Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2024-11-11 08:07:50

Jak investovat do nemovitostí: Průvodce pro začátečníky

Jak investovat do nemovitostí: Průvodce pro začátečníky redakce Po, 11/11/2024 - 08:07 Reality Klíčová slova: reality inflace katastr nemovitostí Hodnocení Zvolte hodnoceníGive it 1/5Give it 2/5Give it 3/5Give it 4/5Give it 5/5 1. Proč investovat do nemovitostí? Reality jsou oblíbené z několika důvodů: Stabilita: I když ceny někdy zakolísají, dlouhodobě mají tendenci růst. Pasivní příjem: Pokud se rozhodnete pro pronájem, může vám nemovitost měsíčně vydělávat slušné peníze. Ochrana před inflací: Hodnota nemovitostí zpravidla drží krok s rostoucími cenami. A upřímně, investice do nemovitostí je taky něco, co spousta lidí vnímá jako „hmatatelné“. Mít něco fyzického, co si můžete prohlédnout, je prostě jiný pocit než mít peníze v akciích nebo fondech.   2. Jaké možnosti investování máte? Nemovitosti nejsou jen o koupi a pronájmu bytu. Existuje několik způsobů, jak investovat: Koupě a pronájem: Asi nejznámější způsob. Kupujete byt nebo dům, který pak pronajímáte. Tohle má výhodu v pravidelném příjmu z nájmu, ale počítejte i s náklady na správu a údržbu. Nemovitostní fondy (REITs): Pokud nemáte chuť nebo čas spravovat nemovitost, můžete vložit peníze do fondu. Je to jednoduché a často likvidnější. Koupě a prodej (flipping): Tady je cílem koupit nemovitost levně, trochu ji „poladit“ a prodat za vyšší cenu. Je to ale rizikovější a vyžaduje zkušenosti. Krátkodobé pronájmy: Díky Airbnb nebo Booking.com je tahle forma populární, ale pozor – vyžaduje víc správy a občas i pevné nervy. 3. Jak začít? Začátky můžou být trochu matoucí, ale nebojte, všechno se dá zvládnout: Stanovte si cíl: Chcete stabilní příjem, nebo rychlý zisk? To určí váš další postup. Prozkoumejte trh: Hledejte lokality, kde je poptávka po bydlení, a sledujte, jak se tam ceny pohybují. Zvažte financování: Většina lidí si bere hypotéku. Dejte si ale pozor na úrokové sazby a skryté poplatky. 4. Na co si dát pozor? Nemovitosti jsou sice super, ale rozhodně to není bez rizika. Mám pár tipů, na co si dát pozor: Skryté náklady: Vždycky počítejte s výdaji na opravy, pojištění nebo daně. Prázdné měsíce: Může se stát, že nemovitost nebude obsazená. V takovém případě budete muset pokrýt náklady z vlastní kapsy. Právní problémy: Pečlivě zkontrolujte stav nemovitosti – třeba jestli na ní nejsou věcná břemena. 5. Vyplatí se teď investovat? I když ceny rostou a úroky nejsou zrovna nízké, nemovitosti zůstávají dobrou volbou. Poptávka po bydlení je pořád vysoká, hlavně ve větších městech. Pokud ale nechcete investovat přímo, zkuste třeba nemovitostní fondy – to je jednodušší cesta. 6. Rady na závěr Začněte pomalu. Koupě prvního bytu k pronájmu může být dobrý začátek. A nebojte se oslovit odborníky – právníka nebo realitního makléře. Podívejte se také do katastru nemovitostí.Investice do nemovitostí není sprint, ale spíš maraton. Když to budete dělat s rozmyslem, může vám přinést stabilní příjem a bezpečné zhodnocení peněz. Tak co, jdete do toho? Přidat komentář Foto Pixabay.com Investice do nemovitostí je jedním z nejspolehlivějších způsobů, jak si zhodnotit peníze a případně vytvořit stabilní pasivní příjem. Je to skvělá volba, ale musím říct, že není pro každého. Než se do toho pustíte, je dobré si udělat jasný plán a pochopit, jak to vlastně celé funguje. Dovolte mi vás provést pár klíčovými kroky, které vám mohou pomoci začít – a taky si povíme, na co si dát pozor, protože věřte, že je lepší být připravený než se spálit.  

Čas načtení: 2024-03-11 06:25:12

Hypotéka na rozestavěnou nemovitost – jak ji získat?

Hypotékou je možné financovat jak koupi rozestavěné nemovitosti, tak i výdaje na její dokončení. Přečtěte si, co vše obnáší hypotéka na rozestavěnou nemovitost. „Rozestavěný rodinný dům mohou nabízet k prodeji nejen lidé, kterým schází peníze na financování dostavby, ale také developeři. Ti mohou prodávat nemovitosti například ve fázi hrubé stavby, rozšířené hrubé stavby nebo vše dokončit [...] Příspěvek Hypotéka na rozestavěnou nemovitost – jak ji získat? pochází z Rodinné finance

Čas načtení: 2025-05-21 23:00:38

Nemovitost jako klíč k rychlému financování

Finanční potřeby mohou vzniknout kdykoli a často vyžadují okamžité řešení. Ať už se jedná o […] Článek Nemovitost jako klíč k rychlému financování se nejdříve objevil na Svět365.

Čas načtení: 2025-06-10 12:27:08

Hypotéka bez zástavy: Jak na financování bydlení bez ručení nemovitostí

Většina zájemců o vlastní bydlení si nejprve vybere nemovitost a teprve poté začíná řešit její financování. Někteří ale postupují opačně. Nejprve si zajistí hypotéku a nemovitost přichází na řadu až později.

Čas načtení: 2024-03-05 20:07:03

Birtová (Realitní Shaker): Neexistuje nevhodná doba na nákup investiční nemovitosti

Investiční nemovitost má smysl kupovat tehdy, když si to můžete dovolit. V době realitního boomu ceny rostou a jsou levné peníze, v době ochlazení trhu jsou sice ceny příznivější, ale zpravidla bývá dražší financování...

Čas načtení: 2024-04-23 14:00:00

Realitní trh čeká rozvolnění. Kupující mají jedinečnou příležitost získat nemovitost v atraktivní lokalitě, říká Avant Financial Group

Avant Financial Group: Realitní trh čeká rozvolnění. Zájemci o nemovitost mají jedinečnou příležitost získat bydlení v zajímavých lokalitách Praha 23. dubna 2024 – Pokles úrokových sazeb a dostupnější financování mění tuzemský realitní trh.

Čas načtení: 2024-09-04 09:00:09

7 tipů pro úsporný a ekologický dům

7 tipů pro úsporný a ekologický dům redakce St, 09/04/2024 - 09:00 Zelené bydlení Klíčová slova: půjčku se zástavou nemovitosti markýzy Nová zelená úsporám fotovoltaiky vysokým cenám elektřiny cenyprizemi.cz řízené větrání s rekuperací Hodnocení Zvolte hodnoceníGive it 1/5Give it 2/5Give it 3/5Give it 4/5Give it 5/5 Ať už chcete postavit nový úsporný dům, nebo rekonstruovat dům stávající do tzv. pasivního standardu, je zásadou komplexní přístup. Pasivní domy jsou postaveny na principu, že pokud z domu uniká jen zanedbatelné množství tepla, je třeba doplňovat jen tuto zanedbatelnou část energie. Rozhodně však nestačí jen zateplení domu – důležitou roli hraje i konstrukce domu, stavební materiály, použité technologie i kvalita samotné realizace. Nejvhodnějším řešením je proto nechat si zpracovat projekt i samotnou stavbu/rekonstrukci odborníky. Tip č. 1: Myslete na ekologické vytápění Výběru správného zdroje tepla je mnohdy věnováno jen málo pozornosti, a to z důvodu nízké spotřeby energie – nízkoenergetický dům totiž spotřebuje pouze cca 15–50 kWh/m² na vytápění ročně.  Obecně nelze doporučit univerzální systém, který by bylo možné aplikovat do každého domu, nejuniverzálnějším řešením je však tepelné čerpadlo.  Tepelné čerpadlo Tepelné čerpadlo získává přibližně tři čtvrtiny energie z obnovitelných zdrojů (teplo země, vody či vzduchu), zbývající čtvrtinu čerpá z elektrické sítě, proto je ekologické a má poměrně dobrou návratnost (do 10 let). Tepelné čerpadlo má také velmi vysoký topný faktor (= podíl vložené energie k energii získané), snadno se ovládá, je nenáročné na údržbu a vyniká dlouhou životností. Co se týká samotného typu, obecně se v teplejších oblastech používá čerpadlo vzduch/voda, v chladnějším podnebí země/voda. Další způsoby vytápění Kromě tepelného čerpadla pak lze využít i: vytápění elektřinou – vzhledem k vysokým cenám elektřiny není nejvýhodnější (vyjma použití FV panelů),  vhodné je jako doplňkové, např. podlahové vytápění v koupelně; vytápění plynem – díky snadné regulaci, dobré dostupnosti a kombinaci s ohřevem teplé vody je vytápění plynem dobrým řešením, je však třeba instalovat kotle o nižším výkonu (nejvhodnější jsou kondenzační kotle); vytápění dřevem – je velmi efektivní, avšak často se naráží na problém nedostatku kotlů s dobrou regulovatelností a nízkým výkonem, proto je vhodnější volit spíše kamna na pelety. Tip č. 2: Nepodceňte zateplení Nezateplená fasáda může způsobovat až 35% únik tepla, naopak kvalitní zateplení domu je schopno snížit spotřebu energie až o polovinu. Pro dosažení parametrů pasivního domu je nezbytné, aby měl obvodový plášť domu vynikající tepelně-technické vlastnosti a obal byl vzduchotěsný. Těsnost obvodového pláště by měla odolávat podmínkám vznikajícím při silné vichřici. U zateplování stěn je vhodné upřednostnit vnější zateplení. Kromě stěn je třeba izolovat i základy – kvalitní hydroizolace zabrání vzlínání vlhkosti do stěn. Opomenout nesmíte také izolaci střechy (obecně platí, že čím menší je sklon střechy, tím silnější by měla být izolace – u pasivních domů min. 40  cm), oken i dveří. Tip č. 3: Úspory za energie může přinést fotovoltaika Úspor energií dosáhnete i pomocí fotovoltaiky, která vyrábí elektřinu ze slunečního záření. Solární panely představují zajímavé řešení k alespoň částečné energetické soběstačnosti (vyrobenou elektrickou energii lze okamžitě spotřebovat, prodat přebytky do sítě, nebo ji uložit do bateriových úložišť), aby však dávaly smysl, je třeba spočítat návratnost. Praktický tip Pokud nemáte na pořízení solárních panelů finance, nebo chcete jejich instalaci odložit na později, můžete stavbu na instalaci fotovoltaiky předpřipravit. Důležité je ponechat dostatek místa na střeše i v hlavním domovním rozvaděči (ideálně min. 25 pozic na DIN liště).   Tip č. 4: Ekologický přístup díky sběru dešťové vody Žít v souladu s přírodou znamená také šetřit vodu. Proto je vhodné pořídit si podzemní nádrž na dešťovou vodu, jež pojme až 5 000 litrů vody (můžete si ji koupit například na webu internetového prodejce cenyprizemi.cz) , kterou následně využijete jako užitkovou vodu na splachování, praní, úklid či zalévání. Vzhledem k tomu, že průměrná denní spotřeba vody na jednu osobu je 140 litrů, může dešťovka také znatelně ušetřit náklady na vodu. Tip č. 5: Řízené větrání s rekuperací pro neustále čistý vzduch Vzhledem k perfektní izolaci a neprůdušnosti obvodového pláště domu je třeba myslet na řízené větrání s rekuperací – větrání okny je totiž energeticky neefektivní. Rekuperační jednotka se automaticky postará o optimální výměnu vzduchu v objektu, jakož i efektivnější vytápění. Díky ní budete mít doma neustále čerstvý a zdravý vzduch bez škodlivin a nepříjemných pachů, a vyhnete se i nepříjemnému hluku, který může pronikat do domu při otevřeném okně. Rekuperaci lze využít i ve starších domech. Jak na to se dozvíte v  článku firmy Veskom specializující se na tepelná čerpadla zde. Tip č. 6: Okna hrají zásadní roli U úsporného domu jsou okna zásadní, jelikož jimi může unikat nejvíce tepla. Musí být proto dokonale zaizolována, a navíc musí splňovat požadavky na prostup tepla, jakož i na solární zisky. Není proto až tak důležité materiálové provedení oken, jakož dva zásadní parametry – součinitel prostupu tepla U, který by měl být co nejnižší, a součinitel vyjadřující procento propouštěného záření g, který by měl být co nejvyšší. Tip č. 7: Stínění pro optimální klima U pasivních domů je rozhodující nejen to, aby teplo neunikalo ven, ale také to, aby v letních měsících neprostupovalo dovnitř. Kromě oken s nízkým součinitelem prostupu tepla U je proto důležité stínění – využít lze venkovní žaluzie či rolety, markýzy, slunolamy či převisy. Kde čerpat finance Vzhledem k tomu, že je výstavba energeticky úsporného domu či rekonstrukce starého domu na dům úsporný finančně náročná, přichází na řadu na závěr otázka financování. Využít můžete půjčku se zástavou nemovitosti, ta mívá výhodné podmínky. Vždy však zvažte i rizika - pokud nebudete schopni úvěr splácet, můžete o nemovitost přijít, radí odborník ze srovnávače půjček poskytnuto.cz S financováním vám pomůžou také dotační programy pro úsporné bydlení, jako je Nová zelená úsporám, v rámci nějž si můžete zažádat o dotaci na zateplení, využití tepla z odpadní vody, fotovoltaické systémy, dešťovku, zelenou střechu, řízené větrání s rekuperací a další. Výstavba či rekonstrukce úsporného domu vás tak může vyjít mnohem levněji. Přidat komentář obrázky pixabay.com Nízkoenergetické bydlení s sebou nese řadu výhod. Kromě úspor za energie díky extrémně nízkým nákladům na vytápění i stabilní teplotě uvnitř domu po celý rok má menší ekologický dopad a celkově zvyšuje kvalitu bydlení. Aby však splňovalo tyto hodnoty, je třeba dodržet určité zásady. Tento článek vám přináší užitečné tipy, jaké stavební úpravy provést, co byste neměli opomenout, i jaké dotace lze na stavbu ekologického, úsporného domu využít.

Čas načtení: 2024-09-27 15:22:38

Financování pro všechny ČR

Financování pro všechny ČR   Vzhledem k obtížím při získávání úvěrů v bankovním sektoru nabízíme soukromé financování. Bez ohledu na vaše zaměstnání nebo finanční situaci máte možnost rychle získat úvěr. Kontaktní email: ::: Petrzuzanek3@gmail.com Whatsapp: +420606287303 – Pokud vaše žádost Read More Financování pro všechny ČR The post Financování pro všechny ČR first appeared on Radírna - Internetová online poradna.

Čas načtení: 2024-09-30 09:11:27

ÚVĚROVÉ FINANCOVÁNÍ

ÚVĚROVÉ FINANCOVÁNÍ Hledáte úvěrový úvěr (spotřeba, renovace, nemovitosti, podnikání atd.) Zajistíme vám nezbytné financování, které potřebujete, s konkurenceschopnou sazbou 2% ročně od 40000 kc do 5 000 000 kc se zásadní dohodou do 24 hodin na potvrzení notářsky ověřenou smlouvou. Read More ÚVĚROVÉ FINANCOVÁNÍ The post ÚVĚROVÉ FINANCOVÁNÍ first appeared on Radírna - Internetová online poradna.

Čas načtení: 2024-03-07 08:28:17

Půjčky a okamžité financování

Půjčky a okamžité financování Nabízíme 100% důvěrné služby, abychom uspokojili všechny vaše finanční potřeby. Jednoduché a rychlé řešení pro získání profesionální osobní půjčky s úrokovou sazbou 2 % a dobou splácení 12 až 360 měsíců. Odešlete svou žádost a obdržíte Read More Půjčky a okamžité financování The post Půjčky a okamžité financování first appeared on Radírna - Internetová online poradna.

Čas načtení: 2024-03-29 07:49:07

Půjčka a rychlé financování Finance

Půjčka a rychlé financování Finance Nabízí půjčky všem občanům České republikyv rámci pomoci jednotlivcům a firmám se zavazujeme poskytovat finanční pomoc od 30 000 do 50 000 000 Kč i více, podle vašich potřeb a vaší schopnosti splácet. Naše úroková Read More Půjčka a rychlé financování Finance The post Půjčka a rychlé financování Finance first appeared on Radírna - Internetová online poradna.

Čas načtení: 2024-06-23 19:07:49

Rychle a seriozni financovani

Rychle a seriozni financovani Profesionalni pujcka je urcena pro firmy, podnikatele, nezavisle obchodniky a zivnostniky. Prostredky lze pouzit na cokoli od restartu podnikani, prechodnych obdobi, nakupu vybaveni, investic, vyuctovani, oddluzeni a exekuce. Podnikatelsky uver je poskytovan od 30 000 do Read More Rychle a seriozni financovani The post Rychle a seriozni financovani first appeared on Radírna - Internetová online poradna.

Čas načtení: 2024-09-06 19:29:17

FINANCOVÁNÍ ONLINE

FINANCOVÁNÍ ONLINE Jednotlivcům nabízím půjčku ve výši 100 000 až 25 000 000 Kč komukoli, kdo ji může splatit s úrokovou sazbou 2 % z libovolné požadované částky. Dělám to v terénu. – hypotéka. – Investiční úvěr. – Půjčka na Read More FINANCOVÁNÍ ONLINE The post FINANCOVÁNÍ ONLINE first appeared on Radírna - Internetová online poradna.

Čas načtení: 2024-11-05 12:39:26

Okamžité úvěrové půjčky a Okamžité úvěrové půjčky a financování.

Okamžité úvěrové půjčky a Okamžité úvěrové půjčky a financování. Nabízíme 100% důvěrné služby pro splnění všech vašich finančních potřeb na adrese: Rychlé a snadné řešení pro získání podnikatelské, osobní půjčky s velmi flexibilními podmínkami, které se pohybují od 2 % Read More Okamžité úvěrové půjčky a Okamžité úvěrové půjčky a financování. The post Okamžité úvěrové půjčky a Okamžité úvěrové půjčky a financování. first appeared on Radírna - Internetová online poradna.

Čas načtení: 2020-06-18 22:32:05

Současná výše koncesionářských poplatků Českého rozhlasu a České televize nepřipadá vysoká čtyřem pětinám poplatníků

Pro zachování financování České televize (ČT) a Českého rozhlasu (ČRo) formou koncesionářských poplatků, které nejsilněji garantují nezávislost obou médií na státu, se vyslovily čtyři pětiny lidí. Stávající výši poplatků pak považuje za přiměřenou či nízkou 84 procent lidí u ČRo a 81 procenta lidí v případě ČT, včetně seniorů a nízkopříjmových domácností. Vyplývá to z výzkumu agentur Median a STEM/MARK. Česká televize i Český rozhlas naplňují svým vysíláním očekávání veřejnosti od médií veřejné služby a jsou hodnocena jako dvě nedůvěryhodnější média v zemi. To jsou dílčí závěry výzkumu, který společně iniciovaly ČT a ČRo. Reagovaly tak na novelu zákona navrženou SPD, podle níž by senioři, samoživitelé a lidé s příjmy pod čtyřnásobek životního minima neplatili koncesionářské poplatky. „Považujeme za nutné diskutovat o tom, jaká média veřejné služby veřejnost chce a potřebuje a jaké faktické důsledky by pro ně takovéto změny financování měly,“ uvedl generální ředitel České televize Petr Dvořák. Česká televize by po schválení návrhu SPD každý rok přišla o 2,1 miliardy korun, což by podle něj znamenalo likvidaci České televize, rušení stanic a téměř úplné zastavení výroby pořadů. „Pro veřejnost by pak její význam byl marginální. A Česká republika by přišla o svá dvě nejdůvěryhodnější média,“ dodal Petr Dvořák. Český rozhlas by návrhem SPD přišel až o 60 procent svého rozpočtu, tedy o 1,2 miliardy korun. „Znamenalo by to drastické omezení služeb, rušení stanic a masové propouštění kvalitních tvůrců i novinářů. Byl by to konec veřejné služby, kterou čtyřiadvacet hodin denně poskytujeme našim posluchačům na našich celoplošných okruzích a regionálních či speciálních stanicích. Současný nezávislý průzkum dokládá, že česká veřejnost služby Českého rozhlasu i České televize oceňuje, váží si jejich nezávislosti a uvědomuje si i vlastní roli a zodpovědnost, která spočívá v jejich financování,“ uvedl generální ředitel Českého rozhlasu René Zavoral. Koncesionářské poplatky jsou v České republice hlavním zdrojem financování médií veřejné služby. S jejich zachováním souhlasí 79 procent populace, a to bez výrazných rozdílů napříč sociodemografickými kategoriemi. Současná výše poplatků nepřipadá vysoká 84 procentům poplatníků v případě ČRo (58 procent ji považuje za přiměřenou a 26 procent za nízkou) a 81 procent poplatníků u České televize (61 procent ji považuje za přiměřenou, 20 procent za nízkou). Z hlediska výše příjmů nejsou ve vnímání výše poplatků žádné zásadní rozdíly. Drobné navýšení poplatků by nemělo vliv na rodinné výdaje 76 procent domácností. Koncesionáři si podle průzkumu zároveň uvědomují, že minimální navýšení koncesionářských poplatků, které nebyly přes 10 let upravovány, by odpovídalo rozšiřování služeb ČT a ČRo v poslední dekádě. Pro dvě třetiny lidí by tak celkové navýšení poplatků o dvacet korun měsíčně, tedy pět korun u rozhlasových a patnáct u televizních poplatků, bylo bez problémů akceptovatelné. U rodin s nízkými příjmy je výše poplatků důležitější, přesto dvě třetiny z nich uvádějí, že by na jejich rodinné výdaje zvýšení vliv nemělo. Ve skupině seniorů toto deklaruje 68 procent lidí. Tři čtvrtiny populace zároveň uvedly, že navýšení reklamy v programu ČT a ČRo by vnímaly jako citlivé narušení stávající kvality vysílání. Výše koncesionářského poplatku byla naposledy upravena v roce 2008 u České televize a v roce 2005 u Českého rozhlasu. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-03-28 17:45:44

Změny v oblasti financování bydlení: přehled a prognózy pro rok 2024

V březnu roku 2024 Česká národní banka (ČNB) pokračovala ve snižování základní úrokové sazby o dalšího 0,5 procentního bodu na 5,75 %. Toto rozhodnutí bylo motivováno snahou stimulovat ekonomiku a zlepšit podmínky na trhu s hypotékami. V rámci tohoto trendu je Read More Změny v oblasti financování bydlení: přehled a prognózy pro rok 2024 The post Změny v oblasti financování bydlení: přehled a prognózy pro rok 2024 first appeared on Radírna - Internetová online poradna.

Čas načtení:

Zisky Spojených států se měří ztrátami na životech

Financování kyjevského režimu je spíše skrytým programem financování vojensko-průmyslového komplexu než skutečnou „pomocí“ pro obranu Ukrajiny. Není žádným tajemstvím, že financování kyjevského režimu a jeho vojenských kapacit je spíše skrytým programem financování vojensko-průmyslového komplexu než skutečným balíčkem „pomoci“ pro obranu Ukrajiny.

Čas načtení: 2024-02-15 18:00:00

Vysoké úroky neodrazují. Nebankovní společnosti poskytly meziročně víc peněz

Nebankovní společnosti sdružené v České leasingové a finanční asociaci (ČLFA) poskytly loni podnikatelům a spotřebitelům financování za 189 miliard korun, to bylo meziročně o 13 procent více. Výrazně stoupl zájem o financování nákupu osobních a užitkových automobilů. Vyplývá to z dat ČLFA, která sdružuje 37 členských firem ze sektoru nebankovního financování.

Čas načtení: 2010-01-17 21:00:00

Krátkodobé financování v podnikání

Začínající i zkušený podnikatel musí alespoň čas od času přemýšlet nad tím, jak překoná krátkodobý nedostatek kapitálu. Hledá tak možnosti krátkodobého financování své činnosti. Na dalších řádkách jsou shrnuty jednotlivé základní typy krátkodobého financování. Kontokorentní úvěr Kontokorentní úvěr ...

Čas načtení: 2024-02-15 10:29:36

Návrat vzorků horniny z Marsu v ohrožení? NASA nemá peníze a propouští ve velkém

Návrat vzorků marťanské horniny posbíraných vozítkem Perseverance je v ohrožení. Americký Úřad pro letectví a vesmír (NASA) totiž nemá dostatek peněz a financování ze strany americké vlády zatím není jisté. Agentura proto propustila stovky zaměstnanců ve snaze snížit provozní náklady. Americká agentura NASA byla nucena seškrtat rozpočet a propustit 530 zaměstnanců výzkumného ústavu Jet Propulsion Lab (JPL), který se zabývá výrobou pohonných jednotek pro sondy, letadla a rakety. Kromě toho musela NASA ukončit spolupráce se 40 kontraktory. „Jde o bolestivé, ale nezbytné změny, které nám umožní stabilizovat náš rozpočet a pokračovat v naší práci pro NASA a náš národ,“ uvedl

Čas načtení: 2021-11-13 20:06:13

Kdo tu zídku zaplatí? V Bruselu se schyluje ke konfliktu o použití evropských peněz

Evropská rada je jednou z nejvyšších institucí v Bruselu; tvoří ji šéfové exekutiv členských států, což jsou většinou premiéři, a kromě toho má voleného předsedu. Tím je aktuálně bývalý belgický premiér Charles Michel. Běžnému občanovi se ER dost často plete s Radou Evropské unie či dokonce Radou Evropy, což jsou ale úplně jiné organizace, byť vesměs financované tímtéž daňovým poplatníkem. (Nejsme ale šťastní lidé, že o nás pečuje takové množství institucí?) Předseda Evropské rady Michel teď způsobil určitý rozruch v bruselských kruzích tím, že zveřejnil výsledky právní rešerše, podle které je financování hraničních překážek z evropských peněz naprosto legální. Navíc tak učinil na společné tiskové konferenci s polským premiérem Mateuszem Morawieckim, což má vzhledem k současné situaci na polsko-běloruských hranicích určitou symbolickou váhu. Právě tato symbolika ale asi bude jedním z důvodů, proč návrh na evropské financování zdí a plotů naráží na odpor jinde, totiž u předsedkyně Evropské komise Ursuly von der Leyen. Ta před pár týdny rozhodně odmítla možnost, že by EU financovala „ostnatý drát a zdi”, o kterou žádalo dopisem dvanáct států EU včetně České republiky. V Bruselu je tedy zaděláno na pořádný konflikt mezi Willkommenskultur a jejími oponenty, vyostřený skutečností, že i poměry na polsko-běloruské hranici se zhoršují. Polská pohraniční stráž například sdělila na Twitteru, že z druhé strany hranice se ji snaží oslepit lampami a lasery a že běženci dostali k dispozici slzný plyn k použití proti Polákům. Což je velmi nevítaná novinka. Zdi nefungují? Celkem pravidelně se v proimigračních kruzích setkávám s myšlenkou, že „zdi nefungují“. Myslím, že stejně jako máme anti-vax, měli bychom mít i pojem anti-wall. V obou případech jde o zhruba stejné zkreslení situace dané tím, že dotyčný si nechce měnit určitý životní názor, tak si raději přiohne realitu, případně si ji vykládá nějakým zavádějícím způsobem. Zdi a jiné překážky nedokážou zajistit bezpečnost hranice samy o sobě, ale to neznamená, že „nefungují”. Kdo si tyto dva pojmy plete, měl by si položit otázku, jestli auto, které se neumí řídit samo a bez řidiče jen tak mrtvě stojí na parkovišti, je taky „k ničemu”. Kdyby zdi byly k ničemu, vysoce ohrožené státy jako Izrael by se ani nenamáhaly s jejich stavbou a používaly by ušetřené prostředky na něco efektivnějšího. Smyslem bariér je vyvolat to, čemu starý válečný teoretik von Clausewitz říkal Friktion čili tření: zbrzdit, zpomalit, zkomplikovat, dát čas reagující síle k tomu, aby se mohla přemístit na ohrožené místo: „Všechno ve válce je jednoduché, ale i ta nejjednodušší věc je těžká. Tyto obtíže se kupí a vytvářejí tření.” S masovými přechody hranic je to podobné. Vypustíte-li jako příslušník převaděčské mafie tisíc lidí na zcela nechráněné zelené hranici, prostě ji přejdou nebo přeběhnou dle libosti. Se zdí v cestě už to tak jednoduché není, i kdyby dotyční měli žebříky; její přelézání se nutně musí realizovat v podstatně menším měřítku, totiž po jednotlivcích, a pokud je ta zeď vybavena nějakou detekcí pohybu lidí – což je dnes levné a technicky snadné – poskytuje to pohraniční stráži možnost zasáhnout v kritickém místě dříve, než těch tisíc lidí skutečně bariéru překoná. Jednotlivce, kterým se přechod přece jen povedl, jde pochytat snáz. (Mimochodem, běžně se setkávám s neporozuměním, k čemu kdysi sloužila Velká čínská zeď. Dost často u těch samých jedinců, kteří z ideologických důvodů odmítají zdi moderní a uvádějí VČZ jako příklad plýtvání. Velká čínská zeď sloužila – kromě jiného – k radikálnímu zpomalení nájezdníků ze stepi, třeba Mongolů, kteří jinak měli ošklivou tendenci přiřítit se na svých koních nesmírně rychle a bez varování, udeřit na nic netušící obyvatele, vyplundrovat pár měst a stáhnout se i s kořistí dříve, než stihla na místo dorazit stálá armáda. Tyto rychlé akce se s mohutnou zdí v cestě zas tak snadno realizovat nedaly, a také se přes tu zeď velmi těžko utíkalo zpátky s onou naloupenou kořistí, která zatěžovala jinak lehké a hbité stepní koně.) Komu se hodí cihly s evropským logem V případě evropského financování zdí a jiné hraniční infrastruktury jde hlavně o menší státy. Polsko na tom zas tak strategicky špatně není, i když se to na jeho hranicích momentálně mele. Je to velký, skoro čtyřicetimilionový stát se solidní průmyslovou základnou, a k ochraně vnější schengenské hranice může využít veškerých svých zdrojů – peněz, techniky, surovin i lidí. Daleko hůř jsou na tom řídce osídlené a chudší země jako Bulharsko, Lotyšsko a Litva. Ty mají na starost dlouhé úseky vnějších hranic, ale nemohou k jejich ochraně mobilizovat ani zdaleka tolik zdrojů, co Poláci. Právě jim by se nějaká ta cihla s evropským logem docela hodila. Zbývá o tom přesvědčit von der Leyenovou, případně ji nějak přehlasovat. To, že se na protistranu postavil Belgičan Michel, naznačuje, že i Francie by mohla být pro. Michel, významný člen ALDE, má k Macronovi celkem blízko. Popravdě řečeno, i kdybych se omezil jen na finanční stránku věci, zdá se mi to levnější než nekonečné začleňování.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2020-11-30 12:23:52

Vídeňské milování: Teror v sedmi obrazech. Obraz pátý: Islamismus v EU jako poznaná nutnost

Teroristé, kteří mají chuť někomu uříznout hlavu, zastřelit ho nebo autem přejet během pár minut co nejvíce lidí, nejsou symbolem islamistické agrese. To jsou jenom nadržení pitomci, vykládající si džihád v EU zkratkovitě. Islamističtí vůdci je musí tolerovat, protože sice zvyšují protiislámské nálady v Evropě, na druhou stranu ale policejní protiopatření odhalují islamistických stratégům taktiku státu proti nim. Hovořit o radikalizaci islámu jako náboženství nelze. Radikalizuje se jenom část lidí, ti, kteří přijali nekompromisní verzi islamistického pohledu na svět. Přesto džihád nelze podceňovat. Když nějaký radikální směr získá moc, stačí ve společenství jedno procento těch, kteří mají moc, aby si přisvojili poslušnost zbývajících 99 procent. Džihád jako asymetrická válka Džihád je vydáván za povinnost muslimů. Všemi prostředky je třeba zdokonalovat sebe a šířit slova (víru) Proroka. Ze současného pojetí islamistů to znamená, že jde o šíření víry všemi prostředky – od propagandy přes ekonomické až po mocenské nástroje. Krajností je trestání nevěřících terorem. Džihád je vlastně asymetrickou válkou proti zbytku světa, tedy i proti EU. Přes nechuť sunnitských petrodolarových států Perského zálivu odhalit, že podporují asymetrickou válku džihádistů proti Západu, jde už o veřejné tajemství. Například Wikileaks v odhalených depeších ministerstva zahraničí v roce 2010 zveřejnila dokument, podle něhož Saúdská Arábie je největším zdrojem financování pro islámské extremistické organizace, jako je afghánský Taliban a Lashkar-e-Taiba. Extremistické organizace financují také Katar, Kuvajt a Spojené arabské emiráty. „Je zapotřebí toho udělat více, vzhledem k tomu, že Saúdská Arábie zůstává klíčovou finanční základnou pro Al Kajdu, Taliban, LeT a další teroristické organizace“, konstatuje tajný dokument z prosince 2009, který podepsala americká ministryně zahraničních věcí Hillary Clintonová. „Dárci v Saúdské Arábii jsou nejvýznamnějším zdrojem financování sunnitských teroristických organizací po celém světě,“ uvedla Clintonová. V souvislosti s tím není od věci následující: „Hrozba Islámského státu se přestává líbit původním donátorům syrských rebelů a ti tak svou pomoc omezují (Saúdská Arábie, Katar), nebo dokonce proti němu aktivně vystupují a usilují o jeho zničení (USA, evropské mocnosti). Celá situace je o to složitější, že někteří aktéři deklaratorně vystupují proti Islámskému chalífátu, ale nadále jej přímo či nepřímo podporují, nebo mu jinak pomáhají v jeho přežití a udržení (Saúdská Arábie, Katar, Turecko). Do toho zde dochází k zatažení dalších aktérů do bojů, které se jich dříve netýkaly, ale nyní pro ně představují významnou bezpečnostní hrozbu – Irák, Kurdové.“ (Islámský stát: aktéři konfliktu, jejich participace, motivy a cíle, Kraus Josef, Vojenské rozhledy, č. 2/2015) Osudné souvislosti terorismu směrem do budoucnosti ukazuje stať z článku Strategie boje proti mezinárodnímu islámskému terorismu, který vyšel ve Vojenských rozhledech č. 3/2005: „Abychom porozuměli islámskému terorismu, musíme se obrátit k jeho teologicko-ideologickým kořenům. Ty můžeme vystopovat např. v Ládinově knize Amerika a třetí světová válka (America and The Third World War), jež vyšla v Londýně počátkem roku 1999. Píše se v ní, že „osudová konfrontace s Amerikou vedeným Západem nejen ve vojenské oblasti, ale i v oblasti kultury a náboženství je nevyhnutelná a velmi blízká. Je to v podstatě odpověď islamistů na proces globalizace: Bin Ládin tvrdí, že ve světle šíření různých megatrendů po celém světě se musí islamismus chopit iniciativy a vést džihád i v globálním měřítku. Džihád musí být vojenský, nikoli ekonomický nebo politický. Ekonomický bojkot Západu není možný, říká bin Ládin, dokud nebude dosaženo ekonomické soběstačnosti a nebudou vyvinuty náhradní produkty. Pokud je dopředu zajištěno opravdové náboženské povolení nebo fatva, jsou pro dosažení islamistického cíle legitimní jakékoli prostředky. 21. století se po globální válce stane stoletím islámu. Teroristické operace v různých částech světa, které jsou nyní přisuzovány bin Ládinovi, jsou ovšem ve skutečnosti sponzorovány různými islámskými státy a prováděny oddanými skupinami islamistů. Jejich členové jsou motivováni a poháněni teologicky, zabíjejí a umírají ve jménu islámského džihádu proti zbytku světa. Jsou ochotni strádat a položit život, aby vrátili muslimský svět zpět na cestu, která je podle nich jedině správná.“ Islamistická varianta značky Addidas zvaná Al-Káida zaměstnávala po 11. září 2001 „dobré muže špionážních služeb“ natolik, že jim uniká podstata problému: Spousta různých názvů skupin na různé úrovni spolupráce v krátkodobých teritoriálních variacích. Vytváří nebezpečné islamistické mraveniště v Asii, Africe a Evropě. Otázkou je, zda Al-Kaida je dnes v něčem dominantní, když mediální hvězdou je v současnosti Islámský stát, či spíše stín Islámského státu. Stále více se jeví, že mají „manažering“ džihádistických skupin pod palcem tajné služby islamistických států. Situace je o to horší, že bezpečnost Evropy zatím neohrožuje tolik terorismus, jako trvalá nelegální migrace. Kdo je nebezpečnější než vídeňský terorista? S odstupem řady dnů, co znamená vídeňský teroristický útok? Nic, co neznáme. Po útoku jako ve Vídni musí být militantní islamisté určitý čas značně obezřetní. Určité problémy mohou čekat i při tlaku nelegálních migrantů na evropské vnější hranice. Prověřování a přístup vůči migrantům bude tvrdší, ale i to po několika měsících poleví. Dílem se o to postarají hysterické reakce liberálních pseudohumanistů podporujících migraci cizinců. Tvrdší přístup bude nefunkční i proto, že nebude nelegálním migrantům razantně zabráněno v přístupu do Evropy odmítnutím přijetí lodí s nelegálními migranty. V podstatě byl vídeňský teroristický útok bezvýznamný. Kdo si na něj vzpomene za rok a půl? Ve skutečnosti teroristé jsou jenom vedlejším produktem islámské politické ofenzívy, džihádu. V EU islámská/muslimská ofenzíva se zaměřuje: 1) imámové a islamističtí aktivisté navazují a prohlubují kontakt se druhou a třetí generací muslimských přistěhovalců v EU a radikalizují je. S tím je spojena stavba mešit a zakládání muslimských dobrovolnických spolků, 2) vytváření politických organizací spolupracujících s vedením obce a státu, ale mezi muslimským obyvatelstvem působících skrytě islamisticky, 3) založení nebo podpora firem, které nejsou prvoplánově vnímány jako viditelně muslimské, ale fungují jako zpravodajské islámské rezidentury – střediska pro sběr a vyhodnocování regionálních informací o protiislámských a státních bezpečnostních aktivitách, 4) podpora ilegálních migrantů a snaha po legalizaci jejich pobytu ve spolupráci s tzv. sluníčkáři z většinové společnosti, Tyto aktivity představují až druhou linii islámské politické ofenzívy. První linie islámské politické ofenzívy Petrodolarové země Perského zálivu Saudská Arábie s Katarem, ale též Turecko, se podílejí na skrytém organizování migrační vlny do Evropy. Z jejich pohledu jde o misijní činnost, aby se náboženství Mohameda rozšířilo do celého vesmíru. Tyto státy skrytě podporují i některé islamistické nátlakové až teroristické skupiny, které vysílající své sympatizanty do Evropy jako nelegální migranty. Proti migraci muslimů ze střední Asie do Evropy nemá nic ani Írán. Nelegální migrace představuje dlouhodobý stabilní způsob posilování islámského vlivu v EU. Její náhlá mohla být koordinován i s pomocí rozvědek Turecka, Saudské Arábie a případně i dalších islámských aktérů. Rozvědky musí spolupracovat i s teroristickými skupinami, někdo totiž musí identifikovat potenciální příjemce „dárků“ a dohadovat jejich předávání. Bez práce rozvědek by Saúdská Arábie nebyla největším zdrojem financování pro islámské extremistické organizace, jak uvedla v tajném dokumentu z prosince 2009 tehdejší americká ministryně zahraničních věcí Hillary Clintonová. Paralelní rozvědka Kromě rutinní zpravodajské práce v zahraničí, lze předpokládat, že v EU mají rozvědky islámských (či spíše islamistických) států ještě další úkol, kromě podpory migrace: Podporovat „paralelní rozvědku“ (druhá linie islámské politické ofenzívy) jen velmi volně navazující na vládní rozvědky petrodolarových států a Turecka. Paralelní rozvědkou lze nazvat skupinu, která bude mít na území cizího státu (v EU) na starosti sběr informací a koordinaci řady agentů a jejich informátorů v EU. Cíl: Vytvářet podhoubí pro rozšiřování islámského vlivu v EU. Protože jde o velmi citlivou činnost (cíl je nezákonný, doslova podvratný), která ale nebyla důležitá pro samotný Islámský stát, nemohla na tom pracovat oficiální rozvědka. Cílem paralelní rozvědky je korumpování politiků, státní a regionální správy, spolupráce s místním zločineckým podsvětím, příprava nepokojů, které by podpořily islamistické snahy po privilegovanou autonomii islámských komunit v EU. Vzhledem k tomu, aby Saúdská Arábie (a další islámské státy) financovala islámské extremistické organizace, můžeme si v tomto případě pod paralelní rozvědkou představit privátní rozvědku placenou ze soukromých zdrojů jako běžnou firmu. Sponzory jsou prostředníci, vlastní zdroje financí nedohledatelné. Islámské rozvědky a privatizovaná válka Již před lety Henry Kissinger, bývalý ministr zahraničí Spojených států, hovořil o privatizaci zahraniční politiky: „Teroristické skupiny jsou v zásadě skupinami soukromými a nikoli státními. Jsou financované existujícími státy, ovšem jejich cíle se s cíli těchto států nekryjí. Některé ze současných zásad zahraniční politiky na ně nemohou platit. Na skupiny, které nemají co bránit, odstrašení neplatí. Při jednání se skupinami, které nechtějí kompromis, diplomacie nefunguje.“ (Západnímu světu hrozí rozpad, rozhovor s Henry Kissingerem, Lidové noviny, 14. května 2003) Proč by nemohla být také privátní rozvědka na straně islamistických států, když v Iráku pro USA kontraktoři shromažďovali také zpravodajské informace a prováděli vzdušný průzkum? Vždyť i všední bezpečnostní agentury kromě pultů centrální ochrany pro ostrahu objektů mohou nabízet i detektivní služby, a od nich je jenom krůček ke špionáži, ať hospodářské či jiné… Soukromá firma bude mít svou zcela legální činnost a také expertní skupiny s islamistickými úkoly. Budou mít za úkol připravit operační plány pro rozšíření vlivu islámu v regionu působnosti, ale i krizové plány pro výběr lokalit a zázemí k povstaleckým bojům. Privátní rozvědka jistě řeší i možnosti, jak uplatnit u firmy ryze komerční úkoly, které jsou v zájmu státu. Tím by se rozvědka v rámci firmy dostala blíže k provozu státních institucí. V případě podezření ze strany hostitelského evropského státu nikdo při prověrce firmy nezjistí nic podezřelého. Spolupráce ozbrojených skupin a teroristů s islámskými rozvědkami Pro rozvědky obecně jsou nejdůležitější informace. K jejich využití jsou k dispozici ne příliš inteligentní, ale výkonní lidé v rámci různých islamisticky orientovaných skupin, jako šiřitelé „pravověrné“ verze islámu. Násilné akce nejsou prioritou, protože lepší je obsadit území pokojně s použitím sociálně-politických prostředků. Jsou jenom alternativní složkou „misijní činnosti“ islamistických států. Násilný rozklad státní administrativy státu, jehož středem není islám, ale je pro netrpělivé místní islamisty odůvodněný. Administrativy islamistických států (a jejich rozvědky) spolupracují v případě nutnosti s různorodými ozbrojenými skupinami. Například Pákistán má složité vztahy s Tálibánem (který část bezpečnostního a politického aparátu podporuje) a různými teroristickými organizacemi. Situaci na paštunském území na hranicích s Afghánistánem Břetislav Tureček popisuje v knize Blízký východ nad propastí takto: „,Naprostá většina lidí tu Tálibánce upřímně nenávidí kvůli jejich barbarskému teroru, zabíjení nevinných…,‘ řekl mi na sklonku roku 2014 telefonicky jistý pákistánský novinář z Pešáváru. Zároveň tu ale málokdo věří armádě a tajným službám. Ty sice tvrdí, že bojují proti teroru, jenže zároveň stále některé džihádistické skupiny podporují – ať už proto, aby škodily Indii v okupovaném Kašmíru, nebo aby útočily v Afghánistánu.“ S důvěrou nemají nic společného ani vztahy mezi americkou CIA a pakistánskou tajnou službou ISI. CIA má dlouhodobě silné podezření, že ISI hraje na obě strany a tajně podporuje řadu islámských teroristických skupin. Podobně se vyvíjí i podpora džihádistů sunnitskými státy Perského zálivu. Podporovaly džihádisty proti Asadovi v Sýrii, i když to bylo rizikové a hlavním řezníkem se stal nezvladatelný Islámský stát. Rozvědky Saúdské Arábie či Turecka samozřejmě dopředu věděly, že v okamžiku, kdy pro ně již nebude podpora džihádistů (teroristů) výhodná, musí počítat s tím, že je teroristé za ukončení spolupráce potrestají občasnými útoky. Zároveň si ale dokázaly spočítat, že jejich frekvence bude malá a následky nevýznamné. Co to je pár desítek, nanejvýš pár stovek obětí atentátů? Maličkost… Spolupráci tajných služeb s ozbrojenými skupinami na Blízkém východě lze spatřovat ve třech rolích: První role – tajná služba jako řídící agentura: Typická je role Íránu, který viditelně organizoval spolupráci se šíitskými skupinami v jižním Iráku a Libanonu a širokou podporu ozbrojený jednotkám vládě v Sýrii.  Druhá role – Podmíněná spolupráce: Saúdskoarabská administrativa (spolu s dalšími zeměmi Perského zálivu) podporovala převážně sunnitské ozbrojené oddíly snažící se rozložit syrskou Asadovu armádu. Administrativy islamistických států (respektive jejich rozvědky) v takových případech vystupují jako zastánci podmíněné (regulované) podpory, jednají-li rebelské skupiny podle pokynů sponzora. Pokud se rebelské skupiny odchýlí od strategie prosazované sponzory, ozbrojené skupiny jsou varovány, že by mohly přijít o podporu. Chová-li se podle pokynů sponzorů část ozbrojenců, lze poslušnou část dále podporovat (i pod jiným názvem) jako novou skupinu v dohodnuté oblasti. Proto různé islamistické skupiny bojují i mezi sebou, než se dohodnou na určité spolupráci. Při štěpení rebelů mohou být „věrné“ skupiny pro sponzorské tajné služby tak slabé, že z nich vytvoří menší buňky a převedou je do zálohy pro okamžik, kdy je bude vhodné aktivovat. Nebo mohou být jako migranti posláni (i s rodinami) do Evropy. Třetí role – Spolupráce s rebely na ostří nože: Tajná služba vyhodnotí spolupráci se skupinou jako problémovou. Přesto je spolupráce možná, pokud momentálním cílem je společný zájem – například porážka syrských vládních jednotek prezidenta Asada. Za tímto účelem může tajná služba poskytnout problémové skupině peníze a zbraně v množství, které postačí jenom k místnímu momentálnímu boji (viz tichá podpora Islámského státu v Sýrii Saúdskou Arábií). K tomu lze dodat: V prvním pololetí 2015 Islámský stát podle svého prohlášení se přihlásil ke dvěma útokům v Saúdské Arábii. Podle TV CNN z 25. května 2015 byly útoky vedeny proti šíitům jako trest za to, že se usadili v sunnitských oblastech (v Saúdské Arábii je 85 až 90 procent občanů sunnité). To ukazuje na snahu teroristické skupiny vnést násilí a chaos do jiné země Blízkého východu po jejích úspěších v Sýrii, Iráku a Libyi. Z hlediska Evropy je zcela nepodstatné, kdo s kým na muslimském bojišti v Asii a Africe vytváří aktuální koalice, kdo proti komu, kde a kdy bojuje. Důležité je, že boje generovaly uprchlíky – nelegální migranty. Ozbrojenci ochotní bojovat podle potřeb islamistických států (a jejich rozvědek) představují v podstatě tři hlavní skupiny rekrutů: 1) místní vzbouřenci, vystupující proti okupační armádě cizáků a prozápadní vládě (například v Afghánistánu a Iráku) nebo proti autoritářskému režimu (jako v Libyi či Sýrii a prakticky kdekoliv v Asii a Africe), 2) islamisté přicházející bojovat jako nájemní bojovníci, 3) islamisté – horliví militantní psychicky narušení džihádisté, toužící zabíjet bezvěrce kdekoliv na světě – západní okupanty a různou chamraď jako židy, jezídy, křesťany. Z hlediska islámských alias islamistických rozvědek proto vídeňský muslimský terorista Kujtim Fejzullai je pouze netrpělivý idiot, jehož chaotická střelba zkomplikovala tiché vzlínání islámu a islamismu do rakouské společnosti. Nebýt Fejzullaiho, byla by islamisty plánovaná „integrace“ nelegálních migrantů do rakouského prostředí jednodušší. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-08-02 06:34:43

Jak podpořit nekonvenční vědce

Paul Graham se ve své eseji zmiňoval o univerzitách, které dříve sloužily jako útočiště nekonvenčních jedinců a o tom, že tuhle roli pozvolna vyklidily, minimálně v anglosaském světě. U toho bych se chtěl zastavit. Před mnoha lety jsem seděl na letní zahrádce se svým bývalým školitelem z matfyzu, profesorem K., a on mi líčil své mládí za časné husákovské normalizace. Byl tehdy odborným asistentem na matfyzu, a, dle jeho slov: „Držel jsem se tam zuby nehty, protože na katedře byli docela normální lidi, se kterými se dalo otevřeně mluvit. I ten místní komunista byl vcelku hodný a nikoho neudával. Kdežto venku, tam panoval duševní koncentrák.“ K. je hodně nezávislý jedinec. Když se po něm chtělo papírování, s oblibou vymýšlel různé švejkoviny, ze kterých si úřady zoufaly. Pokud tedy našel na tehdejším matfyzu útočiště, asi to nebyla náhoda. Samozřejmě i na MFF UK se tehdy musely absolvovat různé podivné předměty typu Dějiny mezinárodního dělnického hnutí, ale povaha tvrdých věd obecně neumožňovala zamořit je „bullshitem“ příliš. Chvála starosvětské tradice Magisterské studium na MFF UK jsem absolvoval v letech 1996-2001 a tehdy jsem se tam cítil jako ryba ve vodě. Jediný nedostatek, který ta škola měla, bylo naprosto mizivé množství spolužaček. Tehdejší charakter Univerzity Karlovy se trochu lišil od dnešního. Byl jaksi více starosvětský, jako by to byla (to teď myslím převážně dobře, abychom si rozuměli) směsice řeholního řádu a alchymistické lóže. Takové ty stereotypní věci jako taláry, tituly, insignie na krku hodnostářů, latina na diplomech, to se všechno zachovalo dodnes, ale tehdy působily trochu organičtěji. Součástí té starosvětské tradice bylo i vertikální uspořádání akademické obce, ve které byli řadoví posluchači nepochybně zcela dole. Mělo to svoje nevýhody. Například pokud se tehdy nějaký učitel rozhodl šikanovat studenta, těžko se tomu dotyčný ubránil. Pár takových jedinců bylo na každé fakultě. Ale většina učitelů svého postavení nezneužívala. A jedna z tehdejších hodnot, která poměry vylepšovala, bylo důsledné uznávání studentů coby dospělých lidí, kteří si svoje záležitosti řeší sami. Žádná infantilizace a sklon zacházet s nimi jako s dětmi. Pro prváky zvyklé na středoškolské poměry to byl tak trochu náraz, ale většinou se s tím srovnali dobře. Kdo ne, vyletěl. Sladce znějící závazky Na současných vysokých školách pozoruji trend, který je v anglosaském světě daleko rozvinutější: začínají pomalu přebírat korporátní manýry. Zatím ne úplně, je to pozvolný trend, ale skoro každá fakulta už si dělá nějaké P. R. navenek a to P. R. přestává být odlišitelné od P. R. běžného mobilního operátora nebo lobbovací firmy. Letáky na křídovém papíře, optimistické slogany, barevné obrázky z komerčních fotobank, všudypřítomné odkazy na sociální sítě, e-shopy s propagačními předměty. Tak schválně, poznali byste na čelní webové stránce Univerzity Karlovy, že nejde o nějaký běžný informační portál, ale o prezentaci unikátní, skoro sedm set let staré instituce? Latina, taláry a diplomy na ručním papíře z Velkých Losin nám ustoupily do pozadí. Školní web se ve snaze o maximální modernitu stal poněkud tuctovým. Příčiny tohoto vývoje jsou různé, ale asi v tom bude hrát roli skutečnost, že vysokých škol je dnes strašlivě mnoho (jen si to proklikejte – čtyři záložky) a pro mladého Čecha je navíc velice snadné studovat v zahraničí. Situace se tedy převrátila – místo aby se osmnáctiletý maturant ucházel o studium na vysoké škole, musí se ta škola tak trochu ucházet o něj. Potřebujete-li jako instituce provozovat P. R. navenek, zkopírovat korporátní přístup je asi to nejjednodušší, co můžete udělat, protože korporace to mají „zmáknuté“. Jejich prosperita záleží na tom, vloudit se lidem po celém světě úspěšně do peněženky, pokud možno nejen jednorázově, ale natrvalo. Která to nezvládla, ta už dnes nejspíš neexistuje. Jenže spolu s korporátním P. R. můžete importovat i další rysy typické pro velké firmy. A jelikož velké firmy jsou (v Grahamově smyslu) konvenční skrz naskrz, může adoptování jejich mentality poškodit vaši kapacitu nezávislého myšlení. Jeden z takových rysů je povrchní pozlátko, které s P. R. úzce souvisí. Velké firmy se hrozně rády viditelně hlásí k různým dobře znějícím heslům a kauzám, zejména když je to nijak neohrožuje a nic to nestojí (nasejřit čínskou komunistickou stranu si nedovolí víceméně nikdo, čest výjimkám). To je velmi konvenční vzor uvažování. Dalším takovým rysem je ohromný strach z negativní publicity. Existuje mýtus, že sloni se bojí myší. V případě velkých firem to není mýtus, bez téhle podivné přecitlivělosti by měl Digitální Moloch utrum. Povšimněte si, že ty dvě věci spolu souvisí. Čím více těch sladce znějících závazků si veřejně naložíte, tím více budou různí aktivisti sledovat, jestli jste při poskakování po panákovi současných společenských tabu neudělali přešlap, a vymáhat tresty v případě, že ano. No, a do podobné situace se dostane každá univerzita, která akceptuje tento druh korporátního myšlení. Čím více různých inkluzivit, udržitelností, společenských zodpovědností a misí si vetkne do štítu, tím většímu dozoru bude podléhat a tím více se bude bát, že ji někdo na sociálních sítích veřejně zostudí za porušení tohoto kodexu nějakým zaměstnancem X. A to je špatná zpráva pro heretiky a svébytné myslitele všeho druhu, kteří bez porušování kodexů nemohou žít. Právě proto by univerzity k tomuhle druhu žvanivě pozlátkového P. R. sklouzávat neměly. Držet ústa a krok Další záležitost, která působí jako faktor posilující konvenčnost na vysokých školách, je způsob financování projektů. V grantových systémech jste velmi závislí na tom, co si o vás myslí vaši kolegové sedící v různých komisích. To se dá trochu odbourat anonymizací žádostí, aby komise nevěděly, o kom právě rozhodují. Ale v menších oborech, kde je odborníků je pár, ta anonymizace moc dobře nefunguje – studují-li nějaký druh prvoků jen na dvou pracovištích široko daleko, dost snadno si domyslíte, která žádost je od koho. Kromě toho i tady dochází ke konvenčnosti aspoň na úrovni tématu, které projekt řeší (věda podléhá všelijakým módám), nemluvě o jeho provedení. Je-li váš tým genderově vyvážený, ocitnete se o pár bodíků blíže ke slíbené dotaci atd. Nu, a jste-li řadový vědec či profesor, pro kterého je grantový systém důležitým prvkem jeho kariéry, pak máte docela dobrou motivaci „držet ústa a krok“. Pokud byste se třeba zastali kolegy, kterého se rozhodla nějaká skupinka za jeho výroky zkoupat, mohlo by se stát, že s další žádostí o grant pohoříte… Běžní lidé mají na tenhle druh nebezpečí dobrá tykadla a zalézají do ulity jen při náznaku toho, že by se mohlo něco dít. Zkrátka, grantový systém má velké slabiny a pokud chceme podpořit nekonvenční vědce, měli bychom uvažovat nad nějakými alternativami. Alternativy financování menších projektů Alternativy mě napadají minimálně dvě. Ani jedna není úplnou náhradou, budou fungovat spíš u menších projektů. Urychlovač částic za miliardu eur tímhle způsobem postavit nejde. Ale menší projekty jsou také zajímavé a někdy se stanou semínkem velkého skoku vpřed. Ta první alternativa jsou ceny (prizes). Vesměs vypsané s konkrétním cílem a konkrétní částkou odměny, někdy jen pro vítěze, jindy pro tři nejlepší týmy atd. Nevýhoda tohoto postupu je, že jednotliví soutěžící musejí svoji aktivitu pokrývat z vlastních zdrojů; to je velké omezení a možná by součástí průběhu soutěže měl být třeba přístup k vybavené laboratoři či dílně. Na druhou stranu, tímhle způsobem vznikají naprosto originální konstrukce, třeba rukavice překládající znakovou řeč do slov. Hodně takových cen vypsala NASA, s velmi zajímavými výsledky; je možné, že právě tyhle ceny popostrčily soukromý sektor do závodu o vesmír. Podobně existuje například cena pro toho, kdo dokáže prodloužit život laboratorních myší (Methuselah Mouse Prize). Hlavním pozitivem tohoto přístupu je, že soutěžící se snaží vyrobit něco, co skutečně funguje, a ne hezkou závěrečnou zprávu pro grantovou komisi (ideálně ve formátu PowerPoint). Hlavním negativem je asi to, že sponzorů pro takové projekty je málo. Ale ten princip se mi velmi, velmi líbí. Kdybych byl miliardářem, ročně bych třeba deset milionů na takové vědeckotechnické soutěže vydal. Už jenom pro potěšení z toho, co ti lidi vymyslí. Další alternativa je crowdfunding, kdy zdrojem financování jsou tisíce obyčejných lidí – nemilionářů. Nemýlím-li se, tímto způsobem je financován projekt TAME, ve kterém bude profesor Nir Barzilai studovat otázku, zda metformin, běžný a levný lék nasazovaný při lehčí formě diabetu 2. typu, nemá náhodou nějaké omlazovací účinky na organismus. Oni totiž diabetici léčení metforminem vykazují nižší celkovou míru úmrtnosti, což je zajímavý efekt, naznačující vyspravení metabolismu. Crowdfunding je, na rozdíl od cen, také docela dobrý na projekty uměleckého rázu – vydávání knih, divadlo, publicistiku, hudbu apod. Řadí se sem projekt Substack, americký server pro nezávislé komentátory, který jim umožňuje vybírat příspěvky přímo od čtenářů a má je chránit jak před nátlakem redakcí, tak před snižováním úrovně obsahu při „honění kliků“. Útočiště tu našli komentátoři jako Andrew Sullivan, Matt Taibbi a Yascha Mounk, vesměs zajímaví, ale tzv. kontroverzní lidé. Víte-li, že máte příznivce, kteří za vámi stojí natolik, že jsou ochotni kvůli tomu mírně zredukovat svoje jmění, daleko snáze se vám čelí nepříznivým až agresivním reakcím od protivníků. To je něco, co žádný grant ani cena nahradit nemohou. Cesta crowdfundingu má jediné riziko, zato však veliké. Nesmí se stát, že by banky nebo firmy vydávající platební karty přistoupily plně na progresivní pravidla hry a začaly odmítat zprostředkování plateb na základě politicky motivovaných blacklistů. První vlaštovky už se objevily loni, i když neúspěšné. Dost možná se jim bude potřeba do budoucna bránit zákonem.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-03-23 06:16:30

Miroslav Pavel: Literární noviny bez investora nepřežijí

Vydavatel Miroslav Pavel hledá investora nebo partnera pro Literární noviny. V opačném případě nevylučuje jejich zastavení, říká v rozhovoru.   Vaše společnost Litmedia převzala vydávání Literárních novin v roce 2009, tedy v době, kdy se i v českých médiích začaly odrážet dopady globální ekonomické recese. Jak vývoj Literárních novin za jedenáct let hodnotíte? Začínali jsme jako týdeník, což se ukázalo jako obtížně financovatelné, především kvůli vysokým nákladům na tisk a redakci. Roční ztráty jsme měli v rozmezí 8-9 mil. Kč. Přešli jsme proto na měsíčník, a to bylo dobré rozhodnutí, protože ztráty se začaly snižovat. Ze dvou důvodů: snížili jsme tiskové a personální náklady a začali jsme dělat speciální přílohy, které se do Literárních novin vkládají. Výsledky za loňský rok ještě nejsou uzavřené, ale vypadá to, že ztráta by mohla být v rozmezí 400-500 tisíc Kč, což je prakticky vyrovnané hospodaření. To je řádově jinde než dřívější ztráty. Je to teď prakticky otázka dalšího zvýšení výnosů.   V čem pomohly speciální přílohy? Pomohly finančně, protože jsme se na jejich vydávání spojili s partnery, kteří je financovali. Jsou to tematické, ne komerční přílohy. Myslím, že jsme tehdy objevili určitou mezeru na trhu. Troufám si říct, že nikdo se tak rozsáhle konkrétním kulturním tématům nevěnoval.   Vedle toho ale pravidelně vydáváte několik svých redakčních příloh. Kolik je to tedy dohromady s přílohami tematickými? Pravidelně vydáváme knižní přílohu Biblio, která se věnuje knižnímu trhu. Pak jsou to přílohy Interview, kde přinášíme přeložené rozhovory ze zahraničního tisku, a také Harmonie života. Věnuje se alternativní medicíně, životnímu stylu a v malé míře obsahuje i komerční inzerci.  Všechny ostatní přílohy vznikají ad hoc, udělali jsme jich minimálně sto. Poptávka po nich je poměrně velká – jsou zaměřené na profily národních literatur, věnovali jsme se např. rakouské, švýcarské, německé nebo čínské literatuře. Ale nejde jen o literaturu, ale také o další kulturní témata. O historii. Je to velmi pracovně náročné, taková příloha se připravuje i půl roku. Je potřeba vymyslet téma, najít partnera a autory a pochopitelně na ni sehnat finance. Partnery jsou většinou nadace nebo ambasády. Například u současné německé literatury to byl Česko-německý fond vzájemné spolupráce a Goethe-Institut, švýcarskou přílohu jsme připravili za podpory nadace Pro Helvetia, která propaguje Švýcarsko v zahraničí. V přípravě máme teď nejméně tři tematické přílohy tohoto typu.   Většina tištěných médií bojuje především v posledních letech s klesajícími prodeji. Jak se v případě Literárních novin vyvíjel prodaný náklad? Literární noviny tiskneme stále v nákladu deset tisíc kusů, z ekonomického pohledu je to málo. Bezproblémové financování z prodeje novin by vyžadovalo, abychom prodávali minimálně 12 tisíc výtisků. K dosažení takového cíle nám ale chybí vydavatelské struktury.   To znamená, že pro financování Literárních novin jsou dnes důležitější partneři, se kterými se spojujete na přílohách, o kterých jste mluvil, spíš než příjmy, které získáte od předplatitelů? Ano, podíl příjmů od partnerů je vyšší než od předplatitelů a z volného prodeje. Loňské zlepšené výsledky souvisejí také s tím, že jsme těchto příloh vyrobili víc.   Hrají nějakou roli ve financování Literárních novin jejich webové stránky? Menší příjmy z webu máme, ale zatím nepokryjí ani personální náklady na web. Uvažovali jsme o tom, že bychom část webu zpoplatnili, ale nejsem si jist, že by to fungovalo. Ještě jsme to nerozhodli. Je to obecně složité, názorových webů je hodně. Web ale určitě svůj význam má.   Ještě v předloňském roce jste vkládali knižní přílohu Biblio do regionálních mutací Deníku skupiny Vltava Labe Media. Mělo to odezvu? Experimentovali jsme s tím, jak zvýšit zásah. Zadavatelé, kteří inzerují v příloze Biblio, požadují, aby se příloha dostala k většímu počtu lidí. Zkoušeli jsme ji proto vkládat do Deníku (vychází v nákladu 110 tisíc kusů, pozn. red.). Inzerenti ale zase argumentovali tím, že čtenáři Deníku nejsou ti, kteří si často kupují knihy. Nevím, díval jsem se do dat Media projektu, který analyzuje sociodemografické profily čtenářů, a nemyslím si to.  Poté jsme vkládali Biblio do Lidových novin. Nakladatelům se to líbilo, ale na inzerci to mělo velmi malý vliv. Nerozumím tomu, protože Lidovky jsou velmi kvalitním deníkem. Vklad je pro nás nákladná záležitost a ekonomicky nám to nevycházelo, tak jsme to ukončili. Můj dojem je, že to souvisí s celkovou situací na knižním trhu. Dochází k masivní koncentraci nakladatelů i knihkupců. Zejména ti menší pak začínají bojovat o přežití.   Veškeré ztráty z vydávání pokrýváte sám? Podle informací ve výroční zprávě byla kumulovaná ztráta v roce 2017 asi 60 mil. Kč. Je to tak, jsou to všechno moje „bývalé“ peníze, které jsem vydělal jako spolumajitel Economie.   Ministerstvo kultury nedávno zveřejnilo seznam kulturních periodik, kterým pro letošní rok udělí státní podporu. Literární noviny si pro letošek nepožádaly. Podporu pro rok 2019 ale nezískaly proto, že podle odůvodnění komise „časopis nevykazuje ztrátu, dotace ze státního rozpočtu mohou být uvolněny pouze pro ztrátové projekty“. Jak si to vysvětlujete? Co k tomu říct? Ztrátu jsme v okamžiku podání žádosti měli, i když se trvale zmenšovala. Argument, že jsme na tom dobře, je proto legrační. Nebo argument, že málo píšeme o literatuře. Biblio podle tvrzení úředníků nejsou Literární noviny. To je ale nesmysl, Biblio je pravidelnou součástí Literárních novin. Na jednání komise jsem předloni byl a měl jsem z něho velmi rozpačitý dojem. Polovina naslouchala, z druhé poloviny čišela téměř nenávist. Poslední ministr, který nám něco dal i přes negativní stanovisko příslušné komise, byl ministr Herman. To je možná trochu paradoxní, protože s církvemi jsme nezacházeli kolem restitucí zrovna v rukavičkách. Nedávno jsme se náhodou potkali a srdečně jsme se tomu společně zasmáli.   Příjmy na základě spolupráce s kraji nebo s jinými veřejnými institucemi ale čerpáte… Nejedná se přímo o dotace. Nabízíme konkrétní projekty příloh, které pak oslovená instituce zaplatí ze svého rozpočtu. Když se projekt nelíbí, nic nedostaneme. Je to cenný příspěvek, ale celé náklady pokrýt samozřejmě nemůže.   Jaké roční náklady jsou zapotřebí k tomu, aby vydávání Literárních novin nebylo ztrátové? Ročně by bylo potřeba zhruba 12 milionů Kč, abychom byli schopni financovat i určitý rozvoj. Jde především o personální náklady, náklady na tisk, marketink, distribuci a nájem.   A z klasické komerční inzerce nemáte žádné příjmy? Docela funguje inzerce v příloze Harmonie života. Kromě alternativní medicíny jde také o galerie a aukční síně. Klasická imidžová inzerce „Kupte si auto!“ u nás není.   Proč? Kvůli tomu, že Literární noviny vychází v malém nákladu? Malý náklad v kombinaci údajně s tím, že nemáme cílovou skupinu, kterou by inzerenti chtěli oslovit. Jednou za dva roky si děláme vlastní čtenářskou anketu a vyplývá z ní, že máme atraktivní čtenáře. Lidi středního věku, vzdělanější, kteří mají velmi slušné pozice na úrovni středního a vyššího managementu, většinou mají vyšší než průměrné příjmy. Takže by je inzerce tohoto typu mohla oslovit. Myslím, že agentury i klienti jdou cestou nejmenšího odporu a nehledají neběžný typ médií.   Nevadí inzerentům to, že jste se rozhodli spolupracovat s čínskými novinami na spolupráci několika příloh a textů o Číně? Předloni nás oslovily velké čínské noviny Kuang-ming ž-pao, které se zaměřují na kulturu a vědu, jestli bychom nechtěli spolupracovat. Výsledkem bylo, že jsme loni udělali několik tematických příloh o současné čínské literatuře, výtvarném umění o čínském vývoji za posledních čtyřicet let, ale třeba také o čínském čaji. Čína se za uplynulých čtyřicet let stala supervelmocí, do velké míry odstranila chudobu a myslím si, že bychom se měli zabývat tím, proč se tak stalo a jak toho dosáhla. Bohužel, česká politická scéna je rozdělená na lidi typu profesorky Lomové, nebo senátora Fischera, kteří Čínu zásadně odmítají, a na druhé straně na lidi kolem prezidenta Zemana, kteří Čínu respektují, ale nedokážou širší veřejnosti svůj postoj důvěryhodně vysvětlit. A to také není optimální. Chybí tady věcný pohled na Čínu, o který jsme se pokusili. Zle jsme to ale pocítili. Vedlo to i k tomu, že někteří klienti s námi kvůli tomu nechtěli spolupracovat. Jakýkoli výpadek je pro nás nepříjemný. Když pročítám například německé politologické publikace, které se Číně věnují, tak vidím, že to nejsou žádní obdivovatelé Číny, ale respektují, že je velká a úspěšná. Měli bychom pochopit, proč to tak je a jak s Čínou vycházet.   Ve výsledku vám ale tato spolupráce nepomohla? Ne. Nějaké peníze jsme z toho měli, ale efekt byl spíš negativní Původně bylo v plánu ve spolupráci pokračovat i letos, ale nakonec jsme se nedohodli. Jako téma jsme například navrhovali čínskou kinematografii. Je to nesmírně velké odvětví. V ateliérech v Číně natáčejí kromě místních filmů i mnozí zahraniční producenti. My jsme chtěli toto téma představit formou reportáže. Představa čínské strany byla pojata spíše ideologicky, tak jsme se nedohodli.   Když se podíváte zpět na jedenáct let, co vydáváte Literární noviny, a srovnáte je s řízením vydavatelství Economia a Vltava Labe Media, které jste předtím vedl, tak co je náročnější? Vydávat specializované periodikum nebo deníkové tituly, navíc v době, kdy se trh proměňuje? To jsou nesrovnatelné věci. Náš hlavní problém je, že máme jeden malý titul, ale musíme mít strukturně stejné vybavení jako větší vydavatelé – mít někoho, kdo dělá inzerci, distribuci nebo web. Ale protože titul je tak malý, tak režijní náklady jsou příliš vysoké. Není to ani v tom, že titul je specializovaný. Economia měla řadu specializovaných titulů, ale kombinace velkých titulů, které nesou hlavní režijní zátěž, a malých, funguje. U nás fungovat nemůže.   Co by vám pomohlo? Pomohla by nám spolupráce s velkým vydavatelstvím. Několikrát jsem se o to pokoušel, ale velcí vydavatelé z toho mají obavy.   Proč? Nevím přesně. Když jsem o tom jednal s jedním výkonným manažerem, zeptal se mne, co by z toho měl. Literární noviny nikdy nebudou vysokonákladovým titulem, ale mohou vhodně doplnit portfolio vydavatelství. A nabízejí poměrně dost možností marketinkové komunikace, kterou my sami těžko můžeme využít. Různé konference, čtenářské soutěže, besedy. Nechci nikoho podezírat, ale je v tom možná trošku politická obava. Nejsme názorově klasický mainstream a naše články a rozhovory se snaží obrážet celé spektrum názorů. A to se dnes zrovna nenosí. Zkoušel jsem všechny velké vydavatele, ale nedospěli jsme k dohodě. Pro mě osobně bylo těch jedenáct let trochu zábavou, vrátil jsem se k psaní a k překládání. Už to ale takto nebude udržitelné, pokud se nepodaří najít někoho, kdo by převzal moji roli investora i vydavatele, nebo pokud se nepodaří včlenit Literární noviny do většího vydavatelství.   Myslíte, že jste vnímáni jako levicové médium? Nemyslím si, že jsme levicoví, to se traduje z dob Jakuba Patočky (bývalý šéfredaktor Literárních novin, pozn. red.). Pokud jsme levicoví, tak levicoví konzervativci. Spíš se na řadě věcí domluvím s Václavem Klausem než s lidmi kolem sociální demokracie.   Pokud by se nějaký investor nebo partner objevil, jste ochoten se z vydávání úplně stáhnout? V příštím roce budu mít 80 let. Jsem ještě aktivní, ale věk se už začíná hlásit. Ano, byl bych ochoten z vydávání vystoupit. Během letošního roku to musím rozhodnout, už se mi nechce do novin dávat velké peníze. Nevylučuji ani to, že Literární noviny zastavím. Ve své historii ostatně měly etapy, kdy nevycházely. Je možné, že na chvíli zmizí a až bude společenská poptávka, tak se můžou znovu objevit. Svět je stále složitější. Týká se to kultury, ekonomiky, vědy a samozřejmě politiky. Zatím nevidím na českém trhu titul, který by se programově pokoušel tuto situaci reflektovat. V tom je stále trvající šance pro Literární noviny.   Bylo by řešením výrazně změnit obsah a profilaci Literárních novin? Změny obsahu zvažujeme průběžně. Každé číslo je svým způsobem originál. Velmi často přemýšlím o tom, jak noviny rozvíjet. Souvisí to i s novináři. Je málo těch, kteří jsou ochotni věnovat textům více času. Pokoušeli jsme se třeba získat české spisovatele, aby pro nás psali reportáže. Neměli o to zájem. Je to pracné. Podařilo se nám rozšířit redakční kolektiv o Přemysla Houdu z Lidových novin, který bude v tomto směru zřejmě posilou, nebojí se náročnějších témat, včetně zajímavých rozhovorů.   Je u nás vůbec publikum, a tedy prostor pro takový titul? V Česku je řádově jeden milion lidí s vysokoškolským vzděláním. Odhaduji, že takových 250-300 tisíc lidí by mohlo mít zájem o sofistikovanější pohled na kulturu, svět a politiku. Za těch jedenáct let se podařilo značku Literárních novin oživit, dostat ji znovu po různých peripetiích do povědomí čtenářů. Je to určitě dobrý základ pro jejich další existenci. A znovu zdůrazňuji: Svět kolem nás bude stále komplikovanější. Najít si v něm místo jako jednotlivec i jako společenská entita – například Česká republika – bude čím dál tím složitější. Kvalitní měsíčník v tom může sehrát, jak je vidět například na trzích v západní Evropě, docela zajímavou roli.   Miroslav Pavel začínal jako ekonomický novinář deníků Práce a Mladá fronta, byl vyloučen z KSČ pro nesouhlas s okupací. V letech 1988–89 byl mluvčím vlády, patřil k hlavním poradcům tehdejšího premiéra Ladislava Adamce. V prosinci 1989 byl krátce ředitelem Československé televize. Na jaře 1990 založil společnost Economia a byl jejím generálním ředitelem. Od června 2008 se stal generálním ředitelem tehdejšího vydavatelství Vltava Labe Press. Z této pozice odešel v roce 2011. Vydávání Literárních novin převzal od června 2009.   Autorka je šéfredaktorkou zpravodajského webu MediaGuru, který se zaměřuje na reklamu, média a marketing. Rozhovor původně vyšel na tomto webu. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-11-13 16:17:17

Ekonomka Stephany Griffith-Jonesová: Zbytek světa vždy obdivoval vytvoření a výkony EU

Mezinárodně uznávaná ekonomka českého původu Stephany Griffith-Jonesová je autorkou či editorkou pětadvaceti knih včetně práce Čas pro viditelnou ruku, kterou připravila s Josephem Stiglitzem a José Antonio Ocampem. Působila jako poradkyně národních i mezinárodních institucí (například České národní banky, brazilského prezidenta Cardosa, Evropské unie, OSN). Za své zásluhy získala v roce 2006 cenu Významná Češka ve světě.   Jak hodnotíte současný stav eurozóny? Jste stejně skeptická jako váš kolega Stiglitz? Myslím, že Stiglitz oprávněně kritizoval některé prvky eurozóny jako například Pakt růstu a stability a jeho úzkou interpretaci po dluhové krizi, která například vnutila přehnaně restriktivní politiku dlužnickým zemím Španělsku, Portugalsku, Irsku a zejména Řecku. V Řecku to vedlo k poklesu HDP o 25 % a k obrovským nesnázím. Rovněž oprávněně kritizoval německou politiku nulového rozpočtového schodku, která podkopala růst v Německu, v Evropě (včetně Česka) i ve světě. V Německu se teď čím dál tím více diskutuje o nutnosti tuto politiku změnit, neboť růst se tam prakticky zastavil. Takže výzvy k expanzivnější rozpočtové politice od Stiglitze, Krugmana, některých německých ekonomů jako Petera Bofingera a dalších, k nimž se sama počítám, se setkávají s narůstající podporou většiny ekonomů. Ale eurozóna potřebuje ještě další reformy (doporučuji Stiglitzovu knihu Rewriting the Rules oft he European Economy). Teď je třeba, aby politici naslouchali a jednali! Musím zdůraznit, že osobně jsem přesvědčená Evropanka a podporuji Evropskou unii! Od padesátých let přináší neocenitelné období míru a prosperity. Ale hospodářskou politiku po roce 2008 je třeba zásadně přehodnotit. Přesto zásadně nesouhlasím s euroskeptiky, hlavně ve Velké Británii, ale i jinde v Evropě. Zbytek světa vždy obdivoval vytvoření a výkony EU. Těžko se mi chápe ta vlna euroskepticismu, která se, doufám, brzy zlomí.   Nepřispívá k euroskepticismu právě ta chybná hospodářská politika?  Chyby v hospodářských politikách států eurozóny skutečně přispěly k euroskepticismu; zejména nízký nebo nulový růst a zhoršující se příjmové nerovnosti. Ale není tam vždy přímá souvislost. Nedávno jsem například byla v Řecku. I když tam byli poškozeni nadměrnými rozpočtovými škrty, je zajímavé, že podpora krajní pravici v nedávných volbách byla nízká a navíc klesá. K nárůstu euroskepticismu a krajní pravice přispívají i neekonomické faktory. Ale určitě nelze popírat vinu chybné politiky rozpočtových škrtů. Proto jasně podporuji štědřejší rozpočtovou politiku.    Máte dojem, že eurozóna se v posledních letech změnila k lepšímu? V čem konkrétně?  Leccos se zlepšilo. Například volnější měnová politika Evropské centrální banky, a především Draghiho politika záchrany eura za každou cenu, která nic nestála a měla velmi pozitivní dopady. Ale monetární politika sama o sobě nestačí, musí být podpořena politikou rozpočtovou. Zmíněný Junckerův plán byl pozitivním krokem. Ale ještě toho tolik zbývá!    Měli bychom uspíšit náš vstup do eurozóny? Této otázce jsem se výzkumně příliš nevěnovala. Nemyslím si, že by to bylo až tak zásadní rozhodnutí, protože koruna de facto stínuje euro. Myslím, že z dlouhodobého hlediska je namístě přistoupit ke společné měně. Otázku načasování bych přenechala kolegům, kteří se tím tady zabývají; nakonec ale půjde stejně o politické rozhodnutí. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} A ztráta možnosti devalvovat? Pokud by ji Řekové měli, patrně by nedopadli tak tvrdě. Vstupem do eurozóny sice ztratíte suverénní kontrolu nad směnným kurzem, ale protože tím vstupujete do mnohem většího ekonomického celku, tak zase získáte lepší ochranu před spekulativními útoky na mezinárodním trhu. Posílíte svoji suverenitu nad mezinárodní spekulací. Navíc, i když je česká ekonomika úspěšná, s dost nízkou zadlužeností a s opatrnou makroekonomickou politikou (někdy až příliš opatrnou, protože expanzivnější politika by podpořila růst a prospěla chudším), stále se jedná o ekonomiku malou, která může být zranitelná vůči silným šokům z vnějšího ekonomického prostředí.    Co byste řekla, že bylo v české ekonomické transformaci nejzdařilejší a co se nám naopak moc nepovedlo? Jsem přesvědčena, že česká ekonomika prošla úspěšnou transformací a hodně jí prospěl vstup do EU. Česko má dnes v EU nejnižší nezaměstnanost. Mám velký respekt například k tomu, jak se podařilo přesměrovat české vývozy z bývalého sovětského bloku do západní Evropy. Celkem vzato, ekonomika velmi dobře rostla, i když to mohlo být i lepší, pokud by v některých obdobích byla méně restriktivní politika zejména fiskální. Ale zhoršila se nerovnost příjmů, což podle mne není dobré. Je třeba naléhavě přijmout opatření, která by to zvrátila. Stiglitzovy návrhy mohou pomoci, některé jsem už zmínila.    Jste kritická vůči volnotržnímu přístupu à la Thatcherová. Nemáte dojem, že jsme to občas přehnali s privatizováním?  Výzkumně jsem se tomu nevěnovala. Podle mne jde při privatizaci o tři věci: rozsah, rychlost a metodu. Co do rozsahu tu bylo státní vlastnictví rozšířenější než v dalších komunistických zemích, a proto bylo asi nutné přikročit k radikálnější privatizaci. I přesto by například v takovém bankovnictví stálo za to vytvořit veřejné rozvojové banky po vzoru Německa, Francie, Kanady, Jižní Koreje a mnoha dalších. Nemohlo by se však jednat o staré státní banky, nýbrž o nové fungující instituce. Myslím, že bylo přehnané privatizovat všechny banky a ještě je k tomu nechat přejít do cizího vlastnictví. Rychlost byla v bankovnictví spíše mírná, což považuji za rozumné. Ale ukvapená byla kupónová privatizace založená na metodě velkého třesku. Takové kontroverzní metody přispěly k obohacení některých segmentů ekonomiky, které neměly nic společného ani s podnikavostí, ani s prací, a tím i k příjmové nerovnosti. Také přinesly privatizační skandály a korupci, což podkopalo důvěru v tržní ekonomiku.    A co teď s těmi nerovnostmi? O tom by se dalo mluvit dlouho. Ale vždy je pár oblastí, které jsou klíčové při dorovnávání příjmů. Vždy je dobré začít zvyšováním příjmů chudších, například nastavením minimální mzdy, z níž se dá slušně vyžít. Je třeba také pamatovat na zdravotnictví a školství, která budou pro všechny, a nejen pro bohaté, kteří si je mohou pořídit soukromě. Důležité jsou odbory, musí být dost silné na to, aby dokázaly ochránit příjmy chudších. Klíčové je zdanění – daně, které proporčně daní více bohaté, jsou důležité pro financování výdajů směrem k chudším. Ale souvisejí s tím i další cíle jako vyšší růst ekonomiky i produktivity. Zde by pomohla rozvojová banka, ale i větší podpora výzkumu a vývoji. Myslím, že důležitým cílem je i zelená transformace, která může vytvářet nové zdroje růstu. Uhlíkově náročná výroba (těžba uhlí, uhelné elektrárny) může vytvářet neperspektivní aktiva, která se v důsledku klesající poptávky změní na pasiva. Na druhou stranu v budoucnosti poroste poptávka po obnovitelné energii a nízkouhlíkových vozidlech (např. elektroautech), a tím i jejich ceny. To je dost zásadní pro český automobilový průmysl, který je tak důležitý pro českou ekonomiku. Zelená transformace může přinést konkrétní ekonomické výnosy i přispět ke zmírnění klimatických změn. A konečně Česko se může v rámci EU zasazovat o změny, které povedou k příznivějšímu evropskému kontextu pro české hospodářství. Myslím, že je důležité tlačit na Německo (s nímž Česko tolik obchoduje a které v Česku tolik investuje), aby více podporovalo domácí ekonomický růst. K tomu určitě najde důležité spojence mezi dalšími evropskými zeměmi.    Dlouhodobě se zabýváte mezinárodními finančními toky a jejich dopady na rozvojové země. Co považujete za svůj nejvýraznější výzkumný výsledek?  Čím dál více ekonomů se shoduje na tom, že ničím neomezené kapitálové toky mohou mít velmi problematické dopady na rozvíjející se ekonomiky, neboť mohou vést k nadhodnocení směnných kurzů, nadměrným schodkům na běžném účtu platební bilance a také k vysokému a neudržitelnému zadlužování. Může to skončit v krizích s obrovskými náklady. Na počátku svého výzkumu jsem došla k závěru, že pokud mají kapitálové toky prospívat ekonomickému rozvoji, je třeba je regulovat, a to jak v zemích původu, tak i v těch cílových. Psala jsem o tom například ve své knize z roku 1998, k níž napsal krásnou předmluvu nobelista James Tobin. Tehdy si to myslela jen menšina ekonomů, ale dnes po tolika nákladných krizích už to přijala většina. Dokonce i Mezinárodní měnový fond má dnes oficiální pozici (schválenou Výkonnou radou), že regulace kapitálových toků je v kombinaci s dalšími vhodnými makroekonomickými kroky platným a užitečným nástrojem hospodářské politiky.   Tobin se také proslavil návrhem na daň z finančních transakcí. Jde to podobným směrem jako vaše představy o regulaci? A proč se podle vás stále nedaří Tobinovu daň zavést? Myslím, že klíčová je skutečně regulace (či řízení) kapitálových toků. Ale to by se mohlo výborně doplňovat s Tobinovou daní na směnu mezi různými měnami; existují rovněž návrhy danit další finanční transakce. Jejich společnou myšlenkou je „nasypat trochu písku do soukolí“ nadměrných směnných a dalších transakcí, a tím přispět ke snížení spekulačních výkyvů, které poškozují reálnou ekonomiku. Takto získané zdroje by se daly investovat na pomoc chudším lidem nebo regionům nebo k ekologizaci ekonomiky. To už říkal velký ekonom Keynes, ale více to rozvinul právě nobelista Tobin.  Hlavní překážky těmto daním klade politika. Mocné finanční zájmy tlačí na vlády, aby je nezaváděly, a to i přesto, že mají rozsáhlou podporu veřejnosti a řada významných ekonomů je přesvědčena, že by měly velmi pozitivní dopad na omezení spekulace. V této souvislosti je nadějné, že současný manifest britských labouristů se zasazuje o rozšíření stávající britské daně z prodeje akcií (Stamp Duty), která se vybírá už několik století a významně zvyšuje rozpočtové příjmy. Labouristé ji chtějí rozšířit na deriváty a obligace. Před nedávnem také podpořili jakousi Tobinovu daň na měnové a komoditní transakce. Kdyby vyhráli volby a zavedli takovou daň, mělo by to velkou váhu, protože Londýn je jedno z největších světových finančních center. V USA takovou daň podporují někteří levicovější uchazeči o demokratickou kandidaturu v nadcházející prezidentské kampani; USA přitom mají jeden z největších finančních trhů světa.    Se Stiglitzem a Ocampem jste editovala knihu o poučení z globální finanční krize 2008. V titulu knihy říkáte, že je čas na viditelnou ruku, jako by ta neviditelná ruka trhu už nestačila. Kde konkrétně? Joseph Stiglitz vtipkuje, že neviditelná ruka trhu není vidět proto, že často žádná není! Má pravdu. Především ukazuje, že finanční trhy jsou ve větší míře zatíženy tržními nedokonalostmi než jiné oblasti ekonomiky; například kvůli asymetrickým informacím. Ve finančním sektoru proto platí, že státní zásahy, i když nejsou dokonalé, jsou mnohem méně nedokonalé než tržní nedokonalosti. Tam, kde trhy selhávají nebo prostě vůbec chybí, například při financování dlouhodobých investic do infrastruktury zejména v chudších zemích, musí jednat stát. Máme pak dva typy státních zásahů. Prvním typem se zabýváme ve zmíněné knize – finanční regulace domácích i mezinárodních trhů, které byly zásadně přehodnoceny v důsledku takzvané globální finanční krize roku 2008. Druhým typem je zakládání kvalitních rozvojových bank, jako například Evropská investiční banka (EIB) na úrovni EU či KfW v Německu.    Rozvojovými bankami se dlouhodobě zabýváte. V poválečných desetiletích jich řada vznikla, ale jsou hodnoceny nejednoznačně. Je to dáno jen ideologií neoliberalismu? Jaká je vlastně dosavadní zkušenost s tímto typem institucí? Některé rozvojové banky za sebou mají dlouhou historii, francouzská Caisse de Depot vznikla po bitvě u Waterloo! Ale jak říkáte, hodně jich bylo založeno po druhé světové válce. K takovým patří i zmíněná KfW, jedna z největších a nejlepších, která zásadně přispěla k německému hospodářskému růstu i k mezinárodnímu rozvoji. Když v době Reagana a Thatcherové převážila volnotržní ideologie, byly rozvojové banky kritizovány a často redukovány či rušeny zejména v Latinské Americe a Africe. Mezinárodní společenství si po globální finanční krizi opět začíná uvědomovat jejich důležitou roli. V loňské knize s Ocampem identifikujeme šest důležitých funkcí rozvojových bank při překonávání tržních selhání: nabídka proticyklického financování, podpora inovacím a strukturální transformaci, podpora investicím do infrastruktury, zvyšování finanční inkluzivity, rozvoj a prohlubování kapitálových trhů a zajišťování veřejných statků, zejména boj proti klimatické změně podporou přechodu na nízkouhlíkovou ekonomiku.   Nemáte dojem, že se v boji proti klimatické změně promrhalo dost veřejných prostředků, které skončily v soukromých kapsách? Mám na mysli biopaliva či solární elektrárny. Nebylo by lepší investovat spíše do boje se sociální nerovností? Vzhledem k tomu, co říká většina vědců, která se tím pod záštitou OSN zabývá (UNFCC), tak jsem pevně přesvědčena, že klimatická změna skutečně planetu ohrožuje a lidská činnost k ní s velkou pravděpodobností přispívá. Je proto třeba značného úsilí k rychlé přeměně našich ekonomik k nízkouhlíkovým standardům. Nová Evropská komise dělá dobře, když se zaměřuje na Zelený nový úděl (Green New Deal). Lord Nicholas Stern a další uznávaní ekonomové odhadují, že náklady současného boje proti klimatické změně daleko zaostávají za budoucími náklady, které poneseme, pokud dojde ke vzrůstu teplot.  Ale souhlasím s vámi ve dvou ohledech. Za prvé ten přechod musí být spravedlivý – jeho náklady musí nést ve větší míře bohatší části společnosti a světa spíše než ty chudší. Už proto, že překonání příjmové nerovnosti je další obrovskou výzvou našim společnostem. Za druhé některé z politik přijatých například v Německu, a myslím, že i v Česku, vedly k nadměrným subvencím. Měly velmi pozitivní dopady včetně výrazného rozšíření obnovitelné energie. Celkově byly tyto politiky upraveny a nadměrné podpory omezeny. Vlády se „učí za pochodu“, jak říkával můj cambridgeský profesor Nicholas Kaldor.    Rozvojové banky mají podle vás budoucnost? Jejich význam a váha v posledních letech globálně vzrostly. V Asii jde například o Asijskou infrastrukturní banku (AIIB) a banku BRICS se silnými vazbami na národní rozvojové banky, roste také význam Čínské rozvojové banky s aktivy přesahujícími 2,4 bilionu dolarů. V Evropě zase ambiciózní Junckerův plán posiluje Evropskou investiční banku a násobí své dopady na evropské ekonomiky skrze národní rozvojové banky. Podobně tomu je v Africe a Latinské Americe. Globální aktiva rozvojových bank se dnes odhadují na 5 bilionů dolarů, což je opravdu hodně. Skoro každá evropská země dnes takovou banku má nebo zakládá. Zabývala jsem se Junckerovým plánem, který zapojil EIB jako katalyzátor s cílem získat v rámci EU až 500 miliard eur dalších, převážně soukromých investic na období 2015–2020. To se v podstatě podařilo. Na období 2020–2027 se chystá plán InvestEU, který by měl podnítit ještě větší investice. Tento plán podle mne dává velké možnosti i České republice.   Co bychom měli podniknout? Myslím, že Česko by mělo posílit stávající, ale malou Českomoravskou záruční a rozvojovou banku, popřípadě ještě založit novou instituci. Myslím, že se o tom na vládní úrovni diskutuje, ale moc to nepostupuje. Národní rozvojové banky mohou podstatně usnadnit přístup k fondům EIB, ale mohou se k nim dostat i soukromé banky. Je třeba, aby se tomu věnovaly jak samotné banky, tak i česká vláda.    Narodila jste se v Československu, ale celý život jste strávila jinde. Vyrůstala jste v Chile, poslední léta se pohybujete mezi New Yorkem a Londýnem. Jak vlastně vaši rodiče, čeští emigranti, skončili v Chile? Moji rodiče a jejich rodiny prošli za druhé světové války děsivými útrapami, oba byli v koncentračních táborech. Nacisté zavraždili mnoho mých nejbližších příbuzných, dva nevlastní bratry, ještě děti, a také dvě babičky jen proto, že byli židovského původu. Když se v roce 1948 začaly rýsovat nové politické problémy a represe, rodiče se rozhodli emigrovat. Měli příbuzné v Chile, a to rozhodlo. Cestou jsme ještě stihli navštívit mého dědečka z matčiny strany, Zdeňka Kafku, který žil v New Yorku.    Kafka je poměrně obvyklé příjmení, ale přesto se zeptám, neměl dědeček Kafka něco společného se slavným Franzem? Měl, byli bratranci. Moje matka dobře znala Franzova otce Hermanna jako velmi milého strýčka. To je docela zajímavé, protože Franz se na svého otce díval jinak. O tom se můžeme dočíst v jeho známém Dopise otci. Také je zajímavé, že můj dědeček emigroval s ostatními Kafky do USA. Tahle rodinná zkušenost se pak odráží v Kafkově románu Amerika. Občas vtipkuji, že jeden z důvodů, proč jsem se dala na výzkum mezinárodních financí, je to, že jsou tak kafkovské!   Znáte výzkum i praxi. V poměrně mladém věku jste v Chile zastávala důležitou funkci v bankovnictví. Za jakých okolností jste do ní nastoupila a jak jste si vedla? Krátce po promoci z ekonomie na Chilské univerzitě jsem nastoupila do Chilské národní banky. A národní banku jsem pak zastupovala v představenstvu jedné komerční banky. Byla jsem první žena v takové funkci, což vyvolalo značný mediální zájem.   Jak vaše působení skončilo? Promítl se do toho nějak nástup Pinocheta? Vzala jsem si v Chile roční dovolenou a nastoupila na postgraduální studium na Cambridgeské univerzitě. Mezitím proběhl vojenský převrat, který nastolil nedemokratický a represivní režim. Tak jsem zůstala v Cambridgi a po magisterském studiu jsem si ještě udělala doktorát z ekonomie. Rok 1989 byl úžasný. Demokracie se vrátila jak do Chile, kde jsem vyrostla, tak i do Československa, kde jsem se narodila.  {/mprestriction}  Autor je český velvyslanec ve Francii a politolog.    Stephany Griffith-Jonesová (*5. června 1947, Československo) je ekonomka se specializací na mezinárodní finance a rozvoj. V současné době je ředitelkou Iniciativy pro politický dialog založené na Columbia University v New Yorku. Dříve byla profesorkou na Institutu rozvojových studií na Sussex University. Svou kariéru zahájila v roce 1970 v centrální bance Chile. Působila také jako vedoucí konzultantka pro vlády ve východní Evropě a Latinské Americe a v mnoha mezinárodních agenturách včetně Světové banky. Byla také členkou Warwickovy komise pro mezinárodní finanční reformu. V roce 2010 vydala společně s José Antonio Ocampem a Josephem Stiglitzem knihu Čas pro viditelnou ruku. Poučení z krize v roce 2008.

Čas načtení: 2024-02-26 08:15:28

Novinky ve financování nových vozů VW zajímavé pro soukromé zákazníky.

Warning: Trying to access array offset on value of type null in /data/web/virtuals/320768/virtual/www/wp-content/themes/engage-mag/candidthemes/functions/hook-misc.php on line 123 Volkswagen rozšiřuje benefity pro všechny své modely o výjimečnou nabídku financování – Volkswagen připravil ve spolupráci s Volkswagen Financial Services zásadní novinky financování pro soukromé zákazníky – Volkswagen nabízí financování vozu bez žádného „ale“ – U nového modelu Tiguan ušetříte až 220 tisíc korun Volkswagen připravil ve spolupráci s Volkswagen

Čas načtení: 2024-03-07 09:00:00

USA chtějí, aby Turecko uhradilo náklady na chod UNRWA

Podle serveru Middle East Eye američtí představitelé tajně vyzvali Turecko, aby navýšilo financování UNRWA krátce poté, co Washington pozastavil vlastní financování této organizace v souvislosti s nepodloženými izraelskými obviněními, že se 12 z 13 000 zaměstnanců UNRWA v Gaze podílelo na útocích ze 7. října. Tato zpráva odhaluje velký rozdíl mezi veřejným a soukromým sdělením Bidenovy vlády o UNRWA, kterou Izrael dlouhodobě obviňuje z vazeb na Hamás. Bílý dům se připojil k veřejnému křížovému tažení Izraele proti této organizaci, což vedlo několik dalších západních zemí k přerušení jejího financování, píše Connor Echols.