EUR 24,750 || 
JPY 15,035 || 
USD 21,695 || Praha - Přihlášky do výběrového řízení na generálního ředitele České televize již podali předsedkyně dozorčí rady vydavatelství Czech News Center Libuše Šmuclerová, ředitel divize zpravodajství a publicistiky...
Čas načtení: 2025-05-28 11:35:00
Šmuclerová odevzdala přihlášku do vedení ČT, termín vyprší dnes
Ve středu v 16:00 vyprší termín pro podávání přihlášek do výběrového řízení na nového generálního ředitele nebo ředitelku České televize.
\nČas načtení: 2025-05-28 14:40:00
Šmuclerová, Mrzena či Potužník odevzdali přihlášku do vedení ČT
Ve středu v 16:00 vyprší termín pro podávání přihlášek do výběrového řízení na nového generálního ředitele nebo ředitelku České televize.
\nČas načtení: 2025-05-28 17:40:00
Šmuclerová, Mrzena, Potužník či Chudárek odevzdali přihlášku do vedení ČT
Ve středu v 16:00 vyprší termín pro podávání přihlášek do výběrového řízení na nového generálního ředitele nebo ředitelku České televize.
\nČas načtení: 2025-05-28 16:52:00
Souboj televizních tváří o šéfa ČT: Hlásí se Šmuclerová, Fridrich, Mrzena i neúspěšní kandidáti
Přihlášky do výběrového řízení na generálního ředitele České televize (ČT) podali předsedkyně dozorčí rady vydavatelství Czech News Center Libuše Šmuclerová, ředitel divize zpravodajství a publicistiky ČT Petr Mrzena, bývalý generální komisař Expa v Miláně a Dubaji Jiří František Potužník, obchodní ředitel ČT Hynek Chudárek a podle serveru Aktuálně.cz také dlouholetý výkonný ředitel ČT Sport Jiří Ponikelský a bývalý šéf ostravského studia ČT Miroslav Karas. Bývalý moderátor hlavní zpravodajské relace České televize Události Jakub Železný se přihlásil odpoledne. Přihlášku podala i bývalá mluvčí Vendula Krejčová a programový ředitel Milan Fridrich.
\nČas načtení: 2024-02-17 10:20:06
Online přihlášky na střední školu s přehledem válcují papírovou verzi
Kolem půl hodiny se zdrží rodiče, kteří přijdou odevzdat přihlášku na Střední školu – Centrum odborné přípravy technické v Kroměříži. Tedy v případě, že jsou ochotní přihlášku rovnou v kanceláři školy vložit do elektronického systému Dipsy.
Čas načtení: 2020-07-06 15:10:24
Mírový čas roku 1945: Místo tankových divizí lavina oběžníků, vyhlášek a zákonů
Stěžujete si na přebujelou administrativu? Buďte rádi, že jste nebyli jejím cílem, když skončila v Čechách druhá světová válka. To byla lavina! Dnešní úředničení je již daleko poklidnější formou úředního teroru. Přečtěte si, jak to bylo v období několika měsíců po 8. (9.) květnu 1945. Válka ještě neskončila a československá administrativa začala budovat úřednické ekvivalenty tankových divizí, dělostřeleckých a leteckých pluků i specializovaných úderných praporů. Tato ohromná armáda byla neviditelná, protože byla jenom papírová. Co divize to prezidentský dekret, pluky a speciálními prapory zastoupily oběžníky, vyhlášky, nařízení různých ministerstev. Tím se ještě před koncem bojů vyzbrojovala obnovená Československá republika proti českým či sudetským Němcům, Maďarům a kolaborantům. Zde je několik příkladů: Vládní nařízení z 5. května 1945 o volbě a pravomoci národních výborů, které vyšlo 9. května 1945 ve třetí částce Sbírky zákonů a nařízení státu Československého, otevřelo poválečnou úřednicko-šmírovací frontu. Na území Československé republiky měly být zvoleny místní, okresní a zemské národní výbory jako orgány státní správy. V každé obci vznikly místní národní výbory, které nahradily současnou moc – zastupitele, radu i starostu obce či města. Národní výbory měly vyhodit na dlažbu úředníky, kteří se provinili proti národním čili proti státním čili československým zájmům. V obcích a okresech, kde většinu obyvatelstva tvořili Němci, nemohl být ustanoven z Čechů národní výbor (NV). V takovém případě na úrovni okresu byly jmenované okresní správní komise (OKS) a na úrovni obcí místní správní komise (MSK). Dekretem prezidenta republiky z 19. května (č.5/1945 Sb.) byl majetek osob státně nespolehlivých, tedy Němců, Maďarů a kolaborantů, dán pod národní správu. Vládní nařízení ze 17. května 1945 o některých opatřeních v zásobování obyvatelstva potravinami, představovala doslova škleb vůči německému obyvatelstvu v ČSR. Na nařízení bylo pikantní, že Židé dostali „tučné“ potravinové lístky D čili pro Němce. Němci se museli spokojit s lístky s přetiskem JUDE, tedy s velmi omezenými nároky na množství potravin. Němci se tomu mohli vyhnout jen tím, že prokázali, že byli antinacisty, že zůstali věrni republice. Dotazníkový mor Tzv. revoluční osazenstvo národních výborů bylo již několik týdnů po osvobození zavaleno spoustou dotazníků. Nastupující československá státní správa potřebovala co nejpodrobnější informace o stavu občanstva, zvířectva a všeho možného v okresech i jednotlivých obcích a městech. Lavina dotazníků byla doplněna o další lavinu – oběžníků. Svědčí o tom například příval oběžníků vydávaných zemským národním výborem. Podívejme se třeba na oběžník z roku 1946 číslo 1022. Byl vydán 30. září 1946 a týkal se i takové drobnosti jako odměny úředním zřízencům za donášku úředních zásilek těžších 14 kilogramů z pošty a na poštu. Od 1. června 1946 zřízenci při přenášení zásilek o vyšší váze měli nárok na dvě koruny, ne jenom 70 haléřů, jako dosud. Evidence jako první pilíř moci Nejdůležitější otázkou bylo, jak udržet přehled o českých Němcích. Řešení bylo geniálně jednoduché, jak ukazuje příklad z Ústí nad Labem: Nejzákladnější evidence Němců byla přesunuta přímo na ně jako majitele ústeckých domů a bytů, protože většina domovního fondu byla v rukou Němců. Vyhláška č. 5 z 31. května 1945 „Soupis nadbytečných obytných místností v oblasti velkého Ústí nad Labem“ ukládala evidenci a využití všech bytů. Vyhláška č. 6 o pracovní povinnosti Němců (ve věku od 15 do 55 let) z 1. června 1945 vydaná ústeckým MNV nařizovala v bodu 2.: „Všichni majitelé domů neb jejich zodpovědní zástupci pořídí vlastními prostředky 2 seznamy v domě bydlících a pracovní povinnosti podléhajících osob. Jeden podepsaný seznam odevzdají do 3 dnů úřadu práce, druhý vyvěsí za domovními dveřmi na vhodném místě.“ S neuposlechnutím vyhlášek byly spojené vysoké pokuty a hrozba vězením. Velmi silným nástrojem pro evidenci a udržení místních obyvatel v bydlišti byl systém vydávání potravinových lístků. Proto vládní nařízení č. 6. ze 17. května 1945 určovalo v paragrafu 3, odstavec 2, že lidé, kteří se vrací do ČSR se musí k zásobování přihlásit „u obce stálého pobytu… Při přihlášce k zásobování potravinami nutno v každém případě předložiti policejní přihlášku ke stálému pobytu v obci.“ První provizorní přihlášky Pro evidenci pohybu obyvatelstva hned po osvobození mělo české vedení města Ústí n. L. prozatímní cyklostylované přihlášky k pobytu. Dochovala se například přihláška z 23. června 1945, ve které majitel domu podepsal přihlášku ověřenou razítkem ústeckého 2. policejního revíru. Podobně postupovaly i obce. S kulatým razítkem „Obecní úřad Vaňov“ byly vystavovány strojopisně předepsaná potvrzení o pobytu lidí v obci v tom smyslu, že pan, paní, slečna … narozen … „je ve Vaňově, okres Ústí n. L. policejní hlášen“. Úřednické terorismus v mezích zákona Sešněrování obyvatelstva a firem dotazníky se postupem doby změnilo v běžného úředního šimla, jak to vystihuje povzdech ze stanice SNB (Sboru národní bezpečnosti) ve Vyklicích v hlášení z 29. července 1946. SNB stanice poukazovala na stížnosti vůči přebujelé administrativě. Písemná agenda postihuje i „širší obyvatelstvo vyplňováním dotazníků, hlavně však všechny úřady, čímž je větší potřeba kancelářských sil a ztráta časová. Ve zprávě se dále uvádí, že „nepůsobí příznivě, že v nynější době nedostatku pracovních sil potuluje se v pohraničí množství trhovců a zábavních podniků, používajících motorové dopravní prostředky. Většinou se jedná o osoby práce schopné, neprospívající tím nijak veřejnosti, naopak zdržují od práce jiné.“ {loadmodule mod_tags_similar,Související}
Čas načtení: 2024-02-23 10:01:00
MŠMT: Elektronicky se na střední školy přihlásilo 135 000 uchazečů
Na 135 tisíc uchazečů o studium na střední škole podalo přihlášku s využitím nového elektronického systému DiPSy, a to buď plně elektronicky nebo výpisem. Z celkem 150 000 přihlášených, jejichž přihlášky jsou nyní v?systému, tak elektronickou cestu při přihlašování využilo přibližně 90 % všech uchazečů. Přesný počet přihlášených bude znám poté, co ředitelé škol do systému zadají všechny přihlášky, které přišly v?klasické listinné podobě. Podat přihlášku prostřednictvím DiPSy mohli uchazeči a jejich rodiče od 2. do 21. února 2024.
Čas načtení: 2024-03-09 22:08:00
MŠMT: Uchazeči o studium na středních školách preferují maturitní obory
V prvním kole přijímacího řízení na střední školy pro příští školní rok podala naprostá většina uchazečů (zhruba 121 000) svoji přihlášku elektronicky, přibližně 14 000 uchazečů podalo přihlášku hybridně a pouze kolem 25 000 zvolilo papírovou formu.
Čas načtení: 2024-06-02 14:51:00
Systém přihlášek na SŠ zůstane, změny budou jen kosmetické, říká šéf Cermatu
Podávání přihlášek na střední školy příští rok nečekají žádné zásadní změny, uvedl ředitel Cermatu Miroslav Krejčí v nedělní debatě Novy Za pět minut dvanáct. Cermat by chtěl zrušit takzvanou hybridní přihlášku, tedy papírovou přihlášku s podporou elektronického systému, řekl Krejčí. Podle ekonoma Daniela Münicha z CERGE-EI odhalil nový systém přihlášek nesoulad mezi nabídkou a poptávkou.
Čas načtení: 2025-02-21 18:59:52
Přijímačky: Vzrostl zájem o maturitní obory a lycea
Více než tři čtvrtiny deváťáků podaly alespoň jednu přihlášku ze tří možných na maturitní obor střední školy. Zájem o lycea se letos přehoupl přes čtvrtinu a v kurzu je nový obor všeobecně vzdělávacích lyceí. Celkem podalo přihlášku 154 080 uchazečů. Přihlášek zaznamenal Cermat, který státní přijímací řízení organizuje, 419 679. Čas pro podání přihlášky vypršel o půlnoci ze čtvrtka na pátek, stále je ale možné požádat o výjimku.
Čas načtení: 2025-04-07 09:48:00
V pátek začínají přijímačky, které rozhodnou o budoucnosti deváťáků. Kdy budou výsledky?
Tento týden v pátek 11. dubna začínají jednotné přijímací zkoušky na střední školy. Konají se ve čtyřech termínech podle druhů škol do 16. dubna, náhradní termíny jsou koncem dubna. Letos podalo přihlášku na střední školu 154 tisíc uchazečů, o tři tisíce méně než loni. Výsledky prvního kola školy zveřejní 15. května. Pro ty, co se na žádnou ze tří škol, kam mohli podat přihlášku, nedostanou, bude v květnu druhé kolo.
Čas načtení: 2024-02-16 16:09:28
Elektronickou přihlášku na střední školu podalo už 100 tisíc uchazečů
Systém elektronických přihlášek na střední školy použilo za dva týdny 100 tisíc uchazečů, uvedl v pátek ministr školství Mikuláš Bek na sociální síti X. Zájemci o studium mají na podání přihlášek čas do 20. února. Ministr vyzval všechny, kdo chtějí elektronickou přihlášku ještě podat, aby to nenechávali na poslední chvíli.
Čas načtení:
Jen digitalizace přijímacího řízení nestačí
Pro rodiče se možnost podat elektronickou přihlášku na střední školu otevře 1. února.
Čas načtení: 2009-01-18 22:29:00
Hlášení městského rozhlasu z 16.ledna 2009: Firma KTS Ekologie Zastávka upřesňuje termíny svozu domovního odpadu ve Zbýšově. V úterý se bude svážet čtvrť Sička a Majrov, dále ulice Sportovní od křižovatky ke stadionu, ulice Jiráskova, P. Bezruče, Školní, Komenského a B. Němcové, ve středu ostatní části Zbýšova. Tajemník MěÚ Rosice vyhlašuje výběrové řízení na funkci referent odboru stavebního úřadu. Požadavky: vysokoškolské vzdělání stavebního zaměření nebo středoškolské vzdělání stavebního zaměření a 2 roky praxe v oboru, znalosti stavebního a správního řízení, výborná znalost uživatelské práce na PC, řidičský průkaz skupiny B.Přihlášku se strukturovaným životopisem, výpisem z evidence rejstříku trestů, ověřenou kopií dokladu o nejvyšším dosaženém vzdělání a souhlasem s nakládáním Vámi poskytnutými údaji zašlete na adresu Městský úřad Rosice, Palackého nám. č. 13, 665 01 Rosice, nebo předejte osobně na podatelně úřadu nejpozději do 26. ledna a obálku označte heslem „Výběrové řízení“. Kontaktní pracovník: ing. Krupica, tel.: 546 492 181.Další výběrové řízení je vyhlášeno na funkci referent odboru územního plánování.Požadavky: vysokoškolské vzdělání stavebního zaměření, výhodou architekt, urbanista, orientace v pořizování územních plánů, výborná znalost uživatelské práce na PC. Termín nástupu dle dohody. Přihlášky s požadovanými náležitostmi zasílejte na MěÚ nejpozději do 4. února. Kontaktní pracovník: ing. Ferda, tel.: 546 492 188. Městské kulturní centrum Zbýšov oznamuje, že nominace na SPORTOVCE ZBÝŠOVA za rok 2008 můžete posílat na adresu MKCZbysov@seznam.cz nejpozději do 15. 2. 2009.Kategorie - mládež do 18 let, ženy 19-35 let, ženy nad 35 let muži 19-35 let, muži nad 35 letNominovat můžete jak jednotlivce, tak oddíly či družstva, kohokoliv ze svého blízkého okolí nebo ze svého kolektivu. K nominaci je třeba poslat krátký popis dosavadních významných úspěchů, kopie fotografií, diplomů apod. Více informací na t.č. 546 210 546 nebo osobně v MKC na ulici Jiráskova 540. Slavnostní vyhlášení proběhne 15. března v 17.00 hod. v sále kina Horník.
Čas načtení: 2020-01-16 06:20:00
Známe 10 důvodů, proč jet na Erasmus. Rozmluvíte se jako nikdy předtím
Studijní pobyt v zahraničí je jedinečná zkušenost. Za hranicemi důvěrně známého prostředí vás čekají zážitky, které vám už nikdy nikdo nevezme. Váháte-li, zdali si podat přihlášku na Erasmus, podívejte se na přehled důvodů, proč se to rozhodně vyplatí. 1. Naučíte se opravdu používat cizí jazyk Učíte se cizí jazyk řadu let, ale v zahraničí těžko hledáte slova,...
Čas načtení: 2021-12-04 19:31:45
B. M. Horská: Lidé, kteří píší, musí být dobří posluchači a pozorovatelé
Je autorkou detektivní série Inspektorka Elen Jollyová, která má zatím tři díly – Pach smrti, Brouk, Rukavička smrti a další příběh se sympatickou anglickou policejní inspektorkou s českými kořeny, má již nějakou dobu rozpracovanou. Kniha Brouk ji vynesla Cenu Jiřího Marka a sama autorka píšící pod pseudonymem B. M. Horská je jedním z porotců literární soutěže o Cenu Havrana, za nejlepší detektivní povídku. Řadu let žila v Anglii a do Čech se vrátila před rokem a za svůj domov dnes, jak přiznává, považuje především Evropu. Dočetla jsem se, že pocházíte z Plzně. Jaké bylo vyrůstat v západočeské metropoli? Co vás bavilo a čím jste chtěla být? Možná u mě pozitivní vzpomínky vytlačily ty negativní, ale vyrůstala jsem spokojeně. Určitě jsme nebyli nějaká tichá rodina. Hodně se mluvilo. Příbuzní vyprávěli o svých životních zkušenostech, často o různých útrapách z války a po válce, politických perzekucích, ale také o partách, ve kterých jezdili na motorkách stanovat na Šumavu. Motorky byly velmi důležité v životě maminky, která jezdila v padesátých letech terénní závody. Myslím, že jsem ty příběhy ráda poslouchala a ukládala do paměti, ale tehdy jsem raději žila svůj život – navštěvovala jsem různé kroužky, v dětství jsem závodně plavala, později jsem hrála košíkovou, jezdili jsme na hory. Bavilo mě číst knížky včetně detektivek i malovat. Myslím, že jsem hledala stále něco nového, co mě zaujme. V dětství jsem chtěla být archeoložkou jako Heinrich Schliemann a když už on objevil Troju, najít ještě něco jiného. Jenže záhy jsem si v hodinách dějepisu uvědomila, že nemám dobrou paměť na data. Plány jsem změnila a s kamarádkou jsme se snažily stát se v Praze filmovými herečkami. Nepřijali nás ani do konkurzu, s vysvětlením, že jsme byly ještě děti a z Plzně a natáčení s námi by bylo komplikované. Nápadů jsem měla hodně. Na gymnáziu mě hodně dlouho držela touha studovat psychologii na filozofické fakultě v Praze. Psycholožkou jsem se nakonec nestala, ale na psychologii postav se v knížkách snažím nezapomínat. Co vás přivedlo k tomu, že jste vystudovala Přírodovědeckou fakultu UK v Praze? Přestože mě rodiče nikdy neříkali, jaký obor mám studovat, nedoporučovali mi hlásit se na filozofickou fakultu z politických důvodů, protože bych měla malou šanci se tam dostat. Nakonec jsem podala přihlášku na přírodovědeckou fakultu, protože v přírodních vědách není žádná ideologie. Ve studiu jste pak pokračovala krátce v Itálii, a hlavně v Anglii, a to v technicky orientovaných oborech. Vyzkoušela jste řadu zaměstnání, vedla jste malou laboratoř, pracovala jako servírka, překladatelka, editovala odborné texty a vysokoškolské učebnice, pracovala v administrativě výzkumného programu a byla i výzkumnice. Jak vás tato zaměstnání ovlivnila a kdy nastal zlom začít psát knížky? V Itálii jsem nestudovala, bydlela jsem rok s manželem a dětmi ve Florencii v době mateřské dovolené. Kromě navštěvování kurzu italštiny a florentských památek jsem tehdy moc času na jiné věci neměla. Moderní italská historie je plná záhadných momentů a protichůdně interpretovaných události, které často souvisí s organizovaným zločinem a politickým terorismem. Obdivuji sílu některých lidí, jako je například Roberto Saviano, temné síly rozkrývat a psát o nich. Takže i když mám Itálii moc ráda a ráda tam jezdím, je to také země, kterou mám spojenou se specifickou formou zločinu a historickými mystérii. Mezi Italy mám i velmi milé a blízké kamarády, téměř rodinu. Díky nim se tam chci po každé návštěvě znova vrátit. Ze Sicílie pochází komisař Montalbano, který je mi sympatický, protože má smysl pro spravedlnost a miluje dobré jídlo. Příběh mé knížky Rukavičky smrti se částečně odehrává na Sicílii a jídlo je také důležitou součástí děje. V období, než jsem napsala a vydala první knihu Pach smrti, jsem se hodně pohybovala mezi Českem, Velkou Británií a Itálií. V každé z těch zemí mám kamarády a dobré známé, se kterými udržuji kontakty. Vždycky mě hodně bavilo pozorovat rozdíly mezi tím, jak média v každé zemi různě informují nebo dokonce neinformují o stejných událostech a také poslouchat, jak v různých zemích lidé různě reagují na témata a události, které nás obklopují. Takže ta vlastní zaměstnání a činnosti mé psaní do jisté míry ovlivnily. Jako bývalá chemička mám v knihách určitě slabost pro různé jedy, ale hodně mě také ovlivnila komunikace s lidmi v různých prostředích, včetně těch pracovních. Myslím, že lidé, kteří píší, musí být dobří posluchači a pozorovatelé. Zlom směrem k psaní nastal v době, kdy jsem se vzpamatovávala z osobní krize, která způsobila, že jsem se nemohla soustředit. Pomáhalo mi to, že jsem pracovala rukama. Po nějaké době mi to asi přestalo stačit, začal mě napadat příběh, který jsem si zapisovala. Manžel mě stále povzbuzoval, abych psala dál, až z toho vznikla první kniha. Možná na mě mělo vliv i to, že v té době se v Británii zahraniční detektivky staly hitem. V Británii moc literatury napsané v jiných jazycích než v angličtině nevychází. V knihkupectvích jsou jen dvě procenta překladových knih (ve Francii je to 40 procent a u nás ještě víc), ale detektivky se staly výjimkou. Hlavně ty skandinávské, ale i italské a islandské. Pro mě byly atraktivní v tom, že ty knihy a seriály kombinovaly napínavé příběhy s důležitými společenskými trendy a událostmi z moderní historie, díky nimž jsem se o místech, kde se odehrávaly, hodně dozvěděla. Tohle mě inspirovalo a uvědomila jsem si, že mám zkušenosti z několika zemí, které mi umožňují dělat něco podobného. V roce 2013 jste se představila jako spisovatelka pod pseudonymem B. M. Horská. Proč jste si vybrala pseudonym a co znamenají iniciály B. M.? Používání pseudonymu se mi líbí a vyhovuje mi. Psaní knih člověka hodně pohltí a myslím i trochu změní. Mně pseudonym pomohl oddělit psaní knih od ostatních součástí mého života, které musely dál pokračovat. Pseudonym mi dává jistou míru svobody při psaní a mé občanské povolání není spojováno s mými knížkami. Mám dvě paralelní identity občanskou a autorskou – a to považuju za výhodu. Kdo mě zná osobně, mému pseudonymu i iniciálám rozumí, ale jinak jejich původ, myslím, není důležitý. Původně jsem chtěla pseudonym jiný a v mužském rodě, ale nakladatelství na něj nechtělo přistoupit. Takže to byl vlastně opak situace, kdy některé spisovatelky v 19. století musely psát pod mužskými pseudonymy, aby jejich knihy vůbec mohly vyjít. První knížka ze série Inspektorka Elen Jollyová, která je Angličanka s českými kořeny, vyšla v roce 2013 pod názvem Pach smrti, a román je, jak jste v jednom rozhovoru řekla, první, který jste dotáhla do konce, protože před ním jste něco začala psát, ale nedokončila. Pak vyšly tituly Brouk a Rukavičky smrti. Proč jste si vybrala detektivní žánr, a dočkáme se dalšího napínavého příběhu s Elen? A je vám Elen něčím blízká? Pro mě detektivka představuje společenský román. Začala jsem psát v době, kdy v Anglii v televizi běžel seriál o detektivu Wallanderovi (podle knih Henninga Mankella) ve švédštině a s titulky. To byla velmi neobvyklá věc, která přitáhla mou pozornost. Většina Angličanů nemá ráda pořady v původním znění. Naprostá většina filmů a seriálů pochází z anglofonních zemí. Tenhle seriál byl mimořádně oblíbený. Ukazoval měnící se Švédsko neotřele, bez romantizování a stereotypů z reklam, prostřednictvím kterých jsme švédskou společnost byli zvyklí vnímat. Samotný detektiv Kurt Wallander je běžný člověk s citovým životem a zdravotními neduhy. Pak jsem si Mankellovy knihy přečetla a hodně mě jako autorku ovlivnily. Mám už dlouho rozepsanou další knihu, tak pevně věřím, že ji dokončím. Také to chci kvůli Elen, pro kterou mám slabost. Žije dlouho v cizině a je taková trochu opuštěná a vykořeněná. Nechci ji v takové situaci opustit. Knížka Brouk vám vynesla Cenu Jiřího Marka a vy sama působíte jako porotce literární soutěže o Cenu Havrana. Jaké to je nebýt hodnocen, ale hodnotit? Jako porotkyně Ceny Havran jsem několikrát hodnotila povídky zaslané do soutěže. Snažím se o to, abychom k hodnocení v porotě přistupovali zodpovědně. Představuji, si, že do soutěže posílám povídku já sama a jak bych sama chtěla, aby k ní porota přistupovala. Porotci neznají jména autorů povídek, které hodnotí. Do soutěže se přijímají povídky s různou úrovní a vypsaný styl nebo začátečnická úroveň se poznají. Proto samotný styl není pouze jeden ukazatel úspěšnosti v soutěži. Důležité je najít nápad, příběh, který mě zaujme. U každé povídky se sama sebe ptám, zda mě příběh zaujal natolik, že ji chci dočíst do konce, zda je příběh dost napínavý. Jak to máte s četbou? Ráda také čtěte detektivky nebo si vybíráte raději jiný žánr? Detektivky mám ráda, ale dřív jsem jich přečetla víc. Knihy čtu na základě recenzí v médiích nebo doporučení od přátel. Hodně mě zaujala neapolská sága Eleny Ferrante, což je, mimochodem, také pseudonym. Hlavní hrdinky jsou vlastně vrstevnice mojí maminky. Opět jsem srovnávala – na jedné straně dospívání žen v chudé části Neapole a vzpomínky mojí mámy na dospívání v Plzni. Jelikož řadu let žijete v Anglii v Milton Keynes, co pro vás znamená domov? Kde je ten váš? Můj domov je tady, v Česku, protože jsem se před rokem z Anglie odstěhovala. Nicméně po letech přejíždění ze země do země, přemýšlení a psaní o rozdílech v různých kulturách za svůj domov považuji především Evropu. Jak ráda trávíte chvíle volna? Mám několik konkrétních míst, kde se odreaguji a nacházím vnitřní klid. S věkem ho hledám stále intenzivněji. Ta místa mají blízko k přírodě. Strávit čas s dobrými přáteli je k nezaplacení, stejně jako zajít s manželem na výstavu nebo na koncert rockové hudby. Ráda pohovořím s našimi dospělými dětmi a jejich kamarády. Zajímá mě, jak mladí vidí svět. Vždy to tak nebylo, ale stále častěji mě ta setkání naplňují optimismem. B. M. Horská pochází z Plzně. Vystudovala přírodovědeckou fakultu UK v Praze a v Anglii pokračovala ve studiu v technicky orientovaných oborech. Vystřídala různé profese. Je autorkou detektivního cyklu Inspektorka Elen Jollyová – Pach smrti, Brouk, Rukavička smrti. Knihu Brouk v audioverzi namluvila herečka Lucie Fiona Šternerová. Dostala Cenu Jiřího Marka za knihu Brouk. Působí také jako porotce v literární soutěži cen Havran. Řadu let žila s rodinou v Anglii v Milton Keynes a v roce 2020 se vrátila do Čech.
Čas načtení: 2021-11-02 14:00:30
Renata Štulcová: Být spisovatelkou byl můj sen už od dětství
Působí jako učitelka na ZŠ v Litoměřicích, kde učí angličtinu a matematiku a píše knihy, které jí vynesly také několik ocenění. Série pro mládež Rafaelova škola má již sedm dílů a poslední díl Princezna klenotů by měla vyjít v roce 2022. Pro dospělé čtenáře má Renata Štulcová rozpracovanou knížku Kaziin příběh. A knihy nejen ráda píše, ale také ráda čte. Vaše kořeny sahají na Křivoklátsko a Slánsko a vy sama pocházíte z Rakovnicka a v dětství jste velice ráda četla knihy všeho druhu. Co vás ještě bavilo a jak vzpomínáte na období svého dětství? Čím jste chtěla být? Dětství jsem prožila v době před internetové a před mobilní, takže kromě návštěv knihovny, čtení, hraní na housle, hraní divadla, jsem s partou dalších dětí trávila čas venku za městem. Jak jsme rostli, odvažovali jsme se dál a dál do širého okolí, vraceli se domů dávno po setmění, nádherně jsme se při různých často i dosti nebezpečných dobrodružstvích „vyblbli“. Zároveň jsme poznávali přírodu takovou, jaká ve skutečnosti je i se všemi nebezpečími a zrádnostmi. Ačkoli teď si vzpomínám na jeden dětský hororový zážitek, který dokazuje, že nejen příroda může být nebezpečná. Bydleli jsme nedaleko hřbitova, který byl tehdy ještě plný starých hrobek, a my tam chodili v první třídě po škole sbírat kaštany. My, děti bez mobilů a hodinek jsme se tam doslova zapomněli, náhle se začalo rychle stmívat, a když jsme došli k bráně, zjistili jsme, že je zamčeno. Nejdřív jsme se ulekli, protože nikdo z rodičů netušil, že jsme na hřbitově. Ale pak nás napadlo využít hromady suti u zdi na opačném konci hřbitova, po které jsme vylezli nahoru na zídku hřbitova. Ano, byly jsme děti šikovné a poradily jsme si. Naštěstí zídka nebyla na druhé straně příliš vysoko nad silnicí a my mohli bezpečně seskočit. A čím jsem vlastně chtěla být? Vším možným od lékařky, zahradní architekty až po archeoložku a záhadoložku, ale nejvíc ze všeho jsem chtěla být spisovatelkou. To byl sen, o kterém jsem raději ani nemluvila, abych ho nezaplašila. Co vás přivedlo ke studiu matematiky a geografie, které jste vystudovala na Univerzitě J. E. Purkyně v Ústí nad Labem? Na gymnáziu jsem kromě přírodních věd pokukovala po jazycích, literatuře, můj sen stát se spisovatelkou jsem si stále hýčkala. Jenže rok před revolucí jsme mohli podat na univerzitu jen jednu přihlášku a některé obory byly pouze pro správně politicky angažované a „vyvolené“. A tou já nebyla. Proto jsem neriskovala s přihláškou na anglistiku, ale vybrala jsem si další ze svých lásek, a to geografii, což je přírodní věda. Nabízeli ji jen v kombinaci s matematikou, která mi šla, tak jsem si prostě tenhle obor zvolila. Studium bylo více méně zběsilé. Geografie mě bavila, zajímala. Všechny disciplíny mi měly co říci, ať už to byla geologie, meteorologie, astronomie, hydrologie atd. Ale matematika a její disciplíny? Některé oblasti matematiky jsou z mého pohledu nesmírně zajímavé, jiné opět z mého pohledu příšerně nudné. Se studiem jsem neměla problém, ale nebýt knih českých i anglických, kterými jsem si prokládala učení na zkoušky a zápočty, asi by mě z některých nudných matematických disciplín kleplo. Pak jste ještě vystudovala anglický jazyk na UK v Praze a působíte jako učitelka na ZŠ v Litoměřicích. Co učíte a jak vás profese učitelky ovlivňuje při psaní? Čtou vaší žáci vaše knížky? Nakonec po revoluci i na tu angličtinu naštěstí došlo. Kromě toho, že překládám, angličtinu také učím a částečně učím i matematiku. Škola moje psaní nijak neovlivňuje, pokud se podívám na první polovinu knih, které jsem napsala. Jedině, co se týká série Rafaelova škola, tak v ní by se daly najít prvky, zážitky, které jsem ve škole čerpala. Jinak mezi svými žáky mám takové, co moje knihy opravdu čtou. Občas se po hodině přijdou na něco zeptat nebo si dát podepsat knihu, což je milé. V roce 2003 vyšel první díl z třídílné série dobrodružných fantastických příběhů Tomáše a Anny Nemetonburk. Co vás přivedlo k psaní knížek? Jak už jsem se zmínila výše, knihy jsem chtěla psát odjakživa. Ale vyrostla jsem ještě v době, kdy se hledělo na jazykovou kvalitu knih, na myšlenky, na propracovanou zápletku. Tudíž jsem počítala s tím, že jako budoucí autorka musím nabrat životní zkušenosti a pročíst se nekonečnými zástupy knih, aby vstřebala různé postupy, zjistila, jaké texty jak na čtenáře působí. Proto jsem nic nepsala, ale věnovala se té nejdůležitější spisovatelské průpravě, svému velkému hobby, což je čtení. Čtu všechny žánry a dokonce i poezii. V každém žánru se dá najít něco, co přenesete do jiného a navzájem je tak obohatíte. Tehdy jsem jezdila na školení Britské rady, a při přípravě aktivit pro začínající učitele angličtiny, které jsem školila, jsme si my lektoři mimo jiné vyprávěli o svých snech. Zmínila jsem se, že jednou se pokusím psát knihy, a na to mi kolegyně lektorka řekla, že bych měla začít hned. Že třeba budu mít štěstí. Ale třeba taky ne a své knihy na pultě knihkupectví se ani do důchodu nedožiju. Došlo mi, že má pravdu, takže jsem se zamyslela a byla z toho trilogie Nemetonburk, kterou vydal Albatros. Teď to vypadá ideálně, ale nemyslete si, Albatros byl asi až osmým nakladatelstvím, které jsem oslovila. Ostatní před ním Nemetonburk odmítli. V Albatrosu mě tehdy dostala pod křídla paní redaktorka Jiřina Novotná, která zpracovávala Harryho Pottera. Od ní jsem se naučila trpělivé redaktorské práci na vlastním textu a navždy jí budu nesmírně vděčná. Pak přišla osmidílná série Rafaelova škola (vyšlo již sedm dílů), první Vílí křídla vyšel v roce 2011 a hlavní hrdinkou je Marina Fialková, dívka, která je napůl člověk a napůl vílí princezna. Kdy se dočkáme osmého závěrečného dílu Princezny klenotů? Celá první polovina série vychází vlastně už podruhé. Osmý díl měl původně vyjít na podzim 2021, ale měla jsem tolik starostí během posledního roku, psaní muselo často stranou, takže jsem knihu dokončila až nyní. Ještě nás čekají korektury a paní ilustrátorku práce na krásných ilustracích, které zpracovává tuší, takže jsme se rozhodli, že osmou knihu odložíme na jaro 2022. Než Princezna klenotů vyjde, mám v plánu vytvořit dvě překvapení z rafaelovského světa, abych udělala čtenářům radost za to, že se sérií někteří opravdu žijí dlouhých 11 let. Nakonec na svém webu www.renatastulcova.cz nabízím už nyní bonus zdarma. Čtenáři si mohou stáhnout v pdf prequel k Rafaelově škole, který budu na Vánoce rozšiřovat o další povídky. Jedná se totiž o povídky z rafaelovského světa nazvané Mediátorka Atlantidy. Kromě této série pro mládež jste napsala také několik samostatných knih a cenami ověnčená je Růže a krokvice. Také jste napsala knížku pro ruské čtenáře Strážci sedmi divů světa. Připravujete něco nového? Kde nacházíte inspirace pro své příběhy? Růže a krokvice, která u nás vyšla už v druhém vydání pod názvem Bratrstvo růže, byla dokonce přeložena do bulharštiny a vyšla v Sofii. Tam dostala název Šifra krále Karla. Inspirace k této knize ke mně přilétla na výstavě o Karlu IV., kde jsem poprvé viděla rysy Petra Parléře na pergamenu pěkně pravítkem a kružítkem. Dokonalá inženýrská práce. V tu chvíli mě napadla myšlenka, která mě neopustila, dokud jsem Bratrstvo růže nedopsala. Inspirací k Rafaelově škole byla moje láska k přírodě, k naší planetě a vesmíru a k příběhům. K těm velkým vážným příběhům s archetypy. Ale úplně první myšlenka na Rafaelku, jak se mezi čtenáři sérii říká, se v mé mysli objevila na rušné ulici plné rámusících náklaďáků. Tehdy se jako reakce na nepříjemné prostředí zrodila myšlenka napínavé série, v které se hrdinka snaží docílit harmonie. Rafaelovu školu čtou všechny generace čtenářek, přestože jsem při psaní prvotně myslela na mládež. Velmi mě tato skutečnost překvapila, když jsem se to dozvěděla. Po Rafaelově škole se konečně přesunu do literatury pro dospělé. Mám rozepsanou beletrii Kaziin příběh, válí se mi v šuplíku dlouhé čtyři roky a myslím, že nadešel čas ji dokončit. Ke Kaziině příběhu jsem inspiraci našla v krajině kolem nás a samozřejmě ve Starých pověstech českých. Ale nečekejte, že se bude jednat o jakýsi re-telling Kazi a Bivoje. Kdepak, čeká na vás naprosto něco jiného. Kromě Starých pověstí českých mě inspirovala skutečná historie a mytologie Evropy. Více bych nerada prozrazovala, dokud nebude Kaziin příběh na pultech. Inspiraci sbírám naprosto všude. Nejen inspiraci pro základní linie zápletek, ale také ty maličké inspirace pro jednotlivé scény. Někdy se stačí dívat a naslouchat lidem. Většina situací, rozhovorů, které do knih vepisuju, se někomu někdy stala a já tyhle situace, pokud se zrovna hodí, upravuju, přesazuju do jiného prostředí, domýšlím tak, aby se mi hodily do dané zápletky. Jste učitelkou a spisovatelkou. Je vám některá z těchto profesí bližší nebo vás naplňuji obě a vzájemně se vám proplétají? Po pravdě, jsem spíše spisovatelkou, ale na živobytí si musím vydělat i jinou prací, takže učím. V malém městě mnoho jiných možností nemáte. Překládám a dokonce jsem překládala knihy, což mě opravdu bavilo. Jenomže z celodenního vysedávání u PC jsem byla tak unavená, že jsem se pak na psaní svých knih nemohla soustředit, proto jsem se nakonec přiklonila k rozhodnutí, že bude lepší učit. Při tomto povolání komunikujete s lidmi, nesedíte stále na vlastním pozadí, takže když pak zasednete ke psaní, je to zase změna. Láska k četbě vám zůstala a o sobě říkáte, že jste knihomol a již v dětství byla vaší oblíbenou knížkou Staré pověsti české a často z ní čerpáte při psaní například Růže a krokvice, Kroniky Velké Moravy, Kaziina příběhu. Přesto máte oblíbeného autora nebo žánr? Protože jsem vystudovala angličtinu, což znamená, že jsem musela přečíst na zkoušky a zápočty nesmírné množství té „vyšší" a vybrané literatury, čtu od té doby jen to, co mě opravdu baví nebo zajímá. Mám ráda thrillery, historickou beletrii, romantiku, ale i knihy kladoucí otázky. Ráda zasednu ke knihám Dana Browna, Umberta Eca nebo Václava Cílka. Dále miluju detektivky, knihy vyprávějící tajemství, takže se například vždy nesmírně těším na novou knihu britské spisovatelky Barbary Erskinové. Ale kdybych opravdu měla vyjmenovat všechny oblíbené spisovatele, tak mi stránka nevystačí. A to bych vám nabídla také klasiky jak české, tak francouzské, ruské, americké, anglické … A co odpočinek a koníčky, máte na ně čas? Jak nabíjíte své „baterky“?. Baterky nabíjím hudbou, rozhovory s lidmi, pobytem v přírodě, na zahradě. Mimo jakákoli písmenka, mimo internet a rozsvícený monitor. Mimochodem, ráda šiju, ale k šití se zas tak často nedostanu. Naposled jsem si před rokem ušila letní šaty. Samozřejmě miluju kavárny a kratší shopping, také turistiku, poznávání světa. Ráda se věnuju záhadám, jsem takový záhadolog amatér, i když záhadologie je zčásti koníček knižní a zčásti práce v krajině. Vlastně díky mé oblibě historických záhad jsem se dala do psaní Kaziina příběhu. A ještě jeden koníček mám, a tím je nejenom pěstování pokojových a balkónových rostlin, ale také bylinkářství, které mě drží už od dětství. Renata Štulcová se narodila se v roce 1969 a pochází z Rakovnicka. Vystudovala matematiku a geografii na Univerzitě J. E. Purkyně v Ústí nad Labem, angličtinu na UK v Praze. Působí jako učitelka na ZŠ v Litoměřicích. Napsala knižní série Nemetonburk (Nemetonburk aneb Tajemství ve skále, Nemetonburk aneb Zlatá brána a Nemetonburk aneb Alatýrová hora) a Rafaelova škola (Vílí křídla, Tance nág, Rohy faunů, Vlnění nymf, Vlasy dryád, Písně sirén, Pokladnice kentaurů a Princezna klenotů, která má vyjít). Je také autorkou knih Růže a krokvice a Mojmír – Cesta pravého krále. Je držitelkou cen White Raven Award 2010, SUK 2010 Cena učitelů, SUK 2009 – Cena knihovníků SKIP, SUK 2009 Cena Noci s Andersenem, Cena knihovníků na Polabském veletrhu 2009, Čestné uznání Albatrosu 2004, SUK 2003 Cena učitelů. {loadmodule mod_tags_similar,Související}
Čas načtení: 2020-07-01 17:38:49
Loutkoherecký workshop pořádá v sobotu 15. srpna Vyšší odborná škola herecká Praha. Účastníci akce se seznámí s dovedností vyjádřit pomocí loutek emoce i nejrůznější životní situace, seznámí se i s druhy loutek, jejich ovládáním a také využitím mimo jevištní praxi (například ve zdravotnictví či sociální sféře). Lektorkou workshopu bude Květa Plachetková – dlouholetá členka Divadla Spejbla a Hurvínka a pedagog Vyšší odborné školy herecké. Na workshopu si bude možné vyzkoušet například práci s rukavicemi, různými předměty, maňásky, marionety atd. V případě zájmu lze zrealizovat i nápady na krátké etudy. Přihlášku je třeba zaslat do 1. srpna na adresu studijni@vosherecka.cz. Akce se koná na adrese školy Hadovitá 1023/7, Praha 4. Cena kurzu je 1200 Kč. Přihláška a více informací zde: https://www.vosherecka.cz/loutkoherecky-workshop/ Akce Kudy z nudy najdete ZDE.
Čas načtení: 2020-06-20 15:34:29
Stačí zatáhnout za správnou niť
Loutka sice není živou bytostí, dokáže v sobě ale probudit život. Díky druhým. Je osobností, jíž může ten, který ji vodí, vdechnout duši. Nejen o tom jsme hovořili s pedagogy Vyšší odborné školy herecké v Praze, a především známými loutkoherci Divadla Spejbla a Hurvínka Květoslavou Plachetkovou a Richardem Maškou. Vedete studijní obor Herectví s loutkou. Proč by si studenti měli vybrat právě ten? Většina lidí, kteří mají umělecké vlohy a vybírají si studium na uměleckých školách, spíše inklinuje k oboru herectví... Chtějí být vidět. Tento obor umožní každému, kdo jej bude studovat, hrát si po celý život, jak my říkáme. S loutkou nezestárnete. Během studia naši žáci zjistí, jak rozmanitý a zajímavý a pestrý obor objevili a budou po celou dobu své profesní dráhy objevovat. Naším cílem je studenty seznámit s různými druhy loutek, s jejich výrazovými prostředky a ovládáním. Loutkové divadlo je u nás vnímáno jako obor věnovaný především dětem. Není to škoda? V žádném případě. Vždyť všichni jsme byli dětmi, a to, co jsme se v dětství naučili, vnímali, nás posouvalo a neseme si to sebou i v pozdějším věku. Avšak loutkové divadlo je záležitostí i pro dospělé – a rozhodně tím nemyslíme jen fakt, že na představení chodí spolu s dětmi. V našem oboru se studenti naučí nejen s loutkou a jejími typy, ale získají i základy technologie, výroby, scénografie, pracují s výtvarnými návrhy. Naučí se připravit si své malé představení. A třeba tak i pokračovat v rukodělném dědictví a umu našich předků. Nakonec, od roku 2016 je české a slovenské loutkářství součástí nehmotného světového dědictví UNESCO. Z čeho všeho může být taková loutka vyrobena? A jaké druhy existují? To je na dlouhé povídání. Kromě dřeva se loutky vyrábějí třeba z molitanu, polystyrenu, vymodelují se z hlíny, ze sádry... Existuje nepřeberně možností. Na našich hodinách zkoušíme s různými typy loutek, učíme se oživit nejrůznější předměty, třeba rukavici. Loutkou nakonec může být i obyčejný kapesník. Jaké jsou druhy loutek? Například maňásek, mapeta, javajka, maska, marioneta... Musejí být vaši studenti výtvarně nadaní? Je to výhoda, ale nikoli podmínka. Je ale dobré vědět, jak na to. A to i pro to, aby jednou budoucí absolvent, který si u někoho nechá loutku třeba vyrobit, věděl, co přesně potřebuje. Představte si, že chcete, aby loutka dokázala žonglovat s míčkem, nebo dělala provazochodkyni. Musíte tedy vědět, jak má být vyrobena, aby to fungovalo a říct to profesionálnímu řezbáři. Jinak můžete prodělat, protože taková marioneta stojí až patnáct tisíc korun. To samozřejmě neplatí, pokud bude absolvent pracovat v divadle, tam dostane do rukou loutku hotovou. Když už jste naznačili finanční náklady, lze se tímto oborem v Česku uživit? Pokud člověk nemá přehnané nároky na život, tak určitě ano. Loutky lze navíc využít i ve zcela jiných oborech – například ve zdravotnictví, protože nemocný člověk se mnohem snadněji svěří loutce. Nakonec, všichni známe, jak dobře fungují zdravotní klauni. Samozřejmě nesmíme zapomenout na využití v pedagogické činností, také zde loutky pomáhají komunikaci, sebepoznání, otevření se druhým. A konečně v umění – divadelním i televizním. Máte úspěšné absolventy? Jistě! Jeden z našich studentů pracuje jako umělecký šéf jednoho divadla, má svůj soubor. Jiná ze studentek hostuje v kladenském divadle i v činohře, máme absolventy VOŠH i v Divadle Spejbla a Hurvínka... Prostě stačí jen zatáhnout za správnou niť a rozpovídat třeba i Golema. Květoslava Plachetková (základy pedagogiky, psychologie, základy loutkoherectví, školní psycholožka a výchovná poradkyně) – Po absolutoriu vystudovala na FFUK v Praze obor pedagogika – psychologie. Od 1960 do 1974 byla členkou Dismanova rozhlasového dětského souboru. Od roku 1974 až dosud působí v Divadle Spejbla a Hurvínka jako loutkoherečka (rozmanité role, od roku 1982 se věnuje zejména vodění Máničky). Spolupráce s rozhlasem, televizí, nahrává pro Supraphon aj, ve VOŠH spolupracovala na řadě her a loutkových inscenacích. Richard Maška (základy technologie loutky) – Po absolvování oboru typograf studoval v letech 1976–1978 činohru na DAMU, poté působil v divadle Spejbla a Hurvínka (v současnosti je hlavním „hybatelem“ postavy Spejbla a dalších postav), dále působil ve Středočeském loutkovém divadle v Kladně, kde byl tři roky šéfem výpravy. Jako loutkoherec a výtvarník pracoval na řadě projektů, například na výpravě pro balet Národního divadla Zpěvy země, spolupracoval s divadly Ta Fantastika, Palace, Divadlo AHA, Novou scénu ND a řadu dalších. České loutkářství Loutkářství je nás celou dobu své existence uznáváno jako významný kulturní a společenský fenomén. Přinesli jej kočovní loutkáři ze zahraničí a následně se v českém prostředí rozšířilo. Této tradici významně napomohl fakt, že se čeští marionetáři, hrající česky, stali součástí národně uvědomovacího procesu. Marionetové divadlo je v českém prostředí neodmyslitelně spojeno také s profesionální i lidovou výtvarnou tvorbou zahrnující řezbu, omalování, kostýmování loutek, malbu dekorací apod. Fenoménem od 20.let 19.století se stalo tzv. rodinné loutkové divadlo. Byly sériově vydávány repertoárové sešity, divadla a loutky, které navrhovali uznávání čeští malíři a spisovatelé. Po druhé světové válce se rozšířilo hraní s maňásky a vzniká další český fenomén – černé divadlo. Od roku 2016 je české a slovenské loutkářství součástí nehmotného světového dědictví UNESCO. Zaujal vás náš článek? Chcete loutkám vdechnout život? Vyšší odborná škola herecká Praha vyhlašuje na 29. a 30. června termín druhého kola přijímacího řízení oboru Herectví s loutkou. Přihlášku lze zaslat či doručit do 23. června na adresu Vyšší odborná škola herecká, Hadovitá 1023/7, 141 00 Praha 4 nebo elektronicky na vosherecka@vosherecka.cz Pomůžeme vám splnit vaše sny!
Čas načtení: 2020-06-12 07:51:21
Stoletý stařík, který jen tak nezmizí
Prkna, která znamenají svět, ho nepřivítala nejvlídněji. V nabubřelém černém fráčku nanicovatého, užvaněného maloměšťáka, jemuž trčí sláma z dřeváků, dělal kašpara a dostával na frak od kolegy Kašpárka. Soucit přitom nevzbuzoval. Vhodného partnera si taky nemohl najít, byl vyděděncem. Tuto pohnutou historii bychom mu neměli připomínat… Ale při oslavách životního jubilea je to povoleno. Tedy: před sto lety spatřuje jeho ušatá pleš světlo světa. Nebojte, nebude trvat dlouho a své místo na slunci najde. Brzy se totiž stane taťuldou. Všechno nejlepší, pane Spejble! První krůčky Podle návrhu plzeňského profesora a divadelního entuziasty Josefa Skupy vyřeže loutku Spejbla Karel Nosek už na sklonku roku 1919. Skupa v té době vystupuje v Loutkovém divadle Feriálních osad s Kašpárkem a na podzim 1920 (přesné datum není známo) k tradiční figurce poprvé připojí cvičence na hrazdě v podání prapodivné, zlověstně vyhlížející loutky s ostře řezanými rysy. Jak vysvětluje kurátor nedávné výstavy plzeňského Muzea loutek věnované Spejblovu výročí, Tomáš Pfejfer, marioneta vycházela z dadaistické formy, která teprve přicházela do módy, a diváci ani herci na ni nebyli připraveni. Budila nanejvýš rozpaky. Teprve drobné úpravy, mírné zaoblení tvarů, jí dodaly přívětivější vzezření, na němž se ve 40. letech postava de facto ustálila (originál loutky však dnes není k nalezení). To jsme ale přeskočili nejdůležitější etapu v utváření jejího charakteru. Šest let po neslavném jevištním debutu jí osud přihraje na scénu rovnocenného partnera – syna. Gustav Nosek, synovec zmiňovaného řezbáře, vytvoří zmenšenou kopii Spejbla jako překvapení pro Skupu. U diváků dvojice okamžitě zaboduje. Sami jí spontánně přisoudí, zprvu nezamýšlený, pokrevní vztah. Rodinná vazba, která se příchodem Hurvínka (ještě ze začátku označovaného jako Spejblík či Spejblátko) ustaví, znamená rozhodující předěl ve Spejblově jevištní kariéře. Zapomeňte však na starostlivého, roztomile zmateného otce, usedlého vyznavače konzervativních hodnot, kterému Hurvínek komplikuje život svými lumpárnami, jak Spejbla známe dnes. Jeho počátky provází nespoutaný životní styl a milostné pletky, a tak se o potomka zatím příliš nezajímá. Dialog otce a syna už nicméně tvoří jádro představení. Generační rozdělení rolí poskytuje úrodnou půdu pro divácky vděčnou konfrontaci dvou rozdílných světů: starší neustále poučuje, rozumuje, ale ve své prostoduchosti vše poplete, a ten mladší ho vždy přechytračí svou mazaností a důvtipem. Z tohoto období pocházejí dnes již legendární scénky postavené na jazykových hříčkách. Vpravdě výchovnou roli převezme Spejbl teprve v interpretaci Miloše Kirschnera, kterého Skupa roku 1956 jmenuje svým nástupcem. V jeho pojetí už taťulda dokáže prohlédnout Hurvínkovy rošťárny, přece jen vyzraje a zmoudří. Ve Spejblových historických proměnách je také výmluvně zaznamenán vývoj modelu rodičovství – od rádoby autoritativního, až autoritářského prvorepublikového vzorce ke stále benevolentnějšímu přístupu moderního otce. Martin Klásek, současný šéf uměleckého souboru Divadla S+H, v pořadí třetí interpret Spejbla a Hurvínka, který prohlubuje vytyčenou charakterovou linii, má v jejich vztahu jasno: „Je určitě takový, jaký má mezi tátou a synem být. Milující rodič a zrovna tak milující syn. Hurvínek si taťuldu rád dobírá, zvláště když cítí, že je rodič ve výchově či v odpovědích na synkovy provokující dotazy na tenkém ledě, ale nikdy nepřekročí pomyslnou čáru v úctě k otci. A protože v této domácnosti chybí matka (ta je, jak známo, neznámá!), jsou na sebe vázaní o to víc.“ Matka chybí, zato otců je hned několik. Povzbuzen popularitou svých loutek, zakládá Skupa roku 1930 v Plzni první profesionální loutkovou scénu. Počíná se tradice, jež na dalších 90 let ponese značku Divadlo Spejbla a Hurvínka. Jezdí po republice a podniká i první cesty po Evropě. Tomáš Pfejfer poukazuje na to, že humor klaunské dvojice je komickou hlasovou a pohybovou stylizací přenosný i bez textového základu. Skupa podle něj dovedl svůj hlasový rozsah z pomalého, bručivě huhňavého basu do fistule k mistrovství. Kirschner však posune předchozí zahraniční výjezdy na další „level“ – představení nastuduje vždy v jazyce hostitelské země. Stále živá praxe tak čítá už 22 jazyků, v nichž Spejbl s Hurvínkem vylíčili své lapálie. Nepřekvapí, že hlavně díky nim má české loutkářství zvuk i za hranicemi. Na vrcholu sil Vraťme se zpátky do Plzně. Dříve než bude roku 1944 Skupovo divadlo dočasně zrušeno a jeho majitel zatčen gestapem, stihne zažít svou největší éru. Ohrožená suverenita státu nabízí živnou půdu pro satiru, která je pevně vepsána do pracovní náplně dvojice slavných dřevěných klaunů. Vzniká hra Kolotoč o třech poschodích, jež bezprostředně reaguje na mnichovský diktát. Spejbl s Hurvínkem, vydáni na pospas rozpínavé sousedce Drbálkové, se nakrátko stávají mluvčími utlačovaného národa. Po válce bude všechno jinak. Znovuotevřené divadlo se natrvalo usídlí v Praze, ale vynucená pauza a proměněná společenská situace s sebou přináší tvůrčí nejistotu a později i umělecké kompromisy. Padesátá léta bezbřehým jazykovým hrátkám nepřejí, přesto se kritický duch z produkcí zcela nevytrácí. Skupa se těsně před svou smrtí ještě rozloučí odvážnou satirou Spejbl na Venuši, ale to už se kormidla ujímá jeho následovník Kirschner, který kvůli svému kádrovému profilu nemá zprvu na růžích ustláno. Roku 1966, když se konečně stává i ředitelem divadla, nastupuje do souboru také jeho budoucí manželka Helena Štáchová a scéna zažívá další rozkvět. V tomto období se formuje dnešní podoba Spejblovy „rodinky“. Mánička, která se sice společně se psem Žerykem objevuje na pódiu už v roce 1930 (na její podobě se vedle Skupy výtvarně podílel i jeho žák Jiří Trnka), teprve nyní dospěje do Hurvínkovy plnohodnotné parťačky. Z původní permanentně udivené, přeposlušné holčičky, ječivou fistulkou pečlivě artikulující každé slovo, se vyvine ve vzornou školačku schopnou se už za sebe postavit. Také se stabilizuje její vzhled a z někdejší sumy opatrovnic vykrystalizuje jediná, bábinka. Kateřina Hovorková, nejmladší z loutek, supluje Spejblovi trvalou ženskou protiváhu od roku 1971. Štáchová přitom naváže na tradici Josefa Skupy, rozvíjenou Milošem Kirschnerem, a obě loutky začne sama hlasově diferencovat. Slova, slova, slova Jestliže si Skupa jako jevištní technik vystačil s minimalistickou scénou a maximum pozornosti věnoval dialogu loutkových protihráčů, s Kirschnerem začíná etapa hledání nových vizuálních prostředků a prostorových vztahů. Experimentuje s černým divadlem a porušuje dosud závazné iluzivní rámování her předsunutím loutek na forbínu s vodiči jako přiznanou součástí představení. Výtvarnou stránku podpořenou snahou expandovat z kukátkového prostoru akcentuje i současný tvůrčí tým. Efektivní uplatnění moderních jevištních technologií představuje podle ředitelky divadla a dcery Miloše Kirschnera, Denisy Kirschnerové, jednu z aktuálních výzev. Přitom hlavní oporou inscenací musí zůstat text. Připomeňme jen, že důležitým vedlejším produktem značky S+H byly od nepaměti audionahrávky a knížky. Nakladatelství Supraphon vloni oslavilo devadesát let trvající spolupráci se Skupovými loutkami a u příležitosti letošního výročí vydalo výběrové CD se čtyřmi generacemi interpretů (nejmladším je poslední tři roky alternující Ondřej Lážnovský) pod názvem Ať žije Spejbl! Mimochodem, zvukovou historii Spejbla a Hurvínka rozebírá detailně stejnojmenný celoroční seriál recenzenta Kamila Fajmona na serveru naposlech.cz. Odkazují na něj webové stránky Divadla S+H, které během koronavirové krize nelenily a zpřístupnily svá zábavně-vzdělávací videa, včetně nově vzniklého dvanáctidílného projektu Hurvínkova nedělní chvilka pandemie s texty básníka Robina Krále. Divadlo navíc jako jedno z prvních už v polovině května zahájilo provoz. Ještě před prázdninami tak stihne uvést premiéru „miminí“ interaktivní hry Žeryčku, hop!, která bude poprvé v historii této scény určena batolatům a přizpůsobena jejich smyslovému vnímání. Hlavní devízou Divadla S+H zůstává však slovní humor zavedených charakterových typů, které se dokážou adaptovat na aktuální situaci, aniž by zcela opustily lidovou marionetovou tradici, z níž vzešly. Vyvíjejí se, aby byly s to reflektovat současnost, ale zároveň jen do té míry, aby neztratily svou svébytnost. K té patří i osobitý slovník postav, jak upozorňuje Martin Klásek, tu a tam proložený anachronismem. I jejich jazyk se ale přizpůsobuje moderní době, pokud, jak dodává Spejblův jevištní mluvčí, zůstane v mezích dobrého vkusu a slušnosti. A tak Mánička nyní mimoděk chatuje na Facebooku, zatímco stoletý stařík dávno vyměnil oplzlé písničky svých mladistvých let za kultivovanější filozofické glosy. Ani ve vzrůstající krizi tištěných médií ale patrně noviny za tablet hned tak nevymění. Nezbývá než popřát mu další věrné generace jak dětských, tak dospělých diváků a, zkrátka, dlouhou expirační dobu. Zaujal vás náš článek? Chcete loutkám vdechnout život? Vyšší odborná škola herecká Praha vyhlašuje na 29. a 30. června termín druhého kola přijímacího řízení oboru Herectví s loutkou. Přihlášku lze zaslat či doručit do 23. června na adresu Vyšší odborná škola herecká, Hadovitá 1023/7, 141 00 Praha 4 nebo elektronicky na vosherecka@vosherecka.cz Pomůžeme vám splnit vaše sny! {loadmodule mod_tags_similar,Související}
Čas načtení: 2019-09-02 15:37:33
Blíží se uzávěrka soutěže Česká chuťovka
Uzávěrka přihlášek do 11. ročníku soutěže o značku Dobrý tuzemský potravinářský výrobek „ČESKÁ CHUŤOVKA 2019“ a 9. ročníku soutěže o značku „DĚTSKÁ CHUŤOVKA 2019“ je 12. září. Slavnostní předávání ocenění se uskuteční 10. října opět ve Valdštejnském paláci, který je sídlem Senátu. Přítomní novináři tam i letos na základě vlastní ochutnávky předají třem z oceněných plaketu „Cena novinářů – Česká chuťovka 2019“ a podruhé také bude ve spolupráci s Literárními novinami vyhlášena „Harmonická potravina 2019“. V pořadí již sedmá výrazná osobnost českého potravinářství bude slavnostně poctěna titulem „Rytíř české chuti“. Státní dozorové orgány se úspěšně soustředí zejména na bezpečnost potravin, která je dnes na našem trhu již samozřejmostí, a naše potraviny tak dokonce patří k nejbezpečnějším v Evropě. Na druhou stranu žádné výživové doporučení neplatí univerzálně – každý má jinou genetickou výbavu a jiné zdravotní předpoklady. Jedna zásada má však univerzální platnost pro každého zákazníka – chce jíst kvalitně a chutně. A přesně to vyjadřují i značky ČESKÁ CHUŤOVKA a DĚTSKÁ CHUŤOVKA. Je proto potěšitelné, že popularita soutěže rok od roku vzrůstá. V loňském jubilejním 10. ročníku se klání zúčastnilo již 73 výrobců, přičemž o Českou chuťovku se ucházelo 234 nejrůznějších potravin (značku nakonec získalo 173 z nich) a o Dětskou chuťovku 41 (uspělo 29). Odborníci v hodnotitelské komisi budou mít i letos co dělat, aby podobné množství vzorků zvládli senzoricky otestovat během dvou dnů a rovněž dětské porotce čeká perné dopoledne pořádně nabité chuťovými vjemy. Od roku 2017 si soutěž vzala pod svá „ochranná křídla“ Stálá komise Senátu pro rozvoj venkova, která tím deklaruje svůj zájem o podporu českých potravin, což je vyjádřeno i celoročním působením jejího místopředsedy přímo v hodnotitelské komisi a přípravném výboru soutěže. Záštitu soutěži letos poskytli 1. místopředseda Senátu Jiří Růžička, místopředsedové Senátu Milan Štěch a Jan Horník a rovněž ministr zemědělství Miroslav Toman. Přihlášku i pravidla soutěže, jakož i seznam historicky všech úspěšných výrobců a oceněných potravin, lze nalézt ZDE. Českou chuťovku je možné také sledovat na Facebooku, kde jsou uveřejňovány aktuální informace a novinky od držitelů ocenění. {loadmodule mod_tags_similar,Související}
Čas načtení: 2019-08-29 14:18:49
Komerční banka a Národní galerie podpoří umělecké dílo přesahující hranice výtvarného umění
Komerční banka a Národní galerie Praha vyhlásily otevřenou soutěž na realizaci díla se sociálním rozměrem. Při jeho hodnocení bude kladen důraz na sílu a společenský apel projektu, stejně tak na způsob, jakým začleňuje jiné než umělecké aktéry. „Cílem soutěže je podpořit projekty, které přesahují hranice výtvarného umění a využívají sílu umění k tomu, aby neotřelým způsobem poukázaly na některý ze současných společenských problémů. Výsledkem tak může být v zásadě cokoliv – důležité je, aby dílo vzniklo ve spolupráci s ostatními, tedy i s těmi, kterých se problém týká. Nehledáme pouze dílo, které vytvoří sám umělec, ale dílo se společenským apelem, originalitou a aktuálností,“ komentuje projekt Michal Novotný, ředitel Sbírky moderního a současného umění NGP. „Z otevřené soutěže vybere porota, čítající odborníky Národní galerie Praha, tři nezávislé odborníky a zástupce Komerční banky, dva vítěze. Jejich projekty pak budou podpořeny každý částkou 200 tisíc korun,“ uvádí Kateřina Šušáková, ředitelka Komunikace v KB. Soutěž je otevřená všem umělcům a umělkyním působícím na české výtvarné scéně bez ohledu na věk nebo národnost. Vítány jsou také návrhy uměleckých skupin. Přihlášku do soutěže je možné poslat ještě poslední zářijový den. Do 15. října 2019 porota vybere a vyhlásí dva vítězné projekty. Následujících 12 měsíců bude probíhat realizace projektů a průběžné zveřejňování dokumentace. Konečné představení výsledků projektů (dle charakteru bude možná i výstavní prezentace v Národní galerii Praha) se uskuteční v listopadu 2020. Podrobnosti o projektu jsou k dispozici ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}
Čas načtení: 2019-08-07 12:19:16
Nový český film Abstinent režiséra Davida Vignera: V hlavní roli Josef Trojan a alkohol
Režisér a scenárista David Vigner ve svém novém celovečerním filmu Abstinent vypráví komorní příběh o mládí a svobodě, o snech a realitě, o hledání a ztracenosti. Hlavní roli alkoholika Adama ztvárnil Josef Trojan. Premiéra je ohlášena na 31. října letošního roku. Devatenáctiletý Adam (Josef Trojan) je pacientem protialkoholní léčebny. Ocitá se tak na místě, které si většina lidí spojuje s už staršími, profesionálními opilci. Jenže realita je jiná. Alkoholově závislými se stávají čím dál častěji i velmi mladí lidé. Stačí k tomu málo. Adam měl život před sebou. Zbývalo mu jen dodělat maturitu, poslat přihlášku na vejšku. Ale to nespěchalo, byly to hlavně správné časy na pořádnou pařbu s partou, na rande s holkou nebo na pivko či něco ostřejšího s kámošem. Adam byl přesvědčený, že má všechno pod kontrolou. Pití vnímal jako účinný lék proti nudě, připadal si po něm mnohem odvázanější a vtipnější. A jeho rodiče? Ti byli v pohodě a díky bohu si ho moc nevšímali. Jenomže pak se to podělalo a přišel nevyhnutelný průšvih. Adam se nedobrovolně dostal do léčebny. Zde přísnému odvykacímu režimu zpočátku vzdoruje, setkává se s dalšími pacienty a s jejich životy poznamenanými alkoholovou závislostí. Negativní postoj k léčbě a v podstatě i k vlastnímu životu Adamovi vydrží do chvíle, než se sblíží s empatickým terapeutem. Nehostinné prostředí léčebny se pro Adama mění v útočiště a postupně se stává místem sebereflexe nedávné události, která nenávratně změnila jeho život. Režisér David Vigner se ve svém filmu zabývá duší současného mladého člověka závislého na alkoholu a otevírá komorní příběh o mládí a svobodě, o snech a realitě, o hledání a ztracenosti. „Abstinent je určen nejen mladým lidem, ale také jejich rodičům. Mou snahou bylo vyprávět filmový příběh alkoholika z pohledu mladého člověka, který teprve vstupuje do dospělého života. Ve filmu odkrývám jeho citlivou duši, cestu k vypořádání se s tímto osudovým problémem. Přes všechny podněty z okolí se nakonec musí rozhodnout sám. Je to takový příběh o Malém princi. Adam jakoby putuje po planetách, poznává různé lidi a hledá přítele i naději,” shrnuje režisér. „Film Abstinent pojednává o příběhu, který se může přihodit každému, kdo o svém životě přemýšlí v krátkodobém horizontu. Alkohol je velkou součástí tvorby zábavy. Bohužel se mnozí lidé dostávají do situace, kdy si onu zábavu bez alkoholu neumí představit. To je problém primárně do budoucna. Problém, který teď mladá generace sice nepociťuje, může ovšem eskalovat a způsobit celou řadu problémů. Právě alkohol a mladí lidé. O tom film je a snaží se popsat co nejvěrněji příběh mladého Adama. Chytrého a hodného kluka, kterému život, bohužel, zkřížil alkohol v míře, kterou přestal kontrolovat,“ říká ke své roli Josef Trojan. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Autory scénáře jsou spolu s Davidem Vignerem také Lucie Kryzová a Jan Jílek, za kamerou stál Jan Vlnas. Natáčelo se celkem 24 dní v průběhu celého loňského roku v Praze a okolí. Mezi lokacemi byla například Psychiatrická nemocnice Bohnice, filmové ateliéry na Barrandově, Klinika adiktologie 1. lékařské fakulty UK v Praze a VFN v Praze či Nákladové nádraží Praha-Žižkov. Vedle Josefa Trojana si v Abstinentovi zahráli Jessica Bechyňová, Šimon Fridrich, Vasil Fridrich, Andrea Berecková, Miloslav Čížek, Kristýna Frejová, Lukáš Hlavica a další. David Vigner je absolventem oboru filmová režie na pražské FAMU. V roce 2014 na sebe upozornil absolventským filmem z politického prostředí s názvem Občanská naděje (2014), v hlavních rolích s Janem Potměšilem a Martinem Dejdarem. Prostřednictvím středometrážních filmů Mezistěnami (2007), Mezi nimi (2010), Sami (2012), Na hraně (2015), Jakub (2016) reflektuje aktuální náměty z prostředí mladých lidí. Letos dokončuje celovečerní dokument Tahem štětce.
Čas načtení: 2019-06-13 09:06:04
Soutěž Česká chuťovka otevírá 11. ročník, udělovat se bude i cena Literárních novin
Nezávislý projekt potravinářských odborníků o značku Dobrý tuzemský potravinářský výrobek ČESKÁ CHUŤOVKA vstupuje do druhé dekády své existence. Ve spolupráci s Literárními novinami bude v rámci letošního ročníku vyhlášena i Harmonická potravina 2019. Od počátku soutěže získalo značku ČESKÁ CHUŤOVKA už 198 českých firem pro 822 svých výrobků a DĚTSKOU CHUŤOVKOU 84 českých výrobců a celkem 143 potravin. Taková čísla už představují poměrně široké spektrum potravin, po kterých mohou s jistotou sáhnout všichni, pro něž je vynikající chuť produktu jedním z nejdůležitějších kritérií výběru. Vyvážená a atraktivní chuť potravin je však důležitá i z jiných než jen „požitkových“ důvodů. Věděli jste, že na každého člena české domácnosti ročně připadá okolo 25 kilogramů vyhozených potravin? Velké procento se týká především rodin s malými dětmi, u nichž často rozhoduje vybíravost. Plýtvání tohoto druhu se negativně odráží nejen na rodinném rozpočtu, ale i na našem životním prostředí. Patří-li vaše rodina z tohoto hlediska do „rizikové“ skupiny, poohlédněte se v obchodech i po výrobcích označených jako DĚTSKÁ CHUŤOVKA. Tuto značku – jako jedinou svého druhu na světě – uděluje produktům porota složená výhradně z dětí, a vy si tak můžete být jistí, že takto označený výrobek bude vašim potomkům chutnat. Při nákupu loga ČESKÁ CHUŤOVKA a DĚTSKÁ CHUŤOVKA jistě nepřehlédnete, jsou umisťována na obaly zboží či přímo k výrobku na pultu. Všechny oceněné potraviny jsou označeny logem, jejich seznam si můžete najít i na webu. Sofistikovanější vyhledávání nabízí Databáze vítězů soutěže Česká chuťovka a Dětská chuťovka ZDE. A jaký tedy bude nadcházející 11. ročník? Slavnostní předávání ocenění se uskuteční 10. října 2019 – již tradičně proběhne v historických prostorách Valdštejnského paláce, sídle Senátu. Přítomní novináři tam i letos na základě vlastní ochutnávky předají třem z oceněných plaketu Cena novinářů – Česká chuťovka 2019 a podruhé bude ve spolupráci s Literárními novinami vyhlášena Harmonická potravina 2019. V pořadí již sedmá výrazná osobnost českého potravinářství bude slavnostně poctěna titulem Rytíř české chuti. Uzávěrka přihlášek do letošní soutěže je 12. září. Přihlášku i pravidla soutěže naleznete ZDE.