Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2025-05-03 08:00:01

Ošklivka Betty. Rekord v Guinnessově knize a pár maličkostí, co o seriálu možná ještě nevíte

Seriál o škaredé dívce běžel poprvé 25. října 1999 na kolumbijské televizní platformě RCN a skončil 8. května 2001. Po dvaceti letech pak slavil oslnivý comeback na Netflixu. Zaznamenal nejenom mezinárodní úspěch, příběh byl úspěšně parafrázován do různých jazyků. Otazníky kolem seriálu Úspěšné adaptace: Nejkrásnější Ošklivá (Mexiko 2006), Ošklivá Betty (USA 2006), Miluji ošklivou Betty (Filipíny 2008) Scenárista seriálu Fernando Gaitán se inspiroval sekretářkou vysokého manažera, která hodně pracovala a příliš neoplývala krásou. V jejím příběhu cítil něco zvláštního a rozhodl se, že z toho bude seriál. „Betty mě přiváděla k šílenství. Na chvíli mi to vzalo klid, život. Spal jsem v práci a moji asistenti měli na starosti přinášet mi oblečení. Byly dny, kdy jsem si myslel, že to tempo nezvládnu, chvíle, kdy jsem se cítil jako skutečný vězeň, že potřebuji na dva dny pryč, cestovat, řešit své osobní problémy, a nešlo to,“ uvedl Gaitán pro časopis Cromos. Proč Simpsonovi bydlí ve Springfieldu. A další věci, co o nich možná ještě nevíte Číst více První vlna zaznamenala raketový a dlouhodobý úspěch. Po dvacetileté pauze filmaři natočili další neméně úspěšné díly. Pokračování navazuje na příběh ošklivé Betty, která se stala úspěšnou ženou, matkou a manželkou. Snaží se vyrovnat se vztahem s dospívající dcerou, bojuje s ekonomickou krizí a zamýšlí se nad tím, zdali její cesta je skutečně ta správná a šťastná. „I když byla Betty na svou dobu tak nadčasová, existuje mnoho prvků, které pocházejí z naší kultury a z našich zvláštností. A jsou tu problémy, kterými se nyní o 20 později můžeme zabývat a díky nim vést dialog s moderním publikem. Mám pocit, že se její podstata nezměnila, ale právě proto Betty nutí k zamyšlení. Je nyní zralejší, ale život pro ženu po čtyřicítce nikdy není snadnou výzvou,“ poznamenala herečka Ana María Orozco. Asi má patent na krásu. Seržantce Makepeaceové byste hádali stále třicet Číst více Milostné aféry V průběhu natáčení seriálu se někteří herci a tvůrci neubránili zamilovanosti a láskám. Třeba představitelka hlavní role Ana María Orozco zažila románek s Juliánem Arangem, který si zahrál postavu Huga. Jejich vztah měl za následek konflikty během filmování, kdy oba herci společně vystupovali v nějaké epizodě. Herec se tehdy obhajoval, že jeho osobní a profesní život jsou dvě různé věci. Kromě této aférky prosákl do médií krátký vztah herečky Marcely Posada s Gaitánem. „Bylo velmi těžké vypořádat se s tolika ženami, které ho pronásledovaly, nemyslím si, že se do mě někdy zamiloval. To nakonec skončilo, ale stále jsme přátelé,“ řekla Posada při televizním vysílání.  Z krásné herečky na ošklivku Zajímavá byla také pravidelná proměna krasavice Orozco na ošklivou asistentku ředitele, která měla rovnátka a mastné vlasy. Líčení trvalo více než hodinu. Kromě make-pu a účesu následovala složitá procedura s nasazováním fiktivních rovnátek. Styl pro Betty Pinzón si vytvořila sama herečka, která ošklivku ztvárnila. Inspirovala se oblečením, jež měla na sobě při castingu. Ukázalo se, že to byla dobrá volba.  Proměny hlavní představitelky, milostné romance a další otazníky kolem činí ze seriálu něco ojedinělého, ba kultovního. Kritika objektivizace žen a modernosti úspěchu zanechala poselství pro ženy, aby zůstaly samy sebou, měly se rády takové, jaké jsou, a nehledaly spásu v plastických operacích nebo dalších nepřirozených kosmetických procedurách. „Myslím, že je to pocta Fernandově dílu. Byla jsem svědkem toho, jak tento neuvěřitelný spisovatelský odkaz přijali diváci, a my jsme se s nesmírnou péčí a respektem snažili tento úkol naplnit. Je to obrovská výzva, ale myslím, že jsme v dobrých rukou,“ poznamenala Orozco. Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Příběh Earlova seznamu. Komedie o pokání, karmě a jednom exgaunerovi.  

Čas načtení: 2018-06-20 00:00:35

Jsem Ing.! Co teď se životem???

Mohl bych začít obligátním motivačním shitem ve stylu „říkali mi, že to nezvládnu“ nebo „snažili se mě srazit na kolena,“ ale popravdě mě všichni v mém okolí podporovali… takže je mi vlastně celkem líto všech interpretů, kteří skládají podobný texty a ještě víc je mi líto těch, kteří to dobrovolně poslouchají a nedejbože to ke všemu i citují. Před... Článek Jsem Ing.! Co teď se životem??? se nejdříve objevil na izmus.cz.

Čas načtení: 2017-01-18 00:15:00

Nemusíte byť milionári, aby ste mali krásny príbytok

Mať príjemný a pohodlný domov, dýchajúci láskou a pohodou si určite praje mať každý. Ale mnohí si robia starosti s financiami a boja sa, že vybavovanie príbytku nezvládnu. Ale dnes je možné zariadiť bývanie aj za zlomok ceny, a pritom je možné ho mať podľa vášho vkusu – štýlové. Existuje nepreberné ...

Čas načtení: 2020-04-25 12:17:24

Elena Ferrante: Příležitostné nápady (ukázka z knihy)

Spisovatelka Elena Ferrante po dobu jednoho roku psala na základě otázek redaktorů každotýdenní sloupek pro britský deník Guardian. Otázky ji přiměly, aby vyprávěla o matkách, dcerách, přátelích, zášti, strachu, lžích, romantice, knihách a filmech, svobodě tvorby a dalších rozličných tématech. Už téměř 30 let nevíme, kdo se skrývá za pseudonymem Elena Ferrante, i když romány této spisovatelky vycházejí ve čtyřiceti zemích světa. Na podzim roku 2017 ji redaktoři britského Guardianu oslovili, aby pro jejich noviny psala každotýdenní sloupek. „Polichotilo mi to, zároveň jsem se ale bála. S něčím takovým jsem neměla žádnou zkušenost a obávala jsem se, že to nezvládnu,“ píše Ferrante v úvodu ke knize Příležitostné nápady. Návrh přijala pod podmínkou, že jí redaktoři pošlou seznam otázek, na které bude jednu po druhé ve vymezeném prostoru odpovídat. Redakce s požadavkem souhlasila, stejně tak s podmínkou, že sloupek nebude vycházet víc než rok. První text vyprávějící o jednom „poprvé“ vyšel 20. ledna 2018 a ten poslední o jednom „naposledy“ je z 12. ledna 2019. „Pokaždé jsem ve spěchu ponořila vědro do jedné z temných hlubin své hlavy, vytáhla ven nějakou větu a s úzkostí čekala, jaké další přijdou za ní,“ uvádí spisovatelka. Výsledkem je sbírka jednapadesáti textů nahlížejících do autorčina života i do života čtenáře, jenž je vyzván, aby přemítal o svých vlastních myšlenkách a pocitech k danému tématu. „Bála jsem se každotýdenního termínu, bála jsem se, že budu muset psát, i když se mi nebude chtít, bála jsem se nutnosti zveřejnit text, aniž bych promyšleně zvážila každé slovo. Nakonec převládla zvědavost. Říkala jsem si, že to je něco, co už umím, vždyť léta odpovídám písemně novinářům. Musím však uznat, že přes nesmírnou laskavost redakce Guardianu jsem se ustavičně děsila, že se mi přijatý úkol nepodaří splnit, že ze zbrklosti čtenářům nějak ukřivdím, že si přestanu věřit a budu to muset předčasně vzdát. Ještě že úzkost z otištění textů bohatě vyvážila radost z psaní. Dnes můžu s jistotou říct, že i kdybych tuto zkušenost už nikdy nezopakovala, prospěla mi a já jsem Guardianu vděčná, že mi dali takovou příležitost,“ Dodává Elena Ferrante. Texty v knize doprovázejí ilustrace Itala Andrey Uciniho.   Ukázka z knihy Deníky 3. února 2018 Jako malá jsem si pár let psala deník. Byla jsem nesmělá dívka, říkala jsem na všechno ano, většinou jsem mlčela. Zato ve svém sešitu jsem se plně realizovala: podrobně jsem popisovala, co se mi každý den stalo, nejtajnější příhody, odvážné myšlenky. Proto jsem si ohledně svého deníku dělala velké starosti, bála jsem se, že by sešit mohl najít někdo z rodiny, zvlášť moje matka, a přečíst si ho. A tak jsem nedělala nic jiného, než že jsem vymýšlela bezpečné skrýše, které mi ale záhy začaly připadat nespolehlivé. Proč jsem měla takové obavy? Zatímco v každodenním životě jsem ze samých rozpaků a obezřetnosti pomalu ani nehlesla, deník ve mně vyvolával touhu po pravdě. Říkala jsem si, že v psaném textu nemá smysl se omezovat, a tudíž jsem psala zejména – nebo možná výhradně – o tom, co bych raději zamlčela, a mimo jiné jsem používala slova, která bych si v mluveném projevu nikdy netroufla vyslovit. Brzy se z toho vyvinula situace, která mě vyčerpávala. Na jednu stranu jsem každý den snaživě psala, abych sama sobě ukázala, že jsem nelítostně upřímná a že mi v tom nikdy nic nezabrání; na druhou stranu jsem se hrozila toho, že by někdo na moje stránky jen pohlédl. Tento rozpor mě provázel dlouho a v mnoha ohledech přetrvává ještě dnes. Jestliže jsem psaním chtěla zviditelnit to, co by jinak zůstalo dobře schované v mé hlavě, tak proč jsem žila v úzkosti z toho, že můj deník někdo odhalí? Kolem mého dvacátého roku to začalo vypadat, že jsem našla uspokojivé řešení. Musela jsem přestat s psaním deníků a přesměrovat svou touhu po sdělování pravdy – těch pravd, které jsem se nejvíc bála vyslovit – k fikci. Tou cestou jsem se vydala i proto, že samotný deník se stával fikcí. Velmi často jsem například neměla čas psát den co den, ale pak se mi zdálo, že se tím přerušuje řetězec příčin a následků. Tehdy jsem prázdná místa vyplňovala zpětně datovanými texty. Přitom jsem událostem a úvahám dávala souvislost, kterou stránky psané den po dni postrádaly. Nejspíš proto zkušenost s deníkem a jeho rozpory nemálo přispěla k mému přerodu ve spisovatelku. Cítila jsem se ve fikci i se svými pravdami jistější. Vlastně hned, jak se můj nový způsob psaní ujal, jsem svoje sešity zahodila. Udělala jsem to, protože mi připadalo, že jsou jazykově neohrabané, postrádají myšlenky, které by za něco stály, že jsou plné dětinského zveličování, a hlavně že jsou na míle vzdálené tomu, jak jsem už tehdy chtěla vzpomínat na dospívání. Od té doby jsem už nikdy nepocítila potřebu psát deník.   Konec 10. února 2018 Stále častěji slýchám svoje přítelkyně a přátele říkat: nebojím se smrti, ale nemoci. A tu větu používám i já. Když se ji pokusím rozvést, abych jí trochu víc porozuměla, zjišťuji, co pro mě znamená: neděsím se myšlenky, že přestanu existovat, ale škod způsobených léčebnými procesy, kolísáním mezi iluzí vyléčení a deziluzí, muky umírání. Jako bych přiznávala, že ve skutečnosti mi nahání obavy ztráta zdraví se vším, co to obnáší: oslabením, postupující nemohoucností, 26 redukcí všech radostí na pouhé konstatování toho, že jsem to ještě „já“ a že zatím, ať je mi dobře nebo zle, jsem naživu. Samotná myšlenka smrti tedy v mých představách čím dál víc bledne. Spíš se hrozím konce naplno prožívaného života. Což se odvíjí od toho, že postupem času ztrácím víru v nějakou formu posmrtného života. Dnes si vzpomínám, jak zemřela moje babička. Byla to nejaktivnější členka naší domácnosti, a pak ji na celá léta paralyzovala mrtvice. Sedávala v rohu kuchyně a já – nanejvýš desetiletá – jsem z ní necítila utrpení nebo nedůstojnost, ani ona mi byť jen pohledem nedávala najevo, že by to bylo něco nesnesitelného. Pak náhle přišla smrt a já ji vnímala bolestně v náboženském rámci, v němž jsem byla vychovávána. Smrt pro mě znamenala, že babička odešla do nebe a za sebou nechala tělo, z něhož se stala jen tuhá a studená věc. Tato její smrt měla velmi konkrétní obrysy, pociťovala jsem ji jako děsivou nehybnost a zároveň nanejvýš záhadný pohyb. Moje babička přešla do jakéhosi jiného světa. Později mi jakákoli forma náboženské víry začala připadat absurdní a smrt jako by se proměnila. Nehybnost zůstala, pohyb vymizel. Mrtvé tělo bylo nyní prostě známkou ukončení života daného jedince. Dnes bych o zemřelém člověku nikdy neřekla: odešel. Ztratila jsem dojem, že se jedná o jakýsi přesun: nic neodplyne někam jinam, člověk nevstoupí do jiného světa, nevrátí se, nevstane z mrtvých. Smrt je poslední bod toho úseku života, který nám byl náhodou přidělen. Proto se moje pozornost, tak jako pozornost tolika jiných lidí, soustředila ne na umírání, ale na přežívání. Přejeme si, abychom měli co nejdelší život, který by ale skončil, jakmile se zhorší natolik, že už žádná péče nezaručí jeho snesitelnost. Nevím, jestli je lepší tahle moje dospělá víra, nebo ta, s kterou jsem žila do puberty. Víra není dobrá nebo špatná, slouží jen k tomu, aby dala řád chaosu našich trápení.   Příběhy vymyšlené a pravdivé 17. února 2018 Nedokážu určit, kudy vede hranice mezi pravdivými a vymyšlenými příběhy. Naplánuji si například, že napíšu povídku, v níž ve svých osmačtyřiceti letech v zimě v prázdném venkovském domě zůstanu uvězněná ve sprchovém koutě, kohoutek se nedá zavřít a dojde teplá voda. Stalo se mi to doopravdy? Nikoli. Stalo se to někomu, koho znám? Ano. Bylo té osobě čtyřicet osm let? Ne. Proč tedy buduji vyprávění v první osobě, jako by se to stalo mně? Proč říkám, že byla zima, když ve skutečnosti bylo léto, proč popisuji, že došla teplá voda, když ve skutečnosti pořád tekla, proč tu ženu nechávám uvíznutou několik hodin, když se reálná protagonistka vysvobodila za pět minut, proč příběh komplikuji mnoha dalšími událostmi, pocity, úzkostí, vystrašenými úvahami, když je příhoda, kterou jsem si vyslechla, prostinká, nic než malý bezvýznamný incident? Protože – mohla bych odpovědět – se snažím napsat román podle principu, který Gogol shrnul takto: dejte mi nejbanálnější každodenní událost a já z ní udělám komedii o pěti dějstvích. Jenže taková odpověď mi připadá nedostatečná. Abych si ujasnila myšlenky, zkusím naopak zaujmout opačný přístup. Řekněme, že už mám plné zuby shánění historek, z nichž bych udělala komedie o pěti dějstvích. Řekněme, že mám chuť se důsledně držet svědectví své kamarádky. Jdu si s ní tedy promluvit. Vezmu si s sebou iPad a rovnou natočím video, protože chci její vyprávění zaznamenat co nejpřesněji. Pak se vrátím domů a pustím se do práce. Znovu a znovu si pročítám poznámky, znovu a znovu sleduji video, znovu a znovu poslouchám a jsem zmatená. Jestlipak mi kamarádka doopravdy vypráví události tak, jak se seběhly? Proč se do vyprávění zamotává, když mi popisuje rozbitý sprchový kout? Proč po prvních dobře formulovaných větách následují nefunkční fráze, proč se zvýrazní rytmus dialektu? Proč se při vyprávění ustavičně dívá doprava? Co je asi napravo, co nevidím na nahrávce a co jsem neviděla ani ve skutečnosti? A jak si budu počínat, až se pustím do psaní? Budu se snažit odhadnout, co se skrývá na pravé straně, co přede mnou možná tají? Uhladím její vyjadřování? Budu věrně zachovávat její přeřeknutí? Potlačím výrazovou nevyrovnanost, nebo ji zveličím, aby byla znatelná? Budu o její verzi událostí pochybovat, budu rozvíjet nějaké domněnky, vyplním prázdná místa? Snaha o věrnost zkrátka nemůže být nezávislá na mé představivosti, na hledání fiktivní koherence, na přisouzení řádu a smyslu, ba dokonce na napodobení chybějícího řádu a smyslu. Každé literární využití textu se svou neodmyslitelnou umělostí vždy obnáší nějakou formu fikce. Rozhodující je spíš to, kolik pravdy se té fikci ve výsledku podaří zachytit.   Elena Ferrante, publikující už od svého prvního románu Tíživá láska (česky Prostor 2018) pod tímto pseudonymem, se proslavila po celém světě především tetralogií Geniální přítelkyně (česky Prostor 2016–2018). Týdeník Time ji v roce 2016 zařadil mezi 100 nejvlivnějších lidí světa. Na motivy tetralogie uvedla televize HBO v roce 2018 osmidílný seriál zachycující první díl ságy a v následujících letech chystá uvést na obrazovky také další díly tetralogie. Rovněž její romány Tíživá láska a Dny opuštění se dočkaly filmového zpracování. Andrea Ucini je italský konceptuální ilustrátor, který žije a pracuje v Dánsku. Vystudoval klasickou hru na klavír a skladbu na Academia Musicale ve Florencii. Vedle hudby byla jeho další vášní vždy kresba, jíž se začal věnovat profesionálně a za niž získal prestižní ceny. Pravidelně spolupracuje s různými periodiky, mimo jiné s The New York Times, The Washington Post, The Wall Street Journal a The Guardian. Pro poslední zmiňovaný deník ilustroval týdenní rubriku, kterou vedla Elena Ferrante v průběhu roku 2018.   Z italského originálu L’invenzione occasionale, vydaného nakladatelstvím Edizioni E/O v Římě roku 2019, přeložila Anna Kudrnová. Ilustrace v knize a na obálce Andrea Ucini. 224 stran. Vydalo nakladatelství Prostor roku 2020. První vydání. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-02-28 12:30:00

Houpačky: Unavená máma je škodlivější informační médium než obrazovka, říká autor projektu Digiděti

„Předškolní děti by ideálně žádný čas před obrazovkami mít neměly. Ale není potřeba se trápit tím, že nejsem ideální rodič a nezvládnu všechno dělat na sto procent. Když budete unavená nervózní máma, klidně dítě na půl hodiny k obrazovce posaďte a odpočiňte si. Unavená máma je škodlivější informační médium než obrazovka,“ říká Jan Kršňák, autor projektu Digiděti.

Čas načtení: 2024-03-11 05:55:00

ONLINE: Trump nedá na vojnu na Ukrajine ani cent, hovorí Orbán o stretnutí s exprezidentom USA

Ak bude Trump opäť zvolený za prezidenta, na vojnu na Ukrajine nedá peniaze a konflikt sa skončí, tvrdí Orbán. Európa ani Kyjev ju nezvládnu financovať, dodal.

Čas načtení: 2024-03-11 06:00:01

Válka je na spadnutí. Měl bych větší šanci přežít než můj syn, říká pamětník socialistické vojny

Tisíce mladých mužů zemřelo během základní vojenské služby v Československé lidové armádě. Stovky tisíc lidí komunisté uvěznili z politických důvodů, některé popravili, další tisíce skončilo v lágrech, Čechoslováci umírali na hranicích při pokusu dostat se do svobodného světa atd. Není mnoho pozitivních věcí, které po sobě zrůdný režim zanechal. Strejda uprchl do západního Německa Vzpomínky na základní vojenskou službu za socialismu jsou často rozporuplné. Někdo by na dva roky v „zeleném“ nejraději zapomněl, pro jiné to byl čas pohody, a dokonce i prosperity. Milan Bouček je někde mezi těmito názory. Vojna za komunistů: Buzeraci prováděli hlavně Slováci, asi měli nějaký komplex, říká pamětník Číst více „Byl jsem na vojně v letech 1983–1985. Původně jsem narukoval do poddůstojnické školy, ale po 14 dnech zjistili, že jsem politicky nespolehlivý, protože tři měsíce před mým nástupem utekl můj strejda do západního Německa. A tak mě převeleli k útvaru v Orlických horách. Zde jsem ‚vydržel‘ celý zbytek vojny,“ uvádí pro Čtidoma.cz. Nikdo mě nedržel za ručičku Pokud má říct jednu věc, kterou mu vojna dala, tak samostatnost. „Naučil jsem se o sebe starat. Asi bych se to naučil i v civilu, ale tady jsem neměl na vybranou. Nikdo mě nedržel za ručičku. Poznal jsem spoustu zajímavých kluků a musel udělat mnoho rozhodnutí. Asi se mnou nebudou všichni souhlasit, ale já zkušenosti z tohoto období využil ve svém dalším životě. A vlastně je využívám dodnes.“ Milan Bouček by vojenskou službu doporučil i dnešním mladým lidem. „Víte, jaká je dnes doba. Válečný konflikt je na spadnutí. Mám syna, kterému je 25 let. Studuje a zbraně zná samozřejmě  jen z videoher. Mně je 60 a myslím, že kdyby nedej bože k něčemu došlo, tak mám větší šanci přežít než on. A to mě děsí. Neříkám, že vojna byla bůh ví jaká. Ale alespoň vím, jak se drží samopal.“ První půlrok šikana Pan Bouček má o čtyři roky staršího bratra, od něj měl hodně informací o tom, jak to na vojně chodí. „Bál jsem se, že to nezvládnu. Přestože jsem hrál fotbal za dorost, neměl jsem dobrou fyzičku. A tak asi rok před odchodem na vojnu jsem začal pravidelně běhat u nás do lesa a každý den jsem se snažil doběhnout trochu dál. Když jsem nakonec dokázal uběhnout cca 6 kilometrů v kuse, považoval jsem to za velký úspěch.“ Své zážitky z vojny popsal jako „střední“. První půlrok šikana, ale když přišli noví „bažanti“, bylo to vlastně jen o čekání na civil. „Jako bažant jste musel mít k dispozici cigarety, něco k jídlu a něco k pití. Abyste měl klid. A protože jsem měl na starosti úklid ložnice (rajón), kde nás spalo čtrnáct, každou sobotu jsem převlékal spacáky a uklízel podlahu. ‚Odměnou‘ mi byly vratné lahve od limonád, které se starším vojákům nechtělo vracet do Army,“ vzpomíná Milan Bouček pro Čtidoma.cz.  Česko může zasáhnout hurikán, čekají nás drsné bouřky. Léto bude asi jiné, než jsme znali Číst více Na to špatné zapomenete V té době se lahve zálohovaly částkou 1 koruna a vždycky jich pár našel. „A protože cigarety stály v té době 4 koruny, šťáva 3 koruny, chleba jsem měl z jídelny a sádlo mi posílala maminka, tak jsem neměl problém. Prostě jsem pochopil, jak přežít začátek vojny bez větší újmy a ani mě to moc nestálo,“ usmívá se. O panu Boučkovi se asi nedá říct, že by každý den nostalgicky vzpomínal na to, jak úžasné to na vojně bylo. Na druhou stranu ví, že když se potkají dva chlapi podobného věku, kteří zažili totalitní dobu, tak rozhovor vždy sklouzne na téma vojna. „Vždy je o čem povídat. Na to špatné zapomenete a vzpomínáte na to dobré. Ale to už někdo řekl přede mnou,“ doplnil Milan Bouček pro Čtidoma.cz. Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Pohřební rituály slonů jsou neuvěřitelně propracované. Hlavně když jde o mláďata.

Čas načtení: 2024-04-29 10:50:51

Hrdinovia zachránili muža z horiaceho auta, plamene im šľahali do tváre. Z VIDEA budete mať zimomriavky

Aj keď mali pocit, že to nezvládnu, napokon zachránili ľudský život.

Čas načtení: 2025-01-01 08:16:00

Bojím se letošního roku, co mám dělat?

Milý Mourrisone, jsem v devítce, v březnu mi bude patnáct a v červnu budu muset dělat zkoušky na nějakou střední školu. Strašně se bojím, že to nezvládnu, že zklamu rodiče a oni budou kvůli mně nešťastný. Poradíš mi, jak se nebát, co se stane příští rok? Díky ti moc.

Čas načtení: 2025-03-05 16:10:00

Nikdy nemala chodiť, no ukázala, že je silnejšia ako osud. Pomôžme malej hrdinke Olivke dobehnúť rovesníkov

Rodina má zázrak na dosah, bez pomoci to však nezvládnu.

Čas načtení: 2025-05-03 08:00:01

Ošklivka Betty. Rekord v Guinnessově knize a pár maličkostí, co o seriálu možná ještě nevíte

Seriál o škaredé dívce běžel poprvé 25. října 1999 na kolumbijské televizní platformě RCN a skončil 8. května 2001. Po dvaceti letech pak slavil oslnivý comeback na Netflixu. Zaznamenal nejenom mezinárodní úspěch, příběh byl úspěšně parafrázován do různých jazyků. Otazníky kolem seriálu Úspěšné adaptace: Nejkrásnější Ošklivá (Mexiko 2006), Ošklivá Betty (USA 2006), Miluji ošklivou Betty (Filipíny 2008) Scenárista seriálu Fernando Gaitán se inspiroval sekretářkou vysokého manažera, která hodně pracovala a příliš neoplývala krásou. V jejím příběhu cítil něco zvláštního a rozhodl se, že z toho bude seriál. „Betty mě přiváděla k šílenství. Na chvíli mi to vzalo klid, život. Spal jsem v práci a moji asistenti měli na starosti přinášet mi oblečení. Byly dny, kdy jsem si myslel, že to tempo nezvládnu, chvíle, kdy jsem se cítil jako skutečný vězeň, že potřebuji na dva dny pryč, cestovat, řešit své osobní problémy, a nešlo to,“ uvedl Gaitán pro časopis Cromos. Proč Simpsonovi bydlí ve Springfieldu. A další věci, co o nich možná ještě nevíte Číst více První vlna zaznamenala raketový a dlouhodobý úspěch. Po dvacetileté pauze filmaři natočili další neméně úspěšné díly. Pokračování navazuje na příběh ošklivé Betty, která se stala úspěšnou ženou, matkou a manželkou. Snaží se vyrovnat se vztahem s dospívající dcerou, bojuje s ekonomickou krizí a zamýšlí se nad tím, zdali její cesta je skutečně ta správná a šťastná. „I když byla Betty na svou dobu tak nadčasová, existuje mnoho prvků, které pocházejí z naší kultury a z našich zvláštností. A jsou tu problémy, kterými se nyní o 20 později můžeme zabývat a díky nim vést dialog s moderním publikem. Mám pocit, že se její podstata nezměnila, ale právě proto Betty nutí k zamyšlení. Je nyní zralejší, ale život pro ženu po čtyřicítce nikdy není snadnou výzvou,“ poznamenala herečka Ana María Orozco. Asi má patent na krásu. Seržantce Makepeaceové byste hádali stále třicet Číst více Milostné aféry V průběhu natáčení seriálu se někteří herci a tvůrci neubránili zamilovanosti a láskám. Třeba představitelka hlavní role Ana María Orozco zažila románek s Juliánem Arangem, který si zahrál postavu Huga. Jejich vztah měl za následek konflikty během filmování, kdy oba herci společně vystupovali v nějaké epizodě. Herec se tehdy obhajoval, že jeho osobní a profesní život jsou dvě různé věci. Kromě této aférky prosákl do médií krátký vztah herečky Marcely Posada s Gaitánem. „Bylo velmi těžké vypořádat se s tolika ženami, které ho pronásledovaly, nemyslím si, že se do mě někdy zamiloval. To nakonec skončilo, ale stále jsme přátelé,“ řekla Posada při televizním vysílání.  Z krásné herečky na ošklivku Zajímavá byla také pravidelná proměna krasavice Orozco na ošklivou asistentku ředitele, která měla rovnátka a mastné vlasy. Líčení trvalo více než hodinu. Kromě make-pu a účesu následovala složitá procedura s nasazováním fiktivních rovnátek. Styl pro Betty Pinzón si vytvořila sama herečka, která ošklivku ztvárnila. Inspirovala se oblečením, jež měla na sobě při castingu. Ukázalo se, že to byla dobrá volba.  Proměny hlavní představitelky, milostné romance a další otazníky kolem činí ze seriálu něco ojedinělého, ba kultovního. Kritika objektivizace žen a modernosti úspěchu zanechala poselství pro ženy, aby zůstaly samy sebou, měly se rády takové, jaké jsou, a nehledaly spásu v plastických operacích nebo dalších nepřirozených kosmetických procedurách. „Myslím, že je to pocta Fernandově dílu. Byla jsem svědkem toho, jak tento neuvěřitelný spisovatelský odkaz přijali diváci, a my jsme se s nesmírnou péčí a respektem snažili tento úkol naplnit. Je to obrovská výzva, ale myslím, že jsme v dobrých rukou,“ poznamenala Orozco. Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Příběh Earlova seznamu. Komedie o pokání, karmě a jednom exgaunerovi.