Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2024-11-15 13:20:14

Kruh [Bernard Minier / XYZ]

Druhý díl detektivní série s komisařem Martinem Servazem, jež se stala bestselerovou senzací nejen ve Francii.

Čas načtení: 2025-01-07 16:00:20

Kriminalista za mřížemi

Dnes vám představíme novinku už známého autora Adler-Olsena, jehož detektivní příběhy si oblíbilo již mnoho čtenářů po celém světě. Novinku s komisařem Carlem Mørckem si tentokrát můžete vychutnat ve formátu audioknihy. Korupce, drogy, snad i vražda? Takového konce se zatčený komisař Carl Mørck jistě nenadál… Na tyhle vánoční svátky proslulý vyšetřovatel ze zvláštního oddělení Q

Čas načtení: 2025-05-25 08:48:00

Volker Kutscher desátým dílem zakončil detektivní sérii s komisařem Rathem

Praha - Německý spisovatel Volker Kutscher po dvou desetiletích literární práce zakončil desátým dílem detektivní sérii s komisařem Gereonem Rathem. Závěrečný díl série, která se stala podkladem pro...

Čas načtení: 2025-06-03 20:23:00

Psal, aby pochopil nacismus. Kutscher uzavřel ságu s komisařem Rathem

Po dvou desetiletích literární práce zakončil německý spisovatel Volker Kutscher detektivní sérii s komisařem Gereonem Rathem.

Čas načtení: 2020-08-11 11:56:58

Jan Cimický: psaní mi někdy kompenzuje pocit bezmoci, který jako lékař občas zažívám

Psát začal velice brzy. Publikoval nejdříve v časopisech. Okouzlilo ho také divadlo. Přesto se rozhodl pro medicínu a nyní je Jan Cimický nejen uznávaným psychiatrem, ale také úspěšný autor detektivních příběhů, které mu vynesly tři Ceny Jiřího Marka. V současné době pracuje na další detektivce.   Své první básně jste začal publikovat časopisecky již ve třinácti letech. A na střední škole jste hrál ochotnicky divadlo. Přesto jste se vydal na dráhu lékaře, ve vašem případě psychiatra. Proč jste si nevybral uměleckou školu? Jako kluk jsem měl spoustu zájmů, bavila mě historie, botanika a pak přišla literatura a já přečetl kde co. Knihy jsem si půjčoval i v pojízdné knihovně, která jezdila k nám na Hanspaulku a kde knihy půjčoval velice kultivovaný knihovník a také básník – Petr Skarlant. Někdy od sedmé třídy mě chytilo divadlo a ani to mě docela nepustilo. Když nastal čas skutečného rozhodování, rozhodl jsem se pro medicínu. Naivně jsem si myslel, že aby autor mohl dobře psát, musí znát člověka dopodrobna, a tím pádem je nejlepší průprava medicína. A u toho nápadu jsem setrval. A proč jsem si nakonec vybral jako specializaci psychiatrii? I to má svůj důvod zcela racionální: v psychiatrii zůstalo ještě mnoho z původní „netechnické“ medicíny, kde podstatou byl kontakt lékaře a pacienta, pozorování, zkušenost a empatie. Myslím, že to byla správná volba. Vedle medicíny mi literární zázemí zůstalo a s profesí se dobře doplňuje.   Působil jste na Psychiatrické klinice v Bohnicích a od roku 1996 vedete Centrum duševní pohody Modrá laguna. Psaní jste zůstal věrný. Napsal jste nejen řadu odborných úvah a publikací, ale také řadu detektivek. Co vás přivedlo k psaní právě detektivní tvorby?  Když jsem objevil detektivní příběh jako žánr, zaujalo mě napětí a tempo, s nímž jde příběh kupředu a jak dovede spoutat a zaujmout: abych znal všechno až do konce, čítal jsem s baterkou pod peřinou a do školy chodil s opuchlýma očima – ale věděl jsem, jak to dopadne. A protože měla detektivka takovou moc, ať to byl Gardner a jeho Mason, Agatha Christie nebo Georges Simenon a komisař Maigret, vždycky mne zaujal příběh a vedle toho i lidskost detektiva (především Maigreta). Už od počátečního čtení jsem si přál napsat takový detektivní příběh, kde by třeba nějaký jiný kluk, jako jsem byl já, musel číst takový příběh až do noci… A protože, jak říkám, muž nikdy nedospěje a zůstává věčně puerilní, chlapecký, věřím, že se mi jednou takový příběh podaří napsat. Pořád to zkouším.   Vaše první detektivní novely vycházely na pokračování v časopisech. Dnes jich máte na svém kontě hezkou řádku a letos vyšla vaše další detektivka Paroháč. Hodně čerpáte ze své lékařské praxe a stvořil jste dvojici – doktora Dvořáka a kriminalisty Hladíka, která řeší řadu zapeklitých případů a budou řešit nějaký nový případ? Co vás baví na psaní detektivek? Detektivka je pohádka pro dospělé, dobro má tedy zvítězit a zlo být po zásluze potrestáno. Dříve u nás hrála detektivka roli zástupnou, za dobrodružství, která jsme nemohli prožívat přímo, dnes má již svou přirozenou roli regulativní, protože po ní sáhne čtenář, když je v klidu, třeba o dovolené a může si dopřát trochu napětí a vzrušení. Stěžejní postavy jsou v některých mých knížkách kriminalista a doktor, psychiatr. Jmenuje se Dvořák a jeho předobrazem byl skutečný doktor Dvořák, který byl ovšem onkolog a byl to synovec Jarmily Glazarové. Před časem jsem si vymyslel ještě jednoho protagonistu a je to „mladý Maigret“. Nemá s literární postavou společného nic víc než jméno. Ale protože se tak jmenuje, vezme si do hlavy, že musí být kriminalista. A okolí se smyslem pro humor, mu v tom fandí. Tak se mladý kluk jménem Maigret dostane na skutečnou PJ do Paříže. Budou ho brát vážně? Pomyslí si, že je to nějaký protekční spratek? Anebo si ho budou plést s literární postavou? Jak vidíte, možností při psaní detektivek je hodně… Mimochodem jednu jsem začal teď v létě psát, předběžně se jmenuje Opuštěné nádraží. Třikrát jste obdržel literární Cenu Jiřího Marka za nejlepší detektivní román. Jste čestným předsedou České sekce mezinárodní organizace autorů dobrodružné a detektivní literatury, člen Obce spisovatelů. Máte nějaké spisovatelské vzory? Nemám doslova vzory, ale mám oblíbené autory, kteří jsou mi duší blízcí. V detektivních příbězích je mi nejbližší Simenon, protože jeho příběhy jsou lidské. Ani tolik nezáleží na potrestání pachatele, může se stát, že všechno dopadne jinak. Jeho příběhy nejsou tvrdé ani agresivní, mají v sobě jistou noblesu a chápavost i k činům, které společnost chápe jako zločin. Poznal jsem i řadu kriminalistů, kteří opravdu takoví byli. V celé šíři literatury bych ovšem těžko vybíral a upřednostňoval nějaké jméno, je jich hodně. V poezii je to třeba Prévert anebo Miroslav Holub. Věnujete se také překladům z francouzštiny, které jste plně podlehl na střední škole a překládáte jak francouzské dramatiky, tak i básníky. Proč právě francouzština a koho rád překládáte? Ano, francouzština je mi blízká, přivedla mě k ní spisovatelka, která žila nějakou dobu v Paříži a uměla o ní sugestivně vyprávět. Možná i kvůli tomu jsem chtěl tehdy poznat Paříž a Francii vůbec. Naučit se francouzsky byl takový nesmělý před stupínek. Jenže to byl v té době jen nedostižný sen! Dnes si při překládání člověk mimoděk udržuje dynamiku jazyka, který se také vyvíjí. Proto rád překládám divadelní hry třeba Thomase, Giudicelliho či Barbiera, Anouilhe, mám jejich typický situační humor. U poezie je zase třeba prožívat podobně jako autor, nejde jen o otrocké a přesné převedení textu, ale je třeba pochopit nuance, to je ovšem mnohem těžší. Proto se mi lépe překládají autoři, které jsem měl možnost poznat osobně.   Ale hlavně jste lékař – psychiatr. Jak se tato vaše profese odráží ve vaší literární tvorbě? Ty dvě aktivity si vzájemně pomáhají! Opravdu! V té občanské profesi, v medicíně, jste neustále konfrontování s bolestí, strachem, úzkostí, mnohdy jste jen svědky a nemůžete účinně zasáhnout. Nemůžete vrátit někomu milovanou bytost, aby nebyl smutný! Ale jako autor člověk může všechno, může oživit mrtvé, může dělat zázraky. To mne baví a kompenzuje to někdy pocit bezmoci, který občas lékař zažívá. Takže se psaní a medicína vzájemně doplňují. A já si ordinuji psaní za odměnu.   Působíte také jako rozhlasový moderátor v ČRo, kde rozmlouváte s hosty v pátečním Nočním Mikrofóru. Na koho nejraději vzpomínáte a podle čeho si hosty vybíráte? Moderuji Mikrofórum už jedenáctý rok, a jestli dobře počítám, za tu dobu jsem si povídat více než se třemi stovkami hostů! Stále ještě jsou to lidé, které znám, kteří jsou mi blízcí a sympatičtí a výhodou je, že si je mohu vybírat sám. Někteří hosté už bohužel znovu ani přijít nemohou, třeba Jarmila Šuláková, Zdeněk Mahler nebo Rajko Doleček. Moji hosté jsou ze všech možných kategorií, od vědců, přes lékaře, spisovatele, malíře, básníky, zkrátka osoby, které jsou mi blízké. Proto se mi s nimi také snadno povídá.   Jste velice plodný spisovatel, a jaký jste čtenář? Čtenář jsem býval velký, s věkem jsou oči nejen unavené, ale i slábnou, a to člověka hodně limituje. Ale některé knížky si vždycky s chutí přečtu, třeba Evu Kantůrkovou nebo Jirku Žáčka. A bylo by jich samozřejmě víc!   A co čas na odpočinek? Taky s knížkou v ruce? Knížky mám všude, doma je nemám kam dávat, mám je tedy i kolem sebe v ordinaci a na chalupě. A sáhnu občas po některé, kterou jsem četl už dávno. Třeba to jsou momentálně Listy z mého mlýna Alphonse Daudeta a Bubáci pro všední den Karla Michala. To jsou knihy, které umějí duši pohladit.   MUDr. Jan Cimický, CSc., se narodil se 23. února 1948 v Praze. Vystudoval Lékařskou fakultu Univerzity Karlovy v Praze a specializoval se na psychiatrii. Pracoval v Psychiatrické léčebně v Bohnicích a v roce 1996 otevřel privátní Centrum duševní pohody Modrá laguna. Je čestným předsedou České sekce Světové asociace autorů detektivní literatury. Vydal několik sbírek poesie, detektivní příběhy, odborné publikace, knihu vzpomínek Jak se z básníka stává psychiatr a naopak nebo cestopis Nefritový drak. Věnuje se překladům francouzské dramatiky a poezie. Za romány Dívka z přehrady, Oddychový čas a Vražedná past obdržel Ceny Jiřího Marka. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-11-15 19:07:47

Zuzana Rampichová: Ne nadarmo se detektivkám přezdívá pohádky pro dospělé

Držitelku čtyř cen za detektivní povídky Havrana, Zuzanu Rampichovou baví psaní od dětství. A protože detektivky „hltá“ od svých deseti let, rozhodla se později je také psát a v roce 2011 debutovala detektivním románem. Ráda píše povídky, které jí vynesly několik cen, letos si svého čtvrtého Havrana odnesla za povídku Letní kachna z Polky, která získala také třetí místo v Ceně Společnosti Agathy Christie.    Tvrdíte o sobě, že od dětství trpíte grafomanií. O čem jste ráda psala a jak jste prožívala svá dětská léta? Čím jste chtěla být? Moje první knížka, psaná do linkovaného sešitu zbylého z první třídy a mnou osobně i ilustrovaná, se odehrávala ve vesmírné raketě, dnes vůbec netuším proč. Psala jsem v družině, v tendru s mojí školní láskou. On psal o výpravě do džungle, pokud si dobře vzpomínám. První povídka, kterou jsem opravdu dopsala, byla o partě holek ze třídy, přepsala jsem ji dokonce na stroji a následně „vydala“ ve vlastním nakladatelství Černý mustang (v té době jsem byla uhranuta příběhy Karla Maye) a psaní na dalších dvacet let přerušila. Vyrůstala jsem v typické vesničce střediskové, když jsem byla ve druhé třídě místní základní školy, přišel listopad 1989. Jsem ráda, že jsem součástí generace, která ještě může srovnávat na základě osobní zkušenosti, i když útržkovité. Svobodná devadesátá léta jsme si jako děti velmi užívaly, zejména z toho titulu, že rodiče trávili čas podnikáním a nás nechávali růst jako dříví v lese. V raném dětství jsem měla několik vysněných povolání, kromě prezidenta zeměkoule, na kterého aspiroval i můj mladší bratr, jsem se chtěla stát třeba popelářem a samozřejmě i spisovatelem. Mimochodem se mi úplně nesplnilo ani jedno, ale koneckonců ještě není všem dnům konec.   Svoji první knihu, detektivku Příliš hořká čokoláda jste vydala v roce 2011. Proč jste si vybrala detektivní žánr? Detektivky hltám od svých asi deseti let, kdy jsem dostala od Ježíška nádherného Muže s dýmkou a houslemi, sbírku povídek A. C. Doyla ilustrovanou Adolfem Bornem. Po Holmesovi jsem navázala případy Perryho Masona, Soudce Ti a pak jsem narazila na příběhy Agathy Christie, která mne „drží“ dodnes, ne nadarmo se detektivkám přezdívá pohádky pro dospělé. Byla jsem tak vášnivým čtenářem klasických detektivek, že jsem v jednu chvíli neskrovně usoudila, že jsem z tohoto žánru přečetla již vše, co za přečtení stálo (většinu popravdě i několikrát) a rozhodla se pokusit nějakou detektivku sama sepsat.       V roce 2011 jste také získala své první literární ocenění, a to Cenu Společnosti Agathy Christie za povídku Případ podivuhodné amnézie, a o rok později Cenu Společnosti Sherlocka Holmese za povídku Případ vyloupené laboratoře. Kde nacházíte inspiraci pro své příběhy? Příběhy mne prostě napadají. Ráda se inspiruji nějakou reálnou situací, která mě zaujme a kterou pak domýšlím do krajnosti. V posledních letech, poté, co vešlo ve známost, že mám ráda záhady a mrtvoly, mi pomáhají i kamarádi, kteří mě upozorňují na rarity, které by se mi mohly hodit do příběhů nebo se mnou vymýšlejí zápletky.   Na blogu: rampichova.blog.idnes.cz, je možné si přečíst vaše detektivní povídky, které vám čtyřikrát vynesly vítezství v Ceně Havrana: Bodycaching, Taková malá nehoda, Ostatky dětství a letos za Letní kachnu z Polky. Co to pro vás znamená? Z ocenění mám ohromnou radost. A z toho letošního obzvlášť, protože zápletku Letní kachny z Polky vymyslel můj syn. Předloni o prázdninách právě na šumavské Polce, já ji jen sepsala, takže letošní ocenění náleží z větší části jemu.   Po detektivce Příliš hořká čokoláda přišly další: Příliš vysoké podpatky, Příliš tichá Šumava, Ve znamení zvěrokruhu, Bodycaching a jiná hledání a Mrtvý muž a další záhady šumavských kešek. Pracujete na další knize?   Mám rozepsaný další detektivní příběh, tentokrát z horkého Egypta, ale nějak se nemůžu chytit a domyslet detaily zápletky, takže se v poslední době věnuji kratším literárním útvarům.   Co raději píšete, povídky nebo romány? Povídka je pro radost, aktuální nápad, který dokážu napsat obvykle během několika málo dnů. Román je pro mne těžká práce, kromě výjimečných chvilek osvícení, kdy se to píše samo, je to pro mne dřina, u které nejsem schopna dohlédnout konce. Nesmírně se vždy těším, až detektivku dokončím, a následný pocit lehkosti mi pak vydrží přesně do chvíle, než se pustím do další. Takže jednoznačně vítězí povídky.   Dočetla jsem se, že mezi vaše vzory na poli detektivní tvorby patří Agatha Christie… A jaká jste čtenářka vy? Máte oblíbený žánr, autora či knihu? Čtenářka jsem vášnivá. Klasiky, jako je Dostojevskij, Poe nebo Kafka, jsem se pročetla během studií, momentálně už dávám přednost lehčí a svižnější četbě, kromě detektivek včetně severských mám nejraději thrillery a horory, zejména Stephana Kinga, a moderní romány. Třeba Chuck Palahniuk je výborný, sarkastický a pokaždé dokáže pořádně překvapit. A nikdy si nenechám ujít Tanu Frenchovou, která píše brilantní romány s detektivní zápletkou, pomalé a tajemné.   Někde jste přiznala, že psaní je vaším velkým koníčkem a píšete pro radost a uživit se psaním nedá. Jaké je vaše civilní zaměstnání? Jsem typická kancelářská krysa, takže psaní si dosyta užívám i v rámci zaměstnání.   Jak ráda trávíte chvíle volna? Touláním a přemýšlením. Většinu času trávím samozřejmě se svým synem, je mu osm let, tak se snažím načerpat ještě co nejvíc z magického dětského světa. Hodně cestujeme, nejraději vlakem nebo pěšky. Moc ráda se vracím na Šumavu, nejraději ji mám v červnu a červenci, kdy je zelená a rozkvetlá a plná zajímavých lidí a příběhů.   Zuzana Rampichová čtyřikrát obdržela Cenu Havrana (2015, 2016, 2019 a 2020) a za povídku O kachničce z Costa Calida, kterou by chtěl každý získala 3. místo v Ceně Havrana (2018). V roce 2017 získala cenu Společnosti Sherlocka Holmese za Případ nenalezeného zlata (2017). v roce 2019 skončila druhá v Ceně Společnosti Agathy Christie za povídku Nejchladnější zločin a letos získala třetí místo za povídku Letní kachna z Polky. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-09-30 12:52:43

Nejlepší detektivkou loňského roku je Vzplanutí od Jiřího Březiny

V kavárně pražského Činoherního klubu proběhlo v úterý 29. září udílení cen za českou detektivní literaturu. Oceněny byly nejlepší knihy tohoto žánru – a také jednotlivé povídky. Autorem detektivní knihy roku se stal Jiří Březina. První místo v soutěži o nejlepší detektivní povídku roku 2019 Cena Havran patří příběhu Letní kachna z Polky z pera Zuzany Rampichové. Autorka cenu získává již počtvrté. „Marek a Václav se rekreují na Šumavě, když se ve stejném penzionu ubytuje Václavův dávný společník Hubert s rodinou. Společné podnikání jim tehdy zkrachovalo, ale je zjevné, že Hubertovi se v něm po letech nějak podezřele dobře daří… Napínavý a poutavě napsaný příběh, který se inspiruje současností, ze které mrazí,“ uvádí o letošním vítězné povídce porotkyně B. M. Horská. Druhé místo získal Miloš J. Blažej za vtipnou povídku ze současné Prahy Základní instinkt řidiče Uberu. Třetí místo bylo uděleno syrovému příběhu Zdeňka Hledače z doby před třiceti lety Vesnická neromance. Jihočeský autor Jiří Březina získal hlavní Cenu Jiřího Marka už podruhé, tentokrát za detektivku Vzplanutí (Motto), ve které vyšetřování vede opět sympatický policista Tomáš Volf. Ten má tentokrát za úkol rozřešit případ, nad nímž zůstává rozum stát – samovznícení člověka. Jedná se o nadpřirozený jev, nebo o rafinovanou vraždu? Autor si zvolil neobvyklé téma a dokázal se s ním podle poroty důstojně vypořádat. Druhé místo obsadil Pavoučí případ (Klika), do nějž Jan Frána, autor zjevně odkojený trampingem, zakomponoval dva navzájem propojené tajuplné příběhy, které potěší milovníky únikových her, tajných chodeb a záhad z minulosti. Na třetím místě se umístil detektivní román Přiznat vinu (Kalibr) Martina Goffy, který řeší případ před lety ztracené dívky, přičemž čtenáři velmi realisticky demonstruje metody policejní práce. O čestná uznání se podělili tentokrát dokonce čtyři autoři – s ohledem na to, že do letošní soutěže byl přihlášen rekordní počet knih (celkem 25). Špionážní thriller Chamtivost (Kniha Zlín) se točí kolem zvěrstev, jež se odehrály ve skutečné válce v Jugoslávii, takže čtenáře nejednou šokuje a předkládá mu situace, které nikdy nemohl zažít. Jeho autor jej vydal pod pseudonymem Berg. Strach za oponou Viléma Křížka (Mystery Press) je v podstatě retrodetektivka ve stylu Sherlocka Holmese, napsaná kultivovaným stylem. Autor však krom toho skvěle vystihl předválečný svět pražských divadel a zákulisí operní scény. Román Nekompromisně (Paseka) spisovatelky Ivy Procházkové, která píše také pro děti, je v podstatě politický thriller nahlíženým z úhlu několika postav. Spojení fikce a reality českého politického života i jeho podsvětí funguje podle poroty velmi věrohodně. V detektivce Martina Stručovského Zavátá sněhem (Motto) vystupuje osamělý mstitel, kolem něhož se to hemží zločinem. On však, zjevně poučen z drsné detektivní školy, všechno své úsilí nekompromisně podřídí jedinému cíli – odhalit vraha. Společnost Agathy Christie v rámci 22. ročníku své literární soutěže udělila první místo Davidu Urbanovi za povídku Dobrá partie. Druhé místo získal Zdeněk Hledač za povídku Vesnická neromance. Třetí místo patří Zuzaně Rampichové za povídku Letní kachna z Polky. Česká společnost Sherlocka Holmese ocenila povídku Vítězslavy Felcmanové Případ putující pralinky. Ceny tradičně vyhlašuje Česká asociace autorů detektivní literatury (AIEP). Nejstarší soutěží je Cena Havran o nejlepší povídku roku, jež byla udělena již pošestadvacáté, o rok kratší dobu se udílí Cena Jiřího Marka za nejlepší knihu roku. Později přibyly povídkové soutěže čtenářských organizací, vycházející z havranovského klání. Od roku 1999 se udílí Cena Společnosti Agathy Christie, od roku 2003 Cena České společnosti Sherlocka Holmese. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-09-10 07:01:41

Spisovatel Jaroslav Kuťák: V detektivkách jde stejně jako v Rychlých Šípech o pravdu a lež, o čest, hrdost a záludnost, faleš, pokrytectví a odhalování zla

„Psaní v zimě a golf v létě jsou mými koníčky i mou prací,“ říká Jaroslav Kuťák, který vystřídal celou řadu zaměstnání, než se začal plně věnovat psaní. Je autorem zhruba stovky westernových sešitů a nakonec se našel v psaní detektivek se svéráznou detektivní dvojici Karlem Schwarzem a Marií, jejich nejnovější příběh I vrazi mají své dny vyšel letos. Působí také jako profesionální učitel golfu.   Psaní vás chytlo již na základní škole, když jste v páté třídě získal cenu v literární soutěži časopisu Junák. Pamatujete si na svoji první literární práci? Kdepak jste tohle našla? Byl jsem tehdy skautík. Na časopis Junák jsme všichni netrpělivě čekali. Když v jednom z prvních redakce vyhlásila soutěž o nejlepší text o tom, jak se má vzorný skaut chovat ve vlaku zvláště při nastupování a vystupování, jistě chápete, že mě to oslovilo a krátký příběh byl hned na světě.   Dočetla jsem se, že jste so jako kluk pro vlastní potřebu dopsal další díly Rychlých Šípů. Co vás k tomu vedlo? Miloval jsem je, protože prožívali normální klukovská dobrodružství. Pár dílů jsme měli doma z tatínkova dětství, a když pak začaly v šedesátých letech znovu vycházet, stáli jsme na ně frontu u trafiky paní Andrejsové. Bylo to podpultové zboží. A když jsme o Rychlé Šípy v normalizaci přišli, sice jsem měl doma Foglarovy knihy, ale nějaké díly komiksu jsem si připsal a snad i přikreslil pro radost.   Vy jste vystudoval germanistiku na berlínské Humboldtově univerzitě. Proč jste studoval právě v Německu? To bylo prosté. Z lenosti a vypočítavosti. Na jazyky se tenkrát kluci nehlásili, to byl obor pro holky. Obojí se mi líbilo. Navíc byl Berlín daleko od domova a pro postpuberťáka znamenal svobodu bez laskavého rodičovského dozoru. A jako jednoho z mála přihlášených kluků mě hned přijali bez velkých zkoušek.   Po škole jste pracoval jako redaktor v televizi a postupně vystřídal řadu zaměstnání. Byla to dobrá zkušenost? Na které ze svých četných zaměstnání rád vzpomínáte?  Všechno v životě je zkušenost. Nejraději vzpomínám na zaměstnání doprovázená láskami. Nejhorší zaměstnání jsou ta, kde je člověk šikanován anebo špatně zaplacen. Ale úplně nejlepší zaměstnání bylo být svým vlastním pánem, psát a mít kolem sebe své maličké milované děti.   Od roku 1990 působíte jako spisovatel. Pod pseudonymy Norman C. Marshal a N. C. Marshal jste napsal řadu westernů, krátkých povídek a krimipříběhů. Co vás přimělo psát právě detektivní žánr a čím vás okouzlil western? K westernům mě přivedl můj zaměstnavatel ve westernovém městečku No Name City u Mnichova. Byl to obrovský fanoušek skutečného divokého Západu a jeho dějin. Navyprávěl mi tolik příběhů, že mi potom jejich střípky vystačily na celou stovku westernových sešitů u Iva Železného. Byl to vůči nám autorům velmi spolehlivý a uznalý nakladatel, rád na něj vzpomínám. Později jsem začal psát detektivní povídky do sobotních příloh novin. Byla to legrace. Měl jsem báječného ilustrátora. Každý měsíc jsem mu poslal náměty na doprovodnou kresbu. Vždycky jsem si dal k sobě dva libovolné objekty, například auto, které uvízlo ve výkladní skříni nebo nahou dívku na koni. Pak už bylo jen na mě, jakou k tomu obrázku vymyslím povídku. Za čas si těchto povídek všimla paní doktorka Ivana Fabišíková a od té doby píšu detektivky pro nakladatelství, kde pracuje. Už jich je tuším patnáct nebo víc. Proč detektivky? Protože v nich jde stejně jako v Rychlých Šípech o pravdu a lež, o čest, hrdost a záludnost, faleš, pokrytectví a odhalování zla. V podstatě jsou to všechno motivy antických eposů.   Pod svým jménem Jaroslav Kuťák píšete detektivní příběhy se soukromím detektivem Karlem Schwarzem a jeho parťačkou Marií, které se odehrávají v prostředí golfu. Začalo to Zločinem na golfu, pokračovalo Botou v písku, Schwarz hraje birdie, Když zraje tráva, Strašidla z Woodlandu… Letos s touto dvojicí vyšel další, již 15. příběh nazvaný I vrazi mají své dny. Jednou jste přiznal, že si hrajete se slovy a golfovými míčky. Co vás na psaní baví a kde nacházíte inspiraci pro další příběhy této svérázné detektivní dvojice? Na psaní mě nejvíc baví, když mám nadšené čtenáře. Pár jich opravdu je. Takový Jirka Kubát má každou z těch knížek přečtenou prý aspoň třikrát. Bez čtenářů bych asi nepsal. No a inspirace? Každý spisovatel kouká kolem sebe a především naslouchá, řekl bych. Sousedé a kamarádi s sebou nosí historek, že si to člověk neumí představit. Jen je z nich dostat.   Jste držitelem Ceny Jiřího Marka pro nejlepší detektivní román. Vaše detektivky mají řadu čtenářů a jsou oblíbené. Jaký jste čtenář vy? Máte oblíbené autory? Čtu moc rád a všecko dobré. Mým nejoblíbenějším autorem je už několik let můj kamarád, mistr slova a dějin Péťa Stančík. Momentálně čtu Karla Poláčka, před ním to bylo pár Houellebecqových knížek, před ním Amos Oz nebo Evžen Boček. Je jich hodně. Mezi mé stálice patří nedostižní Isaac Bashevis Singer a Stephen King.   Působíte také jako profesionální golfista. Jak jste se ke golfu dostal? Cítíte se být více spisovatelem nebo golfistou nebo se vám to pěkně proplétá? Někde jste o sobě řekl. „Psaní v zimě a golf v létě jsou mými koníčky i mou prací.“ Jsem profesionální učitel golfu. Baví mě pomáhat s golfovým švihem amatérským hráčům, aby měli ze hry ještě větší potěšení. Na profesionální hraní už nemám věk. Baví mě chodit s kamarády po hřišti a hýbat se. Spisovatelé mají otlačenou zadnici. Potřebují pohyb.   A co chvíle volna, jak je rád trávíte? Nejraději se svými dětmi, pokud si na mě najdou čas. Už mají svůj svět.   Jaroslav Kuťák se narodil 30. září 1956. Používá i pseudonymy – Norman C. Marshal nebo N. C. Marshal. V Berlíně vystudoval Humboldtovu univerzitu (němčinu a filozofii). Vystřídal řadu zaměstnání (televizní redaktor, dělník, správce fotbalového stadionu, správce webu, majitel cukrárny, šerif ve westernovém městě pro děti). Od roku 1990 působí jako spisovatel. Je také profesionální golfista a od roku 2008 je členem Profesionální golfové asociace (PGA) a právě z prostředí golfu je série detektivních příběhů s Karlem Schwarzem a Marií. Publikuje také v Německu a Japonsku. V roce 2001 obdržel Cenu Jiřího Marka za detektivku Území trestu.  {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-04-01 09:37:59

Michal Jareš a Pavel Mandys: Občas čtenář žasne, jak jsou čeští detektivové nevýbojní, tiší a místy až neschopní

Kriminální žánr se u nás těší setrvalé čtenářské oblibě již nějakých 150 let, dosud jsme však postrádali ucelený přehled stěžejních plodů tohoto žánru a jeho vývoje v tuzemské literatuře. Nápravu sjednala až kniha Dějiny české detektivky (Paseka 2020), za níž stojí dva na slovo vzatí odborníci, Michal Jareš a Pavel Mandys, a která se sama čte takřka jako detektivka.    Čím vás osobně přitahuje kriminální žánr a v čem spatřujete příčinu jeho trvalé obliby? Michal Jareš: Jaroslav Velinský v jednom z rozhovorů napsal, že v případě detektivky lidé čtou rádi o tom, čeho se bojí. Možná bych to doplnil, že čtou také rádi o tom, co v jejich běžném životě není a nikdy nebude, třebas i s náznakem nějaké mystiky, tajemství, nějakého divného přesahu. Dnes je literární kriminálka spojovaná zejména s vraždou, přičemž prim hraje sériový vrah nebo psychopat, který po sobě zanechává co nejbrutálnější stopy násilí. Ono by to tak nemělo být, ale když napíšete „běžnou“ detektivku o vraždě uskutečněné kvůli pár stovkám nebo ve chvíli, kdy někomu bouchly saze, je to vlastně málo pikantní a „zajímavé“. A k té osobní části – kriminální žánr mě přitahuje realismem, odpočinkem, humorem, záhadou, spoluřešením, poznáváním práce nějakých odvětví, které člověk nemá šanci jinak poznat. Pavel Mandys: Já se přidám také s těmi typickými rysy: napětí, dynamika děje, záhada, jasné rozuzlení, obecně přísná realističnost. Rád střídám žánry, pak se čtení knih nikdy neomrzí.    Kde se vzal nápad sepsat Dějiny české detektivky, jak dlouho trvala práce na rukopisu a proč vyšel právě v nakladatelství Paseka? Michal Jareš: To je spíš vše otázka náhody – s Pavlem jsme se tu a tam bavili o detektivkách, on o nich psal, já je tak nějak sleduji dlouhodobě spíš z toho historického hlediska a z hlediska populárních žánrů, tak se to nějak střetlo. Jen psaní zabralo kolem dvou let, ale berte to tak, že to třeba u mne vznikalo po odpolednech a víkendech mimo vlastní pracovní nasazení. A předcházely tomu roky čtení… Pavel Mandys: Napsal jsem předmluvu k povídkové sbírce Praha noir, kde jsem dějiny české detektivky stručně zrekapituloval, a jeden z autorů, kteří tam měli povídku, literární historik Michal Sýkora, mě trochu žertem vyzval, abych se do toho pustil důkladněji. Tak jsme se potkali s Michalem Jarešem a dohodli se, že se do toho dáme spolu. V Pasece to vyšlo právě proto, že předtím vydali také Prahu noir.   Jak si vysvětlujete, že ani po bezmála 150 letech přítomnosti detektivního žánru u nás se neobjevily pokusy o nějaký ucelený přehled jeho české odnože?  Michal Jareš: Ony se objevují, ale nejsou nijak uceleně pojednané do jedné knihy. Najdete řadu pěkných přehledů dobových, třeba Vilém Hejl má výbornou analýzu, do českého prostředí po svém zasahují Cigánek i Grym i Škvorecký, jsou tu přehledové úvody k antologiím i články po časopisech… ale soustředěné do jedné příručky „pro školu a dům“ to zatím nebylo. Je to dané i roztříštěnou komunitou, která se táhne napříč čtenáři všech věků a sociálních skupin, není nějak extra stmelena jako třeba scifisté. Pavel Mandys: Pro akademické historiky to je možná příliš profánní oblast, pro ostatní zase příliš rozlehlá. U některých domácích prací jsem měl pocit, že prostě autoři přečetli hodně detektivek, pak si vybrali ty lepší a něco o nich napsali. My jsme chtěli být důkladní a systematičtí.   Rozdělili jste si jako autoři nějak jednotlivé etapy historie pojednávaného tématu, nebo jste opravdu všechno psali společně? A jak se vám na knize spolupracovalo? Michal Jareš: Bylo to rozdělené podle zájmových oblastí, takže začátky jsem psal spíš já, pak převzal štafetu Pavel, ale tu a tam jsem mu něco doplnil, a takhle to pokračovalo dál a dál, přičemž někde nevím, co vlastně kdo psal, protože se to četlo navzájem a ještě nám pak do toho vstupoval Pavel Janáček. Zároveň byla jména, co jsme si chtěli napsat, takže celek je porůznu promíchaný. Ale musíte taky počítat s tím, že já osobně píšu trochu liberečtinou, takže je potřeba to, co vznikne, překládat do jazyka, kterému rozumí i lidé „ze za kopce“. A spolupráce byla fajn, osobně jsem zvyklý na to, že jsem spoluautorem. Pavel Mandys: Já doplním, že Michal si převážně vzal na starosti okraj všeho druhu: sešitové publikace až po vyložený brak ve třicátých i sedmdesátých letech, krajská nakladatelství, dokonce letmo i časopisy. To obdivuji, já psal spíše o těch zásadnějších autorech a dílech, která se dají číst i nyní.   V čem podle vás tkví přínos české detektivky žánru jako takovému a které atributy bývají nejčastěji spojovány s postavami českých literárních detektivů? Michal Jareš: Příznačný je vpád humoru a parodie: samozřejmě že ho nacházíme třeba už v uvolněných povídkách Leblankových s Arsénem Lupinem, toliko lupičem-gentlemanem, z počátku 20. století, ale je to takové francouzsky galantně navoněné, až pitomoučké. U nás se to stalo na dlouhou dobu nedílnou součástí žánru, později i díky Fikerovi a jeho následovníkům, vybroušené do dokonalosti díky wisecrackům a podivuhodně bizarním situacím. Pavel Mandys: Občas čtenář žasne, jak jsou čeští detektivové nevýbojní, tiší a místy až neschopní. Cílevědomě s tím pracoval nejen Karel Čapek, ale i „brakový“ Eduard Fiker, přidávali se i autoři v šedesátých letech v čele se Škvoreckým. Až od sedmdesátých let parodické rysy začínají z české detektivky mizet.  {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Na výraz wisecrack jsem v knize narazil vícekrát, bohužel bez dalšího vysvětlení. Existuje vůbec něco jako detektivkářský slang, potažmo jeho česká verze?  MJ: Existuje množství dobových slovníčků, které vycházely třeba v Československém kriminalistovi ve třicátých letech, aby se porozumělo jazyku světských. Zároveň autoři typu Jardy Kavalíra (vlastním jménem J. F. Němeček) v reportážních knihách jako S hasákem napříč Evropou tohle využívali bohatě. Ve čtyřicátých letech vznikal jiný typ osobité mluvy v rámci drsné školy, s českým ekvivalentem právě v tom mixu profesním a čórkařském a poučeném na dobově populární filmové crazy komedii: ostatně kasařský slang typu káča se stal běžným a běžně srozumitelným. To je jeden typ slangu. A pak tu máme například označení typu cliftoni, dobově ještě v osmdesátých letech běžné označení pro vyšetřovatele. Ale to, na co se ptáte, tedy detektivkářský slang, asi samostatně neexistuje a hodně termínových věcí přebíráme z angličtiny, protože zasahuje žánrově větší pásmo populáru než jen detektivky a dotyčné výrazy už jsou u nás zaběhnuté v komiksu nebo sci-fi.  PM: Konkrétně výraz wisecrack bývá spojován s Chandlerem a suchými vtipy, které trousí Phil Marlowe. U nás je výtečně oslavila a zároveň zparodovala divadelní hra Mazaný Filip.   Na začátku vymezujete několik subžánrů – např. whodunitky, drsná škola, noir, pitavaly, retrodetektivky, historické detektivky. Při letmém pohledu na dnešní produkci se zdá, že každý z nich má stále svůj okruh čtenářů. Je nějaký subžánr, který by se dal dnes označit za mrtvý? MJ: Těžko říct – trochu spí třeba špionážní podoba žánru, jak to udělala naposledy například Kate Atkinsonová v Přepisu. Stejně jako už dlouho nebyl viděn takový ten inteligentní dobrodruh a zloděj à la Fikerův hrdina Ted Brent, který spíš provokuje svého protivníka od policie, než aby zabíjel. PM: Ve světě se pořád píše všechno, naopak se to ještě dál tříští na další subžánry. U nás trochu scházejí zlodějské romány.   Kdy se v původní české kriminální próze poprvé objevila postava detektiva? A které postavy „pátračů“, jak je nezřídka titulujete, považujete v dějinách tuzemské detektivky za nejvýznamnější a z jakého důvodu? MJ: To je pořád trochu v mlze: víme, že třeba Josef Štolba v povídce Clarkson, detektiv ze sedmdesátých let 19. století už označuje vyšetřovatele jako detektiva. Ale je podle mého názoru jisté, že úplné začátky mohou být v nějaké kalendářové povídce, stejně jako v nějakém původním krváku o pár let dříve. Ovšem pokud se budeme bavit o návratném pátračovi, tak je to samozřejmě Léon Clifton, nejznamenitější detektiv rané éry české detektivky. Už z toho důvodu bych ho zařadil do nějaké pomyslné pětky, do které bych dále vsunul Klubíčka Emila Vachka, kapitána Exnera od Václava Erbena, Otu Finka Jaroslava Velinského a za mne ještě komisaře Bludičku od Miloše Kosiny, byť mu na záda dýchá třeba Horác Hany Proškové i Borůvka Josefa Škvoreckého… PM: Vzniku české detektivky jsme věnovali několik kapitol, stejně tak hledání prvního českého detektiva mezi do té doby dominujícími napodobeninami anglických nebo amerických hrdinů. To prvenství je obecně přisuzováno Emilu Vachkovi a jeho inspektoru Klubíčkovi, který se poprvé objevil v Tajemství obrazárny z roku 1927, ale byly tam i předchozí pokusy, jen méně úspěšné.   Při pohledu na jména autorů i zápletky rané české kriminální prózy může čtenář lehce nabýt dojmu, že se jedná o produkci překladovou. A anglicky znějících pseudonymů využívali tuzemští spisovatelé při psaní detektivek s oblibou i v letech pozdějších. Co je k tomu vedlo? MJ: Hlavně odůvodněné tvrzení, že detektivka z českého prostředí s českými postavami není pro čtenáře tak zajímavá. Raději si přečtete příběh z exotického prostředí lázní Bath než z lázní Libverda, i když může být zápletka a úroveň stonásobně lepší. PM: Narazili jsme přitom na zajímavý článek Josefa Bečky z roku 1934, který se domníval, že čeští autoři se zdráhali vytvářet kladné detektivy z českých policistů, protože u veřejnosti ještě i dlouho po vzniku samostatné republiky přetrvával obraz policie jako služebné složky rakouské monarchie. Neboli policista byl pro běžné čtenáře více špicl než neohrožený ochránce spravedlnosti.   Tuzemská detektivní produkce zahrnovala v každé době vedle titulů kvalitních či alespoň v nějakém ohledu zajímavých i množství čtiva podprůměrného, ba i díla vyložených grafomanů, jako byl například Sláva V. Jelínek. Jak se vám pročítala tvorba takových autorů? MJ: V případě autorů, jako byl Sláva V. Jelínek, je to vyloženě potěšení: najdete tam totiž nejen úplně všechno, na co jste schopni jen pomyslet, ale autoři jdou ještě mnohem, mnohem dál – už jen názvy knih jako Muž s kocouřím čelem vás nenechají chladné. Styl může kolísat, ale ten gejzír bizarností nenajdete jen tak někde. Učebnice pro hledání neznámých kořenů postmoderny! Pokud půjdeme blíže k současnosti, tak třeba v edici Magnet se dodnes skrývají poklady hodné festivalu otrlého čtenáře. Myslím, že jistá část badatelů by v budoucnosti právě v tomhle všem mohla najít jak perly, tak i svině.   Na detektivku bývalo častokrát pohlíženo skrz prsty, ať už z hlediska estetického, či ideologického. Přesto se do tohoto žánru pustil i nejeden autor tzv. vysoké literatury, počínaje Karlem Čapkem a Josefem Škvoreckým konče. Mělo jim to hodně dobových čtenářů a/nebo kritiků za zlé? PM: Neřekl bych. Samozřejmě – F. X. Šalda se jízlivě vysmál Peroutkově obdivné recenzi na Povídky z jedné kapsy, ale to souviselo spíš s tím, jak vnímal Čapka i Peroutku. Ale jinak byly recenze na detektivky od takzvaně „seriózních“ autorů (kromě Čapka vlastně i Emil Vachek, později pak Karel Michal, Josef Škvorecký a Jan Zábrana, Eduard Valenta) vesměs dosti vstřícné, recenzenti oceňovali, že se do opovrhovaného žánru pustil někdo skutečně dobrý. Většinou ostatně tyto texty patří v historii české detektivky k těm nejlepším.   Jaké místo zaujímají v dějinách českého kriminálního žánru ženy – jako autorky i coby hlavní hrdinky? MJ: Pokud to budeme sledovat od příběhů Ady Paulsenové, která se chvíli snažila šlapat na paty Léonu Cliftonovi, tak zaujímají místo zajímavé, ale klasicky spíše hledající své místo na slunci. Nástup Hany Proškové, Mileny Brůhové, Evy Kačírkové nebo Anny Sedlmayerové až po dnešní autorky, jako je Michaela Klevisová, je pěkný, tendence vzestupná. Ale zároveň pořád nevím, zda tohle parcelování na ženskou a mužskou není jen něco umělého – buď je próza dobrá, nebo špatná. PM: Česká detektivka byla a dodnes je výrazně maskulinní záležitost. I když už ji psaly autorky, tak si volily převážně mužské detektivy. Platí to přitom i o těch současných: v knihách Michaely Klevisové či Ivy Procházkové vesměs pátrají muži. Ale lepší se to, pátračky mají ve svých románech B. M. Horská, Zdenka Hamerová nebo Marie Rejfová. A samozřejmě je tu Michal Sýkora s už i televizně proslulou komisařkou Výrovou.   Když už tu padla zmínka o televizi – obvykle panuje názor, že filmové či seriálové adaptace obecně zaostávají za svými knižními předlohami. Napadá vás nějaký případ z oblasti kriminálního žánru, kdy tomu bylo podle vašeho mínění naopak? MJ: Pokud bychom sahali do posledních let a cizích vod, tak třeba seriál Babylon Berlin je podstatně lepší než Kutscherova knižní předloha. A vlastně mám raději kvůli atmosféře předělávku Hejcmanova románu Dům za duhovou zdí než samotnou knížku – myslím film Dům ztracených duší (1967, režie Jiří Hanibal), protože vizuálně zachycuje neuvěřitelně dobře ponurou kliniku psychiatrické léčebny. PM: Z českých filmů je zajímavý vývoj takzvaných „kalašovek“ od režiséra Petra Schulhoffa. Už adaptace Fikerovy špionážní detektivky Kilometr 19 nazvaná Strach je oproštěna od některých naivních špionážních prvků předlohy. Scénáře dalších filmů série už vůbec nevycházely z Fikerových předloh, jsou civilnější, realističtější a lepší, vrcholem je asi Po stopách krve z roku 1969. Na Fikerovu obranu je ale potřeba dodat, že romány s kontrarozvědčíkem Kalašem psal v době tuhého stalinismu a musel je přizpůsobovat dobovému diktátu.   Čas od času se v dějinách české detektivky objevily pokusy o kolektivní dílo, od Příběhu na pokračování (1928) přes novelu Mrtvý mluví... (1937–1938) a Vraždu v redakci (1964) až po kriminální román Šest nevinných, který v roce 2015 sepsala šestice autorů dokonce naživo v knihkupectví. Stojí za tím přirozený sklon detektivkářů k jisté hravosti, nebo jak si to vysvětlujete? MJ: Spíš si to vysvětluji tím, že psát kolektivní román je v počátku fascinující zábava, která ale vždy na konci ukazuje, že se nedá ukočírovat jinak než tím, že to pak někdo musí vzít za své a dopsat a dořešit – ostatně lze v této situaci připomenout třeba slovenského Rogera Krowiaka. A pokaždé ve jmenovaných figurují hlavně nedetektivkáři, které takový výlet vytrhne z jejich škatulky.   Ke kterým starším českým autorům detektivek se rádi vracíte a koho jste si oblíbili z těch současných?  MJ: Z těch starších určitě k Fikerovi, Škvoreckému se Zábranou, zároveň mám vlastně v něčem hodně rád i Edgara Collinse, Miloše Kosinu a F. H. Šuberta. A samozřejmě cliftonky a rodokapsy, mé prokletí, můj kryptonit… Ze současných se těším na Štěpána Kopřivu a vlastně mi nevadí Martin Goffa, i když ho nestíhám číst. PM: U Fikera čtenář pokaždé objeví cosi nového, je to autor, který se neomrzí. Čapkovy povídky jsou nadčasové tím, jak chytře usazují schémata a klišé detektivky do střídmé reality. A současné detektivky recenzuji v internetovém časopise iLiteratura.cz, takže se snažím objevovat nové autory i sledovat ty zavedené. Slušnou úroveň si dlouhodobě drží Klevisová, Sýkora, Goffa nebo Iva Procházková, překvapit umějí mladí autoři a těším se, až zase něco vydá Nela Rywiková. Obecně mi přijde, že současná scéna je sympaticky pestrá.   Kromě Dějin české detektivky jste oba editory antologií spjatých s detektivním žánrem. Jaký ohlas měli u tuzemských čtenářů Lupiči nedobytných pokladen, představující české detektivní povídky z přelomu 19. a 20. století, a jak si vede u nás i v zahraničí již zmíněná kniha Praha noir, která vyšla jako pražský příspěvek do edice vydávané jedním americkým nakladatelstvím? MJ: Jestli měli Lupiči nedobytných pokladen nějaký větší ohlas, nevím – on asi ani prodej nebyl nějak závratný, kdo by chtěl koneckonců číst sto let staré detektivní povídky… Ale pár hlasů, co se ke mně dostalo, znělo vcelku spokojeně (čímž na dálku pozdravuji rodinu Zachovu). PM: Praha noir je nepřekvapivě úspěšnější v Česku než v zahraničí, přinejmenším co do počtu prodaných výtisků. Ale i americké nakladatelství v podstatě vyprodalo původní náklad (nepříliš vysoký i na české poměry) a koncem loňského roku sbírka vyšla také v Polsku. V americkém tisku vyšly i nějaké recenze, ale byly to spíše glosy – sice pochvalné, ale nijak zvlášť důkladné. Čeští recenzenti se převážně rozdělili do dvou táborů: ryzí detektivkáři chválili první část knihy, a naopak místy odsuzovali tu druhou, kde v některých povídkách tradiční detektivní schéma schází. A recenzenti takzvané vážné literatury naopak ocenili tuto druhou polovinu.   Česká sekce Asociace autorů detektivní literatury uděluje od roku 1996 Cenu Jiřího Marka za nejlepší detektivní román. Kterému loňskému titulu byste ji vy osobně přiřkli a proč? MJ: Díky práci na detektivkách jsem vlastně pořádně nestíhal loňskou produkci načíst. Takže co třeba Křížová palba od Štěpána Kopřivy? Pro tu pomalost a pro to, že umí napsat po Blodkovi „crime operu“ v studni… PM: Já taky loňskou produkci kvůli dokončování Dějin dost zanedbal, takže se raději zdržím hlasování.   A vy sami jste se napsat detektivku nikdy nepokusili? MJ: Ale jasně že jo, od abstraktní polohy inspirované Brautiganovým Sněním o Babylonu až po nějaké ty trochu utajeně šuplíkové povídky… Co by člověk nezkusil, když už píše o nějaké věci, kterou má rád. PM: Já nikdy. {/mprestriction}  Michal Jareš (*1973) je literární historik, kritik, editor a básník. Pracuje v Ústavu pro českou literaturu AV ČR, je mj. spoluautorem odborně zaměřených knih Svět rodokapsu (2003), Dějiny československého komiksu 20. století (2014) a V panelech a bublinách (2015). Ve své badatelské činnosti se zabývá např. dějinami komiksu, populární literatury, českých nakladatelství a samizdatu nebo českou a slovenskou literaturou. V rámci žánru uspořádal výbor detektivních povídek českých spisovatelů 19. a počátku 20. století Lupiči nedobytných pokladen (2015), pro nakladatelství Academia chystá knihu o cliftonkách.    Pavel Mandys (*1972) je literární kritik, publicista a organizátor knižních cen Magnesia Litera. Je redaktorem internetového literárního časopisu iLiteratura.cz, kde se mj. věnuje žánrové literatuře a komiksu. Publikoval knihy Praha město literatury (2012) a 2x101 knih pro děti a mládež (2013) a rovněž sestavil antologii krimipovídek Praha noir (2016).

Čas načtení: 2021-03-06 18:21:51

Helena Hardenová: Detektivka je vlastně taková pohádka pro dospělé

Zuzana Wilder a Polyxena Berková z Ronova jsou dvě literární hrdinky, jimž život na stránkách svých knih vdechla spisovatelka Helena Hardenová, která psát začala již na gymnáziu, a to básničky do různých literárních soutěží a později rozpracovala několik románů, ale nedopsala je. Až nakonec v roce 2004 konečně vyšel její první detektivní román Příliš mnoho náhod v Tenerife Mar a od té doby jich napsala jedenáct. V současné době přemýšlí o napsání fantasy detektivky.   Pocházíte z Brna, kde jste také vystudovala gymnázium. Jak jste prožívala své dětství? Co vás bavilo a čím jste chtěla být? Bavilo mne především číst si. Až jsem se to ovšem naučila, což trvalo překvapivě dlouho, téměř do konce první třídy. Na vině byla moje silná dyslexie, se kterou si v době mého dětství nevěděl moc nikdo rady. Nebyla jsme zkrátka schopna pochopit a číst jednotlivá písmena, protože mi nedávala smysl. A pak jsme jednou jeli večer tramvají, dodnes si pamatuju to místo blízko naší školy na Mendlově náměstí v Brně, a já najednou četla svítící neónové nápisy nad obchody: MASO UZENINY, OVOCE ZELENINA… Kouzlo. Prostě kouzlo. A od té doby čtu a čtu. A občas i píšu.   Na gymnáziu jste psala básničky do literárních soutěží. Později jste rozepsala několik románů, ale nedokončila jste ani jeden. Až jednou na dovolené na Kanárských ostrovech jste začala psát detektivku, kterou jste nakonec po třech letech dopsala a v roce 2004 vyšla pod názvem Příliš mnoho náhod v Tenerife Mar. Proč jste si vybrala detektivní žánr? Detektivky píšu proto, že je sama ráda čtu. Dále proto, že mám ráda pohádky, trochu toho tajemna a šťastné konce a detektivka je vlastně taková pohádka pro dospělé. A v neposlední řadě i proto, že má detektivní žánr svoje nepsaná pravidla. Na konci musí být vrah odhalen a nejlépe i dopaden, a zlo potrestáno. Ta pravidla mne nějakým způsobem uklidňují a současně občas pobízejí je porušit. Ráda si hraju, a to i při psaní.   V knížce se poprvé objevila Zuzana Wilder, Češka žijící na Tenerife, kde má realitní kancelář, i když netouží po zločinech, v její blízkosti se dějí. A Zuzaně jste věnovala celou sérii osmi detektivních příběhů. Proč jste si vybrala pro její příběhy právě Kanárské ostrovy? Kanárské ostrovy jsou moje velká láska. Podnebí, příroda, lidi, moře, vlastně skoro všechno. Vždycky jsem chtěla psát příběhy, které bych sama ráda četla. Třeba na dovolené nebo naopak tehdy, když realita okolo nás nestojí za nic a člověk se potřebuje na chvíli přenést někam daleko. Právě k tomu je prostředí ostrovů jako stvořené. A v neposlední řadě jsem se léta doma vymlouvala na to, že já prostě na ty Kanáry jet zase musím. Už kvůli inspiraci…   V roce 2016 vyšel první detektivní příběh ze třídílné detektivní série s Polyxenou Eusebii Kristinou Berkovou z Ronova, která pochází ze starého šlechtického rodu, Příliš mnoho vítězů. Co vás přivedlo k vytvoření současné mladé šlechtičny, toužící po obyčejném životě, které se do cesty přimotají kriminální případy? Mám ráda historii i historické stavby a taky upřímně, kdo by nechtěl, alespoň na chvíli žít na zámku? Polyxenu Berkovou z Ronova jsem si vymyslela, protože se mi zdálo, že by mohla mít dost času i peněz na nějaké to „domácí pátrání“. A bavilo mne vytvořit historickému, již vymřelému rodu Ronovců, novou fiktivní větev Berků z Ronova.   Jste duchovní matkou dvou literárních hrdinek Zuzany Wilder a Polyxeny Berkové. Máte s nimi něco společného, jsou vám něčím blízké?    Nevím, jestli úplně já mám s mými hrdinkami něco společného, ale Zuzanin manžel jako by z oka vypadl mému, bohužel již zemřelému, muži. S Polyxenou mám zase společného tatínka a částečně i historii rodiny. Ne tedy, že by ta moje byla šlechtická, ale některá jména a osudy na moji rodinu upomínají. Zejména při psaní prvního dílu zámeckých detektivek jsem věnovala postavě tatínka mnoho prostoru, vlastně až tolik, že na vraždu došlo až hodně, hodně pozdě. Pár čtenářů už mi to vyčetlo, ale mne to psaní prostě bavilo. Můj vlastní tatínek zemřel už dávno a prostřednictví mých knížek se zase trochu vrátil.   Na svém kontě máte jedenáct knížek a co další? Pracujete na nějakém novém příběhu? Aktuálně přemýšlím o fantasy detektivce, která nemá nic společného ani s Kanárskými ostrovy ani s Polyxenou a zámkem Ronov. Jen si nejsem jistá, jestli si text, který si představuji, dokáže najít čtenáře, v mém případě spíše čtenářky… Uvidíme.   Jaká jste čtenářka? Máte oblíbeného autora nebo knížky, ke kterým se ráda vracíte? Odjakživa čtu oblíbené autory i několikrát. Jednak dost zapomínám, ale hlavně se ráda vracím. Kromě Agathy Christie, u které mám paradoxně nejraději její vlastní životopis, a ne některou z jejích skvělých detektivek, mám z britských autorů velmi ráda Bena Aaronovitche, autora urban fantasy série odehrávající se převážně v Londýně. Z českých autorů detektivek je pro mne dodnes nejlepší Václav Erben. Ze žijících Vlastimil Vondruška, jehož historické detektivky mne baví hodně, ale jeho Přemyslovská epopej mne donutila po létech oprášit znalosti historie, a dokonce i zajet na místa s Přemyslovci spojená. Českých autorů detektivek, které ráda čtu je víc, a nerada bych na někoho zapomněla, takže jmenovat raději nebudu. Ale ráda čtu i českou fantasy, zejména Františka Kotletu. Dokonce jsem na jeho knížky naučila i některé své kamarády, kterým doposud jejich dobrý vkus bránil v tom pořádně se, jako čtenář, pobavit! Také se mi moc líbí knihy rozhovorů Aleše Palána. A protože ráda a hojně čtu i životopisné knihy, zaujal mne v poslední době také Novákův Kundera.   Vystřídala jste několik profesí. Byla jste plánovačkou, knihovnicí i uklízečkou, několik let jste pracovala jako personalistka, podnikala a prodávala stroje pro pekárny. S manželem jste vedla rodinnou firmu. A co dnes? Čemu se věnujete? Upřímně, plánovačkou jsem byla rok, knihovnicí taky tak, a uklízečkou maximálně dva měsíce. Ale kdysi mi zřejmě přišlo vtipné mít ve spisovatelském medailonku více povolání, aby to vypadalo, že mám hodně zkušeností. A staré informace z internetu jen tak nezmizí, to víme všichni. Popravdě, už od začátku 90. let podnikám. Dřív s manželem, aktuálně už víc jak patnáct let sama, pokud ovšem nepočítám svoje skvělé kolegy v práci. Pohybujeme se už mnoho let oblasti inženýrských činností a dodávek pro čištění technologických a odpadních vod. A taky mám firmu, která se zabývá realitami a správou nemovitostí.   Patříte mezi lidi, kteří mají velkou zálibu v cestování. A co další koníčky, máte na ně čas? Ostatní koníčky s cestováním souvisí, mám totiž kromě opery a divadla ráda taky architekturu a výtvarné umění. A dobré jídlo a pití. Takže nejraději na cestách zevluju pro prohlídce nějaké galerie třeba v Benátkách nebo ve Vídni v kavárně, piju kafé a prosecco a koukám okolo sebe.  Aktuálně ovšem, vzhledem ke covidové situaci, jsem ráda, že si můžu doma alespoň číst a občas i něco psát.   Helena Hardenová se narodila a žije v Brně a na hájence na Vysočině. Protože její vlastní život má s tím literárním málo společného, píše a vydává pod pseudonymem. Napsala sérii knih se Zuzanou Wilder (Příliš mnoho náhod na Tenerife Mar, Smrt starého záletníka, Smrt má hlad, Záhada vily Herbst, Nezvěstný z El Hiero, Smrt ve vavřínovém lese, Příliš mnoho strašidel, Smrt nenachází slova) a Polyxenou Berkovou (Příliš mnoho vítězů, Příliš mnoho nevěst, Příliš mnoho pokladů). {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-02-07 17:14:19

Michal Jareš – Pavel Mandys: Dějiny české detektivky (ukázka z knihy)

Přestože detektivka byla po celé dvacáté století nejoblíbenějším oddechovým žánrem českých čtenářů, dosud neexistoval žádný její základní přehled. Kniha Michala Jareše a Pavla Mandyse odhaluje, proč autoři ve 20. a 30. letech psali příběhy výhradně z Anglie či Spojených států, že dobré a čtivé detektivky vznikly i v době protektorátu, že publikum se opakovaně zdráhalo přijmout policistu jako bezvýhradně kladného hrdinu nebo jak skandinávské thrillery ovlivnily moderní autory a autorky českých detektivek. Kniha Dějiny české detektivky také ukazuje, kdy se poprvé objevil český detektivní román, kde má česká detektivka kořeny nebo jak se za poslední století vyvíjela. Zároveň provází různými podobami žánru, jako jsou kriminální próza, noir, zlodějské romány, whodunitky, policejní romány nebo drsná škola spojená především s americkými zachmuřenými hrdiny.   Ukázka z knihy:   Kapitola 28 NÁSTUP NORMALIZACE Je možná trochu paradoxní, že teprve po roce 1968 se rozbíhaly nakladatelské plány naplno a plnily nejrůznější nově vznikající ediční řady populární literaturou. Některé nakladatelské projekty z roku 1968–1969 se samozřejmě realizovaly až v době počínající normalizace, ale rozkvět populární literatury v té době měl hlubší příčiny. Lze je vnímat jako snahu odpoutat pozornost od posrpnové kocoviny, dále ve výrobních plánech docházelo k masivnímu nahrazování knih autorů, kteří odešli do exilu nebo byli postupně odsouváni z veřejného prostoru. Začínala epocha chalupaření, uzavírání se do panelákových králikáren, pomalého vymazávání kontinuity, ve kterém měl systém praxi již z předešlých dvaceti let. Ovšem tentokrát nedocházelo k vymýcení „braku“, jako spíš vysoké literatury. Na její místo se už z logiky věci dostaly televizní estrády, bezzubá filmová produkce a koneckonců i kriminální romány a novely. Detektivka byla přitom spolu se sci­fi jediným populárním žánrem, který jako takový (romance pro ženy také vycházely, jen byly vydávány jako krásná literatura) normalizační cenzura povolovala – na rozdíl třeba od westernů, na Západě čím dál populárnější fantasy nebo komiksů. Pouze v počátcích normalizace se počet vydaných detektivek snížil: podíl původní detektivní tvorby mezi roky 1971 a 1972 klesl na polovinu, snížil se také počet překladů.             Po krátkém návratu populárního sešitového čtení z dvacátých let (po dvaceti letech od posledního domácího vydání vyšlo několik thrillerů Edgara Wallace nejprve na Slovensku a v letech 1970–1973 i u českých nakladatelů, roku 1969 pak ve svazku Tři detektivové a Buffalo Bill příběhy Léona Cliftona, Toma Sharka a Nicka Cartera) se pozornost nakladatelů soustředila jak na detektivní klasiku (v letech 1971–1975 vyšly v Odeonu kompletní příběhy Sherlocka Holmese v novém překladu Jana Zábrany, Františka Jungwirtha a Evy Kondrysové, napříč nakladatelstvími vycházely romány klasické anglické školy v čele s Agathou Christie), tak na současnější autory v čele s Georgesem Simenonem, Edem McBainem, Erlem Stanleym Gardnerem a autory americké drsné školy (vedle Hammetta a Chandlera především Ross McDonald) a velký zájem vzbudil román Maria Puza Kmotr vydaný česky v roce 1974. Jestliže v roce 1960 se v českých knihkupectvích objevilo dvacet detektivek, roku 1970 už jejich počet přesáhl stovku a po poklesu v roce 1972 se stovce žánrových novinek blížila nakladatelská produkce po celé období normalizace. Autoři typu Ivana Milana Jedličky, Antonína Kováře nebo Jiřího Jánošky dovedli zručně využít reálných kriminálních případů k množství knih s „povídkami“ z prostředí zločinu. Podobného modelu kriminální prózy na pomezí reportáže, pitavalu a whodunitky pak zcela logicky využíval státní aparát k ideologickému působení ve stánkových edicích typu Magnet, kde se kromě „detektivek, které psal život“, objevovaly špionážní románky, novely o zločinech narkomanů, spisky proti emigraci a exilu, stejně jako nepříliš zajímavé příběhy o rozkrádání socialistického majetku.             Propagandisté si uvědomovali, že pověst a autorita Sboru národní bezpečnosti je oslabena a zpochybněna přinejmenším od rozsáhlých srpnových demonstrací roku 1969, které byly sice namířeny proti sovětské okupaci, ale rozehnaly je české policejní jednotky spolu s oddíly Lidových milicí. Policista nebyl v očích veřejnosti ochránce spravedlnosti a zákona, ale především služebník komunistického režimu – a v podstatě se tak vracelo vnímání bezpečnostního aparátu, jak na ně vzpomínal ve třicátých letech Josef Bečka, ovšem tehdy se týkalo habsburské monarchie.             Negativní pověst policie posílily i změny uvnitř SNB. Sympatizanti pražského jara byli v průběhu roku 1970 po prověrkách buď propuštěni, nebo přeřazeni na méně významné pozice a jejich místa zaujali prověření straníci. V rámci opakovaného tichého soupeření mezi civilní Veřejnou bezpečností a politickou Státní bezpečností získala navrch druhá jmenovaná. „Příslušníci StB nyní nabyli mnohem většího vlivu než kdykoli předtím a zcela ovládli kolos federalizované bezpečnosti až do samého sklonku osmdesátých let. V jejich rukách se koncentroval perzekuční aparát ‚konsolidujícího se‘ státu, jakého StB nedosáhla ani po Únoru 1948. […] Sedmdesátá léta tuhé normalizace znamenala stagnaci bezpečnosti v Československu jako neměnného, veřejné kontrole se vymykajícího monstra a osmdesátá léta probíhala pak ve znamení pozvolného rozkladu,“ charakterizoval později tehdejší situaci historik Martin Kučera.             I proto režimní ideologové hledali cesty, jak obraz SNB v očích veřejnosti vylepšit. Ideálním prostředkem k tomu byly detektivky, jak literární, tak především filmové a televizní. Největším takovým projektem byl televizní seriál 30 případů majora Zemana, jehož vznik v Československé televizi (v její tehdejší Ústřední redakci armády, bezpečnosti a brannosti) v letech 1974–1979 iniciovalo přímo Federální ministerstvo vnitra jako příspěvek k výročí založení Sboru národní bezpečnosti v roce 1945. Jednotlivé případy sice většinou vycházely ze skutečných událostí, ovšem byly ideologicky interpretovány nebo vyloženě překrouceny. Účelem bylo vytvořit obraz SNB jako svorné party statečných a mravných mužů, kteří s nasazením života bojují jak proti běžným kriminálníkům, tak především proti nepřátelům socialistického zřízení, a to jak doma, tak i v zahraničí. Nutno dodat, že seriál si získal značnou popularitu, a to i díky štábu Jiřího Sequense, který se předtím osvědčil při adaptacích prvorepublikových kriminálních případů v seriálu Hříšní lidé města pražského.             I ostatní domácí autoři detektivek museli policisty zobrazovat jen v tom nejlepším světle, přičemž jiné pátrače než ty z policejního sboru až na drobné výjimky (jako Prošková malíře Horáce) nevyužívali.             Nakladatelství s celostátní působností nadále detektivní prózu umisťovala do edicí pro mládež (13 v Mladé frontě) a pokračovala v typických a typograficky jasně rozeznatelných edicích vyhrazených pro populární žánry, jako byl Smaragd (Mladá fronta), Spirála (Československý spisovatel), Napětí (Naše vojsko), Románové novinky (Práce). Vznikaly také edice nové, například Gong (Melantrich), či nepojmenovaná, ale typograficky svébytná řada detektivek ve Vyšehradu. Některé z edičních řad založených na samém konci šedesátých let naopak zanikaly (ROK – Lidové nakladatelství, respektive Vyšehrad).             Zásadní odbytiště měla kriminální próza, knižně nevydané prózy se zhusta objevovaly v periodickém tisku počínaje deníky (zejména Svobodné slovo a Lidová demokracie) a populárními týdeníky konče (Květy, Ahoj na sobotu, Vlasta, Naše rodina). Desítky původních detektivek a kriminálních románů z této doby tak dnes unikají větší čtenářské pozornosti. Nadále pak pokračovaly snahy regionálních nakladatelství vytěžit místní autory (mimo jiné jihočeskou Milenu Brůhovou) i pro psaní „žánrovek“, a to hlavně z důvodů finančních, protože náklady i prodeje detektivek neustále narůstaly. Například populární detektivky Václava Erbena dosahovaly běžně nákladů kolem 70 000 až 80 000 výtisků, mnohdy se přehouply i přes hranici 100 000 kusů.             Ne všechny kriminální romány ale prošly cenzurou, a to zejména na počátku sedmdesátých let. Detektivka Zavírací den od Pavla Šoltésze, který již v šedesátých letech publikoval dva romány, byla v roce 1970 dána do stoupy. Zákazy z politických důvodů pronásledovaly i Annu Sedlmayerovou, autorku detektivky té nejlidovější úrovně. I když v Severočeském nakladatelství vyšly kromě reedic úspěšných novel v roce 1969 ještě dvě její novinky – Od večera do rána a O mrtvých jen dobré (1969) –, Sedlmayerová nebyla vydávána a až do roku 1989 byla zakázanou autorkou. Od roku 1971 nemohl pod svým jménem publikovat ani Pavel Hejcman, který přitom počátkem šedesátých let psal ideologicky uvědomělé detektivky a špionážní thrillery o bojích se sabotéry, špiony a jinými nepřáteli socialistického zřízení. Řada zakázaných autorů přijala jména pokrývačů, tedy přátel, kteří svým jménem vydání knihy kryli: tak se z Čestmíra Vejdělka stal na chvíli René Ditmar (Každý ve svém sklepě, 1974), z Pavla Hejcmana Miroslav Neumann (Muž pro Maawakao, 1976; Let osamělého ptáka, 1979) a z Viléma Hejla Svatopluk Zlámaný (například Případ zlatých vlajek, 1977).   *   Kapitola 36 DO NOVÉHO SVĚTA Pád komunistického režimu přinesl dramatické společenské změny, z nichž mnoho se týkalo také kriminality. Mnohé chování, dříve trestně stíhané, bylo náhle povolené, ba oslavované, především soukromé podnikání, ale také přecházení hranic, demonstrování, ostouzení či zesměšňování politických špiček a podobně. Policie přitom zejména v prvních letech po listopadu 1989 ztratila u občanů autoritu jakožto aktivní služebná složka bývalého režimu. Její nejobávanější část, Státní bezpečnost, byla rozpuštěna, a reorganizována byla i Veřejná bezpečnost. Počátkem roku navíc nedávný politický vězeň Václav Havel vyhlásil rozsáhlou amnestii, která se týkala nejen politických vězňů, ale i pachatelů méně závažné trestné činnosti. Z Československa se stáhli vojáci sovětské armády, kteří ochotně rozprodávali svůj zbrojní arzenál, a naopak po rozpadu SSSR a kolapsu tamního politického i bezpečnostního systému se do Československa začaly stahovat nové gangy z těchto zemí, byť převážně jako do místa, kde je oproti jejich domovským zemím relativní klid a bezpečí.             To vše vedlo k rozsáhlejší vlně kriminality, než na jakou byla veřejnost dosud zvyklá. Tato vlna byla přitom více na očích, protože s nástupem mnoha nových svobodných médií se objevila také ta bulvární, která právě z kriminality (a erotiky) významně těžila. Nejzajímavější (míněny nejhrozivější či nejbrutálnější) případy rychle pokrývalo tištěné i televizní zpravodajství, které je sledovalo v jejich vývoji: případ nájemného vraha Kajínka či několikanásobného vraha Roubala, případ majitele Discolandu, bývalého veksláka Ivana Jonáka, který nechal zavraždit manželku, kauzu gangu „orlických vrahů“, kteří své oběti zalévali do sudů s louhem a ty shazovali do přehrady Orlík, či případ Berdychova gangu, kdy se gangsteři převlékali za policisty, přepadávali podnikatele a po bití a výhrůžkách napadení rodiny z nich vymáhali vydání peněz a cenností; přitom byli kryti vysokými důstojníky policie, paradoxně z Odboru boje s organizovaným zločinem. Náhle tedy existovalo atraktivní prostředí i „inspirativní“ případy pro autory kriminálního žánru.             V polistopadové tvorbě autorů kriminálních románů lze vysledovat dvě základní tendence. Část autorů (nejvíce a nejviditelněji Josef Škvorecký) se zabývá nebezpečím přicházejícím z totalitní minulosti, tedy zločiny souvisejícími s dřívějšími represemi KSČ a StB, případně s kriminální činností jejích bývalých členů po roce 1989, část (především Pavel Frýbort) hledá zločince v nové kapitalistické realitě a jejích čerstvých reprezentantech, kteří se přitom často rekrutují z řad kriminálníků minulého režimu. Obecně se však autoři kriminálních próz nacházeli v nové a ne příliš příznivé situaci, neboť se objevila početná konkurence překladových kriminálních románů, a především se publikum od oddechové četby odvrátilo směrem k audiovizuálním médiím.   Pod tlakem televize   Rok 1990 znamenal postupný rozklad dlouhodobých nakladatelských jistot a na jejich troskách vznikaly nové subjekty, spojené se svobodnými možnostmi vydávání a distribuce populární literatury. Na krátkou dobu se ještě tradiční nakladatelství snažila udržet si ve své nabídce jednotlivé ediční projekty včetně těch zaměřených na krimi žánr, počínaje edicemi Smaragd, Napětí, Gong, Románové novinky a konče na překlady zaměřenou edici 3× z nakladatelství Odeon. Přesto řada autorů přecházela k nově vznikajícím vydavatelům a v době největšího rozmachu zájmu o nedostupný a na trhu do této doby chybějící artikl zájemcům vyšli vstříc. Velmi dobře se dařilo reedicím dříve nedostupných a sháněných svazků (od oprášených překladů prvorepublikových přes knihy exilové), náplň řady dosluhujících edic vytěžovala známé zahraniční autory (Agatha Christie, Erle Stanley Gardner, Lawrence San ders), mezi něž pronikaly novější thrillery, horory a další žánry. Velké plány se hroutily po několika svazcích (třeba pokus vydávat detektivky pozdního představitele americké drsné školy Mickeyho Spillaneho) a prvotní entuziasmus končil kolem roku 1994 rozpadem distribuční sítě, špatnou redakční prací, nedostatečnou solventností čtenářů, celkovým dlouhodobým úpadkem typografických služeb a rozpadem řady zaběhlých nakladatelství. Kriminální žánr se ještě více než v předchozích letech přesouval do kin, videopůjčoven a televize, zvláště po vzniku komerčních televizních stanic (v roce 1994 zahájily shodně celoplošné vysílání televize Nova a Prima).             Co se týče oblíbených a tradičně stále vyhledávaných formátů určených pro trafiky, jistou dobu se držela stejnojmenná edice nakladatelství Magnet­Press, která navázala na edici Magnet (do roku 1996). Na pár let byla vytlačena sérií původních krimipříběhů Na horké stopě, vycházející v Pražské vydavatelské společnosti v letech 1994 až 1998. Zejména ve druhé jmenované edici se objevují autoři později spadající pod ochranná křídla MOBY, počínaje Antonínem Jirotkou a Janem Cimickým přes Romana Cílka, Jana Šmída až po Evu Kačírkovou a Janu Moravcovou.             Mnoho nakladatelů se pokoušelo navázat na předúnorové sešitové formáty, tu a tam s účastí zahraničních vydavatelů a s nákupem aktuálních textů a celých prozaických sérií zejména německé provenience – mimo jiné ve vydavatelstvích NMS. Pražská vydavatelská společnost (série Komisař X, Butler Parker), MOBA nebo Ivo Železný (Agentka Nelly vycházející v Knihovničce napětí Rodokaps). Původní tvorba pak byla zastoupena v Knihovničce detektivů Rodokaps (Ivo Železný), kde byly publikovány povídky z různých dob, nové i reeditované, dále v krátkodechých vydavatelstvích typu ITA – Intertramp agentura, která se za asistence Jaroslava Velinského pokusila oživit postavu Léona Cliftona. Velinský stál ostatně i za obnovením Rodokapsu v nakladatelství Art­service, žánrová pestrost sešitů ovšem s přechodem k Ivo Železnému vzala brzy za své.             Za originální pokus vytvořit vlastního vyšetřovatele a současně navázat na minulé pokusy o zužitkování tradičního média lze po roce 1989 pokládat hlavně příběhy Zdeňka Třešňáka (1932–2012) z „anglického“ prostředí s vyšetřovateli Kobrou a Mausem, zahrnuté do sešitových edic vycházejících v pražském nakladatelství AB a posléze v ostravském vydavatelství Granos. Celkem vyšlo dvanáct případů, které Třešňák podepsal pseudonymem Kent nebo Kenneth Westley, přičemž pod jedním je jako autor uveden William Rossi, což byl pseudonym Věry Fojtové (*1947).             Spojnici s dávno minulými časy představují dva pokusy navázat na prvorepublikové a starší sešitové detektivky s Carterem a Cliftonem. Sérii věnovanou Nicku Carterovi424 představilo podivuhodné olomoucké vydavatelství křížovek Adina, které v letech 2005 a 2006 vychrlilo několik sešitových řad s názvy Detektivní příběhy (2005, 3 svazky), Napínavé detektivky (2005), Detektiv Carter (2005–2006, 2 svazky) a Detektivky (2005–2006, 2 svazky). Kromě Cartera se v nich objevila návratná postava komisaře Falka. Cliftonovi věnoval svou pozornost Jaroslav Velinský, který nejprve v nakladatelství ITA – Intertramp agentura vydal pod pseudonymem Dick Clarkson dvě cliftonky (Oběti jezera Michigan a Zlatá cihla), přičemž první svazek vyplnila převyprávěná původní cliftonka z počátku 20. století, druhý už původní Velinského příběh, vyprávěný z pohledu Dicka Clarksona, Cliftonova věrného přítele. Vydavatelství se transformovalo do Duna s. r. o., ovšem již bez Velinského účasti, a vyšel zde Poslední případ (1992) z pera Evy Obůrkové (*1967). Tacliftonovský svět zábavně obrátila naruby – zavedla do něj pohled detektivovy nevlastní sestry Emberly Gordonové, která u Cliftona pracuje jako jeho sekretářka. I když je příběh naroubován na syžet někdejší cliftonky Šílený lékař, strašidelnou atmosféru a poťouchlou hru vyvažuje – autorka například nechá Velkého detektiva na závěr oslnit bleskem fotoaparátu a spadnout do městské stoky.             Jaroslav Velinský měl ve stejné době napsány další příběhy, z nichž jeden vyšel v rámci krátkodeché vydavatelské aktivity nakladatelství Janow–Folk a country v sešitu pod názvem Vražda v Harlemském divadle (1992). Poslední dva nové Velinského případy – Pekelná brána a Sedm oběšenců – byly vydány ve velmi quijotovské podobě coby součást Napínavých novin (1994), což bylo periodikum novinového formátu nakladatelství Serie.   Michal Jareš (*1973) je literární historik, editor a básník. Je spoluautorem odborně zaměřených knih Svět rodokapsu, Dějiny československého komiksu 20. století a V panelech a bublinách (2015). Ve své badatelské činnosti se mj. zabývá dějinami českých nakladatelství či samizdatu. Uspořádal výbor detektivních povídek českých spisovatelů 19. a počátku 20. století Lupiči nedobytných pokladen a publikaci věnovanou fenoménu cliftonek. Pavel Mandys (*1972) je literární kritik, publicista a organizátor knižních cen Magnesia Litera. Je redaktorem literárního časopisu iLiteratura.cz, kde se mj. věnuje žánrové literatuře a komiksu. Publikoval knihy Praha město literatury a 2 x 101 knih pro děti a mládež a rovněž sestavil antologii krimipovídek Praha noir.   Nakladatelství Paseka, Praha, 2019, 1. vydání, váz., 496 stran. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-12-13 18:34:56

Iva Procházková: Zkušenost odchodu z vlasti, z důvěrně známého kruhu přátel bych do-poručila každému

Literární tvorba pro dětské čtenáře vynesla spisovatelce Ivě Procházkové řadu literárních ocenění jak doma, tak v zahraničí. Již několik let se věnuje detektivní tvorbě. Začalo to scénářem k seriálu Vraždy v kruhu, kde se poprvé objevil komisař Holina, který se později stal i hrdinou románů Muž na dně, Dívky nalehko a Doteky zabitých (vyjdou v roce 2021).   Narodila jste se v Olomouci, ale od tří let vyrůstala v Praze v rodině spisovatele a scenáristy Jana Procházky. Jak vás to ovlivnilo a co vás přivedlo k psaní? Pamatujete svůj první literární výtvor?  Samozřejmě, že to byl tatínek, kdo mě přivedl k psaní. Už tím, že rád mluvil o literatuře, měl velkou, neustále doplňovanou knihovnu a radil mi, co mám číst. Když jsem ve třinácti začala psát básničky a krátké povídky, dávala jsem mu je k posouzení. Vyjadřoval se k nim, nijak mě nešetřil a tím mi pomáhal zbavovat se chyb začátečníka. Bohužel to netrvalo dlouho – zemřel, než jsem dosáhla plnoletosti.   Po gymnáziu jste dál studovat nemohla, takže jste prošla řadou zaměstnání a přitom sporadicky publikovala. A v roce 1980 vydala knížku Komu chybí kolečko?. Proč jste si vybrala psaní knížek pro děti? A kde jste nacházela inspiraci? Literatura pro děti byla v době totality trochu v závětří. Spisovatelé, kterým nebylo dovoleno publikovat pro dospělé, směli tu a tam vydat dětskou knížku. Vládnoucí garnitura tím chtěla zmenšit jejich vliv na společnost a paradoxně jim tím umožnila působit na nejmladší generaci a podílet se na jejím formování. Já jsem mezi psaním pro tu či onu čtenářskou skupinu nerozlišovala. Bylo mi dvaadvacet, dětství a dospívání teprve nedávno odeznělo, pořád jsem z něj hodně čerpala. Komu chybí kolečko? je knížka plná mých vlastních zážitků. Psala jsem ji s velkou chutí. Uvědomila jsem si přitom, že mě tvorba pro děti baví a umožňuje mi otevírat ve vlastním nitru šuplíčky, které by jinak zůstaly zavřené. Inspiraci jsem nacházela nejen ve svém dětství, ale později především u svých dvou dcer a syna. Každá dětská knížka, kterou jsem napsala, je spojena s někým z nich a s tématy, která se v jejich životě vyskytla. Později mi inspiraci dodávala vnoučata.   Šestkrát jste obdržela cenu Zlatá Stuha a sedmou za přínos dětské literatuře. Knížky Nazí a Myši patří do nebe získaly Magnesii Literu, v Německu jste dostala za Čas tajných přání Deutscher Jugendliteraturpreis. Máte také nominaci na Cenu Astrid Lindgrenové a dvě nominace na Cenu Hanse Christiana Andersena. Co to pro vás znamená? V době, kdy jsem ty ceny dostávala, to pro mne bylo něco jako pochvalné poklepání na rameno, viktorka nebo zdvižený palec. Spisovatelské povolání je dost osamělé a někdy i doprovázené pochybnostmi. Člověk se bojí, že neobstojí. Každá pochvala znamená povzbuzení a důležitou motivaci. Některé z těch cen byly spojené s finanční dotací, ta má u mladých či začínajících autorů samozřejmě také význam.   Již nějakou dobu se věnujete psaní pro dospělé – Penzion na rozcestí, Otcové a bastardi, už zmíněné krimi romány nebo loni vydaný thriller Nekompromisně. Proč jste si vybrala detektivní žánr? A co další kniha? Dá se říct, že detektivní žánr si vybral mě. Před několika lety mi přišla nabídka z televize napsat detektivní seriál. Mám detektivky ráda. Odjakživa. V pubertě jsem – často na úkor školních povinností – z toho žánru přečetla všechno, co bylo k mání. Jeden z mých nejoblíbenějších autorů byl George Simenon, jehož příběhy jsou vlastně odrůdou společenských a psychologických románů. V podobném duchu píše i řada skandinávských autorů. Je mi to blízké. Vymyslela jsem si komisaře Holinu, vybavila jsem ho nevšedním rodokmenem a rozporuplnými vlastnostmi, na nichž se dají budovat zápletky, a protože se sama už třicet let věnuji astrologii, vnukla jsem mu zájem o tuhle prastarou vědu. Výsledkem je osobnost, se kterou mě těší trávit čas.   A co kniha Tanec trosečníků (v Německu dostala cenu Friedricha Gerstäckera), která vám před pár měsíci vyšla ve druhém vydání? Netýká se náhodou pandemie? Opravdu je to náhoda, i když jsem ten příběh napsala už v roce 2006. Měla jsem tehdy takovou utkvělou představu, možná to byla dokonce vize, že celosvětová pohroma v podobě nakažlivé nemoci musí přijít. Bylo to temné a zároveň vzrušující pomyšlení: svět na pokraji zkázy, všeobecně uznávané hodnoty a instituce se hroutí, nic nefunguje, lidé se začínají chovat jako zvířata. Ozbrojená zvířata. Přežije jen hrstka jedinců. Jaký bude jejich život po kolapsu civilizace? To byly myšlenky, které mi při psaní seděly v zátylku. S dnešní epidemií korony to na první pohled nemá nic společného, ale v některých bodech se moje fantazie zkřížila s realitou. Hlavně v tom, jak se člověk staví k extrémním situacím, jak na ně reaguje mocenský systém a jakým psychickým stavům nás různé zákazy a příkazy vystavují. I to, jak se v tom těžkém období spousta lidí vrátila sama k sobě a přiklonila k nekonzumním radostem.   V roce 1983 jste s manželem a dvěma dětmi emigrovala do Rakouska. V 1986 jste přesídlili do západoněmecké Kostnice, založili autorské divadlo Schlauer Kater a v roce 1988 jste se usadili v Brémách a spolupracovali s divadlem Theater im Packhaus. Psala jste divadelní hry a knížky pro děti. Jak vzpomínáte na toto období? Byla to pro mě klíčová doba. Jak v osobním životě, tak i v tvorbě. Emigrací jsem si uvědomila, kdo vlastně jsem. Vytržená ze svého domácího prostředí jsem v sobě začala objevovat rysy, o nichž jsem předtím neměla tušení. Zkušenost odchodu z vlasti, z důvěrně známého kruhu přátel do takzvané ciziny bych doporučila každému. Je to životní lekce k nezaplacení. Člověk se zbaví starých myšlenkových vzorců a chtě nechtě opustí mnoho zvyků, které si myslel, že potřebuje, ale ve skutečnosti ho omezovaly. V novém prostředí se musí nově definovat. Často se nemá o co opřít a musí se spolehnout jen sám na sebe. Moje tehdejší psaní bylo intenzivní. Když jsem například psala drama o A. P. Čechovovi, byl pevně stanovený termín premiéry, ačkoli jsem ještě neměla ani řádek a věděla jsem, že za pět týdnů musím provést nezbytné rešerše, hru vymyslet, napsat v němčině a včas skladateli dodat texty šansonů, aby k nim mohl zkomponovat hudbu. Na váhání a pochybnosti nezbýval čas. Nevím, jestli to bylo na úkor kvality, ale člověk si tím budoval nezbytnou sebedůvěru – tu jsem předchozím životem v totalitním Československu nezískala.   Po návratu do Čech jste napsala kromě Vražd v kruhu řadu dalších scénářů – Doktor pro zvláštní případy, Komu šplouchá na maják, Město bez dechu, Naše děti… Jak se vám psal scénář podle vaší knížky Uzly a pomeranče? Byl to jeden ze scénářů, do kterých jsem se pustila, třebaže jsem ještě neměla producenta. V duchu jsem ten příběh jasně viděla a cítila jsem, že se hodí pro filmové plátno. Můj muž, režisér Ivan Pokorný, mě v mém pocitu podporoval. Strávila jsem nad scénářem „Uzlů“ jedny letní prázdniny a užila jsem si je stejně, jako bych místo za psacím stolem seděla v sedle a spolu s hlavním hrdinou divoce jezdila na koni po loukách Lužických hor. Asi ta moje nespoutaná nálada do scénáře prosákla, protože nakonec se našel producent a můj muž film, podle mě s velkým citem pro protagonisty příběhu, natočil. Loni si z filmového festivalu v Bruselu odnesl zvláštní cenu mladých diváků, kteří nám v besedě po promítání svěřili, že jsou to hlavně silné emoce, kterými si je náš snímek získal.   „Kdo čte, nenudí se, protože má vždycky o čem přemýšlet,“ říkala vaše babička Marie. Řídila jste se tím? Jaká jste čtenářka vy? Máte oblíbené autory nebo žánr? Čím jsem starší, tím víc čtu literaturu faktu. Někdy mi pomáhá při sběru materiálu pro vlastní práci, jindy si doplňuji znalosti hlavně z historie a geopolitiky. Beletrii čtu vedle toho permanentně jak českou, tak světovou. Právě jsem dočetla Cenu facky od Josefa Holcmana. Oč je ta knížka tenčí, o to má její výpověď větší sílu. Totéž platí o útlém románu Jmenuji se Maryte litevského autora Alvydase Šlepikase, který jsem zhltla předtím. Je to místy velmi smutná četba, ale silná. Nemohla jsem se odtrhnout.   A co čas na odpočinek? Je vám práce také koníčkem? Někdy je pro mě psaní povinnost, někdy koníček. Sem tam se u ní trápím, ale často se bavím tak, že zapomenu na únavu. Je to ten nejlepší mentální trénink. Dokud mi mozek bude sloužit, tak nepřestanu psát.    Iva Procházková se narodila 13. června 1953 v Olomouci, dětství a dospívání strávila v Praze. Její otec byl spisovatel a scenáristka Jan Procházka, je sestrou spisovatelky Lenka Procházková. Napsala knihy pro děti a mládež: Červenec má oslí uši, Eliáš a babička z vajíčka, Hlavní výhra, Jožin jede do Afriky, Kam zmizela Rebarbora?, Karolína, Tanec trosečníků… Dostala šest Zlatých stuh za beletristické knihy pro děti a mládež (Čas tajných přání, Pět minut před večeří, Soví zpěv, Kryštofe, neblbni a slez dolů!, Myši patří do nebe, Uzly a pomeranče) a v roce 2019 Zlatou stuhu za celoživotní přínos dětské literatuře. S manželem režisérem Ivanem Pokorným vychovali tři děti. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-09-30 17:39:10

Michaela Klevisová: Když jsem začínala psát, vůbec jsem netušila, že jsou v Česku detektivkáři tolik podceňovaní

Dvojnásobná držitelka Ceny Jiřího Marka, které jí vynesly knihy s kriminalistou Bergmanem, jehož nejnovější případ Drak spí, vyšel letos, je velkou milovnicí koček a právě jím věnovala také tři knížky. Díky otci spisovateli a mamince novinářce má Michaela Klevisová psaní v genech.   Pocházíte z Prahy a vyrůstala jste na jejím okraji v rodině spisovatele a dramatika Vladimíra Klevise a novinářky. Jak vzpomínáte na své dětství a jak vás ovlivnilo psaní rodičů? Také jste chtěla psát? Rodiče pořád něco psali a bavili se o tom. Táta se přátelil se spoustou spisovatelů, scházeli se u nás doma a povídali si o svých rukopisech. Takže mi dlouho připadalo, že když někdo řekne „jdu pracovat“, znamená to, že bude něco psát. Pamatuju si, jak mě jednou na návštěvě u kamarádky šokovalo, že nemají doma ani jeden psací stůl. Naši měli každý jeden a já svůj vlastní dostala ve čtyřech letech. V pěti jsem se sama naučila číst a psát – rukou i na psacím stroji. Dodnes mám schovaný rukopis o morčatech, samozřejmě plný hrubek, který jsem naťukala na stroji ještě dřív, než jsem šla do první třídy. V pubertě jsem se ale od téhle linie odklonila, vyrostlo ze mě totiž hodně živé a společenské dítě. Neuspokojovalo mě sedět doma a číst si nebo psát příběhy. Raději jsem chtěla něco zažívat, potřebovala jsem zábavu, akci, lidi, přírodu – jezdila jsem s partou na vandry, chodila ke koním. Tehdy jsem se chtěla stát třeba veterinářkou, psycholožkou, fotografkou… Na žurnalistice jsem si pak vybrala specializaci fotografická tvorba. Ale stejně jsem se nakonec k psaní vrátila, asi zvítězily geny…   Vystudovala jste žurnalistiku a v tomto oboru také stále působíte a píšete o knižních novinkách a psychologické články pro Cosmopolitan. V roce 2007 jste jako spisovatelka debutovala detektivní knížkou Kroky vraha s kriminalistou Bergmanem. Co vás přivedlo k psaní právě detektivní tvorby? Měla jsem období, kdy jsem hodně četla klasickou britskou detektivku. P. D. Jamesovou, Ruth Rendellovou, Dicka Francise… Pak jsem jednou v knihovně zjistila, že už mám od svých oblíbených autorek a autorů všechno přečtené. Z toho vzešlo rozhodnutí zkusit něco v tomhle stylu napsat sama. Tak vznikly Kroky vraha. A protože jsem za svoji prvotinu hned dostala Cenu Jiřího Marka za nejlepší detektivní knihu roku, byla to velká motivace napsat další krimi příběh. Od začátku mě ale při psaní mnohem víc než linie o vyšetřování baví psychologická rovina. Ráda popisuju osobní životy postav a jejich vzájemné vztahy, důvody, proč se chovají tak, jak se chovají. Knihu začnu psát vždy až ve chvíli, kdy mám do hloubky zpracované postavy, jejich charakteristiky a příběhy. Vražda stojí na okraji, popisuju ji velmi věcně a stručně, stejně jako její vyšetřování. Hlavní jsou lidé a jejich osudy. Snažím se, aby byli opravdoví a čtenář měl při čtení pocit, že je osobně zná. Takže jsem si už mockrát kladla otázku, jestli jsem nakonec neudělala chybu, když jsem se pustila do psaní detektivek. Už dlouho mě láká napsat prostě román bez kriminální linie. Právě s ním začínám.   Vašim hlavním literárním hrdinou je šéf pražského oddělení vražd Josef Bergman, který své zapeklité případy řeší také v knihách Zlodějka příběhů, Dům na samotě, Ostrov šedých mnichů, Zmizelá v mlze, Sněžný měsíc a nejnověji Drak spí. Měla jste nějaký předobraz, podle kterého jste začala psát kriminalistu Bergmana? Je vám něčím blízký? Vždycky mi byl sympatický inspektor Adam Dalgliesh z knih P. D. Jamesové, jeho klid a úroveň. Také jsem měla ráda seriál Vraždy v Midsomeru, uklidňovala mě stylizovaná atmosféra anglického venkova i rozvážný inspektor Barnaby. Chtěla jsem také mít ve svých knihách inteligentního, klidného, vyrovnaného a empatického vyšetřovatele bez vnitřních démonů, ovšem ne kopii výše zmíněných detektivů, ale opravdového a uvěřitelného českého kriminalistu. Představila jsem si člověka, se kterým bych dokázala dlouhodobě vycházet, a vyšel mi z toho Bergman. Je mi blízký tím, že si na nic nehraje, je sám se sebou srovnaný, je schopen empatie a pokory vůči životu. Vyzařuje přirozenou autoritu, aniž by dělal velká gesta, dokazoval si svou sílu a trousil obhroublé hlášky. Jsem s ním moc spokojená, ráda se k té postavě vracím.   Podle čeho mu „vybíráte“ případy, které bude řešit, buď doma se svými podřízenými kapitánem Adamem Danešem a kapitánkou Sylvii Sedlákovou, nebo soukromě na dovolené? Obvykle ze všeho nejdřív vymyslím prostředí, kde se bude děj odehrávat. Až pak přemýšlím, co by se tam mohlo stát. Nápady obvykle přicházejí intuitivně, najednou si představím určitou postavu a výsek jejího života nebo nějaký její myšlenkový pochod, aniž bych přesně věděla, odkud to ke mně přišlo. Občas mě inspiruje nějaká zpráva v médiích, tak to bylo třeba v případě Sněžného měsíce. Věděla jsem, že chci napsat příběh z Beskyd, kde mě fascinují staré roubenky v horách, ve kterých ještě staří lidé žijí prostým stylem života, na jaký jsou zvyklí. Je to mizející svět, který jsem chtěla zachytit. Zápletka se ale nakonec zrodila na základě článku o tom, že pytláci v Beskydech postřelili rysici, která následně zemřela hlady, a zůstala po ní v lesích koťata. Z frustrace a zoufalství z lidské bezohlednosti a bezcitnosti vykrystalizoval nápad napsat detektivku, ve které půjde mimo jiné i o pytláctví. Trochu jiné to bylo s poslední detektivkou Drak spí – nápad na příběh z jihočeských Sudet jsem nosila v hlavě už řadu let. Vždycky jsem ale nakonec rozepsala jinou detektivku. Tím pádem jsem na rozmýšlení toho příběhu měla opravdu hodně času, což mu, myslím, nakonec prospělo.   V roce 2008 jste za svoji prvotinu Kroky vraha získala Cenu Jiřího Marka pro nejlepší detektivní knihu roku a stala jste se nejmladší držitelkou tohoto ocenění v ČR. Stejnou cenu vám vynesl taky váš třetí román Dům na samotě. Co to pro vás znamená? Obě ceny mě motivovaly k dalšímu psaní. Jinak jsem se totiž zpočátku setkávala s obrovským despektem vůči žánrové literatuře. Lidé se mě ptali, proč jsem se rozhodla psát „jen“ detektivky, nebo mi nějaký novinář sdělil, že se mu moje knížka sice líbí, ale krimi literaturu ze zásady nerecenzuje. To bylo frustrující. Když jsem začínala psát, vůbec jsem netušila, že jsou v Česku detektivkáři tolik podceňovaní. Já se přitom od začátku snažila o kvalitní literaturu.   Kromě detektivek jste napsala také tři knížky plné příběhů „o kočkách a jejich lidech“ – Čekání na kocoura, Kocour z Montmartru a Štěstí je zadarmo. Jak se vám „kočičí příběhy“ psaly a bude něco nového? Kočičí příběhy pro mě byly vyloženě za odměnu – pustila jsem se do nich, protože jsem si potřebovala odpočinout od detektivního žánru a všeho negativního, co k němu patří. Kočky miluju, život bez nich si neumím představit. Ráda poznávám podobně střelené lidi, povídám si s nimi a zjišťuju, jak moc máme společného. Nedávno jsem se třeba u regálu s kočičím krmením v samoobsluze dala do řeči se starší paní. Povídaly jsme si tam snad čtvrt hodiny a oběma nám bylo líto, že už musíme jít. Rozjasnilo mi to den. Příběhy vyslechnuté při podobných setkáních jsem si roky zapisovala, přidala k nim svoje vlastní a udělala z nich tři knížky. Než nashromáždím další, potrvá to asi ještě několik let. Nejde to uspěchat.   Kde všude nacházíte inspiraci pro psaní? Vlastně na každém kroku. Pozorně poslouchám, co si lidé vyprávějí, jak na sebe vzájemně reagují, domýšlím si jejich vztahy, problémy, osudy… Večer si pak zapisuju, co mi během dne blesklo hlavou – v tu chvíli se to třeba do momentálně psané knihy nehodí, ale jednou se z toho může stát důležitá pasáž do další knížky. Baví mě psát příběhy z různých míst – při práci pak v duchu vlastně cestuju. Je to ideální způsob, jak strávit zimu: sedět u počítače, ale v duchu se při tom toulat třeba v Holandsku nebo Norsku u moře, po kopcích v Beskydech nebo po lesích v České Kanadě. Jednou věcí jsem si ale téměř jistá: nejspíš nikdy nenapíšu příběh z centra velkého města. Není to totiž moje oblíbené prostředí a především ho moc dobře neznám. Sice jsem vyrostla v Praze, jenže v klidné periferní čtvrti se zahradami. S kamarádkami jsme po škole lítaly po lese, nejspokojenější jsem byla u prarodičů na venkově. A v dospělosti jsem nikdy nebyla kavárenský typ. V centru Prahy jsem moc času nestrávila, spíš jím jen občas z nutnosti rychle proletím. Často se mě lidi ptají, kdy pošlu Bergmana vyšetřovat na Malou Stranu nebo Staré město. Tak to asi nikdy.   Patříte mezi nejoblíbenější autorky detektivek. Jaká jste čtenářka vy? Obdivujete P. D. Jamesovou, která stvořila detektiva Adama Dalglishe... P. D. Jamesovou jsem hodně četla mezi dvacítkou a třicítkou, všechny její knihy jsem slupla několikrát. Ovšem od doby, co detektivky sama píšu, už je moc nečtu. A současná krimi produkce plná nesmyslného násilí až sadismu je mi vyloženě odporná. Mám své oblíbené autory, ke kterým se vracím, to je třeba irský prozaik William Trevor, podle mě geniální autor s citem pro detail a atmosféru příběhu. Byl jedním z laureátů na Nobelovu cenu za literaturu, přitom u nás je docela podceňovaný, v češtině nevyšly zdaleka všechny jeho knihy. Baví mě dánská prozaička Helle Helle, norský autor Per Petterson, norská autorka Hebjorg Wassmo. Vlastně jsou to samí severští autoři, možná to má něco společného s mojí láskou k severským zemím. Všichni jsou důkazem, že severská literatura nemusí být ani trochu drsná a krutá, ale může být plná citu a emocí. A co čas na odpočinek? Jak ráda trávíte chvíle volna? Byly doby, kdy jsem byla opravdu přepracovaná. Psala jsem měsíčně deset až dvanáct článků pro časopis, překládala knihy z angličtiny, do toho psala své vlastní, ze všech stran na mě doléhaly termíny. Když jsem se loni tři měsíce nemohla vyhrabat z obyčejné virózy, šla jsem do sebe a uvědomila si, že někde musím polevit. Od roku 2017, kdy mi vyšla kniha Zmizela v mlze, už bych se bývala uživila jen jako spisovatelka, ale setrvačností jsem dál jela ve starých kolejích. Tak jsem si řekla: A dost. Dnes už píšu pro časopis jen pár článků pro radost a věnuju se hlavně svým knihám. Je to úleva. Období, kdy intenzivně píšu od rána do noci a myslím jenom na příběh, může vystřídat několik týdnů, kdy jenom odpočívám. Ideálně na zahradě s kočkami nebo na procházkách po lese. Když potřebuju přivolat inspiraci, vyrazím chodit do přírody sama. Právě při procházkách anebo taky za volantem auta ke mně přichází úplně nejvíc nápadů na další knihy. Anebo když topím v kamnech na dřevo. Nevím proč, ale když škrtnu sirkou a poslouchám, jak oheň začíná praskat, vždycky hned začnu přemýšlet nad knížkou, kterou právě píšu.   Michaela Klevisová se narodila v Praze 22. 6. 1976. Otec spisovatel Vladimír Klevis a maminka Naďa byla novinářkou. Vystudovala žurnalistiku na Fakultě sociálních věd UK v Praze. Píše do časopisů. Věnuje se překladům beletrie z angličtiny. Píše detektivky s kriminalistou Bergmanem. Dvakrát obdržela Cenu Jiřího Marka.  

Čas načtení: 2022-06-09 06:34:03

Marek Skřipský: Za první republiky jsme za velmi krátký čas dokázali neuvěřitelně mnoho

Vystudovaný historik a politolog Marek Skřipský si zkoušel práci učitele, dlouho působil jako redaktor v rádiu a dnes pracuje na ostravském magistrátu a k tomu píše knihy. V roce 2015 vydal první Případy inspektora Rádla. Letos vychází volné pokračování Ostravských mystérií nazvané Ostravský páter a druhý díl trilogie Archivy tajné války – Světy v plamenech, který napsal spolu Tomášem Bandžuchem.   Pocházíte z Ostravy, kde vlastně s výjimkou studií v Praze žijete celý život. Jak vzpomínáte na období dětských her? Co vás bavilo a čím jste chtěl být?  Měl jsem hezké dětství a myslím, že patřím k jedné z posledních generací, která ještě hromadně zažila „hokej s tenisákem,“ hry na vojáky, blbnutí na klepáči, střelbu ze vzduchovkového „flusbroku“ nebo urputné víkendové zápasy na škvárovém plácku „za barákem“. U toho všeho nesměla chybět voda se šťávou v umělohmotné flašce. Kromě toho jsem už odmalička hodně četl a zajímaly mě jak dějiny, tak mýty a pověsti. Svět jsem hodně vnímal přes mého bratra, o 12 staršího než já. Také mě ovlivnila památka mého dědy, který byl už ke konci první republiky důstojníkem z povolání. Zažil mobilizaci, odboj a střety s Hromenkovou sotní Ukrajinské povstalecké armády. Čím jsem chtěl být? Postupně policajtem, vojákem a historikem-badatelem ve stylu Indiana Jonese. (smích)   Co vás přivedlo ke studiu historie a politologie? Dějiny jsou mým koníčkem už od raného dětství, takže to nějak logicky vyplynulo, aniž bych cokoliv tlačil takzvaně na sílu. Ve čtvrtém ročníku univerzitních studií jsem si k historii ještě přidal bakalářskou politologii, také na Filozofické fakultě UK. Ne, že bych toho litoval, nicméně přijde mi, že politologie je velmi přeceňovaným „kecacím“ oborem. Dnes bych si jako druhý obor místo ní vybral etnografii.   Učil jste společenské vědy a pracoval v několika mediálních společnostech. V roce 2015 jste debutoval jako spisovatel knihou Případy inspektora Rádla, která je prvním dílem z detektivní série Jan Rádl a zavádí nás do doby první republiky. Proč právě detektivní žánr a zrovna toto období?    Dříve jsem učil a pak dlouho pracoval jako redaktor zpravodajství v rádiu. Byly to veselé, bohatýrské roky, nicméně každý mejdan jednou končí. Aktuálně pracuji na ostravském magistrátu v odboru kanceláře primátora. K vaší otázce: Rádlovy případy nejsou úplně klasickou detektivkou. Nejsou to Četnické humoresky, ani Hříšní lidé, ani Případy Velké Prahy. Sám, poněkud neohrabaně, říkám, že Rádlovy příběhy jsou „historickým detektivně špionážním thrillerem“. Hodně se do nich prolíná politika a zpravodajské hry či protihry. Čistě detektivní linka je v nich sice přítomná, ale místy slábne. Těch základních stavebních kamenů je více. První republika pro mě znamená jedno z mých oblíbených historických období. Aniž bych podléhal módní a svůdné masarykovské idealizaci, myslím, že to byla doba, kdy jsme za velmi krátký čas jako země dokázali neuvěřitelně mnoho. A to navzdory hospodářské krizi trvající skoro pět let z těch dvaceti, které byly první republice dopřány.   Někdejšímu legionáři Janu Rádlovi ze Zpravodajské služby, z něhož se stal vrchní inspektor, jste věnoval celkem čtyři knihy. Jak se vám Rádlovi příběhy psaly? Měl jste pro něho nějaký předobraz? Kdepak. Rádl žádný konkrétní předobraz neměl. Psaly se mi každopádně skvěle, šly svižně od ruky. Začal jsem je psát v dubnu 2013 jen pro sebe a své přátelé. Ti mě opakovaným naléháním přesvědčili, abych se pokusil o knižní vydání. Šestého března 2014 – to datum si pamatuji – přišla do mailu nabídka z nakladatelství MOBA na vydání Případů inspektora Rádla. Mé první knihy. Tím všechno začalo… Poslední Rádlův příběh jsem dopsal v únoru 2015.   Druhé světové válce se spolu s Tomášem Bandžuchem věnujete v plánované trilogii Archivy tajné války, jejíž první díl Úsvit černého slunce vyšel v roce 2021 a letos má vyjít druhý Světy v plamenech. Jak se vám spolupracuje při psaní knih? Je to jízda. Ale právě proto jsme do společného projektu šli. Bandžiho znám dlouhá léta právě ze studií v Praze. Čas od času se vídáme v Ostravě, Pardubicích nebo Praze. Naše společná historická fantasy vychází z určitého kreativního ping-pongu. Já něco napíšu – pošlu Bandžimu. Bandži něco napíše – pošle mně. Nikdo nikdy neví, co mu ten druhý připravil a musí na to reagovat. Jedinou podmínkou je, že si bez dohody nesmíme zabíjet hlavní hrdiny. Je to zábava, při níž člověk bystří mozek. Takže vlastně takové autorské sudoku. (smích)   Čím je pro vás psaní? Je to terapie, koníček, práce? Nebo od každého něco? A připravujete něco nového? Od každého trochu. Nejvíce asi koníček a nejméně práce. A někdy i únik. To jsem ovšem pochopil až za covidových lockdownů. Byli jsme nuceni omezovat běžné kontakty a návyky, které dělají společnost společností, hospoda zavřená, plavecký bazén zavřený, absurdní příkazy nosit roušku i na liduprázdné ulici… Tehdy jsem zjistil, jak moc mě psaní drží a jak mi pomáhá. Aby bylo jasno – nejsem žádný antivaxer, ani konspirační magor. Mám tři očkovací dávky a problémy s covidem nezpochybňuji. Tvrdím však, že plošné lockdowny nás poškodily více než samotná pandemie. Bylo to nejhorší možné řešení. Pokud jde o novinky, tak koncem listopadu vyjde u Strak na vrbě má kniha Ostravský páter. Jde o pokračování Ostravských mystérií, které je však natolik volné, že ho čtenáři mohou číst i bez jejich znalosti. Přibližně ve stejné době by měly Straky vydat právě druhý díl mé kooperativky s Bandžim.   Někde jste řekl, že vás baví historie, společensko-politické dění a sport. A jak to máte se čtením? Máte oblíbený žánr nebo autora? Čtení určitě stále patří mezi mé záliby. V současné době čtu nejčastěji v MHD při cestě do práce a z práce, ale divila byste se, kolik se toho dá za těch dvakrát dvacet minut přelouskat. Nepohrdnu beletrií ani odbornými nebo populárně naučnými věcmi. Z konkrétních autorů bych zmínil Bernarda Cornwella. Jeho – loni dokončenou – „anglosaskou ságu“ považuji za sérii naprosto dokonalých historických románů. Žánrově úplně jinou, avšak neméně geniální literaturu spatřuji v díle Jiřího Hájíčka. Selský baroko je skvost a povídkovou sbírku Vzpomínky na jednu vesnickou tancovačku snad nelze překonat. Mimochodem, s Jiřím Hájíčkem jsem se loni na podzim sešel v Českých Budějovicích a bylo to skutečně příjemné setkání. Tu „Tancovačku“ mi podepsal. S věnováním. Z autorů fantasy a hororu pak musím uvést lorda Dunsanyho, Howarda Lovecrafta a Roberta Howarda.   Je o vás známé, že jste ostravský patriot. Čím je vaše rodná Otrava tak jedinečná? Ostravu mám rád, nicméně bližší pouto cítím k Porubě, což je ostravský městský obvod, kde žiju. Do roku 1957 to byla samostatná obec. Když jsme u toho patriotismu, jsem především českým vlastencem. Za nejkrásnější kus Zeměkoule považuji Třeboňsko, kam dlouhodobě, pravidelně a rád jezdím. Mámin rod pochází z jižních Čech, v obci Hůrky je doložen už od 14. století. Pokaždé, když jsem na českém jihu, necítím se jako turista, ale jako někdo, kdo navštívil jakýsi mysteriózní, těžko uchopitelný, druhý domov. Ostrava jako taková unikátní vskutku je. Jde o kontrastní město, plné protikladů. Industriální dědictví tady stojí vedle zelených parků. Socialistická panelová zástavba vedle prvorepublikových kolonií. Procházíte se po sídlišti a za chvíli jdete tichým lesem. Když sednete do auta nebo vlaku, do hodiny zastavíte pod beskydskými vrcholy. Ostrava je takové bohaté menu. Každý si vybere. Vadí mi jen nedostatek historických památek a bezútěšné betonové džungle v některých obvodech. Pod těmi kvádry je pohřbená ta stará Ostrava. Můžete je zateplit barevnými fasádami, ale na podstatě nic nezměníte. Radši zavítám do „vesnických“ ostravských obvodů jako Pustkovec, Třebovice, Hošťálkovice, Martinov, Nová Ves… Ty jsou skutečně malebné. Byl jsem proto rád, když moje nejlepší kamarádka označila po své návštěvě rovněž mou Porubu za „takovou polovenkovskou“.   A co odpočinek? Jak rád trávíte chvíle volna? Dvakrát týdně chodím na kondiční plavání. Paradoxně mě v té vodě často napadají nové motivy ke psaní. V neděli rád vyrážím „na okruhy“, což jsou moje oblíbené vycházkové trasy o délce od 3,5 po 13 kilometrů. Čas od času zajdu v sobotu na střelnici, je to pěkný relax. Samozřejmě, o víkendech nezapomínám na svou oblíbenou hospůdku. Konec konců – občas v ní také čtu. A ještě častěji píšu. (Smích)   Marek Skřipský se narodil se 15. 7. 1982 v Ostravě. Vystudoval Filozofickou fakultu na UK v Praze. Vzděláním je historik a politolog. Je autorem série o Janu Rádlovi: Případy inspektora Rádla, Nové případy inspektora Rádla, Vysoké hry inspektora Rádla, Válka inspektora Rádla, série Ostravská mystéria: Ostravská mystéria a Ostravský páter (vyjde v roce 2022) a historického románu Strážník z Nového světa. Spolu s Tomášem Bandžuchech píšou trilogii Archivy tajné války, zatím vyšel Úsvit černého slunce (2021), druhý díl Světy v plamenech vyjde v roce 2022.

Čas načtení: 2021-12-04 19:31:45

B. M. Horská: Lidé, kteří píší, musí být dobří posluchači a pozorovatelé

Je autorkou detektivní série Inspektorka Elen Jollyová, která má zatím tři díly – Pach smrti, Brouk, Rukavička smrti a další příběh se sympatickou anglickou policejní inspektorkou s českými kořeny, má již nějakou dobu rozpracovanou. Kniha Brouk ji vynesla Cenu Jiřího Marka a sama autorka píšící pod pseudonymem B. M. Horská je jedním z porotců literární soutěže o Cenu Havrana, za nejlepší detektivní povídku. Řadu let žila v Anglii a do Čech se vrátila před rokem a za svůj domov dnes, jak přiznává, považuje především Evropu.   Dočetla jsem se, že pocházíte z Plzně. Jaké bylo vyrůstat v západočeské metropoli? Co vás bavilo a čím jste chtěla být? Možná u mě pozitivní vzpomínky vytlačily ty negativní, ale vyrůstala jsem spokojeně. Určitě jsme nebyli nějaká tichá rodina. Hodně se mluvilo. Příbuzní vyprávěli o svých životních zkušenostech, často o různých útrapách z války a po válce, politických perzekucích, ale také o partách, ve kterých jezdili na motorkách stanovat na Šumavu. Motorky byly velmi důležité v životě maminky, která jezdila v padesátých letech terénní závody. Myslím, že jsem ty příběhy ráda poslouchala a ukládala do paměti, ale tehdy jsem raději žila svůj život – navštěvovala jsem různé kroužky, v dětství jsem závodně plavala, později jsem hrála košíkovou, jezdili jsme na hory. Bavilo mě číst knížky včetně detektivek i malovat. Myslím, že jsem hledala stále něco nového, co mě zaujme. V dětství jsem chtěla být archeoložkou jako Heinrich Schliemann a když už on objevil Troju, najít ještě něco jiného. Jenže záhy jsem si v hodinách dějepisu uvědomila, že nemám dobrou paměť na data. Plány jsem změnila a s kamarádkou jsme se snažily stát se v Praze filmovými herečkami. Nepřijali nás ani do konkurzu, s vysvětlením, že jsme byly ještě děti a z Plzně a natáčení s námi by bylo komplikované. Nápadů jsem měla hodně. Na gymnáziu mě hodně dlouho držela touha studovat psychologii na filozofické fakultě v Praze. Psycholožkou jsem se nakonec nestala, ale na psychologii postav se v knížkách snažím nezapomínat.   Co vás přivedlo k tomu, že jste vystudovala Přírodovědeckou fakultu UK v Praze? Přestože mě rodiče nikdy neříkali, jaký obor mám studovat, nedoporučovali mi hlásit se na filozofickou fakultu z politických důvodů, protože bych měla malou šanci se tam dostat. Nakonec jsem podala přihlášku na přírodovědeckou fakultu, protože v přírodních vědách není žádná ideologie.   Ve studiu jste pak pokračovala krátce v Itálii, a hlavně v Anglii, a to v technicky orientovaných oborech. Vyzkoušela jste řadu zaměstnání, vedla jste malou laboratoř, pracovala jako servírka, překladatelka, editovala odborné texty a vysokoškolské učebnice, pracovala v administrativě výzkumného programu a byla i výzkumnice. Jak vás tato zaměstnání ovlivnila a kdy nastal zlom začít psát knížky? V Itálii jsem nestudovala, bydlela jsem rok s manželem a dětmi ve Florencii v době mateřské dovolené. Kromě navštěvování kurzu italštiny a florentských památek jsem tehdy moc času na jiné věci neměla. Moderní italská historie je plná záhadných momentů a protichůdně interpretovaných události, které často souvisí s organizovaným zločinem a politickým terorismem. Obdivuji sílu některých lidí, jako je například Roberto Saviano, temné síly rozkrývat a psát o nich. Takže i když mám Itálii moc ráda a ráda tam jezdím, je to také země, kterou mám spojenou se specifickou formou zločinu a historickými mystérii. Mezi Italy mám i velmi milé a blízké kamarády, téměř rodinu. Díky nim se tam chci po každé návštěvě znova vrátit. Ze Sicílie pochází komisař Montalbano, který je mi sympatický, protože má smysl pro spravedlnost a miluje dobré jídlo. Příběh mé knížky Rukavičky smrti se částečně odehrává na Sicílii a jídlo je také důležitou součástí děje. V období, než jsem napsala a vydala první knihu Pach smrti, jsem se hodně pohybovala mezi Českem, Velkou Británií a Itálií. V každé z těch zemí mám kamarády a dobré známé, se kterými udržuji kontakty. Vždycky mě hodně bavilo pozorovat rozdíly mezi tím, jak média v každé zemi různě informují nebo dokonce neinformují o stejných událostech a také poslouchat, jak v různých zemích lidé různě reagují na témata a události, které nás obklopují. Takže ta vlastní zaměstnání a činnosti mé psaní do jisté míry ovlivnily. Jako bývalá chemička mám v knihách určitě slabost pro různé jedy, ale hodně mě také ovlivnila komunikace s lidmi v různých prostředích, včetně těch pracovních. Myslím, že lidé, kteří píší, musí být dobří posluchači a pozorovatelé. Zlom směrem k psaní nastal v době, kdy jsem se vzpamatovávala z osobní krize, která způsobila, že jsem se nemohla soustředit. Pomáhalo mi to, že jsem pracovala rukama. Po nějaké době mi to asi přestalo stačit, začal mě napadat příběh, který jsem si zapisovala. Manžel mě stále povzbuzoval, abych psala dál, až z toho vznikla první kniha. Možná na mě mělo vliv i to, že v té době se v Británii zahraniční detektivky staly hitem. V Británii moc literatury napsané v jiných jazycích než v angličtině nevychází. V knihkupectvích jsou jen dvě procenta překladových knih (ve Francii je to 40 procent a u nás ještě víc), ale detektivky se staly výjimkou. Hlavně ty skandinávské, ale i italské a islandské. Pro mě byly atraktivní v tom, že ty knihy a seriály kombinovaly napínavé příběhy s důležitými společenskými trendy a událostmi z moderní historie, díky nimž jsem se o místech, kde se odehrávaly, hodně dozvěděla. Tohle mě inspirovalo a uvědomila jsem si, že mám zkušenosti z několika zemí, které mi umožňují dělat něco podobného.   V roce 2013 jste se představila jako spisovatelka pod pseudonymem B. M. Horská. Proč jste si vybrala pseudonym a co znamenají iniciály B. M.? Používání pseudonymu se mi líbí a vyhovuje mi. Psaní knih člověka hodně pohltí a myslím i trochu změní. Mně pseudonym pomohl oddělit psaní knih od ostatních součástí mého života, které musely dál pokračovat. Pseudonym mi dává jistou míru svobody při psaní a mé občanské povolání není spojováno s mými knížkami. Mám dvě paralelní identity občanskou a autorskou – a to považuju za výhodu. Kdo mě zná osobně, mému pseudonymu i iniciálám rozumí, ale jinak jejich původ, myslím, není důležitý. Původně jsem chtěla pseudonym jiný a v mužském rodě, ale nakladatelství na něj nechtělo přistoupit. Takže to byl vlastně opak situace, kdy některé spisovatelky v 19. století musely psát pod mužskými pseudonymy, aby jejich knihy vůbec mohly vyjít.   První knížka ze série Inspektorka Elen Jollyová, která je Angličanka s českými kořeny, vyšla v roce 2013 pod názvem Pach smrti, a román je, jak jste v jednom rozhovoru řekla, první, který jste dotáhla do konce, protože před ním jste něco začala psát, ale nedokončila. Pak vyšly tituly Brouk a Rukavičky smrti. Proč jste si vybrala detektivní žánr, a dočkáme se dalšího napínavého příběhu s Elen? A je vám Elen něčím blízká? Pro mě detektivka představuje společenský román. Začala jsem psát v době, kdy v Anglii v televizi běžel seriál o detektivu Wallanderovi (podle knih Henninga Mankella) ve švédštině a s titulky. To byla velmi neobvyklá věc, která přitáhla mou pozornost. Většina Angličanů nemá ráda pořady v původním znění. Naprostá většina filmů a seriálů pochází z anglofonních zemí. Tenhle seriál byl mimořádně oblíbený. Ukazoval měnící se Švédsko neotřele, bez romantizování a stereotypů z reklam, prostřednictvím kterých jsme švédskou společnost byli zvyklí vnímat. Samotný detektiv Kurt Wallander je běžný člověk s citovým životem a zdravotními neduhy. Pak jsem si Mankellovy knihy přečetla a hodně mě jako autorku ovlivnily. Mám už dlouho rozepsanou další knihu, tak pevně věřím, že ji dokončím. Také to chci kvůli Elen, pro kterou mám slabost. Žije dlouho v cizině a je taková trochu opuštěná a vykořeněná. Nechci ji v takové situaci opustit.   Knížka Brouk vám vynesla Cenu Jiřího Marka a vy sama působíte jako porotce literární soutěže o Cenu Havrana. Jaké to je nebýt hodnocen, ale hodnotit? Jako porotkyně Ceny Havran jsem několikrát hodnotila povídky zaslané do soutěže. Snažím se o to, abychom k hodnocení v porotě přistupovali zodpovědně. Představuji, si, že do soutěže posílám povídku já sama a jak bych sama chtěla, aby k ní porota přistupovala. Porotci neznají jména autorů povídek, které hodnotí. Do soutěže se přijímají povídky s různou úrovní a vypsaný styl nebo začátečnická úroveň se poznají. Proto samotný styl není pouze jeden ukazatel úspěšnosti v soutěži. Důležité je najít nápad, příběh, který mě zaujme. U každé povídky se sama sebe ptám, zda mě příběh zaujal natolik, že ji chci dočíst do konce, zda je příběh dost napínavý.   Jak to máte s četbou? Ráda také čtěte detektivky nebo si vybíráte raději jiný žánr? Detektivky mám ráda, ale dřív jsem jich přečetla víc. Knihy čtu na základě recenzí v médiích nebo doporučení od přátel. Hodně mě zaujala neapolská sága Eleny Ferrante, což je, mimochodem, také pseudonym. Hlavní hrdinky jsou vlastně vrstevnice mojí maminky. Opět jsem srovnávala – na jedné straně dospívání žen v chudé části Neapole a vzpomínky mojí mámy na dospívání v Plzni.   Jelikož řadu let žijete v Anglii v Milton Keynes, co pro vás znamená domov? Kde je ten váš? Můj domov je tady, v Česku, protože jsem se před rokem z Anglie odstěhovala. Nicméně po letech přejíždění ze země do země, přemýšlení a psaní o rozdílech v různých kulturách za svůj domov považuji především Evropu.   Jak ráda trávíte chvíle volna? Mám několik konkrétních míst, kde se odreaguji a nacházím vnitřní klid. S věkem ho hledám stále intenzivněji. Ta místa mají blízko k přírodě. Strávit čas s dobrými přáteli je k nezaplacení, stejně jako zajít s manželem na výstavu nebo na koncert rockové hudby. Ráda pohovořím s našimi dospělými dětmi a jejich kamarády. Zajímá mě, jak mladí vidí svět. Vždy to tak nebylo, ale stále častěji mě ta setkání naplňují optimismem.   B. M. Horská pochází z Plzně. Vystudovala přírodovědeckou fakultu UK v Praze a v Anglii pokračovala ve studiu v technicky orientovaných oborech. Vystřídala různé profese. Je autorkou detektivního cyklu Inspektorka Elen Jollyová – Pach smrti, Brouk, Rukavička smrti. Knihu Brouk v audioverzi namluvila herečka Lucie Fiona Šternerová. Dostala Cenu Jiřího Marka za knihu Brouk. Působí také jako porotce v literární soutěži cen Havran. Řadu let žila s rodinou v Anglii v Milton Keynes a v roce 2020 se vrátila do Čech.

Čas načtení: 2021-09-15 08:56:39

Jarmila Pospíšilová: Neumím si představit život bez knihy

Úspěšný detektivní cyklus s překladatelkou Marii Kovandovou má dvanáct knih a detektivka Boty do nebe jí vynesla Cenu Jiřího Marka. Letos ji vyšel detektivní román Pod Palcem s bývalým policistou, který se shodou okolností stane starostou, Viktorem Palcem, který zahajuje další sérii, jelikož Jarmila Pospíšilová v současnosti pracuje na dalším příběhu s tímto hrdinou. Sama působí jako advokátka a psaní ji baví. Neinspiruje se skutečnými příběhy, ale nechává pracovat svoji fantazii, a knihy nejen ráda píše, ale také ráda čte a jak říká: „Bez knihy si neumím představit život.“   Jak vzpomínáte na dětství? Jaká jste byla holčička a co vás bavilo? Měla jste vysněné povolání? Dětství jsem měla hezké, mé vzpomínky jsou plné světla a harmonie, i když zákonitě muselo někdy i pršet a být zima. Myslím, že jsem byla bezproblémové, poměrně klidné dítě, dobře jsem se učila, se zlobením to asi nebylo nijak strašné. Uměla jsem být tvrdohlavá, což mi zůstalo i v dospělosti, ale snad jsem vcelku dělala rodičům radost. Vyrůstala jsem se dvěma sourozenci a byli jsme v úzkém kontaktu s babičkou. Ta s námi později bydlela a hodně mě ovlivnila. Oba mí rodiče žili především pro rodinu, byli jsme takový malý uzavřený vesmír. Tatínek mi vštípil lásku k přírodě a naučil mě houbařit, maminka milovala květiny a zahradu, babička byla laskavá a moudrá. Zní to téměř jako kýč, ale v mých vzpomínkách toto všechno je. Pravda, měla jsem i povinnosti a byla vedená k odpovědnosti, občas jsem něco musela či nesměla a dobře si pamatuji, že jsem se zlobila a chtěla „být konečně velká“, abych mohla dělat jen to, co chci já sama. A co mě bavilo? Od dětství jsem byla spíše tvořivá, takže jsem pořád něco vyráběla, časem jsem se naučila ručním pracím a dodnes se uklidňuji při pletení. Ráda jsem chodila do přírody, což mě provází celý život. Nevybavuji si žádné výrazné vysněné povolání, postupem doby jsem chtěla být jednou učitelkou, jindy lékařkou, veterinářkou, chovatelkou zvířat, krmičkou v zoo apod. Vždycky jsem si ale s oním aktuálním vysněným povoláním spojovala nezávislost.   Od roku 1993 působíte jako advokátka v Prostějově. Co vás přivedlo k této profesi? Možná právě ona potřeba nezávislosti. Vystudovala jsem práva, prošla několika právnickými profesemi a zjistila jsem, že nezávislá advokacie mi vyhovuje ze všech nejlíp, přestože je to podle mého přesvědčení ta nejnáročnější právnická profese. Máte obrovskou odpovědnost, nic nedostanete zadarmo, a pokud nejste ze dřeva, zadírají se vám pod kůži občas i velmi těžké a složité životní osudy klientů. Přesto mám tuto práci ráda a vidím v ní smysl.   V jednom rozhovoru jste řekla, že jste k psaní měla vždycky blízko a ráda jste se vyjadřovala psaným slovem a již na vysoké škole jste se pokoušela psát, ale k vydání první knížky Prach, popel a dým byla dlouhá cesta. Co nakonec rozhodlo, že jste stvořila překladatelku Marii Kovandovou, která zatím pomohla objasnit zapeklité příběhy ve 12 dílech? Já vlastně sama ani přesně nevím, když se ohlédnu zpět, zdá se mi, že šlo o přirozený vývoj. Nějakou dobu jsem v hlavě nosila námět, který jsem zpracovala ve své druhé detektivce Leopard nemění skvrny. To byla myšlenkově moje prvotina. V době, kdy jsem měla příběh vcelku promyšlený a téměř se dral na svět, jsem narazila na téma, které jsem zpracovala ve své vytištěné prvotině Prach, popel a dým. Na jedné z procházek jsem narazila na ruiny starého mlýna, taková romantická zbořenina u potoka v údolí, kolem krásná příroda, místo téměř idylické. Kousek od něj stojí pomníček s křížem a vyrytými jmény. Pár dní před koncem války tam nacisté zastřelili čtyři mladé lidi z okolí. V životě jsem viděla mnoho pomníků, k některým se kladly věnce a probíhaly u nich formální vzpomínkové akce, ale nijak to na mě nepůsobilo. Ovšem tady, u křížku v lesích u potoka, kde se možná ani nikdo nezastaví, na mě dolehla síla té tragédie. Někdy v té době jsem si koupila v antikvariátu knihu a z ní vypadl starý dopis. Lišil se od dopisu, který jsem zasadila do své knihy, byly to spíše praktické poznámky, ovšem dostavil se nápad. Všechno se mi propojilo a příběh se hlásil o slovo tak silně, že Leopard musel počkat. Obě knihy jsem pak propojila postavou Marie Kovandové a časem přišly další.   Také jste napsala samostatné detektivky – Slepá bába a letos vyšla detektivka Pod Palcem. Kromě toho několik společenských románů a na svém kontě máte zatím celkem 22 knížek. Někde jste řekla, že je máte ráda všechny. Pracujete na novém románu? Slepá bába není typická detektivka, není v ní nikdo zavražděný ani neprobíhá vyšetřování. Je to spíše román s napětím, je o stalkingu. Detektivka Pod Palcem už dlouho samostatná nebude, pracuji na další a pravděpodobně bude časem nová řada se starostou a bývalým policistou Palcem. Postavy, které jsem uvedla v detektivce Pod Palcem, se mi ještě nechce opouštět a volají po rozvoji svých příběhů, stejně tak i vymyšlený Kročín se mi docela zalíbil, takže se tam asi pár zločinů ještě stane.   Spolupracovala jste na prvních dílech krimiseriálu Policie Modrava a spolupráci jste označila za zajímavou zkušenost. Co vám tato zkušenost dala a přijala byste znovu podobnou nabídku? Jsem autorkou námětů ke dvěma dílům a podílela jsem se jako spoluautorka na scénářích k nim. Vzhledem k rozsahu seriálu je moje spoluúčast poměrně malá. Pro mě však šlo o významnou zkušenost, do té doby jsem na ničem podobném nepracovala. Psaní scénáře má svá pevná pravidla a je to zcela jiný typ tvůrčí práce než literární tvorba. Tam mám absolutní svobodu, píšu jen podle svého. U seriálu se jednalo o spolupráci s dalšími lidmi a dodržení řady opodstatněných pravidel, bez nichž by dílo nedrželo pohromadě. Jiné je i samotné autorské vyjádření, v knize například mohu popisovat různé výjevy, prostředí, scenérii krajiny nebo počasí, hnutí mysli svých postav, jejich úvahy a vnitřní monology. Pokud jde o zhodnocení, co mi tato zkušenost dala, pak mohu říct, že jsem si cosi nového osahala a snad se i trochu naučila. Umím si představit, že bych podobnou nabídku přijala znovu.   Detektivka Boty do nebe vám vynesla Cenu Jiřího Marka a své detektivky zasazujete do venkovského prostředí. Proč právě venkov? Troufám si říct, že venkov znám. Sama na venkově žiji a do značné míry jsem i vyrůstala. Bydlela jsem sice od svých dvou let v okresním městě, ale na vesnici jsem trávila víkendy, prázdniny. Pocitově to byl vždy můj domov a před lety jsem se na venkově usadila natrvalo. Myslím, že i pro čtenáře je venkovské prostředí atraktivní a dává mi prostor pro vykreslení postav a jejich příběhů. Hrdinové mých detektivek zakořeňují v určitém prostředí, které je ovlivňuje a oni zpětně působí na svoje okolí. Věřím, že vzájemná vazba mezi člověkem a jeho životním prostorem funguje obecně, ale na venkovském prostředí ji snad jsem schopná ztvárnit a čtenáři ozřejmit.   V jednom rozhovoru jste řekla: „Psaní mě baví, ale dává pořádně zabrat.“ Také, že psaní je protiváha práci advokátky a neláká vás psát o skutečných případech a raději necháváte pracovat svoji fantazii a při psaní požíváte hlavu jinak než při práci advokátky. O čem ráda píšete? A proč právě detektivní žánr? Neumím asi uspokojivě vysvětlit, proč právě detektivky. Snad možná proto, že je sama ráda čtu, vždycky jsem měla k tomuto žánru blízko. Ráda píši o mezilidských vztazích, o příbězích, které často mívají kořeny v minulosti a poslední dobou mě stále více zajímá vazba mezi člověkem a jeho okolím obecně, nejen mezi lidmi, ale též ve vztahu ke krajině, přírodě.   Je o vás známé, že jste velká čtenářka a ráda čtěte také detektivky. Máte oblíbeného autora? Těch je opravdu hodně a všechny je určitě nevyjmenuji. Ze starších českých autorů mám ráda Hanu Proškovou, Milenu Brůhovou, Boženu Šimkovou, Václava Erbena, Zdenu Salivarovou a Josefa Škvoreckého, ze současných Michaelu Klevisovou. Pokud jde o zahraniční autory, nemohu vynechat klasiky jako je Raymond Chandler či Dashiell Hammett, P. D. Jamesová, a také autoři, s jejichž dílem jsem se seznámila v posledních letech – zajímavá spisovatelka Fred Vargas, Ilaria Tuti. To jsou pouze někteří z mých oblíbených autorů detektivek, ale čtu i jiné žánry a mám nespočet dalších oblíbených autorů jak českých, tak i těch zahraničních a každou chvíli objevím něco nového…, byl by to nekonečný seznam.   A co chvíle volna, jak je ráda trávíte? Dočetla jsem se, že vás baví zahradničení… Jak je všem jasné z mých předchozích odpovědí, ráda čtu a bez knihy si neumím představit život. Ale také ráda chodím na procházky do přírody, houbařím, pletu. Miluji svoji zahradu, která je obrovská a letos poněkud zanedbaná, protože se mnou zahradničí odrůstající štěně. Ráda si občas zajedu na výlet, pořád mám co dělat. V životě jsem se ani chvíli nedokázala nudit.   Jarmila Pospíšilová se narodila se v roce 1965. Vystudovala práva (JUDr.) a od roku 1993 působí jako advokátka v Prostějově. Od roku 2007 je také spisovatelkou. Byla starostkou obce Vincencov. Píše detektivky a společenské romány. Je držitelkou Ceny Jiřího Marka za detektivku Boty do nebe. V literární soutěži nakladatelství MOBA O poklad byzantského kupce, jednou obsadila třetí místo a podruhé soutěž vyhrála. Napsala detektivky (série s Marií Kovandovou: Prach, popel a dým, Leopard mění skvrny, Podzimní blues, Kejklíř, Smrt a Blázen, Kosa a kámen, Boty do nebe, Vražda v lázních Skalka, V pekle ptáci nezpívají, Šumavský bubínek, Když se rojí smrt, Malovaná pýcha, Lišákova pravda), Slepá bába, Pod Palcem. Je také autorkou společenských románů Palačinky s pepřem, Katedrála z písku, Kočka na plotně, Šaty z duhy, Peří v průvanu, Skořápky na vodě, Pod hvězdou bláznů, …a naposled konvalinky.

Čas načtení: 2021-09-05 17:31:36

Naďa Horáková: U detektivek je těžké najít vhodné nové téma a prostředí

Píše historické knihy a detektivní romány. Je autorkou cyklu Mocní a ubozí Markrabství moravského, který obsahuje čtyři knihy a mapuje události středověkého Brna a okolí. Scénáristicky se podílela na krimiseriálu Policie Modrava. Působí jako učitelka češtiny a dějepisu a svoji literární tvorbu považuje Naďa Horáková za součást své práce.   Pocházíte z obce Ratíškovice u Hodonína, kde jste vyrůstala s mladší sestrou Danou. Jaké bylo vyrůstat ve venkovské prostředí? Co vás bavilo a jaká jste byla holčička? Venkovské prostředí na mě mělo vliv hlavně, co se týče náboženské víry, která je na Slovácku stále silná. Nejsem praktikující katolík, ale desatero a úcta k víře (a to jakékoliv) ve mně stále je. Musím ale podotknout, že Ratíškovice jsou sice vesnice, ale mají něco přes čtyři tisíce obyvatel, takže je to obec velká a moderní. V době mého dětství měly dokonce přes čtyři a půl tisíce obyvatel a už tehdy měly plnou občanskou vybavenost. Měla jsem blízko k přírodě, protože Ratíškovice jsou obklopené lesy, a spoustu času jsem trávila venku. Od malička jsem ráda četla. Holčička jsem byla poslušná, ostatně jak tehdy bývalo zvykem, a dobře jsem se učila. Měla jsem také na starosti o osm let mladší sestru, což mě štvalo, zvláště když jsem si ji musela brát ven za svými kamarády.   Po gymnaziálních studiích v Kyjově jste v Brně vystudovala FF Masarykovy univerzity a po škole jste začala učit na ZŠ český jazyk a dějepis. Co vás přivedlo ke studiu tohoto oboru, chtěla jste být učitelkou? Chtěla jsem vystudovat práva a jít k policii a řešit zločiny, to byl můj dětský sen. Ovšem osud mě nasměroval jinam. Vystudovala jsem učitelství a zůstala jsem mu věrná dodnes.   V polovině 90. let jste začala psát krátké povídky pro regionální noviny a první knížku Tři v kruhu jste vydala v roce 2000. V jednom rozhovoru jste řekla, že jste v mládí neuvažovala o spisovatelské kariéře a že za to mohou možná právě vaše geny, jelikož ve vašem rodu po tatínkovi jsou spisovatelé Alois Musil, Robert Musil a František Sochor… Pamatujete si ten moment, když jste si řekla, teď napíšu knížku? A ten pocit, když vám vyšla první kniha? Do rukou se mi dostal almanach povídek a básní učitelů Hodonínska, to bylo někdy v první polovině 90. let. Ten mě inspiroval k tomu, abych to zkusila také. Nejdřív jsem psala povídky a napsat knížku jsem se rozhodla po několika letech, kdy jsem si už věřila, že bych to mohla zvládnout. Samozřejmě současně s tím jsem pilně studovala teorii literatury, i když jsem český jazyk a literaturu vystudovala na vysoké škole. V té době ještě neexistoval internet, kde spoustu informací a příkladů najdete, takže jsem nakupovala odborné knížky o stylistice a literatuře. To ostatně dělám doteď. Když mi vyšla první knížka, byl to samozřejmě pocit krásný, ale současně jsem se strachovala, jestli se čtenářům bude líbit.   Píšete jak historické knihy, tak i detektivky. Jste autorkou cyklu Mocní a ubozí Markrabství moravského, který obsahuje čtyři knihy a mapuje události středověkého Brna a okolí a řady samotných historických románů. Podle čeho si vybíráte témata, o čem budete psát? Soustavně studuji i odborné historické publikace a většinu námětů jsem našla v nich. Brno je samozřejmě moje srdeční záležitost, protože jsem v něm studovala. A protože se nachází „nedaleko“ Mutěnic, můžu si hodně informací ověřit na vlastní oči, například co se týče staveb. Ráda píšu o místech, která osobně znám.   Napsala jste řadu detektivek a také jste se scénáristicky podílela na krimiseriálu Policie Modrava. Co vás přivedlo k psaní detektivek a co vám spolupráce na scénáři dala a šla byste do toho znovu? Detektivky jsem vždycky ráda četla, takže volba žánru byla jasná. Za spolupráci na krimiseriálu Policie Modrava jsem panu režiséru Jaroslavu Soukupovi velmi vděčná. Psát s ním a panem Vaicem bylo velmi poučné, to vás žádná publikace nenaučí. Co jsem se u nich naučila, využívám i při psaní detektivek. Pokud přijde nabídka na scénář, s potěšením ji uvítám.   V jednom rozhovoru jste řekla, že díky práci učitelky jste se naučila trpělivosti a zodpovědnosti, bez které by žádná vaše knížka nevznikla. A díky těmto vlastnostem máte na svém kontě již hezkou řádku publikací a kniha Hrob třinácté panny vyhrála literární soutěž O poklad byzantského kupce a tituly Vlk na vodítku a Kletba markomanské královny obsadily druhé místo. Co to pro vás znamená? Jistě je to hodně zavazující… Zavazující je to, že mí čtenáři na každou moji další knihu čekají, a já je nechci zklamat, že by se jim kniha nelíbila. Ono udržet stejnou úroveň knih, nebo dokonce ji zvyšovat je to největší spisovatelské umění. Problémem je i najít vhodné nové téma a prostředí například detektivek. Knižní trh je jimi přeplněný a v televizi vidíte také samý detektivní seriál, takže člověk musí mít opravdu hodně fantazie a štěstí, aby nějaké neotřelé téma objevil.   Čím je pro vás psaní? Je to více práce nebo koníček? Vzhledem k tomu, že jsem češtinu a historii vystudovala a těmito obory se jako učitelka živím, považuji svoji tvorbu za součást své práce.   Dočetla jsem se, že jste v dětství byla knihomol, a co dnes? Co ráda čtete? Ráda čtu detektivky a historické romány. Občas si přečtu fejetony nebo fantasy. Stále častěji dávám přednost českým a slovenským autorům. Často si kupuji i knihy o práci s energiemi, tedy knihy esoterické.   A co čas na odpočinek? Co vám říká slůvko relax? Času mám teď trochu víc než v minulých letech, kdy jsem pomáhala mamince v péči o ne-mocného tatínka. Samozřejmě mě těší návštěvy vnoučat, ale to nevím, jestli se dá pojmenovat jako relax, protože hlavně vnučka je velmi akční. V poslední době jsem objevila kouzlo malířství. Při malování obrazu si úžasně odpočinu. V rodině máme výtvarné nadání a zdá se, že i na stará kolena se umějí některé geny projevit. Za relax považuji i psaní detektivek. Psaní historických románů je daleko náročnější, například už jen kvůli ověřování historických faktů.   Naďa Horáková se narodila 8. února 1962 v Hodoníně jako Naděžda Sochorová. Mezi její předky z otcovy strany patří spisovatel a arabista Alois Musil, přítel císaře Karla I. a zpovědník císařovny Zity, rakouský spisovatel Robert Musil, přítel France Kafky, jako i rychtářovský učitel a starosta František Sochor, který napsal Paměti obce Rychtářova. Vystudovala FF Masarykovy univerzity v Brně český jazyk a dějepis, které učí na ZŠ v Dubňanech. Píše historické – cyklus Mocní a ubozí Markrabství moravského (Brněnské nevěstky, Ženy na pranýři, Brněnské Židovky, Jeptiška pro markraběte), Tři v kruhu, Tajemství Anny z Lamperdorfu, Tajemství císařovy milenky, Kronika zapomenutelného templáře, Poslední princezna, Bestie z Karlštejna, Pro jméno a čest – a detektivní knihy: Vlk na vodítku, Hrob třinácté panny, Dáma v modrém, Kletba markomanské královny, Falešná kočička, Vejce podle Stroganova, Ženy a lži, Korálky z klokočí. V literární soutěži O poklad byzantského kupce vyhrála kniha Hrob třinácté panny a knihy Vlk na vodítku a Kletba markomanské královny obsadily druhé místo. Žije v Mutěnicích.

Čas načtení: 2021-05-26 13:59:51

Iveta Svobodová: Každá moje kniha chce lidem říct, aby se dívali kolem sebe

Původně chtěla být herečkou. Později chtěla studovat práva, ale nevyšlo ani jedno. Brzy se stala maminkou a pracovala jako referentka na okresní prokuratuře. Nakonec Iveta Svobodová vystudovala Literární akademii Josefa Škvoreckého a našla se v psaní detektivek a na knižních stránkách „vdechla život“ policejnímu vyšetřovateli Luboši Neumannovi a jeho parťačce Kamile, kteří spolu vyřešili nejeden případ. Ten nejnovější najdou čtenáři na podzim v románu Jako přízrak, který volně navazuje na knihu Misionář.   Žijete celý život v Praze a pražský místopis ve vašich detektivkách se týká centra i periferie… V centru Prahy bydlím 12 let. Je to krásné bydlení, všude to mám kousek. Na vstup do metra koukám z balkonu. Karlovo náměstí je necelých sto metrů a zrovna tak náplavka, kam chodím každý den se psem na procházku. Je odtud krásný pohled na Pražský hrad a na Žofín. Tahle idyla ale má i stinné stránky. Neustálý hluk, na náplavku v klidu můžete jít tak kolem osmé hodiny ranní, a to musím koukat, aby si Bobina nepořezala nohy, protože je tam spoušť po večerním řádění, a to tu nejsou letos turisté. To samé platí o Zítkových sadech a okolí Palackého náměstí. Vyrůstala jsem na severním okraji Prahy, v Čimicích, kde jsem přes pole koukala na Roztoky a na Zdiby a všude byl klid. Do školy jsem chodila do Dolních Chaber, to byly časy. Často vzpomínám, jak jsme v naší ulici řádili, hráli hokej, fotbal, nebo jsme byli hrdiny našeho oblíbeného seriálu Čtyři z tanku a pes.   V jednom rozhovoru jste řekla, že jste chtěla být herečkou, abyste měla možnost prožívat osudy jiných lidí… Moje maminka byla učitelka ve školce a později i ředitelka. Pracovala v první mateřské škole otevřené na tehdy rozestavěném bohnickém sídlišti a nějak si vzala do hlavy, že budu také učitelka. Tak jsem musela hrát na flétnu, housle a klavír, ale nikdy jsem ke zkouškám na pedagogickou školu nešla. Co mě ale bavilo, bylo studium dramatického kroužku v Lidové škole umění. Najednou jsem byla Kordula ve Strakonickém dudákovi nebo Molièrova Mikuláška. Objevila jsem něco nového, prožívala jsem jiný život, řádila jsem jako tajfun. Jenže jsem se zamilovala a místo zkoušek na DAMU se mi pět měsíců po maturitě narodil Kuba a já měla úplně jiné, krásné starosti.   Chtěla jste taky studovat na právnické fakultě, ale nevyšlo vám to. Po střední škole jste šest let pracovala jako referentka na prokuratuře, dnešním státním zastupitelství. Jak na tu dobu vzpomínáte?  Z holky jsem byla najednou mámou a jsem za to šťastná, protože mám bezvadnou rodinu. Jakub je fajn chlap a zanedlouho oslaví 37. narozeniny. V době, kdy jsem s ním byla na mateřské, jsem si začala uvědomovat, že mě zajímá právo, a i když jsem v té době studovala český jazyk a literaturu, zkusila jsem zkoušky na Právnickou fakultu UK, ale nevzali mě pro velký počet uchazečů. Tak jsem se nenechala odradit a nastoupila na okresní prokuraturu Praha-východ jako referentka. Poslední zkoušky na práva jsem dělala dva měsíce poté, co se mi narodila Kateřina, a to jsem opravdu obulela. Bylo to před listopadem 89 a komise mi řekla, že mě nemohou přijmout z důvodů základních neznalostí marxismu-leninismu. Všechno jsem měla za jedna, jen ve všeobecném testu jsem měla špatně otázky týkající se toho tématu. A bylo to. Tak jsem se později vrhla na Vysokou školu Josefa Škvoreckého. Promovala jsem v roce 2008 a za čtrnáct dní se mi narodil nejmladší syn Matyáš.   Kolem třicítky jste začala psát. Jak jste jednou řekla, do té doby jste hodně četla. Jak jste se dostala k psaní? Nevím, jak jsem se dostala k psaní. Jednoho dne to přišlo. Nikdy jsem nepsala, nebyla jsem zázračné dítě píšící básně od šesti let. Podivný způsob jsem napsala v ruce a pak jsem ho přepsala na stroji. Byla to pro mě úžasná terapie, v té době jsem se rozváděla a najednou jsem prožívala životní příběh někoho jiného. Odpoutala jsem se od každodenních situací a byla jsem jinde. Asi to tak mělo být.   A začala jste psát zapeklité příběhy s policejním vyšetřovatelem Lubošem Neumannem a jeho mladou kolegyní Kamilou. Jako předlohu pro Luboše Neumanna jste si vybrala jednoho z kolegů vašeho bývalého manžela, který pracoval jako policejní vyšetřovatel… Proč jste si vybrala právě detektivní žánr? Patrně proto, že jsem v sobě našla smysl pro spravedlnost. Každá moje kniha má podtext a chce lidem říct: Dívejte se kolem sebe a zasáhněte, když se něco děje. Nejhorší jsou klapky na očích.   V roce 2020 vyšel s Neumannem a Kamilou román Misionář. A co další příběh? Kde nacházíte své náměty? Další detektivní román mám rozpracovaný, jmenuje se Jako přízrak a vyjde na podzim. Teď v červnu vyjdou tři Neumannovy příběhy pod názvem Přestaň se bát. Jsou to tři kratší příběhy, které už vyšly v minulosti a nyní jsem je upravila do triptychu. Jsou postaveny na skutečných příbězích, které se staly. Vlastně téměř všechno, co píšu, má reálný základ. Stačí sledovat to, co se děje kolem mne, a námětů pro psaní mám spoustu. A tehdy pomyslím i na čtenáře a chci to napsat tak, aby příběh prožíval stejně jako já.   Mimo sérii s Neumannem a Kamilou je detektivní román Konec hry, jehož děj se sice odehrává v současnosti, ale nitky pátrání čtenáře zavedou až do roku 1741.  Co vás přivedlo „zabrouzdat“ do minulosti? Miluji historii a Konec hry byla taková moje první vlaštovka, kdy jsem historická fakta propletla s fikcí do dnešní doby. Mám v hlavě volné pokračování této knihy, kdy se čtenáři opět setkají s kapítánem Kadlecem a jeho ženou, nebo s pány profesory. To je ale plán na další roky.   Kromě psaní knih se věnujete úpravě dialogů a režii dabingu dokumentu, píšete scénáře a napsala jste také divadelní hry. Co vás na psaní baví? Úpravě dialogů a režii dabingu jsem se věnovala v minulosti. Víc mě zajímalo psaní divadelních her Pár dní na zkoušku a Tajemství srubu u jezera. První nazkoušela DIPONA Louňovice a o druhou projevilo zájem Nové divadlo Mělník, tak uvidím. Přemýšlela jsem, že bych hry přepsala do románové podoby, ale to teprve uvidím.   Jaká jste čtenářka? Někde jste řekla, že máte ráda Čechova, Jane Austinová, Agathu Christie, P. D. Jamesová nebo Jana Cimického… Dříve jsem četla všechno, co mi přišlo pod ruku. Čechov a jeho hry, to jsou, dokonalé postavy, ironie. Moje srdeční záležitost je Jane Austinová, která předběhla dobu o sto let. A i u ní vnímám lehkou ironii, se kterou se dívá na anglickou vesnickou šlechtu. Dala nám Elizabeth Bennetovou a pana Fitzwilliama Darcyho, a to je nádhera. Miluji příběhy Agathy Christie, jako jsou Zapomenutá vražda či Vražda na faře. A hned po ní mám P. D. Jamesovou a jejího detektiva a básníka Adama Dalglieshe a spoustu dalších. Nesmím zapomenout na Maigreta, a když ho hrál Jean Gabin a poté Bruno Cremer. Vždy se mi to líbí. Pan Cimický je psychiatr, a když čtu jeho příběhy, tak se učím. Je skvělý po všech stránkách.   Jak ráda trávíte chvíle volna? V jednom rozhovoru jste řekla, že ráda malujete, šijete, pletete… Ráda chodím na procházky s Bobinou, někdy nás doprovází nejmladší syn. Malování je pro mne smysluplná relaxace a taky dumání, o tom, co právě píšu. Upřednostňuji akvarel a akryl. Šiju, ale není čas, takže zašívám, co je potřeba. Našila jsem hodně roušek, a rozdávala je přátelům. Rozpletený svetr vyčuhuje z košíku, kde je pletení, a nevím, kdy na něj dojde řada.   Iveta Svobodová se narodila se 22. března 1965 v Praze. Šest let pracovala jako referentka na státním zastupitelství. Vystudovala tvůrčí psaní a redakční práci na Literární akademii Josefa Škvoreckého. Napsala knihy Přestaň se bát, Kruh se uzavřel, Postavení mimo hru, Stíny minulosti, Podivné přátelství, Konec hry, Misionář a divadelní hry Pár dní na zkoušku a Tajemství srubu u jezera. Je rozvedená a má tři děti.        {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2021-04-08 21:07:29

Josef Bernard Prokop: V literatuře jsem „všežravec“

Psaní, varhany, rozhlas – jsou tři hlavní pilíře práce rozhlasového moderátora, varhaníka a spisovatele Josefa Bernarda Prokopa, autora Lucemburské pentalogie, která vyšla i v audio verzi, série detektivek s paní Grimmovou, který v současné době dodělává knížku z konce husitských bouří.      Narodil jste se v Praze pod Vyšehradem a jste křtěný Vltavou. Jaký jste byl kluk a co vás bavilo?  Byl jsem normální zlobivý kluk, nějaká ta třídní, ředitelská důtka. Bavila mě spousta věcí, to je, myslím, v tom věku běžné, člověk se podvědomě snaží poznat co nejvíc, aby později měl z čeho vybírat. Hodně jsem četl, sportoval, poslouchal hudbu a hrál na klavír. A vymýšlel příběhy. To mě bavilo.   Vystudoval jste hru na varhany, klavír a hudební vědu. Co vás přivedlo ke studiu varhan, na které stále hrajete a pořádáte koncerty nejen u nás, ale i v Evropě? Když mi bylo tak sedm, dostal jsem od Ježíška gramofonovou desku, LP, mám ji dodnes, patřičně ohranou. Byly na ní varhanní skladby Johanna Sebastiana Bacha a já jsem se při poslechu zamiloval do toho neskutečně krásného nástroje, který umí tolik zvuků, barev, odstínů. Dodnes mě to nepustilo… Dozvěděl jsem se, že musím nejdřív umět dobře na klavír. A tak jsem začal cvičit pilněji. Chodil jsem tehdy ministrovat, i když se to v té době nedoporučovalo, a uprosil jsem jednou pana faráře, abych si mohl zahrát, pod dohledem pana kostelníka jsem mohl zkusit na varhanách, co jsem se zatím naučil na klavír. Znělo to docela dobře. Strýc byl amatérský varhaník, takže první poučení co a jak jsem dostal od něj. A pak už jsem začal varhany studovat. Je to nádhera i dřina. V zimě mrznete, v létě bývá často v kostele dost teplo, každé varhany jsou jiné – jiná menzura a ponor kláves, pedálu, jiné rejstříky a jiný zvuk rejstříků. Hrát oběma rukama i oběma nohama je fyzicky náročné a vyžaduje to koncentraci, je to skvělá relaxace. Varhany v Čechách byly po době komunistického vládnutí v hrozném stavu. Kromě několika málo nástrojů, které byly příliš na očích, než aby se nechaly zpustnout. Naštěstí už se velkou část těch zanedbaných podařilo uvést do dobrého stavu. Díky armádě farářů, farníků, varhanářů a mnoha dalších. Měl jsem to štěstí zahrát si víckrát na velké nástroje ve Francii, Španělsku a Německu, Rakousku a dalších zemích. Ale i malé nástroje v zapadlých vsích znějí často překvapivě a krásně. To by bylo na dlouhé povídání.     V roce 1992 jste udělal konkurz na moderátora do Českého rozhlasu a od té doby jste provázel posluchače řadou hudebních přímých přenosů a koncertů. Také jste autorem řady rozhlasových pořadů s hudební a literární tematikou. Od roku 2020 provázíte posluchače na ČRo Dvojka v Nedělním Dobrém ránu. Co vás na práci „rozhlasáka“ baví? O konkurzu mi tehdy řekl naši a dotlačili mě, abych tam šel. Já moc nedoufal, že bych se do rozhlasu mohl dostat. Při takové konkurenci… A kupodivu, z nějakých sto, sto padesáti lidí vybrali deset a mě mezi nimi. Ještě týž den jsem si smlouval první službu se šéf hlasatelkou Hankou Maškovou, skvělým člověkem i rozhlasákem. A najednou jsem mluvil na mikrofon a učil se od těch, které jsem předtím poslouchával na druhé straně vysílacího procesu. Byli skvělí a pomáhali začátečníkovi, jak mohli… tehdy jsme se střídali mezi stanicemi, začínal jsem na Praze, byl párkrát na Radiožurnálu a zůstal na Vltavě. A pak jsem nejen provázel přenosy a koncerty – byl jsem programový hlasatel, moderátor, hudební redaktor – později jsem napsal asi dvě stě padesát pořadů, spolupracoval jsem několik let i s literární redakcí. V minulém roce jsem se vrátil tam, kde jsem začínal – na Dvojku, někdejší Prahu, a stal se součástí týmu Nedělního dobrého rána. Je to krásná práce a je tam velmi dobrá společnost – od skalních rozhlasáků, přes režiséra, publicisty, básníky až po botanika anebo lékaře. Uznejte, že to stojí za to. Každý to děláme jinak, ale věřím, že se to posluchačům líbí.   V roce 2014 jste debutoval jako spisovatel prvním dílem z Lucemburské pentalogie, historickým románem Karel IV – Tajný deník. Proč právě Karel IV a jeho rod? Někde jste řekl, že někteří z vašich předků byli ve službách u dvora Otce vlasti, Karla IV… Já jsem Karla IV. měl vždycky v úctě a oblibě. A protože jsem sedm let chodil do školy na Malé Straně, často jsem procházel pod Mosteckou věží a sledoval jeho sochu. Pokud jsem měl pocit, že se mračí, většinou jsem pak ve škole dostal špatnou známku. Když jsem si o něm později přečetl, nevycházel jsem z údivu, co ten člověk všechno dokázal! Léta jsem psal povídky, skeče a scénky a chtěl jsem se pustit do něčeho většího. Měl jsem víc nápadů a nemohl se rozhodnout, čím začít. A zase mi pomohla procházka po Karlově mostě. Když jsem docházel na malostranský břeh, měl jsem pocit, jako by mě někdo pozoroval. Zvedl jsem hlavu a nad sebou opět zahlédl císařovu tvář. Tentokrát jsem měl dojem, že se usmívá, asi pochybovačně, nebo vyzývavě – dokázal bys o mě napsat? A tak jsem se pustil do psaní knihy. Snad se to povedlo, to ať posoudí čtenáři. A ano, několik mých předků se pohybovalo na Karlově dvoře v jeho blízkosti. Je to rodinná tradice a historické prameny ji potvrzují.   V třídílné sérii Baronka Grimmová jste si vybral detektivní žánr a stvořil zvídavou dámu, baronku Marii Terezii Annu Grimmovou, která žije s přáteli na zámku v Kostelci. Co vás přivedlo k detektivce, a měl jste předobraz pro tohoto „detektiva v sukních“?  Nelly Grimmová je podle skutečné postavy. A kostra se skutečně našla. Město Kostelec existuje, jen se jmenuje maličko jinak. A psaní románů o ní s detektivní zápletkou je pro mě aktivní odpočinek. První jsem napsal po třetím Karlovi, kdy jsem potřeboval trochu změnit literární a dobové klima, ale zase ne moc. Ta starosvětská atmosféra je uklidňující, měl jsem ji moc rád už jako dítě. S mojí babičkou, rovněž dámou ze staré školy, jsme tetu Nelly navštěvovali ještě za minulého režimu. Žije dodnes a má se čile k světu. A já mám díky ní spoustu dalších námětů.   Lucemburská pentalogie vyšla také v audio verzi a skvěle ji načetli Jiří Dvořák a Marek Holý. Knihu Marie Terezie načetli Hana Maciuchová a Otakar Brousek ml. a herec Aleš Procházka je skvělým interpretem knihy Sámo. Jak jste spokojen s interprety? Neuvažoval jste o tom, že byste některou ze svých knížek načetl sám?    Měl jsem velké štěstí, že už moje prvotina Karel IV. – Tajný deník zaujala Martina Pilaře, šéfa vydavatelství One Hot Book a ten mě oslovil, jestli bych souhlasil s audio podobou v podání Jiřího Dvořáka – musel bych být blázen, abych odmítl! Přiznám se, že kdykoliv si představím císaře Karla, mám pocit, že promlouvá tím krásným kultivovaným hlasem z audioknihy. A pak přibyly další knihy a další interpreti – abych to vzal chronologicky – Marek Holý, Aleš Procházka a Hana Maciuchová s Otakarem Brouskem ml. Co si autor může přát víc? Co jméno, to vynikající umělec! Snad je to i trochu uznání pro ty moje knížky, když je dostali tak dobří herci… Ostatně, moc mě potěšil Jiří Dvořák, když v jednom rozhovoru, který se týkal audioknihy Karel IV. řekl, že hlouposti by nečetl. Audio podoba dává knize zase jinou dimenzi. Nemusíte se soustředit na písmo, vnímáte rovnou vyřčené slovo. A ta slova můžete číst mnoha způsoby, ale v ústech zmíněných interpretů dostávají přesné významy, které autor zamýšlel. Já sám už jsem měl to potěšení načíst své detektivní příběhy paní Grimmové pro KTN, kde s velkou radostí už řadu let načítám knihy. Je to smysluplná nádherná práce, kterou dělám moc rád.   V roce 2020 vám vyšla kniha Třicetihlavá saň aneb Ve službách mocných, kterou jste napsal podle dochovaných rukopisných Pamětí barona Filipa. Pracujete na další knížce?  Samozřejmě. O nápady nemám opravdu nouzi. Dodělávám knížku z konce husitských bouří a chystám se pak na dobu o pár století později a potom bych rád do současnosti. A protože docela často dostávám dotazy, jestli bude další paní Grimmová, rád bych se k ní zase vrátil. Když bude mít úspěch baron Filip, tedy Třicetihlavá saň, mám připravené pokračování. A nápady mám na další a další…   Jaký jste čtenář? Máte oblíbené autory nebo knížku? Jsem vášnivý čtenář, ale správně se říká, co člověk nenačte v dětství a rané dospělosti, těžko stíhá později. Je na to málo času. Tedy na oblíbenou četbu. Číst musím literaturu, potřebnou k psaní. Knihy tištěné, i virtuální. Kdybyste viděla můj počítač a pdf a doc soubory, které jsem musel pročíst, anebo alespoň prolistovat, pochopila byste. Pro jednu knihu jsou to stovky souborů, některé mají dvě stě, tři sta stran. A pro jednu malou zmínku o něčem musíte hledat a hledat. V literatuře jsem, jak se říká „všežravec“: Mám rád antické autory, italskou renesanční poezii, samozřejmě Shakespeara, Moliera, jejich hry se dají dobře poslouchat, i číst, ale i sira Artura Conana Doyla a jeho Sherlocka Holmese, Simenona, Gardnera, Chestertona, Galsworthyho, Čapka, Poláčka, Vančuru, Jirotku a další a další. Co mi přijde pod ruku a co mě nějak zaujme.   Umíte odpočívat? Jak rád trávíte chvíle volna? S tím volným časem je to horší, ale jeho zbytky si pečlivě hlídám. Procházky s psíkem, jízda na kole, cestování, když je čas a smí se to, lyžování a aktivní lenošení, relaxace.   Josef Bernard Prokop pochází z Prahy. Vystudoval hru na varhany a klavír a hudební vědu. Od roku 1992 působí v Českém rozhlase. Napsal a realizoval několik set rozhlasových pořadů, je autorem dvanácti knih a tří divadelních her, jako spoluautor napsal s Antonínem Moskalykem několik televizních scénářů. Do jeho Lucemburské pentalogie patří knihy Karel IV – Tajný deník, Karel IV – Císař a císařovna, Karel IV – Císař a synové, Václav IV – Tajná kronika velké doby malého krále a Zikmund Lucemburský – Tajné vzpomínky. V sérii detektivních románů Baronka Grimmová vyšly knihy Paní Grimmová se představuje aneb Případ zapomenuté vraždy, Paní Grimmová a případ mrtvého lichváře aneb Zimní případ, Paní Grimmová a případ továrníka na penzi aneb Jarní případ. Napsal také knihy Marie Terezie: Symfonie života velké císařovny, Sámo – Velký vládce Čechů a tajný vyslanec krále Chlothara a Třicetihlavá saň aneb Ve službách mocných. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-10-10 10:12:46

Stanislav Češka: Při psaní každé knížky myslím především na čtenáře, který investuje svůj čas do mého příběhu

Zločiny na Velké Moravě, Brněnská mordparta vyšetřuje a Stanislav Berka, jsou tři série detektivní tvorby spisovatele Stanislava Češky, který je také autorem pohádek O Mlsálkovi a knížky O plyšáčcích, která čeká na vydání. Třináctý příběh ze série Zločiny na Velké Moravě, nazvaný Případ mrtvého krále a věnovaný úmrtí krále Svatopluka, vychází před Vánoci.    Vyrůstal jste ve Šlapanicích u Brna a své první literární pokusy jste zaznamenal na škole, když jste psal poezii, texty písniček a krátké povídky. Už tehdy vás psaní bavilo? Čím jste chtěl být a jak vzpomínáte na své dětství? Na dětská léta ve Šlapanicích, městě východně od Brna s necelými 8000 obyvatel, vzpomínám moc rád. Odstěhovali jsme se odsud v roce 1969, když rodiče dostali družstevní byt v nově budovaném krásném brněnském sídlišti Lesná. Tehdy jsem chodil do osmé třídy ve šlapanické základce a mohl přestoupit do nové, supermoderní školy v Brně-Lesné. Ovšem k údivu všech kolem mě jsem to odmítl, byl za exota a půldruhého roku brzy vstával a pozdě odpoledne se vracel domů, protože jsem denně strávil dvě hodiny v autobusech a trolejbusech brněnské MHD cestami mezi Lesnou a Šlapanicemi. V té tehdy obstarožní šlapanické škole jsem se prostě mezi spolužáky a vynikajícími učiteli, kteří nám toho dali strašně moc, cítil náramně dobře. A do dneška na Šlapanice a jejich základní školu vzpomínám moc rád a rád se tam vracím. I když dnes už to je většinou pouze na hrob rodičů. Pokud jde o to psaní, tak v dobách základky to bylo spíš čtení všeho možného. Číst jsem uměl už při nástupu do první třídy a třeba v takových deseti letech se zájmem louskal příběhy Raymonda Chandlera. Ovšem četl jsem všechno možné. Ke psaní jsem se dostal až v dobách studií na brněnském gymnáziu na Křenové ulici. Byly to ovšem spíš takové neumělé pokusy – básničky, texty písniček na školní ples, také mi jednou četli povídku v brněnském rozhlase. Pak s maturitou tyhle pokusy ustaly. No, a čím jsem chtěl být? Už od dětských let mě moc bavilo vše kolem trolejbusů, autobusů, tramvají a vlaků. A potom také vše kolem cestování a poznávání cizích zemí. Ovšem nebyl jsem nějak vyhraněný humanitně nebo technicky. Když se blížil konec mých středoškolských studií a já se rozhodoval, co dál, měl jsem takové tři favority – studium geografie, žurnalistiky a matematiky, či fyziky. Všechno ovšem dopadlo trochu jinak.   Po gymnáziu v Brně jste vystudoval technickou kybernetiku na VUT v Brně a řadu let jste působil jako softwarový specialista a nějakou dobu jste pobýval také ve Vídni. Co Vvs přivedlo právě ke studiu tohoto oboru?   Do mých úvah o dalším studiu zasáhl strýc, který byl profesorem na strojní fakultě brněnské techniky. Upozornil mě na tehdy nový obor na elektrofakultě VUT Brno, technickou kybernetiku. S tím, že se jedná sice o jeden z tehdy nejtěžších vysokoškolských oborů, který nebude jednoduché vystudovat, mimochodem víc matematiky se tehdy učilo snad pouze na odborné matematice na univerzitě, ovšem pokud to zvládnu, budu mít o zajímavou budoucnost postaráno, jak mi strýc řekl. Byl to moudrý muž a já posléze pochopil, jak dobře jsem udělal, když jsem se řídil jeho radou. Toto studium opravdu lehké nebylo a jeho „specialitou“ bylo také to, že když jste „přežili prosívací síto“ v prvním ročníku, čekalo vás něco podobného ještě jednou v ročníku třetím, kde se začala učit tzv. „teorie řízení“, tedy řízení technologických procesů. To bylo něco, co se nedalo naučit, to jste museli pochopit a zkouška byla přímo „lahůdkou“. Několik hodin jste počítali návrh nějakého řídícího průmyslového systému, načež vás čekala ústní část, kde vás vyučující důkladně „rozebral“ a neomylně poznal, jestli „na to máte“. Nicméně studium to bylo náramně zajímavé, které nám skutečně dalo dobré základy pro náš další odborný život. Měl jsem navíc i to štěstí, že prvních deset let, co jsem pracoval doma, jsem uplatnil přesně to, co jsem se na technice naučil. Byl jsem například jedním z otců prvního plně automatického stroje, barvicího aparátu, v československém vlnařském průmyslu, který jsme vyvinuli na dnes už neexistujícím Výzkumném ústavu vlnařském, kde jsem tehdy pracoval. No, a když jsem posléze strávil osmnáct let u jednoho velkého mezinárodního koncernu ve Vídni, pracoval jsem už v trochu jiném oboru, ovšem díky základům z domova jsem s tím neměl nejmenší problém. Důkazem kvality studia v 70. letech na brněnské elektrofakultě bylo i to, že jsem si na přání zaměstnavatele také bez problémů nostrifikoval svůj inženýrský diplom na vídeňské Technické univerzitě.   K psaní jste se vrátil a napsal 26 pohádek o zajíčkovi a jeho kamarádech v knize O Mlsálkovi a na vydání čeká knížka O plyšáčcích s deseti příběhy sourozenců Haničky a Staníčka a jejich plyšových přátel. Jak se vám píše pro děti?  K tomu návratu došlo někdy v 80. letech minulého století, po seznámení s mojí manželkou, kdy vznikly pohádky o zajíčkovi Mlsálkovi. Nejprve jich bylo osm. Když je manželka četla dětem ve školce, kde učila, a pohádky se dětem líbily, psal jsem další, až jich nakonec bylo dvacet šest. Při tom psaní jsem ovšem zjistil, že psaní pro děti, pokud k němu tedy přistupujete zodpovědně, je ta nejtěžší spisovatelská disciplína. Musíte si dávat pozor na každé slovo. Příběh by měl být alespoň trochu výchovný, ovšem ne moc, aby děti nenudil. Měl by je především pobavit. A musíte si také dávat pozor na slovník, který používáte. Dobrá pohádka by měla přispět i k tomu, aby si děti rozšířily a osvěžily slovní zásobu. Když jsem ty pohádky napsal, narazil jsem ovšem na drobnou potíž. Věděl jsem, že jsou dobré, protože mi to jednak potvrdila jako expertka v oboru má paní jako učitelka, ovšem především měly úspěch u dětí. Opačné to však bylo u nakladatelů. Vzhledem k tomu, že jsem nevládl ani penězi, ani styky, nikdo o pohádky neměl zájem. Nakonec se však na mě usmálo štěstí, když začátkem tisíciletí začínalo vysílat Rádio Proglas. Tam pohádky moc krásně načetli a od té doby už několikrát reprízovali se slušným ohlasem u svých malých posluchačů. Část těch pohádek posléze zpracovali i v TV Noe.   Jako spisovatel jste se představil v roce 2010 knihou Starožitná smrt a tehdy se poprvé také objevil soukromý detektiv Stanislav Berka, který svůj zatím poslední 13. případ řeší v knize Smrt místostarosty (2020). Co vás přivedlo k psaní detektivek a jak se zrodil Stanislav Berka? Máte spolu něco společného kromě křestního jména Stanislav? Nápad na psaní detektivek a prvních 40 stran Starožitné smrti vznikl už ve Vídni. Když jsem napsal 26 pohádek, tedy povídek, řekl jsem si, že se zkusím pustit do románu. A když jsem přemýšlel, o čem budu psát, bylo rozhodnutí jednoduché – detektivka. Protože ten žánr miluji. A protože mám rád americkou drsnou školu, tak jsem si řekl, že zkusím napsat knihu tak, jak ji mám rád, ovšem „po brněnsku“. Protože prostě nemám rád takové to hraní si na světovost, když u nás vznikne detektivka „severská“ nebo třeba „z New Yorku“. Jsme prostě, jací jsme a měli bychom psát po našem a o sobě, protože v Americe nebo ve Skandinávii je dost místních autorů. Navíc jsem se rozhodl, že se mé knihy musí co nejvíc blížit realitě a musím se vystříhat nepřesností a někdy i pitomostí, kterými se detektivky mnohdy jen hemží. Takže jsem si něco nastudoval o policejní práci a při psaní mám vždy po ruce vysokoškolské učebnice kriminalistiky, soudního lékařství a případně i literaturu z jiných oborů, kterých se mé případy týkají. Když třeba „vraždím“ jedem, vždy si nastuduji maximum o dané problematice. A tak se zrodil Standa Berka. Bývalý šéf brněnské mordparty, který v turbulentních 90. letech podobně jako mnoho jiných schopných policistů znechucený věčnými „reformami“ od sboru odešel a stal se soukromým detektivem. Nechtěl jsem ovšem upadnout do obvyklých klišé žánru, takže Berka není chudý, rozvedený alkoholik, který je na kordy s policií, jak tomu zhusta u románových „soukromých oček“ bývá. Naopak, díky svému soukromničení můj Berka přišel k velkému majetku, takže může pracovat pro radost a dělat, co jej baví. Žije ve spokojeném vztahu se svojí partnerkou a se svými bývalými kolegy udržuje ty nejlepší vztahy a v posledních románech se dokonce k policii vrací. Tenhle odklon od klišé žánru mi mimochodem vytkl před lety jakýsi literární vědátor ve své bakalářské práci a dost mě tím pobavil. Původně jsem zamýšlel takovou hru se čtenářem v tom, že se Berka nebude jmenovat Berka, nýbrž Češka. Ovšem pak jsem zůstal pouze u stejného křestního jména. A společného toho máme dost, oba léta žijeme spokojeně se svojí partnerkou, Berka s přítelkyní, já s manželkou, oba máme rádi ony autobusy, trolejbusy, tramvaje, vlaky a jejich modely, oba máme rádi dobré jídlo a pití a oba také máme podobný náhled na svět kolem nás. Pouze má kariéra u policie trvala na rozdíl od Berky pouhou asi jednu minutu, což by bylo na jiné vyprávění.   Další detektivní sérii jste, díky svému velkému zájmu o historii, nazval Zločiny na Velké Moravě, kdy se v historické detektivce Případ úzké dýky v roce 2012 poprvé představili kníže Slavomír a jeho přítel viking Erik a svůj nejnovější případ řeší v knize Případ mrtvého krále, která vychází letos. Proč jste si vybral právě období Velké Moravy? Odpověď je jednoduchá. Když vyšly první dva příběhy Standy Berky Starožitná smrt a Hořká smrt a setkaly se vcelku se slušným ohlasem, řekl jsem si, že zkusím zabrousit také do žánru historické detektivky, která zažívá docela rozkvět. A protože jsem Moravan, Brňan, zajímám se nejen o politiku, kriminalistiku, ale i historii, vždy mě štvalo to, že Velká Morava je v dějepise takovou polozapomenutou kapitolkou mezi Sámem a svatým Václavem. A že pro většinu lidí začínají dějiny našeho státu někdy v desátém století na pražském Hradě. Jenže už o pěkných pár let dřív tu byla mocná říše s centry na Moravě a Slovensku, která se za dob krále Svatopluka stala dost významným hráčem i v celoevropském měřítku. A historie Velkomoravské říše pro nás může být poučná i dnes po téměř 1200 letech. Je totiž příkladem vlastenectví svých obyvatel, kteří dokázali obětovat své životy ve věčných bojích s Franky a posléze i Maďary za svobodu a suverenitu své země. Je ale také ukázkou toho, jak politikaření a bezohledný kariérismus některých jedinců dokáže škodit a ubližovat. A také je hodno našeho obdivu to, jaká umělecká díla tehdy dokázali naši předci vytvořit. Jak píše docent Galuška, úrovně řemeslné výroby, jaká byla na Velké Moravě, se v Čechách dosáhlo snad až o tři sta let později. K tomu všemu je historie té doby, byť o ní nevíme mnoho, nebo možná právě proto, prošpikována řadou tajemství. Jako je třeba to, které zmiňuji v 10. dílu svých velkomoravských příběhů Případu českého knížete. Že totiž možná Přemyslovci jsou vlastně potomci Mojmírovců, vládců Velké Moravy. Tedy, aby bylo jasno, zdůrazňuji to „možná“ a netvrdím, že tomu tak opravdu bylo. Bližší vysvětlení čtenář najde v historickém doslovu na závěr knihy. A tak jsem se rozhodl, že nebudu psát klasické historické detektivky, na jaké jsou čtenáři zvyklí. Že vytvořím sérii příběhů, které vás provedou nejvýznamnějšími padesáti lety historie Velkomoravské říše. Vždy si zde vezmu nějakou významnou historickou událost, kolem které vystavím kriminální příběh, který vám tu dobu zábavným způsobem přiblíží. Průvodci vám bude dvojice přátel – mojmírovský kníže Slavomír, skutečně zmiňovaný ve Fuldských letopisech, a viking Erik, věrný Slavomírův druh. Každou knihu vždy navíc uzavírá historický doslov, ve kterém čtenáři prozradím, co vzniklo v mé fantazii a jaká byla historická skutečnost.   Letos před Vánoci by měl vyjít třináctý díl této série Případ mrtvého krále věnovaný úmrtí krále Svatopluka.   Třetí série Brněnská mordparta vyšetřuje je inspirovaná současnými případy, které řeší brněnská krajská kriminálka v čele s šéfem Jaroslavem Motlem, která má zatím šest příběhů od Nezralé vraždy z roku 2016 po Oprávněnou vraždu (2020). Co vás přivedlo k psaní této série, v níž se inspirujete případy, které se odehrály v současné době? Už jsem řekl, že se ve svých knihách, současných i historických, snažím maximálně držet reality. V pátém Berkově příběhu, románu Krutá smrt zavedlo Berku vyšetřování do Bad Tölzu v Bavorsku. Potřeboval jsem si ujasnit práci bavorské kriminálky, abych o ní prostě nepsal nesmysly. Poslal jsem tedy zdvořilý dotaz prostřednictvím webového formuláře bavorské policie. Do dvou dnů mi přišla odpověď od šéfa „Polizeiinspektion“, tedy obvodního policejního oddělení z Bad Tölzu. Evidentně pobavený vrchní komisař mi ochotně zodpověděl mé dotazy a já mu pak napsal věnování do knížky, které jsem mu po vydání knihy ofotil a poslal, načež následovalo nadšené poděkování pana vrchního komisaře. O dva příběhy dál to potom byla Smrt z minulosti, která se odehrává v současnosti, ale také na konci 80. let minulého století, kdy byl mladý Berka už náčelníkem brněnské krajské mordparty v tehdy Veřejné bezpečnosti. Mám čtyřdílné Dějiny četnictva a policie, ze kterých jsem vyčetl tehdejší organizaci kriminálky u Veřejné bezpečnosti. Román se týká také Státní bezpečnosti, o které jsem literaturu také našel, takže se čtenář třeba podívá do skutečné kanceláře náčelníka II. správy StB. Jenže jsem zjistil, že vlastně nevím, jaká je struktura kriminálky dnes. Policie ČR sice má rozsáhlé webové stránky, ovšem tohle tam není. Tak jsem si řekl, že když mi odpověděla bavorská policie, jistě se na mě nevykašle policie jihomoravská. A nezklamal jsem se. Odpověď s požadovanými informacemi přišla od paní tiskové mluvčí do půl hodiny! A za dva dny následoval telefonát od šéfa brněnské mordparty, tedy brněnského „1. oddělení“, který mě pozval na návštěvu. Vzal jsem na ukázku pět svých románů s detektivem Berkou. Za dva týdny jsem přišel znovu a kolem mě se posadil pan plukovník a čtyři jeho kolegové, kteří mě zahrnuli chválou, až jsem se červenal. A od té doby si už tykáme a já chodím na brněnskou mordpartu na návštěvy více méně pravidelně. Skutečné případy brněnských kriminalistů se staly také inspirací pro některé z románů o detektivu Berkovi   Knížky vám vynesly také několik ocenění jak v literární soutěži nakladatelství MOBA O poklad byzantského kupce (3. cena za knihu Starožitná smrt v 6. ročníku, opět 3 cena v 8. ročníku za knihu Mnohomluvná smrt a kniha Hořká smrt vyhrála 7. ročník soutěže). Případ úzké dýky získal 3. místo v 2. ročníku literární soutěže nakladatelství MOBA Brněnský dukát. Co pro vás tato ocenění znamenají? Píše se vám lépe současná nebo historická detektivka? Ocenění jistě potěší. Co si budeme nalhávat, pochvala je milá. Ovšem, a teď nechci, aby to znělo namyšleně, ale co vám je platné hejno cen, když si vaše knihy nenajdou čtenáře. Knihy prostě nemůžete psát pro ceny nebo pro kritiky. Knihy se píší pro lidi, kteří si je půjčí v knihovně, dokonce do nich investují vlastní peníze a koupí si je v obchodě, a hlavně věnují čas jejich četbě. A já při psaní každé knížky myslím především právě na toho čtenáře, či čtenářku investující svůj čas a peníze do mého příběhu, cítím před nimi velkou zodpovědnost a snažím se je nezklamat. Ovšem pro mě to první ocenění románu Starožitná smrt mělo význam přímo osudový, protože odměnou byla smlouva na vydání románu. A já tak měl to štěstí, že jsem mohl nastartovat svoji spisovatelskou kariéru. Pokud jde o to, jaká detektivka se píše lépe. Samozřejmě ta současná a vymyšlená. Pokud jde o příběhy historické, vzhledem k tomu, že jsem elektroinženýr a pouze historik-amatér, znamená pro mě historická detektivka někdy i přímo detektivní práci navíc s nastudováním příslušných reálií.   Knížky věnujete své manželce Hance, která, jak jste někde řekl, je vašim prvním čtenářem a rádcem, ale i přísným a zároveň laskavým kritikem…  Přesně tak. Jak říkám, každý umělec potřebuje svoji múzu. Tou mojí múzou je má paní, se kterou se známe 37 let a letos před Vánoci oslavíme 36 let našeho manželství. Moje Hanka mi nejen poskytuje cenné rady a připomínky k mému psaní a je také vždy prvním čtenářem mých románů. Ona také vlastně může za to, že jsem spisovatel. Když jsme totiž byli v roce 1983 na svém třetím rande, vraceli jsme se vlakem z Nedvědice z výletu na hrad Pernštejn. Já se tehdy kasal, že dokážu promluvit na jakékoliv téma, aniž bych o něm něco věděl. Což je pravda, ukecaný jsem od mala. Hanka, už tehdy učitelka mateřské školy, mi řekla, ať jí na místě, v kupé vlaku, vymyslím pohádku. A tak vznikl Mlsálek. Původně to ovšem byl dospělý zajíc, postava vcelku odpudivá, opilec, přímo ožrala, odpovědný vedoucí hospody Pod drnem. Jeli jsme totiž zrovna kolem jakéhosi pole. A později se potom ten opilec zmenšil a stal se z něj roztomilý zajíček, jedno oušku nahoru, druhé dolů, student zaječí mateřské školy.   Umíte odpočívat? Jak rád trávíte chvíle volna? No jéje. Teď jsem už v penzi, takže bych odpočíval pořád. Do práce mě ovšem spolehlivě dokope blížící se termín u nakladatele. Rád chodím po procházkách, kolem Brna je moc pěkně. Také se rád podívám na zajímavý film, či seriál, hlavně detektivku. A manželka ze mě má legraci, když jí vždycky vysvětluji, že to či ono je pitomost a dělá se to jinak. Také se rád věnuji svému už zmiňovanému koníčku, hromadné dopravě a jejím dějinám. Což znamená, že se s chutí probírám také odbornými časopisy a knihami z oblasti dopravy. Čas si najdu také na zajímavou detektivku nebo jiný román. A samozřejmě je svátkem pro mě i moji paní výlet někam za Velkou Moravou.       Stanislav Češka se narodil v Brně 30. dubna 1955. Vystudoval technickou kybernetiku na Elektrofakultě VUT v Brně. Pracoval jako softwarový specialista a od roku 2010 je spisovatel detektivek. Série – Zločiny na Velké Moravě, Brněnská mordparta vyšetřuje a Stanislav Berka. Napsal 26 pohádek o zajíčkovi (O Mlsálkovi) a na vydání čekají pohádky O plyšáčcích. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-09-19 11:45:25

Veronika Černucká: Píšu braky, ale jsou to braky, od kterých se neodtrhnete

Své první články publikovala již na gymnáziu. A tak se rozhodla pro studium bohemistiky a politologie a přidala k tomu ještě speciální pedagogiku. Působila jako novinářka, učitelka speciální pedagog, a to vše dokáže Veronika Černucká coby autorka detektivního žánru dobře využít. Je duchovní matkou svérázného detektiva v sukních Tary, která se nejnověji představí v dalším příběhu, nazvaném Valčík pro mrtvé.   Jste rodačka z Teplic, vystudovala jste učitelství pro střední školy (český jazyk a literatura), základy humanitní vzdělanosti se zaměřením na politologii a speciální pedagogiku. A nějakou dobu jste také učila. Bylo vaše vzdělání dobrou průpravou pro psaní knih? Přiznám se, že mě vždycky strašně lákal svět žurnalistiky. Na gymnáziu jsem publikovala své první články, a protože jsem byla humanitně zaměřená, studium bohemistiky a politologie se ukázalo jako skvělá volba. Chtěla jsem zůstat v Teplicích, proto jsem studovala v Ústí nad Labem, kam jsem denně dojížděla vlakem. Už během studií jsem učila a zároveň psala do různých médií. Díky tomu se člověk naučí řemeslo a zapracuje na svém stylu psaní. Znám své slabiny a vím, v čem jsem naopak dobrá, a co mi sedí. Kdybych se dneska měla rozhodnout, zda budu jen novinářka, nebo jen učitelka, velmi bych váhala.   Již při studiu na vysoké jste publikovala v novinách a časopisech. Co vás přivedlo k psaní? Někde jste řekla, že prvním impulsem byla četba detektivky od Agathy Christie Vždyť je to hračka, a to vám bylo 11 let… Ano, to je pravda. Během čtení mi běhal mráz po zádech a já žasla nad tím, jak jsem se nechala napálit. Tehdy jsem si strašně přála, abych dokázala vymyslet podobně rafinované zápletky, které nikdo nevyřeší. Miluji knížky, čtu všechny žánry, ale zamotané detektivky ve stylu Agathy Christie jsou moje srdeční záležitost. Jako čtenář se snažím odhalit všechny autorovy fígle a jako spisovatelka doufám, že vás dokonale popletu spoustou falešných stop. V detektivkách jsem se našla a nemyslím si, že bych někdy experimentovala s jiným žánrem. Mně vyhovuje napětí, humor a záhady.   V roce 2011 jste debutovala detektivní povídkovou knížkou Noc, kdy jsem měla zemřít. A pak vyšla první detektivka nazvaná Tajemství sedmi ještěrek s detektivem v sukních, energickou Tarou, majitelkou detektivní agentury. Co vás přivedlo stvořit tohoto originálního detektiva?  Tara je inteligentní, vzdělaná, ale zároveň hodně svérázná. Je drzá, nenechá si nic líbit a neustále pomlouvá všechny policisty. Ona sama říká, že je jí něco přes třicet, což bylo v té době i mně. Moji kamarádi říkají, že má mnohé ze mě, ale nevím, jestli je to lichotka, nebo urážka. Tara je typ hrdinky, kterou si zamilujete, nebo nenávidíte. Na jednu stranu je arogantní, ale na druhou se dokáže bít za spravedlnost a nesnáší bezpráví. Myslím, že každý spisovatel by se měl ztotožnit se svým hrdinou, jinak to bude papírový panák bez života. Z toho důvodu bych nikdy nedokázala psát o vyhořelém postarším chlápkovi, který si neustále na něco stěžuje. Jestli bych zašla s Tarou na kafe? Tak to opravdu nevím.   Tara řeší případy i v knihách: Naše heslo Apokalypsa, Půlnoční vrah, Poslední modlitba, Přichází čas pomsty nebo Autogram pro vraha. Je vám Tara něčím blízká? Tara je praštěná, neuvěřitelně hubatá a nesnáší namyšlené týpky. Dokáže vás setřít jednou větou a ve všech knihách se zastává slabších. Protože je bohatá, nemusí před nikým hrbit záda. Když se jí něco nelíbí, řekne to a zjedná nápravu. Detektivky jsou pohádky pro dospělé a já si uvědomuji, že Tara je bytost, která by to v našem světě měla těžké. Jenže literatura je o tom, abychom díky ní snili. Kéž bychom byli všichni jako moje Tara. V novém příběhu Valčík pro mrtvé bude muset udělat několik hodně závažných rozhodnutí.   Kromě toho jste napsala i detektivní povídkové knihy: Právo na vraždu nebo Chuť na hřích. Co vás na psaní detektivek baví? Miluji zašmodrchané zápletky a baví mě hrát si se čtenáři jako kočka s myší. U klasických detektivních záhad musíte být poctiví a předložit čtenářům všechna vodítka k řešení. Jenomže vám nikdo nebrání v tom, abyste je schovali do hromady falešných stop. Detektivky jsou hra a souboj mezi čtenářem a autorem. Vy je chcete vyřešit a já udělám všechno proto, aby se vám to nepovedlo. Strašně závidím Agathě Christie to, jak dokázala vytvořit atmosféru plnou hrůzy. Já jsem spíš cynik a komik, takže se soustředím na humor a jízlivé hlášky. Nejvíc mě baví, když mi čtenář řekne: Tak toho jsem teda vůbec nepodezíral.   Jelikož jste maminkou dvou děti Martina a Kateřiny, neláká vás napsat něco pro děti? Děkuji, ale raději zůstanu u detektivek. Ty moje jsou občas nechutné nebo hodně drsné, ale spisovatel si může dovolit ledacos. Mohla bych uvažovat o detektivkách pro děti, ale nejsem si jistá, jestli by mrňousové zvládli mrtvolu s vyhřezlými vnitřnostmi a ve finále pointu založenou na incestu. Vím, po kterých žánrech je hlad a co chtějí čtenáři a nakladatelé, ale já si jdu svou vlastní cestou. Proč bych psala historický román ze druhé světové války, když můžu napsat detektivku? Vím, že netvořím umění, ale o to přece nejde. Jsem ráda, když můžu čtenáře pobavit. Ano, píšu braky, ale jsou to braky, od kterých se neodtrhnete. Syn nedávno napsal povídku o tom, jak maminka spálila večeři a jak přijeli hasiči, takže to psaní pro děti nechám na něm.   Působila jste jako novinářka, učitelka a speciální pedagog. Co vám daly tyto profese? Mám ráda lidi, zajímám se o ně a zajímají mě i jejich příběhy. Ráda si hraji se slovy a jsem nenasytná čtenářka. Jako speciální pedagog se setkáte s věcmi, které běžnému člověku připadají šílené. Myslím, že mám velké porozumění pro všechny, a snad i pokoru k životu. Vážím si lidí a baví mě, když je moje knížky baví. Doufám, že to nebude znít nějak nabubřele, ale když chcete psát, musíte rozumět lidem. Jen tak bude ve vašich knížkách člověčina, bez které to nikdy nebude ono. A vzhledem k finančnímu ohodnocení těchto oborů je asi jasné, že kvůli penězům to nedělám.   Jednou jste řekla, že detektivky milujete jako čtenář i jako autor a máte ráda detektivky s inteligentní zápletkou. Máte oblíbeného autora? Agatha Christie je stále nepřekonatelná. Zhltnu každou detektivku, která mi přijde pod ruku a spíše než oblíbeného autora mám oblíbené tituly. Společné mají to, že je nedokážu odložit a na konci zůstanu s pusou dokořán a říkám si, jak jsem mohla být tak hloupá, že jsem neviděla pravdu. Většinou odhalím triky detektivkářů a jsem šťastná jako blecha, když se to nepovede. Chcete-li názvy, tak doporučuji psychologické thrillery Náhradník z Knihy Zlín a Útočiště z Grady.   A co chvíle volna, jak je ráda trávíte? Teď budu za totální slepici, ale když se náhodou vyskytne chvíle volna, kdy nejsem s dětmi, tak vyrazím do nákupního centra a užívám si holčičí chvíle. Takové ty, kterým se posmívají chlapi, protože nedokážou pochopit, co je úžasného na tom jít si zkoušet oblečení, napatlat na sebe šminky a postříkat se litrem parfému. Jako jo, taška plná nových hadříků a kávička mě jednou za čas dokáže udělat šťastnou. Jinak klasika. Chodíme na vycházky s labradorem Maxem, jezdíme na koloběžce a několik měsíců si slibujeme, že začneme běhat. Už se těším, až porostou houby a až se syn naučí pořádně jezdit na kole, abych měla parťáka. Když děti usnou, vrhnu se na čtení. A to by bylo, abych za večer nepřečetla jednu nebo dvě detektivky.   Veronika Černucká se narodila se 10. 3. 1979 v Teplicích. V Ústí nad Labem na PF Univerzity Jana Evangelisty Purkyně vystudovala učitelství pro střední školy (český jazyk a literatura) a pak základy humanitní vzdělanosti na FF Univerzity Jana Evangelisty Purkyně. A k tomu ještě speciální pedagogiku. Pracovala jako novinářka a učitelka. Její knihy vychází v tzv. „Zelené edici" – Původní česká detektivka v brněnském nakladatelství MOBA. S manželem Zdenkem Kunstem (pracuje jako strážník u MP v Oseku) a dvěma dětmi žije v Oseku, okres Teplice. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-05-23 09:00:38

Aktuální akce na Google Play: řízení závodní stáje, detektivní adventura a vázání uzlů

Čtvrtek se opět nese v duchu našeho pravidelného seriálu, ve kterém vám doporučujeme ty nejzajímavější aplikace a hry, které jsou aktuálně zdarma či ve slevě na Google Play. Z dnešního výběru stojí za to například řízení závodní stáje ve hře Motorsport Manager 4 Racing, poutavá detektivní adventura Murders on Budapest nebo třeba vázání uzlů v aplikaci Knots 3D. Přečtěte si celý článek Aktuální akce na Google Play: řízení závodní stáje, detektivní adventura a vázání uzlů

Čas načtení: 2017-11-13 05:00:00

L.A. Noire Remastered – Cole Phelps se vrací v novém kabátu

Detektivní příběhy z prostředí poválečného Los Angeles se brzy vrátí v remasterované verzi. Cole Phelps je povolán do služby, aby řešil rozličné detektivní úkoly napříč několika policejními odděleními. Obohatí remaster nedoceněný titul novinkami, nebo jen opráší staré případy? Vy mi jistě lžete, pa ...

Čas načtení: 2022-05-09 14:28:19

Martin Goffa: Po čtyřicítce si muži potřebují dokázat, že ještě nejsou „out“

„Píšu o tom, co znám, co mi přijde zajímavé, a o čem si myslím, že by mohlo zajímat i ostatní,“ říká Martin Goffa, držitel Ceny Jiřího Marka, autor úspěšných knižních detektivních sérií s detektivem Mikem Syrovým a novinářem Markem „Terencem“ Vrázem.   V dětství jste byl velkým čtenářem. Co vás ještě bavilo a jak vzpomínáte na svá dětská léta?   Je pravda, že knihy vyplňovaly hodně z mého volného času, ale rozhodně se kolem nich netočilo všechno. Taky jsem hrál u nás na vsi fotbal a v dětských rolích dokonce ochotnické divadlo. Jenže v mém podání se rozdíl mezi fotbalem a divadlem stíral, čímž se stalo, že jsem nijak zvlášť nevynikal ani v jednom. (smích) A dětství jako takové? Osmdesátá léta na malé moravské vesnici, se vším, co k tomu patří. Škola, po ní v pondělí odpoledne pionýrský oddíl a v úterý pro změnu náboženství, taky práce na zahradě, vinohrad, pak fotbal na plácku, nenucené výlety, nucená spartakiáda, zdravotnický kroužek, knihovna, no a občas taky sledování zakázané rakouské televize, kterou se u nás dařilo naladit… Každý můj vrstevník by nejspíš odpověděl stejně. Co vás přivedlo k práci u policie, kde jste začínal jako pochůzkách a pak byl 13 let detektivem?  Můj nástup k policii byl nudný a nutný zároveň. Já o téhle práci nikdy nesnil, ani jsem k ní nemířil. Ještě v pětadvaceti letech jsem pracoval v obyčejném zaměstnání, a kdyby mi někdo řekl, že se dám k policii, z plna hrdla bych se mu vysmál. Jenže podnik, ve kterém jsem působil, pomalu chátral, a já zatoužil po jistotě. Vyrazil jsem proto do okresního města na nábor k Celní správě. Ten den měli ovšem zavřeno, zatímco ve vedlejším domě, kde sídlila policie, byly dveře dokořán. Tak jsem si řekl, že když už tam jednou jsem a autobus zpátky k nám do vsi jede až za dvě hodiny… Nakonec jsem udělal potřebné testy, vyfasoval uniformu, pistoli a pendrek, a vyrazil do ulic udržovat kázeň. Za nějaký čas jsem plynule přešel ke kriminální službě, a ještě později stejně plynule zase do civilu. Roky strávené u policie byly skvělé, zajímavé, vzrušující, ale také dostačující. Po čtyřicítce jsem začal novou životní kapitolu a o té skvělé a zajímavé práci už jen píšu. Kolem třicítky jste začal psát svůj první román, který sice nevyšel, ale o deset let později se na knižních pultech objevila vaše první detektivka Muž s unavenýma očima, kde se poprvé setkáváme s detektivem Mikulášem „Miko“ Syrovým. Proč jste si vybral právě detektivní žánr?    Na to jsem vlastně už částečně odpověděl. Píšu o tom, co znám, co mi přijde zajímavé, a o čem si myslím, že by mohlo zajímat i ostatní. Detektivní žánr se samozřejmě nabízel od začátku, i když je pravda, že z něj občas trochu vybočím. Ale stále mám, myslím, jasný rukopis. Pohnuté lidské osudy, z nich pramenící tragédie, psychologie postav a jako koření špetka humoru, to vše v poměru, jaký obvykle používá v receptu sám život. S Mikulášem Syrovým vám vyšlo již deset knížek. Připravujete další příběh? Je vám něčím tento hrdina podobný?   V příbězích Mika Syrového píšu o tom, co jsem sám zažil, viděl nebo slyšel. Miko má můj hudební vkus, můj smysl pro humor, můj věk a moji fyziognomii. V ostatních aspektech mě samozřejmě předčí. Každý, koho znám, by chtěl být jako Miko. Dokonce i já bych chtěl být jako on. Na konci posledního příběhu (Primární důvěra – Úhel pohledu) ho záchranka odváží ve stavu, který nejspíš nepřežije… Nebo ano? Snad už brzy uvidíme… Novináři Marku Vrázovi jste zatím věnoval sedm příběhů a letos s ním vyšla knížka Člověk za oponou a má vyjít ještě Vodní hrob. Kde nacházíte inspiraci pro své příběhy?    Inspiraci není nutné nijak zvlášť hledat, stačí se dívat kolem sebe. Bohužel. Kolem nás jsou desítky, stovky příběhů, a i když některé vypadají na pohled stejné, rozhodně takové nejsou. Liší se motivy jednotlivých aktérů, jejich osudy, nenaplněné sny, a naopak přeplněné poháry frustrací… Liší se kulisy a někdy se také stírají hranice mezi příčinami a důsledky. Vlastně bych si někdy přál si odpočinout a ty příběhy nevidět, ale nejspíš to neumím. Jak se „kamarádíte“ se svými literárními hrdiny? Je vám z nich některý bližší?    Kromě sérií s detektivem Mikem Syrovým a Markem „Terencem“ Vrázem, kteří by se dali nazvat „literárními hrdiny“, jsem napsal ještě dvě samostatné knihy Rémi a Vánoční zpověď. Jejich hlavními postavami jsou spíš „antihrdinové“, Remek Fojt (Rémi) a Adam Hoffman (Vánoční zpověď), svým způsobem nešťastní lidé ve vleku tragických událostí. Tyto své hrdiny i antihrdiny mám ovšem rád všechny bez rozdílu, protože jim beze zbytku rozumím. Nepovažujete se za spisovatele, ale spíše psavce a své knížky píšete pod pseudonymem Martin Goffa. Čím je pro vás psaní?  Tahle otázka je zatím asi nejtěžší. V nadsázce říkám, že psát jsem začal proto, abych zatočil s krizí středního věku. Po čtyřicítce si muži potřebují dokázat, že ještě nejsou „out“. Někdo začne hromadit milenky, jiný trénuje na maraton, další vyrazí do Himalájí. Na nic z toho bych neměl mentální ani fyzickou sílu, tak jsem hledal možnost, jak se realizovat v něčem, co zvládnu. Bohužel neumím hrát na žádný hudební nástroj, neumím zpívat, neumím kreslit, nejsem manuálně zručný a v podstatě nevynikám v žádném oboru lidské činnosti. Ale dokážu se dívat kolem sebe a vidět příběhy, a rád je ukazuju ostatním. Psát umí (na rozdíl od hraní na kytaru) každý, a když se člověk pro něco zapálí, jde to pak už skoro samo. Takže ano, píšu vlastně proto, abych sám sebe ujistil, že ještě nejsem „out“. V jednom rozhovoru jste řekl, že jste detektivky vůbec nečetl. Změnilo se to? Máte oblíbený žánr nebo autora?   Ano, detektivky jsem vlastně nikdy nečetl, a ne, nezměnilo se to. Bohužel mám na čtení tak málo času, že když už se do něčeho pustím, je to spíše klasika, kterou potřebuju dohnat. Pokud jde o oblíbené autory, nejraději mám asi Umberta Eca a Williama Styrona, nicméně bych mohl vyjmenovat desítky knih, které miluju a nekompromisně bych je zařadil do povinné četby. Namátkou pět různých autorů a naprosto, ale naprosto odlišných žánrů: Jméno růže (U. Eco), Sofiina volba (W. Styron), Možnost ostrova (M. Houellebecq), Program pro přeživší (Ch. Palahniuk), Mefisto (K. Mann). Přečtěte si těchto pět knih a bude na dobré cestě dostat se mi do hlavy. Mimochodem, za jednu z nejlepších knih všech dob považuju román Kámen a bolest od Karla Schulze. Kdyby tento příběh o životě a době Michelangela Buonarrotiho napsal nějaký světový autor, všichni by si z něj kecli na zadek. Bohužel je jeho autorem „jen“ Čech… Jako jeho krajan cítím proto potřebu a povinnost každého o tomhle literárním skvostu informovat. Už proto, že já sám jsem tu výjimečnou knihu objevil až ve čtyřiceti. Tedy prosím, před Ecem, Styronem, Houellebecquem, Palahniukem a Mannem vezměte do ruky Schulze! Děkuji. Jak trávíte volný čas?  Vtipná otázka nakonec. (smích) „Volný čas“ je pro mě neznámý pojem od chvíle, kdy jsem „na volné noze“. Martin Goffa se narodil se v roce 1973. Patnáct let pracoval u policie. Napsal knihy s detektivem Mikulášem „Miko“ Syrovým Muž s unavenýma očima, Bez těla, Mezi dvěma ohni, Živý mrtvý a další policejní povídky, Plaváček, Dítě v mlze, Štvanice, Vykoupení, Primární důvěra – Prst na spoušti, Primární důvěra – Úhel pohledu, Návrat (1. díl má vyjít v roce 2023) a s novinářem Markem Vrázem Přiznat vinu, Muž z chatrče, Děvčátko, Sekta, Ženská na odstřel, Člověk za oponou, Vodní hrob (má vyjít). Dostal Cenu Jiřího Marka za nejlepší detektivku roku 2016 za knihu Dítě v mlze.