti všichni vytvářejí předivo složitých vztahů, avšak táborový svět není rozdělen na dobré a špatné, ale na lidi s nadějí a bez ní. Už v roce 2001 vydal Peter Juščák knihu Odvlečení, v níž shromáždil autentické výpovědi a svědectví o osudů občanů unesených do sovětských gulagů. Je v ní zaznamenaný i příběh Ireny Kawaschové, která v strašlivých táborových podmínkách přivedla na svět dítě. Peter Juščák z ní posléze učinil hrdinku svého románu. Irena v něm stojí před krutou volbou připomínající tu Sophiinu z románu Williama Styrona: buď podepíše souhlas s adopcí, jež znamená jistou perspektivu pro dítě, ale nulovou šanci pro matku, či souhlas k adopci nedá a dítě pošlou do některého ze sovětských dětských domovů, v nichž nemusí přežít, ale matce zůstane jakási naděje, že ho jednou získá zpět. Jak se rozhodne? Ukázka z knihy: Barák číslo dvě 1 V baráku číslo dvě, podobně jako ve všech ostatních, je dvě stě padesát míst. Není to žádná náhoda, že je jich právě tolik, ani o duši méně, ani více. Dvě stě padesát je magické číslo, je úředním pomocníkem, přímo až zaklínadlem. Pozoruhodné na něm je, že přestože se s ním pracuje, není nutné znát ho příliš důkladně, ba ani čísla, která mu předcházejí, dokonce není třeba ovládat žádné početní operace, jako je násobení a dělení. S číslem je zapotřebí umět pracovat, což platí zejména pro dozorce, jimž běžné počítání dvojciferných čísel zatím dělá problémy. Ještě víc to platí pro úplné začátečníky, kteří mají za sebou jen krátký kurz rozlišování nepřítele a počítání na jedné ruce, zkrátka, pokud jde o analfabety. Pro úplnost je nutné dodat, že magickou dvě stě padesátkou svět nekončí. Za ní následuje mnohem tajemnější číslo – rovná tisícovka. Často se říká tisíc sem, tisíc tam, ale opravdu pracovat s tímto obrovským číslem dokáže málokdo. Pokud v zóně nastane případ, že dozorci potřebují počítat do tisíce, zpravidla už přivolají někoho s ukončenou základní školou, nejčastěji Naďu či Olu, v nejhorším i posměvačnou Parasku. Analfabetické počítání do dvě stě padesáti prý v revolučních dobách vymyslel sám Felix Dzeržinskij, zakladatel Čeky, aby ulehčil počítání zajatých buržoustů, kulaků a jiných nepřátel mladé sovětské moci. I velcí pedagogové by tu jednoduchost obdivovali. Celý fígl spočívá v rychlokurzu počítání do pěti – jeden, dva, tři, čtyři, pět. Kolik prstů, tolik čísel. Bystřejší voják si početní úkol osvojí rychle, jednu dlaň použije na počítání prstů, ukazováčkem druhé ťuká do jednotlivých prstů, aby se nezmýlil. Párkrát si to zopakuje a za chvilku je vyškolený, a hned může stavět zajaté nepřátele do řad – co voják, to prst. Jeden, dva, tři, čtyři, pět, pět prstů – pět nepřátel. Když voják nebo dozorce zvládl první lekci, nakreslil na papír pět čárek a postup zopakoval. Jeden, dva, tři, čtyři, pět – a prvních pět nepřátel přeškrtnul dalšími pěti. Obrázek s pěti svislými čárkami přeškrtnutý pěti vodorovnými se nazýval kastlík, dohromady jich tedy bylo deset. Pět kastlíků byla kopa a každý počtář už spočítal, že měla padesát členů. Pět kop představovalo hromadu, rovných dvě stě padesát duší. Počítání do pěti zvládl každý poměrně rychle, dokonce i Paša, známý svým nepřátelstvím ke vzdělancům i ke vzdělávání. Takhle počítali vězně při nástupu do vlaku už v polském Samboru. Vinou drobných chyb při zápisech čárek museli vojáci počítání mnohokrát opakovat. Nervózně stavěli vězně po pěti, posouvali je dopředu, potom dozadu, jenomže se spletli a začali znovu. Kastlíkový systém se čerstvě vyškoleným dozorcům vzpíral, marně počítali čárky a přeškrtávali je novými, pokaždé nějaký čertík vystrčil růžky a jejich práci zmařil. Vystrašeným vězňům se zpočátku zdálo, že počítání podléhá neznámému utajení anebo šifrování, ale nikoho nenapadlo, že mladí pohůnci tisícovek lidí na východ neznají jiná čísla než ta, co jsou jasně deklarována na dlani jedné ruky. Po setmění se počtářské znalosti ozbrojeného doprovodu ještě zhoršily. Dva vězni nekonečné počítání nevydrželi, nejprve odpadl jeden Polák. Odtáhli ho po sněhu do baráku zostřeného režimu a místo něho přivedli čerstvého vězně, aby počty seděly bez jakýchkoli pochyb. Když odpadl druhý, už se jim to zdálo podezřelé, proto než ho odtáhli, párkrát do něho kopli, aby se přesvědčili, jestli nesabotuje jejich počítání. Nato se přihlásili dva Němci z Gelnice, nabídli své počtářské služby, a když dozorci usoudili, že v tom není utajený záměr, počítání povolili. Gelničané spočítali nastoupená transport za čtvrt hodiny a všichni mohli s úlevou nastoupit do dobytčích vagonů. 2 Baráky v zóně jsou navlas stejné. Poschoďové pryčny jsou rozmístněny do dvou řad. Jedna vpravo, jedna vlevo. Mezi stěnami a pryčnami je úzká ulička, středem baráku mezi pravou a levou řadou zase širší. Uprostřed trůní velká hliněná kamna s litinovou deskou, kolem nich jsou dřevěné stojany na sušení oděvů. Vzadu v rohu stojí paraša, sud od nafty plnící roli obrovského nočníku pro případ noční potřeby, nebo i denní, když venku zuří vichřice. Irena se uchýlila na svou pryčnu a z hlavy vypustila Žeňu i její dnešní bláboly. Rukavice schovala do kouta, posadila se a šustící sláma v ní vyvolala pocit vytouženého soukromí. Teď si všimla sazí na rukou. Ze začouzených hrnců se zažraly tak hluboko, že umýt ruce nebude vůbec jednoduché. Marně je máčí celý den ve vodě, bez mýdla jsou dlaně sice čisté, ale zůstanou poseté černými vráskami. Na sobotní návštěvu by ráda přišla jako bývalá zdravotní sestra – čistá duše, čisté ruce, takhle si chce vzít syna do náruče. Před chvílí si otřela obličej mokrý od roztálých vloček a přitom vůbec nepomyslela na saze, rukáv blůzy je od nich celý černý. Poprosí o zrcadlo, zlodějky se jí snad nevysmějí. Nemá nic na výměnu, u chleba byla krátce, potom musela k nádobí a kdo jí uvěří, že jde z kuchyně a nic neukradne? Zrcadlo se v baráku půjčuje, ale něco za něco. Potřebuje hlavně mýdlo, to svoje vymydlila a zbývající kousíček jí před týdnem někdo ukradl, když si ve studené vodě oplachovala obličej. Nové bude možná za měsíc, jestli ho přivezou. Teď by ale pomohlo trochu sádla, to zažrané saze rozpustí, zbytky utře do hadru a ruce si umyje horkou vodou z kuchyně. Jenže sádlo na ruce nezíská jen tak a s černými prsty nechce sahat pod matraci, má tam poklady, co vezme do Bujčanu. Dělá jednu hloupost za druhou, proč tak lacině prodala kuchařské velitelce zprávu, že Šota umí opravovat děravé hrnce? Mohla se udělat důležitou, vymyslet si průpovídku o drátování, potom do toho zamontovat výjimečného Šotu a požádat o odměnu. Mohla navrhnout chleba se sádlem, to je neškodný a pochopitelný požadavek. Odhrnula slámu a zkontrolovala dary určené na sobotní cestu. Jsou tam, nezmizely, kriminálnice mají před ní jako před bývalou medsestrou jakýs takýs respekt. Opřela se o prkennou stěnu a sledovala čerstvě dokončenou výšivku na stěně u nohou. Je to kousek tmavohnědého silného plátna se stejně tmavou výšivkou letící labutě. Na první pohled vypadá výšivka jako pro slepce, všechno je v jedné barvě, podklad i nit, a přece má zajímavé kouzlo. Teď, když je stará pytlovina napnutá, působí labuť jako vytesaná do skály. Vyšívala ji po večerech celé týdny a pozítří ji vezme do Bujčanu, daruje ji Kátě. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Prostou Káťu objevil před třemi lety Šota a stala se Ireninou spásou. Přijala jejího syna Ivana jako svého, přitiskla si ho na bílé prsy a zachránila ho před táborovým hladem. Kojila ho, houpala, s vlastními dětmi ho proháněla po kuchyni a neduživé dítě z lágru vyrostlo. Dobrosrdečná Káťa ani nepostřehla, jak Irenino zoufalství proměnila v naději. Jenomže tříleté děti se musí vrátit do zóny. Táborové děti jsou státní, ty tříleté rozdělují do dětských domovů na Pevnině... Po někdejším hladu se tedy ohlásila nová katastrofa. Návštěvy má Irena povolené, přirozeně, jen za dobré výsledky a včera jí velitelka strážní služby Kiša Golubovová březnové povolení vystavila. Proto teď štrachá ve slámě a kontroluje drobnosti, má trochu cukru i tabák pro Kátina muže. Opět se cítí jako matka, uvidí svého syna. Když na něho pomyslí, pokaždé se jí vzrušením zrychlí dech, ale stačí, že se setmí, že usíná na své pryčně, a už se přemáhá, aby se žalem nezadusila. Proč dnes do ní Žeňa zaryla tak hrubým způsobem? Mají málo společného trápení? Anebo si se svým úsměvem chtěla zahrát na světici Xeňu? 3 – Tahle plavba skončí a bude lépe, – utěšovala Xeňa bezvládnou Irenu v dusivém podpalubí lodi. Plavily se z Vladivostoku do Magadanu, a když se Xeňa doslechla o Irenině nešťastném porodu ve vlaku, přisedla si k ní, držela ji za ruku, přikrývala ji spolu s Katalin, mezi ruskými ženami pro ni sháněla kousky chleba a počítala dny do příjezdu na pevnou zem. – Ještě pět dnů, ještě čtyři, tři... a potom vyjdeme ven, bude svítit slunce, ucítíš čerstvý vítr a bude ti lépe. Jistě tam mají i nějakou ošetřovnu. Irena dýchala zkažený vzduch podpalubí, dusila se, ne a ne se zmátořit po těžkých horečkách. Držela se podaných rukou, jednou to byla Katalin, jindy Xeňa, a cítila, jak jejich hojivé teplo putuje do jejích žil a vrací ji zpět mezi živé. Ošuntělá loď Felix Dzeržinskij dorazila do Magadanu koncem srpna. V chladném sibiřském létě moře bouřilo, vzpínalo se a zas klesalo, dosahovalo až k obloze s temnými mraky. Vodní tříšť z hřebenů vln pronikala do vzduchu, do očí, do šatů, studený slaný vzduch byl všude, i hluboko v podpalubí. Zničený oděv ženám navlhnul a třásly se zimou. Spásonosná pevnina se na první pohled zdála vykoupením, všichni věřili, že na souši je už nemůže postihnout nic horšího, než bylo putování na konec světa. Až později se Irena z útržků hovorů dozvěděla, že poslední večer se někde na lodi odehrál nepříjemný incident. V některé tmavé chodbě se strhnul křik následovaný voláním o pomoc. Xeňa tam vběhla, ale někdo ji zasáhl nožem a zahnal zpátky. Tři nebo čtyři příšery křičící ženě zacpaly ústa, marně se seběhly i další, muži je rozehnali kopanci a hrubými nadávkami. Xeňa si ovázala krvácející ruku hadrem a běžela pro pomoc. Dozorci se bavili na palubě, také oni měli nebezpečné plavby plné zuby. Xeňa se jim nezdála. Co chvíli tu vřískají nějaké ženštiny, kdesi vpředu prý rodí žena, hubatá bába se bezostyšně dožadovala teplé vody. Proč rodí právě teď? Neumí počkat do zítřka? Bábě museli zacpat pusu, a už je tu druhá, kdo to má poslouchat? Modrooký mládenec v uniformě se na vystrašenou Xeňu usmál, těžko říct, co si myslel o další neodbytné babizně, líně vstal a prosící Xeňu nečekaně kopl do břicha. Spadla zpátky ke schodům, jen taktak, že se chytla zábradlí a neskutálela se do podpalubí. Znásilněné ženě se podařilo utéct až ráno. Vyběhla na palubu v potrhaných červených šatech a s rozcuchanými vlasy, jednou rukou si zakrývala odhalená prsa, druhou si pomáhala u železného zábradlí. Rozběhla se k okraji paluby, vyskočila k ramenu jeřábu na spouštění záchranného člunu, vyplašila hejno racků a vzápětí se vrhla mezi ně. Skřehotaví rackové se rozletěli na všechny strany, ženin křik se zaryl do vzduchu, na okamžik přehlušil skřehotání ptáků i hukot moře a spolu s ní zmizel ve vlnách. Zpráva o incidentu se rychle rozšířila po celé lodi. Kam se to po úmorné cestě dostali? Zděšené ženy chodily za dozorci, ale oni jen máchli rukou, na co skákala přes palubu, hlupač- ka. Teď nastanou zbytečné starosti, osoba bude chybět v seznamech a jim přibude práce. Když nepochodily u dozorců, vyhlédly si námořníka u záchranných člunů. Dvě Rusky mu objímaly kolena, aby něco udělal aspoň on, mají přece záchranný člun! Starý mechanik v zaolejovaných montérkách se vymluvil na jiné povinnosti. Kdyby se měl starat o každého hlupáka na této lodi, nikdy by do cíle nedopluli. Lhostejně se opíral o rezavou stěnu strojovny a právě něco vykládal zvědavým vězňům v umouněných civilních oblecích. Nenechal se vyrušit křikem žen ani jejich škubáním za tlusté kalhoty. Stál s hořící cigaretou uprostřed prosících žen, vypouštěl kouř nad jejich rozcuchané hlavy a po chvíli, když mu došla trpělivost, setřásl je ze sebe jako otravný hmyz. Vyndal cigaretu z pusy a s úšklebkem recitoval: – Kolyma, Kolyma, čudnaja planeta, dvenadsať mesjacev zima, ostalnoje leto... Planeta! Ona byla cílem půlročního putování! Námořník svůj výklad doplnil zprávou, že Magadan není jen přístav, ale i město s úřady, distribučními tábory, sídlištěm a také s divadlem! To všechno slouží pro správu desítek, stovek táborů. Čudnaja planeta. Jinak tu není nic. – Jenom ptáci a ryby, – smál se. – Potom ještě náš Felix Dzeržinskij a možná nějaké letadlo, pokud sem doletí, – ukázal prstem na šedou oblohu. Jenomže ani ponurý Magadan ještě nepředstavoval konec ztraceného světa. Na severu, za hradbou hor, vážení cestující, tam pramení desítky řek a společně tvoří rozsáhlé povodí největší z nich, Kolymy. Je to země temných hor, nedostupných dolin, tisíců kilometrů meandrujících řek, nekonečných bažin se svou vzornou matkou Kolymou. Všechny vody se s pomalou a neodvolatelnou určitostí valí k polárnímu kruhu a potom dál na sever. – Tam pojedete, – řekl a cigaretou ukázal směr budoucí cesty. – Tam vozíme všechny. – Ale ona, ona...! – zuřivě křičela Xeňa a ovázanou rukou s krvavými fleky ukazovala na rozhněvané moře. Muž přimhouřil šikmé oči a plivnul cigaretové sliny hned vedle ní. – Jaká ona? – řekl. – To není ona. To jste vy! Všechny do jedné, – řekl bez jakéhokoli zveličování. Planeta Kolyma... Skutečnost, že sem z pevniny nevedly žádné cesty a jediný přístup do prokletých končin znali jen stěhovaví ptáci a mořské ryby, dělala z tohoto města ostrov neuvěřitelné osamělosti. Lepší název než Planeta se mu nedal vymyslet... V poskakujícím nákladním autě se pod plachtou ženy tiskly k sobě a ohřívaly se navzájem. Irena cítila teplo Xenina ramena, cítila v ní oporu a naději, že jejich sblížení ji může zachránit. Xeňa seděla bez pohnutí. Ovázané rány na ruce si nevšímala, pozorovala ustrašené ženy naproti a k velkému překvapení se usmívala. Nedůtklivý úsměv v tak velkém strachu zpočátku působil jako vítězství. I další dny v distribučním lágru dával jakousi naději, že Xeňa zná návod, jak nad surovostí divného světa zvítězit. Jenže Xeňa se svým úsměvem zkameněla. Už to nebyl úsměv, spíš úšklebek, a naznačoval něco znepokojivého, vždyť ani třetí, ani čtvrtý den nic nejedla. Ležela na pryčně, dívala se do stropu, a i před Irenou kroutila hlavou, jako by předem věděla, co jí chce pacientka z lodi říct. Nakonec Xeňa svůj záměr prozradila: – Moje noha tuhle pekelnou bránu nepřekročí, – zašeptala a stiskla Ireninu dlaň. – A ty mi pomůžeš... Mnohé obyvatelky magadanské distribučky s ní trávily nekonečné dny čekání a žádná ji nepřesvědčila, aby něco snědla. Xeňa mlčela, slábla a pomalu odcházela. Irena si zoufala. Ještě nedávno byla její oporou a nadějí, a jak rychle se jejich role vyměnily. Poprosila Danutu, aby ji povzbudila ona, je starší, zkušenější, třeba na ni Xeňa dá. – Když se usmívá, asi je jí dobře, – ukončila Danuta deba- tu o Xenině záchraně. – A ty ještě budeš potřebovat hodně sil pro sebe, – řekla nakonec jako výčitku. Xeňa už Irenu nevnímala. Občas otevřela oči, ujistila se, že je u ní, jemně pohnula dlaní a zase je zavřela. Neposlouchala křik, mumraj, hádky ani nářky žen, nic. – Ukradli mi chlebááá...! – ozval se jednou vpodvečer zoufalý plačtivý hlas z kouta baráku. Ireně probleskl hlavou její nedávný hřích z vlaku, také ona tehdy snědla chleba, co jí nepatřil. Trhla sebou, pocit viny ji opět připravil o klid a hned nato pocítila křečovitý stisk ruky. Xeňa spala, svírala Ireninu dlaň a její svobodný úsměv se pomalu proměňoval v masku. Tak je Xeňa opustila. Tolikrát si o ní povídaly, tolikrát hledaly příčinu jejího zvláštního chování, na nic nepřišly, nemohly se shodnout, jestli její odchod byl vítězstvím nad vězniteli, anebo naopak prohrou na samém začátku. 4 Společné posezení je nejpříjemnější u velkých zděných kamen uprostřed baráku. Při bouřce jsou místa u kamen obsazená od rána do noci, jindy je všechno obložené promočenými a propocenými svršky a válenkami. Na dusivé výpary z vatovaných kabátů je třeba si zvyknout, jinak by se posezení u kamen stalo pekelným trestem. Fajnový nos zde nemá místo, kdo chce po večerech vyšívat, nemůže mudrovat nad tím, co všechno se vypařuje z upatlaných hadrů. Také březnový buran semkl několik žen kolem slabé žárovky. Seděly na nízkých špalcích, oči zabořené do svých pláten z pytloviny, jen Tinda měla v rukou jemnou šedou látku z pytle od mouky. Tinda je v zóně privilegovaná. Posedí si s ženami, ale každá cítí její odstup i obavy, které kolem sebe táboroví chráněnci šíří. U nich člověk nikdy neví, jak na tom je. Je to jako hra s divokou kočkou: přede ti, přede, a najednou ti zatne drápy do obličeje. – Irena jde v sobotu do Bujčanu, – ohlásila prostořeká Saša všeobecně známou novinu. – A přímo na synovy narozeniny, pátého března mu byly tři roky! Saša si nikdy nesedne, jen postává, pozorně poslouchá, dívá se ženám na zhrublé prsty, sleduje, jak zápasí s jemnými i silnými nitěmi, předvídá, jakým směrem se bude ubírat nový vzor, radí jim a vzápětí chválí jejich trpělivost a šikovnost. Dalo by se o ní říct, že je kibic mezi vyšívačkami. Má dobrou paměť, v hlavě udrží všelijaká data, důležitá i zbytečná, zapamatovala si jména a příběhy všech žen, i těch, které se v jejich zóně jen mihly a potom se ztratily v pavučině jiných zón. I po roce umí lidské osudy dopodrobna převyprávět, nic z nich neubere, a pokud přidá, tak jen proto, aby každé ženě, která si to zaslouží, vylepšila tvář. Dlouhou chvíli při pozorování vyšívaček si krátí tím, že jim upravuje vlasy. Na nic se neptá, jen se ujme práce, natáčí ubohé chomáčky na dřívko, dřívko na konci rozštěpí a do mezírky zasune koneček vlasů. Potom nasliní prst, natře jím cívku a vyrobí lokýnky. Neodeženou ji, své zkrášlování každá snáší klidně a pro Sašu je to velká odměna. Teď na ni Tinda vrhla nevrlý pohled, posunula si brýle na nose a gestem naznačila jejich důležitost. Brýle mají pro vyšívačky cenu zlata, kolují po baráku a jsou nerozlučně spjaté s dobrou vůlí jejich majitelky. Překvapeně se zeptala: – A to ji pustili? – No a? – Děcku jsou tři roky, mělo by jít do domova! – prohlásila Tinda. – Ale Káťa ho chce adoptovat, – oponovala Saša. – Podívejme se... rozdávat děti po vesnicích, – zahudrovala Tinda. Ženy mlčí. Vědí, že Irena se musí rozhodnout. Buď syna nechá Kátě, anebo jí ho vezmou do domova. Nikdo teď nechce být v její kůži. – V listopadu jí návštěvu zatrhli... – zmínila Saša jeden Tindin nevysvětlený čin a raději od ní odstoupila stranou, aby se pojistila proti nečekanému útoku. Tinda nezapomíná. Stalo se, že jí Irena na podzim zkřížila cestu. Byla to taková aféra s chlebem. Irena společně s Pípačkou krájely chleba pro celý tábor. Když se této důležité funkce ujaly ony dvě, přestaly stížnosti na nestejné kousky a ve skladě najednou neměli starosti s chybějícími bochníky. I přesto jim Tinda důvěrně pošeptala, že chleba krájejí špatně. Ani závaží prý nemají v pořádku a měly by s tím něco dělat. Ženy převážily závaží, nic mu nechybělo. Počty chleba seděly, nakrájené kousky také, tak co od nich chce? To se ukázalo za pár dnů, když jim ráno chybělo šest bochníků. Všechno sedělo na gram, nakrájené kousky i počet pecnů, kam se tedy poděl chybějící chléb? Tehdy jí za trest zakázali návštěvu a Pípačku přeřadili do kuchyně k nádobí. Pípačce to nedalo. Poradila Ireně, aby převážila pár bochníků večer při převzetí i ráno před krájením. Světe div se, opravdu, chleba se do rána odlehčil o pár gramů... no a chlebovou agendu v hlavním skladu měla na starosti právě Tinda. Jistě věděla o tom, jak ve skladu den předem namáčely chleby do vody a v kuchyni je potom uložily na police ke kamnům. Nějaký bochník si takhle ve skladu ušetřily a odnesla si to Irena s Pípačkou. – Trestat děti by mělo být zakázané, – řekla rezolutně Irma. – Když vyhodili z nemocnice ji, budiž. Ale dítě? Proč trestat dítě? – Co to pleteš, katoličko? – obořila se na ni Tinda. – Koukni se na zlodějky! Rychle, rychle na plot a nadělat děti! Zlodějkám se nedivím, ale Irena? – Nepustit matku k děcku! – urazila se Saša. – Co ty víš o dětech? Peter Juščák (1953), slovenský prozaik, publicista a inženýr, vystudoval Vysokou školu dopravní v Žilině. Působil v různých technických povoláních, v Československém rozhlasu v Košicích, v denících Smena a SME. Ve svých reportážích se věnoval především společenské a sociální tematice. V roce 1994 načas opustil novinařinu a pracoval v Německu, mezi lety 2000–2003 působil v literární redakci Slovenského rozhlasu. Žije v Bratislavě. Napsal několik próz, rozhlasových her, reportáží, dokumentárních pásem a filmových námětů. Z prózy se jedná například o povídky Milovanie so sochou Miriam (1995) nebo o román Balkan blues (2018), dále napsal monografii Michal Kováč a jeho bremeno (2003) nebo dokumentární vyprávění Odvlečení (2001).Ze slovenského originálu … a nezabudni na labute!, vydaného nakladatelstvím Kalligram v Bratislavě roku 2014, přeložila Eva Josífková, 400 stran, vydalo nakladatelství PROSTOR, v českém jazyce vydání první.
Čas načtení: 2024-04-15 15:37:00
Praha 15. dubna 2024 (PROTEXT) - Výstavní projekt Českých center věnovaný současné české gamingové scéně míří na Composers Summit Prague, kde bude součástí doprovodného expozičního programu dne 18. dubna 2024 pořádaného v prostorách Kampusu Hybernská. Projekt Nekonečné vesmíry – České hry a jejich globální úspěch si odbyl svou premiéru na profesní konferenci zaměřené na videoherní průmysl Game Developers Session Prague 2023 a v současné době je k vidění především v zahraničí.Prezentace výstavy Nekonečné vesmíry – České hry a jejich globální úspěch na rok 2024 reaguje i na relevantní oborové příležitosti. V únoru se ve slovinské Lublani konal festival MENT Ljubljana, kde výstava proběhla se zaměřením na herní hudbu. Následně byla uvedena v USA, kde v Českém centru New Yorku proběhl večer věnovaný kreativitě a inovacím evropského herního průmyslu uskutečňovaný v návaznosti na Game Developers Conference v San Franciscu a PAX East v Bostonu.Vedoucí oddělení kulturní diplomacie Českých center Anna Hrabáčková stála u samého zrodu myšlenky projektu a říká: „Cílem projektu je komplexnější formou ukázat současnou českou gamingovou scénu v její různorodosti i napojení na mezinárodní kontext, ve kterém boduje prostřednictvím konkrétních herních počinů jak na odborné, tak na uživatelské scéně. Kurátorovaný výběr her přibližuje příběh jejich vzniku, témata, jednotlivé kreativní složky i vzdělávací zaměření a samozřejmě také zastřešení ve faktu, že mají své kořeny v Česku.“V dubnu se projekt krátce představí na Composers Summit Prague se zaměřením na herní hudbu a v Českém centru Londýn, kde bude k vidění až do konce léta. Další české prezentace proběhnou na libereckém Anifilmu 2024, na Game Access Conference v Brně a v rámci podzimní sezóny např. v Českém centru Tokio při příležitosti Tokyo Game Show. Na další období jsou v plánu spolupráce v řadě zemí jako např. Bulharsko, Egypt, Hongkong, Německo, Španělsko či Taiwan.„Výstava, jež je součástí zahajovací akce Tech Meets Art Lab v rámci Composers Summit Prague, jen dokresluje, jak je gaming atraktivní. Vzhledem k tomu, že se soustředíme na edukaci a rozvoj českých talentů, jsme rádi, že můžeme spolupracovat a šířit české projekty u zahraničního publika. Kromě expozice Český center a prezentace studia Bohemia Interactive jsou součástí i renomované zahraniční subjekty. To jen podtrhuje úroveň Infinite Universes a českého gamingu. Dorazí například zástupce vývoje Steinbergu, v jejichž softwaru tvoří například Hans Zimmer, nebo představitelé Native Instruments – v současné době pravděpodobně největší hudebně softwarové firmy na světě. Naši účastníci s nimi budou moci probrat jak efektivně a lépe využívat jejich nástroje pro vlastní tvorbu,“ popisuje jeden z organizátorů CSP Tomáš Medek.Unikátní projekt, který vzdělává i bavíKurátorovaný výběr her byl veden zejména na základě jejich obsahového zpracování, témat, audiovizuálních kvalit, vztahu k české kultuře či vzdělávacímu aspektu. Kolekce mimo jiné obsahuje také hry určené nevidomým uživatelům. Projekt vznikl v několika expozičních variantách. Disponuje uměleckou, odbornou i vzdělávací kvalitou, kdy se na něm podílela řada partnerů z profesionální i akademické scény, včetně oborové organizace Asociace českých herních vývojářů. Zakladatel Archivu Československých vývojářů a hráčů Visiongame a kurátor výstavy Miroslav Žák k výběru říká: „Výběr pro výstavu jsem vytvořil podle aktuálně nejúspěšnějších titulů, které dnes ve světě hrají miliony hráčů a velké komunity. Na výstavě najdeme také malé nebo střední projekty, které jsou nezávislé a nabízí zajímavou uměleckou a autorskou vizi. Návštěvníci se mohou těšit na originální autorské tituly, které dokážou hráče a hráčky vtáhnou do jejich nekonečných vesmírů. Bude to jedinečný zážitek jak pro ne-hráče, tak herní fanoušky.“Projekt doplňuje tematická série 10 krátkých videí vzniklých v partnerství s Radiem Prague International s rozhovory zástupců současné české gamingové scény; dostupná na webu a sociálních sítích ČC a RPI.PartneřiNadace PPF, Alza.cz, Visiongame, GDACZ (Asociace českých herních vývojářů), Prusa Research, SoundsgateAktuální informaceAktuální informace k projektu najdete zde: http://www.infiniteczechgames.comTZ a doprovodné fotografie ke staženíhttps://www.dropbox.com/scl/fo/z0r3b15p2zk0zupt3k3ep/AHpaZbjfdhbWSuXqUcqXMRk?rlkey=llwggeyplpn4mf2x2q106ewne&dl=0 Česká centra, příspěvková organizace Ministerstva zahraničních věcí ČR, jsou stěžejním nástrojem veřejné diplomacie zahraniční politiky Česka a rozvíjejí kulturní vztahy mezi zeměmi. Jakožto kulturní institut jsou členem sítě zahraničních evropských kulturních institutů EUNIC. Prezentují naši zemi v široké škále kulturních a společenských oblastí: od umění přes kreativní průmysly až po propagaci úspěchů české vědy a inovací. Věnují se výuce češtiny v zahraničí. Zapojují se do mezinárodních projektů a slouží jako platforma pro rozvoj mezinárodního kulturního dialogu. V současnosti působí v zahraničí celkem 28 poboček na 4 kontinentech. Kromě Českých center spravují také Český dům v Bělehradě, Bratislavě a Jeruzalémě.www.czechcentres.cz/pro-mediaNewsletter Facebook Instagram X YouTube LinkedInKontakt:Česká centrawww.czechcentres.cz ČTK Connect ke zprávě vydává obrazovou přílohu, která je k dispozici na adrese http://www.protext.cz.
Čas načtení: 2024-04-17 13:00:00
České hry ve světle světového úspěchu: Projekt Nekonečné vesmíry míří na Composers Summit Prague
Výstavní projekt Českých center věnovaný současné české gamingové scéně míří na Composers Summit Prague, kde bude součástí doprovodného expozičního programu dne 18. dubna 2024 pořádaného v prostorách Kampusu Hybernská. Projekt Nekonečné vesmíry – České hry a jejich globální úspěch si odbyl svou premiéru na profesní konferenci zaměřené na videoherní průmysl Game Developers Session Prague 2023 a v současné době je k vidění především v zahraničí.
Čas načtení: 2024-05-06 00:00:00
Od spuštění nového bloku (který nahradí ten starý) jsme tedy pořád ještě nekonečně daleko, ale míň nekonečně, než před krátkou dobou.
Čas načtení: 2024-05-06 00:00:00
Od spuštění nového bloku (který nahradí ten starý) jsme tedy pořád ještě nekonečně daleko, ale míň nekonečně, než před krátkou dobou.
Čas načtení: 2024-07-22 10:27:53
Každý malý krok může vést k většímu pokroku
Lidský svět je nekonečně veliký a možnosti člověka jsou tak malé. Lidský svět je opravdu nekonečně veliký v mnoha ohledech. Když se zamyslíme nad rozmanitostí kultur, jazyků, přírodních krás a vědeckých objevů, uvědomíme si, jak je svět komplexní a fascinující. Každý den přináší nové možnosti a výzvy, které ukazují na nekonečnost lidského světa. Na druhou stranu, …Pokračovat ve čtení Každý malý krok může vést k většímu pokroku
Čas načtení: 2024-10-07 12:01:21
Bitcoin v nekonečné konsolidaci. Najde z toho cestu ven?
Nekonečná konsolidace. Takto jednoduše by se dala popsat situace na bitcoinu, který se obchoduje z dlouhodobějšího horizontu v postranním trendu, ovšem pod hodnotou klesající trendové čáry. Pozitivní data z amerického trhu práce pomohla k cenovému růstu bitcoinu, avšak se mu stále nedaří trendovou čáru prorazit, a tím tak změnit tržní sentiment. Nejbližší support, který ještě […] Originální článek Bitcoin v nekonečné konsolidaci. Najde z toho cestu ven? pochází z webu CryptoSvet.cz.
Čas načtení: 2024-10-13 20:48:22
Tisková zpráva: Wazamba – svět nekonečné herní zábavy pod jednou střechou
Hledáte-li online herní platformu – která nabízí podle našeho názoru vše, co si hráči mohou ve svých herních snech přát – není třeba odcházet z wazamba-casino.cz, tato stránka, nejen podle... The post Wazamba – svět nekonečné herní zábavy pod jednou střechou first appeared on Objevit.cz: IT magazín, zprávy a novinky ze světa IT.
Čas načtení: 2024-11-05 11:36:49
Vianoce sa pomaly ale isto blížia. Spolu s ich príchodom mobilní operátori sa predbiehajú v tom, aký darček dajú svojim existujúcim a novým zákazníkom. Nedávno ... The post AKTUÁLNE: Tento mobilný operátor ti dá nekonečné mobilné dáta na mesiac zadarmo. Musíš si ich aktivovať! appeared first on Vosveteit.sk - Správy zo sveta technológií a vedy.
Čas načtení: 2024-11-08 13:00:00
Herec Národního divadla a radostný muzikant Vladimír Javorský získal rozhlasovou Thálii za roli Theodora Mundstocka ve hře Ladislava Fukse Pan Theodor Mundstock. Přiznává, že je to román, který člověka pohltí. Nyní se chystá na představení Bytost podle románu Václava Kahudy, které bude mít premiéru v prosinci 2024 v Divadle X10. „Bude to kus, který nám snad dá nahlédnout naši maličkost ve velikosti. Jsme bytosti nekonečné velké, ale taky nekonečně malé,“ naznačuje s úsměvem.
Čas načtení: 2025-01-22 19:58:33
Základní otázky v kvantové fyzice a filozofii
Cestovat časem nejde, protože čas je iluze, není zde ani energie, protože energie je iluze, skutečně zde existuje jenom nádoba plná tekutiny a té tekutiny je nekonečné množství v nekonečně veliké nádobě v té tekutině není nic živého ani mrtvého. Aby si tekutina myslela že její existence má smysl tak vznikla iluze času a iluze… Číst dále »Základní otázky v kvantové fyzice a filozofii
Čas načtení: 2025-01-28 06:14:45
Adam Góral chtěl od 90. let konkurovat velkým technologickým firmám. Díky systematické práci se mu to povedlo. Toto je příběh skupiny Asseco. Článek Začínal s prodejem kečupu a jezdil nekonečné hodiny v autě. Letos mu bude 70 a řídí obří polskou IT firmu se nejdříve objevil na CzechCrunch.
Čas načtení: 2025-02-16 18:15:36
Neustálý pohyb, nekonečné opakování, hra bez konce
Pokud by lidský mozek v budoucnosti existoval jenom ve virtuální realitě kde by nemohl být hříšníkem byl by tedy duší bez hříchu? To je zajímavá myšlenka. Pokud by lidský mozek existoval pouze ve virtuální realitě, kde by neměl možnost páchat hřích, mohl by být považován za „duši bez hříchu“ v tom smyslu, že by neměl… Číst dále »Neustálý pohyb, nekonečné opakování, hra bez konce
Čas načtení: 2025-04-07 15:07:00
Z dálnice vytáhli „špunt": Silničáři rozšířili D1 v Brně na šest pruhů
Trvalo to sice o dva měsíce méně, než byl plán, ale i tak se to zdálo nekonečné. Silničáři v pondělí otevřeli nové dva pruhy dálnice D1 v Brně. Okamžitě zmizely nekonečné kolony! Radost z hladkého průjezdu ale bude trvat jen pár měsíců. Už na podzim se začne opravovat „matka křižovatek".