Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2020-07-02 21:56:34

O nadprodukci elit

Peter Turchin je vysokoškolský učitel z New Yorku, který se zabývá evoluční biologií, matematikou a matematickým modelováním historie. Až donedávna neznámý se dostal roku 2020 do větší pozornosti internetu, protože se ukázalo, že už v letech 2010–2012 předpovídal další „špičku“ násilností a nestability v USA na letošní rok. (Článek s matematickým modelem, PDF.) Zhruba řečeno, z jeho modelů vychází dost jednoduché pravidlo, že v Americe funguje přibližně padesátiletý cyklus, ve kterém země propadá chaosu. Může to být náhoda, nakonec předpovídají-li tisíce a tisíce intelektuálů budoucí vývoj, jeden z nich se musí zákonitě trefit. I když nutno přiznat, že ten padesátiletý cyklus vypadá logicky. Je to přesně doba, za kterou – vzhledem k průměrné délce lidského života – společnost jaksi institucionálně zapomene, jak vypadal ten předešlý Velký Bordel, a že nebylo zas tak moc o co stát. A v případě USA, izolovaných od dalších velkých mocností širokými oceány, do toho cyklu nevstupují vnější faktory v podobě cizích invazí, které by narušovaly jeho pravidelnost. Něco je špatně Nicméně tento model, i když zajímavý – trochu to připomíná Asimovovu Nadaci – by mě asi k psaní článku nepřivedl. To, co mě k němu přivedlo, je jiná Turchinova myšlenka, a tou je nadprodukce elit (elite overproduction). Pojem „elita” je poslední dobou trochu politicky zprofanovaný, používá se i urážlivě ve smyslu „lidi, kteří už nevědí, která bije, ale rádi by se dál drželi u koryta”. Pro účely tohoto článku a této úvahy na takové konotace prosím zapomeňme a berme to slovo neutrálně – jako popis skupiny lidí, která usiluje o nějaká vyšší místa na společenském žebříčku. Na tenhle fenomén jsem poprvé narazil asi před dvaceti lety, a to nepřímo, ve vyprávění kolegy z Matematicko-fyzikální fakulty UK, který strávil část svého studia ve Francii. Říkal mi, že jednoho dne se na jisté provinční univerzitě v nepříliš velkém městě konal konkurz na odborného asistenta, který měl učit matematiku. Nešlo o žádné elitní vysoké učení, ale opravdu místní vysokou školu. Na konkurz prý dorazily celé zástupy zájemců s požadovanou kvalifikací. Bohužel už si nepamatuji přesné číslo, už je to přeci jen dávno, ale byly to stovky. Menší armáda odborných matematiků, kteří všichni toužili po teplém státním fleku s jistotou zaměstnání až do smrti. Hergot, to je divné, že? Teoreticky by zrovna tak centralizovaný stát jako Francie měl mít aspoň zhruba přehled, kolik je těch matematiků potřeba na univerzitách, kolik jich přibližně vstřebá soukromý sektor, a přizpůsobit tomu kapacity vysokých škol. Něco bylo špatně. Turchinova myšlenka o nadprodukci elit by vysvětlovala „co“, a podle mého názoru se týká i běžné střední třídy, nejen těch, kdo usilují o nejvyšší křesla. Inflace titulů „Kdybyste mě nechal domluvit…“ Ford sklesle přikývl. „Děkuji. Jelikož jsme se před několika týdny rozhodli přijmout list jako legální platidlo, jsme teď všichni samozřejmě ohromně bohatí.“ Ford nevěřícně zíral na Golgafrinčamany, pochvalně mručící a chamtivě ohmatávající balíky listí, jimiž měli vycpány tepláky. „Tím nám ovšem také vznikl menší problém v důsledku vysoké míry dostupnosti listu,“ pokračoval řečník, „což znamená, že současný běžný kurs je něco kolem tří opadavých lesních za jeden arašíd z lodi.“ Dav začal znepokojeně reptat. Pracovník v řídicím aparátu je pokynem ruky utišil. „Abychom tedy problém vyřešili,“ pokračoval, „a účinně revalvovali list, zahájíme rozsáhlou odlistňovací akci, a… éé… spálíme všechny lesy. Myslím, že všichni souhlasíte, že je to za daných okolností jediné rozumné řešení.“ Dav vteřinu či dvě váhal. Pak ale kdosi poznamenal, že to prudce zvýší hodnotu listí v jeho kapsách, načež shromáždění nadšeně zajuchalo a poděkovalo pracovníkovi potleskem vstoje. Účetní, kterých bylo v zástupu dost, se už těšili na výnosný podzim. Douglas Adams: Restaurant na konci vesmíru, PŘEVZATO Z KULTURNÍCH NOVIN. Na stránkách Trexima.cz jsem narazil na čtyři roky starou statistiku, že Česká republika má ve věkové kategorii 30–34 let pouze třetinu (32,8 procenta) lidí s vysokou nebo vyšší odbornou školou, a že je to na poměry EU málo; první byla Litva (58,7 procenta). Bavím-li se o inflaci titulů s příslušníky generace „nad čtyřicet“, většinou se obávají snížení kvality vzdělání a toho, že novopečený magistr nebude ani vědět, kde psát měkké a kde tvrdé I/Y. To je samozřejmě legitimní obava, zejména u oborů, kde nekvalitní práce může ohrozit lidské životy. Frustrace narůstá Na co ale nepřichází řeč, je opačný pohled. Jak vypadá jejich perspektiva, těch mladých absolventů? To je otázka, kterou klade právě Turchin. Představte si situaci čerstvého absolventa vysoké školy někde v USA. Poslechl jste společenskou normu, která vám říká, že vysokoškolské vzdělání je důležitou podmínkou pro budoucí úspěchy v životě. Jelikož jsou to USA, zaplatil jste za toto privilegium nějaké školné a nejspíš jste si musel i půjčit, přičemž toho dluhu se je těžké se zbavit, ani osobní bankrot nemusí zabrat. A protože školné v posledních desetiletích brutálně narostlo, představuje vzniklý dluh docela výraznou „kouli na noze“ přesně v okamžiku, kdy máte startovat do života, zakládat rodinu apod. No jo, jenže tu radu poslechly další stovky tisíc lidí ve vašem věku, takže je vás na tom trhu práce hodně a navzájem si konkurujete. Navíc jste v USA, kde vám konkurují nejen vaši krajané, ale i kvalifikovaní zájemci o imigraci z ciziny (a že zájem je ve světě velký). To obvykle znamená zvýšený tlak na úroveň mezd. Ale školné není jediná věc, která v USA za poslední generaci disproporčně zdražila. Mnohem dražší než dříve je také zdravotní péče nebo třeba školky. Zdroj. A co bydlení? Nepřekvapivě vzhledem k příjmům běžné domácnosti taky dost zdražilo. Zdroj. Regionálně dokonce ještě více. A netýká se to jen „pseudooborů“. Dokonce ani velmi dobře placení programátoři v Silicon Valley mnohdy nedosáhnou na bydlení v okolí své práce. Vysoké příjmy, které vypadají tak dobře v hospodářských statistikách, jsou okamžitě negovány vysokými výdaji a z člověka se stává průtokový ohřívač na peníze. Takže ve výsledku jste takzvaně udělali všechno správně, jak to po vás společnost chtěla, a přesto postrádáte základní atributy zajištěné střední třídy, třeba vlastní bydlení. Protože na ně nemáte. Kvůli tomu taky někteří lidé budou odkládat založení rodiny, i když by ji třeba chtěli. Taková frustrace se přeci jednoho dne musí vyzuřit. Že by zrovna teď? Dokonce i to zuřivé vzájemné udávání se na Twitteru by v tomhle kontextu dávalo určitý racionální smysl. Učiníte-li svého kolegu nezaměstnatelným, máte do budoucna o jednoho konkurenta míň. Zlevnit bydlení pro mladé rodiny Dvě věci, které stojí za povšimnutí. Za prvé, mnoho mých přátel na pravici soudí, že zavedení školného by vedlo k samoregulaci, protože si přeci každý rozmyslí, než zaplatí za studium nedobře placeného oboru. Řekl bych, že aktuální situace v USA či Velké Británii (kromě Skotska, kde se školné ve většině případů neplatí) téhle pěkné teorii dává na frak. Nastal tam spíš pravý opak a situace se ještě přiostřila. Pokud je něco vnímáno jako prestižní statek, jsou na jeho pořízení lidi často ochotní i prodělat, nebo minimálně riskovat, že prodělají. Asi každý známe někoho, kdo se sotva potácí pod tíhou splátek na luxusní auto. Lidská psychika se nedá modelovat zase tak snadno podle schématu má dáti / dal, navíc u osmnáctiletých, jejichž životní zkušenosti jsou nevelké a najednou se mají rozhodovat o investici v řádu 100 tisíc dolarů, když předtím tahali po kapsách pár stovek (jestli vůbec). Za druhé, jestliže v USA je mladá střední třída drcena svěrákem hned z několika stran (školné, zdravotní pojištění, cena nemovitostí), u nás jsou to hlavně ty nemovitosti, a to zase zejména v Praze a Brně, městech s vysokou koncentrací vysokoškoláků. Setkáte-li se s mladšími lidmi těsně po škole, překvapivě často slyšíte stížnost, že mají problém zaplatit ze dvou platů 2+kk někde v Čimicích. To pak ale zase znamená odsouvání potomků až někdy do pětatřiceti let věku, kdy už ale výrazně klesá biologická plodnost. Pokud by měl Turchin ve své teorii pravdu, mohli bychom předejít podobným problémům v ČR aspoň tím, že bychom se opravdu systematicky snažili o zlevnění bydlení pro mladé rodiny. To by dalo té mladší věkové skupině pocit, že dosáhla nějakého stabilního společenského statutu, a také možnost zabývat se něčím konstruktivnějším než pouličními nepokoji – třeba právě přiváděním dětí na svět, což by zase pomohlo celkové demografii státu. Tady někde je skulinka pro úspěšnou „populisticko-konzervativní“ politiku. Takovou tu, o kterou se teď snaží Boris Johnson ve Velké Británii, aby u toryů udržel i netradiční voliče. Zainteresujte lidi na tom, aby byl klid a pořádek, a hnutí, která se snaží svrhnout systém, nebudou mít odkud verbovat členskou základnu. A naopak, čím větší prekariát vznikne, tím větší množství paliva čeká na budoucí požár. Přičemž zrovna ty nemovitosti a jejich cenová dostupnost jsou v ČR hodně závislé na míře byrokracie spojené s povolováním staveb, takže toho zlevnění by se dalo dosáhnout i uplatněním klasicky pravicových prostředků (deregulace). Jsem upřímně zvědavý, zda to některá z těch konzervativnějších stran aspoň zkusí realizovat. První politik, kterému se tohle povede, si pojistí několik volebních vítězství za sebou. Samozřejmě je možné i to, že se to nepovede nikomu.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-11-17 09:56:07

Martin Komárek: Poslední revoluce. Jak jsme žili 1985-1993 (ukázka z knihy)

Byl začátek osmdesátých let. Léto bylo horké. Pivo desítka stála korunu sedmdesát, a tak došlo jako první. Potom došly sice přeslazené, ale velmi chutné žluté a červené limonády v sedmičkových mléčně bílých vratných lahvích. V regálech samoobsluh zůstávala broňa, oranžovohnědá těžko poživatelná tekutina. Mléko ani nemělo cenu kupovat, všechno bylo v zapařených igelitových sáčcích zkyslé. Kdo měl doma sifonovou láhev, v níž se za pomoci malých bombiček dala udělat perlivá voda, byl vítěz.  Většina lidí ovšem strádala šťastně. Neměli sice pivo, ale přáli režimu ten nedostatek. Země nebyla jejich. Když něco došlo, bylo to prima, protože „jim“ se nevede. Československé hospodářství, jen minimálně poničené válkou, mělo na to, aby navázalo na prosperitu první republiky. Stalinovi emisaři vskrytu ovládající Gottwalda a Zápotockého dokázali za deset let ekonomiku zruinovat. Řízení se ujímali neschopní. Takřka úplné vyvlastnění sebralo lidem veškerou motivaci. Elitní mozky prchaly do ciziny. Stavěly se veliké stavby, svazáci na přehradách dřeli a zpívali Kohoutovy písničky. Mnozí věřili, že skutečně budují socialismus a lepší zítřky, nebo to aspoň dávali najevo.  V šedesátých letech už bylo zřejmé, že žádné lepší zítřky nebudou, že socialismus nefunguje. Za deset let zaostalo Československo oproti Západu nejméně o dvě generace. Reforma z osmašedesátého to chtěla změnit a udržet zemi mezi vyspělými ekonomikami. Tomu však zabránily ruské tanky.  Husákův režim vsadil na měkký teror, zároveň však chtěl lidi nasytit a napojit. Výpadek limonád a piva byl spíše ojedinělý. Občas též došel toaletní papír a menstruační vložky. V obou případech mu-selo posloužit Rudé právo. Jakkoli to dnes zní nechutně, je to holý fakt. Po záchodech se psalo: „Není vata, nejsou vložky / co si dáme mezi nožky / my jsme holky z dědiny / postačí nám noviny.“ Převažoval však skromný dostatek. Základní potraviny byly běžně k dostání. Člověk, který průměrně vydělával, nestrádal hladem a mohl si dopřávat tradiční česká jídla. V zimě sice nebyla čerstvá zelenina, i bramborami bylo třeba se předzásobit, ale to nepředstavovalo velkou potíž. V čet-ných hospodách sice smrděly nečištěné záchody, ale pivo a kořalka tekly proudem a nikoho příliš netrápilo, když se dělníci odešli osvěžit do hostince už v deset ráno. Nepředřeli se ani vědci. Společenským fenoménem byl podpultový prodej. Ceny byly dané státem a nesměly být vysoké. Například kilo svíčkové stálo čtyřicet korun. Jenže svíčkové není na krávě tolik, kolik méně kvalitního masa. Chytrý řezník ji tedy z pultu stáhl. Za běžnou cenu ji pak prodal dobrým známým, od nichž očekával protislužbu. Od instalatéra opravu vodovodního kohoutku, od profesora protekci při přijímacích zkouškách svého syna na filosofickou fakultu. Další vybraní zákazníci, o nichž se dalo s velkou pravděpodobností předpokládat, že nejsou udavači, kupovali svíčkovou a jiné lepší kousky za tržní cenu. Řezníci, podobně zelináři a všichni další, kdo disponovali nedostatkovým zbožím, bohatli a kumulovali kapitál, který jim posloužil v porevoluční privatizaci. Při zvláštních příležitostech, jako byly Vánoce, dovezl Husák jinak nedostupné zboží. Dala se koupit pravá Coca-cola v ikonických prolamovaných třetinkách. Chvíli byly k dostání mandarinky a banány. Objevilo se pravé chianti ve slámou opletené široké butylce. Dokonce uherský salám a ruský kaviár či chatka, drcené krabí maso za legrační ceny. Ve Frionoru jste mohli občas natrefit na velrybí steaky či želví polévku. Zpráva o tom, že se něco takového objevilo, se rozletěla mezi lidmi bleskem, a oni se stavěli do dlouhých front v naději, že se dostane i na ně. Přednostně však byli samozřejmě uspokojeni známí či „obchodní partneři“ vedoucího příslušné prodejny. Lehce nadprůměrně vydělávající rodina si mohla dovolit auto. Nejlevnější byly dnes legendární východoněmecké trabanty, vozítka vyrobená z plastu. Výš stály rumunské dacie a ruské žigulíky, ty byly ovšem poruchové. Lidé nejvíc prahli, podobně jako dnes, po škodovkách. Těch však nebylo dost. Když v osmdesátých letech přišla na trh Škoda Favorit, daleko nejdokonalejší automobil v socialistické soustavě, stály se na pořadník i třídenní fronty. Lidé si v nich vybudovali vlastní samosprávu. Podle pořadí si rozdávali lístečky, aby nemuseli stát na místě celou dobu, a úspěšně se bránili podvodníkům. Straničtí funkcionáři či přátelé šéfů škodovky samozřejmě frontu stát nemuseli.  Kouzelný cirkus Melantrich  V domě vydavatelství Melantrich, který je vhodně položen uprostřed Václavského náměstí, sídlilo Svobodné slovo, deník Československé strany socialistické. Ta dělala stafáž komunistům v Národní frontě. Svobodné slovo byly noviny, které měli lidi rádi, a bývalo, podobně jako Mladá fronta, vyprodané. Redaktoři sice nešli proti pravidlům autocenzury, šli však na samu hranici možného.  Když vypukla revoluce, zaplavilo je nadšení a byli připraveni psát svobodně. Václav Havel se prý dostal na balkon Melantrichu, který vešel do českých dějin, na zapřenou. Provedl ho Petr Kučera, který pak krátce zářil jako revoluční kometa. Když už Havel na balkoně byl, nedal si životní show vzít. Stal se hlavním hercem i hlavním režisérem. Jeho mimořádná politická intuice mu vnukla, že demonstrace potřebují jisté vedení, že potřebují symboly, potřebují usměrnění. A Václavák byl balkonem Melantrichu doslova uhranut. Demonstranti si nesli transparenty: „Konec vlády jedné strany“, „Svobodné volby!“, Zpátky do Evropy“ či „Jakeše do koše“. Najednou do obrovské erupce činorodosti a nadšení promluvili normální lidé.  Zazněl rozvážný a rozhodný baryton Václava Havla. Objal se s Alexanderem Dubčekem! Dubčeka lidé pořád měli rádi, odpustili mu i podpis moskevských dohod. Následovalo patetické vystoupení Valtra Komárka, který se díky řečnickému talentu stal jedním z hrdinů revoluce. Balkon se stal ústředním místem vlivu, i když projevy nebyly vysílány v rozhlase ani v televizi a noviny o nich, kromě Svobodného slova, nereferovaly. Lidé viděli Martu Kubišovou zpívat Modlitbu pro Martu a věřili, že vláda jejich věcí se jim navrací. Propadali spontánnímu nadšení a radosti. Byli vděční za každé normální a lidské slovo. Ti, kdo balkon ovládali, vedeni Havlem, si to uvědomovali a vycházeli poptávce vstříc. V několika dnech se z pronásledované opozice stali sebevědomými politiky a tvůrci veřejného mínění.  Balkonové scény z Melantrichu nikdo z demonstrantů nezapomene. Role moderátora se ujal zakázaný katolický kněz Václav Malý. Jeho výzvy, aby lidé uvolnili průjezd sanitkám, byly vyslyšeny. Lidé byli na sebe hrdí ve smyslu dalšího silného hesla a skandování: „Nejsme jako oni!“ Nechtěli být prázdní a arogantní jako vláda, kterou právě svrhávali. Dávali najevo, že jsou spořádaní a slušní, byť neústupní. Neměla se konat žádná msta, žádné vyřizování účtů. Jakeš a spol. musí jít, jak vyjadřovalo cinkání klíčů. Víc demonstranti nechtěli. Jen následnou svobodu, která byla v jejich duších zázračným všelékem na jejich osobní rány i na boláky dlouho týrané země. Skoro kýčovitě vyzněl dvojzpěv státní hymny. Zpívali výstavní Husákův „zlatý slavík“ Karel Gott a největší symbol odporu proti okupaci Karel Kryl. Kryl se za vystoupení později styděl, ale to už je jiná historie. Lidé na náměstí tleskali a zpívali s nimi. Jsme jeden národ, jsme jedné krve, ty a já, lhostejno, co jsi dělal před listopadem, když jsi teď tady s námi, jsi náš kamarád. S odstupem času lze považovat city demonstrantů za romanticky naivní. Nebylo to ale naopak? Nebyla to hvězdná hodina národa?  Havlománie  Václav Havel byl vynikající revoluční vůdce. Jako mnoho takových nebyl příliš použitelný pro všední život státu. To, že zůstal prezidentem třináct let, svědčí o tom, že nevyskytl nikdo, kdo by ho mohl nahradit. Od samého počátku se dramatik snažil nějakým způsobem skloubit vrcholnou státní funkci se svými sklony k filosofování a recesi. Lid mu to odpouštěl. Sice mu příliš nerozuměl, ale rozhodně mu naslouchal tisíckrát raději než žvatlání stranických funkcionářů.  Havel bral svou hradní misi jak úkol. Zabýval se vším. Záleželo mu na detailech, jako je uniforma hradní stráže. Federální shromáždění přesvědčoval o svých návrzích státního znaku a podpíral to heraldickými argumenty. Jako by byl rozdvojen: Jeho filosofická část si chtěla ze státnické pompy utahovat, ta druhá, pedantická, chtěla vytvořit co nejlepší dekorace pro vstup do dějin.  Proslýchalo se, že sídlo českých králů je znesvěcováno divokými mejdany, při nichž se kouří marihuana. Havel se proháněl po chodbách na koloběžce. Nebyla to však zpupnost dobyvatele. Chtěl být prezidentem, musel se však se svým novým důstojenstvím, které mu nešlo od srdce, vyrovnat. V kterékoli jiné době by byl kritizován. V devadesátém roce však byl miláčkem národa. Českého národa. Ten slovenský z něj byl rozpačitý.  Havel z pozice hradního pána poprvé oslovil národ 1. ledna 1990.Slova o tom, že země nevzkvétá, se stala legendárními. Jinak byl ale jeho projev dlouhý a rozporný. Už se v něm objevila kritika „ošklivého“ sídliště v bratislavské Petržalce. Havel sice právem, ale nepříliš vhodně kritizoval mravní úpadek národa a neschopnost mluvit tak, jak myslíme. Byl to projev intelektuála, nikoli státníka, který vede národ.  Největší oslavou Václava Havla byla jeho cesta do Spojených států. Prezident vzal do letadla množství přátel a novinářů. Už první zastávka na Islandu byla triumfální. Jako absurdní dramatik musel mít novopečený prezident do jisté míry radost. Jeho hru dávalo reykjavické divadlo v islandštině. Nikdo nerozuměl ani slovo, leč delegace zůstala ve svých lóžích a na konci radostně tleskala.  Ve Washingtonu se Havlovi dostalo potlesku vestoje. Jeho proslov v Kongresu byl osobitý, nechyběla v něm nadsázka a humor. Neopomněl zalichotit Americe. Přecházel z filosofie do politiky. Pochlubil se, že mu řeč nepřipravili poradci, ale že ji napsal sám za dvě hodiny. Nebyla na něm znát sebemenší nervozita. I to, že mluví v češtině, a nikoli v angličtině, kterou ovládal jen ztěžka, přešel ironicky. Pořád ale věřil, že světu přináší novou cestu. Američtí politici ho vnímali jinak – jako hrdinu boje proti říši zla. A vůbec nebyli zvědaví na nějaké třetí či čtvrté cesty. Temné království padlo, teď zavládne jejich univerzální svoboda.   Martin Komárek se narodil 13. února 1961 v Praze v rodině politika a ekonoma Valtra Komárka. Po studiu filozofie a politické ekonomie začal pracovat v deníku Mladá fronta. Ve volbách do Poslanecké sněmovny v roce 2013 byl zvolen za hnutí ANO poslancem, ve volbách v roce 2017 ale již nekandidoval. Kromě novinářské činnosti je autorem řady knih. Herbert Slavík dnes patří k nejslavnějším českým fotografům. V deníku Mladá fronta působil od roku 1986. Na konci osmdesátých let fotograficky dokumentoval realitu tehdejšího Československa pro zahraniční agentury. Mnohé z fotografií použitých v této knize jsou publikovány poprvé.   Nakladatelství Práh 2019, vázaná, 544 stran, 17,5 × 23,2 cm, 1. vydání. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-07-30 18:21:12

Velké umírání při letním stěhování národů

Se začátkem prázdnin vyrazilo na silnice opět více aut než během roku. Tisíce dovolenkových řidičů se znovu přesvědčují o neúnosné situaci na dálnicích nebo silničních tazích na místech, kde dálnice dávno měly být, ale jaksi pořád nejsou. Cesty na dovolenou mnohde provází nadávání na dlouhé řady kamionů táhnoucí se pravým a středním jízdním pruhem. A na kolony osobních aut plížících se podél nich od zácpy k zácpě kolem uzavřených, a podle dopravních značek „opravovaných“ úseků. Ve filmu režiséra Víta Olmera Jako jed se Zdeněk Svěrák pokouší neúspěšně vysvětlit svému spolustolovníkovi v hospodě, že kdyby se choval šetrněji k životnímu prostředí a nejezdil po Praze zbytečně autem, nemusel by o víkendu za čerstvým vzduchem ujíždět pomalými kolonami na venkov. Film byl natočen v roce 1985. Tehdy ještě bylo možné na venkov vcelku obstojně dojet i veřejnou dopravou. Vlaky a autobusy jezdily v pracovních dnech v hodinovém taktu. A i do poslední vesnice bylo možné dojet v obou víkendových dnech několika spoji. V té době bylo mezi lidmi mnohem méně osobních aut a v Československu byla dálnice jen jediná. D1, která letos vstoupila do dějin, když bez jediného výstřelu dokázala zastavit obrněný konvoj slavné US Army. Přesto tehdy většina nákladu jezdila po kolejích. Vlakem v té době také jezdilo mnohem více lidí. Dalo se jím totiž někam dojet. Za hranice tehdy sice byla potřebná výjezdní doložka a v případě cest na Západ i devizový příslib. Vlakem se však v případě jeho získání šťastlivec dostal bez přestupu až do Paříže nebo Říma. Dnes se nedostane ani do Štrasburku, a to dokonce ani když je europoloslanec a je zrovna týden, v němž v alsaské metropoli probíhá plenární zasedání Evropského parlamentu. Na strastiplnou cestu autem na ustavující schůzi si nedávno stěžoval nový poslanec Ivan David (SPD). „Sedm hodin v autě. Člověk je celý rozlámaný, nohy má oteklé. Žádný div, že lidi v tomto stavu schvalují v evropských směrnicích a nařízeních řadu nesmyslů,“ konstatoval bývalý ministr zdravotnictví, soudní znalec v oboru psychiatrie a novopečený europoslanec. A to měl štěstí, že ten den bylo na německých dálnicích méně Staus (dopravních zácp) než obvykle. Jinak by jel mnohem déle. Smrt Orient Expresu Ještě před 10 lety by na zasedání mohl jet pohodlněji. Řada bývalých europoslanců večer před zasedáním jela vlakem do Lince nebo do Mnichova, kde přesedali na vlak Orient Expres. Dávno už sice nejezdil v luxusním provedení, do něhož situovala jeden ze svých legendárních příběhů Agatha Christie, přesto šlo o neskonale pohodlnější způsob cestování, než je jízda autem. Většina vagonů byla řazena v lůžkové verzi. Přes noc se cestující vyspal a ráno v 6 hodin vystupoval odpočatý ve Štrasburku. Po snídani pak byl schopen jít pracovat. Dnes lze cestu vlakem z Prahy do Štrasburku absolvovat nejméně se čtyřmi přestupy. Což obnáší 10 až 15 hodin na cestách. Legendární vlak jezdil mezi Londýnem a Istanbulem více než 100 let. Zničit jej nedokázaly ani dvě světové války a rozdělení Evropy železnou oponou. Jeho obnovení bylo dokonce jednou z kapitol Versailleské mírové smlouvy, kterou byla zakončena 1. světová válka. Transkontinentální vlak zlikvidovala až EU a její předpisy o liberalizaci železniční i silniční dopravy. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Ve jménu volného trhu Právním předpisem, který dnešní dopravní kalamity odstartoval, byla směrnice 91/440/EHS o rozvoji železnic Společenství, která zakázala křížové dotování osobní železniční dopravy ze zisků z nákladní dopravy. Na ni navazovala řada dalších směrnic a nařízení označovaných jako železniční a silniční balíčky. Jako první musely členské státy zrušit zákazy a omezení tranzitní kamionové dopravy. Před zákazem v roce 1995 po vstupu do EU nakonec kapitulovalo i Rakousko, které předtím zakazovalo tranzit kamionů více než 30 let. V důsledku toho se z železnice na silnice přesunula většina nákladní dopravy, která dříve pomáhala dotovat i méně výnosné nebo ztrátové vlakové osobní spoje. Kvůli zrušení omezení jízdy kamionů, která ve vnitrostátním právu přikazovala povinné vytěžování prázdných vozů, dnes více než třetina kamionů brázdí evropské dálnice prázdná nebo jen částečně naložená. Poznat je lze podle zdvižené nápravy v zadní nákladní části. Později musely státy EU rozdělit národní železniční dopravce na správce dopravní cesty a provozovatele dopravy. U nás tak v rámci přípravy na vstup do EU vznikla Správa železniční dopravní cesty (SŽDC). Podle dalších evropských předpisů musí členské státy EU umožňovat volnou konkurenci jak v nákladní, tak i v osobní dopravě. V praxi to vedlo zpočátku k tomu, že soukromí dopravci „vyzobali“ státním drahám nejlukrativnější nákladní přepravu – tzv. ucelené vlaky. Později státy musely umožnit soukromníkům získat licence i na provozování ziskových osobních vlakových spojů. Ty ztrátové, které veřejné rozpočty musí dotovat, zůstaly většinou státním drahám, nebo byly z důvodu rozpočtových škrtů zrušeny. Správce dopravní cesty má podle práva EU podporovat konkurenci i tak, že stanoví všem stejnou cenu za používání kolejí. Bez ohledu na to, jestli jde o lukrativní nákladní dopravu nebo o ztrátový osobní spoj. Při schvalování těchto předpisů bylo veřejnosti slibováno zlepšení služeb na železnici. Měla ji přinést konkurence. Někde to zafungovalo. Dnes lze na některých lukrativních tratích pohodlně cestovat vlakem a vybrat si přitom z několika konkurenčních nabídek, které stlačují cenu jízdného pro zákazníka. Dopravní obslužnost většiny nejen venkovského území se však podstatně zhoršila. Do řady obcí se v sobotu vůbec nelze veřejnou dopravou dostat. I v pracovní dny je méně spojů. Celkově liberalizace dopravního práva způsobila rozklad železničních soustav. Vlaková doprava vyžaduje obrovské počáteční investice. Nejen do dopravní sítě, ale i do pořízení moderních a rychlých vlakových souprav. Na rozumnou cenu se u rychlovlaků lze dostat až u sérií desítek souprav. Na jejich pořízení a údržbu se však železničním společnostem v důsledku odlivu přepravních výkonů a příjmů nedostává peněz. Po čase se z toho stává začarovaný kruh, protože kvůli poklesu kvality a četnosti odcházejí cestující. Velkokapitalismus bez kapitálu Každý následek má příčinu. Předpisy o liberalizaci dopravy nebyly schváleny jen kvůli ideologii volného trhu, která byla kdysi podle Smlouvy o zřízení ES základním cílem evropské integrace. Podnět k jejich sepsání daly obří průmyslové podniky. V osmdesátých letech se při jejich řízení prosadila metoda omezení kapitálových nákladů. Podle japonského vzoru evropské firmy začaly omezovat sklady součástek, čímž si šetřily náklady na úroky z úvěrů na trvale se obracející zásoby. Přinutily své subdodavatele přisouvat díly „just in time“, neboli ve stanovený den a hodinu. Což jim umožnilo držet zásoby jen na úrovni hodin práce. Bez zrušení omezení nákladní dopravy by to nebylo možné. Na přelomu století byly tyto praktiky „vylepšeny“ metodou nazvanou working capital. Jde o nastavení lhůt splatnosti pro dodavatele tak, aby obří firma platila až poté, kdy součástku zamontuje do většího celku – a nejlépe až po jeho prodeji. Náklady na podnikání obřích nadnárodních korporací jsou tak přesouvány nejen na malé subdodavatele, ale i na celou společnost, která musí platit častější opravy kamiony zdevastovaných dálnic. Obří cenu platíme i ve zbytečně spálených palivech v dopravních zácpách. A ve ztrátě lidských životů vyhaslých při zbytečných dopravních nehodách na přeplněných silnicích. Desítky miliard stojí i léčení zraněných.  O další miliardy, které by stát mohl použít na dotace kvalitnější veřejné dopravy, pak stát přichází v rámci investičních pobídek poskytovaných právě těm největším firmám, které provozují nejagresivnější formy montoven. {/mprestriction}  Autor je publicista.

Čas načtení: 2024-02-23 09:12:00

Kuchta oslavil narození dcery gólem: Moc si to užívám. Postup Sparty předpověděl

Narození dcery, gól a postup. Týden plný emocí zažívá Jan Kuchta. Novopečený otec pomohl fotbalistům Sparty k senzačnímu postupu do osmifinále Evropské ligy přes Galatasaray Istanbul. Trefu věnoval manželce Báře, která mu v úterý porodila dcerku Emilly.

Čas načtení: 2024-03-02 18:40:00

Horejš: Ty kráso, hned do Jablonce? Bod bereme. Pelta házel fórky

David Horejš ještě loni působil na lavičce Jablonce. Tentokrát už přijel jako soupeř. Do své první bitvy vedl hradecké fotbalisty a venkovní bod (1:1) se jistě počítá, i když votroci vedli a hráli značnou část druhé půle proti deseti. Horejš se však do Jablonce vrátil rád. „Nechovám vůči Jablonci zášť, takže jsem se na kluky, které jsem tu potkal, těšil. Mám radost, že jsme tady odehráli slušné utkání,“ vyprávěl novopečený kouč hostů.

Čas načtení: 2024-03-17 11:36:43

Končí šéf jedné z největších autopůjčoven světa. Vaz mu zlomila katastrofální sázka na elektrovozy

Za katastrofální sázku na elektromobily padá hlava šéfa jedné z největších autopůjčoven světa, Hertzu. Stephen Scherr, bankéř s třicetiletou profesní dráhou u Goldman Sachs přes svůj zkušený věk podlehl zelené ideologii a coby novopečený šéf Hertzu&hellip

Čas načtení: 2024-03-30 05:00:00

Saxofonista Felix Slováček: Splácí dluhy dceři!

Velikonoce tráví ve Španělsku! Felix Slováček (80) splácí své tátovské dluhy a odletěl poprvé na „prázdniny“ se starší dcerou z prvního manželství René Slováčkovou (46). A společnost jim dělá i hudebníkův novopečený zeť Filip Brázda.

Čas načtení: 2024-04-16 21:19:22

Přestupové spekulace: Novopečený šampion Wirtz zůstává. Red Devils stojí o Gyokerese, Amrabat dá United naopak vale

Léto se nám pomalu, ale jistě blíží, a s ním jsou spojeny i horké a četné personální změny. Přestupové spekulace tak nabývají na síle, a proto vám nabízíme další pokračování tradiční rubriky. Německý klenot a možná budoucí superstar setrvá u Die Werkself. Kanonýr Gyokeres by se naopak mohl přesunout z Portugalska do věhlasnější štace, krouží kolem něj anglické celky. Ostrovy se nejspíš chystá opustit Amrabat, ten zřejmě zakotví opět v Serii A.

Čas načtení: 2024-04-24 12:39:08

Hložek na odchodu z Leverkusenu? Ve hře je Premier League i Itálie

Dvě sezony a dost? Možná. Fotbalový útočník Adam Hložek je podle německého deníku Bild na odchodu z Leverkusenu. O služby 21letého českého reprezentanta údajně stojí v Anglii a Itálii. Novopečený mistr bundesligy by za přestup rád inkasoval přibližně deset milionů euro (přes 250 milionů korun).

Čas načtení: 2024-05-07 14:19:00

Známkování jezdců: Čtenáři F1sport za Velkou cenu Miami nejvíce ocenili Norrise

Novopečený vítěz závodu F1 Lando Norris získal za svůj výkon v Miami v anketě webu F1sport vysokou známku 9,5.

Čas načtení: 2024-05-10 19:30:00

ŽIVĚ: Česko – Finsko. V brance je Dostál, v útoku nechybí Kubalík

Do domácího mistrovství světa vstupuje také český národní tým. Svěřenci trenéra Radima Rulíka hrají na úvod turnaje s Finy. V sestavě nakonec nechybí novopečený otec Dominik Kubalík, jenž se vrátil z porodu manželky. V brance je Lukáš Dostál. Přímý přenos utkání sledujte na ČT sport a ČT sport Plus.

Čas načtení: 2024-05-11 08:44:48

Nejkrásnější den života. Jak Kubalík spěchal do Plzně za porodem, kde byl jen „podržtaškou“

Věděl, že v pátek může být jeho den D. A vůbec ne proto, že začínal hokejový šampionát, v němž má mít v českému týmu stěžejní roli, ale že právě pátek 10. května je už dlouho termínem, na který má jeho manželka Klára stanovený termín porodu. Dominik Kubalík se s lehkou nervozitou probudil už v šest ráno a o hodinu později se skutečně rozdrnčel telefon, že je to tady. A tak se rozjel pro 28letého útočníka kvapík. „Byl to hrozně náročný den, od rána to lítalo emočně nahoru dolů,“ vyprávěl po večerním utkání s Finskem už coby novopečený otec.

Čas načtení: 2024-05-17 10:00:00

Stále jsme třetím nejrychlejším týmem, mírní očekávání Norris

Novopečený vítěz závodu F1 Lando Norris tvrdí, že McLaren stále zaostává za Ferrari i Red Bullem.

Čas načtení: 2024-05-23 14:26:23

První foto novomanželů a slova šťastného ženicha. Jiří Kajínek se tajně oženil

Ve čtvrtek ve 14 hodin si na Staré radnici v Brně vzal Jiří Kajínek svou dlouholetou partnerku Magdu Gubovou za ženu. Svatba proběhla tajně, a to pouze za přítomnosti svědků. Slavnostní okamžik si partneři naplánovali přesně na den, kdy Jiřímu Kajínkovi končí sedmiletá podmínka. Omilostněný vězeň, jenž ve výkonu trestu strávil se 40denní přestávkou 23 let, byl propuštěn v roce 2017. Nyní se těší na novou životní etapu po boku své milované ženy. Redakci ŽivotvČesku.cz poskytl novopečený ženich fotografii ve svatebních šatech a prozradil své dojmy z obřadu.

Čas načtení: 2024-05-29 12:00:00

Rocker Jon Bon Jovi se rozněžnil. Promluvil o nedávné svatbě syna

Před pár dny obletěla svět zpráva, že z hvězdy seriálu Stranger Things Millie Bobby Brown a syna známého rockera Jakea Bongiovi jsou manželé. Komorní svatba se konala v utajení a příliš detailů z obřadu zatím není známo. Jak se daří novomanželům, prozradil novopečený tchán Jon Bon Jovi.

Čas načtení: 2024-06-03 13:35:00

Paradox Courtois: Vychytal LM, má pět nul v řadě. Ale na EURO není zdravý?

Koho favorizujete na blížícím se EURO 2024? Domácí Německo, obhájce z Itálie, francouzský válec, giganty z Pyrenejského poloostrova nebo Anglii? V závětří tentokrát zůstává Belgie, protože „zlatá generace“ zestárla a někteří v čele s Edenem Hazardem skončili. Kouč Domenico Tedesco si navíc zavařil kvůli konfliktu s Thibautem Courtoisem. Novopečený vítěz Ligy mistrů tak v nominaci na šampionát chybí. Prý kvůli složitému návratu po zranění. Asi nejen ve finále Champions League ale hvězda v rukavicích ukázala, že je zase na značkách.

Čas načtení: 2024-06-04 17:30:00

Mistr světa Kondelík do Pardubic! Ale ne hned, co všechno Dědek nabízel?

Dřívější informace webu iSport.cz se potvrzují, Jáchym Kondelík se upsal Pardubicím. Novopečený mistr světa z Prahy se stane hráčem Dynama od sezony 2025/26, na východě Čech se dohodl na víceletém lukrativním kontraktu. Příští ročník by měl ještě strávit v Českých Budějovicích, kde mu za rok na jaře doběhne dvouletá smlouva. Není však zcela vyloučené, že se v příštích dnech domluví na angažmá v NHL.

Čas načtení: 2024-06-17 11:02:34

Potvrzeno. Sparta uloupila asistenta ze Švédska, oznámila i další změny v realizačním týmu

Novopečený hlavní kouč Sparty Lars Friis bude mít nového asistenta. Podle očekávání se k mužstvu připojí Dán Jens Askou, jenž naposledy působil v roli trenéra švédského Göteborgu. Úřadující český mistr na předsezónní tiskové konferenci oznámil, že podpis smlouvy je téměř hotovou záležitostí. „Doporučil nám ho Lars, vedl jsem s ním mnoho pohovorů,“ pravil sportovní ředitel Tomáš Rosický. Sparta následně zveřejnila i další pohyby v realizačním týmu.

Čas načtení: 2024-06-27 12:00:00

Na start v papučích. Bettiol začne Tour v ulicích své zamilované Florencie

Ve Florencii se již všechno chystá na start Tour de France. Asi nikdo se na začátek závodu netěší tolik jako Alberto Bettiol – toskánský rodák a novopečený mistr Itálie, který zná slavné historické město lépe než kdokoliv jiný z cyklistického pelotonu. Právě Bettiol by také měl být jednou z hvězd úvodního víkendu.

Čas načtení: 2024-06-28 15:50:00

Záhadná závada Tesly Cybertruck měla způsobit nehodu. Nereagovala na řízení, tvrdí majitel

Zablokovaná zadní kola, zrychlující vůz a nereagující volant je recept na problém, který dle vlastních slov zažil novopečený americký majitel Tesly Cybertruck. Jenže je možné, že prostě šlápl na plyn místo brzdy.