Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2024-11-01 11:23:02

Znáte svůj módní charakter? Zjistěte, jestli jste klasicista, minimalista, trendsetter nebo maximalista

Nejspíš tušíte, jaká je vaše povaha, tedy zda jste melancholik nebo například sangvinik. Víte ale, jaká osobnost jste v módě a co o vás prozrazuje váš styl oblékání? Zkuste to zjistit. Společně se stylistkou nákupního centra Metropole Zličín Barborou Havlíkovou jsme pro vás připravili přehled základních stylových typů. Podívejte se, který je ten váš.

Čas načtení: 2025-02-06 10:09:00

Světlana Witowská se dohodla s Českým rozhlasem, bude na stanici Plus

Novinářka a moderátorka Světlana Witowská od března 2025 posílí tým moderátorů Českého rozhlasu. Spolu s Barborou Tachecí se budou podílet na moderování pořadu Osobnost Plus. Pořad přináší rozhovory s významnými osobnostmi české společnosti.

Čas načtení: 2025-05-27 00:00:00

Václav Klaus v pořadu Osobnost Plus s Barborou Tachecí na ČRo

V úterý 27. května v 10:30 hodin byl Václav Klaus hostem živého vysílání pořadu Osobnost Plus s Barborou Tachecí na stanici Český rozhlas Plus. Záznam celého rozhovoru najdete na stránkách Českého rozhlasu zde.

Čas načtení: 2024-04-23 08:01:00

Nominujte své favority, startuje druhý ročník ankety osobnost e-commerce. Vloni zvítězil ředitel Heureky Tomáš Braverman

Praha 23. dubna 2024 (PROTEXT) - Česká e-commerce se připravuje na druhý ročník ankety EXEC e-commerce osobnost. Nominace probíhají do 12. května a kandidátem může být kdokoliv, kdo má zásadní vliv na český nebo slovenský trh s elektronickými obchody. Hodnotit se budou byznysové výsledky, úspěšné projekty a další osobní i pracovní výsledky v e-commerce za posledních 12 měsíců. Vyhlášení ankety proběhne 6. června na uzavřené networkingové a vzdělávací akci EXEC Edge. Anketu vyhlašuje mediální e-commerce platforma EXEC, kterou provozuje společnost Shopsys.Česká e-shopová scéna mobilizuje. Od 15. dubna mají možnost lidé i firmy nominovat kandidáty pro druhý ročník ankety EXEC e-commerce osobnost. Ta si klade za cíl ocenit jednotlivce, kteří zásadním způsobem ovlivnili dění v české a slovenské e-commerce za posledních 12 měsíců.Historicky první oceněnou e-commerce osobností se loni stal Tomáš Braverman, tehdejší ředitel společnosti Heureka. „Vítězství vnímám jako ocenění práce celé Heureky, což představuje více než 500 lidí.“ prohlásil loňský výherce. Druhé místo obsadil Zbyněk Kocián (CEO, Notino), třetí pak skončil Václav Staněk (CEO, Vasky)Uplynulých 5 let znamenalo (a vlastně stále ještě znamená) pro segment e-commerce doslova turbulentní období. V době covidu trh s e-shopy rostl přirozeně nejrychleji za celou svou existenci, aby se pak elektronické obchody musely potýkat s útlumem, ekonomickou a energetickou krizí, válkou. „Zejména proto není v současnosti pro e-shopy jednoduché dosahovat svých cílů. O to více se cení, když právě toto se někomu podaří. A právě takové lidi hledáme a chceme ohodnotit. Takové, kteří navzdory tržní nepřízni posouvají sebe i svůj byznys dál,“ komentuje Petr Krakowczyk, marketingový ředitel společnosti Shopsys, která soutěž pořádá.Soutěže se mohou účastnit především osobnosti, jenž svými aktivitami ovlivňují český a slovenský trh, a mají za sebou dobré byznysové výsledky a zajímavé projekty. Vítáni jsou především e-commerce manažeři, majitelé e-shopů, startupisté a další stakeholdeři, kteří většinou musí každý den reagovat na měnící se tržní podmínky i zákaznické chování. Důležitý je i proaktivní přístup ve vzdělávání, na sítích i akcích či například v podcastech a rozhovorech.„Jednoduše hledáme osobnost, která posouvá nejen sebe a svou společnost, ale i celou e-commerce mílovými kroky kupředu” říká Petr Krakowczyka dodává: „Velice nás potěšilo, že zájem o historicky první ročník ankety pořádaný v loňském roce byl velký, zejména co do rozsahu účasti, ale i kvality silných jmen. Rádi bychom tento výsledek přinejmenším zopakovali.“Anketa byla loni vyhlášena na uzavřené vzdělávací a networkingové akci EXEC Edge, na které se sešlo přes 120 top manažerů a majitelů 74 předních československých e-shopů, které loni dohromady tvořily obrat přes 170 mld. Kč. I letos bude vyhlášení ankety EXEC E-commerce osobnost probíhat před zraky VIP publika složeného z manažerů největších a nejúspěšnějších e-shopů.Nominace do ankety, které je možné podat na internetových stránkách www.exec.shopsys.cz/osobnost24, začínají 15. dubna, poběží do 12. května a jsou zcela zdarma. Z nominovaných kandidátů bude vybírat odborná porota, která je i pro letošní ročník složena z předních e-commerce manažerů, investorů, PR expertů i majitelů e-shopů či služeb a předsedou poroty je Petr Svoboda, zakladatel Shopsysu. V porotě zasedne i loňský vítěz Tomáš Braverman. Společnost Shopsys pomáhá předním B2B i B2C hráčům digitalizovat jejich prodeje a uspět v omnichannel světě. Pro své zákazníky je spolehlivým full-service e-commerce partnerem s nejlepšími technologiemi a mnohaletým know-how. Mezi největší klienty, o které se stará přes 70 IT odborníků, patří Tescoma, SCONTO Nábytek, Mountfield, Bushman, Démos, B2B Partner, Officeo nebo Agátin svět. Zdroj: ShopsysČTK Connect vydává ke zprávě obrazovou přílohu, která je k dispozici na adrese http://www.protext.cz.  

Čas načtení: 2023-09-13 12:41:30

Jak výběr parfému Mont Blanc odráží osobnost muže

Přečtěte si, jak může výběr parfému Mont Blanc odrážet osobnost muže a jak si vybrat ten nejlepší vůni, která podtrhne váš jedinečný styl a charakter. Tento článek vám nabídne vhled do světa parfémů Mont Blanc a jak mohou tato voňavá mistrovská díla odrážet osobnost muže. Věděli jste, že parfém, který nosíte, může mnoho vypovědět o […] Článek Jak výběr parfému Mont Blanc odráží osobnost muže se nejdříve objevil na Podnikový zpravodaj.

Čas načtení: 2025-04-28 20:43:58

Jak si vybrat parfém, který podtrhne vaši osobnost? Průvodce vůněmi pro každou ženu

Jak si vybrat parfém, který podtrhne vaši osobnost? Průvodce vůněmi pro každou ženu Výběr parfému není jen o tom, co nám voní. Je to o náladě, osobnosti, o dojmu, kterýPřečíst celé Příspěvek Jak si vybrat parfém, který podtrhne vaši osobnost? Průvodce vůněmi pro každou ženu pochází z Jsem žena

Čas načtení: 2021-11-09 10:21:26

Kateřina Cajthalmová: Na medicínu jsme šla z trucu, maminka jí krutě pohrdala

Původně měla být na přání maminky, architektkou, ale stala se lékařkou, začínala jako internistka a již několik let se specializuje na psychosomatické choroby. Známou se stala díky televizním pořadům Jste to, co jíte a DoktorKA. Coby autorka je podepsaná pod řadu odborných článků, je spoluautorkou odborných publikací a sama je autorkou knížky Abeceda moderního rodiče a letos vyšla knížka o ní samotné, knížka rozhovorů Zázraky jsou logické, v níž Kateřinu Cajthamlovou, vyzpovídala Lucie Šilhová.   Pocházíte z umělecké rodiny, v níž bylo mnoho architektů ale též jeden chirurg. V jednom rozhovoru jste řekla, že jste se narodila v Praze v Dejvicích, ale vyrůstala na Žižkové, a dětství prožila především u prarodičů ve Vršovicích. Jaké bylo to vaše období dětských her? Co vás bavilo a jaká jste byla holčička? Celé dětství mne bavilo lítat s partou venku, lézt po stromech, jezdit na kole a dělat různé lumpárny. Naštěstí tehdy nebyly mobily, nikdo nás nesledoval na každém kroku, po silnicích jezdilo minimum aut, a tak jsem si v těch šedesátých letech užívala svobody i pouličních bitek, skákání „panáka“ a „gumy“, lezení po lešení a tak. S dědečkem jsme chodili na dlouhé procházky, diskutovali a pozorovali veverky, čolky, mravence, dudky, bezpočet motýlů, čmeláky občasné srnky a četné zajíce – tohle vše bylo v šedesátkách běžně k vidění na žižkovské periferii.   Co vás přivedlo na myšlenku, stát se lékařkou? Byl to sen od dětství? Rozhodně ne. Chtěla jsem si vzít svou první lásku, mít deset dětí a jezdit s nimi na čundry. Studovat se mi nechtělo, na tom trvala maminka – nejdřív gymnázium a pak vysoká. Na architekturu mne směřovala od dětství. Kromě výletů po Praze i po republice, kde mne zkoušela z architektonických stylů, jsem od osmi let chodila na kreslení – kde jsem se učila malovat mezi daleko staršími studenty u akademického malíře Nedvěda, pak jsem na gymnáziu měla nepovinnou deskriptivu, ale také latinu – ta mne bavila o moc víc. Nu, a když jsem ve třeťáku na gymplu objevila genetiku a svět virů a opustila mne první láska, bylo rozhodnuto – půjdu natruc na medicínu, jíž zejména maminka krutě pohrdala. Chtěla jsem být v laboratoři a věnovat se vědě – lékařské virologii. Tenhle sen padl, když mne v prvním zaměstnání zařadili na internu. To byl ještě socialismus.   Začínala jste jako internistka, později jste se soustředila více na duševní zdraví a specializujete se na psychosomatické choroby. Proč právě tento obor? Interna je obor, kde je hodně chronických stavů a ty jsou často ovlivněny psychickou pohodou pacienta. Psychosomatika nebyla za socialismu na medicíně vůbec přednášená, striktně se oddělovalo fyzické a duševní zdraví. Takže poté, co jsem si po mateřské otevřela v roce 1997 soukromou praxi v oboru vnitřní lékařství, začala jsem se nejprve poohlížet po nějaké metodě, která by mi dala víc nahlédnout do psychofyzického světa mých pacientů. Nejprve jsem zkusila vystudovat dálkově v Anglii tehdy módní homeopatii (kterou mimochodem hradily i některé zahraniční pojišťovny), ale pak jsem zatoužila po psychoterapeutickém výcviku. V letech 2004 až 2008 se mi tenhle sen splnil a od té doby jsem se „našla“.   V letech 2006 až 2012 jste působila v televizním pořadu Jste to, co jíte a v letech 2015 až 2017 jste měla v televizi pořad DoktorKA. Stala jste se známou a také médii sledovanou. A v roce 2007 jste byla na 3. místě v soutěži TýTý jako Osobnost roku. Jak na ten čas s odstupem vzpomínáte? Byla to doba hodně krutá. Nerada se fotím, vidět se na obrazovce – a navíc v roli direktivní „doktorky u lednice“ – bylo pro mne utrpení. Naštěstí jsem si všechny stresy z tohoto kontextu mohla paralelně řešit na psychoterapeutickém výcviku, takže jsem nevyhořela – ale měla jsem k tomu tehdy jen krůček. Snažila jsem se přestat kouřit, ale tehdy se to ještě nepodařilo, měla jsem po rozvodu, na krku hypotéku a dvě dospívající děti, tak jsem prostě makala jak šroub a zoufale se snažila dokázat hubnoucím, že je třeba znát svůj zdravotní stav, jíst dostatečně a hýbat se – a také po zhubnutí zkontrolovat, zda „odešel“ převážně tuk nebo jen odvodnili, či dokonce ztratili aktivní hmotu. S kolegou Havlíčkem jsme se snažili zcela marně vytvořit protiváhu nesmyslným půstům, odkyselování a odvodňování prostřednictvím ketodiet. Po sedmi letech jsme to vzdali. Ale poznala jsem za tu dobu hodně báječných kameramanů, režisérů i vizážistů a upevnila si názor na to, že lidé robustní tělesné stavby jsou v Čechách, na Moravě i Slezsku často šikanovaní a diskriminovaní nejen v nejužším rodinném kruhu, ale často i ze strany zaměstnavatelů či zdravotníků. A pochopila jsem, proč od roku 1998 narůstají poruchy příjmu potravy na celém světě.   Jste autorkou řady odborných článků, které publikujete v různých časopisech. Také spoluautorkou odborných publikací. Začalo to knížkou Čtěte pohádky, čtěte mezi řádky, kterou jste napsala v Jitkou Hinkovou. Jak k tomu došlo, že jste začala psát?     Sama jsem nikdy nic psát nezačala. V době pořadu Jste to, co jíte se na mne obraceli žurnalisté z různých médií a ptali se na různé věci související s psychikou a zdravím hubnoucích. První knížka, jejíž autorkou je paní redaktorka Hinková, tedy vznikla z řady těchto článků vlastně skoro bez práce. Pak se na mne obrátil spolužák – docent Středa – s nabídkou napsat Nebezpečný svět kalorií z pohledu tří lékařů s ním a s endokrinologem Rajko Dolečkem. Moc mne to tehdy zaujalo a bavilo a knížka se povedla. Pak jsem začala přednášet na pražské VŠE a pro obor Management osobního rozvoje byla oslovena napsat pár kapitol o životním stylu a stravě a poslední bylo nakladatelství Vyšehrad, kde vyšla na jejich žádost nejprve má dosud jediná samostatná knížka Abeceda moderního rodiče a pak letos knížka rozhovorů s paní Lucií Šilhovou Zázraky jsou logické. Bavíme se tam o mém životě a názorech na řadu oblastí.   Knížka Nebezpečný svět kalorií: z pohledu tří lékařů, je, jak jste jednou řekla, splnění vašeho snu, protože vznikla společně s profesorem Rajko Dolečkem, kterého velmi obdivujete, a vašim kolegou docentem Leošem Středou. A pak jste sama napsala knihu Abeceda moderního rodiče. A jak jste někde řekla, psát o výchově od A do Z vás bavilo. A pak přišel přesahový životopis Zázraky jsou logické. Jak se vám psala tato knížka, v níž jste popisovala svůj životní příběh? Pro mne jako introvertku bylo nesmírně obtížné ponořit se do minulosti a veřejně přetřásat různé reálie ze svého života. Ale Lucie Šilhová je nesmírně citlivá, vtipná a přátelská bytost, s níž jsem své meze překročila, a výsledek se prý povedl. První dvě kapitoly jsme ale psaly dvakrát – nejdřív jsem se držela „při zemi“, ale pak jsem začala Lucii důvěřovat a „vybalila“ i docela kontroverzní věci. Jsem jí vlastně vděčná, že ze mne trpělivě mámila skutečně autentické vyprávění. Díky tomu jsem si řadu věcí uzavřela, pojmenovala a odpustila – a velice se mi tím vlastně ulevilo.   Coby známá osobnost jste se představila v sedmém ročníku televizní taneční soutěže StarDance… když hvězdy tančí, kde byl vašim tanečním partnerem Petr Čadek. Co vám tato soutěž dala? Bylo to další splnění mého snu – a to „na druhou“. Obdivovala jsem z dálky dvojici Marka Ebena a Terezky Kostkové a toužila jsem se s nimi „někdy jednou“ seznámit. Ale sama bych nikdy neudělala ten první krok. Takže, když mne v rámci promo další řady pořadu DoktorKA dramaturgyně Šárka Volemanová oslovila s tím, zda bych šla do StarDance, nadšeně jsem souhlasila. Miluji tanec už od mládí – a mít možnost se pod vedením geniálního tanečníka Petra Čadka konečně správně naučit řadu tanečních kroků do mých milovaných latinsko-amerických tanců – a po dobu půl roku jednou týdně se potkávat v družném duchu nejen s Terezkou Kostkovou a Markem Ebenem, ale také třeba s panem Markem Taclíkem, Maruškou Doležalovou či Leošem Marešem byl vyslovený zázrak! Navíc jsem díky osmnácti hodinám tance týdně a navýšení stravy na zhruba 15 tisíc kilojoulů zhubla a cítila se jako ve dvaceti. To, že jsme vypadli už ve čtvrtém kole, bylo vzhledem k intenzivnímu natáčení DoktorKy vlastně štěstí a dva roky jsme pak s partnerem chodili k Péťovi Čadkovi do tanečních. Paráda!   Knížky k vašemu životu patří neustále. Co ráda čtěte? Jaký žánr máte nejraději?  Od dětství jsem zbožňovala pohádky všeho druhu a knížky Karla Čapka, ale i romány Mika Waltariho, cestopisy Thora Heydahla nebo romány i verše Victora Huga. Po roce 1989 mne zaujaly horory Stephena Kinga či knížky Milana Kundery, bavila mne ale od dospívání i sci-fi Stanislava Lema a Raye Bradburyho a po revoluci jsem se zamilovala do zeměplošské série Terryho Pratchetta i do moudrých knížek Roberta Fulghuma – tohle obojí vysloveně sbírám a mám vše, co u nás vyšlo. Mám široký záběr, kam patří i detektivky Agathy Christie. Jen ženské romány mne nikdy nebraly.   A co chvíle volna? Jak je ráda trávíte? Kromě četby ráda jezdím na kole a na kánoi, o tanci jsem už říkala, ale nepohrdnu ani ručními pracemi – nejvíc mne baví drhání (macramé) a paličkování. V mládí mne bavilo jezdit na motorce i judo a kempování pod širákem, ale toho jsem se už na stará kolena vzdala. Zato chodíme na výlety a výstavy, ráda hraju různé deskové hry s dětmi a karty s partnerem a moc mne baví poslouchat rozhlasové pořady. Nejraději stanice Plus, Vltavu a Dvojku – ale pořady si spíš poslechnu ze záznamu nebo z archivu, nejčastěji při nějaké domácí práci. Televize mne nebere a sociálním sítím se vysloveně vyhýbám.   Kateřina Cajthalmová se narodila se 7. července 1962 v Praze. Vystudovaná lékařka (MUDr.), začínala jako internistka a od roku 1997 působí v soukromé lékařské praxi a věnuje se především psychosomatickým chorobám. Byla moderátorkou televizních pořadů Jste to, co jíte (2006–2012), DoktorKA (2015–2017)). V roce 2007 získala třetí místě v soutěži TýTý jako Osobnost roku. Je spolutorkou knih Čtěte pohádky, čtěte mezi řádky (2012) s Jitkou Hinkovou, Nebezpečný svět kalorií z pohledu tří lékařů (2013) s Rajko Dolečkem a Leošem Středou a Management osobního rozvoje (2015) s Evou Bedrnovou a Danielou Pauknerovou. Napsala knihu Abeceda moderního rodiče (2017) a vyšel její životopis Zázraky jsou logické (2021). 

Čas načtení: 2020-11-11 17:18:40

Vítězem 24. ročníku ankety Šarmantní osobnost se stal Jiří Suchý

V anketě Českého rozhlasu Šarmantní osobnost 2019 zvítězil divadelník, hudebník, textař a spoluzakladatel Divadla Na zábradlí a Semaforu Jiří Suchý. V internetovém hlasování se na první příčce umístil akrobatický pilot Martin Šonka.  Smyslem ankety Šarmantní osobnost, která vznikla v královéhradeckém rozhlase v roce 1996, je hledat a oceňovat charismatické osobnosti. V letošním ročníku měli posluchači s ohledem na koronavirovou situaci možnost hlasovat a vybírat z desítky nejšarmantnějších osobností prostřednictvím e-mailů, SMS zpráv a internetu až do konce října letošního roku. Mezi deseti finalisty 24. ročníku ankety, které v prvním kole zvolili poluchači Českého rozhlasu, se objevila jména osobností jako Marta Kubišová, Jiří Suchý, Jiřina Bohdalová, Petr Kostka, Eva Hrušková, Karel Voříšek, Hana Zagorová, Tereza Kostková, Martin Šonka a Markéta Hrubešová. Anketa Českého rozhlasu Šarmantní osobnost roku se koná už čtyřiadvacet let. Za dobu své existence se stali vítězi například herec Marek Eben, dramatik a scénárista Zdeněk Svěrák, zpěvák Karel Gott nebo profesor Pavel Pafko. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-09-26 18:03:54

V Národní galerii v Praze začala ojedinělá výstava Rembrandta Harmenszoona van Rijna

Národní galerie Praha otevřela výstavu Rembrandt: Portrét člověka, která přestavuje více než 110 děl jednoho z nejslavnějších umělců Zlatého věku holandské malby, i celé historie umění, Rembrandta Harmenszoona van Rijna. Díla jsou zapůjčena z významných zahraničních i tuzemských institucí a soukromých sbírek, včetně jediné Rembrandtovy malby na našem území Učence ve studovně. Rozsáhlý projekt měl být zahájen již v dubnu letošního roku, avšak vzhledem k celosvětovým opatřením provázejícím prevenci šíření pandemie koronaviru se dlouholeté přípravy protáhly o několik měsíců „Výstava obsahuje mnoho mezinárodních zápůjček, nikdy nebylo možné u nás vidět tolik Rembrandtových děl pohromadě, a určitě to v budoucnu zase dlouho možné nebude. Nejen s ohledem na současnou situaci je to téměř zázrak. Díky novému termínu se dokonce podařilo exkluzivně zajistit díla ze světových sbírek, která původně nebylo možné získat,“ prozrazuje kurátorka výstavy Lucie Němečková. Podstata kouzla Rembrandtovy tvorby spočívá v jeho umění proniknout pod povrch věcí. Ne nadarmo je označován jako malíř lidské duše. Jeden jediný Příkladem tohoto vnímání Rembrandtova díla je Učenec ve studovně̌ z roku 1634 ze sbírky Národní galerie Praha. Jedná se o jeho jedinou malbu na území České republiky a zároveň jeden z nejkrásnějších obrazů celé výstavy. Portrét Učence nezobrazuje pouhou fyzickou podobu neznámého muže, Rembrandtovi se v něm podařilo zachytit dramatický duchovní život portrétovaného starce. Výraz tváře vypráví bohatý příběh, čímž samotnou malbu staví na úroveň malby historické. Toto neobyčejné, zároveň klíčové dílo výstavy v sobě dodnes skrývá více otázek než odpovědí a zaujímá výjimečné místo v celé Rembrandtově tvorbě. Vznikl v období, které bylo pro ani ne třicetiletého umělce úspěšné v soukromém i profesním životě. Na počátku třicátých let se Rembrandt stěhuje z rodného Leidenu do kosmopolitního Amsterdamu a poměrně rychle se stává vyhledávaným umělcem, v tomto období zejména portrétistou. Osobní štěstí profesně plodnou etapu jen podtrhuje. V roce 1634 se Rembrandt oženil se Saskií van Uylenburgh, která se stala jeho múzou, a kterou s něžností a láskou zvěčnil na několika kresbách a malbách, jako je tomu například u rozšafného portrétu usměvavé Saskie z drážďanských sbírek. Příběh Učence ve studovně představí Rembrandtovu uměleckou kariéru od jejích počátků přes nejúspěšnější roky až po pozdní tvorbu. S pomocí Rembrandtových děl a prací jeho současníků i následovníků, mezi které patří Lievens, Flinck, Paudiss či Drost, se pokusí Národní galerie přiblížit Rembrandtovo tvůrčí soupeření se současníky a vliv, který zanechal až do současnosti. Jak dokládají vystavená díla předních současných umělců. Jejich autorská intepretace pražského Učence ve studovně ukazuje, že Rembrandtovo dílo je i více než tři sta padesát let po umělcově smrti stále zdrojem inspirace. Grafické práce Poznání Rembrandtovy tvorby nemůže být úplné bez grafiky a kresby. Grafice se Rembrandt věnoval se stejnou intenzitou a invencí jako malbě. Vysoce oceňována byla již za umělcova života, v Nizozemí i v zahraničí. Vzhledem k tomu, že Rembrandt nikdy necestoval mimo rodnou zem, byl ve své době v cizině znám v první řadě jako grafik. Práce na papíře cestovaly snadno a rychle a originalita Rembrandtových grafických listů budila úžas a nadšení nejen u umělců, ale i milovníků umění. Již v 17. století sběratelé usilovali o kompletní Rembrandtovu grafickou tvorbu. Umělec řadu svých grafik vydával ve vysokých nákladech a přinášely mu zisky. Přesto nesklouzl k rutině, naopak v grafice patří k nejinvenčnějším a nejoriginálnějším tvůrcům všech dob. Experimentoval s grafickými technikami, různými druhy papírů, tiskl i na vzácný pergamen, měnil množství tiskařské barvy u různých otisků a odhalil tak výrazové možnosti grafiky. „Rembrandtovu uměleckou osobnost plně poznáme pouze, studujeme-li všechny tři oblasti jeho tvorby, malbu, kresbu a grafiku, teprve dohromady vytvářejí plný pohled na šíři, osobitost a úchvatnou energii jeho výtvarného projevu. Proto také ve výstavě nejsou kresby ani grafiky odděleny, ale organicky vkomponovány mezi umělcova plátna,“ vysvětluje Blanka Kubíková, kurátorka Sbírky grafiky a kresby NGP. „Věřím, že návštěvníci ocení velmi moderní Rembrandtův kreslířský rukopis, kdy několika tahy dokázal bravurně vyjádřit pohyb či charakter postavy,“ doplňuje Kubíková. Architektonické řešení Autorkami instalace jsou Lenka Míková a Anna Matoušková, které se zaměřily především na gradaci a díla zasadily do černého sametu. Rembrandt byl již ve své době výjimečná osobnost a takového ho instalace jasně vymezuje. Jeho dílo nesou černé objekty vsazené do prostoru, které volně symbolizují jeho osobnost a proměňují se v měřítku a kompozici v průběhu jednotlivých dějství výstavy, zatímco díla ostatních autorů zůstávají jako jeho kontext přímo na bílých stěnách sálů. Instalace zapojuje architekturu paláce Kinských a vede návštěvníka od uměleckých začátků s gradací skrz vrcholné období ke středobodu výstavy, obrazu Učence ve studovně, a dál přes zklidnění pozdní tvorby až do intimní poslední části, nitra Rembrandta. „Setkání s jeho osobností umocňuje umístění čtyř grafických autoportrétů, které rámují celou výstavu a průhled skrz její páteřní osu. Vnímání delikátních grafických děl podporuje sametový podklad, pohlcující nadbytečné světlo, jinak instalace zůstává záměrně minimalistická,“ říká architektka Lenka Míková. Rembrandt, kterému rozumí i děti Nechat se unést světem umění skrze vlastní tvorbu mohou děti v interaktivním studiu přímo ve výstavě. Návštěva studia zprostředkuje dětem přímý kontakt s originály uměleckých děl. Vyzkouší si, jaké je to být učencem v turbanu nebo přemýšlet jako malíř. Děti mohou zkoumat svou tvář a hrát si s jejím výrazem, sestavovat zátiší a proměňovat ho v různé intenzitě světla nebo stínu. Ale také možná zjistí, co měl Rembrandt pod čepicí. Co, kdy a kde Výstava představuje řadu prvotřídních děl zapůjčených nejen z významných světových i tuzemských muzeí a galerií, jako je například Metropolitní muzeum v New Yorku, Londýnská Národní galerie, madridské Prado, Rijksmuseum v Amsterdamu či vídeňská Albertina, dále z českých sbírek Moravská galerie v Brně, Arcibiskupství olomoucké, Královská kanonie premonstrátů na Strahově, ale i od soukromých zapůjčitelů. Výstava zahrnuje 115 exponátů, z toho 50 maleb a 58 grafických listů a 7 kreseb. Rembrandtovo dílo je zastoupeno 10 malbami a více než 50 pracemi na papíře. Výstava probíhá v paláci Kinských na Staroměstském náměstí do 31. ledna 2021. Otevřená je od pondělí do neděle od 10:00 do 18:00, každou středu až do 20:00. Doplňuje ji reprezentativní katalog v české i anglické jazykové mutaci a také publikace z nové ediční řady NGP Obrazy do kapsy věnovaná tvorbě Rembrandta, určená dětem i dospělým. Připravena je i nabídka veřejných a vzdělávacích programů. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-06-24 09:05:00

ČR zná vítěze ankety EXEC E-commerce osobnost pro rok 2024

Praha 24. června 2024 (PROTEXT) - Druhý ročník ankety EXEC e-commerce osobnost již má svého výherce. Stal se jím Dalibor Cicman, zakladatel GymBeam. Druhou a třetí příčku obsadili zástupci internetových obchodů Trenýrkárna a Alza. Došlo i na udělení speciálního ocenění. Slavnostní předávání proběhlo 6. 6. 2024 na uzavřené VIP akci EXEC Edge pořádané společností Shopsys a Sounds Good Agency, na které se sešlo na 100 zástupců největších českých a slovenských e-shopů. Anketu vyhlašuje mediální e-commerce platforma EXEC, kterou provozuje společnost Shopsys.Česko je aktuálně v přepočtu na počet obyvatel země s nejvíce e-shopy (4700 na mil. obyvatel) na hlavu v Evropě. A nejen proto v loňském roce odstartoval 1. ročník ankety EXEC E-commerce osobnost. Ta měla i pro letošek za cíl vybrat mezi nominovanými špičkové kandidáty, kteří mají zásadní vliv na český nebo slovenský trh s elektronickými obchody. Odborná porota hodnotila byznysové výsledky, úspěšné projekty a další osobní i pracovní výsledky v e-commerce za posledních 12 měsíců.Zatímco historicky první oceněnou e-commerce osobností se loni stal Tomáš Braverman, tehdejší ředitel společnosti Heureka, letos prvenství získal Dalibor Cicman, zakladatel e-shopu GymBeam. Ten se specializuje na prodej zdravých potravin a potravinových doplňků. "Vítězství v soutěži EXEC E-commerce osobnost roku 2024 je pro mě velkou ctí a uznáním práce celého našeho týmu. Těší mě, že naše práce přináší zákazníkům hodnotu," uvádí Dalibor Cicman, za kterého převzala cenu Lenka Lukáčová, ředitelka marketingu GymBeam pro Česko a Slovensko.Odborná porota byla stejně jako loni složena z předních e-commerce manažerů a expertů, investorů a majitelů e-shopů či služeb. Předsedou poroty byl Petr Svoboda, zakladatel společnosti Shopsys a Convertim. V porotě zasedl i loňský vítěz Tomáš Braverman. A právě tito experti se rozhodli zvolit mezi vysokou konkurencí Dalibora Cicmana jako vítěze. Ocenili zejména enormní růst e-shopu GymBeam a kvalitní leadership napříč firmou, včetně vzdělávání celé e-commerce scény.Druhé místo ankety obsadil Ruslan Skopal, zakladatel e-shopu Trenýrkárna. Kromě toho, že oblíbený e-shop zaměřený hlavně na spodní prádlo vybudoval, veřejně sdílí také zkušenosti s managementem či hospodářské výsledky firmy. Angažuje se rovněž v tématu Temu na evropské úrovni.Na třetím místě skončila Eva Šípková, má na starosti Customer Experience ve společnosti Alza. Eva byla oceněna zejména za celou řadu inovací, či služeb jako například "Do půlnoci máš, ráno v AlzaBoxu máš", doručování zboží do AlzaBoxu bez obalu či věrnostní program AlzaPlus+.Speciální ocenění za Inspiraci roku získal Tomáš Čech, zakladatel společnosti Angry Beards. "Tomáš cenu obdržel jako zástupce někoho, kdo má jiný přístup, buduje komunitu a silnou odlišnou komunikaci." uvedl Petr Svoboda.A jak je na tom česká e-commerce aktuálně?V roce 2023 se trh s e-commerce probíjel silnou celosvětovou depresí. Hodnota akcií světových e-commerce značek totiž loni výrazně poklesla oproti maximu v období 2021-2022. Pro letošek však avizovaná hodnota akcií viditelně posílila, i když od maxima jsou ještě znatelně daleko. Podíl e-commerce na retailu dosáhne úrovně z roku 2021 (tehdy 17,3 %) nejdříve příští rok (2025). Za 2023 to bylo 15,8 %, za 2024 hodnota činila 16,6 %.Mezi nejpreferovanější platební metody stále na přední příčce patří dobírka (34 %), platba kartou (31 %) a bankovní převod (29 %). V Německu spotřebitelé platí až 70 % kartou, dobírkou jen 12 %. Data vyplývají z prezentace Davida Antoše, ředitele Boston Consulting Group, na akci, kde proběhlo i předávání cen. Společnost Shopsys pomáhá předním B2B i B2C hráčům digitalizovat jejich prodeje a uspět v omnichannel světě. Pro své zákazníky je spolehlivým full-service e-commerce partnerem s nejlepšími technologiemi a mnohaletým know-how. Mezi největší klienty, o které se stará přes 70 IT odborníků, patří Tescoma, SCONTO Nábytek, Mountfield, Bushman, Démos, B2B Partner, Officeo nebo Agátin svět. Zdroj: Martin MocČTK Connect ke zprávě vydává obrazovou přílohu, která je k dispozici na adrese http://www.protext.cz.  

Čas načtení: 2022-05-17 12:58:30

Česká televize uctí památku Josefa Abrháma kultovními pořady

Speciální programovou nabídkou uctí Česká televize památku filmového, televizního a divadelního herce Josefa Abrháma. Diváci si jej mohou na prvním programu připomenout třeba filmovými klasikami Vrchní, prchni či Svatební cesta do Jiljí. Kanály ČT3 a ČT art nabídnou tragikomedii Hráči či televizní inscenaci veselohry Jak je důležité míti Filipa. Diváci Jedničky uvidí v úterý od 20:10 oblíbenou komedii Hynka Bočana Svatební cesta do Jiljí, v níž si Abrhám zahrál po boku své manželky Libuše Šafránkové. Následovat bude od 21:35 bezmála hodinový pořad nazvaný Josef Abrhám, jenž připomene mimořádnou hereckou osobnost televize, filmu i divadla a o půl jedenácté první program České televize odvysílá kultovní snímek Ladislava Smoljaka Vrchní, prchni, ve kterém herec ztvárnil legendární postavu falešného číšníka Vávry. S mimořádnou programovou změnou přichází také ČT3 a ČT art. Trojka uvede ve středu večer, 18. května, televizní inscenaci veselohry Jak je důležité míti Filipa, v níž Abrhám účinkuje spolu s Jaromírem Hanzlíkem, a pořad Úsměvy Josefa Abrháma. Art připomene českou hereckou osobnost v sobotu 21. května tragikomedií Hráči, režírovanou spoluzakladatelem Činoherního klubu a Abrhámovým dlouholetým spolupracovníkem Ladislavem Smočkem, či snímkem Člověk proti zkáze.

Čas načtení: 2021-11-01 13:58:34

Snímek Havlíčku, Havle…! připomíná 200 let od narození zakladatele české satiry

Patří k nejvýraznějším postavám českých dějin, přesto se s jistotou neví, jak vypadal. Všechna známá vyobrazení zakladatele české žurnalistiky a satiry totiž vznikla až po jeho smrti. Dnes je tak obtížné zahlédnout přes nánosy národoveckého patosu skutečnou osobnost Karla Havlíčka Borovského. Dokument o něm nazvaný Havlíčku, Havle…! uvidí diváci ČT2 v úterý 2. listopadu ve 21.35 hodin. „Dokument režisérky Jolany Matějkové by měl divákům přinést zasvěcený pohled na život a dílo Karla Havlíčka Borovského. Při přípravě a natáčení dokumentu bylo fascinující především to, jak osobnost, která žila před dvěma sty lety, intenzivně promlouvá do dnešní doby. Kritické myšlení, poctivá žurnalistika, potřeba vzdorovat sentimentálnímu vlastenectví, to vše jsou témata, která rezonují i dnes,“ říká kreativní producent Patrick Diviš. Dokument připomínající dvousetleté oslavy výročí narození zakladatele české žurnalistiky, liberálního politika, satirika a spisovatele se natáčel v Krakově, Mnichově, Brixenu, Vídni a Frankfurtu nad Mohanem. Aby se z vyprávění Havlíčkova příběhu nevytratil prvek pro něj příznačného humoru, tak se výpovědi historiků střídají s ukázkami z představení Divadla Járy Cimrmana České nebe. Hlavní linku však tvoří Borovského myšlenky, přičemž řada z nich zůstává aktuální i dnes. „Když jsem se začetla do Havlíčkova odkazu, zdálo se mi, jako by byl náš souputník, stejně jako Božena Němcová. Oba autentičtí, stateční, při realizaci svého díla vedeni až na kraj propasti,“ uvádí autorka scénáře a jeho režisérka Jolana Matějková a dodává: „Pracovali jsme s vyvracením mýtů, které o Havlíčkovi kolují. Každá doba si chtěla statečného Havlíčka přivlastnit: vlastenci, první republika, komunisté, disent… Úkolem filmu bylo zbavit zakladatele naší žurnalistiky nánosů dob minulých, mýtů, a naopak nechat to, co je stále živé.“ {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2021-10-21 22:24:15

Deset let od úmrtí významného literáta i diplomata: ČT odvysílá dokument Jiří Gruša, neklidný Evropan

Básník, spisovatel a diplomat Jiří Gruša představoval důležitou osobnost české kultury a společenského života. Od 60. let byl iniciátorem nových kulturních aktivit: spoluzakládal časopisy Tvář a Sešity nebo samizdatovou Edici Petlici. Po listopadu 1989 byl velvyslancem v Německu a Rakousku, ředitelem Mezinárodního PEN klubu nebo Diplomatické akademie ve Vídni. Dokument o jeho životě mohou diváci vidět v úterý 26. října od 21:40 na ČT2. „Jiřího Grušu jsem poznal koncem roku 1963, kdy se připravoval časopis Tvář. V době relativního politického ‚tání‘ to byl povolený časopis mimo centrální ideologický dozor,“ uvádí k jejich vztahu autor scénáře snímku Prokop Toman a dodává: „Jedním z cílů bylo přiblížit na jeho životě a díle kontext doby, která nepřála jakékoliv výjimečnosti.“ Za režií dokumentu stojí dcera Prokopa Tomana Markéta: „Námět na film o něm vznikl již před třinácti lety. Tehdy mi otec řekl, že pojedeme do Vídně, kam dostal pozvání na oslavu k příležitosti sedmdesátých narozenin Jiřího Gruši v Diplomatické Akademii, kde tehdy působil jako ředitel. Můj otec tehdy dodal, ‚a vezmi si kameru, něco tam natočíme‘,“ dodává režisérka. Když Jiří Gruša náhle zemřel, byla práce na několik let přerušena. Před třemi lety ji však Prokopovi obnovili a dali dokumentu finální podobu. Podařilo se dát dohromady svědectví jeho spolupracovníků jako Sylva Richterová, Milan Uhde, Alexandr Vondra, nebo Pavel Kohout. I přes dlouhou známost s Jiřím Grušou Prokop Toman při dalších a dalších rešerších objevoval nové události, které se už do této české verze nevešly (např. organizování „pokrývačů“, kteří zaštitovali vydávání zakázaných autorů, nebo návštěva Ivana Blatného v léčebně v Anglii). „Je skoro neuvěřitelné, že takový spisovatel a společensky natolik významná osobnost naší polistopadové společnosti jako Jiří Gruša dosud neměla rozměrnější a komplexnější dokumentární pořad,“ říká dramaturg dokumentu Ondřej Šrámek: „Snímek byl dokončen až letos, v roce desátého výročí jeho smrti. Je nesmírně bohatý na dokumentární materiál a také zábavný, i kvůli tomu, že jeho velkou část provází svým hlasem právě on sám,“ uzavírá. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2021-09-22 09:41:19

Odcházení Angely M. z jiné perspektivy

Milí čtenáři, že se já a časopis Respekt ve svých perspektivách moc neshodneme, to asi nebude velké překvapení. Většinou ale jedeme po nezávislých liniích a každý řešíme jiná témata. Tentokrát nicméně pociťuji potřebu reagovat na komentář Tomáše Lindnera “Odchází paní nenahraditelná“, který líčí merkelovskou éru z velmi, podle mého názoru až neúměrně pozitivní perspektivy. Doplním jej tedy o perspektivu svoji; ony totiž i ty samé jevy se dají nahlížet ze zcela jiných úhlů pohledu. Ještě než se pustíme do jiných záležitostí: na začátku článku zmiňuje pan Lindner Adenauera, Kohla a Merkelovou vedle sebe jako tři velikány německé politiky. Myslím, že k tomu je potřeba dodat, že to byla právě Merkelová, která na přelomu tisíciletí Kohla vyšoupla z křesla čestného předsedy strany. Podařilo se jí tak získat vedoucí funkci, ale podkopla přitom židli svému vlastnímu mentorovi, který se jí v předešlých letech postaral o hladký vzestup do spolkové vlády a říkal jí „mein Mädchen“ (mé děvče). On měl Kohl tou dobou už namále, protože aféra kolem utajeného financování strany by jej nejspíš z pozice čestného předsedy sestřelila tak jako tak. Ale stejně by bylo bývalo ohleduplnější pohřbít kariéru bývalého prvního muže CDU a znovusjednotitele Německa nějakým důstojnějším způsobem než útočným dopisem otištěným těsně před Vánocemi 1999 v novinách Frankfurter Allgemeine Zeitung, což bylo přesně to, co Merkelová tehdy udělala. Říká se, že lidé čekají od ostatních stejné chování jako od sebe samých, a podle toho k nim také přistupují. Za dobu své kariéry v nejvyšších funkcích Německa neprojevila Merkelová žádnou snahu vychovat si nějakého nástupce. Žádný „mein Junge“ ani „mein Mädchen“ po jejím boku neexistovali. Vrchní řady CDU se postupně zaplnily jejími loajálními podřízenými – poslušnými lidmi, kteří ji nijak neohrožovali a neprojevovali žádné nezávislé ambice. Pokud se mezi špičkou strany občas našel někdo, kdo by mohl být Merkelové konkurencí (Friedrich Merz, Roland Koch, Dieter Althaus, Ole von Beust, Karl-Theodor zu Guttenberg, Stefan Mappus, Norbert Röttgen), jeho kariéra vždycky skončila nějak neslavně. Někdy se zřetelným aktivním přičiněním věčné kancléřky, jindy bez něj; ono totiž stačí toho svého protivníka v pravý čas „nepodržet“, když kolem něj propukne nějaký skandál. Proč si Merkelová nevychovala žádného nástupce? Chtěla zůstat ve funkci až do své smrti nebo pokročilého stáří? Obávala se snad toho, že se osud otočí a její nástupce ji v nějaké slabé chvíli veřejně potopí stejně nemilosrdně, jako ona kdysi potopila Kohla? Do hlavy lidem nevidíme, ale ani jednu variantu bych nevylučoval. Merkelová se nevzdává své moci lehce ani dobrovolně, k rezignaci na funkci předsedkyně CDU ji její kolegové v zákulisí donutili až po několikátém špatném výsledku zemských voleb v řadě (Hesensko, říjen 2018). K tomu se ještě dostaneme, protože na budoucnost CDU měla tahle politika dost zásadní vliv. Merkelová nikdy nezariskovala Druhá položka, otrocký postoj vůči veřejnému mínění. Abych citoval pana Lindnera: „A Německo? Tam kancléřka Angela Merkel po pěti, deseti i 15 letech u moci pořád vévodila žebříčku nejoblíbenějších politiků.“ Ano, vskutku. Až do migrační krize roku 2015 vesměs platilo, že Merkelová řídí svoji politiku tak, aby nebylo ohroženo její postavení na vrcholu žebříčku nejoblíbenějších politiků. Pokud došlo ve veřejném mínění k nějakém otřesu, třeba roku 2011 po katastrofě ve Fukušimě, kancléřka se přizpůsobila, i za cenu postupu „odvolávám, co jsem odvolala“, v tomto případě k opakovanému vyhlášení útlumu jaderných elektráren, kterým přitom jen krátce předtím její vlastní vláda značně prodloužila dobu provozu. To není zrovna leadership, tomu se u některých jiných politiků dokonce říká „populismus“, že? Merkelová nastoupila do kancléřského úřadu po sociálně demokratickém politikovi Gerhardu Schröderovi, který převzal Německo v roce 1998 jako „nemocného muže Evropy“ a zavedl řadu nepopulárních reforem sociálního a pracovního práva, zvaných kolektivně Agenda 2010. V dané době byly asi nezbytné a „nakoply ekonomiku“, z čehož pak těžila právě jeho nástupkyně Merkelová, ale po osobní stránce zabolely řadu lidí a Schröderova politická kariéra na nich ztroskotala. Provádět bolestivé reformy zkrátka není recept na to, jak vévodit žebříčku nejoblíbenějších politiků, a Merkelová to také za svého funkčního období nikdy nezariskovala. Důsledkem této neochoty sáhnout na dlouhodobé problémy je třeba to, že stárnoucí SRN se až dosud nepokusila o vážnou reformu svého důchodového systému, jehož základní parametry nutně potřebují úpravu; to bude muset řešit někdo po Merkelové. I v dalších věcech, jako je třeba digitalizace, Německo dlouhodobě zaostává, ačkoliv by vzhledem ke své ekonomické síle vlastně mělo mít náskok. A německá armáda, Bundeswehr, je udržována v podinvestovaném a špatně řízeném stavu, i když poměry na mezinárodní scéně dávno nejsou tak klidné, jako byly na přelomu tisíciletí. Tam jde zase o to, že jakýkoliv militarismus je nepopulární mezi německou intelektuální levicí, která by proti posilování výdajů na armádu hlasitě protestovala. Z tohoto vzorce se zdánlivě vymyká „Wir schaffen das“, léto a podzim 2015, kdy se Německo otevřelo migračním proudům z rozvojového světa. To byla záležitost, která vedla k posílení AfD a oslabení CDU. Jenže přečtete-li si knihu Die Getriebenen (Štvanci) od redaktora Weltu Robina Alexandera, který se specializuje na dění ve spolkové vládě, začne se vám toto rozhodnutí jevit z poněkud jiné perspektivy: zavření hranic bylo už připraveno, ale kancléřka od něj v poslední chvíli couvla, protože měla obavu z možných následků, právních i mediálních. Tomu odpovídá i dnešní dvojaké vyjadřování německých politiků, kteří na jednu stranu vychvalují postoj SRN v roce 2015 a na druhou dodávají, že druhý takový rok už se nesmí opakovat. Takže věříme-li Alexanderovi, nešlo ani v tomto případě o hrdinské morální vzepětí proti veřejnému mínění, ale o strach z toho, že na německých hranicích se začnou opakovat scény, které už televizní diváci znali z čerstvě zadrátované srbsko-maďarské hranice. Tato kancléřčina neochota dělat cokoliv kontroverzního měla z české perspektivy aspoň jednu malou výhodu. Nikdo nás příliš do ničeho nenutil na evropské úrovni, dokonce i ty kvóty jsme dokázali opakovaně odrazit, což není jen zásluha našich politiků, ale i toho, že do jejich prosazování Němci nešli s plnou silou. Zároveň ale tato taktika váhavého střelce uprázdnila politický prostor silám, které tak zdrženlivé rozhodně nebudou. Třeba Zeleným, hnaným vizí hořícího světa. A tím se dostáváme k dalšímu bodu merkelovského dědictví, pro dnešek poslednímu. Voličskou základnou CDU jsou důchodci CDU je po šestnácti letech merkelovské hegemonie polomrtvá strana. Nenajde-li se někdo jako Sebastian Kurz, kdo by se ji pokusil oživit od základu, budeme moci časem škrtnout i to „polo“. Chybějící nástupce, který by dokázal dosahovat aspoň kohlovské popularity a výsledků kolem 35 až 40 procent, je jen nejvýraznějším příznakem celkového úpadku strany. Zde zase ocituji Tomáše Lindnera, jen z jiné perspektivy: „Kampaň založená čistě na důvěře v osobnost kancléřky…“ Ano, zase má pravdu, a zase na tom nevidím nic pozitivního. Na kult Merkelové totiž doplácela právě její strana, které se začalo posměšně říkat Kanzlerinwahlverein (kancléřčin volební spolek). CDU jako organizace ztratila tvář, ztratila ideologický obsah, drive k tomu, cokoliv významného dělat. Být v jejích řadách výraznou osobností se stalo nebezpečným, protože taková osobnost by mohla jednoho dne ohrozit postavení stranické šéfky. Věta „Volím CDU, protože usiluje o …“ se stala víceméně nedoplnitelnou, protože CDU přestala mít zřetelný politický charakter. Stala se extenzí Angely Merkelové. Jedním z důsledků je, že CDU má velmi slabé postavení mezi mladými Němci, mezi kterými jednoznačně dominují Zelení. I když podobný trend existuje v celé Evropě – mladí často tíhnou k idealistické levici – v Německu je tento nepoměr až extrémní, zatímco například rakouská ÖVP si mezi mladými drží solidní zastoupení. (Kdo chce tyto poměry zkoumat detailně, nechť si vyhledá „Wahlverhalten nach Alter“ a vyleze na něj spousta grafů z různých německých i rakouských voleb.) Je to tím, že dnešní CDU se o mladé ani nijak neuchází. Její jedinou spolehlivou voličskou základnou jsou důchodci. Nic ve zlém, důchodci patří k národu stejně jako mladí. Ale velká státotvorná strana, kterou dříve CDU byla, by se měla snažit vyvažovat zájmy všech voličských skupin. Průměrný věk člena CDU byl roku 2019 rovných 61 let (Zelení mají 48). Pokud se nezdaří trend stárnutí členské základny zvrátit, bude za deset let problém vůbec najít nějaké kandidáty v produktivním věku do městských rad a zemských sněmů. (V tom, pravda, nejsou sami, CSU i SPD jedou po úplně stejné šikmé personální ploše.) Část voličů nespokojených s nevýrazným charakterem strany přeběhla k FDP, která se nyní může pyšnit preferencemi přes 10 procent a podstatně živějším stranickým vedením. FDP přitom svého času byla úplně „na odpis“, protože je to strana koketující s klasickým libertariánstvím anglosaského střihu, které není v Německu příliš populární; v letech 2013 až 2017 ani nebyla zastoupena ve Spolkovém sněmu. Z hlediska budování koalic a vlastního vlivu byl ale pro CDU za éry Merkelové zdaleka nejhorším vývojem vznik a růst AfD. Všichni dřívější pravicoví němečtí politici, Adenauerem počínaje a Kohlem konče, věděli velmi dobře, že německý nacionalismus nezmizel a že těch voličů vždycky bude dost na to, aby se s nimi muselo počítat. Nějakým způsobem s nimi dokázali vycházet, aniž by jim přitom přepustili vysloveně dominantní roli. Veterán bavorské politiky Franz Josef Strauß popsal tento princip slovy: „Rechts von uns ist nur noch die Wand.“ (Napravo od nás je už jen zeď.) Tohle pravidlo Merkelová porušila a vytvořila tak pro své nástupce hned dvě komplikace. Jednak poměrně silnou stranu, která posbírala všechny nespokojence v Německu, a přitom s ní ostatní středopravicové subjekty nechtějí jít do koalice, což pak vede k nutnosti vytvářet velmi divná stranická uskupení na zemských scénách. Jednak zřetelně definovanou skupinu obyvatel, která dává svůj hlas „principiální opozici“ i s jasným vědomím, že jimi volená strana bude ostrakizována ostatními a nebude se podílet na vládní činnosti; takové věci děláte jen tehdy, pokud se cítíte od země, ve které žijete, poněkud odcizen. V bývalé NDR má tato voličská skupina cca 20 až 25 procent, což je docela vysoké procento. Z něčeho takového by si Strauß rval vlasy. Takové odcizené podmnožiny lidí jsou státu potenciálně nebezpečné. Prázdná slupka bez ideového obsahu Paní nenahraditelná, jak ji nazval Tomáš Lindner, si svoji nenahraditelnost pojistila hlavně tím, že dokázala všem svým možným náhradám včas vzít vítr z plachet. Co se jemu jeví jako vítaná stabilita, připadá mně jako nebezpečné zkostnatění ve světě, který se od roku 2005 zásadně změnil. Merkelová převzala jednu z nejúspěšnějších pravicových stran Evropy, vyštípala z ní všechny konkurenční talenty a myšlenkově ji vykleštila natolik, že z ní zbyl jen zaběhnutý mechanismus pro technokratický výkon moci. Z okolí CDU vymizeli intelektuálové schopní formulovat konzervativní myšlenky a vize pro budoucnost. To něco málo pravicové intelektuální aktivity, co ještě v Německu zbylo, se koncentruje buď kolem libertariánství, nebo na národovecky orientované části spektra, která je od zbytku politické scény izolovaná ve své vlastní bublině a v podstatě z ní ani nechce ven. Tímto intelektuálním úpadkem, kterému předsedala, ohrozila Merkelová budoucnost své strany, protože taková prázdná slupka bez ideového obsahu není přitažlivá pro mladé lidi a může se spolehnout jen na kmenové voliče, Stammwähler, kterých ovšem přirozenou cestou ubývá. A uvolnila tak německou politickou scénu pro triumfální nástup Zelených. Ti mají myšlenek a vizí až až. V této mizérii máme krapet štěstí v podobě toho, že Zelení asi nedokáží vzniklou situaci naplno využít. Krunýř jejich identitárních dogmat je svazuje natolik, že si do čela kandidátky raději postavili osobu správného genderu než někoho schopného, kdo by dovedl jejich stranu k 30 až 35procentnímu vítězství a kancléřskému postu. Ale to není zásluha Merkelové, to je nezávisle udělaná chyba jiných lidí. Vůbec si nejsem jist, zda škody, které utrpěla CDU na svém charakteru, půjdou ještě nějak napravit. Ale odchod Merkelové do politického důchodu skýtá aspoň maličkou naději, že se do toho někdo bude moci pustit. Popravdě se tak mělo stát už před čtyřmi lety.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2021-02-26 19:25:19

Kniha rozhovorů Aleše Palána Nevidím ani tmu představuje šest nezdolných žen

Málokdo projde životem bez šrámů. Na někoho je toho ale naloženo tolik, že si říkáme, jak to jen může unést? Se šesti ženami, které si v životě vytáhly černého Petra, hovořil známý publicista Aleš Palán. Jsou to rozhovory o těch nejtěžších věcech, jaké mohou člověka potkat, přitom nejsou o bolesti a zklamání. Jsou o síle, která se rodí až v průběhu boje, a o naději, která je pevná tehdy, pokud je zkoušená. A zkoušek ty ženy zažívají celou řadu… Jedna je čerstvě plnoletá, druhé táhne na osmdesát, jedna žije ve městě, druhá na venkově, oporu hledají ve víře, v humoru, ve vzdoru… Jsou rozdílné. Spojuje je to, jak jsou nezdolné a otevřené. Šest niterných příběhů, které mohou sloužit jako inspirace čtenářkám i čtenářům. Málokdo přece projde životem bez šrámů… „Při rozhovorech se samotáři jsem se dostal nejen do hlubokých lesů a vysokých hor, ale i k životním postojům, které jsou opravdu hraniční a jedinečné. Mnoho jsem se při tom naučil. Mimo jiné mi došlo, že opravdová síla se rodí ze zkoušek a naděje často vzniká ze ztrát. Ženy, které si v životě vytáhly černého Petra, o tom taky vědí své. Tlakům, nemocem a ztrátám se nepoddávají a já se za nimi jezdil učit, jak se to dělá. Výsledek mé docházky je v téhle knize. Pověstnou 13. komnatu jsme nechali kdesi v nedohlednu, dostali jsme se mnohem dál. A tam, na samém konci, jsme našli sílu, někdy odpuštění, jindy vzdor. Pokaždé jsme našli cestu, která vede dál,“ říká o své nové knize rozhovorů Palán. Knihu ilustrují fotografie Alžběty Jungrové, držitelky řady ocenění v soutěži Czech Press Photo.   Ukázka z knihy Úvodem PŘESTO Ten rozhovor jsem viděl na jedné internetové televizi. S redaktorkou mluvil muž s velmi vážným fyzickým handicapem. Doslova sršel optimismem, usmíval se, mluvil o svých plánech, o odvaze a radosti. On nežil s postižením, ale s výzvou, se specifickými možnostmi, tak to vnímal. Tolik jsem mu fandil! Obdivoval jsem ho, ten člověk byl naprosto fascinující.      Zároveň jsem mu nevěřil ani slovo. Opravdu je tohle jeho svět? Respektive: je to celý jeho svět? Nejsou to jen občasné vrcholky, vytčené cíle, přivrácená strana věcí? Není to zkrátka jen dobrý způsob, jak se z toho všeho nezbláznit? Není ten bezbřehý optimismus naopak trochu popřením celé situace? Co se děje v duši toho muže večer před usnutím, ve chvílích, kdy nesvede něco, co je pro ostatní samozřejmé, kdy se za ním druzí otáčejí, když trpí bolestmi, smiřuje se s odmítnutím, když přemítá, co bude za deset patnáct let? Přál jsem mu tu jeho ochrannou slupku, taky se do ní balím, ale naděje, kterou se snažil šířit, se mě nedotkla. Zdála se mi příliš jednoznačná. Jen naděje, která projde trýzní, která se od ní neodvrací, má sílu zapálit. Uběhlo několik let. Přestal jsem jezdit s diktafonem za samotáři na Šumavu a na další skrytá místa po republice a začal jsem hledat podobně silné příběhy ve městech. Možná právě ve vedlejší bytovce žije člověk, který si vytvořil vlastní utopii, neopakovatelný osobní vesmír, a já o něm pouze nevím. Nebo ten chlapík, kterého občas vídám před rozpadající se secesní vilou v místě, kam jezdíme ke studánce pro vodu. Kdysi výstavní dům pomalu pohlcuje les a ten muž se tomu zjevně nesnaží příliš vzdorovat. To přece může být jedinečná osobnost.      „Jsem blázen ve své vsi,“ napsal kdysi jeden solitér. Nestěžoval si na to, počítal s tím, jak ho jeho okolí vnímá – a dál si dělal svoje. Začal jsem podobné samorosty vyhledávat, ve městech i na venkově, některé divoké a nápadné, jiné plaché a zcela přehlédnutelné. Jsou nadosah, a zůstávají přitom skryti. Byť nežijí úplně stranou civilizace jako Ruda na Šumavě nebo Bajza mezi jihočeskými rybníky, také si vytvořili vlastní území. Ten prostor se zpravidla nedá vyčlenit na mapě, o to víc je ale zasazený v jejich myslích. Systému se tito zdánliví outsideři dotýkají, ale stáhli se z něj, co to jen šlo. Žijí na svých vlastních planetách, kde platí jiná pravidla a cíle. Také smysl věcí je v něčem úplně jiném.      Jak jsem tak za nimi jezdil, nemohly mi uniknout dvě věci: jde bez výjimky o samé muže, a pokud mají něco společného, tak je to jistá forma útěku. Aby mohli stvořit vlastní svět, museli do jisté míry opustit ten náš.      Sám jsem mužskej a o útěku si nemyslím nic špatného, naopak, nejednou je to nejprogresivnější řešení situace. Kde ale zůstaly ty ženy?, napadla mě konečně ta správná otázka. Ne kvůli nějaké genderové rovnosti, ale kvůli samé podstatě věcí. Copak ženské neutíkají? Asi tolik ne. Vybavil jsem si starou lidovou moudrost: „Žena to prostě musí nějak vydržet.“ A ještě jednu: „Která ženská to nemá těžké?“ A citát, snad z Mistrala: „Ženy, to jsou ty tajemné bytosti prodchnuté vzácnou schopností milovat a trpět.“ Co zažívá člověk, který to má v životě opravdu složité, sám po večerech ve ztemnělém pokoji? Ve chvílích, kdy na něj nejsou upřeny žádné kamery ani oči? Jak se vyrovnává se ztrátou? A je opravdu možné nechat bolest za sebou, nebo musí stačit jen, že to už právě nebolí? Je naděje vůbec ten jediný způsob, jak se s těžkostmi vyrovnat? Optimismus není povinný a možná to není cesta úplně pro každého. Nespočívá někdy ta základní kvalita prostě v tom, že člověk „jen“ přežil? Navzdory všemu, co bylo, co je, co dost možná ještě přijde… Jak to říkala Matka Tereza? „Přesto.“ Knihy dělám zejména proto, abych něco pochopil, naučil se, odkoukal. A je už načase, abych si vyjasnil, jak žít se ztrátou a neztratit se. Začal jsem tedy jezdit s diktafonem za ženami s těžkým osudem, s mučivě bolavým příběhem, zároveň za takovými, které jsou otevřené a sdělné. Někdy se snaží zapomenout, ale dobře vědí, že to nejde. Poznaly, že prožité nejde popřít, a raději svou energii věnují způsobu, jak to překonat – odpuštěním, pochope ním, aktivitou, třeba i vztekem, jakkoliv. Tohle je škola, kde se i chlap může hodně naučit.      S formulací, s kým si to vlastně povídám, mi pomohl můj kamarád, šumavský samotář Tony, když jsem mu o téhle knize říkal. „Jsou to prostě ženské, které si vytáhly černého Petra,“ prohlásil. Ano, a zároveň takové, které přesto hrají dál.   Své chlapy na okrajích jsem ale neopustil (bude o nich další kniha). O tom, že si povídám se zdánlivými outsidery, jsem se zmínil v nějakém rozhovoru a stalo se cosi výjimečného. Ozvala se mi Míša: „Já jsem taky takový městský looser. Nenechte se zmást vizáží.“ Klidně by si prý se mnou o tom všem povídala. Osobně jsme se ještě ani neviděli, a ona mi o sobě napsala to, co se většinou snadno neříká ani nejbližším přátelům. Byla skutečně až sebevražedně otevřená. Když jsme se uviděli poprvé, musel jsem si připomenout, že se nemám nechat ošálit zjevem: potkal jsem se s ženou, které záleží na tom, aby vypadala dobře – a daří se jí to. V brněnské kavárně rozhodně nevypadala jako looser, to spíš já.      Míša měla čas, tak se mnou šla na besedu se čtenáři, kterou jsem večer měl. V řeči jsem se tam dostal i na Brnox, knihu, kterou jsem dělal před lety s výtvarnicí Kateřinou Šedou a která pojednává o brněnské vyloučené lokalitě. Z publika se začaly trousit předsudky a hlavně obavy. Čtenáři by tam nikdy ani nevystoupí-li z tramvaje, je tam přece jen špína, hluk a násilí. Vtom si vzala slovo Míša. V brněnském Bronxu podnikala, zná to tam dobře, je to tam divoké, ale skvělé. A vrací se vám tam to, s čím tam přicházíte. Takhle nějak to říkala.      Mluvila o vlastních zkušenostech, žádné věci z doslechu a domněnky, nic nelakovala na růžovo, její názory byly skutečně jen její. To už jsem věděl, že budeme blízcí kamarádi. Jen jsem ještě musel Míšu přesvědčit, že nepatří do knihy o ztracencích, ale o těch, co se nezlomí. Michaela je renesanční bytost, emotivní, a přitom tvrdá, racionální, a zároveň se srdcem na dlani. Její osobnost mě pohltila. Rozhovor s ní je obsáhlý, zároveň se tam spousta věcí nedostala: třeba to, jak měli s bývalým manželem loď za pár desítek milionů, nebo proč tak divoce hejtovala na Facebooku koronavirus, tedy strach z něj. A to ne až na podzim 2020, kdy se covidové brblání stalo národním sportem, ale v březnu, kdy měli nahnáno skoro všichni. Míša ovšem ne. Je to člověk, který se nebojí, a pro blízkého člověka by udělala všechno. Kdybych šel na výpravu do Hory osudu, vzal bych ji s sebou.      Zároveň bych neuměl říct, v čem přesně ten její černý Petr spočívá. Mafie ani kriminál to nebudou, nebo až jako důsledek něčeho vnitřního. Třeba na to přijdou čtenáři. Já vím jen to, že Míša jde těm černým Petrům občas naproti, život si rozhodně neulehčuje, spíš si ho někdy udělá těžší. Ale ví, proč to dělá – a neohne se. Na to můžu vzít jed.      Možná znáte někoho, o kom se říká, že je takové sluníčko. Světlo z tváře mu nezmizí ani v údolí stínu, ani tehdy, když se druzí nedívají. Denisa je taky taková. Usmívá se, směje a raduje, a přitom by mohla mít všechny důvody k tomu se mračit. Stěžovat si, rmoutit se, obviňovat Boha, proč právě na ni naložil tolik bolesti. Není to nic iluzorního, mluvíme o bolestech fyzických, protože Denisa je chodící seznam diagnóz.      Jedna z mých nejoblíbenějších knih Tři muži ve člunu začíná popisem toho, jak na vypravěče něco leze a on otevře lékařský tlustospis, aby se dopátral toho, co mu vlastně je. Postupně zjistí, že trpí všemožnými chorobami, bere to v abecedním pořadí, začíná Addisonovou chorobou a skončí žloutenkou. Kromě sklonu k samovolným potratům – což vnímá jako nepochopitelné opomenutí – má všechny ostatní nemoci známé lékařské vědě.      Denisa toho naštěstí tolik nemá, přesto má naloženo velice slušně. Co je jí ale s Jeromem Klapkou Jeromem společné, je ten setrvale optimistický pohled na svět. Ona se snad optimisticky dívá i na pesimismus! Přitom je ten úsměv nehraný a vše prostupující. Když mi vyprávěla o svých chorobách, ani já se kolikrát neubránil smíchu. Dost jsme se zkrátka těm všem nemocem nařehtali.      Jak se naučit takovému přístupu k problémům? (Denisa by mě opravila, že to nejsou problémy, copak je problém to, že člověk necítí čtvrtku těla, proč by měl být?) Nebo je to šťastlivcům vrozené a mají prostě kliku, že vidí hlavně tu lepší stránku věcí? Možná je to i otázka rozhodnutí, pevné vůle. Nad tím vším přemýšlím a snažím se Denisiným úsměvem infikovat. Někdy se mi to daří.      Pro Denisu může být jedním ze zdrojů jejího postoje rodina, zejména děti. Jana takové zázemí nemá. Měla ho, ale přišla o něj. Známe se dlouho, ještě z doby, než ten příběh, o kterém si nyní povídáme, začínal. Vídali jsme se v době, kdy se jí narodil malý Tadeáš, i po tom, kdy tu už najednou nebyl… Vzpomínám, jak jsme se potkali na nějaké mši a já nesvedl nic víc než ji obejmout a Jarkovi, jejímu muži, podat ruku. Až teď, po tolika letech, jsme si o tom dovedli pořádně promluvit.      Když jsem začal s novinařinou, těšilo mě, že se díky téhle profesi dostanu do prostředí a za lidmi, kam bych jinak nenakoukl. V knižních rozhovorech to tolik neplatí, je tu ale něco víc, dostanu se hlouběji. Uvědomuju si, že kdybych nedělal tuhle knihu, Janu s Jarkem bych sem tam potkal třeba na festivalu dokumentárních filmů, ale na to podstatné by řeč dost možná ani nepřišla. Že bych se tomu nějak instinktivně vyhýbal – nebo spíš zbaběle. Jako by stačilo, že máme rádi podobné filmy, muziku a knihy.      O rozhovor s Janou jsem hodně stál. Kvůli tomu, co to znamená už nebýt rodičem, čím nahradit ztrátu základní generační identifikace, ale zejména pro to, jak ona o věcech přemýšlí. Hluboce, v souvislostech a zároveň nekompromisně přímo. Naše nynější povídání vnímám i jako nový impulz pro naše kamarádství. A připomínku toho, že když se nebudu ostýchat mluvit o tom nejniternějším a nejpalčivějším, o tom, co trápí druhého i mě samotného, může to vztahu jen prospět. Každému vztahu. Dokáže ho obrodit.      Těch černých Petrů může být celá řada. Když jsem se zamýšlel nad koncepcí téhle knihy, chtěl jsem tam i nějakého řekněme politického. Přál jsem si povídat s ženou, které nezavařily poměry rodinné či zdravotní, ale ty společenské. Dvacáté století se svými totalitami bylo na tento úkaz obzvlášť bohaté. S oběťmi německého nacismu jsem už nejednou hovořil, s politickými vězni českého komunismu a s těmi, kteří před ním museli prchnout za hranice, jsem napsal několik knih. Nechtěl jsem se tedy opakovat, naopak jsem si přál ukázat něco, co je i tři čtvrtě století po konci druhé světové války v naší společnosti stále přijímáno velmi váhavě. Ano, mluvím o odsunu našich německých spoluobčanů. Divoký odsun, násilnosti, ztráta majetku, nový začátek v poražené zemi… I o tom bylo už naštěstí docela dost napsáno. Tím nejopomíjenějším příběhem se mi ale jeví situace těch, kteří tu museli zůstat. Německých rodin, které by rády odešly do Bavorska či jiné části Bundesrepubliky, ale nemohly. Čím vším si tady musely projít? Kdo všechno si na ně mohl najednou plivnout? A jaké to bylo pro děti, pro ty úplně malé, které ještě ani nemohly chápat důvody české nenávisti a které k ní nemohly zavdat ani tu nejmenší příčinu?      Znám několik takových příběhů – i ve svém příbuzenstvu – ale věděl jsem, že se chci vrátit na Šumavu. S paní Sieglinde jsem si poprvé povídal už v roce 2017, ale na stránky Katolického týdeníku se vešla jen malá část toho, co mi tenkrát pověděla. Nyní jsem za ní přijel znovu a v dialogu pokračoval. A zase jsem byl svědkem toho, jak odpuštění hojí rány a odlehčuje zraněnému. Paní Sieglinde se o to snaží i ve svém veřejném působení, jde za tím vytrvale a bez oklik. V uších mi zní, jak připomíná, že odpustit druhému je povinnost. Ano, je to úkol i pro mě, něco, čemu se nesmím vyhýbat.      Od Apoleny jsem se naučil něčemu zdánlivě menšímu: každý den se sprchovat studenou vodou. (Vlastně: sprchovat se normální vodou, nikdo ji kvůli mně neochlazuje, jak Apolena říká.) Jistě to prospěje mému zdraví a imunitě, zvlášť když k tomu přidám ono Apolenino chození naboso. Kdysi jsem bosý chodil, ale někam se to za ty roky vytratilo. Měl bych to znovu nalézt, Apolena je mi příkladem, co všechno to s člověkem dokáže udělat. Ale hlavně: ona je osobností, která dokázala to největší – žít. Tahle žena přestála neskutečné věci. To, čím procházela, nebylo domácí násilí, to bylo domácí mučení! Totální hrůza. Husí kůži dostanu pokaždé, když si jen letmo vzpomenu na slova, kterými o tom hovořila.      Když se sprchuju, husí kůži už nemívám. Vůbec to není tak studené. Hlavní je nebát se předem, neočekávat, že mě sevře chlad – když si nespustím v mysli ten program, nestane se to. Hluboce se skláním nad tím, že mi Apolena vypověděla svůj příběh, že mě k sobě pustila. A že mě přiměla znovu přemýšlet i nad tím, proč vlastně tuhle knihu dělám. I toho se týkal náš rozhovor.      Ve své knize jsem si přál mít i nějakou mladou ženu, možná dokonce dívku. Aby to nebylo jen o těch, co už mají za sebou nějaké ty roky. Takový rozhovor jsem přitom chápal spíš jako zpestření: co mi nějaká mladá holka může říct? – samozřejmě kromě popisu toho svého černého Petra. Na nějaké zobecnění a ponor do souvislostí je asi příliš brzo, bude to zřejmě krátké povídání.      Brzy se mi ale vyjevila platnost rčení Podle sebe soudím tebe. Na první schůzku s Anetou jsem jel bez přehnaných očekávání, spíš jsem byl zvědavý a těšil jsem se. Byla to ona, kdo si v předvečer schůzky ověřil, že všechno platí, byl jsem to já, kdo došel v mé rodné Jihlavě omylem na jiné místo, byla to ona, kdo na mě na tom správném už s předstihem čekal. A byla to opět ona, kdo po dvou a půl hodinách povídání musel vyrazit za dalšími povinnostmi. „V 11.40 budu muset odejít,“ napsala mi už s předstihem – a opravdu v ten čas odešla. Ne chvíli po půl, ne ve tři čtvrtě… Tahle osmnáctiletá dívka, která prošla nesmírně tvrdým domácím prostředím, drogami a pasťákem a na světě už nikoho nemá, opravdu odešla v 11.40. Byl jsem fascinován, jak dodržuje svůj harmonogram, ale zejména jejím vyprávěním. Když jsem ji poslouchal, mohl jsem mít dojem, že proti mně sedí na lavičce zralá žena. Když jsem se podíval, byla tu mladičká holka. Došlo mi, že někdy v tom nemusí být rozpor.      Příště už měla Aneta víc času a my mohli zajet k rybníku za město, kam jsme v různých dobách oba rádi chodili na procházky. Když jsem chodil za školu, trochu jsem se tu schovával, bývalo mi tu docela dobře, nebo aspoň snesitelně. Teď jsme se tu prošli spolu. Jsem rád, že štafeta tohohle místa pokračuje.      Do Jihlavy pojedu zase zítra. Mělo by být kolem patnácti stupňů. To bych přece mohl do toho rybníka ještě skočit, ne? Aleš Palán   PRAVIDLA NULA „Mám to přečtený a jsem z toho hotová: žádný výsledky, jen průsery. Prostě rozhovor s outsiderem.“ Právě tak zhodnotila Michaela Pazourková při autorizaci náš rozhovor. Nesouhlasil jsem s ní: „Myslím, že máš i spoustu výsledků. To, jak o světě přemýšlíš, je sám o sobě skvělej výsledek.“   Psali jsme si na Facebooku, dnes se vidíme podruhé v životě. A přesto mám dojem, že mi o sobě řekneš úplně všechno. Já se za sebe nestydím. Neříkám, že je to vždycky k chlubení, ale nemám s tím problém. Některé věci nejdou odčinit, i když byly špatné, ale proč je tajit? To by jen znamenalo, že s nimi člověk není vyrovnaný. Ty s nimi vyrovnaná jsi? Myslím, že s většinou ano. Jak mám nízké sebevědomí, když do mě někdo vyrejvá, začnu o sobě pochybovat. Když ale můžu vysvětlit, proč, co a jak mám, je to jiné. Samozřejmě jsou věci, které na mě dodnes dolehnou. Třeba? Třeba zazvonění, taková blbost, viď? Lekneš se, když někdo zazvoní u dveří? Vždycky si řeknu: Panebože, kdo to zas je? Když někoho čekám, je to v pořádku, ale pokud někdo zvoní nečekaně, hned přemýšlím, co bude. Navíc pošťačka, když zvoní, nosí nepříjemnou poštu. Já jsem měla třeba sedm exekucí zaráz, některé byly psané na mě, jiné na mého bývalého. Borec extrémně utrácel love a já místo toho, abych ho poslala do prdele, mu pomáhala, místo svých dluhů jsem platila jeho. On měl krizi středního věku, tak utekl s mladší holkou, se kterou si mimochodem teď píšu na Facebooku a jsme kámošky. Měli jsme odtahovku, byla psaná na mě. Auto, které on strašně moc chtěl, stálo milion dvě stě tisíc a kupovalo se na mě proto, že jsem byla plátce DPH. On s ním udělal za celou dobu dva byznysy a já za něj platila každý měsíc 22 058, 70 Kč. To si pamatuješ úplně přesně? Hodně to bolelo, byla to velká splátka. I když jsme se rozešli, platila bych to klidně dál, ale už jsem neměla z čeho. Tak přišla exekuce na milion sto tisíc, samotný dluh byl přitom asi jen 260 tisíc. Já jsem na exekutory hodně ostrá, oni jsou v podstatě horší než mafie, s mafií se domluvíš, s exekutory ne. Mohli ti vzít to auto. Auto oni samozřejmě nechtěli, chtěli barák. Protože se auto nedalo prodat? Dalo, ale barák se jim líbil víc. Dva roky jsem se s nima dohadovala, otec mě za ty extempore nesnáší. On je typický důchodce, poctivý, má strach úplně ze všeho, kdežto já jdu do extrému, jsem tvrdá jako prase. Otec by se sesypal, dal by jim ty peníze, ale naštěstí je neměl, protože pak by mi to do smrti vyčítal. Já se nedala a nakonec mě to stálo jen 295 tisíc. Jak se to podaří, když původně chtěli přes milion? Napočítají úrok, vypočítávají si procentuálně náklady řízení, odměnu a najednou je z toho milion. Podle mých zkušeností jsou 99 % exekutorů hajzlové, tenhle nebyl hajzl, navíc pochopil, že se mnou nehne. Byla jsem extra tvrdá, křičela jsem na něj do telefonu. Taky mi vyhrožovali, že mi sem nastěhují cikány. No a? Těch se nebojím, podívejte, jak řvu, s nima si poradím. Nechtěla bych vědět, co budou ti exekutoři žít příští život, jsou to fakt strašně špatní lidi. Neskloníš se nejen před exekutory, viď? Já mám obecně extrémní problém se zákony a projevuje se to na každém kroku. Když si člověk drží vlastní pravidla, svoji morálku, tak zákony nepotřebuje, protože já nebudu krást a lhát, ani kdyby to nebylo trestné. Nevím, čím to je, ten můj obrovský problém s pravidly, mám nějakou poruchu, asperger nebo ADHD, nevím. V podstatě jdu do konfliktu skoro s každým, protože to mám úplně jinak postavené. Jednu dobu jsem vymáhala pohledávky, tedy s lidmi, kteří jsou oficiálně mafie. A zjistila jsem, že mají lepší charakter než například mnozí zákonodárci, že drží slovo a nepotřebují zákony. Když tě respektují – což samozřejmě není jednoduché, ale mě respektovali –, tak ti nelžou a dané slovo platí. ¨ Jak ses dostala do tohohle byznysu? Zajímavě. Za tu dobu, co mám půjčovnu, nám ukradli čtyřicet sedm aut. Jednoho dne ti to začne lézt na hlavu, ty příběhy se hodně kříží. Máš zase nějaké roztomilé auto, roky platíš dvacet litrů měsíčně a čekají tě poslední dvě splátky. A oni ti ho ukradnou, třeba caravellu, v té době téměř za milion. Kde to auto hledat? Už jsme věděli, za kým jít, protože v Brně kradli auta Albánci, teď dělají spíš fety, ale tohle je osmnáct let zpátky. Ale Albánci, které jsme znali, naše auto neměli. Počkej, a co takhle jít na policii? Je vidět, že nemáš půjčovnu. To nemám. Obešli jsme celou brněnskou mafii, jestli něco nevědí. Auta se pak vykupují zpátky a ty seš rád, že si ho můžeš koupit. Ze začátku jsem to nechtěla dělat, protože je tím vlastně podporuješ, ale bohužel, když potřebuješ love, morálka se láme. Neříkám, že jsem to udělala vždycky, ale párkrát v komplikovaných situacích ano.   Publicista a spisovatel Aleš Palán (1965), dvojnásobný držitel ocenění Magnesia Litera (knižní rozhovory se samotáři Jako v nebi, jenže jinak a sborník Brnox, který připravil s K. Šedou), dvakrát byl na tuto cenu také nominován (rozhovor s bratry Florianovými Být dlužen za duši a román Ratajský les). Rozhovor s šumavskými samotáři Raději zešílet v divočině se stal jedním z nejprodávanějších titulů a zvítězil v anketě Kniha roku Lidových novin, rozhovor s bratry Reynkovými Kdo chodí tmami byl oceněn výroční cenou Českého literárního fondu. Třikrát Palánova kniha zvítězila v anketě Katolického týdeníku Dobrá kniha roku. Covidové problematice se věnoval v charitativním sborníku Za oknem a v rozhovoru s Janem Konvalinkou Spánek rozumu plodí příšery. Pozornost vzbudily jeho eseje Rady pánu Bohu, jak vylepšit svět.    Fotografka Alžběta Jungrová (1978) se v současnosti zaměřuje nejen na náročné dokumentární projekty, ale i na portréty, komerční a life­stylovou fotografii. V minulosti mj. fotografovala překupníky heroinu v pákistánském Chajbarském průsmyku, vrakoviště lodí v Bangladéši, útulek pro HIV pozitivní děti ve Vietnamu, železniční provoz v Kambodži nebo pouliční nepokoje v Pásmu Gazy. Opakovaně byla oceněna v soutěži české novinářské fotografie Czech Press Photo. Je jedním ze zakládajících členů skupiny 400 ASA. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2021-01-06 18:55:45

Román Děti Volhy od Guzel Jachiny rozkrývá traumata sovětských dějin

Rusky píšící Tatarku Guzel Jachinu fascinuje zejména sovětská historie 20. až 30. let. „Je to zvláštní kombinace života a smrti,“ říká, „na jedné straně upřímná víra a naděje v budoucnost, na druhé straně tragédie, hrozné zločiny a genocida.“ Smrt vlastní babičky ji přiměla napsat román Zulejka otevírá oči. Následující román Děti Volhy věnovala autorka svému dědečkovi, vesnickému učiteli němčiny, jehož osud ji inspiroval. Seznamuje nás se světem Povolžských Němců ve 20. až 30. letech 20. století. Jednoduchý a skromný život ruského Němce Jakoba Bacha, šulmajstra v rodném Gnadentalu, postupně válcují klíčové události občanské války, hladomory a kolektivizace. V 18. století ruská císařovna Kateřina Veliká vyzvala Evropany, aby se přistěhovali, stali se ruskými občany a hospodařili na ruských pozemcích, přičemž si zachovali svůj jazyk a kulturu. Osadníci pocházeli hlavně z Německa a usazovali se v rozlehlé stepi na dolním toku Volhy. Po ruské revoluci vznikla Autonomní sovětská socialistická republika Povolžských Němců, která vydržela až do roku 1941. Krátce po napadení SSSR hitlerovským Německem byli Povolžští Němci kolektivně obviněni ze spolupráce s nepřítelem a následně deportováni do pracovních táborů na Sibiři a ve středoasijských svazových republikách, kde mnozí zemřeli. ASSR Povolžských Němců oficiálně zanikla, osud další etnické menšiny na území Sovětského svazu byl zpečetěn. Tolik fakta. Román Děti Volhy začíná v Rusku v roce 1916. Na dolním toku Volhy, kde od 18. století nacházeli domov němečtí emigranti, plynou stereotypní dny Dvaatřicetiletý učitel němčiny Jakob Ivanovič Bacha. má natolik nezajímavý vzhled i život, že se o něm nedá říct vůbec nic. Dokud ho statkář Grimm z protějšího břehu nepožádá, aby jeho sedmnáctiletou dceru Kláru učil německy. Lekce se konají za zvláštních okolností – dívka má zakázáno dívat se na cizího muže, proto musí být ukryta za paravánem. Klářin tichý hlas brzy naplní Bachův život, jako vzduch vyplňuje prázdnou nádobu. I sama žákyně začne usilovat o sblížení a prostřednictvím knih, které si vyměňují, posílá Bachovi důvěrné dopisy. Tak ubíhají týdny a měsíce, a zcela odlišní, osamělí lidé se do sebe zamilují. Jejich láska však nemůže uniknout událostem, jež s sebou přinese nástup bolševiků k moci. Velká historie vstupuje do Bachova života, přiměje ho čelit hrozným zkouškám, aby dospěl v silnou osobnost, stejně mocnou jako řeka Volha, v jejíchž zákrutech prožije celý život. V následujících hrůzách stalinského režimu Bach nedokáže ochránit ty, které miluje, jeho další existence je tragická, plná ztrát a neúspěchů. Nicméně Bachova pravá trajektorie je cesta k překonání vlastního já, během níž se ušlápnutý „prcek“ promění v silnou osobnost. A co víc, jeho něha a tvořivost nezmizí, pokračují v jeho nevlastním synovi. V Dětech Volhy lze vysledovat tři hlavní témata: folklór Povolžských Němců, bolševickou tyranii vůči etnické menšině a překonávání strachu prostřednictvím lásky a umění. „Chtěla jsem vyprávět o světě Povolžských Němců – živém, svébytném a opravdovém – o světe, který kdysi vytvořili přistěhovalí lidé v cizí zemi, ale dnes je zapomenutý v minulosti. Je to také příběh o tom, jak velká láska vyvolává strach v našich srdcích a zároveň ho pomáhá překonat,“ komentuje Jachina Děti Volhy. V této knize věnuje výrazně více pozornosti „otci národů“ J. V. Stalinovi. Přestože ho přímo nejmenuje, je snadno rozpoznatelný. „Bylo pro mě zajímavé pokusit se zprostředkovat způsob jeho myšlení, které fatálně ovlivnilo osud Povolžských Němců.“     Ukázka z knihy 1 Volha rozdělovala svět na dvě části.      Levý břeh byl nízký a žlutý, rovina přecházela do stepi, ze které každé ráno vstávalo slunce. Půda tady měla trpkou chuť a byla rozrytá od syslů, traviny rostly hustě a vysoko, ale stromy byly nízké a řídké. Za obzor ubíhaly lány a políčka melounů a dýní, pestrobarevná jako baškirská přikrývka. Podél vody byly nalepeny vesnice. Ze stepi vanulo horko a kořenná vůně – turkmenská poušť a slané Kaspické moře.      Jaká byla země na druhém břehu, nikdo nevěděl. Na pravé straně se nad řekou vršily mohutné hory a padaly kolmo do vody jako seříznuté nožem. V zářezech se mezi kameny drolil písek, hory však nesesedaly, ale byly každým rokem strmější a pevnější: v létě hrály modrozelenou barvou díky lesu, který je pokrýval, v zimě byly bílé. Za ty hory zacházelo slunce. Někde ještě dál, za horami, se prostíraly lesy, studené javorové a hluboké jehličnaté, velká ruská města s pevnostmi z bílého kamene, močály a průzračně modrá jezera s ledovou vodou. Z pravého břehu věčně vanul chlad – za horami oddechovalo vzdálené Severní moře. Někteří lidé mu podle staré paměti říkali Velké německé.      Šulmajstr Jakob Ivanovič Bach vnímal tuhle neviditelnou hranici přímo uprostřed volžské hladiny, kde měly vlny odstín oceli a černého stříbra. Avšak ta hrstka lidí, se kterými se dělil o své podivné myšlenky, byla v rozpacích, protože měla sklon vidět rodný Gnadental* spíše jako střed svého malého vesmíru, obklopeného volžskými stepmi, než jako pohraniční bod. Bach se nerad přel: každé vyjádření nesouhlasu mu způsobovalo duševní bolest. Trpěl, dokonce i když v hodině huboval lajdáckého žáka. Možná proto ho považovali za průměrného učitele: Bach měl tichý hlas, neduživou postavu a natolik nezajímavý vzhled, že se o něm nedalo říct vůbec nic. Jako ostatně o celém jeho životě.      Bach se probouzel každé ráno ještě za svitu hvězd a natažený pod prošívanou peřinou z kachního peří poslouchal svět. Tiché nesourodé zvuky cizího života plynoucího někde kolem něj a nad ním ho uklidňovaly. Po střechách se proháněl vítr – v zimě těžký, hustě nasycený sněhem a kroupami, na jaře pružný, vydechující vlhkost a nebeskou elektřinu, v létě zvadlý, suchý, promíchaný s prachem a lehkými semínky kavylu. Psi štěkali a vítali hospodáře, kteří vyšli na zápraží. Skot cestou k napajedlu bučel hlubokým hlasem (svědomitý kolonista nikdy nedá volovi nebo velbloudovi včerejší vodu z vědra nebo tající sníh, ale určitě ho dovede napojit k Volze – ještě dřív, než se nasnídá a pustí do další práce). Ve dvorech se začaly ozývat táhlé ženské písně – buď ke zkrášlení chladného rána, nebo zkrátka proto, aby zpěvačky neusnuly. Svět dýchal, praskal, hvízdal, bučel, duněl kopyty, zvonil a zpíval různými hlasy.      Zvuky jeho vlastního života byly do té míry nepatrné a nevýznamné, že si je Bach odvykl vnímat. V poryvech větru drnčelo jediné okno v místnosti (už loni bylo třeba sklo do rámu lépe usadit a spoje utěsnit velbloudí srstí). V dlouho nevymeteném komíně praskalo. Tu a tam se odkudsi zpoza pece ozývalo pískání šedivé myši (ale možná se mezi podlahovými prkny proháněl průvan a myš dávno chcípla a stala se potravou červů). To bylo patrně všechno. Poslouchat velký život bylo daleko zajímavější. Čas od času, když se Bach zaposlouchal, zapomínal dokonce, že i on sám je součástí tohohle světa; že i on by mohl vyjít na zápraží a přidat se k polyfonii hlasů: zazpívat něco hlasitého, plamenného, například kolonistickou píseň „Ach Wolge, Wolge...!“ nebo prásknout vchodovými dveřmi nebo aspoň obyčejně kýchnout. Ale Bach raději poslouchal.      V šest hodin ráno už stál oblečený a učesaný u školní zvonice s kapesními hodinkami v ruce. Počkal, až obě ručičky splynou v jednu linku – hodinová na šestce a minutová na dvanáctce –, a ze všech sil zatáhl za provaz: bronzový zvon zvučně odbíjel. Během dlouhých let dosáhl Bach v téhle činnosti takového mistrovství, že se zvonění rozléhalo přesně ve chvíli, kdy se minutová ručička dotýkala vrcholu ciferníku. O chvíli později – Bach to dobře věděl – se každý obyvatel kolonie otáčel za zvukem, smekal čepici se štítkem nebo obyčejnou čepici a šeptal krátkou modlitbu. V Gnadentalu začínal nový den.       Mezi povinnosti šulmajstra patřilo zvonit třikrát denně: v šest hodin ráno, v poledne a v devět večer. Dunění zvonu považoval Bach za svůj jediný důstojný vklad do hlaholící symfonie života kolem.      Bach počkal, až z boku zvonu skane poslední nejmenší vibrace, a pak běžel nazpátek do šulhausu. Školní budova byla postavena z kvalitních trámů pocházejících ze severu (kolonisté kupovali splavené dřevo, které se plavilo dolů po Volze z Žigulovských hor nebo dokonce z Kazaňské gubernie). Základy měla kamenné, kvůli pevnosti vymazané vepřovicemi, a střechu podle nové módy plechovou, která nedávno nahradila rozeschlá prkna. Rámy a dveře Bach každé jaro natíral sytě modrou barvou.      Budova byla dlouhá, po obou stranách měla šest velkých oken. Téměř celý vnitřní prostor zabírala učebna, v jejímž čele bylo vyhrazeno místo pro učitelovu kuchyňku a ložnici. Na stejné straně se nacházela i hlavní pec. Teplo z ní k vyhřátí prostorné místnosti nestačilo, a tak byla ke stěnám přilepená ještě troje železná kamínka a kvůli tomu bylo ve třídě neustále cítit železo: v zimě rozžhavené a v létě vlhké. V protilehlém rohu se zvedala katedra šulmajstra a před ní se táhly řady lavic pro žáky. V první řadě – „oslovské“ – seděli nejmladší žáci a ti, jejichž chování nebo píle dělaly učiteli starost; v dalších řadách seděli starší žáci. Ve velké třídě byla ještě rozměrná tabule s křídami, skříň naplněná kancelářským papírem a zeměpisnými mapami, několik masivních pravítek (používaných obvykle k jasnému záměru s výchovným účelem) a portrét ruského imperátora, který se tu objevil jenom na příkaz školní inspekce. Dlužno říct, že tenhle portrét působil jen zbytečné starosti: po jeho získání musel starosta vesnice Peter Ditrich předplatit noviny, aby – chraň bůh! – nepropásli zprávu o výměně imperátora v dalekém Petrohradě a neudělali si ostudu před další komisí. Dříve novinky z ruského Ruska přicházely do kolonie s takovým zpožděním, jako kdyby se nenacházela v srdci Povolží, ale v nějakém zapadlém koutě říše, takže k trapné situaci mohlo klidně dojít.      Když si Bach přál vyzdobit zeď obrazem velikého Goetha, nic z toho nebylo. Mlynář Julius Wagner, který obchodně často navštěvoval Saratov, sliboval, že „tam spisovatele najde, pokud se někde válí po krámech“. Ale protože mlynář žádnou vášní pro poezii nehořel a měl pouze mlhavou představu o podobě geniálního krajana, byl proradně oklamán: místo Goetha mu prohnaný vetešník podstrčil mizerný portrét chudokrevného šlechtice s podivným krajkovým límcem, okázalým knírem a špičatou bradkou, který mohl být považován leda tak za Cervantese, a to ještě při slabém osvětlení. Gnadentalský malíř Anton Fromm, proslulý výzdobou truhel a polic na nádobí, se nabídl, že knír a bradku přemaluje a dole na portrét, hned pod krajkový límec napíše tučně bílou barvou „Goethe“, Bach s tím však nesouhlasil. Tak zůstal šulhaus bez Goetha a nešťastný portrét byl malíři na jeho vlastní žádost věnován „pro uměleckou inspiraci“.      ... Když Bach splnil svou povinnost vyzvánět, roztopil pec, aby se třída před příchodem žáků vyhřála. A běžel se do svého koutku nasnídat. Co ráno jedl a pil, by nejspíš nedokázal říct, protože tomu nevěnoval sebemenší pozornost. Jedna věc se dala říct naprosto jasně: místo kávy pil Bach „rezavou břečku podobající se velbloudí moči“. Přesně tak se vyjádřil starosta Ditrich, který k šulmajstrovi před pěti nebo šesti lety zašel v důležité záležitosti a sdílel s ním ranní stolování. Od té doby starosta na snídani víckrát nezašel (popravdě řečeno ani nikdo jiný), ale Bach si ta slova zapamatoval. Ale ta vzpomínka ho ani trochu neznepokojovala: k velbloudům choval upřímné sympatie.      Děti přicházely do šulhausu na osmou. V jedné ruce měly hromádku knih, v druhé otýpku dříví nebo pytlík s kyzjakem** (kromě platby za výuku kolonisté hradili vzdělání dětí i naturálními produkty – topivem pro školní kamna). Výuka trvala čtyři hodiny do polední přestávky a dvě hodiny po ní. Školu žáci navštěvovali svědomitě: za zameškání jakékoli poloviny vyučování platila rodina záškoláka pokutu ve výši tří kopejek. Učili se německý a ruský jazyk, psaní, čtení a aritmetiku; katechismus a biblické dějiny docházel vyučovat gnadentalský pastor Adam Händel. Žáci nebyli rozděleni do tříd, všichni seděli společně: některý rok bylo dětí padesát, jiný i sedmdesát. Někdy je šulmajstr rozděloval do skupin a každá měla jiný úkol, jindy zase recitovali a zpívali sborem. Společné studium bylo základní – pro tak široké a nezbedné posluchačstvo nejúčinnější – pedagogickou metodou v gnadentalské škole.      Za léta kantořiny, kdy každý rok připomínal ten předchozí a ničím neobvyklým se nelišil (leda snad že minulý rok opravili střechu a teď na učitelskou katedru přestalo kapat ze stropu), si Bach natolik zvykl pronášet ta samá slova a předčítat stejné úlohy ze sbírek, že se v duchu uvnitř vlastního těla naučil rozdvojovat. Jazyk opakoval další syntaktické pravidlo, ruka malátně plácala pravítkem po zátylku příliš hovorného žáka, nohy rozvážně nesly tělo po třídě, ale mysl... Bachova mysl dřímala, ukolébána vlastním hlasem a pravidelným pohoupáváním hlavy do rytmu rozvážných kroků. Vida, po nějaké době už neměl v ruce Volnerův Ruský jazyk, ale sbírku úloh od Goldenberga. A rty už nedrmolily o podstatných a přídavných jménech a slovesech, ale o pravidlech sčítání. A do konce hodiny už zbýval jen malý kus, necelá čtvrthodinka. Nebylo to skvělé?      Jediným předmětem, u kterého mysl získávala bývalou svěžest a čilost, byl německý jazyk. Bach se nerad dlouhou dobu věnoval krasopisu, rychle hodinu popoháněl k poetické části: Novalis, Schiller, Heine – básně se na mladé rozcuchané hlavy valily štědře jako voda v den koupele.      Láskou k poezii vzplanul Bach už v mládí. Tenkrát to vypadalo, že se neživí bramborovými plackami a melounovým želé, ale pouze baladami a chvalozpěvy. Zdálo se, že jimi dokáže nakrmit i všechny kolem sebe – proto se také stal učitelem. Dodnes když recitoval na hodině milované strofy, pociťoval na prsou, v krajině srdeční, chladivé obdivné chvění. Když potisící předčítal Poutníkovu noční píseň, jeho pohled směřoval přes školní okno, za nímž nacházel všechno, o čem psal veliký Goethe: jak mohutné tmavé hory na pravém břehu Volhy, tak věčný klid panující ve stepi na břehu levém. A on sám, šulmajstr Jakob Ivanovič Bach, stár třicet dva let, ve stejnokroji lesknoucím se od dlouhého nošení, se zalátanými lokty a nestejnými knoflíky, se začínající pleší a shrbený od nastupujícího stáří – kým jen byl, ne-li právě tím poutníkem, zcela vysíleným a ubohým ve svém zděšení z věčnosti...?      Děti učitelovu vášeň nesdílely: jejich tváře – rozpustilé nebo soustředěné v závislosti na jejich temperamentu – od prvních veršů získávaly náměsíční výraz. Jenský romantismus a heidelberská škola na třídu účinkovaly lépe než prášky na spaní; recitování veršů se možná dalo využít k utišení třídy namísto obvyklého okřikování a ran pravítkem. Snad jen Lessingovy básně popisující dobrodružství hrdinů známých z dětství – prasat, lišek, vlků a skřivánků – vzbuzovaly u těch nejzvídavějších žáků zájem. Ale i ti zanedlouho ztráceli nit příběhu líčeného přísnou a nabubřelou vznešenou němčinou.      Kolonisté si přivezli své jazyky v polovině osmnáctého století ze vzdálených historických vlastí – z Vestfálska a Saska, Bavorska, Tyrolska a Württemberska, Alsaska a Lotrinska, Bádenska a Hesenska. V samotném Německu, které se již dávno sjednotilo a nyní se hrdě označovalo za impérium, se nářečí vařila v jednom kotli jako zelenina ve vývaru a zruční mistři kuchaři Gottsched, Goethe a bratři Grimmové z nich nakonec připravili vybraný pokrm: spisovný německý jazyk. Ale v povolžských koloniích neměl kdo praktikovat „vybranou kuchyni“ – a místní dialekty se smísily do jednoho jazyka, prostého a poctivého jako cibulačka s kůrkami chleba. Ruštině kolonisté rozuměli s obtížemi: v celém Gnadentalu by se nenašla víc jak stovka jim známých ruských slov, jakžtakž našprtaných ve škole. Nicméně i tahle stovka slov stačila, aby prodali zboží na trhu v Pokrovsku.      ... Po vyučování se Bach zavíral ve své komůrce a ve spěchu hltal oběd. Bylo možné jíst i při nezavřených dveřích, ale zastrčená závora kdovíproč zlepšovala chuť jídla, které obvykle už stihlo vystydnout – a popravdě řečeno zmrznout. Za velmi mírný poplatek nosila matka jednoho žáka Bachovi jednou hrnec bobové kaše, podruhé misku mléčné nudlové polévky – zbytky včerejšího společného jídla početné rodiny. Bylo zapotřebí si s dobrou ženou samozřejmě promluvit a požádat ji, aby jídlo přinášela když ne horké, tak aspoň teplé, ale pořád nebylo kdy. On sám neměl čas si jídlo ohřát – přicházela nejvypjatější část dne: čas návštěv.      Pečlivě učesaný a znovu umytý scházel Bach ze zápraží šulhausu a ocital se na hlavním náměstí Gnadentalu, u podnoží velkolepého protestantského kostela z šedivého kamene s rozlehlým modlitebním sálem zdobeným krajkou špičatých oken a se zvonicí připomínající ostře ořezanou tužku. Zvolil si směr – v sudé dny směrem k Volze, v liché směrem od ní – a rychlým krokem rázoval po hlavní ulici, široké a rovné jako rozvinutý pruh kvalitního sukna. Kolem úhledných dřevěných domků s vysokými krytými verandami a vyřezávanými rámy oken a dveří (obložky u Gnadentalanů vypadaly vždycky svěží a veselé – byly blankytně modré, jahodově červené a kukuřičně žluté). Kolem plotů z hoblovaných prken se širokými vraty (pro povozy a sáně) a nizoučkými dvířky (pro lidi). Kolem loděk obrácených dnem vzhůru pro případ záplavy. Kolem žen váhami u studně. Kolem velbloudů přivázaných u krámku s petrolejem. Kolem tržního náměstí se třemi mohutnými jilmy uprostřed. Bach kráčel tak rychle a tak silně se rozléhaly válenky křupající ve sněhu nebo boty čvachtající v jarním blátě, až se zdálo, že učitele čekají desítky neodkladných záležitostí a každou z nich musí dát ještě dnes bezpodmínečně do pořádku. Tak to taky bylo.      Nejprve musel vylézt na Velbloudí hrb a přeměřit pohledem Volhu, táhnoucí se až za obzor: jakou barvu a průzračnost mají dnes její vlny? Není nad vodou opar? Krouží tam hodně racků? Pleskají ryby ocasem v hloubce, nebo blíž u břehu? To když bylo teplé roční období. A v zimě: jaká je tloušťka sněhové pokrývky na řece – neroztál někde na slunci třpytící se led?      Poté musel projít roklí, přejít Bramborový most a ocitnout se u Vojenského potoka, který nezamrzal ani v třeskutých mrazech, a napít se z něho: nezměnila se chuť vody? Podívat se do Prasečích děr, kde dobývali hlínu na poctivé gnadentalské cihly. (Nejdřív tuhle hlínu míchali jenom se senem. Jednou se jen tak z plezíru rozhodli přimíchat kravský hnůj a zjistili, že takové složení dodává cihlám pevnost kamene. Právě tenhle objev dal vzniknout nejznámějšímu místnímu pořekadlu: „Trocha hoven neuškodí.“) Po Lékořicovém břehu musel Bach dojít do rokle Tří volů, kde se nacházelo pohřebiště skotu. A pospíchal dál – přes Ostružinovou jámu a Komáří dolinu k Mlýnskému vršku a Pastorovu jezeru s Čertovým hrobečkem poblíž...      Když si během svých návštěv všiml Bach nějakého nepořádku – ukazatele na cestě pro saně zničeného sněhovou bouří nebo nachýlené podpěry mostu –, hned se tím trápil. Přehnaná starostlivost dělala Bachovi ze života peklo, protože jakékoli narušení obvyklého světa ho zneklidňovalo: oč byla jeho duše lhostejnější k žákům během vyučování, o to vášnivější a vznětlivější se stávala k předmětům a detailům okolního světa během procházek. Bach o svých pozorováních nikomu neříkal, ale každý den s napětím čekal, kdy se chyba napraví a svět se dostane do výchozího – patřičného stavu. Pak se uklidňoval.      Když kolonisté z dálky zahlédli šulmajstra – s věčně ohnutými koleny, strnulými zády a hlavou vtaženou mezi shrbená ramena –, někdy na něj volali a stáčeli řeč na školní úspěchy svých ratolestí. Avšak Bach, zadýchaný rychlou chůzí, odpovídal pokaždé neochotně a v krátkých větách: měl málo času. Na důkaz vytáhl z kapsy hodinky, zkroušeně na ně pohlédl a pokyvuje hlavou běžel dál, poté co spěšně ukončil započatý rozhovor.      Je třeba poznamenat, že existovala ještě jedna příčina jeho spěchu: Bach koktal. Tento neduh se u něj objevil před několika lety a šulmajstr jím trpěl výhradně mimo školu. Bachův trénovaný jazyk pracoval při vyučování spolehlivě – bez jediného zaváhání pronášel složitá slova vznešeného německého jazyka a snadno pronášel i takové pasáže, u kterých leckterý žák zapomněl i začátek, než si vyslechl konec. A ten stejný jazyk svého majitele najednou neposlouchal, když Bach přecházel při rozhovorech s lidmi z vesnice do nářečí. Kupříkladu recitovat nazpaměť úryvky z druhé části Fausta si jazyk přál. Ale říct vdově Kochové Ten váš klacek se zase ve škole ulejval! nechtěl ani trochu, zadrhával se na každé slabice a lepil se k patru jako velký a špatně uvařený nok. Bach měl pocit, že s léty se koktání zhoršuje, ale tohle jeho podezření bylo obtížné ověřit: s lidmi rozmlouval stále méně.      Po návštěvách (někdy kolem západu slunce a jindy už za soumraku) se unavený a překypující spokojeností vláčel domů. Nohy měl často mokré, ošlehané tváře mu hořely a srdce radostně tlouklo: vysloužil si za svou práci každodenní odměnu – hodinu večerního čtení. Poté co splnil poslední povinnost dne (udeřil do zvonu přesně v devět večer) a hodil na pec vlhké oblečení, zahřál si Bach nohy v umyvadle se spařenou mateřídouškou, napil se vařící vody, aby předešel nachlazení, a posadil se do postele s knihou – starým svazečkem v kartonové vazbě s napůl setřeným jménem autora na obálce.      Kroniky přesídlení německých rolníků do Ruska vyprávěly o dnech, kdy na pozvání carevny Kateřiny připluli na lodích první kolonisté do Kronštadtu. Bach dočetl až k pasáži, kdy se panovnice osobně objevuje v přístavu, aby uvítala odvážné krajany: „Děti moje!“ volá zvučným hlasem a rajtuje na koni před skupinou přesídlenců, zmrzlých po cestě. „Znovunalezení ruští synové a dcery! Dobrosrdečně vás vítáme pod našimi bezpečnými křídly a slibujeme vám ochranu a rodičovskou záštitu! Na oplátku očekáváme poslušnost a nadšení, neobyčejnou horlivost, neohroženou službu nové vlasti! A kdo s tím nesouhlasí, ať se hned otočí nazpátek! Lidé se zkaženým srdcem a slabýma rukama nejsou v ruském státu potřeba!“      Nicméně Bachovi se vůbec nedařilo pokročit za tuhle scénu pozvedající ducha: tělo unavené procházkou pod peřinou měklo jako vařený brambor politý horkým máslem; ruce držící knihu pomalu klesaly, víčka se klížila, brada padala na hruď. Přečtené řádky kamsi odplouvaly ve žlutém světle petrolejky, zněly rozmanitými hlasy a záhy umlkaly proměněné ve tvrdý spánek. Kniha vyklouzávala z prstů a pomalu sjížděla po peřině; úder předmětu spadlého na podlahu však už Bacha vzbudit nemohl. Byl by náramně překvapený, kdyby zjistil, že slavné kroniky čte přesně tři roky.      Tak plynul život – klidný, plný drobných radostí a malých obav, naprosto uspokojující. Svým způsobem šťastný. Bylo by možné nazvat ho dokonce počestným, kdyby nebylo jedné okolnosti. Šulmajstr Bach měl zhoubnou vášeň, které mu podle všeho nebylo souzeno se zbavit: miloval bouřky. Nemiloval je jako rozvážný malíř nebo spořádaný básník, který z okna domu pozoruje běsnění živlů a podněcuje svou inspiraci v burácení hromů a sytých barvách nečasu. Ó ne! Bach miloval bouřky jako nejhorší notorický pijan vodku z bramborových slupek, jako morfinista morfium.      Pokaždé – obyčejně k tomu docházelo dvakrát nebo třikrát za rok, na jaře a v časném létě – když se obloha nad Gnadentalem nalévala fialovou tíží a vzduch byl tak silně nabitý elektřinou, že dokonce i mezi přivírajícími se řasami jako by sršely namodralé jiskry, Bach cítil v těle zvláštní narůstající vření. Jestli to byla krev, která díky zvláštnímu chemickému složení prudce reagovala na vlnění magnetického pole, nebo slabé svalové křeče vznikající následkem opojení ozonem, Bach nevěděl. Ale jeho tělo bylo najednou cizí: kostra a svaly jako by se nevešly pod kůži a roztahovaly ji a hrozily, že ji protrhnou, srdce tepalo v hrdle a konečcích prstů, v mozku cosi hučelo a volalo. Bach nechal dveře šulhausu dokořán a vydal se za tím voláním – do travin, do stepi. Zatímco kolonisté kvapně sháněli dobytek do stád a zavírali ho do ohrad a ženy tiskly k hrudi nemluvňata a posbírané otýpky rákosí a utíkaly před bouřkou do vesnice, Bach jí šel pomalu naproti. Nebe nabobtnalé mračny, a kvůli tomu takřka přitisklé k zemi šelestilo, praskalo a burácelo; pak náhle bíle vzplanulo, vášnivě a temně zavzdychalo a padalo do stepi ve studených provazcích vody – začal liják. Bach si roztrhl výstřih košile, obnažil neduživou hruď, zaklonil hlavu a otvíral ústa. Proudy vody bičovaly jeho tělo a stékaly po něm, nohy při každém dalším zahřmění cítily chvění země. Blesky – žluté, modré a tmavě fialové – šlehaly stále častěji, buď nad jeho hlavou, nebo v ní. Vření ve svalech dosahovalo nejvyšší míry – s dalším nebeským úderem se Bachovo tělo roztříštilo na tisíc malých kousků a rozletělo po stepi.      Přicházel k sobě mnohem později, ležel v blátě, tvář měl celou poškrábanou a ve vlasech pichlavé lopuchové kuličky. Záda ho bolela, jako by ho někdo zbil. Vstal a vlekl se domů, obvykle zjistil, že všechny knoflíky ve výstřihu košile jsou vyrvané i s kořeny. Za ním zářila jasná duha, někdy i dvě, trhlinami mraků odplouvajících za Volhu proudil nebeský blankyt. Duše však byla příliš vysílená, než aby se kochala touhle krásou usmíření. Bach pospíchal k šulhausu, zakrýval si rukama díry na kolenou. Snažil se vyhýbat cizím pohledům, soužil se svou nicotnou vášní a styděl se za ni. Jeho zvláštní vrtoch nebyl jenom pohoršující, ale i nebezpečný: jednou kousek od něho zabil blesk krávu, která se vzdálila od stáda, jindy zase spálil osamělý dub. A také ho to začalo přivádět na mizinu: jaké měl přes léto výdaje jenom za knoflíky! Bach se však nedokázal ovládnout a kochat se bouřkou z domu nebo ze zápraží školy. Obyvatelé Gnadentalu o učitelových jarních ztřeštěnostech věděli a hleděli na ně shovívavě: „No dobrá, co si na něm člověk vezme – na tom vzdělanci!“ * Gnadental – v překladu z němčiny: požehnané údolí. ** Kyzjak – topivo nebo stavební materiál ze sušeného hnoje slisovaného se slámou.   Guzel Jachina (1977) se narodila v Kazani, hlavním městě Tatarstánu, do rodiny lékařky a inženýra. Na státní univerzitě vystudovala fakultu cizích jazyků, posléze absolvovala na filmové škole v Moskvě scenáristiku, kterou dokončila v roce 2015. Jako spisovatelka debutovala v literárních časopisech Něva a Okťabr dvěma krátkými povídkami Motyljok (Motýlek, 2014) a Vintovka (Puška, 2015). V roce 2017 její román Zulejka otevírá oči, který se stal světovým bestsellerem a předlohou televizního seriálu. Za román Děti Volhy, dosud přeložený do sedmnácti jazyků, Jachina posbírala několik významných cen, mezi jinými ruskou státní cenu Velká kniha.   Z ruského originálu Дети мои, vydaného Nakladatelstvím AST v Moskvě roku 2018, přeložil Jakub Šedivý. Vydal Prostor v roce 2020, 416 stran. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-12-17 11:21:01

Minisérie Božena přiblíží život nejslavnější české spisovatelky. Vyjde i audiokniha její korespondence

Černovláska se zelenýma očima a pronikavou inteligencí dokázala vždy uhranout muže a zneklidnit ženy. Nekonvenčnost ji dělala nepřijatelnou. Ctižádostivost nesnesitelnou. Otevřenost zranitelnou. Talent, inteligence a vášeň oslňující. Skutečný příběh nejslavnější české spisovatelky ve čtyřech televizních filmech. Autorku knih Babička, Divá Bára nebo V zámku a podzámčí si zahrály Anna Kameníková a Aňa Geislerová, jejího muže Jana Němce ztvárnil Jan Hájek. První díl minisérie Božena uvede ČT1 v neděli 3. ledna od 20:10 hodin. „Jejím životem se dosud tvůrci příliš nezabývali. Tuto mezeru jsme se rozhodli vyplnit a ukázat ji nejen jako spisovatelku, ale především osobnost, která prošla devatenáctým stoletím jako hrdá a emancipovaná žena, a která se zasloužila o proměnu povahy našeho jazyka i národní identity,“ říká generální ředitel České televize Petr Dvořák. Kreativní producent Michal Reitler, v jehož tvůrčí skupině Božena vznikla, doplňuje: „Jak se vůbec dostala holka bez věna z podzámčí čtoucí výhradě německou literaturu k češtině a později mezi hlavní tahouny emancipace češtiny a českého národa? Kde se vzalo křestní jméno Božena? Kdy, jak, a především proč začala psát? Za jakých okolností vznikl ten její slavný obraz, co visí ve školách? Co předcházelo napsání Babičky? To všechno bylo ve skutečnosti mnohem šťavnatější, než jaký je obraz Boženy mezi lidmi.“ Sedmnáctiletá Bára je odbojná, dychtivá a svobodomyslná. Raději čte, než peče. Navíc přitahuje zájem mužů. Rodiče už ji nezvládají, a tak se hledá ženich, který by si ji vzal. Nejlepší partií je o patnáct let starší úředník pod penzí Josef Němec. Mladičká nespoutaná dívka jej uhranula. Bára se sňatku brání, ale proti vůli rodičů nemá šanci. Píše se rok 1837 a dvě protichůdné povahy vstupují do společného života. „Otázkou je, co by bylo, kdyby nepotkala svého muže. Trpěla s ním, ale kdyby si Barbara nevzala Josefa Němce, nikdy by se nestala Boženou Němcovou. To on ji přivedl k češtině a češství a dovedl ji do společnosti. Přestože spolu zažili nešťastná léta, byl jeho vliv na ni zásadní,“ zamýšlí se Aňa Geislerová, představitelka hlavní role, nad manželstvím Boženy a Josefa Němcových. Nikdo, kdo s ní přišel do styku, k ní nemohl zaujmout neutrální postoj. Byla středem pozornosti a od života chtěla všechno. Nekonvenční v myšlení, v tvorbě i ve vztazích. Věřila ve svou výjimečnost, vnímala své vlohy, považovala si jich a očekávala, že za ně bude náležitě oceněna. „Boženu chápu jako velmi společenskou osobnost, která se cítila dobře mezi elitou. Myslím, že měla tendenci romantizovat si svět. Byla divoká a snažila se být celý život sama sebou, což se zezačátku dařilo líp než později, kdy často byla v křížku se zákonem,“ vysvětluje herečka Anna Kameníková, která ztvárnila Boženu v mladším věku. A Aňa Geislerová ji doplňuje: „Sama se považuji za člověka, který Boženu dlouho vnímal jako malebný obrázek, stoický portrét, který se mi spojoval s Babičkou, a to ještě navíc tou filmovou, kterou všichni milujeme s Libuškou Šafránkovou v roli Barunky. Měla jsem z ní pocit takové uhlazenosti. Tématem minisérie je snaha o poznání Boženy v její co nejreálnější podobě. Možná to pro někoho bude náraz.“ Řada bonusových materiálů k minisérii bude dostupná i na webu ČT. Prostřednictvím mapy bude možné si projít životem spisovatelky nebo nahlédnout do zákulisí natáčení. Videa z Boženy vhodná jako doplněk školní výuky budou, spolu s pracovními listy, také součástí webu ČT edu. U příležitosti uvedení seriálu vznikla také audiokniha, která poodhaluje osud slavné spisovatelky ještě z úhlu její rozsáhlé korespondence. Producentka Supraphonu Naďa Dvorská připravila scénář audioknihy tak, aby se obsahově co nejvíce dotýkal témat, jež se objevují v televizním seriálu. K hlasu Ani Geislerové se přidal ještě hlas vypravěče (Igor Orozovič), jenž upřesňuje okolnosti vzniku jednotlivých dopisů, připomíná osobnosti, jimž byly určené, a celkově přibližuje atmosféru doby národního obrození. Audiokniha Božena Němcová – Korespondence vyjde u Supraphonu den po odvysílání prvního dílu – tedy 4. ledna na CD-MP3 a v digitálních formátech. {loadmodule mod_tags_similar,Související}  

Čas načtení: 2020-07-01 18:39:39

Národní muzeum představuje Milana Rastislava Štefánika, jak ho neznáte

Národní muzeum otevřelo ve své Nové budově výstavu Milan Rastislav Štefánik: Generál-osvoboditel. Návštěvníci se tak seznámí s touto výraznou osobností a odhalí i ta méně známá fakta o Štefánikově životě. Výstava je navíc prvním výsledkem mezinárodní spolupráce Národního muzea po ukončení nouzového stavu. Výstava zachycuje Milana Rastislava Štefánika nejenom jako politika a vojáka, který měl zásadní podíl na vzniku Československa v roce 1918, ale také jako astronoma, cestovatele, sběratele a dokonce i kouzelníka. Návštěvníci si prohlédnou originální předměty, které dokumentují jeho jedinečnou osobnost i různorodé záliby. Jde například o Velký zrcadlový dalekohled se stativem, který Štefánik používal při svých vědeckých výpravách, Gauguinovy dřevoryty, které si přivezl ze své expedice na Tahiti nebo jeho kouzelnický klobouk a karty. „Jsem rád, že můžeme i českým návštěvníkům přiblížit jedinečnou osobnost Milana Rastislava Štefánika a uspořádat první mezinárodní výstavu po uvolnění hranic právě ve spolupráci se Slovenským národným múzeem,“ dodává generální ředitel Národního muzea Michal Lukeš. Důležitou součástí výstavy je i Štefánikův druhý život. Budování jeho kultu v období 1. Československé republiky a Slovenské republiky i snaha komunistického státu na něj v národním příběhu zapomenout. Speciální místo ve výstavě zaujímá zobrazení osudu Štefánikových předmětů, jejich cesta z Paříže do Prahy, následně na Slovensko a snaha o jejich záchranu po roce 1948. Slovenské národné múzeum poprvé realizovalo tuto výstavu na Bratislavském hradě, k vidění tam byla od října 2019 do května 2020. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-02-24 10:41:24

Literární vyhlídky (24. února až 1. března)

Poslední únorový týden přinese množství literárních akcí nejen v Praze, ale také v Olomouci či Ostravě. Vedle autorských čtení, knižních křtů a debat k nim patří také dvoudenní Knižní festival Ostrava. Ochuzeni nebudete ani o tradiční tipy na zajímavé knižní novinky.   POZVÁNKY 24. 2. Praha / 19.00, Knihovna na Vinohradech Během večera nazvaného Mladí básníci v Knihovně na Vinohradech představí svou tvorbu čtveřice básníků a básnířek: František Hruška, Šimon Leitgeb, Tim Postovit a Tereza Šustková. Uvádí Robert Wudy.   25. 2. Praha / 16.30, Činoherní kavárna Křest knihy a audioknihy Karin Lednické Šikmý kostel (nakladatelství Bílá vrána, vydavatelství OneHotBook). Knižní debut ostravské autorky je dějově pevně spjatý s jejím rodným krajem. Podtitul knihy Románová kronika ztraceného města, léta 1894–1921 lapidárně shrnuje příběh o někdejší pastevecké vesnici, která vystavěla svůj rozkvět na těžbě uhlí, avšak o století později zašla na úbytě – také kvůli těžbě uhlí. Dnes už z výstavních budov a vznosné katedrály nezbylo nic. Jen šikmý kostel, který strmě a varovně ční do pusté krajiny. Knihu a audioknihu pokřtí spisovatelka Alena Mornštajnová a herečka Vilma Cibulková. Praha / 18.00, Městská knihovna v Praze – ústřední pobočka Autorské čtení a beseda s Martinem Ryšavým při příležitosti vydání jeho nové knihy Zlaté vidění (Revolver Revue 2019). Spisovatel, scenárista a režisér Martin Ryšavý vstoupil do literárního povědomí rozsáhlým románem Cesty na Sibiř, za který získal v roce 2009 cenu Magnesia Litera v kategorii próza. Následoval další román z ruského prostředí, kniha Vrač, která je pohlcujícím záznamem vyprávění zkrachovalého divadelního režiséra. Nejnovější autorova kniha je románem v odeslaných dopisech. Jejich pisatelka, po celý život spjatá s drsným a přízračně působícím severočeským regionem, se v nich ze svých životních zkušeností zpovídá muži, jenž v ní údajně vzbudil důvěru po jediném letmém setkání. Praha / 18.00, Café Kampus Debata nazvaná Božena Němcová – trasy rozumění bude pokusem o bilanci způsobů, jimiž byly v průběhu více než sto padesáti let, především pak v několika posledních desetiletích vykládány a evokovány dílo a osobnost Boženy Němcové, o identifikaci a zhodnocení alespoň některých uzlových kanonizujících a/i reintepretujících literárněhistorických i jiných počinů a s nimi spjatých kontextů, vrstev, faset, akcentů i kontroverzí autorčina obrazu. V roce 1992 nabídla – čelíc domnělému faktu, že autorčin „obraz, vytvořený stovkami knih a článků, je v Československu skoro nemožné revidovat nebo změnit“, a ve snaze porozumět tomuto „fenoménu sakralizace nejvýznamnější české básnířky devatenáctého století“ – podobnou bilanci v Kritickém sborníku Susanna Rothová (ve stati Božena Němcová jako mýtus a symbol); následná desetiletí přinesla vedle řady dílčích či celistvěji pojatých (literárně)historiografických prací a jiných evokací a adaptací monument v podobě čtyřsvazkové edice Korespondence, právě autorčině korespondenci jako médiu utváření určitého (sebe)obrazu a současně podnětu nové akcelerace zájmu o autorku (počínaje svazkem Lamentací z roku 1995 /ed. Jaroslava Janáčková/) proto bude v rámci debaty věnována speciální pozornost. Moderuje Veronika Faktorová, debatují Libuše Heczková, Alena Macurová a Josef Vojvodík. Liberec / 19.00, Knihkupectví a antikvariát Fryč Literárního večera, který nabídne poezii, autorské čtení, hudbu i debatu, se zúčastní liberecký básník Jan Vozka, autor sbírek Světlo zpoza dveří a Jedním dechem, básník a výtvarník Matěj Lipavský, autor sbírky Nika a spoluautor obrazové podoby komiksu Chyba, a Josef Straka, spisovatel a organizátor kulturního života, autor několika knih, nejnověji prózy Cizí země. Praha / 19.30, kavárna Fra Literatura.sk aneb Medziriadky ve Fra – Medziriadky jsou platforma, která už jedenáct let podporuje mladou slovenskou literaturu. Na autorských čteních se i v roce 2020 představí vždy nějaký úspěšný Medziriadkar nebo Medziriadkarka spolu s etablovaným autorem či autorkou, tentokrát to budou Kristína Janačková a Katarina Kucbelová. Moderuje Radovan Potočár. Praha / 19.30, Studio Paměť Pod názvem Věznění básníci: Slovo bez křídel nepoletí se uskuteční scénické čtení současné poezie vězněných básníků: Bùi Chát, Mai Khoi, Anh Anh, Lý Đợi. Podle Wikipedie žije v Čechách 60 až 100 tisíc Vietnamců. Večerky, Sapa, Pho… Máme s nimi něco společného? V současném Vietnamu je mnoho aktivistů, novinářů a literátů ve vězení. Mnohá díla je tedy možné publikovat někde skrytě, v díře, podzemí, tajně. Tak možná třeba tohle by mohla být jedna z věcí, kterým jsme rozuměli dobře. Účinkují Ha Thanh Špetlíková, Jan Turner a Patricio Blossom.   26. 2. Praha / 17.00, Palác knih Luxor Beseda a autogramiáda Michaely Duffkové, jejíž Zápisník alkoholičky loni vyhrál cenu Magnesia blog roku a nedávno vyšel knižně. Autorka je mladá matka, která se rozhodla otevřeně promluvit o své závislosti na alkoholu i o složité léčbě. Chcete vědět, proč je tak těžké přiznat si problém s pitím? Proč není překážkou závislosti ani malé dítě? Co bylo autorce motivací k léčbě a jak vypadal první rok po ní? Praha / 18.00, Městská knihovna v Praze – ústřední pobočka (oddělení naučné literatury) Setkání a autorské čtení dvou aktuálních rezidentek projektu Praha město literatury, kanadské autorky Danielle Dussault a estonské spisovatelky Katrin Pauts. Autorky přečtou ukázky ve francouzštině a estonštině, zbylý program proběhne v anglickém znění a bude tlumočen do češtiny. Olomouc / 18.00, Druhý domov Na první letošním Bá.snění vystoupí brněnský básník Vojtěch Kučera, autor sbírek Samomluvy, A hudba? a Nehybnost, olomoucký básník František Vrba, autor sbírky Kniha přání a úmrtí, a začínající slamerka Kristýna Sudková alias Sudička. Ostrava / 20.00, Absintový klub Les V literárním pořadu Jakuba Chrobáka Na posedu zazní texty prozaika Antala Staška v podání herců Kristýn Krajíčkové, Františka Strnada a Milana Cimeráka a vystoupí zde básník Radek Fridrich, který bude číst ze sbírky Pobřeží/Bord de mer, vydané loni Revue K v Paříži, i z nové básnické skladby Krevker. Řeč bude také o nejlepších básních, hranicích a jejich přechodech, o zvuku jako základu básně. Na baru opět čepované básně o pivu, které z české a světové poezie vybírá hospodský z Prozatimní galerie Wurst na pruské straně řeky Odry, Ivan Motýl.   27. 2. Ostrava / 18.00, Antikvariát a klub Fiducia Pátý díl literárního pořadu Debuty bude věnován novým knihám Adama Hoška a Magdalény Šipky. Kniha Adama Hoška A na stromech les (Univerzita Palackého 2019) je výsledkem nejenom autorova úspěchu na univerzitní literární soutěži, ale také dlouhodobého autorského záměru o prvotinu, ve které se spojuje poetika každodennosti s mytickou nadčasovostí světa. Debut Magdalény Šipky Město hráze (Malvern 2019) prezentuje její myšlenková východiska pojetí světa a společnosti, kniha je příkladem tvorby, která spojuje nejhlubší intimní prožívání se zájmem o obecný chod světa a zároveň je prosta plakátovosti. Pořadem provázejí literární historici Roman Polách a Iva Málková. Valašské Meziříčí / 19.00, M-klub Valmez Další z literárně-hudebních večerů, na kterém tentokrát jako literární hosté vystoupí Adam Borzič a Tim Postovit a jako host hudební pak harfové duo Lunaria. Adam Borzič je od roku 2013 šéfredaktorem literárního obtýdeníku Tvar, spoluzaložil básnickou skupinu Fantasía a je mj. autorem sbírek Počasí v Evropě, Orfické linie či Západo-východní zrcadla. Letos chystá vydání dvou básnických sbírek, z nichž ta první Dějiny nitě vyjde v česko-německém vydání. Vedle literatury se zabývá psychoterapií a spiritualitou. Tim Postovit píše poezii, překládá z ruštiny a věnuje se performativnímu žánru slam poetry. Loni na jaře mu vyšla sbírka básní Magistrála (Pointa 2019). Praha / 19.45, Kavárna Mezi Řádky Pozvání do pořadu Poezie Mezi Řádky tentokrát přijala básnířka Marie Šťastná, autorka sbírek Krajina s Ofélií (2003), Akty (2006), Interiéry (2010) a Štěstí jistě přijde (2019) a držitelka Ceny Jiřího Ortena a Drážďanské ceny lyriky.   28. 2. Ve dnech 28. až 29. února se uskuteční Knižní festival Ostrava, který se bude konat na Černé louce v pavilonu A a kromě knižních novinek nabídne autorská čtení, besedy, přednášky či workshopy. Na festival zavítají Alena Mornštajnová, Klára Smolíková, Karin Lednická, Alena Vorlíčková, Arnošt Vašíček, Jiří Walker Procházka a další. Více ZDE.   29. 2. Valašské Meziříčí / 16.30, Schlattauerova kavárna Autorský podvečer nabídne setkání s básnířkou Terezou Šustkovu, autorkou sbírky Skrýše, literárním historikem a básníkem Romanem Poláchem, autorem sbírky Náhlý vítr, který je ti svědkem, a bohemistkou a básnířkou Klárou Goldstein, autorkou sbírek Úpatí vichřice, Milíře a Kenotaf. Praha / 19.00, Dobrá Trafika Němcová, autorka z budoucnosti... „Přála bych si narodit se znova as za dvě stě let. Anebo ještě později, neboť nevím, bude-li do té doby takový svět, v jakém bych já chtěla žít s rozkoší.“ – Vytvořme pro Boženu Němcovou takový svět, aby se v něm cítila jako jedna z nás, a zkusme ji uchopit i jinak než jako tragicky nemocnou a zastarale píšící kýčařku. Čím byla feministka a čím dokonce queer? Jaké měla ponětí o komunismu a socialismu? Proč ji štvali jezuiti a vzývala svatou touhu? Dá se číst její Babička i jako anti-Mein Kampf? Jak ovlivnila Franze Kafku, surrealisty nebo naše televizní Vánoce? Pořádají Ondřej Macl a Anna Luňáková.   NOVÉ (AUDIO)KNIHY Anne Delaflotte Mehdevi: Divadlo světla. Román z barokní Prahy (přeložila Danuše Navrátilová, Argo 2020) Barokní Praha, počátek 18. století. Slávek je jediným dítětem stavebního mistra, dílovedoucího, který pracuje pro význačné architekty, již na další staletí výrazně mění tvář města. Slávkova rodina přežije mor a před ním samotným se otevírá nadějná budoucnost, pak ho však málem připraví o život střet s kočárem. Slávek má štěstí v neštěstí: nehodu přežije s ochrnutýma nohama, ale kočár patří vzdělanému, uměnímilovnému a bohatému šlechtici, hraběti Františku Antonínu Šporkovi. Ten se stane Slávkovým ochráncem, pomůže mu získat vzdělání a posléze i práci. Slávek je uchvácen velikou novinkou – do Čech dorazilo barokní divadlo v celé své kráse. Baroko je hra plná světla i stínů, a jelikož je Slávek velmi vnímavý a vynalézavý mladík, najde své uplatnění právě v této hře. Starý muž Slávek v roli vypravěče provází čtenáře celým svým životem i celým stoletím plným nemocí, válek, ale také ohromného kulturního rozmachu. Barvité scény z pražských ulic i zákulisí divadel svědčí o autorčině hluboké znalosti naší historie, divadla i našeho hlavního města. P. S. Rozhovor s autorkou naleznete v březnovém čísle Literárních novin (3/2020), které vychází ve čtvrtek 27. února.   Pavel Juráček – Pavel Hájek (ed.): Případ pro začínajícího kata /podobenství 1966–1968/ (Knihovna Václava Havla 2020) Případem pro začínajícího kata Pavel Juráček přibližuje, zkoumá, zakouší jeden z nejintenzivnějších, nejnaléhavějších pocitů moderní doby – úzkost. Na motivy třetí knihy Gulliverových cest Jonathana Swifta, kanonického románu anglosaské literatury z roku 1726, ukazuje, jak málo stačí (v tomto případě sjet ze silnice uzavřené zákazem vjezdu), aby se člověk na vlastní kůži přesvědčil, že ve vztahu k světu tahá za kratší konec. Že ať se snaží sebevíc, jeho život se odehrává a vždy bude odehrávat pouze v mantinelech vytyčených společností, ke které náleží – bude záviset na jejích psaných i nepsaných zákonech, tajemstvích, poklescích, na jejích mocných. Že jeho hlavním posláním je být částí soukolí, které ho potřebuje a zároveň spotřebovává. A že jediné, o co se může opřít, je jen a jen on sám. – Kniha Případ pro začínajícího kata obsahuje všechny Juráčkovy texty, které s přípravou a realizací stejnojmenného snímku z roku 1969 souvisí: synopse, explikace, filmová povídka, dvě verze literárního scénáře. Pro úplnost je svazek doplněn obsáhlým výborem z deníkových záznamů, dosud nepublikované korespondence a archivních dokumentů.   Christine Leunensová: Nebe v kleci (přeložila Ina Leckie, Jota 2020) Johannes, nadšený a zanícený člen Hitlerovy mládeže, žije ve velkém domě ve Vídni. Jednoho dne zjistí, že jeho rodiče ukrývají za falešnou zdí židovskou dívku jménem Elsa. Johannes je upřímně otřesen. Postupně se ale jeho počáteční hrůza mění v zájem, následně v lásku a nakonec v posedlost. Jeho rodiče ale jednoho dne zmizí a Johannes si uvědomí, že je jediný, kdo o Elsině přítomnosti v domě ví, a je tudíž zodpovědný za její přežití. Mezi mladými lidmi vzniká zvláštní vztah, jsou si navzájem manipulátory i manipulovanými. Johannes se obává konce války, protože s ním by přišel o Elsu i jejich vztah. O vztah, jenž se zmítá mezi vášní a posedlostí, závislostí a lhostejností, láskou a nenávistí. – Kniha se stala předlohou filmu Králíček Jojo.   Gertrude Steinová: Svět je kulatý (přeložil Robin Král, Pikola 2020) Příběh o holčičce Rose, která objevuje svět, vlastní osobnost, lásku a svoje místo mezi ostatními lidmi je nádhernou ódou na život nás všech. Leitmotivem je myšlenka, že svět je kulatý – jisté věci se opakují, vše má svůj začátek, průběh a konec, chod věcí má svoje pravidla a zákonitosti, stejně jako lidský život a i samotný jazyk, kterým se lidé domlouvají. Text americko-francouzské spisovatelky Gertrudy Steinové, představitelky „ztracené generace“, vychází poprvé v češtině, doprovázený magickými ilustracemi Nikoly Logosové. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-01-17 09:04:55

Ze’ev Rosenkranz (ed.): Cestovní deníky Alberta Einsteina (ukázka z knihy)

Na podzim roku 1922 se Albert Einstein vydal na skoro šestiměsíční cestu na Blízký, Střední a Dálný východ, během níž přednášel o teorii relativity v Číně, Japonsku či Palestině a nakonec ve Španělsku. Edice jeho cestovních postřehů zahrnuje i faksimile deníkových stránek a dokládá fyzikův zájem nejen o vědu, ale i o filozofii, umění a politické dění, zachycuje Einsteinova setkání s významnými osobnostmi, vědci či státníky i důležité události: audienci u španělského krále, inaugurační přednášku na místě budoucí Hebrejské univerzity v Jeruzalémě nebo zahradní slavnost u japonské císařovny. Zápisky jsou často velmi detailní, byť psané svérázným telegrafickým stylem. Proslulý fyzik si cestovní deník vedl pouze pro vlastní potřebu, díky tomu z něj však můžeme vyčíst mnohé o dosud neznámých, protikladných stránkách jeho osobnosti: Einstein cítí silný odpor k nacionalismu, ale pevně věří v národní charakter; sympatizuje s utlačovanými a stydí se za svoji účast na jejich vykořisťování, ale hlásí se k orientalismu; pociťuje rozpaky nad osudem některých domorodých národů, ale podporuje „osvícenou“ formu kolonialismu. Cesta na Východ se pro Einsteina však zároveň stala možností k introspekci jeho vlastní identity a jeho cestovní deníky dokazují, že rozpoznat sebe sama v Jiném a svou vlastní Jinakost v sobě nebylo vždy jednoduché ani pro tak mimořádnou osobnost, jakou Albert Einstein nepochybně byl.   Ukázka z knihy:   HISTORICKÝ ÚVOD Tahle cesta je úžasná. Jsem nadšen Japonskem a Japonci a jsem si jist, že budete i Vy. Navíc taková námořní cesta je vynikající zkušenost pro každého hloubavého člověka – podobně jako klášter. K tomu si přimyslete mazlivé teplo u rovníku. Z nebe líně skapává teplá voda a šíří klid a pochrupávání, o čemž svědčí tento dopisek.   Albert Einstein Nielsi Bohrovi, poblíž Singapuru, 10. ledna 1923   Edice Předkládaná edice představuje úplný cestovní deník Alberta Einsteina z jeho půlroční cesty na Dálný východ, do Palestiny a Španělska od října 1922 do března 1923. Faksimile každé jednotlivé stránky z originálního deníku byla doplněna překladem do angličtiny (z něj vychází přítomný český překlad – pozn. red.). Odborný poznámkový aparát umožňuje identifikaci osob, organizací a míst zmíněných v deníkových záznamech, objasňuje záhadné odkazy, nabízí doplňující údaje k událostem, o nichž se v deníku mluví, a poskytuje podrobnosti o autorově itineráři, které v deníku neuvedl. Třebaže deník je poutavým historickým pramenem, v němž si Einstein zaznamenal bezprostřední dojmy, může být ze své podstaty pouze dílkem mozaiky umožňujícím rekonstrukci jeho cesty. Za účelem získání komplexnějšího obrazu podnikl editor rešerše v dobovém místním tisku píšícím o Einsteinově návštěvě a další informace vytěžil z fyzikových osobních spisů, ze soudobých diplomatických zpráv, článků a pozdějších vzpomínek a reminiscencí účastníků. Edice zahrnuje rovněž Einsteinem autorizované doplňující dokumenty, které nabízejí širší souvislosti jeho cestovního deníku: dopisy a pohlednice posílané z cesty, projevy, které Einstein pronesl během zastávek, a články, jež napsal o svých dojmech z navštívených zemí, a to jak během cesty, tak i po jejím skončení.             Deník byl poprvé v úplnosti publikován ve 13. svazku Sebraných spisů Alberta Einsteina (The Collected Papers of Albert Einstein, CPAE) v roce 2012. Pro účely této edice byl anglický překlad obsažený ve 13. svazku CPAE podstatně zrevidován.             Překlady vybraných částí cestovního deníku vyšly již dříve: Část deníku vztahující se k Einsteinově pobytu v Japonsku se objevila v japonštině v roce 2001. Záznamy z pobytu v Palestině byly v roce 1999 publikovány v hebrejštině a zápisky ze španělské části cesty vyšly v anglickém překladu v roce 1988. Stručný výtah z deníku byl publikován také v roce 1975.   Cestovní deník Tento deník je jedním ze šesti cestovních zápisníků, které si Einstein vedl. Z jeho první zámořské cesty do Spojených států, na jaře 1921, se žádný deník nedochoval. Ve skutečnosti nevíme, zda si na této cestě vůbec záznamy pořizoval. Další Einsteinovy deníky se dochovaly z cesty do Jižní Ameriky od března do května 1925 a z jeho tří dalších cest do Spojených států. Pobýval tehdy v průběhu tří za sebou následujících zimních semestrů, 1930–1931, 1931–1932 a 1932–1933, na Technologickém institutu v kalifornské Pasadeně. Jedná se o celkem pět zámořských cest, nicméně zápisníků je šest, neboť z poslední cesty se dochovaly dva.             Cestovní deník, jejž nyní držíte v ruce, byl zapisován do sešitu se 182 linkovanými stranami. Deníkové záznamy se objevují na 81 linkovaných stranách, za nimiž následuje 82 linkovaných nepopsaných stran a 19 linkovaných a jedna nelinkovaná strana výpočtů. Tyto výpočty si Einstein zapisoval z druhé strany tohoto dokumentu (tj. ze zadní strany cestovního deníku) a obráceně vůči deníkovým záznamům. Výpočty do edice zahrnuty nebyly.             Deník nám nabízí vůbec první poutavý vhled do Einsteinovy cestovní zkušenosti. Psal denně, přičemž občas doplňoval text rozličnými obrázky zajímavých pozorování – např. sopek, lodí či ryb. Poznamenával si jak okamžité dojmy ze svých cestovních zkušeností, tak i delší reflexe z četby, postřehy o lidech, s nimiž se setkal, a o místech, jež navštívil. Uvažoval v deníku také o vědě, filozofii, umění a příležitostně i o současných světových událostech. Záznamy jsou mnohdy velmi detailní, ale psané svérázným a (snad kvůli nedostatku času) telegrafickým způsobem. Jeho charakteristiky jednotlivců, které na cestě potkal, jsou často velmi výstižné; dokázal postihnout jejich osobnost a zvláštnosti pouhými několika – často humornými či neuctivými – slovy. O tom, proč si Einstein začal konkrétně na tomto výletu vést deník, můžeme jen spekulovat. Nejpravděpodobněji to měl být záznam jak pro něj, tak také četba pro jeho dvě nevlastní dcery, Ilse aMargot, které zůstaly doma v Berlíně. Můžeme si být jisti, že deníky nebyly určeny pro budoucí generace či k publikování.             Historie tohoto deníku je fascinující. Poté co se nacisté v lednu 1933 chopili moci a Einstein se rozhodl zůstat v zahraničí, odnesl jeho zeť – německo-židovský literární kritik a editor Rudolf Kayser – Einsteinovy osobní dokumenty (včetně tohoto cestovního deníku) z jeho berlínského bytu na francouzské velvyslanectví a zařídil jejich převoz do Francie v diplomatickém zavazadle. Odtud byly poslány lodí do Princetonu vNew Jersey, kde se Einstein usadil.             V poslední vůli a závěti z roku 1950 jmenoval Einstein svého věrného přítele Otto Nathana a svou dlouholetou sekretářku Helen Dukasovou správci pozůstalosti a Nathana jako jejího jediného vykonavatele. Po Einsteinově smrti v dubnu 1955 se Dukasová stala první archivářkou jeho osobních listin.             V únoru 1971 byla podepsána dohoda mezi Estate of Albert Einstein (Pozůstalostí A. Einsteina) a nakladatelstvím Princeton University Press za účelem vydání obsáhlé edice Einsteinových spisů a korespondence. Světlo světa tak spatřil projekt The Collected Papers of Albert Einstein, jehož hlavním editorem byl v roce 1976 jmenován profesor fyziky John Stachel. Za rok se ukázalo, že Otto Nathan se Stachelem jako editorem není spokojen. Nathan nejprve navrhl, aby byl Stachel propuštěn, poté však přišel s nápadem jmenovat trojici editorů včetně Stachela. Když nakladatelství Princeton University Press nadále podporovalo Stachela coby jediného editora a Nathanovy požadavky zamítlo, sáhla Estate of Albert Einstein k právním krokům. Jelikož se strany nedokázaly dohodnout, dostala se záležitost nakonec na jaře 1980 před arbitrážní soud v New Yorku, který rozhodl ve prospěch nakladatelství. Právní služby a arbitrážní řízení přišly Estate of Albert Einstein velmi draho. Proto se její správci rozhodli, že některé Einsteinovy osobní dokumenty prodají. Na počátku osmdesátých let požádal Otto Nathan newyorského vydavatele a bibliofila Jamese H. Heinemana z Heinemanovy nadace, zda by nechtěl zakoupit materiál z Einsteinova archivu. Heinemanova nadace již dříve (1976) koupila Einsteinův vědecký rukopis o třiceti pěti stranách. V „evidenční poznámce“ Nathan napsal, „že prostředky budou využity k úhradě právních výdajů v souvislosti se soudním procesem proti Princeton University Press a na zaplacení arbitráže“. V říjnu 1980 koupila Heinemanova nadace od Estate of Albert Einstein tři důležitá Einsteinova pojednání a věnovala je Pierpont Morgan Library (nyní The Morgan Library & Museum) v New Yorku. V červenci 1981 požádala Estate of Albert Einstein dva prodejce autografů o ocenění několika Einsteinových rukopisů včetně tohoto cestovního deníku. Jeden ocenil jeho tržní hodnotu na 95 000 dolarů, zatímco druhý na pouhých 6 500 dolarů. Měsíc poté Heinemanova nadace deník od Estate of Albert Einstein za neznámou cenu zakoupila a okamžitě jej uložila ve sbírce „Dannie and Hettie Heineman Collection“ v Pierpont Morgan Library, kde se nachází dosud. Přeložil Aleš Valenta, nakladatelství Argo, Praha, 2019, 1. vydání, 376 stran. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-12-05 18:09:52

Film Havel je dotočený. Landovského hraje Martin Hofman proslavený seriálem Most

Na konci listopadu skončilo několikaměsíční natáčení filmu Havel inspirovaného disidentskými léty Václava Havla. „Státníka Havla a prezidentský portrét nečekejte,“ vzkazuje divákům režisér Slávek Horák, který se díky svému předchozímu snímku Domácí péče dostal do výběru časopisu Variety „10 Directors to Watch“. „Náš film je o tom, co se dělo před tím, o méně známém období a méně popsaném životě. Je to drama, ale je tam tolik vtipných a absurdních situací, že se často prolíná s komedií,“ popisuje Horák.  „Čeká nás ještě denní dotáčka jedné scény, ale jinak je film kompletně natočený a máme už dokonce i první hrubý střih,“ doplňuje režisér. Štáb začal točit v srpnu, film vznikal převážně v Praze, v Ruzyňské věznici, tvůrci využili i pivovar Tupadly nebo Dolní Kalnou v Podkrkonoší. Legendární Hrádeček zastoupila podkrkonošská chalupa v Chotěvicích. Příběh filmu je lemován srpnem 1968 a listopadem 1989, dějiny jsou ale pouze pozadím pro vztahy hlavních postav a jejich osobní život, někdy divoký a nečekaný. Během filmu se mění postava i vzhled Viktora Dvořáka v roli Václava Havla, od lehkovážného a úspěšného dramatika šedesátých let přes bojovníka za lidská práva v letech sedmdesátých až po vězně a pak i vůdčí osobnost sametové revoluce let osmdesátých. Podobně se v průběhu mění i styl filmu, černobíle natočená 60. léta přejdou do barvy 70. let a poté do stylu let 80. „Povedlo se nám získat skvělé herce a nejlepší bylo natáčení soukromých scén se dvěma nebo třemi herci. V pohledech, náznacích a maličkostech pak vznikalo napětí i humor a další emoce. Noční můrou byly ovšem davové scény v interiérech. Když točíte dvacet lidí na malém prostoru, všichni jsou vidět a všichni musí být zkoordinovaní a bez chybičky,“ vzpomíná na natáčení Horák „Nechal jsme si pro roli narůst delší vlasy,“ říká představitel Havla Viktor Dvořák. „Musím ale říct, že už to pak na mě bylo moc, zvlášť když se k tomu přidalo letní počasí, začali jsme totiž točit už v srpnu. Děkuji Václavu Havlovi, že šel pro své přesvědčení do vězení a já se díky tomu musel nechat ostříhat,“ vypráví s nadsázkou Viktor Dvořák. Nepostradatelnou rekvizitou pro většinu postav se stala cigareta, což byla pro Dvořáka další veliká zkouška. „Jsem odnaučený kuřák a číslo vykouřených cigaret během natáčení bude asi děsivé. Pamatuju si na dva dny, kdy se mi sešly silně kuřácké obrazy, a troufnu si říct, že jsem si za celý den zapálil kolem padesáti cigaret, možná i víc.“ Středem filmu je silný a současně netradiční vztah Václava Havla a jeho ženy Olgy, kterou hraje Anna Geislerová: „Byla to pro mě výjimečná role, je to jiné, když hrajete skutečného člověka, navíc člověka, kterého si vážíte. Olga je žena, ke které cítím obrovskou úctu, a pak najednou stojím v županu s cigárkem v ruce. Bylo to zvláštní a měla jsem z toho trochu husí kůži.“   Výraznou a nepřehlédnutelnou postavou filmu je Havlův kamarád, buřič a živel Pavel Landovský neboli Lanďák, kterého ztvárnil Martin Hofmann. „Temperamentní, odvážný a opravdový,“ popisuje Martin Hofmann svou roli, na níž se stejně jako ostatní herci před natáčením poctivě chystal. „Přípravy byly příjemné – nakoukával jsem Pavla Landovského, vytvářel jsem si nějaký celistvější obraz jeho osobnosti. No a on byl cokoli jen ne nudný, průměrný a zaměnitelný. Byl to fajny čas s Pavlem,“ dodává herec, jenž je svým projevem legendárnímu herci a bouřlivákovi podobný. „Bohužel jsem se s Pavlem Landovským nikdy osobně nesetkal. A dost by se mi to teď líbilo. Mně 41let, jemu 41 let – a jsme venku v noční Praze. Asi by nebyla nuda.“ S postavou „Lanďáka“ je spojena řada vtipných situací filmu a z kombinace zdrženlivého Havla a hlučného Landovského byl režisér Slávek Horák nadšený už během prací. „Jejich konflikty nás bavily už na place a chceme tuhle energii z natáčení co nejvíc přenést do filmu. Chemie mezi herci fungovala skvěle, milý a slušný Viktor Dvořák tvoří s nevypočitatelným a divokým Martinem Hofmannem perfektní pár.“ Kompliment svému hereckému parťákovi skládá i Viktor Dvořák. „Martin Hofmann dokáže využít každý moment a prostor, který mu jeho role nabízí. A když mu dáte volnou ruku, stane se z něho renesanční básník širokého gesta a planoucího srdce. Žádná náhoda, že hraje Cyrana v Divadle v Celetné. To je pro mě Martin.“ V dalších důležitých rolích hrají Bára Seidlová, Stanislav Majer nebo Jiří Bartoška. Bára Seidlová představuje jeden z vrcholů ústředního milostného trojúhelníku a na natáčení strávila hodně času s Viktorem Dvořákem v roli Havla. „V roli Václava Havla je pro mě Viktor přesný. Laskavý, spravedlivý, okouzlující, nesnesitelně nerozhodný. Viktor stejně jako Havel jsou zosobněním lidskosti a pokory,“ říká Bára Seidlová. Sama ses Václavem Havlem setkala během práce na filmu Odcházení režírovaný právě Havlem. „To byl zážitek naprosto neobyčejný. Když někoho vnímáte jako osobnost dramatika, spisovatele, bojovníka za svobodu a prezidenta republiky, a najednou se před vámi otevře lidská bytost, se svými lidskými vlastnostmi. To odhalení, že to není nadpřirozené monstrum, ale prostě člověk,“ vzpomíná Seidlová. „Bára Seidlová je pro mě jedno z největších překvapení. Byla ještě lepší, než jsem doufal a tušil, že bude. Neznali jsme se před tím a nikdy spolu nepracovali a musím říct, že byla naprosto senzační,“ dodává Slávek Horák. Scénář k filmu vznikal tři roky, řada dramatických momentů vychází ze skutečných situací a faktů. Některé postavy a děj už ale vznikly v autorské licenci a jde o fikci. „Havel je hraný film, dramatizace, Jak říkají všichni velcí vypravěči – ‚Nikdy nenechte stát fakta v cestě dobrému příběhu‘, nebo často zjednodušeně ‚Nejdřív příběh, potom fakta‘,“ zdůrazňuje režisér Horák, jenž je společně s Rudolfem Suchánkem i autorem scénáře. Premiéra v kinech je v plánu na léto 2020. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-12-03 15:50:38

Michal Kosinski: Facebook je fantastický pro demokracii

Profesor Michal Kosinski z univerzity Stanford vlastně mohl přispět k vítězství Donalda Trumpa v prezidentských volbách. Jen nepřímo, ale od roku 2016 musí s touto výčitkou žít. Profesor Kosinski je psycholog, který pomocí analýzy dat proniká do našich srdcí a hlav. Celá historie začala v polovině roku 2010. Tehdy Kosinski ještě pracoval v renomovaném centru pro psychometrii na univerzitě v Cambridgi. Vyzkoumal, že algoritmy mohou s pomocí jen několika lajků, které dáme na Facebooku, sestavit rozsáhlý osobní profil uživatele. Tuto metodu později použila firma Cambridge Analytica v upravené podobě pro Trumpovu kampaň při zpracování neoprávněně získaných osobních dat uživatelů Facebooku. To se prozradilo na jaře loňského roku v aféře kolem této firmy. Pobouření nad lehkovážným zacházením Facebooku s daty uživatelů bylo velké. Michal Kosinski byl do této záležitosti nedobrovolně vtažen. Dnes tento rodilý Polák vyučuje a bádá na univerzitě Stanford.   Pane profesore, vyzýváte k tomu, abychom se vzdali soukromé sféry. Co to pro člověka vlastně znamená? Po největší část dějin lidstva nic takového jako soukromá sféra neexistovalo. Žili jsme v malých skupinách na savaně a neexistovala žádná možnost odtud odejít. Všechno, co se v tomto společenství odehrávalo, bylo na očích všem. Podobně je tomu – a to až do dneška – na venkově. Teprve život ve městech nám umožnil mít soukromou sféru. Má to určité výhody proti životu ve skupině na savaně. Pokud bychom například zastávali názory, které tato skupina nesdílí, asi bychom z ní byli vyloučeni. Městský život naproti tomu nabízí ochranu anonymitou, a tím enormní svobody.   Máme se těchto svobod vzdát? Především bychom měli přestat s tím, že posuzujeme tuto tematiku černobíle. Individuum ve venkovském společenství je asi méně svobodné, ale toto společenství drží pohromadě určitý druh sociálního tmelu: Neakceptovatelné chybné chování může být relativně rychle rozpoznáno a sankcionováno. V městském životě tento sociální tmel není tolik přítomný a lidé mají sklon k chybnému chování, například ke krádežím. Ale naproti tomu mají více svobody. Vždy je to ale kompromisem. Musíme si být vědomi toho, že neexistuje žádná cesta zpátky.    Proč není žádná cesta zpět?  Rostoucí zemědělství mělo pro společnost kromě výhod také velmi vysoké náklady. Lidé se mohli na jedné straně dostatečně živit a obyvatelstvo rostlo. Na druhé straně vedl usedlý způsob života k tomu že častěji docházelo k válkám. Rolníci nemohli před nepřáteli utéct, protože by museli opustit svoji půdu. A byli také vystaveni působení špatného počasí, kterému se také nemohli vyhnout. A tak to bylo a je i s mnoha novými technologiemi. Přinášejí nám i nevýhody. Usedlé venkovské obyvatelstvo se nemohlo znovu stát nomády, už k tomu bylo příliš velké.   Znamená to, že musíme napřed projít dlouhou cestou potíží, než se nové technologie jako Big Data nebo umělá inteligence vyplatí? Ano, pocítíme stinné stránky těchto technologií. Ale není cesty zpátky, ani pro Evropu. Co se stane podle vašeho názoru v Číně, Rusku nebo USA? Tuto chybu už Evropa jednou udělala, a to je důvod, proč firmy jako Google nebo Facebook nejsou v Evropě, nýbrž v USA. A protože USA chtějí jít v oblasti regulace cestou Evropy, přejdou tyto firmy do Číny, anebo tam budou zakládány. Když nebudeme dávat pozor, budou brzy Američané a Evropané využívat čínské technologické služby, protože budou díky generovaným množstvím dat prostě lepší. Americe a Evropě hrozí v digitalizaci prohra, protože se snaží chránit něco, co se už ochránit nedá: soukromou sféru. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Co dostaneme za to, když se vzdáme svojí soukromé sféry? Nové služby a produkty, které jsou založeny na sběru dat, enormně obohatí náš život. Přirozeně to působí strašidelně, když jsou shromažďována naše genetická data, ale na druhé straně mohou být naše nemoci snadněji rozpoznány a léčeny. Místo toho, abychom bojovali proti nevyhnutelnému, měli bychom to spoluvytvářet.   Jak máme spoluvytvářet společnost, ve které nám naše data už nepatří? Problém není v tom, že naše osobní data už nejsou skryta v bankách dat, nýbrž v tom, co lze s nimi dělat. Pojišťovací koncerny by mohly například využívat DNA, aby vyloučily zákazníky s genetickými vadami z pojišťovací ochrany. Pokud by ovšem bylo toto odvětví regulováno tak, že by k pojištění všech zákazníků bylo zavázáno, bylo by i v zájmu pojišťoven bránit zájmy zákazníků a pomáhat jim co nejlépe vyřešit jejich zdravotní riziko. Kolik lidských životů by bylo možné zachránit, kolik dětí ochránit, pokud by byl možný přístup k vyhledávaným dotazům u Googlu. Když se tam někdo ptá po metodách, jak se zabít, nebo když se tam dítě vyptává, zda je normální, že ho dospělý osahává na genitáliích, bylo by možné předejít sebevraždám i zneužívání. Ale dal by se přirozeně očekávat obrovský křik ochránců dat.   Ale tím bychom se rychle vydali směrem k dohlížitelskému státu. V diskusích panuje velká licoměrnost. Nesmíme tato data využívat, abychom zachránili životy. Ale Facebook a Google je používat mohou, aby nám prodávaly nejrůznější zbytečnosti.   Pojďme se bavit o blížících se prezidentských volbách v USA v příštím roce. Obáváte se, že voliči mohou být přes sociální sítě manipulováni kandidáty, jinými politiky, nebo dokonce temnými silami ze zahraničí? Ne, sociální sítě jsou pro demokracii fantastické. Strach z toho, že například Facebook se může stát nástrojem masové manipulace, je dalším příkladem toho, jak se dnes rozhořčujeme nad problémy, které neexistují, a necháváme stranou ty, které jsou skutečné. Vezměme tzv. fake news. Přirozeně existují falešné zprávy. Je jich dokonce víc než dříve, protože je kdokoliv může umístit na internet a pak je přes sociální sítě stokrát i milionkrát dál šířit. Otázka ovšem je, zda občan v průměru těmto falešným zprávám věří více než v minulosti. Lidé jsou dnes tak dobře informováni jako nikdy předtím. Přirozeně jsou i dnes čas od času opačné tendence, jak například ukazují kampaně proti očkování. Ale trend je jednoznačný.   Vycházíte tedy z toho, že je také mýtem, že se lidé přes internet a platformy, jakými jsou Facebook a Twitter, radikalizují? Ano, celosvětové ankety o hodnotách a názorech ukazují, že se lidé obecně pohybují směrem k podpoře lidských práv, k demokracii anebo pro práva homosexuálů. A to mimo jiné kvůli informacím, které jsou k dispozici na internetu. To je obrovský pokrok.   Když se ale podíváte na Ameriku a na populismus, je tam vidět určitý rozpor. Tak se podívejte padesát let zpátky! Tehdy jsme měli v Evropě ještě železnou oponu. To bylo skutečné rozdělení. Anebo se podívejte na Ameriku. Není to tak ještě dlouho, kdy v této zemi existovala skupina občanů – Afroameričané, kterým byla odpírána plná občanská práva. Toto zásadní rozdělení bylo překonáno. Dnes Amerika diskutuje o tom, zda má zdravotní pojištění pokrývat 80 nebo 100 procent obyvatel. To jsou ty jemnosti. Pochopitelně se dnes velmi hlasitě diskutuje. Ale to souvisí s tím, že přístup ke komunikačním kanálům prostřednictvím sociálních sítí a internetu se všeobecně demokratizoval.   Ve vašich výzkumech jste prokázal, že je potřeba jen několik málo dat k tomu, aby byly stanoveny základní vlastnosti jednotlivé osobnosti. Jak velké odhadujete nebezpečí, že tyto poznatky budou v příštím americkém volebním boji zneužity a že kandidáti nebo zahraniční aktéři se pokusí individuálně zaměřenými falešnými informacemi provést „výplach“ mozku? To je směšné. Dobrá věc je, že se politici mohou na každého jednotlivého voliče obrátit s individuálním poselstvím. Představte si, že by politik měl možnost ve volebním boji zaklepat na každé dveře a začít s občanem hovořit. To není v reálném životě možné, ale na Facebooku a dalších sociálních sítích to jde. Proto jsou sociální sítě dobré pro demokracii.   Jaká jsou skutečná rizika, která v diskuzi podle vašeho názoru přehlížíme? Ignorujeme nebezpečí, že algoritmy naši demokracii kompletně mění. Představme si dva politiky. Ten jeden používá algoritmy, aby předal svoje volební poselství, ten druhý ne. Ten první s velkou pravděpodobností volby vyhraje. Vítěz voleb bude algoritmy používat i nadále, aby prosadil svoji politickou agendu. A tím bude úspěšnější než ten politik, který algoritmy nepoužívá. Na základě dat pak budou algoritmy stále lepší. Jednoho dne to povede k tomu, že politici přestanou být aktéry, ale stanou se jen rozhraním pro algoritmus, který bude samostatně jednat a rozhodovat. Totéž se může stát šéfům koncernů, generálům a lékařům: Ti všichni dobrovolně odevzdávají svoje rozhodovací pravomoci. To je enormní riziko.   Kam to povede? Především nám hrozí nebezpečí, že společnost bude řízena algoritmy a ne lidmi. Za druhé bychom následovali algoritmy, kterým bychom už nerozuměli. Naše mozky nejsou vybaveny pro komplexitu algoritmů. Přijde čas, kdy algoritmy budou přijímat rozhodnutí, která jsou pro nás jako homo sapiens velmi špatná, a my, lidé, tato rozhodnutí budeme přesto provádět.   To se poslouchá jako sci-fi. To je už částečně teď realitou. Když přijímá centrální banka rozhodnutí o úrocích, základem jsou algoritmy, které vycházejí z terabytů dat. Obchodníci na Wall Streetu zakládají svoje koupě a prodeje akcií už nyní převážně na algoritmech.   Vy jako psychiatr také používáte algoritmy, abyste z dat určil osobnost člověka. Důvěřujete tomu? Je velmi jednoduché jen z několika dat vypočítat, zda někdo trpí depresemi. Jak ale algoritmy k tomu závěru došly, to pochopím často až po týdenním, někdy i měsíčním zkoumání, ačkoliv jsou to relativně jednoduché algoritmy. A teď si představte inženýra u Googlu. Ten chce prostě jen vytvářet stále lepší algoritmy. Pravděpodobně jej nezajímá, jak algoritmus dospěje k rozhodnutí. A to je velmi nebezpečné.   Jak můžeme snížit riziko, abychom nebyli jednoho dne řízeni algoritmy? Nejdříve musíme toto riziko rozpoznat a přestat se do krve hádat o fake news a radikalizaci. A musíme se smířit s tím, že není žádné cesty zpět. Je stále více dat, algoritmy jsou stále lepší a my je bude stále více využívat. Pokrok se nedá zastavit. Nakonec budeme muset požadovat, aby umělá inteligence byla transparentní a srozumitelná.  {/mprestriction}  Přeložil Miroslav Pavel.   Michal Kosinski (*8. května 1982, Varšava) je polský psycholog a působí jako profesor na univerzitě Stanford. Jeho výzkum se zaměřuje na individuální rozdíly v chování, preferencích a výkonu. Konkrétně se zajímá o mechanismy propojující psychologické zvláštnosti (jako je osobnost) se širokou škálou organizačních a sociálních výsledků, včetně pracovního výkonu, zaměstnání, spotřebitelských preferencí a ideologie. To zahrnuje kromě chování také jazyk i sledování rysů obličeje. Kosinski provádí svůj výzkum pomocí řady výpočetních metod, včetně strojového učení, těžby dat a observačních studií, do nichž jsou zapojeny miliony účastníků.

Čas načtení: 2019-12-01 17:31:18

Aukce na Žofíně: Kolorovaná kresba Josefa Lady se prodala za 1,3 milionu, obraz Karla Gotta za 1,7 milionu korun

V neděli 1. prosince proběhla ve velkém sále paláce Žofín již 83. aukce Galerie Kodl. V záplavě tradičních a pro mnohé již trochu ohraných jmen české moderny jako jsou Špála, Muzika, Lhoták, Čapek, Zrzavý, zaujme i mistrovské dílo 16. století od neznámého autora či naivistický obraz Karla Gotta, jehož osobnost se možná začne na českých aukcích objevovat pravidelně. Aukční den začal, jak je u Kodla již obvyklé, charitativní dražbou – tentokrát ve prospěch Paměti národa, která má za cíl uchovat autentické vzpomínky pamětníků, již zažili hrůzy druhé světové války i komunistické diktatury. Z povahy věci byly tedy do aukce zvoleny velmi kvalitní dokumentární fotografie různých námětů, z nichž lze vypíchnout osobité ztvárnění Tel Avivu od Ilana Ben Yehuda, které bylo prodáno za 36 tisíc korun (všechny uváděné částky jsou bez aukční přirážky). Z velkých tvůrců českého 19. století byl několika díly zastoupen vynikající krajinář Julius Mařák. Jeho obraz Z Varny do Brixenu, na kterém je patrně zachycena jeho žena, taktéž malířka Ida Pfeffermann, odráží vyrovnanost autorovy osobnosti, jež se zračí i v harmonickém koloritu celého díla. Dílo se vyšplhalo z vyvolávací ceny 200 tisíc na 850 tisíc korun. Milovníky slováckého venkova obdobně potěší velmi tradiční plátno Joži Uprky Dívka v kroji, prodané za 550 tisíc Kč. To se řadí mezi impresionisticky laděné obrazy s důrazem na prosluněnost a pozitivní náboj kompozice s využitím barevné skvrny. Stejně jsou na tom i díla v nedávné době ještě opomíjeného českého impresionisty Václava Radimského, jehož Rozkvetlé máky v Normandii se vydražily za 2,9 milionu korun. Na aukci nemohla chybět ani osobnost Emila Filly. Obrazy tohoto umělce pravidelně překonávají aukční rekordy. Plátno Zátiší s mísou a dýmkou z roku 1930 reprezentuje autorovu meziválečnou tvorbu a vydražilo se za 5,4 milionu korun. Kontrastní barevné řešení spolu se stylizací tvarů a jednoduchostí motivu prezentují klidnou dobu počátku 30. let. Tato Fillova poloha však postupem času nabere jiný rozměr, aby na konci dekády vyvrcholila ve složitých figurálních dílech, reflektující ohrožení starého kontinentu nacistickým hegemonismem. Opomenout nelze ani vynikající plátno nekomfortní utlačované tvorby Mikuláše Medka, jež patří do širšího okruhu českého informelu. Zlatavý kolorit obrazu Žíznivý anděl II představuje iluzivní kompozici provedenou v monumentálních rozměrech kombinovanou technikou emailu a olejomalby. Dílo se z vyvolávací ceny 3,3 milionu korun dostalo až na 8,7 milionu korun. Skutečnou perličkou letošní aukce se jeví obraz od Karla Gotta „Mona Lisa“, jež svým osobitým naivismem vzbudil zájem sběratelů natolik, že se prodal za neuvěřitelných 1,7 milionu Kč. Úspěch dražby možná předznamenává docenění mistrovy výtvarné tvorby i v budoucnu. Nejstarším dílem 83. aukčního dne se stala desková malba Stigmatizace sv. Františka ze 16. století od neznámého, patrně nizozemského, malíře. Figurální kompozice tohoto obrazu nezapře vliv dřevořezu Albrechta Dürera stejného námětu, jehož grafické listy byly v 16. věku rozšířené po celé Evropě. Obraz upoutá i splývavostí a měkkostí malby či drobnopisným realismem krajiny v pozadí, který byl typický pro franko-vlámskou oblast. Prodán byl za vyvolávací cenu 250 tisíc korun. Tak trochu jiný svět reprezentuje obraz Kamila Lhotáka Ve Francii ráno na cvičišti, vydražený za 2,2 milionu Kč. Lhotákova zobrazení městských periferií nechybí již na žádné velké aukci posledních let. Dílo signováno autorovým celým jménem stylově zcela zapadá do tvorby tohoto uznávaného člena Skupiny 42 a je jistě dobrou investicí. Podobně je na tom i akvarelem a bělobou kolorovaná kresba ilustrátora Josefa Lady Slouhova koleda, jež se vydražila za 1,3 milionu Kč. Nejdražší malbou aukce se stal Ráj černochů od Toyen za vyvolávací cenu 18 milionů Kč, odrážející zálibu evropského kontinentu v umění civilizací odjinud a jakési okouzlení svobodou sexuálních radovánek. Primitivní kolorit a stylizované postavy reflektují autorčin zájem o estetické cítění černé Afriky. Vědomé odlehčení tématu, jež přichází po jejím kubistickém období, zastoupené na aukci jiným dílem – Nature morte cubiste (Zmrzlina), vydraženém za 8,1 milionu Kč, předznamenává její další vývoj v artificialismu či později přechod k trochu děsivému realismu. Již 83. aukční den Galerie Kodl přinesl 250 unikátních prací autorů různých období i žánrů. Charitativní aukce pro Paměť národa i letošní výročí 30 let od první aukce, pořádané tehdy Martinem Kodlem s přáteli pod hlavičkou Antikva Nova Praga, symbolizují navíc tři dekády svobody, a to nejen v obchodu s uměním, ale ve společnosti českých zemí obecně. {loadmodule mod_tags_similar,Související}