Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2024-11-19 11:15:00

Solární arbitráž, ztráta i expanze do Jižní Afriky. Pět zajímavostí z výsledků skupiny Photon Energy

Firemní skupina Photon Energy, která má centrálu v Praze a akcie obchodované na české burze, hospodařila v období od ledna do září se ztrátou 7,4 milionu eur (185 milionů korun). K lepším výsledkům firmě nepomohl ani růst tržeb – meziročně o 7,9 procenta na 64,14 milionu eur.

Čas načtení: 2024-03-29 20:26:02

Budoucí hvězda Bayernu v Austrálii trhá rekordy. Hattrick stihl jako nejmladší hráč v historii soutěže

Bayern Mnichov během zimního přestupového období dotáhl přestup Nestoryho Irankundy, jenž je považován za prvního hráče z Austrálii, jenž se může stát opravdu hráčem světové extratřídy. Mladý křídelník nadále hraje v Austrálii a dnes vstřelil hattrick. Zvládl to jako nejmladší hráč v dějinách australské A-League. Evropa se má skutečně na co těšit.

Čas načtení: 2024-08-27 10:00:00

Vylepšená verze systému Robocrop sbírá pouze zralé maliny

Vývojáři tvrdí, že robot Fieldworker se bude brzy používat ve Velké Británii, Austrálii a PortugalskuNová verze prvního robota na světě, který sbírá maliny, čtyřramenný stroj poháněný umělou inteligencí a schopný vykonávat tuto práci s rychlostí a efektivitou člověka, bude v příštích 12 měsících nasazena na farmách ve Velké Británii, Austrálii a Portugalsku.Vývojáři tvrdí, že robot Fieldworker 1, přezdívaný Robocrop, dokáže přesněji než předchozí modely rozpoznat, zda je bobule zralá, a dokáže sbírat ovoce rychleji, protože jeho chapadla mají větší dosah a flexibilitu.Stroj byl vyvinut za méně než rok společností Fieldwork Robotics, která je spinoutem Plymouthské univerzity, a již se zkouší na farmách s bobulovinami v Anglii a Portugalsku; brzy budou zahájeny testy v Austrálii.

Čas načtení: 2024-11-29 07:00:01

Dobře placená dovolená? Petr Pavel je pracovně v Austrálii, Zemanovi kamarádi pukají závistí

Zřejmě si nevšiml, že si Petr Pavel u protinožců neužívá sluníčka, ale má pořádně nabitý program. Dvorní novinář Miloše Zemana tak využívá všechny příležitosti, kdy může jeho nástupce kritizovat. Pracovní cesty ale neodmyslitelně patří k úkolům prezidenta republiky. Dá se to ale pochopit. Jeho oblíbenec Zeman totiž místo reprezentace naší země preferoval teplo domácího krbu. Zemanovy úlety: Pustil na svobodu opilce, zlodějku i vraha. Abolice pro Baláka z něj udělala šaška Číst více Zatímco Miloš Zeman za celé své druhé pětileté funkční období vyjel do zahraničí v šestadvaceti případech, Petr Pavel už byl Česko reprezentovat třicetkrát, a to má za sebou ani ne dva roky prezidentování. A zatímco Miloš Zeman (až na dvě návštěvy Číny a Izraele) téměř neopustil Evropu, Petr Pavel zvládá cestování i do vzdálených zemí. Dovolená? Ani náhodou V Austrálii má prezidentský pár skutečně napilno. „V rámci návštěvy se prezident setká s vrcholnými politickými představiteli země, zahájí australsko-české business fórum nebo pronese projev na prestižním Lowy Institute v Sydney. Navštíví také Univerzitu v Adelaide, která je proslulá svými inovačními programy, a zúčastní se slavnostního otevření nové budovy zastupitelského úřadu České republiky v hlavním městě Canbeře. Na všech místech je plánováno rovněž setkání s krajanskými komunitami,“ uvedl Pražský hrad k Pavlovu programu. Austrálií Petr Pavel nekončí, v sobotu na ni navazuje návštěva Nového Zélandu. To, že má prezidentský pár skutečně nabitý program, ukazují i fotografie, které si můžete prohlédnout ve fotogalerii. Stihl několik projevů a mnoho setkání jak s českými krajany, tak s význačnými australskými politiky. Ti směrem k českému prezidentovi nešetří slovy chvály. Manželka Eva jej v maratonu návštěv doprovází. Rozhodně tak nejde o žádnou dovolenou.  Na Pavla pějí Australané chválu To, že Petr Pavel není jen další návštěvou z malé a vzdálené země, dokazují i slova, která při jednom z projevů pronesl tamní šéf parlamentu Benjamin Franklin. „Je to mimořádný lídr nejen své země, ale i na mezinárodní scéně. Jeho pověst je známá po celém světě, nejen kvůli jeho angažmá v armádě, ale i kvůli tomu, že je jeden z nejhlasitějších hlasů, proč je důležité hájit hodnoty, které tady v Austrálii sdílíme. Hájit demokracii, toleranci a angažovanost všech demokratických zemí světa,“ řekl na adresu českého prezidenta. Zemanův dvorní novinář sympatizuje se zločinci Není divu, že Radim Panenka nenechá na Pavlovi nit suchou. Novinář je autorem knihy o údajném spiknutí během Zemanových zdravotních problémů, kdy nebylo jisté, zda své prezidentské povinnosti bude moci dále vykonávat. Radim Panenka je podle webu Hlídací pes i lobbista za srbské zájmy v Česku a velký odpůrce existence Kosova. Třešničkou na dortu je třeba to, že na svém facebooku přál k narozeninám válečnému zločinci Ratku Mladičovi a Srbům se omlouval za bombardování Jugoslávie, které se odehrávalo, když byl jeho oblíbenec Zeman premiérem. Zemanova další ostuda, Mynářovo křupanství a jen hlupáci nevědí, že jsme díky Babišovi nejlepší Číst více „Zemanovi jsme platili LDN Lány“ Panenkovy jedovaté poznámky na adresu Petra Pavla se setkaly s poměrně bouřlivými reakcemi, jak vyplývá z drtivé většiny komentářů, které redakce Čtidoma.cz analyzovala. „Ano, pane Panenko. Je to prezident. Stejně jako se z peněz daňových poplatníků platily cesty a posléze ošetřování bývalého prezidenta. Co tam máte dál?“ ptá se jedna z komentujících na Twitteru. „Když jsme mohli platit čtyři roky LDN Lány a prezidenta, co úřad téměř nevykonával, proč bychom nemohli platit zahraniční cesty, což je přesně to, co se od reprezentativní funkce hlavy státu očekává?“ klade Panenkovi otázku další.

Čas načtení: 2024-11-29 07:00:01

Dobře placená dovolená? Petr Pavel je pracovně v Austrálii, Zemanovi kamarádi pukají závistí

Zřejmě si nevšiml, že si Petr Pavel u protinožců neužívá sluníčka, ale má pořádně nabitý program. Dvorní novinář Miloše Zemana tak využívá všechny příležitosti, kdy může jeho nástupce kritizovat. Pracovní cesty ale neodmyslitelně patří k úkolům prezidenta republiky. Dá se to ale pochopit. Jeho oblíbenec Zeman totiž místo reprezentace naší země preferoval teplo domácího krbu. Zemanovy úlety: Pustil na svobodu opilce, zlodějku i vraha. Abolice pro Baláka z něj udělala šaška Číst více Zatímco Miloš Zeman za celé své druhé pětileté funkční období vyjel do zahraničí v šestadvaceti případech, Petr Pavel už byl Česko reprezentovat třicetkrát, a to má za sebou ani ne dva roky prezidentování. A zatímco Miloš Zeman (až na dvě návštěvy Číny a Izraele) téměř neopustil Evropu, Petr Pavel zvládá cestování i do vzdálených zemí. Dovolená? Ani náhodou V Austrálii má prezidentský pár skutečně napilno. „V rámci návštěvy se prezident setká s vrcholnými politickými představiteli země, zahájí australsko-české business fórum nebo pronese projev na prestižním Lowy Institute v Sydney. Navštíví také Univerzitu v Adelaide, která je proslulá svými inovačními programy, a zúčastní se slavnostního otevření nové budovy zastupitelského úřadu České republiky v hlavním městě Canbeře. Na všech místech je plánováno rovněž setkání s krajanskými komunitami,“ uvedl Pražský hrad k Pavlovu programu. Austrálií Petr Pavel nekončí, v sobotu na ni navazuje návštěva Nového Zélandu. To, že má prezidentský pár skutečně nabitý program, ukazují i fotografie, které si můžete prohlédnout ve fotogalerii. Stihl několik projevů a mnoho setkání jak s českými krajany, tak s význačnými australskými politiky. Ti směrem k českému prezidentovi nešetří slovy chvály. Manželka Eva jej v maratonu návštěv doprovází. Rozhodně tak nejde o žádnou dovolenou.  Na Pavla pějí Australané chválu To, že Petr Pavel není jen další návštěvou z malé a vzdálené země, dokazují i slova, která při jednom z projevů pronesl tamní šéf parlamentu Benjamin Franklin. „Je to mimořádný lídr nejen své země, ale i na mezinárodní scéně. Jeho pověst je známá po celém světě, nejen kvůli jeho angažmá v armádě, ale i kvůli tomu, že je jeden z nejhlasitějších hlasů, proč je důležité hájit hodnoty, které tady v Austrálii sdílíme. Hájit demokracii, toleranci a angažovanost všech demokratických zemí světa,“ řekl na adresu českého prezidenta. Zemanův dvorní novinář sympatizuje se zločinci Není divu, že Radim Panenka nenechá na Pavlovi nit suchou. Novinář je autorem knihy o údajném spiknutí během Zemanových zdravotních problémů, kdy nebylo jisté, zda své prezidentské povinnosti bude moci dále vykonávat. Radim Panenka je podle webu Hlídací pes i lobbista za srbské zájmy v Česku a velký odpůrce existence Kosova. Třešničkou na dortu je třeba to, že na svém facebooku přál k narozeninám válečnému zločinci Ratku Mladičovi a Srbům se omlouval za bombardování Jugoslávie, které se odehrávalo, když byl jeho oblíbenec Zeman premiérem. Zemanova další ostuda, Mynářovo křupanství a jen hlupáci nevědí, že jsme díky Babišovi nejlepší Číst více „Zemanovi jsme platili LDN Lány“ Panenkovy jedovaté poznámky na adresu Petra Pavla se setkaly s poměrně bouřlivými reakcemi, jak vyplývá z drtivé většiny komentářů, které redakce Čtidoma.cz analyzovala. „Ano, pane Panenko. Je to prezident. Stejně jako se z peněz daňových poplatníků platily cesty a posléze ošetřování bývalého prezidenta. Co tam máte dál?“ ptá se jedna z komentujících na Twitteru. „Když jsme mohli platit čtyři roky LDN Lány a prezidenta, co úřad téměř nevykonával, proč bychom nemohli platit zahraniční cesty, což je přesně to, co se od reprezentativní funkce hlavy státu očekává?“ klade Panenkovi otázku další.

Čas načtení: 2024-11-29 07:00:01

Dobře placená dovolená? Petr Pavel je pracovně v Austrálii, Zemanovi kamarádi pukají závistí

Zřejmě si nevšiml, že si Petr Pavel u protinožců neužívá sluníčka, ale má pořádně nabitý program. Dvorní novinář Miloše Zemana tak využívá všechny příležitosti, kdy může jeho nástupce kritizovat. Pracovní cesty ale neodmyslitelně patří k úkolům prezidenta republiky. Dá se to ale pochopit. Jeho oblíbenec Zeman totiž místo reprezentace naší země preferoval teplo domácího krbu. Zemanovy úlety: Pustil na svobodu opilce, zlodějku i vraha. Abolice pro Baláka z něj udělala šaška Číst více Zatímco Miloš Zeman za celé své druhé pětileté funkční období vyjel do zahraničí v šestadvaceti případech, Petr Pavel už byl Česko reprezentovat třicetkrát, a to má za sebou ani ne dva roky prezidentování. A zatímco Miloš Zeman (až na dvě návštěvy Číny a Izraele) téměř neopustil Evropu, Petr Pavel zvládá cestování i do vzdálených zemí. Dovolená? Ani náhodou V Austrálii má prezidentský pár skutečně napilno. „V rámci návštěvy se prezident setká s vrcholnými politickými představiteli země, zahájí australsko-české business fórum nebo pronese projev na prestižním Lowy Institute v Sydney. Navštíví také Univerzitu v Adelaide, která je proslulá svými inovačními programy, a zúčastní se slavnostního otevření nové budovy zastupitelského úřadu České republiky v hlavním městě Canbeře. Na všech místech je plánováno rovněž setkání s krajanskými komunitami,“ uvedl Pražský hrad k Pavlovu programu. Austrálií Petr Pavel nekončí, v sobotu na ni navazuje návštěva Nového Zélandu. To, že má prezidentský pár skutečně nabitý program, ukazují i fotografie, které si můžete prohlédnout ve fotogalerii. Stihl několik projevů a mnoho setkání jak s českými krajany, tak s význačnými australskými politiky. Ti směrem k českému prezidentovi nešetří slovy chvály. Manželka Eva jej v maratonu návštěv doprovází. Rozhodně tak nejde o žádnou dovolenou.  Na Pavla pějí Australané chválu To, že Petr Pavel není jen další návštěvou z malé a vzdálené země, dokazují i slova, která při jednom z projevů pronesl tamní šéf parlamentu Benjamin Franklin. „Je to mimořádný lídr nejen své země, ale i na mezinárodní scéně. Jeho pověst je známá po celém světě, nejen kvůli jeho angažmá v armádě, ale i kvůli tomu, že je jeden z nejhlasitějších hlasů, proč je důležité hájit hodnoty, které tady v Austrálii sdílíme. Hájit demokracii, toleranci a angažovanost všech demokratických zemí světa,“ řekl na adresu českého prezidenta. Zemanův dvorní novinář sympatizuje se zločinci Není divu, že Radim Panenka nenechá na Pavlovi nit suchou. Novinář je autorem knihy o údajném spiknutí během Zemanových zdravotních problémů, kdy nebylo jisté, zda své prezidentské povinnosti bude moci dále vykonávat. Radim Panenka je podle webu Hlídací pes i lobbista za srbské zájmy v Česku a velký odpůrce existence Kosova. Třešničkou na dortu je třeba to, že na svém facebooku přál k narozeninám válečnému zločinci Ratku Mladičovi a Srbům se omlouval za bombardování Jugoslávie, které se odehrávalo, když byl jeho oblíbenec Zeman premiérem. Zemanova další ostuda, Mynářovo křupanství a jen hlupáci nevědí, že jsme díky Babišovi nejlepší Číst více „Zemanovi jsme platili LDN Lány“ Panenkovy jedovaté poznámky na adresu Petra Pavla se setkaly s poměrně bouřlivými reakcemi, jak vyplývá z drtivé většiny komentářů, které redakce Čtidoma.cz analyzovala. „Ano, pane Panenko. Je to prezident. Stejně jako se z peněz daňových poplatníků platily cesty a posléze ošetřování bývalého prezidenta. Co tam máte dál?“ ptá se jedna z komentujících na Twitteru. „Když jsme mohli platit čtyři roky LDN Lány a prezidenta, co úřad téměř nevykonával, proč bychom nemohli platit zahraniční cesty, což je přesně to, co se od reprezentativní funkce hlavy státu očekává?“ klade Panenkovi otázku další.

Čas načtení: 2025-04-03 05:06:02

Luxus ve stylu MG. Nová prémiová značka IM Presented by MG Motor startuje v Austrálii, přijde i do Evropy

Do Evropy a do České republiky se letos rozhodlo vstoupit opravdu hodně čínských automobilek, naposledy v úterý 1. dubna to byla značka BYD. Další značku chystá i velmi úspěšné MG. Půjde o značku, která se v hierarchii postaví nad MG. Zatím nová značka, jejíž jméno je IM Presented by MG Motor, startuje v Austrálii. Modely […]

Čas načtení: 2014-01-14 00:00:00

Teď je správný čas pro hřejivé Uggs!

Kde se vzaly Uggs boots a o co přesně jde? Uggs boots známé také jako ‚válenky‘, jsou měkkoučké boty určené pro chladné dny. Jsou velmi hřejivé a pohodlné. Původní Uggs boots vznikly v Austrálii. Asi se divíte, proč právě zimní obuv vznikla v teplé Austrálii. Ale má to svá opodstatnění. PŮVOD UGGS ...

Čas načtení: 2011-06-01 00:00:00

Phar Lap

Už asi sedm let mi leží v šuplíku jedna povídka. Vlastně je to jenom převyprávění jednoho příběhu a ani to jsem nenapsal já. Kdysi, když jsem ještě dělal šéfredaktora v nýrském školním časopise Redaktor, ten příběh pro mne převyprávěl Fanda Bureš. Nikdy jsem se nedostal k tomu ji někde zveřejnit, tak to činím až teď. Mám rád koně. Dá se říct, že je „miluji“; jejich sílu, inteligenci a u některých jedinců dokonce vůli vyhrávat a radovat se z vítězství. Nedávno jsem v televizi na ČT1 sledoval přímý přenos Velké pardubické a znovu obdivoval souhru dvou tvorů: člověka a koně. Vzpomněl jsem si na jeden příběh. Hlavní hrdinové byli kůň s velkým srdcem a lidé, kteří ho měli rádi a s láskou se o něj starali. Rád bych se s vámi o ten pravdivý příběh podělil. Ten kůň se jmenoval „Phar Lap“. Pronikavé houkání lodní sirény ohlašovalo příjezd jednoho z četných obchodních plavidel, které roku 1928 přirážely ke břehům Austrálie. Na lanech jednoho z přístavních jeřábů se v popruzích odevzdaně houpal mohutný ryzák. Dole na něj čekal stárnoucí (nijak úspěšný) trenér Harry Telford. Koupil valacha pro svého zaměstnavatele O. Davise za pouhých 160 guinejí (za ostatní dvouročky se platilo 10x více). Tak stanul na půdě Austrálie Phar Lap. Na pohled působil impozantně. Byl o deset centimetrů vyšší než jiní koně a byl i mnohem těžší. Byl mohutný. Potom však, co ho majitel uviděl v pohybu, vysloužil si jméno „Louda“. Zklamaný Davis vynadal Telfordovi a nařídil mu, aby neohrabanou herku okamžitě prodal. Starý nešťastný trenér se nechtěl vzdát naděje. Neměl na to, aby valacha koupil sám, a tak usmlouval tříroční splátku. Místo slávy a vítězství sklízel „Phar Lap“ jednu porážku za druhou. Strhaný trenér přikročil k zoufalému rozhodnutí - byl přesvědčený, že Phar Lap má v sobě něco, co neumí uplatnit. Osedlal valacha a zmizel s ním v pásu písku a nekonečných plání. Honil ho a štval v písečných dunách. Spolu cválali v těžkém bořícím se písku, bylo to pro oba vysilující. Uřícený Phar Lap v sobě v písečných dunách objevoval skryté rezervy. A starý trenér se ukázal jako výborný znalec koní. Když se s Phar Lapem vrátili na cvičnou dostihovou dráhu, domluvil se s ostatními jezdci, aby ve cvičném závodě nechali Phar Lapa doběhnout prvního. Aby poznal, jak chutná vítězství. Potom Phar Lapa přihlásil do dostihové sezony, ale od velkého „Loudy“ nikdo nic neočekával. Pozornost se dávno soustředila na jiné. Přišel první závod a v nabitém hledišti seděl jediný člověk, který tiše doufal… Harry Telford. Bylo odstartováno a pole koní vyrazilo kupředu. Napjatí diváci přiložili k očím dalekohledy. Každý hledal „toho svého“ favorita. Koně se vřítili do druhé poloviny závodu, svalnatá těla ještě přidala k obrovskému tempu. Žokejové obsazovali nejvýhodnější pozice, zvířata pod nimi vytušila finiš… Telford dalekohled nevlastnil, ale vytušil, že jeho kůň s žokejem v červeno-bílém dresu se v poli koní posouvá ku předu. A najednou - obrovitý ryzák Phar Lap vyrazil ze zákrytu koní a razantně se začal vzdalovat svým soupeřům. Phar Lap prolétl cílem s velkým náskokem a plný energie. Překvapení diváci zakrátko užaslé ticho přeměnili v obrovský jásot. Toho dne obrovský ryzák Phar Lap nastoupil cestu, ze které už nesešel. Za jeden dostihový rok vyhrál 18 dostihů (rovinových) a Australané o něm hovořili jako o „svém Phar Lapovi“. Ne všichni z jeho úspěchů měli radost. Zloba, závist a konkurence pátraly po tom, jak jeho úspěchy zastavit. Phar Lap se stal neporazitelným a podsvětí z dostihového prostředí v Austrálii najalo profesionálního střelce. Kulka z jeho pušky jen o pár centimetrů minula Phar Lapovu hlavu. Od té doby valacha doprovázeli na závodiště policisté. Ale zločinci se nevzdávali. Při prestižním závodě Melber Cup se snažili všemožně zabránit startu Phar Lapa. Porouchali motor auta, kterým byl Phar Lap převážen a valach musel poslední 2 km na závodiště „ docválat po svých“, aby stihl start závodu a s neúměrnou zátěží v sedle přesto zvítězil. Mnohokrát v Austrálii se snažili zamezit tomu, aby Phar Lap v rovinových dostizích zvítězil. Byl hrozně přetěžován, ale on poznal, co je to zvítězit a jeho obrovské, bojovné srdce mu nedovolovalo prohrát. V roce 1932 se Harry Telford rozhodl odvézt svého ryzáka do Ameriky. Hned druhý den po úmorné přeplavbě valach startoval ve štědře dotovaném závodě. Vítězi bylo určeno 50 000 dolarů. Phar Lap nebyl zcela v pořádku, měl zraněné kopyto, přesto v závodě nastoupil. V průběhu dostihu se rána otevřela, obvazem prosakovala krev, ale žokej nedokázal koně zastavit. Phar Lap chtěl vyhrát přes veškerou bolest. Jeho výkon si podmanil i Američany. Novináři předpovídali, že se Phar Lap stane koněm roku. Znovu se však objevila lidská nenávist a závist. Jednoho dne se z boxu Phar Lapa ozvalo bolestivé sténání. Valach trpěl velkými bolestmi a jeho ošetřovatel Tommy vytušil komplikace. Přivolaný veterinář nakázal koně okamžitě provést. Velký ryzák byl vyveden před stáj, ale pod obrovskými křečovitými bolestmi se zhroutil. Další přivolaný veterinář už našel jen plačícího ošetřovatele Tommyho, zhrouceného na mrtvém Phar Lapovi. Nad smrtí velkého „Loudy“ se dodnes vznášejí otazníky. Byl velký Phar Lap otráven? Příčina valachovi smrti zůstane záhadou. Když se zpráva o smrti Phar Lapa donesla do Austrálie, lidé plakali na ulicích. Austrálie chtěla vyhlásit Spojeným Státům válku… Lodní houkání ohlašuje příjezd lodi do přístavu. Připlouvala z Ameriky. V přístavu nečekal zchudlý trenér, ale mnohotisícový dav, který vyšel v ústrety svému miláčkovi Phar Lapovi. Rameno lodního jeřábu vyneslo z útrob lodi tělo mrtvého koně. Byl to Phar Lap. Velký „Louda“ se vrátil. Proč se tento příběh vám snažím předat? Řekl jsem už na začátku: „miluji koně“. Letos jsem s velkým zájmem sledoval závěrečný souboj dvou favoritů. Byl to úchvatný souboj. Ale i v obyčejném životě je spousta lásky, úspěchů i neúspěchů. Tento příběh je příběhem „zvířete“, které mělo obrovské srdce beze lsti, které toužilo vyhrávat přes všechny překážky. Čestně a upřímně! Není v tom něco i pro nás? František Bureš

Čas načtení: 2021-02-19 14:51:52

Jak Facebook „unfriendnul“ Austrálii

Facebook odstavil australské uživatele od možnosti sdílet zpravodajské články a celý svět od možnosti sdílet články z australských novin. Jelikož ani programátoři ze Silicon Valley nejsou neomylní, při spouštění železné opony to poněkud přehnali a zablokovali patrně omylem i sdílení stránek některých úřadů (včetně zdravotních), charit, a – což by si snad ani Jaroslav Hašek nevymyslel – Facebooku samotného. Vskutku existoval na pár hodin stav, že na australském Facebooku jste nemohli sdílet Facebook. Tento typ konfliktu zatím Facebook s žádným západním státem neměl, takže by bylo dobré prozkoumat jeho kontext. Pro začátek: on to není boj australské vlády za práva individuálních uživatelů, čili nás, malých a snadno zašlápnutelných červíků v zarostlé bažině jménem internet. Jde o spor mezi dvěma obry: těmi digitálními na straně jedné a velkými zpravodajskými kanály na straně druhé. Facebook, Google a spol. jsou nepoměrně bohatší, ale v případě Austrálie je to zase vyváženo tím, že Murdochův konglomerát News Corp. si velmi dobře rozumí se současnou vládou, která může hájit jeho zájmy formou zákonů. Zda nám, běžným jedincům, z tohoto zápasu mezi Sarumanem a Sauronem něco pozitivního vzejde, to si zatím netroufám odhadnout. Každopádně v této věci doporučuji šetřit sympatiemi, jako by byly na příděl, a jen pozorně sledovat, co se semele. Za vším hledej peníze Základem konfliktu je spor o peníze, co jiného. Kostra sporu vypadá takto – a vůbec není specifická jen pro Austrálii, podobné námitky mají všude, mnohokrát jsem je slyšel i od českých novinářů. Novináři: Zabrali jste drtivou většinu digitální inzerce, nemáme z čeho žít. G+F: No a co, trh rozhodl, nebo ne? Novináři: Nás to vytváření obsahu něco stojí, zvlášť když má být kvalitní. Vy jej pak sdílíte zadarmo a ještě vyděláte na reklamě, kterou u toho zobrazíte. G+F: Bez sdílení článků na našich sítích vám propadne návštěvnost do suterénu, přihráváme vám čtenáře a diváky. Novináři: Diváci a čtenáři, kteří si navykli za nic neplatit, jsou nám na dvě věci. Začíná se z nás stávat hračka pro miliardáře, kteří kupují noviny pro zábavu, žijeme z milodarů. Atd. atd. Komu patří data? Zamyslíte-li se nad tím chladnou hlavou, v konečném důsledku jde o záležitost autorských práv, která se u takových „hromadných vysílání“ řeší poměrně obtížně, a to už od doby vynálezu rozhlasu (což je zhruba 100 let). Facebook a spol. nepochybně mají určitý zisk z toho, že si jejich uživatelé přeposílají odkazy na zajímavé zprávy (i když pod pojmem zajímavé zprávy se dost často skrývá clickbait). Google by taky nebyl tak zajímavým vyhledávačem, kdyby neindexoval žádný obsah od novinářů. Nicméně jejich, samozřejmě pro ně příznivá, právní interpretace je ta, že zveřejňovat úryvky je férové užití, za které podle autorského zákona netřeba platit. Tady se autorský zákon ocitá v úzkých, protože kdyby na jedné straně „zatrhl“ veškeré citace z cizího obsahu, stal by se naprosto nepoužitelným; a pokud by byly zpoplatněny i pouhé odkazy (URL) na články, zmrzačilo by to fungování světové informační pavučiny (webu) jako takové. Na druhou stranu výše zmíněný problém není zrovna banální a jde přitom o speciální případ daleko obecnější otázky, komu skutečně patří data uložená na serveru společnosti X a kdo si o nich může rozhodovat. Kdo vyhraje digitální válku? Austrálie není prvním státem, kde k takovému vývoji došlo. Ve Španělsku zablokoval Google roku 2014 svoji službu Google News z velmi podobného důvodu; španělské zákony chtěly kompenzaci pro noviny, jejichž články se na Google News ukazovaly; tento stav trvá dodnes. Nicméně není to ani zdaleka takový blackout jako v případě současného sporu Austrálie vs. Facebook. Při běžném hledání na Googlu španělské novinové články snadno najdete. Navrhovanému australskému zákonu o tom, že noviny mají dostávat zaplaceno, se Google kupodivu podřídil a například s Murdochovým konglomerátem News Corp. čerstvě uzavřel smlouvu v hodnotě 30 milionů australských dolarů. Je to méně než to, co australské novinové korporace původně chtěly (10 procent veškerých tržeb z reklamy), ale patrně jim to stačí. Facebook na to šel jinak a vyhlásil tomuto záměru digitální válku s tím, že hin sa hukáže, kdo je na kom závislejší a kdo nakonec přileze ke křížku. Podle mého názoru se tím Zuckerberg & spol. vystavují pořádnému riziku, protože australská vláda je v současné době poměrně populární – hlavně kvůli tomu, že udržela úmrtnost na covid ve velmi nízkých číslech a každodenní život tam funguje o dost normálněji než v jiných částech světa, o ČR už vůbec nemluvě. (Cenou za to bylo razantní omezení mezinárodního cestovního ruchu. Australané mají z anglickojazyčných médií výborný přehled o tom, jak vypadají morové rány v Británii a v USA, takže se s tím smířili. Navíc mají velkou zemi a můžou si zacestovat aspoň po ní.) Postup Facebooku, i když má svoji vnitřní logiku, vypadá z hlediska uživatelů jako určitá forma šikany. A australská národní povaha nenese šikanu moc dobře, v tom se klokaní země poněkud podobá americkému Texasu, fuck yeah. I proto bych na vítězství Facebooku v tomto klání nesázel. No, uvidíme. Třeba mi k tomu australští čtenáři něco napíšou; pokud ano a bude to zajímavé, rád otisknu jejich odpovědi v dalším článku. Spor o algoritmy Zajímavým detailem, který se ve většině článků nezmiňuje, je to, že součástí nového australského zákona měla být i povinnost informovat novináře o změnách třídících a zobrazovacích algoritmů. To je další téma, které se asi v nejbližších deseti letech bude řešit nejenom v Austrálii, a které bude v digitálních korporacích vyvolávat velký odpor. Algoritmy, které vám na vaši „zeď“ nebo do seznamu stránek řadí jednotlivé prvky obsahu, jsou dnes vesměs „černé skříňky“, samoučící systémy, jejichž detailní chování už asi nikdo živý nechápe. Totéž platí o algoritmech, které detekují a mažou zakázaný obsah, pročež občas nestačíte zírat, co všechno zmizelo ze světa. (Například na Twitteru, kde se stále ještě občas vyskytuji, mi upozornění, že „odpověď obsahuje urážlivý obsah“, ještě nikdy neukázalo skutečně urážlivé odpovědi; ve sto procentech případů to byly naprosté banality bez jediného sprostého slova či narážky.) Jenže aspoň rámcově jim v tom Facebooku či Googlu rozumět musejí, určitě by je nenasazovali totálně naslepo, když jim na tom závisejí příjmy; a zároveň je pro ně i to rámcové pochopení druhem obchodního tajemství. Na druhé straně takové algoritmy zasahují fungování čím dál více jiných firem, občas i existenčně. Není úplně jasné, zda je v pořádku, aby takové algoritmy tajemstvím zůstaly. Bývaly časy, kdy vám lékař či lékárník mohl namíchat nějaký elixír a neříci, co v něm přesně je; dneska musí být v příbalovém letáku všechno, a to včetně informací, ze kterých pak někteří pacienti nemají lehké spaní. (Samozřejmě ta analogie není dokonalá, já vím.) Toto je zase poněkud šedá zóna, kterou není jednoduché rozsoudit spravedlivě. Národ sobě Malá poznámka na závěr: přeskočím z Austrálie k vlastnímu blogu. Model, kdy se určitý server – třeba právě Kechlibar.net – živí buď ukazováním reklam přímo u sebe, nebo nějakým druhem monetizace vlastního obsahu na cizích serverech, mi šel vždycky silně proti srsti. I kdyby nic jiného, tak ty reklamy běžného návštěvníka pěkně štvou, překážejí na displeji a stahují mu do počítače nebo do mobilu desítky megabajtů zcela zbytečných dat. Ale to by pořád byl jen ten menší problém. Ten větší je v tom, že reklamní mašinerii mají v rukou právě firmy jako Google a Facebook, přičemž je očividné, že dost podstatnou část toho rozhodování dělají opravdu mrtvé, tupé algoritmy a v případě „nehody“ se živého člověka ani nedovoláte. To mi přijde asi stejně bezpečné jako tancovat rejdováka na okraji bazénu naplněného kyselinou sírovou. Jeden krok vedle a budete sežrán, přičemž jste ani nikomu (ničemu…) neposloužil jako výživný oběd; úplně zbytečný konec. V případě blogu tedy „jeden článek vedle“, který nějakým způsobem spustil záhadný mechanismus vašeho vymazání z té či oné sítě, nebo vás dostal na nějakou černou listinu. Proto místo reklam raději provozuji Knihovní fond, proto také lákám čtenáře na nákup svých knih; a proto taky, aniž bych jmenoval konkrétní příjemce, posílám sám měsíčně blíže neurčenou částku na podporu různých jiných blogů a projektů, které jsou mi sympatické (vydání knih apod). Někdy jde o pravidelný příspěvek, jindy jednorázový, třeba u akcí na HitHitu, ale podstata věci je ta samá. Decentralizovaná síť typu „národ sobě“ je daleko odolnější, než když si kvůli pohodlnosti a jednoduchosti necháme de facto určovat svoji informační dietu od lidí, jako je Zuckerberg, a od jejich záhadných robotů. Pokud si máme aspoň trochu zachovat vlastní hlavu, budeme ji potřebovat. Australské informační embargo nám to teď docela dobře ukazuje.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-02-29 09:48:51

Silně věřící Žid, miláček žen i buddhistický mnich. Ukázka z biografie I’m Your Man – Život Leonarda Cohena

Čtyři roky předtím, než dvaaosmdesátiletý kanadský umělec Leonard Cohen zemřel ve spánku, vyšla v torontském nakladatelství jeho nejucelenější biografie I’m Your Man – Život Leonarda Cohena. Britské novinářce a publicistce Sylvii Simmonsové se podařilo navázat s Cohenem přátelský vztah, jenž vyústil v životopisné dílo, které odhaluje dosud nepublikovaná fakta. Cohen a Simmonsová spolu vedly dlouhé rozhovory, komplikovaný muž ji nechal nahlédnout do svých vzpomínek, deníků, myšlenek a snů. Simmonsová sleduje celé Cohenovo dílo – poezii, beletrii a hudbu – jako součást jeho umělecké osobnosti. Vyzpovídala zpěvákovy přátele, spolupracovníky, producenty a hudebníky, jakož i klíčové ženy v Cohenově mytologii, jež se staly jeho múzami – Marianne Ihlenovou (viz píseň So Long, Marianne), manželku přítele Suzanne Vaillancourtovou z Montrealu, matku jeho dětí Suzanne Elrodovou a pozdější partnerky Rebeccu De Mornayovou a Anjani Thomasovou. Cohen byl složitou osobností se zjevnými rozpory: silně věřící Žid, sofistikovaný muž a miláček žen, stejně jako zasvěcený buddhistický mnich. Kniha začíná v Montrealu, Cohenově rodišti, provází ho do Londýna, na řecký ostrov Hydra a do New Yorku šedesátých let, kde umělec započal svou hudební kariéru. Sledujeme jeho výstup na vrchol hudebního showbyznysu, jeho ústup do ústraní v polovině devadesátých let a provázíme ho na jeho celosvětovém turné o patnáct let později. Podle životopisu Simmonsové se Cohen mohl stát stejně tak písničkářem jako rabínem – narodil se v tradiční a prosperující židovské rodině, znal velmi dobře Písmo, byl vnukem význačného ruského rabína. Avšak silný zájem o světské radosti včetně hudby, sexu a drog z něho učinily jednu z ikon populární hudby. Vedle již dříve zdokumentovaných faktů Simmonsová přibližuje i méně známé události. Například Cohenovo vystoupení na festivalu na ostrově Wight v roce 1970, kdy zpěvák dokázal zklidnit zdivočelý statisícový dav, je všeobecně známé. Naopak překvapením je Cohenovo skandální vystoupení, které se odehrálo krátce předtím na jiném, francouzském festivalu. Přiopilý Cohen tehdy dorazil na pódium na koni a „byl vypískán a křičeli na něj, že je primadona a myslí si o sobě kdovíco, že je kapitalista a sympatizuje s fašisty, že si drží dům v Řecku a neřekne ani slovo proti tamní vojenské vládě.“ Simmonsová mapuje historii Cohenových slavných písní a zmiňuje též ironickou skutečnost, že album, na němž se poprvé objevilo legendární Hallelujah, nahrávací společnost v roce 1983 odmítla v USA vydat. V knize zaznívají i kritická hodnocení Cohenovy osobnosti coby sobeckého muže, vyhýbajícího se závazkům, který bezohledně opouští své partnerky. Obsahuje pasáže o manželství, buddhismu, terapii. Čtenář se dočte i o podivné události z roku 1977, kdy producent Phil Spector se slovy „Leonarde, miluju tě,“ přiložil Cohenovi k týlu pistoli a natáhl kohoutek. Nebo o Cohenově rozhodnutí koncertovat pro duševně nemocné v psychiatrických léčebnách během evropského turné v roce 1970. Kniha se zabývá také Cohenovými zkušenostmi s válkou (Cohen byl na Kubě v době invaze v zátoce Sviní v roce 1961 a v roce 1973 odcestoval do Jeruzaléma, aby se ve válce s Egyptem a Sýrií přihlásil do izraelské armády. Byl přidělen na zábavné turné v americkém stylu v Sinajské poušti a vystupoval pro vojáky až osmkrát denně.)   Ukázka z knihy „Here I Stand, I’m Your Man“ Aplaus byl ohlušující. Odrážel se mezi stěnami malého divadla a zněl Leonardovi v uších. Veškeré publikum bylo na nohou. Uběhla minuta, pak druhá. Leonard ještě nevydal hlásku, nikdo nezahrál ani tón, ale lidé nepřestávali aplaudovat. Leonard se plaše usmál. Smekl klobouk a položil si jej na srdce v gestu pokory, ale také jako štít. Přes všechno předchozí ubezpečování si nebyl předem jist, jak ho vlastně přijmou, a takováhle reakce ho těšila, ale také mu dělala starost, protože znamenala očekávání, které je třeba splnit. Ve skutečnosti ale od něj nikdo nic nečekal. Byl to první koncert. Právě tak jako on nevěděl, co čekat od lidí, neměli ani posluchači tušení, co mohou očekávat od něj. Neměli předem v podstatě žádné informace, protože Leonard trval na tom, že se to musí udržet v co největší tajnosti, takže si mohli představovat, že přijede starý pán s kytarou s nylonovými strunami a zazpívá jim písničky jejich mládí, možná s jednou či dvěma vokalistkami, jestli si je bude moci dovolit. Všichni věděli z médií o Leonardových finančních potížích, o tom, že starý mnich kvůli penězům musí mezi lidi s žebrací miskou.      Leonard tu teď před nimi stál v záři reflektorů ve svém elegantním obleku, s kloboukem a nablýskanými botami, a vypadal jako rabínská verze Franka Sinatry, jako Bohem vyvolený mafián. Doprovázely ho tři zpěvačky a několik hudebníků z jeho šestičlenné skupiny mělo rovněž obleky a klobouky, jako by hráli v kasinu v Las Vegas. Kapela spustila, Leonard si stáhl klobouk hluboko do čela a s mikrofonem v dlani, jako by to byla obětina, začal zpívat „Protanči mě do své krásy s hořícími houslemi“. Jeho hlas měl trochu hrubé okraje, ale byl hluboký a znělý – „Protanči mě panikou do bezpečí uvnitř“ (Dance Me to the End of Love). Malé pódium bylo plné muzikantů, nástrojů a techniky. Zpěvačky měl tak blízko, že by snad mohl natáhnout paži a přidržet se jich, kdyby mu hrozilo, že upadne. Zpíval, jako by sem přicestoval sám, aby těmhle lidem usazeným v hledišti sdělil osobní tajemství. Zpíval, jako by si s sebou na pódium nevzal nic kromě svého života plného písní.      Řekl divákům totéž, co pak zopakoval tisícům dalších – že tohle dělal naposledy „jako šedesátiletý, jako mládenec s bláznivým snem“. Přiznal, že má trému, ale povídal si s publikem, žertoval, projevil lítost nad nedávnými záplavami ve městě a složil hold místním básníkům, mimo jiné Fredu Cogswellovi, který před více než půlstoletím uveřejnil ve svém časopise Fiddlehead recenzi Leonardovy první knihy. Písně, které Leonard pro koncert zvolil, byly průřezem jeho kariéry, ale pomíjely nejtemnější a nejbrutálnější kusy. (Výjimku tvořila píseň The Future, leč i v té byl „anální sex“ zaměněn za něco méně anatomicky specifického.) V době, kdy Roscoe Beck dával dohromady kapelu, procházel Leonard písně, které už neslyšel celé roky, a vybíral ty, do kterých se pořád dokázal „ponořit“. Byl překvapen tím, jak mnoho jich našel, a tím, že si stále ještě pamatuje slova. Do výběru se mu dostávaly spíše chytlavější novější skladby než nepřikrášlené rané písně. Snad v tom hrála roli jistá opatrnost starého muže, ale spíše to bylo tím, že tyhle songy s velkou kapelou fungovaly lépe, a Leonard velkou kapelu potřeboval, aby přehlušil hlas pochyb. Dalším důležitým faktorem při výběru byla skutečnost, že se v těch starých písničkách většinou doprovázel sám na kytaru. A zatímco bylo pro Leonarda relativně snadné vrátit se k písním jako zpěvák, hrát na kytaru mu dělalo nesrovnatelně větší obtíže. Neměl ji v ruce tak dlouho, že musel vyměnit struny. Potřeboval dlouho a tvrdě cvičit, aby, jak řekl, „obnovil svůj um“, pokud šlo o Suzanne – jednu z mála písní, které odehrál bez úprav. Pokud teď na pódiu na něco hrál, byl to většinou syntezátor. S pokornou úklonou děkoval za aplausy po svých předstíraně vážných, jedním prstem odehraných sólech. Většinou ale jen zpíval. Někdy při tom vypadal jako prosebník s hlavou svěšenou nízko k mikrofonu ukrytému v dlaních, jindy jako zkušený showman, který se šňůrou od mikrofonu přehozenou nenuceně přes rameno okouzluje dav pečlivě nacvičenou choreografií. Ten komplikovaný tanec na pomezí sebevědomí, ironie a emocionální upřímnosti zvládal Leonard dobře a s půvabem.      Jeho kapela působila sehraně, elegantně, měla do poslední noty vypilovaný zvuk, přitom hrála opravdu potichu. „Říkali jsme si, že jsme nejtišší kapela na světě,“ vzpomíná Beck, „nebo přinejmenším nejtišší s elektrickými nástroji. V centru pozornosti měl být jednoznačně Leonardův hlas, šlo nám o to, aby publikum slyšelo každé jeho slovo.“ Leonard ale dopřával hudebníkům i prostor k sólovým projevům. Odstoupil v takových chvílích ze záře reflektorů a soustředěně, s kloboukem přiloženým na srdce, sledoval jejich výkon. Společně s publikem žasl, když Javier Mas hrál na laúd nebo dvanáctistrunnou kytaru, či když Sharon nastoupila v úvodu Boogie Street, jako kdyby ten výkon zažíval rovněž poprvé, a v pokoře jej obdivoval. Toho večera odehráli s krátkou přestávkou skoro tři hodiny. Nikdo nehraje tříhodinové koncerty, tím méně muž, kterému je přes sedmdesát a během posledních patnácti let odzpíval na pódiu jen pár písniček. Adam se snažil otce přesvědčit, aby program omezil na hodinu a půl, ale Leonard byl neoblomný. Kupodivu to vypadalo, že si pobyt na pódiu užívá. Nebyla to jen úleva, že se všechno to zkoušení vyplatilo, že kapela funguje a lidé ho rádi vidí – šlo o něco hlubšího. Odehrával se tu jakýsi nevyhnutelný rituál, docházelo k vzájemnému předávání darů, ke sdílení čehosi důležitého.      „Viděla jsem, jak se lidé pod pódiem chvějí a pláčou,“ vzpomíná Charley Webbová. „Nebyl to jen jeden člověk a nebyli to jen mladí. Nestává se tak často, abyste viděli dospělé plakat, a tak usedavě.“ Hattie Webbová říká: „Od toho prvního večera bylo z reakce publika vidět, že je to pro ně ohromný zážitek. A stejné to bylo i pro nás.“ Když měli první koncert za sebou a zamířili autobusem k dalšímu kanadskému městečku, všichni se uvolnili, i Leonard. Tyhle koncerty si vyvzdoroval. Když mu manažer ukázal program turné, zareagoval na to: „Do čeho jsi mě to uvrtal?“ „Přišel se seznamem podmínek,“ vzpomíná Robert Kory. „Řekl jsem mu: ‚Leonarde, při tomhle turné nebudou žádné kompromisy. Uděláme všechno přesně tak, jak to chceš, nebo to nebudeme dělat vůbec.‘ Každý detail odpovídal jeho představám, od tříměsíčního zkoušení po ty zahřívací koncerty.“      Absolvovali jich po východní Kanadě celkem osmnáct. „Nejhorší zapadákovy, jaké si dokážete představit,“ říká Rob Hallett. „Vzpomínám si, že v jednom z těch míst měli takovou tu tabuli s připevňovacími písmeny, hlásala, že v pondělí hraje místní dechovka, v úterý Leonard Cohen a ve středu imitátor Elvise Presleyho.“ Na jiném koncertě vylezly na pódium dvě mladé ženy, a když je ochranka odváděla, Leonard poznamenal: „Škoda že nejsem o dva roky mladší.“ Těžko říci, zda z něj mluvil sarkasmus, tesklivost, či obojí. Kory stanovil pravidlo, že v zákulisí nesmí být nikdo, kdo tam nemá co dělat – žádné schůzky, žádné návštěvy, dokonce ani slavní kamarádi, před koncerty ani po nich. Kory prohlásil, že tohle turné bude „stát na klidu a hlubokém odpočinku a Leonard bude mít veškerou podporu, kterou potřebuje, aby mohl večer co večer vystupovat“. Ve srovnání s předchozími turné Leonarda Cohena to byla významná změna, protože dřív ho poháněly cigarety, alkohol a drogy. (Na konci předchozí šňůry The Future kouřil Leonard dva balíčky cigaret denně a před každým koncertem vypil tři láhve Château Latour.)      Oficiální začátek turné proběhl 6. června v Torontu. Leonard tam po čtyři večery vyprodal tři tisíce sedadel v sále Sony Centre. Tentokrát na pódiu doslova hopsal jako malé děcko, jako ztělesnění veselé nálady a potěšení. Publikum v Torontu mělo sice na rozdíl od toho ve Frederictonu lepší představu, co čekat, ale tohle asi nečekal nikdo. „Pro mne to bylo také překvapení,“ podotýká se smíchem Roscoe Beck. Leonard během písně The Future předvedl lehkonohý taneček pokaždé, když došlo na text „tančící běloch“. Program se ještě prodloužil, přibyly čtyři písně, mezi nimi A Thousand Kisses Deep, jejíž text Leonard recitoval jako báseň do tichého zvuku kláves Neila Larsena, a If It Be Your Will – tu zpívaly sestry Webbovy a doprovázely se na harfu a kytaru. Během písniček byli posluchači tak dokonale tiší, že člověk málem slyšel, jak jim naskakuje husí kůže. Ale jakmile hudba dozněla, vypukly ovace vstoje, tak nekonečné, že kritik z Toronto Star psal o „zamilovanosti“.      Na tyhle koncerty už zástupci mezinárodního tisku mohli. Kritik z časopisu Rolling Stone se přiznal, jak ho znervózňovala představa muže „staršího než Jerry Lee Lewis“, který se vrací na pódium ve snaze vydělat si na důchod, ale koncert popsal jako „nádherný“. Leonard řekl časopisu Maclean’s, že se rozhodl – tentokrát na 100 procent –, že turné dokončí. „Jak se říká v Irsku, s pomocí Boží a dvou policistů, ať to trvá rok a půl, nebo dva.“ Čtyři dny po posledním koncertě v Torontu už byl Leonard se skupinou v Irsku, kde je čekaly tři večery po sobě v Dublinu. Pak měli den na přesun a další čtyři koncerty v řadě v Manchesteru. Následovalo vystoupení na mezinárodním jazzovém festivalu v Montrealu a hned nato další transatlantický let do Británie, aby zahráli na festivalu v Glastonbury. Tohle by byl vražedný časový rozvrh pro kohokoliv, a Leonardovi táhlo na čtyřiasedmdesát. Věděl předem, do čeho se pouští, a nestěžoval si. Do Glastonbury se ale netěšil.       Těšil se ovšem Michael Eavis, mlékař, který největší a nejoblíbenější rockový festival v Británii založil. Jak řekl, snažil se Leonarda přemluvit k účasti „skoro čtyřicet let“. Sestry Webbovy se těšily tolik, že přijely o dva dny dřív a vmísily se do davu. Když v den vystoupení dorazil Leonard se skupinou, byli ohromeni tím, co spatřili. Před sedmi týdny hráli ve Frederictonu pro sedm set lidí a tady teď měli hrát pro sto tisíc. „Bylo to tak…“ – Sharon Robinsonová hledá vhodné slovo, kterým by vyjádřila velikost, a pak se spokojí s „… obrovské. A velmi vzrušující.“ Leonard to vzrušení nesdílel. Festivaly neměl nikdy rád, bez ohledu na to, jak úspěšná vystoupení na nich absolvoval. Nebylo to jeho publikum, člověk nikdy nevěděl, komu vlastně hraje, na zvukovou zkoušku by bylo potřeba několik hodin, ale při festivalu na to není čas, a dostali instrukce, aby obvyklý program zkrátili na téměř polovinu, což drasticky nabouralo jeho rytmus. Pro perfekcionistu, člověka lpícího na zvycích a někoho, kdo potřebuje mít věci pod kontrolou, obzvlášť pokud jde o vystupování, jsou to samé nepříjemnosti. Leonard vyhlížel po straně pódia do publika. Bylo ještě denní světlo a dav se táhl do nedohledna. Vpředu u pódia se mačkali ti mladí. Leonard ustoupil do zákulisí a sklonil hlavu. Mohlo by se zdát, že se snad modlí, ale zpíval si Pauper ego sum, jsem chudák – latinský kánon, který si s kapelou kdysi dávno prozpěvovali v autobuse. Sharon a sestry Webbovy melodii převzaly a pak se připojil i zbytek skupiny. Zpívali kánon, ještě když vycházeli za bouřlivého aplausu na pódium. „Už nikdy se mi nepřihodí nic lepšího než Cohenův koncert toho večera,“ řekl Michael Eavis. Když Leonard začal zpívat Hallelujah, zapadalo slunce a „lidi to zvedalo ze země“. Někteří mladí posluchači, kteří zpívali nahlas, se možná divili, proč tenhle sympatický děda zpívá písničku, kterou znají od Jeffa Buckleyho, Rufuse Wainwrighta, z Amerického idolu a z Faktoru X, ale museli uznat, že mu jde moc dobře. Reakce publika byla nadšená a kritici se shodli s Eavisem, když Leonardovo vystoupení označili za vrchol festivalu. Leonard ani nikdo jiný ze skupiny neměl šanci přečíst si v ranních novinách recenze, protože tou dobou už cestovali do Skandinávie. Čekalo je náročné turné po Evropě, obnášející mimo jiné tři tříhodinové koncerty tři dny po sobě ve třech různých zemích. Všude, kde hráli, je vítal příval láskyplných citů publika.      V červenci, dva měsíce po začátku turné, čekal Leonarda v Británii první koncert ve velké hale. Dvacet tisíc míst v londýnské O2 aréně, velké kruhové scéně u Temže, se rychle vyprodalo. Rozlehlé pódium bylo vystlané tureckými koberci, aby působilo přívětivěji, ale i tak to vypadalo, jako by Leonard vystupoval v gigantickém, sterilním nakloněném pesaru. „Je to něco úžasného,“ pronesl s kamennou tváří, „sejít se zde, na druhé straně intimity.“ Kritik deníku London Evening Standard popsal publikum „přemožené úžasným výkonem“ a závěrečnou píseň Whither Thou Goest charakterizoval jako „poslední ze všech rozloučení“. Jenže konec turné byl zatím v nedohlednu.      V téhle aréně byly naplánované koncerty ještě v listopadu. Leonard zatím absolvoval další kolečko po Evropě včetně hvězdného vystoupení na britském festivalu Big Chill a turné po východní Evropě. Sharon Robinsonová vzpomíná, že všichni měli pocit, jako by byli „na stále se zvětšujícím, rostoucím kouzelném koberci, kde si člověk říká ‚Tak fajn, v severovýchodní Kanadě nás mají rádi, to je skvělé,‘ ale pak se setkáváte se stejným přijetím na stále větších a větších místech. Byl to zvláštní, postupně sílící pocit, že se účastníte něčeho opravdu speciálního.“ Sám Leonard řekl: „Posílají mne z místa na místo jako pohlednici.“ Když uvážíme, co o podobných situacích říkal dříve, je zajímavé, že dodal: „Je to opravdu úžasné.“      Chtěli ho všichni a všude; Leonard hrál pro nejpočetnější a věkově nejrůznorodější publikum své kariéry a všechny koncerty byly vyprodané. Během šestitýdenní pauzy na konci roku strávil chanuku s Adamem a Lorkou. Hallelujah přes Vánoce kralovalo britským žebříčkům (a to ve třech různých verzích včetně té Leonardovy). Pak v lednu 2009 turné pokračovalo na Novém Zélandu a v Austrálii. Leonard opět triumfoval – ale v těchto zemích se mu dařilo odjakživa, podobně jako v Británii, kde se i jeho nejhůře přijímaná alba dostávala do první desítky, a v Evropě, kde ho měli rádi právě pro ty vlastnosti, které severoamerický hudební průmysl zavrhoval – pro jeho černý humor, starosvětskou romantiku, existenciální melancholii a poetičnost. Příští zastávkou byla Severní Amerika. Na Leonarda tu čekalo největší turné po Spojených státech v jeho kariéře, prokládané koncerty v Kanadě. Většina amerických vystoupení se konala v menších sálech, ale také hrál například v amfiteátru Red Rocks nebo na festivalu Coachella. Leonard uvážlivě započal americkou část turné na známé půdě, v New Yorku. Koncert se konal v sále Beacon Theatre a hlediště bylo plné novinářů a zapřisáhlých fanoušků, kteří si o vystoupení dali vědět po internetu.      Časopis Rolling Stone popsal „totální chaos“ před budovou a „davy lidí zoufale shánějících vstupenky. Těch pár překupníků chtělo přes pět set dolarů za lístek.“ Časopis Billboard psal dokonce o sedmi stech dolarech za sedadlo. Na počest místa, které mu kdysi bylo domovem, přidal Leonard píseň Chelsea Hotel #2 (kterou nacvičil v soukromí svého pokoje a překvapil kapelu, když najednou na pódiu popadl kytaru a spustil). Program teď už trval přes tři hodiny. „Naštěstí měli na většině míst stanovenou zavírací hodinu,“ říká Robert Kory, „jinak by zpíval dál.“ Kritici i posluchači byli chválou bez sebe, a stejně reagovali všude, kam kapela dorazila. Koncerty byly vyprodané, překupníci šroubovali cenu lístků a publikum aplaudovalo vstoje. Vypadalo to, že najednou všude všichni mluví jen o Leonardovi a nahlas přemítají, jestli byl odjakživa tak dobrý, tak moudrý, tak zvláštní, tak skvělý. Po první části amerického turné se Leonard s kapelou vrátil do Evropy, kde odehráli dalších čtyřicet koncertů, některé na nových místech, třeba v Srbsku, v Turecku a v Monaku, ale často i tam, kde už sice vystoupili, ale zájem diváků dál trval. Čekalo je deset koncertů ve Španělsku, samé velké sály, všechny vyprodané, většina termínů v září, kdy měl Leonard oslavit pětasedmdesátiny. Během koncertu 18. září na velodromu ve Valencii se Leonard při zpěvu písně Bird on the Wire zhroutil. Členové kapely se kolem něj vyplašeně seběhli. Fanoušci v předních řadách natáčeli mobily, jak opatrně odnášejí z pódia jeho drobné, ochablé tělo. Vypadalo to, že se Leonard Cohen vyzpíval z tohoto světa a vybral si k tomu rodnou zemi svého milovaného Lorky. Vzadu v publiku vypukl zmatek. Po chvíli se na pódium vrátil Javier Mas a španělsky vysvětlil, že je Leonard v pořádku, nabyl vědomí a odvážejí ho do nemocnice, ale koncert nebude pokračovat a diváci dostanou zpátky vstupné. Lékaři mu diagnostikovali otravu z jídla. Několika členů kapely se to týkalo také, ale nikdo z nich nebyl vychrtlý pětasedmdesátiletý frontman. O dva dny později už byl Leonard zpátky v autobuse. Vypadal křehce, ale nezlomeně. Sedmdesáté páté narozeniny oslavil tříhodinovým koncertem před vyprodanou sportovní arénou v Barceloně.      V Montrealu vyšla v den jeho narozenin kniha s názvem Leonard Cohen You’re Our Man: 75 Poets Reflect on the Poetry of Leonard Cohen. Nejslavnější mezi těmito autory byla Margaret Atwoodová a šlo o benefiční projekt Jacka Locka, zakladatele Fondu pro veřejnou poezii. Cílem knihy bylo spustit ve škole Westmount High, kam Leonard chodil, na jeho počest program Poet-in-Residence, který bude propagovat poezii a umění a podporovat tvorbu slibných básníků. V New Yorku ten den odhalili na zdi u vchodu do hotelu Chelsea Leonardovu pamětní desku. Tento nápad prosadil Dick Straub a složili se na ni Leonardovi fanoušci z celého světa. Jejího slavnostního odhalení se účastnil Leonardův někdejší producent John Lissauer, Leonardův přítel, reportér Larry „Ratso“ Sloman a Leonardovi vždy oddaná sestra Esther. Leonardova pamětní deska se zde octla ve vybrané společnosti slavných spisovatelů – Dylana Thomase, Arthura Millera, Brendana Behana a Thomase Wolfa –, ale jen ta Leonardova se pyšnila citátem zmiňujícím světově proslavenou felaci, ke které došlo v pokoji tohoto hotelu.      Tři dny po narozeninách byl Leonard v Izraeli, kde naposledy koncertoval před více než dvaceti lety. Národní fotbalový stadion ve městě Ramat Gan poblíž Tel Avivu vyprodal všech padesát tisíc míst. Výtěžek z koncertu nazvaného „Koncert pro smíření, toleranci a mír“ měl být věnován izraelským a palestinským organizacím a charitám podporujícím mír. „Leonard rozhodl, že jestli tam má hrát, chce, aby tam ty peníze zůstaly,“ říká Robert Kory. I přesto došlo k polemikám. Když koncert ohlásili, našli se lidé, kteří psali do novin a protestovali na internetu ve snaze prosadit kulturní bojkot Izraele. V Montrealu proběhla malá demonstrace před jedním z Leonardových oblíbených lahůdkářství. Leonard zareagoval tím, že naplánoval na následující večer menší koncert v palestinském Rámaláhu na Západním břehu Jordánu, ale organizátoři této akce, Klub palestinských vězňů, od koncertu odstoupili, protože byli pod velkým tlakem a cítili, že se příliš zpolitizoval. Stejně zareagovala i organizace Amnesty International, která měla rozdělit zisk z akce. Leonard pak sám našel charitativní organizaci, která rozdělila téměř dva miliony dolarů vydělané koncertem v Tel Avivu.      Byla teplá letní noc, vzduch se tetelil nad svítícími tyčinkami, které lidé drželi ve výšce jako zelené svíce. Během tři a půl hodiny dlouhého koncertu se na velkých obrazovkách ukazovaly překlady písní. Hebrejský text písně Who by Fire vypadal jako stránka z modlitební knihy. Hallelujah věnoval Leonard všem rodinám, které ztratily děti v konfliktu, a vyjádřil svůj obdiv k těm, kteří navzdory tomu odolali „sklonu podlehnout v srdci zoufalství, pomstě a nenávisti“. Když řekl posluchačům: „Nevíme, kdy se sem zase dostaneme,“ viditelně to na ně zapůsobilo. Při Leonardově věku cítili z jeho slov váhu loučení, kterou recenzenti vnímali i v jeho posledním albu a v jeho poslední sbírce básní. Když Leonard dozpíval poslední píseň, zvedl paže k nebi a promluvil hebrejsky – Áronův potomek Cohen dal davu v hebrejštině birkat kohanim, kněžské „Áronské požehnání“.      Vrátili se do Spojených států a před další fází turné bylo pár dnů volna, když se Leonard dozvěděl, že Raméš Balsekar je mrtvý. Jeho duchovní učitel zemřel ve věku dvaadevadesáti let 27. září 2009 ve svém bytě v Bombaji, kam Leonard tak často chodil na satsang. Koncertní rozvrh mu sice bránil trávit s ním čas, ale pořád si psali e-maily. Ratneš Mathur vzpomíná: „Těsně předtím, než zemřel, jsem s ním hovořil. Zmínil se, že si s Leonardem píše, a řekl, že je dobře, že zase vystupuje.“ Turné pokračovalo v polovině října. Teď měli před sebou dalších patnáct koncertů včetně návratu do New Yorku, kde vystupovali v Madison Square Garden.      Vypadalo to, že se minulost a současnost neustále mísí. Zatímco Leonard začal psát nové písně a zkoušet je na pódiu – první z nich byla Lullaby –, jeho nahrávací společnost znovu vydala dvě stará kompilační alba z různých období – Greatest Hits, známé také jako The Best of Leonard Cohen (1975) a The Essential Leonard Cohen (2002), a také jeho první tři studiová alba z konce šedesátých a počátku sedmdesátých let. Album Songs of Leonard Cohen vyšlo se dvěma starými písněmi, které byly vydány poprvé: Store Room a Blessed Is the Memory, které natočil během nahrávacích frekvencí v roce 1967 a skončily tehdy nepoužité.* Znovu vydané album Songs from a Room také obsahovalo dvě přidané písně – dosud nevydané verze Bird on the Wire a You Know Who I Am, nazvané Like a Bird a Nothing to One. Leonard je složil s Davidem Crosbym předtím, než natočil album produkované Bobem Johnstonem. Nově vydané album Songs of Love and Hate mělo jedinou bonusovou skladbu, jednu z mnoha počátečních verzí písně Dress Rehearsal Rag. I ten jediný bonus byl podle Leonarda příliš mnoho. Neměl tyhle přídavky rád a nesouhlasil s nimi. Byl toho názoru, že ničí celistvost původního alba, a vymínil si do budoucna, aby to nahrávací společnost už nedělala. Jedním z dalších momentů, kdy se překryla různá časová období Leonardovy tvorby, bylo vydání dvou nových živých CD a DVD jen několik týdnů po sobě. Deska Live in London byla nahrána v roce 2008 během Leonardova prvního triumfálního vystoupení v londýnské O2 aréně. Album a DVD Live at the Isle of Wight 1970 nabídlo nedávno znovuobjevené nahrávky a záznam z vystoupení v roce 1970. Možnost porovnat tyto dva Leonardovy britské koncerty a zjistit, jak koncerty na začátku a na konci jeho kariéry, je fascinující. Vystoupení pod širým nebem v roce 1970 se koná za časného rána a deštivého počasí před šesti sty tisíci lidí. Leonard – neoholený, opilý a oblečený v safari obleku – hraje na kytaru s doprovodem své malé kapely zvané Armáda. Je to spontánní, intenzivní a okouzlující výkon, a je neuvěřitelné, jakou intimitu dokázal Leonard v tak rozlehlém a nepřívětivém prostoru vytvořit. O čtyři desetiletí později hraje prošedivělý a střízlivý Leonard v elegantním obleku pod střechou arény na syntezátor s devítičlennou skupinou, koncert je naplánovaný a secvičený s přesností vojenské operace, ale i tak je nádherný. A Leonard opět dokáže ten rozlehlý a anonymní prostor změnit v místo tak malé a intimní, jako bychom byli v ložnici.      Leonardova sebejistota na pódiu stále rostla, takže během turné v roce 2009 ve Spojených státech vyrukoval na pódiu s dalšími premiérově uvedenými písněmi Feels So Good a The Darkness. Program koncertů se stále rozrůstal, teď už obnášel přes třicet písní. Dokonce i v So Long, Marianne přibyla další sloka. Leonard stále vybrušoval k dokonalosti své vystupování na pódiu – vyskakoval na něj, seskakoval z něj, poklekal, prováděl tanečky během písně The Future, ke kterým sestry Webbovy dávno přidaly synchronizované hvězdy. Listopadový koncert v aréně kalifornského San Jose byl posledním koncertem roku 2009 a mnozí v publiku předpokládali, že to bude i Leonardův definitivně poslední koncert. Ženám vzhlížejícím ze skládacích kovových židlí k pódiu zde poskytl Leonard kromě obvyklého plného servisu navíc i nasazenou „masku starce“ při písni I’m Your Man. Během nekonečných přídavků mu pak dámy házely na pódium součásti své intimní garderoby v žertovné nápodobě poct, které sklízel Tom Jones.      Od toho prvního malého vystoupení v divadle ve Frederictonu už utekl rok a půl a Leonard během turné oslavil čtyřiasedmdesáté a pětasedmdesáté narozeniny. Časopisy psaly o jeho koncertní šňůře jako o nejlepším turné roku 2008 i 2009, z obchodního i hudebního hlediska. Tyhle dva roky koncertování dohromady vynesly přes padesát milionů dolarů. Ty peníze samozřejmě neskončily všechny v Leonardově kapse – zabezpečit tak ohromné turné, skupinu a technický personál znamenalo obrovské výdaje. Ale jak řekl promotér Rob Hallett: „Myslím, že se dá s jistotou předpokládat, že zahrádka zase kvete.“ Leonard si vydělal víc, než o kolik předtím přišel. Teď by mohl všeho nechat, pověsit kytaru na zeď a v životě už nevlézt na pódium. Jenže koncerty pro něj už dávno přestaly být pouhou výdělečnou činností. Leonard tohle turné chtěl a možná i potřeboval. A kupodivu v době a v odvětví, které trvalému zájmu o cokoli příliš nepřálo, přízeň publika nijak neochabovala. Turné na rok 2010 už bylo naplánované, mělo začít v květnu v Evropě a pak vést napříč Austrálií, přesunout se do Kambodže a na Havaj a skončit vítězným kolečkem po Severní Americe.      Ale v tuhle chvíli měl Leonard tři a půl měsíce jen pro sebe. A to doslova – byl už zase sám. Snad sehrály roli ty dva roky ježdění po turné, kdy Leonard nebyl s Anjani, snad byl věkový rozdíl mezi padesátiletou ženou a pětasedmdesátiletým mužem větší, než mezi čtyřicetiletou a pětašedesátiletým – Leonard i Anjani byli natolik diskrétní, že to nijak nekomentovali. „Vztahy nejsou stojaté, mění se a rostou,“ říká Anjani, která zůstala Leonardovou blízkou přítelkyní a spolupracovnicí. „Nemá smysl, abychom vám já nebo on něco vysvětlovali. Bude lepší, když vám pošlu něco, co napsal. Jmenuje se to ‚Pořád přemýšlím o písni, kterou bude zpívat Anjani‘. V té básni je všechno, co je potřeba vědět o našem vztahu. Řekla jsem mu, že jsem plakala, když jsem to četla, a on odpověděl: ‚Taky jsem plakal.‘“   Přemýšlím pořád o písni Bude ji zpívat Anjani Bude o našich životech spolu Bude moc povrchní nebo moc vážná Ale nic mezi tím Napíšu slova A ona melodii Já ji nesvedu zazpívat Bude na mě moc vysoko Ona ji zazpívá krásně Já jí budu opravovat zpěv A ona mně zase slova Až bude lepší než krásná Pak ji budeme poslouchat Ne často Ne vždycky spolu Ale tu a tam Po zbytek našich životů   Leonarda těšilo být zase zpátky v Montrealu, šlapat s Mortem prosincovým sněhem do lahůdkářství na hlavní třídě pro pečivo a hovězí jazyk, který měl Mort odjakživa rád, dřív než róši, a poslouchat, jak si starý kamarád stěžuje na nové kavárny a butiky, které rostou v jejich staré čtvrti jako houby po dešti. „On a já jsme tu déle než většina lidí,“ říká Rosengarten. „Jsme staří dědci. Vypadá to, že tu teď Leonard tráví víc času.“ Leonard zase jednou uvažoval o tom, že by se mohl v Montrealu usadit. Rodné město se pro něj trochu změnilo, a to v jiném ohledu, než na jaký si stěžoval Mort: lidé ho poznávali, oslovovali ho na ulicích a v restauracích. To dříve nebývalo. Jako správní Kanaďané si při tom většinou počínali velice slušně a Leonard si také vypěstoval jisté únikové metody, například chodil na večeři už odpoledne, kdy v podnicích nikdo nebyl. Jedna konkrétní osoba, krásná mladá zpěvačka, která ho oslovila v parku a představila se mu jako NEeMA, se stala jeho chráněnkou – Leonard koprodukoval její album Watching You Think a nakreslil její portrét pro obal.      Ale pak ho to zase začalo lákat do Los Angeles, kde měl děti a vnoučata – a také róšiho. Ten ve věku sto tří let pořád ještě vedl své zenové centrum, kam Leonard pořád ještě chodil meditovat, pokud byl poblíž. Když toho roku turné procházelo Los Angeles, Leonard vzal několik členů kapely k róšimu na časně ranní lekci. Když skončila, róši podal Leonardovi láhev Wu Ťia Pchi, aby ji otevřel, takže se v osm hodin ráno všichni sesedli u skleničky učitelova oblíbeného likéru. Byla to jedna z vzácných chvilek, kdy se Leonard napil alkoholu. Na turné sice s oblibou míchal drinky členům kapely, ale pro sebe si dělal proteinové nápoje ze syrovátky s čokoládovou příchutí. Devadesát minut klidného času mezi zvukovou zkouškou a začátkem koncertu trávil rád meditacemi ve své šatně. Meditoval i na palubě letadel. Seděl se vzpřímenými zády, s pohledem upřeným do země a s rukama složenýma dlaněmi vzhůru v klíně. Byl rád, že si může bez obav dovolit usnout. Uličkou tu nechodil žádný mnich s holí, který by ho dobře mířenou ranou probral k vědomí.      Od doby, kdy vedl život mnicha, už uplynulo deset let, ale i v téhle stejně nečekané (a pro samotného Leonarda snad ještě nečekanější) inkarnaci tvrdě pracujícího muzikanta zapřaženého v hudebním byznysu bylo možné nalézt mnohé paralely. Jednou z nich bylo to, že čas přecházel do jakéhosi podivného bezčasí. Leonardův život se rozplýval do šmouhy jasně daných aktivit, v níž nejen dny, ale i roky nerozlišitelně splývaly jeden s druhým. Nové desetiletí pro něj začalo s Hallelujah v čele žebříčků nejstahovanějších písní na iTunes roku 2010. Tentokrát to byla verze nazpívaná Justinem Timberlakem a Mattem Morrisem pro dobročinný televizní pořad Naděje pro Haiti. Leonard také obdržel první ocenění z letošního přídělu – v lednu dostal cenu Grammy za celoživotní zásluhy. „Nikdy by mě nenapadlo, že dostanu cenu Grammy,“ řekl ve svém děkovném proslovu. „Vlastně mě vždycky dojímalo, jak skromný je zájem Akademie o mou práci.“ (Jeho jedinou nahrávkou, které si Akademie zjevně vážila, byla recitace písňového textu jeho někdejší milenky Joni Mitchellové na albu, které na její počest vytvořil Herbie Hancock – toto album si vysloužilo cenu Grammy.) Ale Amerika dělala vše pro to, aby dohnala ztracený čas, pokud jde o docenění Leonardova díla. Kanadský konzulát v Los Angeles uspořádal na počest Kanaďanů oceněných Grammy oslavu, na které pronesl Leonard chválu své vlasti. „Můj pradědeček Lazarus Cohen přišel do Kanady v roce 1869 – do okresu Glengarry, do městečka Maberly. Můj předek, který dorazil do Kanady před sto čtyřiceti lety, se zde setkal s velkou pohostinností. Chci za to poděkovat této zemi, Kanadě, která nám umožnila žít, pracovat a prospívat v místě tak odlišném od všech ostatních na světě.“ * V září 2009 vyšlo také album k poctě Leonarda Cohena Songs of Leonard Cohen, které natočil rockový muzikant Beck se svými přáteli, mimo jiné s Devendrou Banhartem.   Z anglického originálu I’m Your Man, vydaného nakladatelstvím McClelland & Stewart v Torontu roku 2012, přeložil Pavel Pokorný. 520 stran. Nakladatelství Prostor 2020. První vydání.   Sylvie Simmonsová patří mezi nejvýznamnější soudobé hudební žurnalisty. Pochází z Londýna, na konci sedmdesátých let se přestěhovala do Los Angeles a začala psát o rockové hudbě pro časopisy Sounds, Creem, Rolling Stone, Music Life, Kerrang! a Q. Věnuje se beletrii i literatuře faktu, mezi její knihy patří životopis Serge Gainsbourga A Fistful of Gitanes (2001, Hrst gitanek) či sbírka povídek Too Weird For Ziggy (2004, Moc divná pro Ziggyho). Pobývala v Anglii, ve Spojených státech a ve Francii, nyní žije v San Franciscu, kde píše pro časopis MOJO a hraje na ukulele. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-10-11 13:18:53

Svoboda není samozřejmost, připomene 6. ročník Aussie & Kiwi Film Festu

Letošní podzim patří připomínkám 30. výročí pádu komunismu ve střední Evropě. Programu přehlídky australských a novozélandských filmů, která poběží v pražských kinech od 1. do 6. listopadu, proto dominuje téma svoboda. Projekce v kinech i doprovodné kulturní akce přinesou aktuálními témata, jako jsou ochrana životního prostředí nebo ženská emancipace. Festival, který se věnuje australským a novozélandským filmům se letos rozšiřuje o kinematografii celého regionu Pacifiku. Důležitou roli ve snímcích 6. ročníku Aussie & Kiwi Film Festu hrají střet původních a bílých kultur, přistěhovalectví a tolerance – dlouhodobě důležitá témata australské a novozélandské kinematografie. Všechny tyto fenomény citlivě míchá zahajovací film přehlídky Dámy v černém (Lucerna, 1. listopadu od 20:00 hodin), který s humorem ukazuje předsudky spojené s národem Australanů. Odehrává se v Sydney koncem 50. let 20. století. Australská společnost zažívá velké kulturní změny. Plachá šestnáctiletá Lisa po ukončení střední školy nastupuje jako brigádnice do obchodního domu, kde se jí ujímají zkušenější kolegyně. Lisinu pozornost upoutá především noblesní slovinská imigrantka Magda, která ji seznámí se zcela jiným způsobem života, než jaký dosud znala. Pro dívku nastává období nových vzrušujících zážitků i boje o prosazení vlastní cesty, tolik odlišné od způsobu života jejich rodičů. Zdánlivě obyčejný příběh několika prodavaček v černé uniformě ve skutečnosti ukazuje výraznou proměnu země, která přijímala migranty z celého světa a která z toho čerpá dodnes. Jde o komedii o tom, jaké předsudky měli (a stále mají) Evropané o Austrálii a Australané o Evropanech a jak se s nimi vypořádat na obou stranách. Film se stal v Austrálii diváckým hitem. Snímek režiséra Bruce Beresforda získal ocenění pro nejlepší herečku, nejlepší hudbu a nejlepší kostýmy od Australian Academy of Cinema and Television Arts. Na slavnostním zahájení diváci uslyší tradiční aboriginské písně v podání zpěvačky Jessie Lloyd. Festival v kavárně Lucerna doplní fotografická výstava Havel na Novém Zélandu – fotografie Jiřího Jírů z prezidentovy cesty po zemích Pacifiku v roce 1995. Ženská emancipace se v poslední době ukazuje jako důležitý motiv novozélandské kinematografie a pacifického regionu. Právě o další ostrovy Tichomoří se rozšiřuje nabídka festivalu prostřednictvím filmu Vai (Ponrepo, 2. listopadu od 15 hodin). Jde o netradičně poskládaný film natočený devíti ženami v různých tichomořských zemích: Fidži, Tonga, Šalamounovy ostrovy, Samoa, Cookovy ostrovy, Niue a Nový Zéland. Autorky přibližují zkušenosti žen, které kvůli práci nebo vzdělání opouštějí rodinu a tradice. S každou hrdinkou, pokaždé ztvárněnou jinou domorodou herečkou, se setkáváme v různé životní etapě. Ale všechny mají stejné jméno Vai, což ve všech těchto ostrovních zemích znamená voda. Kultovní perla archivu a oslava svobody sexuálních menšin – to je snímek Dobrodružství Priscilly, královny pouště. Festival film uvede v sobotu 2. listopadu u příležitosti 25. výročí od premiéry dnes už legendární australské road movie, projekci rozjede živá travesty show skupiny Hanky Panky přímo na pódiu kina Lucerna. Poté je v baru Champagneria v Průchodní ulici připravena after party s víny. Ve stejný den bude mít českou premiéru film Hibiscus a Ruth (Ponrepo, 18:00). V anotaci se o něm píše: "Svobodomyslná, bujará a věčně hladová Ruth a vážná, pedantická Hibiscus, vždy se svačinou na rozdání. Od dětství obě kamarádky vyznávaly nepsaná pravidla – žádná zábava, žádní nápadníci, na prvním místě studium. Teď mají poslední rok na univerzitě a o Hibiscus se začínají intenzivně zajímat chlapci. Proto požádá kamarádku Ruth, aby jí pomohla držet si odstup. Ostatně chce tím vyhovět především své dominantní matce. Komedie odehrávající se v Aucklandu je samojsko-novozélandský příspěvek k ženské i přistěhovalecké tematice. A zároveň poselství o tom, že je dobré umět si rozhodnout o svém vlastním životě." V neděli 3. listopadu se bude od 15 hodin v knině Ponrepo promítat film Chlapec a pelikán: "Když vysoce úspěšný podnikatel v důchodu (Geoffrey Rush) začne vidět věci, pro které nemá vysvětlení, jeho život nabere dramatické obrátky. A když jeho vnučka začne protestovat proti svému otci kvůli ochraně životního prostředí, je nucen přehodnotit svůj život a jednat tak, aby si ho nepřestala vážit. Rozhodne se vyprávět jí svůj příběh, kdy jako chlapec žil sám se svým otcem na opuštěném pobřeží a zachránil tam osiřelého pelikána, pana Percivala. Neobyčejné pouto mezi ním a pelikánem změnilo navždy jeho život. Snímek o síle přátelství natočený v národním parku Coorong přibližuje nejen krásu a divokost australské přírody, ale i život původních aboriginských obyvatel."  A od 18 hodin na stejném místě mohou díváci vidět australskou romantickou komedii "nejen o rodinných vazbách a kulturních střetech mezi původními a bílými Australany" Svatba na horním konci. Anotace k filmu uvádí: "Mladá právnička Lauren se vrací do rodného Darwinu se svým snoubencem Nedem, aby zde uskutečnila svatbu svých snů. Po příjezdu zjistí, že její matka zmizela. Všeho nechá, aby ji do svatby, do níž zbývá deset dní, našla. Při pátrání po matce Lauren objevuje nejen krásu odlehlých australských končin a jejich svérázné obyvatele, ale především znovuobjevuje své vlastní aboriginské kořeny." Projekci australského dramatu Neutonout (Atlas, 4. listopadu od 17 hodin), které na Berlinale získalo Cenu ekumenické poroty, doplní debata Jak osvobodit novodobé otroky rybářského průmyslu? s odborníky z organizace La Strada a Ústavu mezinárodních vztahů s moderátorem Michaelem Rozsypalem z Českého rozhlasu Plus. A o samotném filmu organizátoři festivalu říkají: "Chakra je čtrnáctiletý kluk z chudé vesnické rodiny v Kambodži, který touží po lepším životě. Když mu kamarád vypráví o snadnějším výdělku ve městě, rozhodne se odejít. V cestě za prací je chycen do pasti pašeráků s lidmi a prodán do otroctví na thajskou rybářskou loď. Brzy pochopí, že naděje k vysvobození může přijít jedině tehdy, když se stane stejně tvrdý a krutý, jako jsou jeho trýznitelé. Australský režisér zobrazil brutální, ale pravdivý popis nucených prací v mořích jihovýchodní Asie. Jeho film je vášnivé svědectví o sociální nespravedlnosti a zároveň šokující výpověď o chlapci, jehož lidskost prochází náročnou zkouškou." V úterý 5. listopadu bude mít v kině Ponrepo v 18 hodin českou premiéru novozélandské drama Mauri. V anotaci se o něm píše: "V kdysi prosperujícím, nyní izolovaném maorském městečku na severovýchodním pobřeží žije pevně uzavřená maorská komunita a její matriarcha. Je to nesmírně moudrá a uznávaná žena. Jedním z hrdinů, který potřebuje její pochopení, je Rewi, muž pronásledovaný minulostí a svými běsy. Ságu ze života maorské společnosti završuje úchvatné finále. Snímek byl na konci 80. let významným mezníkem v rozvíjející se maorské kinematografii a je i po třiceti letech jediným celovečerním filmem natočeným maorskou ženou-filmařkou." Knihovna Václava Havla bude ve stejný den od 19 hodin hostit večer na téma Cesty Čechoslováků za svobodou k protinožcům + Havel v Pacifiku. Večerem provede Markéta Vozková, projektová manažerka festivalu. Jako poslední bude na festivalu ve středu 6. listopadu ve 20:30 v kině Ponrepo promítnut film Narcisy, "netradiční muzikálová romance s kultovními novozélandskými písněmi, v níž jednu z hlavních rolí hraje hudební pop star Kimbra." Organizátoři festivalu jej pospisují takto: "Zpěvačka Maisie (Kimbra) se od umírajícího otce dozvídá podrobnosti o vztahu svých rodičů. Před jejíma očima tak ožívá milostný příběh plný radostí i zklamání, který začíná romantickým setkáním v šedesátých letech a končí bolestným rozchodem o dvacet let později. Snímek prodchnutý nostalgickou atmosférou po životě v 60. – 80. letech a legendární dobovou hudbou je současným diváckým hitem novozélandských kin."  Už 29. října od 18 hodin, tedy ještě před zahájením 6. ročníku AKFF, proběhne v baru Champagneria vernisáž prodejní výstavy Dreamtime: pohled do mýtického světa původních obyvatel Austrálie, která představí současné výtvarné umění protinožců. Podrobnosti o filmech, doprovodném programu a informace o vstupenkách najdete na webu festivalu ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-02-28 11:37:00

Austrálie tvrdě deportuje nelegální migranty mimo kontinent. Přesto se mění

/OD ZVLÁŠTNÍHO ZPRAVODAJE DENÍKU / Vypadá to tu na první pohled jako někde v britském Walesu, nebo na jihu Británie. Jen podivný ranní křik ptáků, kterému dominuje vřískání papoušků kakadu, dává znát, že jste na opačném konci planety. U protinožců v Austrálii. Australské hlavní město Canberra, vybudované podle promyšlených plánů po roce 1913 v jihoaustralských horách, připomíná stále starou dobrou Anglii. A původní, tedy britskou, tvář Austrálie. Sídlí tu i generální guvernér Austrálie David Hurley, oficiální hlava státu zastupující zde britského krále Karla III., který si udělal čas na setkání s Janem Lipavským, prvním českým ministrem zahraničí po dvaceti letech, který navštívil Austrálii.

Čas načtení: 2024-03-01 11:54:00

Meta přestane v USA a Austrálii platit vydavatelům za zpravodajský obsah

Společnost Meta Platforms v dubnu odstraní ve Spojených státech a Austrálii svou záložku na síti Facebook věnovanou zpravodajskému obsahu (Facebook News) a přestane platit vydavatelům za zpravodajský obsah. Zatímco v případě USA Meta od licenčních smluv s vydavateli upustila před dvěma roky, v Austrálii teprve nyní dobíhají tříleté smlouvy. Mají hodnotu 1,6 miliardy korun. Firma připomněla, že loni záložku zrušila v Británii, Francii a Německu.

Čas načtení: 2024-03-01 12:44:26

Meta přestane v USA a Austrálii platit vydavatelům za zpravodajský obsah

Společnost Meta Platforms v dubnu odstraní ve Spojených státech a Austrálii svou záložku na síti Facebook věnovanou zpravodajskému obsahu (Facebook News) a přestane platit vydavatelům za zpravodajský obsah. Zatímco v případě USA Meta od licenčních smluv s vydavateli upustila před dvěma roky, v Austrálii teprve nyní dobíhají tříleté smlouvy. Mají hodnotu 1,6 miliardy korun. Firma připomněla, že loni záložku zrušila v Británii, Francii a Německu.

Čas načtení: 2024-03-01 12:44:26

Meta přestane v USA a Austrálii platit vydavatelům za zpravodajský obsah

Společnost Meta Platforms v dubnu odstraní ve Spojených státech a Austrálii svou záložku na síti Facebook věnovanou zpravodajskému obsahu (Facebook News) a přestane platit vydavatelům za zpravodajský obsah. Zatímco v případě USA Meta od licenčních smluv s vydavateli upustila před dvěma roky, v Austrálii teprve nyní dobíhají tříleté smlouvy. Mají hodnotu 1,6 miliardy korun. Firma připomněla, že loni záložku zrušila v Británii, Francii a Německu.

Čas načtení: 2024-03-19 10:28:00

Amazon otevírá první evropské centrum pro distribuci pomoci obětem přírodních katastrof

Praha 19. března 2024 (PROTEXT) - Nový Disaster Relief Hub umožní Amazonu doručit humanitární pomoc na potřebná místa za méně než 72 hodin od obdržení žádosti.Podobná centra Amazonu již fungují ve Spojených státech, Asii a Austrálii. Společnost je od roku 2017 využila k pomoci při více než 145 přírodních katastrofách a humanitárních krizí a celosvětově tak darovala již přes 24 milionů kusů zásob humanitární pomociSpeciální tým Amazon Web Services (AWS) pro přírodní katastrofy využívá cloudové technologie, aby pomohl partnerům s mapováním a vyhodnocováním škod v těžce zasažených oblastech, obnovením připojení k internetu a zavedením call center pro vyřizování zvýšeného počtu hovorů.Společnost Amazon dnes oznámila otevření svého prvního evropského střediska Disaster Relief Hub na pomoc obětem přírodních katastrof. Společnost vybaví centrum 1 000 paletami s humanitární pomocí, což by stačilo na naplnění dvaceti letounů Boeing 737, a využije svou globální logistickou síť k zasílání důležitých produktů neziskovým organizacím a komunitním partnerům v případě přírodních katastrof. Disaster Relief Hub je centrum v rámci globální logistické sítě společnosti vyhrazené pro skladování a rychlou expedici zboží potřebného po ničivých bouřích, zemětřeseních, požárech a dalších mimořádných událostech. První evropské zařízení tohoto typu se nachází v distribučním centru Amazon v německém Rheinbergu poblíž Düsseldorfu v oblasti s výbornou dostupností mezinárodních letišť a dopravních sítí.“V současné době dochází k přírodním katastrofám stále častěji a jsou stále závažnější. Snažíme se proto využít naši logistickou infrastrukturu a technologie, abychom mohli pomoci komunitám, které tyto události postihnou,” říká Bettina Stix, vedoucí oddělení pomoci při katastrofách společnosti Amazon. “Spolupracovali jsme s místními i mezinárodními humanitárními organizacemi, abychom lépe porozuměli jejich potřebám. Na základě našich dat jsme také zjistili, jaké produkty jsou v případě katastrof nejžádanější. Díky otevření tohoto nového střediska v Německu budou naše reakce v Evropě, na Blízkém východě a v severní Africe ještě rychlejší a efektivnější,” doplňuje.Zařízení o rozloze 2 000 metrů čtverečních bude připraveno reagovat na nejčastější přírodní katastrofy v Evropě, včetně povodní a lesních požárů. Skladované položky zahrnují potřeby pro poskytnutí přístřeší (stany, přikrývky, postele, karimatky, spací pytle), hygienické soupravy (mýdla, zubní kartáčky a zubní pasty) či úklidové prostředky (pracovní rukavice nebo čisticí prostředky).Společnost Amazon analyzovala údaje, které ukazují druh poptávaných produktů po každé přírodní katastrofě od roku 2017, a zjistila, že více než 80 % potřebných položek se u všech větších přírodních katastrof shoduje. Na základě vlastních údajů a předpovědí partnerských humanitárních organizací tak mají týmy společnosti Amazon k dispozici miliony položek připravených k zabalení a odeslání do postižených komunit. Mezi nejčastěji poptávané produkty patří pleny, plachty, dětské postýlky, deky, ohřívače, stany a čisticí prostředky. Existence speciálního centra, kde jsou tyto věci připraveny, umožňuje odeslání pomoci za méně než 72 hodin, což je mnohem rychleji, než kdyby zaměstnanci museli výrobky balit a expedovat v různých distribučních centrech po celém kontinentu.Úspěšná partnerství s humanitárními organizacemiSpolečnost Amazon dlouhodobě spolupracuje s národními a mezinárodními humanitárními organizacemi včetně Červeného kříže, organizace Save the Children a Mezinárodní organizace pro migraci (IOM), aby lépe porozuměla jejich potřebám a byla připravena zajistit jim požadované produkty již s předstihem. Díky této spolupráci Amazon od roku 2017 zareagoval na více než 145 přírodních katastrof po celém světě a daroval více než 24 milionů kusů humanitární pomoci.Jeanette Camarillo, zástupkyně ředitele odboru pro humanitární pomoc a obnovu IOM, uvedla: "Otevření tohoto centra je důležitým milníkem naší spolupráce. Jsem potěšena, že se IOM stala strategickým partnerem takto přínosné iniciativy. Naše společná práce během několika posledních let v rámci pomoci při katastrofách a mimořádných událostech byla velmi plodná a položila pevné základy pro naše budoucí společné úsilí.“„Již sedm let společnost Amazon a organizace Save the Children společně podporují děti a rodiny, které musejí čelit katastrofám,“ řekla Gabriella Waaijman, ředitelka humanitární organizace Save the Children. „Nové evropské centrum pro distribuci pomoci je dalším významným krokem Amazonu v této oblasti. Spojuje desítky let zkušeností organizace Save the Children a logistický řetězec společnosti Amazon, aby zajistilo, že se po přírodní katastrofě nebo mimořádné události dostanou základní věci, jako jsou hygienické soupravy a učební pomůcky, co nejrychleji k lidem, kteří je nejvíce potřebují.“Kromě poskytování pomoci a logistických služeb Amazon také usnadnil zákazníkům darování prostřednictvím svých internetových obchodů. Když začala ruská invaze na Ukrajinu, zákazníci z celé Evropy využili Amazon k zaslání tisíců produktů prchajícím ukrajinským rodinám.Jen za posledních 18 měsíců pomáhala společnost Amazon při přírodních katastrofách po celém světě, včetně požárů v Chile, Kolumbii, Austrálii a na Havaji, zemětřesení v Japonsku, Turecku, Sýrii a Maroku a hurikánů a cyklónů v Portoriku, na Floridě a v Indii.Zlepšení schopnosti reagovat na katastrofy pomocí cloudové technologiePodpora společnosti Amazon při přírodních katastrofách nezahrnuje jen využití rozsáhlé logistiky k rychlému doručení zboží do postižených oblastí. Amazon Web Services (AWS) pomáhá humanitárním organizacím ke zdokonalování schopnosti reagovat na katastrofy. S Americkým Červeným křížem například spolupracuje na zlepšení služeb díky inovativním řešením využívajícím cloud computing, včetně využívání AI asistentky Alexy, která přijímá výstrahy před hurikánem a umožňuje plánovat darování krve.AWS má také specializovaný tým zaměřený na přírodní katastrofy, který pomáhá humanitárním a neziskovým organizacím i vládním subjektům připravit se na katastrofy a reagovat na ně pomocí cloudových technologií. To zahrnuje testování ověřených konceptů a dolaďování stávajících inovací v simulovaných podmínkách Příkladem je nasazení vozidel AWS Disaster Response k obnově připojení po vážném poškození internetové a telekomunikační infrastruktury. Tato vozidla jsou vybavena výkonnými a mobilními zařízeními určenými pro nasazení v těch nejnáročnějších podmínkách.Společnost AWS využívá cloudovou technologii, aby pomohla svým partnerům s mapováním a vyhodnocováním škod v těžce postižených oblastech, obnovením připojení k internetu a rozšířením call center, která zvládnou vyřídit zvýšený počet hovorů. Tým také poskytuje výpočetní výkon pro organizace zasahující v terénu, aby mohly zpracovávat informace přímo na místě, což jim umožňuje rychleji rozhodovat o tom, kam zaměřit své úsilí.Společnost AWS nedávno poskytla cloudovou technologii a odborné znalosti na podporu týmů bojujících s požáry v Chile, Kolumbii a na ostrově Maui. Posádky tak mohly zjistit rozsah škod způsobených požáry a identifikovat nová ohniska. Týmy také využívaly letecké snímky k vytváření map pro rozhodování o preventivních opatřeních.Pro více informací o pomoci Amazonu při přírodních katastrofách navštivte https://www.aboutamazon.com/impact/community/disaster-relief O společnosti Amazon:Amazon se řídí čtyřmi hlavními principy: zaměřuje se více na zákazníka než na konkurenci, touží po neustálém zlepšování, zabývá se inovací provozu a přemýšlí v dlouhodobém horizontu. Amazon usiluje o to být nejvíce prozákaznickou společností, nejlepším zaměstnavatelem a nejbezpečnějším pracovištěm na světě. Amazon je průkopníkem v projektech a službách, jako jsou hodnocení zákazníků, nákup na jedno kliknutí, osobní doporučení, Prime účet, Fulfillment by Amazon, Amazon Web Services, Kindle Direct Publishing, elektronické čtečky Kindle, vzdělávací program Career Choice, tablety Fire tablets, Fire TV, Amazon Echo, Alexa, technologie Just Walk Out, Amazon Studios nebo The Climate Pledge. Zájemci o místo v Amazonu se mohou hlásit přímo na webových stránkách. ČTK Connect ke zprávě vydává obrazovou přílohu, která je k dispozici na adrese http://www.protext.cz. 

Čas načtení: 2024-04-15 19:20:12

Další ozbrojený útok v Austrálii. Útočník pobodal duchovního

Austrálie - Několik dní po útoku v obchodním centru, při kterém zemřelo 6 lidí, byli na bohoslužbě v Sydney pobodáni 4 lidé. Policie Nového Jižního Walesu uvedla, že po incidentu, který se odehrál v pondělí 15. dubna, byl útočník zatčen. The post Další ozbrojený útok v Austrálii. Útočník pobodal duchovního first appeared on Pravda24.

Čas načtení: 2024-04-26 11:10:17

130 uvíznutých velryb zachráněných na pláži v západní Austrálii. Nejméně 28 jich uhynulo

Dramatická záchranná akce více než 100 velryb skončila ve čtvrtek částečným úspěchem poté, co se pracovníkům ochrany přírody podařilo většinu uvízlých zvířat vrátit do moře. Podle oddělení Parks and Wildlife Service Western Australia (DPAW) bylo do moře vráceno celkem 130 velryb poté, co jich na břehu uvízlo celkem 160 kusů. Nejméně 28 velryb však uhynulo, […] The post 130 uvíznutých velryb zachráněných na pláži v západní Austrálii. Nejméně 28 jich uhynulo first appeared on Pravda24.

Čas načtení: 2024-05-28 09:00:01

Ženu bez hlavy vozila týdny v kufru. Toužila po tom, co bylo její

Rodina rekreantů narazila na bezhlavé tělo. Mee Kuen Chong, narozená v Malajsii a známá také jako Deborah, byla nezvěstná 16 dní. Tělo pohřešované 67leté ženy bez hlavy leželo v lesích v davonském městě Salcombe více než 300 kilometrů od jejího domova v severozápadním Londýně. Její hlava byla objevena poblíž o několik dní později. „Následný soudní proces jsem s kolegy sledoval. Bylo to něco neuvěřitelného. Z detailů doslova mrazilo,“ uvedl pro Čtidoma.cz Vlastimil Kořen. Případ vypadal jednoduše. Jemma Mitchell napadla a zabila zesnulou a její tělo pak převezla do Salcombe ve velkém modrém kufru, kde se ho pokusila zbavit. Během dvoutýdenního slyšení vše Mitchell poslouchala ze skleněného boxu, rodina paní Chong sledovala vše z Malajsie díky streamu. Podle obžaloby byl motiv jasný – peníze. Osmiletá holčička přišla o život. Pachatel se policii roky vysmíval Číst více Měla dobré srdce a hodně peněz Mitchell pochází z bohatého prostředí, má soukromé vzdělání, její matka dříve pracovala na ministerstvu zahraničí. Vlastní nemovitost v Austrálii, kde se narodila, a rodinný dům v Londýně je v oblasti, kde se domy zřídka prodávají za méně než 1 milion liber. Paní Chong dle doložených textových zpráv, které si vyměnila s obžalovanou, věřila, že dům má cenu dokonce 4 miliony liber. Nemovitost však potřebovala rekonstrukci, místnosti byly přeplněné nejrůznějšími věcmi tak, že do některých se vůbec nedalo vstoupit. Buď jak buď, paní Chong nabídla Mitchell 200 000 liber na pomoc s opravou jejího domu, ale od nabídky ustoupila. Krátce nato zmizela. Obě ženy se považovaly za oddané křesťanky, setkaly se prvně prostřednictvím církve v srpnu 2020. Mitchell byla aktivní na seznamce s názvem Christian Connection, obě ženy si posílaly zprávy. Není známé, co je k sobě přitahovalo, ale paní Chong byla zranitelná žena s duševními problémy. A Mitchell, která vystudovala osteopatii, jí nabídla zdravotní rady a duchovní útěchu. Paní Chong byla známá svou velkorysou povahou, přátelila se s bezdomovci a otevírala své dveře těm, kteří to potřebovali. Zdálo se, že ženy mají dobrý vztah. Vše se ale začalo zamotávat. Promyšlené detaily, něco ale nenaplánovala Policisté sledovali několik stop, až nakonec odhalili ponurý podvod a důvod, proč Chong „musela“ zemřít. „Detektivové našli závěti paní Chong a prokázali, že byly vytvořeny a podepsány někým jiným než zesnulou. Měla totiž značný majetek a Mitchell na něj dostala zálusk,“ vysvětlil Vlastimil Kořen. Velká část procesu se pak soustředila na modrý kufr, který svědkové viděli, jak ho Mitchell táhne ulicemi Londýna. Obžaloba uvedla, že mrtvá paní Chong byla uvnitř. O dva týdny později si s použitím falešného jména a po reaktivaci telefonního čísla zesnulého souseda vražedkyně najala auto, naložila do něj kufr a odjela do Devonu. Tam se chtěla těla zbavit. „Měla to neskutečně promyšlené. Málokdy se stává, aby si vrah promyslel detaily, a pokud něco nevyjde, aby jednal tak chladnokrevně. Nebylo pochyb o tom, kdo nebohou ženu zabil. Ten způsob byl ale šokující.“ Které kočky žijí nejdéle a které brzy umírají? Odhalila to obrovská studie Číst více Chladnokrevné chování Mitchell prokázal i fakt, že po vraždě šla na rande do londýnské zoo s mužem, kterého poznala na seznamce. Ani ona si ale nedokázala naplánovat, že cestou do Devonu na jejím autě praskne pneumatika. Muž ze servisu si pak všiml, že se Mitchell chová divně a také cítil podivný zápach. Bylo mu divné i to, že žena chce nefunkční pneumatiku položit na zadní sedadlo, a ne do kufru. Věděla, jak rozřezat tělo Zajímavostí bylo i to, že Mitchell vystudovala na King’s College London, měla titul v humanitních vědách, který zahrnoval kurz experimentální anatomie. Takže uměla rozřezat tělo. Měla schopnosti odstranit hlavu, i když není jasné, proč to udělala. Sedm let také pracovala jako osteopatka v Austrálii, než se v roce 2015 vrátila do Velké Británie, kde žila se svou matkou a sestrou. Mitchell je jediná osoba, která přesně ví, co se stalo na Chaplin Road, v domě paní Chong, toho hrozného dne v červnu 2021. Policie a všichni ostatní mohli jen skládat střípky mozaiky a do jisté míry spekulovat. Téměř jisté však je, že hlavu mrtvé usekla bezprostředně po vraždě. Proč ale tělo přesouvala a proč si vybrala Salcombe v Devonu, se asi nikdy nedozvíme. „Jasný je motiv, to mně osobně stačí. Když Mitchell viděla, že mizí její šance získat finanční prostředky, po kterých tak zoufale toužila, rozhodla se zaútočit a svoji kamarádku zavraždila,“ dodal pro Čtidoma.cz Vlastimil Kořen. Mitchell byla shledána vinnou z vraždy a odsouzena na 34 let ve vězení. Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Nemluvně se ztratilo z domu svých rodičů, policie podezírá matku: Udělala žena v opilosti něco strašlivého?