Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2020-12-21 00:00:00

Rozhovor: Vánoční a silvestrovský stůl Lucie Benešové: u nás vládne klasika

Lucie Benešová miluje přírodní dekorace, jimiž si zdobí i štědrovečerní stůl. Z barev preferuje klasiku v podobě bílé a červené. Letos bude při výzdobě improvizovat, Vánoce totiž oslaví v pronajaté chalupě. Nejen vánoční stromeček je klíčovou dekorací nejkrásnějších svátků v roce. Stejně jako si dá ...

Čas načtení: 2018-06-30 10:39:55

Recept: grilované žampiony s bylinkami

Na maso na grilu má každý svůj osvědčený recept. A pokud ne, vždy se dá dobře improvizovat. Co ale jako přílohu? Zelenina je fajn, ale mít pořád to stejné na talíři nebaví nikoho. Pokud patříte mezi ty, co rádi přidají něco originálního, máme pro vás dnešní recept.

Čas načtení: 2007-08-14 00:00:00

Byl jsem v Tatrách, zapomenout se nedá…

Živý a zdravý jsem se vrátil z Nízkých Tater a jak jsem slíbil, napíšu sem něco o našem putování. Nízké Tatry jsou opravdu nádherné, je těžké je popsat. Krajina se může změnit během pár kilometrů tak, že si budete myslet, že jste se ocitli v krajině hobitů, nebo naopak, že jste se dostali do nekončícího divokého hvozdu. No prostě nádhera. Cesta do Tater je divoká… Z Nýrska jsem s Johanou a jejím otcem vyrážel autem okolo čtvrté hodiny. Johana lehce nestíhala, musela ještě nakoupit energetické zásoby. Až jsme konečně vyrazili, směr Horažďovice, odkud jsme měli všichni společně odjet autobusem do Prahy. Výjimečně jsme dorazili na autobusák jako první. Dlouho jsme ale čekat nemuseli, za chvilku dorazil Jenda s Jáňou, se špatnou zprávou, že Pavel s Markétou nepojedou, umřel jim děda. Nojo, holt život. Protože Pavel jet nemohl, byl jsem ve výpravě, kromě našeho vedoucího, jediný kluk. V těsném sledu dorazila i Lenka a s ní i stan, který jsem sice celou dobu vláčel na zádech, ale ani jednou jsme ho nepoužili. Už měl pomalu přijet autobus a s ním i Bětka, když Honzovi zazvonil telefon a my se dozvěděli, že Bětka nechala doma něco z jídla. Ó hrůzo… Přijela sice autobusem, ale její táta nás musel stíhat až do Strakonic, aby nám jídlo předal. Prý vypadal pěkně nasupeně. Ani se mu moc nedivím. Ale to už jsme seděli pěkně v teple autobusu a ujížděli do Prahy. Největší divočina v Čechách - Praha A tak jsme se dostali až do největší divočiny v Čechách, do Prahy. Po příjezdu jsme vlezli do metra ve stanici Anděl a hned jsme vykoupili krámek se sušeným ovocem. Času jsme měli dost, protože jako obvykle bylo shánění jízdenek problém. Nakonec jsme ale vyrazili a užili si trasu B, A, i C. Z Anděla jsme vjeli do stanice Karlovo náměstí, pak na Národní třídu a jako poslední stanice na trase B na Můstek. Zde jsme přestoupili na trasu A a náležitě si při tom užili jezdících schodů. Urazili jsme cestu do další přestupní stanice - do Muzea. Zase jsme si užili eskalátorů a jeli do poslední stanice na naší trase metrem, na Hlavák. Vylezli jsme a našli posledního člena naší výpravy, Marušku. Nic už nám nebránilo sednout na noční rychlík, směr Poprad. Přijíždíme na Slovač A tak začala dlouhá cesta až na Slovensko. Z cesty si moc nepamatuji, prospat se sice nedala, ale prodřímat ano. Možná si nic nepamatuji z toho důvodu, že nic k pamatování snad ani nebylo. Hned po ránu, okolo páté hodiny ranní jsme se mohli pokochat prvním pohledem na Tatry. Z Nízkých moc vidět nebylo, ale Vysoké, to je pastva pro oči. Kochali jsme se asi do šesti, kdy jsme konečně dorazili do naší konečné, do Popradu. Zde jsme vyskákali z vlaku a jali se hledat autobusové nádraží. Po zeptání jsme ho našli rychle a po pěti minutách jsme seděli v autobusu a jeli přes horské serpentiny do Vernáru, odkud jsme měli vyrazit konečně na pochod. Konečně v Tatrách A tak jsme šli. Sic nevyspalí a malátní, ale pořád se spoustou optimismu. Cestou jsme zabočili k potoku, kde jsme se opláchli po cestě a s chutí vyrazili zdolávat nejvyšší horu východní části Nízkých Tater - Kralovu hoľu. Pokud jste nikdy nebyli v pořádných horách nedovede si představit co to je zdolávat převýšení zhruba kilometru. Je to opravdu štreka, zvláště když si na zádech nesete proviant na týden a všechno, co člověk potřebuje v horách. Cestou jsme dojídali svačiny z domova. Cestou přes Martalůzku jsme se do plahočili až do na Kralovu hoľu. Ve výšce 1 946 metrů máte krásný výhled na celé východní Tatry, my z toho ale nic neměli, protože sotva jsme dorazili já a Jenda nahoru, strhla se první průtrž mračen. Holky byly o kus vzadu a promokly na kost. A do toho začaly kroupy. Pravá ukázka počasí na horách, před půl hodinkou svítilo sluníčko a my se potili do kopce. No ale co. Kralovu hoľu jsme zdolali. Už pod střechou jsme si udělali čaj na benzínovém vařiči, a málem vyletěli do vzduchu, protože ve vařiči shořelo těsnění a ten se změnil v časovanou bombu. Naštěstí se nám ho podařilo včas zhasit a my si vychutnávali první horský čaj. Byla asi jedna hodina a my jsme tu nechtěli zkejsnout, takže jsme jednotně odhlasovali, že chceme jít dál. Jak se jde v dešti Protože už přestalo pršet a rogalistům, kteří nestihli odletět před deštěm, se najednou létat nějak nechtělo vyrazili jsme dál. Opět svítilo sluníčko a my se začali zase potit. Horákovi (od hor, ne od přitroublého seriálu) je prý vždy buď zima, nebo ukrutné horko. My si to mohli vyzkoušet na vlastní kůži. Už jsme šli po hřebenu, po kterém jsme měli jít až do konce. Bez problémů jsme se dostali na Strednou hoľu. S chutí vyrazili dál, šlo se chvíli opravdu pěkně. Problémy začaly těsně před horou Orlová. Ještě předtím jsme se ale dlouho mohli kochat pohledem; na vysokém nezalesněném hřebenu jsme viděli daleko a ta krása se nedá popsat. Těsně před Orlovou začala znovu průtrž mračen, tentokrát jsme se ale nemohli nikam schovat a navíc se do toho začalo nebe bouřit - blesky šlehaly jedna dvě. Teď došlo na naše pracně připravované pláštěnky a igelity, pod které jsme se schovali. Moc nám to ale nepomohlo a všichni, ještě v triku a kraťasech, začali klepat kosu. Bouřka přestala, a tak jsme se odvážili jít dál. Pršelo sice pořád, ale jít bylo lepší, než stát a čekat. O tom jsme se mohli přesvědčit, protože pršelo až do rána. A my šli a šli. Cestu mám mlhavou, pamatuji si akorát, že pořád pršelo, takže musím sáhnout po mapě a podívat se kudy jsme to vlastně šli. Z Orlové jsme se dostali na menší horu Bartková (1 790 m.n.m.) a pak začali scházet do Ždiarského sedla. Zde byla první útulňa, která však vypadala tak, že dole byla hlína a spousta odpadků a nahoře obsazená půda. Nám nezbylo nic, než jít dál. Museli jsme vystoupat na horu Andrejcová. Pořád v dešti, ale už o hodně menším, jsme se dostali k další útulně. A dobře jsme udělali, protože tady byla i kamínka a my si mohli usušit svoje mokré věci. První noc A tak jsme zakončili první den v Tatrách pořádnou večeří. Protože zde byla kamna, uvařili jsme si královsky. Jako první hod byly ovesné vločky, a o chvíli později spousta pudinku. Všechno jsme to zapili spoustou čaje s ještě větší spoustou cukru. Tady jsme vlastně potkali další turisty. Byli to ale nějací měkkotové, protože tu byli již druhou noc. Sice se snažili odejít, ale chytli je stejné deště jako nás a tak se vrátili. Po večeři jsme si vylezli nahoru na půdičku a vyspali se do dalšího dne. Odpočíváme… Protože Jenda usoudil, že jsme zvládli na první den moc velkou vzdálenost, nedošli jsme druhý den výpravy moc daleko. Když jsme se ráno probudili, sousedé pod námi se už balili a během pár minut jsme měli útulňu pro sebe. Jenda s Maruškou už byli chvíli vzhůru, takže jsme se ze spacáčků dobatolili rovnou k snídani. Po snídani jsme u pramenů načepovali vodu na další etapu našeho pochodu a po sbalení vyrazili. Nejsem si jistý, ale myslím že Bětka už měla puchýř. Slunce krásně svítilo, takže jsme se brzo zapotili. Lezli jsme na horu s názvem Velká Vápenica. Když se tak dívám na mapu a porovnávám, co jsme ušli první den a co dny potom, docela se divím, i když vím, že Honza říkal, jak jsme ušli málo. Na některé úseky cesty si vzpomínám hodně těžko, ale myslím že na Heľpianském vrchu se zrodila naše hymna "Jeníkovi tchoříci". Na témže vrchu jsme potkali dva Čechy, dva muže okolo 60 let, kteří nám tvrdili, že na další úsek nezapomeneme do konce života. No v jejich věku je pochopitelné, že si to mysleli, nicméně my jsme sestup do sedla Priehybka zvládli v pohodě. Následný výstup na Veľkou Vápanici také, i když někteří na to určitě nezapomenou. V hustých polomech se dokonce jeden člověk málem ztratil. Sestup a výstup nás ale asi zdolal víc, než si myslím, protože i tvrďák jako Jenda nás nenutil jít dál, ale usídlili jsme se na lovecké chatce pod Kolesárovou. O její existenci nám řekli ti dva Češi, kteří nás tak strašili. Sami bychom ji ale asi nenašli, musel nám poradit strážce národního parku. Pro některé dozorce. Asi hlídal dál protože v chatce, kde se šlo dostat jenom na půdičku, se nakonec ubytovalo čtrnáct lidí. Naše skupina, já, Lenka a Bětka si mohla konečně uvařit sama na svém "skvělém" benzínovém vařiči. Těsnění bylo vyměněno, benzín dolit a my se mohli najíst. Už ani nevím co jsme jedli, ale určitě to bylo dobré. Kam dojdeme? Šli jsme spát brzo, protože Jenda chtěl zase jednou ujít větší kus. Vyspali jsme se celkem dobře. A ráno bylo památeční. Vařič sice ne a ne pořádně hořet, ale všechno toto jsme dohnali naším kuchařským uměním. Náš bujón se stal památným. A všechno to začalo docela nevině. Příběh jednoho bujónu Jenda s Maruškou jsou prostě ranní ptáčata, proto když se probudila naše vařičparta, jim se voda skoro už vařila a my jenom sondovali, co si dneska dají k snídani. A vysondovali jsme. Vařili něco na způsob rýže s ovesnými vločkami a spoustou kakaa. No a teď co my. Voda než se začne vařit, to bude trvat dlouho, soudili jsme, a pak se rýže musí vařit nejméně dvacet minut. Nastal čas pro improvizaci, a dodržení zásadních postupů. Naše heslo by mohlo znít asi: "Neriskuj zbytečně". A tak jsme si udělali polívku z masoxu a spoustu nudliček do toho. Nevím, proč se to stalo památným, ale nejspíše proto, že v tom byl dostatek soli. Pravda, ze začátku to bylo dost silné, ta sůl vyžrala z krku úplně všechno, ale pak už jsme to lačně polykali. A tak nakonec je z toho jasné, alespoň jedno, improvizace s dodržením zásadních postupů je hlavní, pak vzniká něco, co může být téměř nesmrtelné. On the road again Ale teď už zpátky k naší cestě. Někdy okolo osmé jsme vyrazili zpět nahoru na Kolesárovou a pak dál po hřebeni. Po severní straně je krásný výhled na Velký bok. Nastal další pochod, ze kterého si pamatuji jen málo a znovu musím koukat do mapy. Pomalu jsme vystoupali na Homoľku a pak začala dlouhá cesta lesem po vrstevnici. Byla tam spousta polomů a šlo se opravdu těžko. Šli jsme a šli až jsme se dostali do pozemského ráje. Celou dobu jsme šli pomalu možná proto, že všude bylo spousta borůvek, malin a brusinek a my se tímto dosycovali. Co na tom že se to v NP nesmí. Teď ale teprve začal ten pravý ráj. Šlo se úzkou pěšinkou a na každé straně nebylo nic jiného než maliny. Šli jsme rychlostí asi dva metry za minutu. Pomalu jsme se dopracovali až k další útulně, kde jsme spát neměli, ale Honza toho prý z mapy vyčetl víc než my, proto jsme tam raději zakotvili. Jak se pudí introverti A tak jsme přišli do útulni Ramža. Rozložený tam byl na jedné z paland nějaký Čech. My, samí mladí, jsme asi dělali dost velký kravál, takže sotva jsme přišli, začal se ten muž tvářit zkroušeně a když jsme naházeli bágly do chatky vzal do ruky mapu, chvíli se do ní díval a pak si sbalil saky paky a odešel. Introvert na dovolené jak vyšitý. Chatka vypadala vevnitř trochu jako chlívek, a taky to tam tak bylo cítit, proto jsme tam trochu poklidili a pak se začala pomalu chystat večeře. Holky šly na maliny a borůvky, my pro dřevo. Nakonec vznikly bramboráky s malino-borůvkovou omáčkou a oheň v kamnech. Prostě idylka. Nějak jsme začali debatovat o tom, kdo ještě do chatky přijde, nebo zda nikdo nepřijde. Nakonec sázku vyhrála Lenka s Johanou, které byly s tipem (3 Slováci) nejblíže pravdě (4 Slováci, jedna Slovenka). Přišli zrovna, když jsme hráli myšlený slovní fotbal a ohromně jsme se u toho bavili. Oni si mezitím vybalili a sedli si k nám, ale naše myšlenkové pochody nestíhali. Neměli šanci, protože jsme chvílemi nevěděli ani my o čem debatujeme. A my se prostě nemyjem! Večer jsme strávili společně se Slováky, kteří si museli pomáhat nějakým místním patokem v zelené lahvi, aby s námi udrželi krok. Postupně jsme zalehli, ale Slováci byli teď tak nabuzení svým pitím, že by s námi pořád debatovali. Johana je ale všechny rychle odradila další památnou větou: "My se nemyjem". Prý si o nás pak mysleli, že jsou to jenom čudné baby, jak to označil Jenda. Kapustová polévka, aneb trable holek se slovenštinou Ráno jsme se ještě se Slováky vyfotili a najedli se další až moc výživné potravy. Holt jsme jí nevařili my, ale Jenda na kamnech. A pak znovu a zas na cestu. Batohy se nám již zdály lehčí, byli jsme ale nevyspalí, protože jsme spali na maličké půdičce, kam jsme se stěží vešli, a navíc každé pohnutí bylo doprovázeno hlasitým vrzání prken. Ke všemu tam bylo hrozné horko, protože Slováci se báli medvědů a nechtěli nechat dveře otevřené. Museli jsme dnes dojít až na Štefáničku, aneb chatu generála Milana Rastislava Štefánika. Nejdřív jsme museli projít civilizací, v sedle Čertovica je pár horských chat a hotelů. Odtud bylo posláno pár pohledů. Na oběd jsme šli do jedné restaurace, kde jsme měli na výběr mezi kapustovou a držkovou polévkou. Nakonec bylo odhlasováno pro kapustovou, v poměru asi 4:3. Jenže ale těm, kteří hlasovali pro kapustovou polévku, nedošlo, že jsme na Slovensku a kapusta není nic jiného než prachobyčejné zelí. A tak jsem nakonec s Honzou polévky za ostatní dojídal. Pak už jsme byli narvaní k prasknutí a obsadili místní záchodky. Postupně jsme se vyprázdnili a mohli vyrazit dále. Kakao a karamel Sotva jsme ušli pár kroků z Čertovice, začala další z průtrží mračen. Museli jsme vyndat velký Maruščin igelit a všichni se pod něj na půl hodinky schovat než přešly nejhorší deště. Pak jsme opět stoupali dále a výše, stejně jako v Narnii. Na konci únavného stoupání jsme byli tak žízniví a touha po kakau byla tak silná, že jsme byli ochotní vypít potok rozbahněné vody po dešti, stékající z kopce. Už se těším až si dnes večer konečně vychutnám půl litru poctivého kakaa. Pak už se šlo celkem dobře a my mohli povídat o všem možném. A tak jsme se přes moje bratrance, pak spolužáky, balení na tábor dostali až k nejuniverzálnějšímu tématu na světě, k jídlu. Téma jídlo, je dokonalé. Můžete o něm mluvit jak dlouho chcete a pořád to má šmrnc. O tomto tématu jsme se bavili až do té doby, než se nám naskytl krásný pohled na nejvyšší horu Nízkých Tater Ďumbier (2 043 m.n.m.). Ještě dvě stě metrů z kopečka a už jsme byli u Štefáničky. Začali jsme vášnivě diskutovat o tom zda je lepší postavit stan, nebo se dostat na mizinu ubytováním za 270 slovenských kaček. Jenda se v nás prý nemohl vyznat, nevěděl jestli jsme tvrďáci, co chtějí stan, nebo teplou vodu v chatě, každý chtěl obojí. Nakonec to musel rozhodnout za nás a šoupnul nás do chaty. Myslím, že nikdo pak nelitoval. Sušička na boty se hodila a dokonce i já si poprvé vyčistil zuby. Vlajka vlaje dál Večeři jsme si uvařili dole v chatě dohromady, vlastně neuvařili, nakrájeli a nařezali. Byly zbytky, salám se sýrem a chlebem. A samozřejmě dobře oslazený čaj. A protože jsme cukru měli opravdu moc, dali jsme si ho nasucho do hrnečků a jedli lžícemi. Opravdu dobrá vzpruha. Protože jsme byli tak nabytí energií, začali jsme vtipkovat. Pro potrápení hlav Tchoříků jsem vytáhl tento hlavolam: Co musím uznat, je vytrvalost, se kterou to někteří řešili do dalšího dne. Večeři jsme snědli a odebrali se vykonat hygienu. Teda, jenom někteří. Vyprali jsme si prádlo a Jendovi nezbylo nic jiného než vyvěsit naší vlajku. Trenky na ramínku vlály vesele v okně a rozveselovaly bratry Slováky. Nejvýše Dnes nás čekal památný den. Dostaneme se na Ďumbier. U většiny z nás to byla největší hora na jakou kdy vylezli. Pak hurá z Ďumbíku na Chopek, kde jsme si v kamenné chatě dali svačinu. Pak nastala zase dlouhá cesta, tentokrát navíc ještě v mlze. Jen občas se rozjasnilo. V sedle Poľany jsme viděli dost z blízka kamzíky a další stádo o kus dál. Pak jsme zase šli v mracích na Chabenec. Pak už to bylo krátké, měli jsme spát v chatě za 70 korun. Ale to bychom nebyli my, kdyby šlo všechno rychle. Na svazích dolů k chatě byly borůvkové lány. Žádné stromy, nic, jenom spousta borůvek na zemi. Ihned jsme zalehli a hnuli se dál až po dlouhém naléhání. A tak jsme se dostali do nejzvláštnější stanice na naší cestě. Spali jsme v alupokoji, půda, se stěnami z alobalu byla opravdu "skvělá", moderní umění v horách. Chatu vedl starý notorik, proto se z chaty pro nás stala Chata u Notora. Co ale bylo fajn, že tam byly šachy. Po dlouhých dnech nedostatku přemýšlení jsem konečně uspokojil své mozkové závity. Šachy nás uchvátily, proto jsme si vyrobili i cestovní, které jsme později ještě zdokonalili. "Až to se mnou definitivně sekne" Večer byl i s muzikou v podání slovenského lidového zpěváka zpívajícího české písničky od českých populárních autorů např. od Nohavici. Slovenskou píseň si nepamatuji ani jednu. Noc byla prý ještě veselá. Na chatě zrovna vybírali v tu dobu latrínu, takže tam byli i makači, kteří byli prostě lidoví. Ráno ale zase pršelo. Pršelo vlastně celou noc, ale jak bych to mohl vědět, když jsem spal. Dali jsme si vločky v kakau a znovu energetickou bombu v podobě smíchaného cukru, kakaa a šumáku s vitamínem C. Vše jsme nasypali do hrnečku a jedli lžícemi. Fakt dobrý… Postupně pršelo čím dál tím méně a my zase vyrazili v mlze. Teď už jsme měli vlastně to nejtěžší za sebou, už jsme skoro jenom klesali. Překvapivě bylo nejtěžší stoupání na Malou Chochuli, protože se mezitím stačilo sejít o hodně níž, takže stoupání bylo dost velké. Pak jsme slezli do Hľadelského sedla, kde se opět spustil pořádný liják, ale naštěstí už jsme měli dobře nacvičenou taktiku, proto jsme zůstali relativně v suchu. Až do Donovan Nevím jestli jsem se úplně těšil, byl to takový zvláštní dobrý pocit - vědět, že už za chvíli budeš v civilizaci. Museli jsme ale ještě vystoupat na Kozí chrbát, na který se opravdu lezlo jak na kozu. Pak už přes malé kopečky dolů až do Donovan. Těsně před Donovany mne chytla zvláštní nálada, a myslím že jsem v ní nebyl sám, že domů ještě nechci a že všechno co jsem předtím měl rozdělané je méně důležité než se pořádně vychodit. Bylo to jako kdybyste jedli něco hodně dusivého, ale na konci zjistili, že to bylo hrozně dobré a že to za tu dusivost stálo. Civilizace byla na dohled, ale na dohled byla i Malá Fatra a s tímto pohledem i touha vylézt nahoru a dřít to. Bohužel nikdo nemůže mít všechno, Jenda musel vydělávat a rodiče by byli asi trochu vyjukaní, kdybychom na Slovensku zůstali ještě týden. Donovany mají krásnou autobusovou zastávku, v Čechách byste takovou našli asi jen těžko, ale autobusy u ní nestavějí. Čekali jsme od sedmi, zkoušeli jsme i stopovat, ale kdo by chtěl zastavit čtyřem lidem s batohy. Měli jet ještě dva autobusy do Ružomberoka, ale ani jeden z nich nezastavil. Co nám zbývalo, vlezli jsme do restaurace a pořádně se zasytili. Byli jsme tam až do zavíračky. Pršelo, jen se lilo a my museli někde přespat. Donovany asi prosperují, staveb k vybrání byla spousta a my ulehli do jedné z nich a prospali se. Back home Ráno nám už autobus zastavil a svezl nás až do Ružomberoka. Vlak do Prahy sice jel až v 22:10, ale my měli chuť improvizovat. Na tržišti jsme si každý koupil snídaní a svačinu na cestu. Naše skupina také dva melouny. Prostě to bylo fajn. Pak jsme jeli nejdříve do Púchova, kde jsme vytáhli a zdokonalili naše šachy. Čekat na vlak do Prahy jsme museli asi dvě hodinky. Pak jsme nasedli a jeli, jeli, a jeli zase zpátky domů.Většina pocitů se popisuje těžko a ani tyto pocity nebyly výjimka. Cestu jsme si ale náležitě užili (hlavně s kakaem :). V Praze začalo loučení. Bez Marušky jsme pak pokračovali opět metrem na autobus. Do Horažďovic už žádný nejel, jel jen do Strakonic a ten jel až za dlouho, takže jsme udělali naší oblíbenou činnost, skejsli v hospodě. Johana se potkala s sestřenicí a my si mohli v klidu dát zmrzlinu. Zmrzlina byla tedy bída. Pak zase cestovat. Nasednout do autobusu a nechat se vézt. Až do Strakonic. Tam nastalo další loučení, Lenka s námi už dál nejela. Poslední mohykáni si to pak valili autem až do Týnce, kde na nás už čekali naši odvozci. Každý příběh má svůj konec a my nemůžeme být jenom výjimeční. Možná jsem pouštěl své pocity moc volně, nicméně dost jsem zatajil, takže si o nás nedělejte obrázek. Píšu to další den a zdi mě při tom svírají a já se těším opět do divočiny. Co bude příště? Kdo ví, možná zase Tatry, nebo jiné Karpaty, nebo třeba Kanada či Island. Není to jen jít a jít. Není důležité, jak daleko dojdeme. Je důležité přijít s ně(č)(k)ím.

Čas načtení: 2022-03-29 09:08:32

Dopady války „tam nahoře”

Dmitrij Rogozin, šéf ruské státní agentury Roskosmos, je známý svým občasným velkohubým vystupováním na Twitteru. Když například Spojené státy roku 2014, po ruské invazi na Krym, zaváděly sankce proti Rusku, doporučil jim, aby „dopravovaly své astronauty na Mezinárodní vesmírnou stanici (ISS) pomocí trampolíny”. Tehdy totiž už raketoplány nelétaly (poslední byl vyřazen z provozu roku 2011) a žádný nový stroj schopný provozu s lidskou posádkou ještě USA neměly k dispozici. Takže američtí astronauti „jezdili nahoru” pouze díky ruskému Sojuzu. Samozřejmě to bylo chvástání, protože Američané tehdy platili za dopravu jednoho člověka na ISS a zpět dobrých 70 milionů dolarů a tato cenovka se postupně zvýšila až na 90 milionů dolarů; to byl příliš dobrý byznys, než aby se jej Roskosmos jen tak zbavoval, a ve srovnání s dneškem byly tehdejší sankce mírné. Létalo se tedy dále a Sojuzem se na ISS a zpátky svezla ještě řada Američanů. Dnes už USA náhradu mají, je to loď Dragon určená pro čtyři osoby. Nicméně Rogozin nedávno pohrozil temným osudem samotné Mezinárodní kosmické stanici: že prý se Rusové mohou postarat o to, aby se nekontrolovatelným způsobem zřítila zpátky na Zemi. A jelikož jsem dostal pár dotazů, jestli je něco takového možné, podíváme se na tuto Rogozinovu hrozbu důkladněji. A přidáme k ní několik dalších pozorování o budoucnosti v kosmu. Je čas řešit náhradu ISS Stručně: i když má Rogozinova hrozba reálný základ, úplně bezprostřední nebezpečí nám nehrozí. Rozebereme-li situaci podrobněji, tak ISS, nejdražší struktura světa, obíhá ve výši 400 kilometrů nad Zemí. Z hlediska nás lidí už tam panuje prakticky dokonalé vakuum, ve kterém by člověk bez skafandru nepřežil. Ale ve skutečnosti to není tak vysoko, aby tam ještě nebyly nějaké zbytky vzduchu. Sice velmi, velmi řídké, ale stejně jich je dost na to, aby tu obíhající stanici nepatrně zpomalovaly. A důsledkem toho zpomalování je, že se stanice neustále pomaličku přibližuje k Zemi. Kdyby se tenhle proces nechal jen tak běžet, ISS by se zhruba po roce někde opravdu zřítila. Kde přesně, to se dopředu ani nedá moc odhadnout. Mohla by to klidně být i obydlená oblast, včetně České republiky. A vzhledem k tomu, že ISS váží zhruba tolik, co desetivozový rychlík, samozřejmě nikdo nestojí o to, aby mu spadla na hlavu. Ani po kouskách ne. (Původně celistvý objekt by se při vstupu do atmosféry stoprocentně roztrhal na kusy odporem vzduchu.) Aby tenhle problém nenastal, „popotahuje se” celá stanice co chvíli zase trochu o něco výš, asi jako když si člověk popotahuje padající kalhoty. K tomu se používají právě ruské lodi, dočasně připojené ke stanici. Rusové by tedy teoreticky mohli svoji hrozbu splnit i prostou pasivitou: odletět a už se nevrátit, a řešte si to sami. To je to, čím hrozí Rogozin i za cenu ztráty vlastní ruské investice, protože Rusko se na stavbě ISS významně podílelo. Nicméně, jak už řečeno, ten proces orbitálního poklesu by nějakou dobu trval, odhadem jeden rok. Za tu dobu by ostatní země mohly improvizovat, například se pokusit o to, „popotáhnout” stanici pomocí čtyř nákladních lodí Cygnus a Dragon. Ty jsou sice podstatně slabší než Sojuzy, ale kdyby se od stanice oddělila její ruská část, patrně by to stačilo. Druhá možnost zní drasticky, ale zas tak drastická ve skutečnosti není: celou stanici obětovat a navést ji cíleně do oceánu, kde její zřícení nikoho neohrozí. Ona už vlastně ani neměla být v provozu, její původní životnost se počítala na 15 let. V současné době se konec činnosti ISS odhaduje na rok 2030, ale prodlužovat to nejspíše nepůjde a ani teď si v NASA nejsou úplně jisti, zda stanice do roku 2030 vůbec vydrží; poslední analýza prý hovořila o roku 2028. Celá struktura totiž stárne. Vesmírné prostředí je k ní nemilosrdné. Při svém oběhu kolem Země zažívá stanice ohromné kolísání teplot – na denní straně se její povrch rozpálí až na 120 stupňů, kdežto ve stínu Země panuje stejně silný mráz. K tomu připočtěte radiaci, vakuum, přirozené stárnutí takových materiálů, jako jsou gumová těsnění. Počítačové vybavení z 90. let mezitím také zastaralo. Od určité chvíle už takto zestárlá ISS nemusí být úplně bezpečná pro lidské posádky. Pozvolné „odcházení” jejích životně důležitých systémů je v podstatě jistotou. Nikdo přesně neví, kdy bude hranice únosného rizika překročena, ale jelikož o smrt svých astronautů žádná země nestojí, veškerá rozhodnutí budou činěna konzervativně. Což znamená, že je nejvyšší čas začít řešit její náhradu. O čemž se hovořilo už nějakou dobu před válkou. Rusové přestávají být významnými hráči No dobrá, to je ISS, jejíž osud se teď může vyvíjet různými směry. Co další následky, které plynou z roztržení stávajících vztahů mezi Roskosmosem a západními státy? Na trhu s komerčními lety do vesmíru, což znamená vypouštění satelitů, ztráceli Rusové podíl už předtím. Zhruba do roku 2013 byli významnými hráči, pak je ale dohnala a předehnala hlavně americká společnost SpaceX, jejímž raketám Falcon 9 nejsou Sojuzy schopné cenově konkurovat. Sojuz dokáže startovat za daleko horšího počasí než Falcon 9, ale to je spíš otázka trpělivosti. Jedinou skutečně vážnou nevýhodou Falconu 9 je omezená velikost satelitů, které lze s jeho pomocí vynášet. Samotná raketa je totiž „tenká jako tužka”, aby bylo možno ji převážet po dálnici. A to znamená, že se i s tahačem musí vejít pod dálniční mosty. Tím je ovšem její průměr omezen na 3,5 metru a na takto tenkou raketu nemůžete nasadit příliš široký náklad. Jednou z firem, která teď přechází od Roskosmosu ke SpaceX, je londýnský OneWeb, což je vlastně konkurent; OneWeb totiž buduje kosmický internet, podobný projektu Starlink. Nicméně společnost SpaceX se přesto rozhodla konkurenční satelity vynášet. Asi nejde jenom o altruismus. Firma SpaceX už dorostla do takových rozměrů, že jednoho dne by se o ni mohly začít zajímat antitrustové úřady, a vlídné chování ke konkurenci jí v takovém případě může pomoci. Každý problém je příležitost O jednu věc určitě svět kosmické techniky přijde, a to je využití ruských raketových motorů RD-180 na amerických raketách. Tato kombinace fungovala dobře po řadu let. Američané měli v plánu postupně nahradit ruské motory svými, konkrétně modelem BE-4 od Bezosovy firmy Blue Origin. Jenže vývoj motorů BE-4 má několikaleté zpoždění a zatím není úplně jasné, kdy a zda vůbec budou k dispozici. Tím se zdržuje i celý projekt nové rakety jménem Vulcan, která by jinak už nejspíš létala. (Firma Blue Origin je vůbec zajímavým příkladem toho, že za peníze nekoupíte všechno. Ačkoliv existuje už od roku 2000 a finančně ji zaštiťuje nejbohatší člověk světa, její technické výsledky za téměř čtvrt století nejsou nic moc. Na rozdíl od Muska má Bezos velký problém s tím, sehnat a udržet si ve firmě mladé inženýrské talenty.) Mezinárodní spolupráce ve vesmíru určitě touto válkou značně utrpěla. Na druhou stranu, každý problém je zároveň příležitost. Soukromé kosmické firmy – nejen ty americké – teď budou mít možnost předvést, co v nich vězí, a s čím novým dokážou přijít na trh.

Čas načtení: 2020-06-13 08:18:44

Jak poznat hudební nálady? Poradí Marek Eben v nových dílech televizního cyklu Zkoušky orchestru

Marek Eben se vrací na obrazovky ČT art s edukativním cyklem Zkouška orchestru. V pondělí 15. června od 20 hodin představí za pomoci dirigenta Jiřího Rožně Orchestr plný lidí, o týden později se ve stejný čas v díle nazvaném Brány do hudby diváci seznámí se základními hudebními náladami. „Improvizovat před plným Rudolfinem, to je trochu adrenalinový sport, těžko se dá odhadnout, co bude fungovat a co ne. A protože potřebujete autentickou reakci orchestru České filharmonie, nemůžete to moc zkoušet, nejlépe vůbec ne,“ popisuje moderátor Marek Eben. V novém premiérovém díle cyklu je pozornost upřena na samotný orchestr, plný zajímavých muzikantských osobností. „Když poznáte hráče v orchestru blíže, zjistíte, že vás koncert začne ještě mnohem víc bavit, protože se z těch muzikantů stanou vlastně vaši známí. Mně by se třeba líbilo, kdyby během přenosu symfonického koncertu při detailu hudebníka, kterého kamera zabírá, byl dole titulek s jeho jménem. Když jsem tenhle program dělal poprvé, znal jsem z orchestru hlavně své spolužáky z konzervatoře, ale s každým ročníkem se mezi nimi cítím víc doma a jsem jim moc vděčný za to, že mě tak vlídně adoptovali,“ doplňuje Marek Eben. Do čela hudebního tělesa se postavil mladý dirigent Jiří Rožeň, kterého si do minulého dílu pozval ještě sám šéfdirigent Bělohlávek. Druhý díl, a tedy druhé premiérové pokračování Zkoušky orchestru dostalo název Brány do hudby podle konceptu dirigenta Petra Altrichtera. Má za cíl seznámit posluchače se základními hudebními náladami jako radost, smutek, mystika a zlo. Diváci se dozví například to, jakých pozoruhodností a chyb se dopouštěl Antonín Dvořák ve svých partiturách i jakou z jeho skladeb hráli vězni v Terezíně během II. světové války. Na programu je také hudba belgického skladatele Césara Francka, jehož Symfonie d moll patří mezi nejzajímavější skladby vrcholného romantismu. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-05-05 21:49:41

Záchranný vor kultury plaval po Vltavě

Na Vltavě v pražských Holešovicích bylo možné 5. května spatřit Záchranný vor kultury. Šlo o další z akcí projektu Kulturu nezastavíš souboru Cirk La Putyka. Vystoupení mohli pozorovat lidé z oken domů přiléhajících k řece. Projekt Kulturu nezastavíš vznikl v reakci na podmínky karantény. „Diváci nemohou za námi a my hledáme cestu k nim. Hledáme způsob, jak z oken a balkonů vytvořit ta nejbezpečnější hlediště a současně zabránit shromažďování, protože tím bychom porušili vládní nařízení. Východiskem je mobilní kulturní stánek s akrobaty, hudebníky či tanečníky, který zastavuje tam, kde lze vystoupení sledovat „izolovaně“. Ve dvorech, na hřištích a tak. I technicky to zvládáme dobře. Češi vynikají schopností improvizovat a vybudovat z mála velké věci. Samozřejmě přitom hrají roli naše několikaleté zkušenosti a sehranost celého týmu,“ řekl Literárním novinám principál souboru Rosťa Novák mladší. Herci, akrobaté, tanečníci a muzikanti objíždějí celou republiku. „Vyjeli jsme mimo Prahu na sever, na jih, na východ a na západ a hráli jsme v malinkatých vesničkách třeba pro jednoho diváka, pro 20 diváků. Někde hrajeme za jídlo, někde hrajeme jenom pro dobrý pocit toho, že děláme to, co nejlíp umíme...“ popsal Rosťa Novák činnost souboru v rozhovoru pro DVTV. „Za jeden den jsme uspořádali dokonce 20 minikoncertů, 20 akcí. Dřív se to konalo úterý a čtvrtek, teď už se tu koná vlastně skoro každý den a předáváme tuhle tu štafetu dál, takže nejenom v Praze. Už jsme zaregistrovali aktivity v Rychnově nad Kněžnou, v Ostravě, v Brně, ale rozjíždíme tyhle ty aktivity i v zahraničí, takže teď máme styčnou osobu, která tuhle tu myšlenku bude předávat dál v Montrealu a bude se to jmenovat Culture Never Stop.“ {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-02-25 11:40:17

Volby morového roku

V Americe je volební rok. Co s ním udělá případná epidemie? Krátké zamyšlení „co by kdyby“. Epidemie koronaviru se nám rozlezla do Jižní Koreje, Íránu a Itálie. Může se stát, že zasáhne i další země, se všemi průvodními efekty: zavřená města, přeplněné nemocnice a strach mezi obyvatelstvem. O přiměřenosti toho strachu je těžké říct něco konkrétního. Ale všiml jsem si, že „chřipkařů“, kteří neustále srovnávají vývoj s běžnou chřipkou, poslední dobou v diskusích poněkud ubylo. (Pokud byste stáli o kritické srovnání závažnosti chřipky a koronaviru, zde je máte.) Zajímavá otázka: jaké efekty to bude mít na světovou politiku? Čistě spekulativní příspěvek do debaty… Ještě, než se pustíme do USA, krátká zastávka v Číně. Současný prezident Si už si deset let buduje osobní moc a předělává stranickou oligarchii na autokracii, v jejímž čele stojí jen jeden člověk vládnoucí skutečnou mocí, ne nějaký tým šedivých aparátčíků. Epidemie mu v tomhle směru vpadla do zad a učinila jeho postavení podstatně méně jistým, než bylo ještě před třemi měsíci. Kromě nezanedbatelných škod na ekonomice a celkovém image země ve světě je tu ještě jedna čínská kulturní zvláštnost, které se říká mandát nebes. Zhruba řečeno, když vládcové Číny příliš zparchantí a začnou se chovat moc svévolně, přijde série neštěstí, která sděluje čínskému lidu, že Nebesa již neschvalují jejich vládnutí a že je potřeba nahoře někoho vyměnit. (Nepřekvapivě si to vymysleli jedni vítězové poté, co svrhli svoje předchůdce.) A tisíciletých čínských kulturních tradic se nedokázal zbavit ani Mao. Jsou zakořeněné příliš hluboce, než aby je šlo z lidí úplně dostat, a v momentě krize vždycky trochu vystrčí růžky. Mandát nebes je sice na jedné straně naprostá pověra, ale na druhé straně může mít docela užitečné praktické efekty. Každá dynastie či systém mají sklon k tomu, pozvolna propadnout rozežranosti, megalomanii či naprosté lenosti. Tenhle myšlenkový koncept dává jejich poddaným důvod je ve vhodný moment shodit a pociťovat přitom při své rebelii nadpřirozené požehnání. Je to taky recept na chaos, ale možná jsou občasné záchvaty chaosu lepší než úplná stagnace. Jedním z klasických projevů nepřízně nebes je velká epidemie a Si teď možná bude muset trochu manévrovat, aby nebyl vyměněn. Ti jeho straničtí soudruzi sice třeba sami nevěří v mandát nebes, ale nejspíš věří v univerzální princip „kdo s koho“. Toto by mohla být dobrá příležitost, jak se zbavit příliš dominantního lídra, a ještě navíc se souhlasem obyvatelstva. Pojďme k Americe, o níž vlastně byl titulek. 2020 je volební rok a případná epidemie na něj může mít značné efekty, i kdyby jejích obětí bylo relativně málo. Začněme tím, že kandidáti jsou poněkud staří. Současný prezident Trump bude mít v den konání voleb 74 let. Jeho hlavní konkurenti Sanders a Biden jsou na tom srovnatelně: v den voleb jim bude 79 a 77 let. Pokud by jeden z nich vyhrál demokratickou nominaci, bylo by to vůbec poprvé v dějinách USA, kdy by součet věků obou hlavních kandidátů překročil číslo 150. Stárnutí populace je reálný jev nejen v Evropě a nepsaný zvyk, že kolem pětašedesátky už člověk pomalu předává veslo mladší generaci, se nám poněkud vytratil. U takto starých kandidátů je vždycky otázkou, jak jsou na tom se zdravím. Trump zatím na svůj věk moc nevypadá a pokud víme, je vcelku zdráv. Bernie Sanders už tu blížící se osmdesátku nezapře a prodělal loni menší infarkt, na což někteří jeho odpůrci v rámci demokratické strany upozorňují. Těžko říct, jak bude případně zvládat celostátní předvolební kampaň, při které i mladší a energičtější politici sotva spí a „padají na hubu“. Tahle otázka se řešila už v momentě, kdy se na mezinárodní pandemické scéně nic nedělo. Představa, že vetchý prezident skončí někdy v polovině svého mandátu v podobném položivém stavu, v jakém strávil posledních několik let své existence izraelský premiér Ariel Šaron, není úplně přitažlivá. Systém by to samozřejmě zvládnul, od toho jsou viceprezidenti a další ústavní činitelé. Ale jako argument při výběru kandidáta to má určitou váhu, i když to Bernieho zastánci neradi slyší. No, a teď tedy přejděme k té „epidemické hypotéze“. Dejme tomu, že někdy v dubnu nastane v USA situace srovnatelná aspoň s Itálií, čili některá města zavřená v karanténě, pár tisíc případů (přepočteno podle velikosti populace) atd. Co se stane? Drtivá většina úmrtí na koronavirus je ve věkové kategorii nad 60 let, do které spadají i samotní kandidáti. Ti se přitom nemůžou zavřít někde v izolovaném hradě a odtamtud vysílat sterilní depeše, ale musejí chodit mezi lidi, tudíž se vystavovat riziku infekce s možnými těžkými následky. Ale v nebezpečí jsou samozřejmě i ti jejich voliči. Silnou stránkou Trumpovy kampaně roku 2016 byla veřejná shromáždění, však tu o tom vyšel nedávno jeden článek, který následně tak podráždil exministra Pilipa. Ale co když budou taková shromáždění z hygienických důvodů nemožná, nebo třeba možná budou, ale voliči se tam stejně budou bát chodit? Pak je tu otázka ekonomiky, jejímž růstem a silou se stávající prezident rád zaštiťuje. Ekonomicky bude koronavirus znamenat nepochybně i v USA nějaký ten zoubek v růstové křivce, dost možná i pořádný zub. Na druhou stranu, USA nemají ve své národní kultuře žádný koncept mandátu nebes a obyvatelstvo uprostřed pandemie možná dá přednost kontinuitě, aby nevystavovalo svoji zemi ještě dodatečné zátěži v podobě výměny politické špičky. A změna od Trumpa k Sandersovi by byla pro Ameriku hodně velkou zátěží. Málokdy proti sobě stáli tak ideologicky odlišní kandidáti, jejichž koncept budoucích USA vypadá úplně jinak. Co v samotný den voleb? Pokud by problém trval, je možné, že někteří voliči raději zůstanou doma, aby se vyhnuli kontaktu s ostatními lidmi. Tím by se klasická mapa „swing states“, ve kterých jsou poměry mezi demokraty a republikány vyrovnané, mohla dost změnit. Zejména, pokud by více infekce bylo ve městech než na venkově. Většina amerických států umožňuje hlasování poštou, které by asi v tomto případě přilákalo více voličů než dosud. Jenže zároveň žijeme v paranoidní době, kdy se každý bojí manipulace s volebními lístky. Sága rakouských prezidentských voleb, ve kterých právě poštovní hlasy převážily výsledek od Hofera k Bellenovi a které se následně opakovaly poté, co je soud zrušil, by se v takovém případě mohla zopakovat v podstatně větším měřítku za oceánem. Suma sumárum: případná epidemie v USA by byla pořádným, tlustým, červeným tahem přes všechny dosavadní strategické úvahy republikánů i demokratů. Museli by improvizovat od A až do Z. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2019-10-15 08:32:46

Bratři v tricku: Sehranost je na nás po deseti letech vidět

Výrazná dvojice české novocirkusové scény Bratři v tricku se letos ohlíží za deseti lety své spolupráce. Oba umělci, Adam Jarchovský a Václav Jelínek, jsou skvělými žongléry, anebo přesněji manipulátory s předměty a mistry sebeironie. Improvizují pohotově a ovládají zákony pouličního divadla. Na první pohled jde o dva rozdílné muže, které vzhledově spojuje snad jen knírek, ale z jejich jevištní souhry čiší radostná vzájemnost. 20. října si připomenou mezníky své společné tvorby ve speciálu Sezóna X na holešovických Jatkách 78.    Odkud vzešel název Bratři v tricku?  Václav Jelínek (VJ): Název jsem vnesl já, měl jsem ho v hlavě už jako náctiletý. Ale kdybych mohl za těch deset let něco změnit, byl by to název.  Adam Jarchovský (AJ): Náš název je sice hezky dětsky naivní, ale i rozporuplný, svádí k příliš mnoha podobám. Možná bychom mohli založit muzeum komolení. Už nás pojmenovali např. jako Bratři v tričku nebo v triku, Bratři s kníry. Pro zahraniční pořadatele jsme často nepřeložitelní, to jsme Bratri von tricku... A dokonce jsme od mladých z Cink Cink Cirku zaslechli, že jak stárneme, že bychom se měli přejmenovat na „Strýčky s tríčky“.    Kdy jste poprvé zkusili žonglovat? AJ: Já chtěl jezdit na trikovém kole. Ale bylo drahé, tak jsem si musel koupit flowerstick. Nebýt toho, tak jsem mohl dnes jezdit výborně na kole.  VJ: Já začal ve Francii, když jsem tehdy s mámou jel k její kamarádce do Paříže a společně jsme se jeli podívat na festival pouličního divadla Aurillac. Mně bylo asi dvanáct a poprvé jsem viděl chůdaře, žongléry, pouličárnu všeho druhu. A tak jsem si tam koupil tři hakisaky a naučil se žonglovat v Paříži na dvorečku.    Co vás motivovalo vytrvat?  AJ: Chtěl jsem fakt něco umět, být v něčem lepší než ostatní.  VJ: A tehdy to bylo snadné, všechno bylo nové.  AJ: Stačilo, když flowerstick, který skoro nikdo neznal, čouhal z batohu a probouzelo to zvědavost. Už jenom to, že jsi vzal špulku a vyhodil, bylo něco jako „wow“, a přitom stačilo umět pár triků. Nebyl ještě YouTube a scházeli jsme se a „špulili“ v parku na lidi a byli hustý. Žonglování nebo manipulace byly u mě ventil přebytečné energie. Úplně mě to pohltilo na dlouhé roky. VJ: Na gymnáziu jsem házel každou přestávku, nebo nad postelí jsem žongloval s míčky. Jezdil jsem do Prahy na srazy, abych ulovil nové triky. Postupně, co bylo dosažitelné, jsem totiž už uměl.    Kdy se k vášni žonglování připojila touha tvořit a manipulovat s rozmanitými předměty? VJ: Už s naším prvním představením jsme začali házet s předměty. AJ: Jedna z obecných definic žonglování je objektová manipulace. Z hlediska performance je asi vděčnější házet čímkoliv jiným než s míčky nebo kuželkami, ale já se tomu zpočátku bránil. Zatímco Vaškovi to bylo jasné mnohem dříve.  VJ: Než jsem nastoupil na DAMU, žongloval jsem neustále. Při studiu jsem se věnoval hlavně divadlu. Sice jsem trénoval, ale nijak jsem žonglování s divadlem nepropojoval. A když jsem po škole neměl do čeho „píchnout“, vrátil jsem se k tomu a potkal Adama. Pak nás namotivovala Šárka Maršíková (pozn.: ředitelka Cirqueonu), abychom vytvořili něco jiného než „hopsalala kuželka“ pro tehdy vznikající festival nového cirkusu v Trutnově, a tak vznikli Malíři.  AJ: U Malířů jsme zjistili, že nás baví žonglovat se štětkami, tyčemi, ale zároveň jsme nezatratili míčky.  {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Nejenže výborně žonglujete, ale vaše čísla nepostrádají vtip, herecký výraz a nadhled. Jaké jsou další ingredience, po kterých metaforicky řečeno „voní“ a „chutnají“ Bratři v tricku?  VJ a AJ: Podle toho, zda si vypereme kostýmy… to byl vtip. Jsme to asi my dva, a ne to, čím a jak žonglujeme. Naše podivné osobnosti. Sebeironie. Vlídný humor. A sehranost, která je na nás po deseti letech vidět. Za námi jsou stovky, určitě tisíce hodin v autě, na zkušebně... Nejlépe je to vidět právě na představení Malíři. V nich jsou dvě improvizovaná čísla, vyplněná komunikací s diváky a mezi sebou. A zatímco před osmi lety tyto improvizace vyzněly většinou jako „jalová blbost“, dneska, když to vyjde, tak to umíme udělat jako skvělou show.    Když si připomeneme jednu inscenaci po druhé, co vám každý jednotlivý titul přinesl?  VJ: Díky Malířům jsme si upřesnili, že nechceme jít cestou eventových žonglérů, ale zkusili jsme žonglovat s malířskými štětkami. Naučili jsme se spolu improvizovat, vnímat se navzájem a rozumět si před lidmi.  AJ: Plovárna nám přinesla první režisérku – Veroniku Poldauf Riedlbauchovou a též první ženu akrobatku v souboru, první divadlo – divadelní přesah v novém cirkusu. Příběh, smysl. A kníry!  VJ: Ve své době byla Plovárna zásadní, tehdy se nám dokonce říkalo „La Putyka pro chudé“. První velký úspěch. A z toho vzešla spolupráce s profesionální produkcí.  AJ: U Prasečího cirkusu jsme si uvědomili potenciál pouličního divadla. Původně jsme chtěli cirkus hraček, tak jsme nakoupili pejsky, plyšáky. Ale pak se téma zúžilo na prasátka a zakotvili jsme u estetiky kýče.  VJ: Cílem bylo mít scénografii, se kterou opanujeme prostor a po skončení s ní zase odejdeme. VJ: Funus nás naučil to, že pokud chceme něco dělat, tak to musíme chtít dělat.  AJ: Spousta hlav, spousta názorů. Bylo nás opravdu hodně.  VJ: U Běžkařské odysey jsem přišel s nápadem, abychom jezdili na běžkách po náměstích.  AJ: Najednou jsme měli spoustu nápadů, chtěli jsme být „hudebně sexy“…, ale naučili jsme se škrtat tak, aby všechny výstupy byly poplatné celku. To bylo tady poprvé.  VJ: A ve spolupráci s Tomsou Legierskim se nám podařilo vystavět oblouk pouličního představení, které bychom i my sami chtěli vidět! Naučili jsme se být efektivní i efektní, technika ustoupila dramaturgii, smyslu. A zůstala tam v mnohem čitelnější neinvazivní podobě. Většina z pohybů, které děláme, jsou sice „wow“, ale nejsou nedostižné. Bylo pro nás najednou důležité, aby si divák řekl: „To možná dokážu, to bych mohl taky….“  VJ: U Lovu zase prvně došlo ke spolupráci dvou souborů a od začátku byla naším společným jmenovatelem sebeironie. Měli jsme k sobě blízko i lidsky, byla radost „lovit“ Lov.  {/mprestriction}  Bratři v tricku jsou stálice české novocirkusové scény. Jejich repertoár za deset let nepoznal derniéru. Společně vytvořili pouliční performance pod názvy Malíři, Prasečí cirkus, Běžkařská odysea a inscenace Plovárna, Funus a Lov. Mistři situační komiky a jemně peprného humoru jsou téměř neustále na cestách, poslední dobou nejčastěji buď „na lovu“, nebo „na běžkách“. Procestovali desítky zemí, stovky míst, viděly je tisíce diváků. Najezdili desítky tisíc kilometrů, nejen aby odehráli představení nebo pobavili, ale aby také učili nebo cirkusem pomáhali. Je jim blízký sociální cirkus, žonglování a objektová manipulace coby komunikace napříč jazyky, národy, prostředím i kulturou. Razí svět bez bariér, ve kterém nesmí chybět humor a spolupráce.   Autorka je divadelní publicistka. 

Čas načtení: 2024-03-14 12:24:00

Stoličky ve tvaru přesýpacích hodin nebo špulek poslouží jako odkládací stolky i taburety

Drobný nábytek se zdá být v menších interiérech celkem nadbytečný, ale jen do chvíle, kdy potřebujeme improvizovat. Stoličky poslouží coby konferenční stolek, podnožka nebo provizorní sedací nábytek ve chvíli, kdy dorazí početnější návštěva, než jsme počítali.

Čas načtení: 2024-03-19 14:30:00

Rusy děsí zemědělský dron Baba Jaga. Vylepšená zbraň Ukrajinců slouží i jako mateřská loď pro sebevražedné stroje

Ukrajinský nedostatek munice se na frontě projevuje i tím, že vojáci musejí stále více improvizovat. Jedním z příkladů je původně zemědělský dron. Dnes má přezdívku Baba Jaga a Ukrajinci jej používají jako jeden z efektivních prostředků k úderům v ruském týlu.

Čas načtení: 2024-03-21 08:00:01

Obávaný kat Pohlreich je zpátky. S Pagáčovou zhodnotí, zda Češi vůbec umí grilovat

Pokud vás láká letní atmosféra, ambiciózní dvojice soutěžících a boj o nejlepší grilovačku, bude vás pořad Česko na grilu bavit. Oblíbený kuchař Zdeněk Pohlreich totiž tentokrát nevyráží do českých restaurací, aby se podíval, jak to tam doopravdy funguje. Bude hodnotit jídla, která mu deset soutěžních dvojic připraví během deseti dílů. Náročné úkoly, které budou muset splnit v časovém limitu, přitom velmi nápadně připomínají konkurenčního MasterChefa, který skončil nedávno. Teprve se však ukáže, který z pořadů si nakonec získá srdce diváků! Hvězda seriálu Ulice v slzách. Linda Rybová může přijít o všechno, už asi stačí jen málo Číst více Můj muž je lepší kuchař, říká Pagáčová Do role moderátorky obsadila Prima Patricii Pagáčovou s Tomášem Zástěrou. Právě sexy blondýnka přitom na rovinu přiznává, že zas taková kuchařka není. „Můj muž je lepší kuchař než já. Víc ho to baví a umí vařit podle fantazie, což já nedokážu. Vždycky jsem si myslela, že to s věkem přijde, ale je mi třicet pět a pořád se nic neděje. Takže si myslím, že to je spíš tím, jaký jste typ. A já jsem zkrátka typ, který recept nevymyslí a improvizovat neumí. Proto v naší kuchyni vládne muž,“ řekla na rovinu nová moderátorka, které by nejedna žena mohla závidět. Podobně to má i Zástěra. „Vařím jen občasně. Do restaurací chodíme také občasně. Jinak se v kuchyni otáčí hlavně přítelkyně. Navíc vaří výborně, tudíž já se držím od kuchyně dál a nechávám lidi, kteří to opravdu umí, aby vynikali,“ přiznal bývalý účastník drsné soutěže Survivor, kterého někteří znají také jako moderátora z Evropy 2. Zkušeností za mikrofonem má tak možná přece jen o něco víc než jeho kolegyně, a tak jí bude během vypjatých situací oporou. Vládnou v zákulisí Všechnopárty neshody? Členové štábu odcházeli kvůli Šípovi Číst více Šéfkuchař Svatek vidí české nedostatky Není náhoda, že Prima nasadí pořad od této soboty. Grilování je oblíbená jarní i letní aktivita takřka všech Čechů, a tak nebudou chybět ty nejlahodnější recepty. Stranou nezůstane ani šéfkuchař Martin Svatek, který má o gastronomii v Čechách jasné mínění: „Češi dělají velkou chybu, že začnou dělat maso a pak teprve přílohy a omáčky a pak začnou shánět strávníky. Když se griluje, tak mají všichni čekat na maso, a ne maso na strávníky.“ Zdeněk Pohlreich pak zase přiznává, že českou lásku ke grilování sice nikdy nepochopí, ale pravdou je, že na grilu se dá dělat všechno. Právě on je pravděpodobně tím největším lákadlem pořadu. V gastronomii má své dobré jméno, jeho názor má váhu a leckdy se ho soutěžící bojí. Tentokrát se pečlivě připravuje na Dannyho a Danielu, Martina a Jirku, Davida a Vieru, Prikyho a Lucku, Dominiku a Denisu, Radka a Nikolu, Dona a Michala, Jeanu a Ritu, Janu a Romana, Helenu a Rada. Jak se podle Pohlreicha česká gastronomie za posledních deset let posunula? „Největší změny jsou v tom, že máme všeho čím dál tím míň. Máme čím dál míň lidí, čím dál míň zboží, čím dál dražší zboží. Myslím si, že to pro obor gastronomie rozhodně není jednoduchá doba, ale zase na druhou stranu je třeba vidět, že úroveň stoupá zásadně. První věci, o kterých jsem mluvil, celou gastroscénu spíš jenom zpomalují, takže ve finále je to dobré,“ dodává pověstný šéf, který si nebude brát servítky ani teď! Zdroj: redakce, FTV Prima, prima+ KAM DÁL: Kaňoková ze Zlaté labutě přiznala, že kvůli bývalému partnerovi byla málem bez práce.

Čas načtení: 2024-03-27 13:20:00

Kabongo „rozmrzl“, Ševčík se vyplatil. Kouč: První krůček. Co je s Karabcem?

Při práci s tímto výběrem musí trenér Jan Suchopárek (54) hodně improvizovat. Staví hráče na jiné pozice, než jsou zvyklí ze svých klubů, hraje si s rozestavením, zkouší nováčky. Musí, neboť současná jednadvacítka má personální nouzi. Přesto zůstala po přesvědčivém kvalifikačním triumfu nad Islandem (4:1) ve hře o průnik na příští mistrovství Evropy na Slovensku. „Tohle je jen první krůček. Musíme jich udělat nejmíň šest, sedm,“ uvedl kouč reprezentace U21 po utkání v Hradci Králové.

Čas načtení: 2024-05-03 16:00:01

Vypočítavý mnich Rasputin: Přežil otravu i střelné rány, v řece se ještě měl hýbat

Rasputin měl vskutku nevšední život. Narodil se v roce 1869, brzy přišel o své dva sourozence, stejně jako o matku. Rodina byla chudá a mladý Grigorij musel sám hospodařit se svým otcem, do školy nechodil, neuměl číst ani psát, jak uvádí server biography.com, gramotným se stal až v dospělém věku. Alkohol, ženy, krádež koní V 18 letech se oženil s dívkou z vedlejší vesnice, nicméně manželství šťastné nebylo, nejen kvůli pravidelným Rasputinovým záletům, ale rovněž nezřízeným alkoholovým dýchánkům. I když ruský mužik nebyl zrovna žádným krasavcem ze žurnálu, ženy mu podléhaly, protože prý měl v sobě něco mystického, uhrančivého, co se dá jen těžko popsat. Mladík se všelijak potloukal a k jeho oblíbeným kratochvílím patřily i krádeže koní. Nicméně později výstřední Rasputin začal věřit v Boha a cesty osudu jej dovedly k carské rodině. Seriálový Rapl. Bývalý bodyguard Hynek Čermák se těší na stáří s kočkou v klíně a dýmkou v ústech Číst více Přítelem carské rodiny Na začátku 20. století přišel Rasputin do Petrohradu, později navázal kontakt s carem Mikulášem II. a také jeho ženou Alexandrou Fjodorovnou. Údajně měl být jejím milencem, jak uvádí web history.com, nicméně to se nikdy nepodařilo spolehlivě dokázat. Pravdou je, že carevna byla zbožnou a velmi cudnou ženou, a i když její intimní vztah s Rasputinem nelze samozřejmě vyloučit, spíše je pravděpodobnější, že zůstala nadále věrná svému manželovi. Lísání se do přízně carské rodiny bychom mohli označit jako osudové. I z toho důvodu, že Rasputin se prezentoval nejen jako mystik, zbožný muž, ale také jako léčitel. Carská rodina v té době měla starosti se synem Alexejem Nikolajevičem, který trpěl hemofilií, což znamenalo, že sebemenší poranění způsobovalo nekontrolované krvácení. Rasputin měl údajně při jedné z mnoha zdravotních příhod krvácení malého chlapce svými schopnostmi zastavit. Spiklenci připravují smrtící plán Na každý pád požíval samozvaný léčitel a okultista podpory carské rodiny, které zneužíval. Rasputina si carská rodina v nadsázce řečeno vydržovala a nedala na něj dopustit. Tento dozajista vypočítavý muž, který v mládí kradl koně a nezřízeně pil, si sotva mohl představit, že jej budou hájit nejvyšší ruské politické kruhy, a to i přes Rasputinovo mnohdy skandální a nevybíravé chování. První světová válka: Mohla za vyhlášení tohoto krvavého konfliktu chyba řidiče? Číst více Právě proto tolik vadil ruské konzervativní skupině v čele s Vladimirem Puriškevičem, Dmitrijem Pavlovičem, knížetem Felixem Jusupovem a jinými, které doslova popouzelo Rasputinovo chování. Proto se jej rozhodli zbavit jednou provždy, aby ochránili carskou rodinu před vlivem, který považovali za neblahý a v delší časové perspektivě možná fatální pro ruskou politiku, do níž carovi Rasputin rovněž promlouval. Web Britannica napsal, že i předtím proběhly určité pokusy o likvidaci Rasputina, nicméně toto spiknutí se jevilo nejpromyšleněji. „Nesmrtelný“ Rasputin Skupina vymyslela důmyslný plán, který počítal s tím, že mystika otráví. Pod záminkou, že se v Jusupově paláci odehraje oslava, kde poteče alkohol proudem a nebude nouze ani o koláče a další pochutiny, byl Rasputin vlákán v noci 29. prosince 1916 do bezvýchodné pasti. Spiklenci otrávili nejen víno, ale i koláče a domnívali se, že na usmrcení nenáviděného muže to bude stačit. Jenže se zmýlili. Rasputin požil víno i koláče, jenže jed na něho nepůsobil, jako alkoholik měl totiž nižší kyselost žaludku.   Carevna Kateřina Veliká měla celé zástupy milenců: Za noci s panovnicí dostávali paláce, hodnosti i celé vesnice Číst více Překvapení vrazi tak museli improvizovat. Střelili Rasputina do hlavy, břicha a zad. Ten se zhroutil na zem a vypadalo to, že je mrtev. Jenže zakrátko vstal a pokusil se před šokovaným Jusupovem a jeho komplici z paláce uprchnout. Byl zasypán dalšími kulkami a bit současně holí. Rasputin znovu klesl k zemi a atentátníci se domnívali, že už je definitivně hotovo. Ale opět nebylo. I když jej hodili do řeky Něvy, těžce zraněný muž stále žil a pokoušel se z řeky dostat ven. V řece se měl nakonec utopit. Nicméně web Britannica takovou verzi vylučuje, podle něj pitva prokázala, že Rasputin měl být zastřelen z bezprostřední blízkosti. Tudíž v řece už musel být mrtvý. Tak jako tak došel spiklenecký plán svého naplnění. Rasputinova smrt předznamenala zkázu Mystikovo tělo bylo nalezeno o několik dní později. Hlavní spiklenci Jusupov, Pavlovič a další byli ze země vypuzeni. Konzervativní carské kruhy si mohly oddechnout, protože Rasputin již nemohl dál ovlivňovat Mikuláše II. a jeho rodinu. Nicméně smrt výstředního mnicha jako by předznamenala budoucí ruskou politickou a hospodářskou zkázu v první světové válce a následné události, které vyvrcholily říjnovou revolucí a rozvratem, o nějž se postarali noví ruští vládci, bolševici. Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Rus udal vlastní dívku nepříteli. Osmnáctiletá Zoja skončila na šibenici.

Čas načtení: 2024-05-21 20:00:00

Hrát divadlo je pro mě pořád i po těch letech docela nervák, říká Jiří Dvořák

Po osmi letech nazkoušel v divadle novou hru. „Musel jsem zase nastartovat dlouhodobou paměť, což bylo bolestné,“ říká herec Jiří Dvořák. Prohlašuje také, že je pořád stejný trémista. „Neumím bryskně improvizovat, takže i když texty nezapomínám, občas zažívám na jevišti horké chvilky,“ dodává.

Čas načtení: 2024-07-04 09:33:19

Neskutečný kousek francouzského cyklisty. Ve spurtu přeskočil ležícího soupeře

Ve spurtech, které dosahují rychlostí kolem 70 kilometrů v hodině, je občas potřeba umět rychle reagovat a improvizovat. Tuhle schopnost v hromadném finiši 5. etapy Tour de France dokonale ukázal domácí cyklista Axel Zingle. Těsně před ním totiž spadl jeden z favoritů Mads Pedersen, on se mu však vyhnul tím jediným možným způsobem. Na kole ho ekvilibristicky přeskočil.

Čas načtení: 2024-08-05 12:30:00

Moderátorka Terezie Tománková: Hasí problém za problémem

Tohle léto se musela naučit improvizovat. Nejdřív ji proškolil kolaps s kufry na pražském letišti, teď zase Terezie Tománková (46) musela operativně zaskočit za zraněného kolegu Libora Boučka (43) a narychlo moderovat.

Čas načtení: 2024-08-07 09:30:00

Rusko je možná jen dny od úplného kolapsu železnice, říká analytik Visingr

Rusku hrozí kolaps na železnici. Na druhé straně ruská armáda úspěšně postupuje v oblasti Donbasu. Navíc se jí daří v poslední době úspěšně improvizovat, a to například v případě naváděných klouzavých bomb. I proto jsou pro Ukrajinu klíčové dodávky letounů F-16. V Rozstřelu to v rozhovoru s moderátorem Vladimírem Vokálem řekl vojenský analytik Lukáš Visingr.

Čas načtení: 2024-08-23 08:35:00

Máme hosty: Sanitka to nepálí automaticky na plný plyn. Řídit by ji měl kliďas s chladnou hlavou

Co děláte za volantem, když houká sanitka? A představili jste si někdy danou situaci z druhé strany? Šofér houkajícího auta musí hodně improvizovat a vždycky si poradit.

Čas načtení: 2024-09-16 18:57:00

Část nemocnic je pod vodou, nebo fungují bez elektřiny, plynu či vody

Povodně a následné výpadky elektřiny, plynu, vody, telefonního spojení i internetu komplikují situaci řady nemocnic. V nejvíce postižených oblastech jsou některé od víkendu mimo provoz, jiné fungují v omezeném režimu: zavřely ambulance, přijímají jen akutní pacienty, odvolávají plánované operace, ruší návštěvy… Zdravotníci musí často improvizovat.

Čas načtení: 2024-09-18 20:47:13

Rozvoz pomoci zůstává někde komplikovaný. Na Jesenicko museli hasiči po kolejích

Na Jesenicku jsou podle krizového štábu už všechny obce dostupné – alespoň po objízdných trasách. Přesto je rozvoz humanitární pomoci komplikovaný a improvizovat musejí i hasiči. Do obce Horní Lipová, která je od zásobování odříznutá, ve středu vyrazili po železnici. Pomohl k tomu speciální vůz z Liberce, který na první pohled vypadá jako každý jiný hasičský vůz. Na kolejích se však mění ve vlak. Podobné stroje jsou v Česku jen dva – další mají v Ostravě.