EUR 24,240 || 
JPY 13,247 || 
USD 20,664 || <p>Prvním veřejným městským parkem v Praze byly Chotkovy sady. Rozkládají se v sousedství Letohrádku královny Anny, který je součástí areálu Pražského hradu. Projít se jimi lidé poprvé mohli roku 1833. A to díky hraběti Karlu Chotkovi, jenž byl posledním nejvyšším purkrabím Českého království a významně se zasloužil o rozvoj Prahy.</p>
Čas načtení: 2025-09-29 12:05:58
Umělá skála s jeskyní u Pražského hradu je pod lešením, Zeyerův pomník se dočkal opravy
Na Hradčanech začala rozsáhlá rekonstrukce jednoho z nejromantičtějších pražských pomníků vytvořeného ze žulových balvanů. Mramorové postavy na pomníku Julia Zeyera v Chotkových sadech procházejí spolu s jezírkem obnovou, která má vrátit památce její původní lesk.
\nČas načtení: 2021-09-26 17:55:16
Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK odvysílá záznam skladby Pražské metamorfózy Petra Wajsara na svých sociálních sítích. Natáčení bez publika se konalo v květnu tohoto roku a bylo živě vysíláno na stanici Český rozhlas Vltava. Symfonickou báseň o putování po Praze napsal skladatel přímo pro orchestr FOK. Záznam bude zveřejněn 28. září v 18:00. Symfonická báseň Pražské metamorfózy zazněla ve světové premiéře ve stejnojmenném pořadu FOK, který vysílal Český rozhlas Vltava 7. května. Autorem je Petr Wajsar, kterého Pražští symfonikové požádali, aby přímo pro ně napsal skladbu o Praze a rozšířil tak seznam děl, která toto město oslavují. V Pražských metamorfózách vykresluje putování po Praze od Pražského hradu až na Jižní Město. Právě Jižní Město dostává v symfonické básni největší prostor, neboť právě zde Wajsar žije a má k němu velmi speciální vztah. Na rok 2021 navíc připadá výročí 50 let od zahájení výstavby tohoto ikonického betonového komplexu. „Skladba Pražské metamorfózy nás v několika částech provede atmosférou a místy mého nejmilovanějšího města. První část s názvem Pražské panoráma je inspirována nejen charakteristickým tvarem Hradčan, ale také výběrem písmen ze slov Praha a Prague, které je možné převést do názvu hudebních not – Re /D/, A, H, G a E. Většina rytmů rovněž reflektuje počet písmen názvu hlavního města, tedy pět. Kromě hlavního tématu se však také ozve reminiscence na husitské chorály Povstaň, povstaň, veliké město pražské a Kdož sú boží bojovníci, a krátce i na známé téma Smetanovy Vltavy. Druhá část nás zavede do bývalého Židovského města, které, ač z převážné části zbouráno, s sebou ve svých ulicích stále nese svůj bývalý charakter, utvářený mnoha staletími neměnného půdorysu ulic a uliček. Třetí část s názvem Pražská domořadí reflektuje stylovou rozmanitost pražských domů, kdy vedle barokního paláce najdeme funkcionalistický dům a hned vedle románskou rotundu. Část je zakončena v kubistické čtvrti na Vyšehradě. Čtvrtá část je exkurzí do pražských hospod, kde hudebníci nejen simulují rozladěnou heligonku, ale také se přímo na pódiu nepokrytě baví a hrají přitom na půllitry. Pátá část je oslavou fascinujícího architektonického úkazu, kterým je pro mě sídliště Jižní Město, moje milované a mnohokrát i nenáviděné bydliště, s řadami nekonečných panelových domů pnoucích se do nedohledné výšky a rachotu aut, davů a motorů. Závěrečná coda nás navrátí zpět k hlavnímu tématu, a majestátně zakončuje skladbu akordem H dur. Doufám, že skladba bude stejně příjemnou procházkou, jako je jistě pro každého výprava do reálných pražských ulic,“ komentuje téma skladby autor Petr Wajsar. Petr Wajsar (*1978) je český skladatel, který se pohybuje na pomezí žánrů. Působí v několika hudebních uskupeních a je držitelem Českého lva za hudbu k filmu Hastrman. Věnuje se jak orchestrální tvorbě, tak i skladbě populární a filmové hudby. Sladbu najdete na YouTube kanálu Pražští symfonikové FOK či na Facebooku: www.facebook.com/orchestrFOK.
Čas načtení: 2021-01-14 20:30:09
Na Správu pražských hřbitovů míří trestní oznámení za nákup předraženého pohřebního vozu
Kverulant.org v závěru loňského roku odhalil, že se Správa pražských hřbitovů chystá koupit dva roky starý pohřební automobil Mercedes za cenu vyšší, než byla cena vozu nového. Než k nákupu došlo, upozornil na chystaný tunel pražský magistrát. Marně a vůz byl za 3,4 milionů korun zakoupen. Proto Kverulant podal 14. ledna trestní oznámení. Kverulant v závěru roku 2020 odhalil, že Správa pražských hřbitovů, příspěvková organizace hlavního města Prahy, podepsala 19. listopadu kupní smlouvu na téměř dva roky starý pohřební automobil Mercedes-Benz E 200. Kupní cena činila přesně 3 387 879 korun. Vůz prodával živnostník Jan Popelář a má najeto 28 tisíc kilometrů. Přitom podobné vozy se v Německu prodávaly o téměř milion korun levněji. Kverulant si také vyžádal informace od německého úpravce vozidel Mercedes, firmy Kuhlmann-Cars, který se na podobná vozidla specializuje, a zjistil, že již za 3,1 milionu korun by mohla mít Praha zcela nový vůz. Kverulant o problematickém nákupu počátkem prosince informoval vedení pražského magistrátu a chtěl věřit, že nákup bude zastaven. Nestalo se tak. Nákup byl realizován. Kverulant je přesvědčen, že nákup konkrétního předraženého vozu byl předem domluven s dodavatelem. Na nákup vozu sice hřbitovní správa vypsala výběrové řízení, ale jeho podmínky byly předem „ušity“ pro Jana Popeláře. Této hypotéze také nasvědčuje fakt, že se do soutěže přihlásil jako jediný dodavatel. Proto Kverulant podal na vedení hřbitovů trestní oznámení. Předražený nákup pohřebního vozidla není zdaleka první podezřelý nákup organizace zodpovědné za pražské hřbitovy. Audit provedený v roce 2017 společností Ernst & Young jich odhalil hned několik. Audit tehdy ukázal na obdobný případ. Šlo o zakázku na nákup nákladních automobilů skoro za tři miliony korun. Firmy, které se o ni ucházely, pravděpodobně spolupracovaly při přípravě cenových nabídek. To auditoři dokládali i tím, že některé části písemných nabídek byly u obou společností totožné, a obsahovaly dokonce i stejné překlepy. Do této zakázky se navíc přihlásily právě jen tyto dvě firmy. Zatímco ostatní odradil fakt, že požadavky správy hřbitovů žádný automobil v Česku nesplňuje, tyto dvě společnosti prostě napsaly, že takové vozidlo neexistuje, a nabídly jiné. To sice požadavky nesplňovalo, ale správa jejich nabídku nevyřadila. Jedním z nejzásadnějších zjištění auditu pak byla zakázka za 42 milionů korun na likvidaci odpadu. Správa platila podle hmotnosti odvezeného množství. Jenže podle závěrů auditu odvezený odpad nijak nevážila ani neevidovala, takže nemohla mít přehled, za co vlastně více než 800 tisíc měsíčně platila. Kontrola dále ukázala na dvojici zakázek v celkové hodnotě přes tři miliony korun, kdy si nechala správa hřbitovů zhotovit znalecký posudek na stav svého majetku. Jeho výsledkem bylo doporučení majetek zlikvidovat. Následně si správa od stejné firmy, která likvidaci doporučila, koupila nové zboží. Takhle správa vyhodila dva elektromobily a za dvacet dní nato si koupila pět nových za cenu dvou milionů korun. Vedení navíc vůbec nedokázalo doložit, jakým způsobem byly elektromobily zlikvidovány. Podobně postupovala Správa pražských hřbitovů také v případě nákupu zahradní techniky. Stejná firma, od níž si ji organizace kupuje, dělala posudky na křovinořezy. Doporučila je vyměnit. A dodala nové. Správa navíc firmě nechala vyřazený materiál k likvidaci. Obdobný byl také případ dvou propojených firem Lasesmed a Premio Invest, které mezi lety 2013 a 2015 dostaly od Správy pražských hřbitovů řadu menších zakázek na drobné stavební práce, úklidové služby nebo na dodávky a montáž laviček dohromady za 1,3 milionu korun. Firmy, které v rámci jedné zakázky soutěžily proti sobě, patřily dvěma členům ČSSD v Praze 14 a provozovnu mají na stejné adrese. Autor je ředitel a zakladatel obecně prospěšné společnosti Kverulant.org. {loadmodule mod_tags_similar,Související}
Čas načtení: 2024-12-01 13:38:00
Máte chuť Na jedno? Nebo rovnou na 50 příběhů pražských pivnic?
Petr Sojka, Na jedno. Padesát příběhů pražských pohostinství, pivnic a putyk. Grada 2024. Hned na úvod musím říci, že mě tato knížka opravdu velice bavila. Nejsem sice takovou milovnicí chmelového moku, ale zato mám ráda příběhy spjaté s historií a konkrétním místem. Nevyhledávám ani tak veliké učebnicové události, kterých se nám v době školní výuky dostalo požehnaně, jako spíše dějiny každodennosti a příběhy minulosti, na něž se již mohlo zapomenout a jež se tak nejlépe oprašují třeba právě vstupem do prostor, kde dříve stála či ještě stojí stavba, jež – jak se říká – toho hodně pamatuje. S knížkou Na jedno se tak díky autorovi dostanete na padesát… nikoliv snad vašich půl litrů piva, ale hlavně tedy příběhů různých hospod, pivnic a putyk. Pravdou je, že kdybyste si skutečně při každé zastávce jednu takovou sklenici dali, nejspíš by se vám záhy rozpíjela písmenka. Příběhy jsou psané lehce i humorně, ale stejně tak je s nimi často spojen smutný až tragický konec Když do míst, kam se lidé chodí bavit, vstoupí příběh spojený s vraždou, rvačkou nebo státní bezpečností, lze předpokládat, že původní setkání neskončí dobře. Zneužívání politické moci způsobilo mnoho křivd. Jen málokdo z těžké doby mohl vydat něco, co celou tragédii ponižování lidské důstojnosti ve své podstatě zesměšnilo a nakonec posílilo. A to za předpokladu, že se čtenář dokázal na vše dívat s nadhledem a stejnýma očima jako třeba autor Osudů dobrého vojáka Švejka. V nich – jak známo – Jaroslav Hašek zesměšňuje pro danou dobu typické udavačství, jehož efekt se na prostém Švejkovi jakoby míjel účinkem. Právě první příběh vypráví o Jaroslavu Haškovi a o jeho hostincích. Lepší začátek si čtenář nemohl ani přát. Jaroslav Hašek je legenda, nejen literární, ale také muž, jehož hrdlem bylo prolito mnoho litrů piva. Jaroslav Hašek byl svéráz a díky bohu za něj. A že se cítil v takových podnicích „jako doma“, stalo se zde mnoho příhod, které se oprašují ještě tolik let po jeho smrti. Jedna z historek popisuje, jak mezi přátele přivedl svého syna. V kavárně si dítě podávali z ruky do ruky a Hašek zářil nejvyšší spokojeností. Naposledy uvázl maličký Hašek u slečny v kuchyni. Po krátké partii kulečníku spisovatel na syna zapomněl a společnosti navrhl, aby se šlo do vinárny. Bylo veliké štěstí, že kavárník znal adresu obydlí Haškovy ženy. Poručil, aby slečna odnesla děťátko matce, protože se prý Hašek může po synovi shánět až za několik dní. A zkušený muž se nemýlil. Hašek vpadnul do kavárny třetího dne, ušpiněn a nevyspalý, a chraplavě křičel od vchodu: „Vraťte mi mého syna! Chci své dítě nazpět!“ Po té, co s Haškem v rámci stránek v knížce projdete několik jeho oblíbených hospod, můžete se vrhnout na další příběhy vztahující se k hostincům jako U Rozvařilů, U Dandů, U Vatšů, U Kosů, U Zavadilů, U Labutě, U Králíka a mnoho dalších. Některé dnes již neexistují, jiné se ještě dochovaly. Mezi všemi mne více zaujala jedna, která zvenčí lákala své hosty velmi netradičně. Restaurace U Slona. A jak název napovídá – její lákavou dominantou byl právě obrovský, nikoliv však živý slon, původně umístěný na jubilejní výstavě. Jednalo se o obrovskou sochu, vytvořenou sochařem Karlem Novákem. Pochopitelně, že taková obrovská rarita už z dálky lákala všechny lidi, včetně dětí. Přímo na výstavě také vznikla úplně nová společnost, která měla své hlavní sídlo právě v restauraci U Slona. Jmenovala se Bajkajlaj a na její počest vznikla okamžitě i chytlavá píseň, která se hraje a zpívá dosud: Praha je všech Čechů ráj, ať žije Bajkajlaj…“ Údajně právě U Slona také Karel Hašler společnosti Bajkajlaj poprvé zazpíval jeden ze svých největších hitů… Později se obrovský slon přestěhoval na nové místo, aby mohl přinést dalšímu podnikateli podobný úspěch. Jeho příběh pokračoval dál, až do smutných konců, kdy se v závěru druhé světové války bavili vlasovci střelbou na ono „nebohé zvíře“ a později komunisté restauraci zabavili. V roce 1969 bylo vystaveno úřední nařízení, aby se torzo slavného slona zbouralo. K čemuž došlo v roce 1974. Komunistický režim stál za zánikem řady podniků Jako například U Kosů. Když komunisté hospodu zavřeli, „dokonce si přijeli i pro židle, přestože byly majetkem rodiny Kosových. Hospoda i velký taneční sál, přistavěný v roce 1925, pak sloužily jako sklad a později jako truhlářská dílna.“ Těch nostalgických ale i emočně silných příběhů je v knize nespočet. Nerada bych odkrývala příliš, abych vás neokradla o zajímavé čtení. Na celé knížce mě mrzí jen jediná věc, a to je kvalita fotografií. Jsou příliš malé, je jich několik na jedné stránce a mnohdy je těžké rozeznat detaily. Přitom takto skvěle textově propracovaná knížka by si zasloužila i kvalitní obrazovou přílohu. Možná budou obrázky lépe rozeznatelné v e-knize, kde si lze stránky více přiblížit. Nicméně, až na tuto drobnost všem publikaci vřele doporučuji a věřím, že pokud nejste z Prahy, pak při návštěvě hlavního města by vás mohl některý takový příběh svést, abyste se podívali na místo, kde dříve vzkvétala právě nějaká taková zajímavá „putyka“. Petr Sojka, redaktor magazínu Z metropole ČT, tvůrce pořadu Tajemství pražských dvorků, je také autorem knih Pražské dvorky, Příběhy pražských dvorků, Z tajů pražských dvorků a Praha v proměnách času (ta vyšla rovněž jako audiokniha). MB
Čas načtení: 2021-11-08 09:48:17
Miloš Urban: Zda budu psát něco dál, to opravdu nevím a je mi to jedno. Bylo toho dost
Spisovatel, překladatel, redaktor, jehož romány Santiniho jazyk a Hastrman byly zfilmované Miloš Urban, chystá na příští rok napínavý prvorepublikový příběh z prostředí ústředních pražských jatek, dnešní tržnice v pražských Holešovicích. Na svém kontě má hezkou řádku titulů, které jsou plné napětí, tajemství, s detektivní zápletkou nebo nás zavedou do historie. Jak sám říká: „Žánry se nechávám inspirovat, nikdy však svázat.“ Narodil jste se v Sokolově, od dvou let vyrůstal v Karlových Varech, čtyři roky s rodinou pobýval na ambasádě v Londýně. Jak na ten čas vzpomínáte a jaké to je mít bratra dvojče? Co vás v dětství bavilo a čím jste chtěl být? Pobyt v Anglii vás ovlivní víc než narození v Sokolově. Nic proti tomu městu, v posledních letech šlo hodně nahoru, ale já tam nikdy nežil ani nebydlel. Naši se přestěhovali z Doks do Chodova u Karlových Varů, poněvadž otec jako montér tam získal na sídlišti byt. Chodov spadal pod porodnici ve Varech, ale ta byla v té době v rekonstrukci, a tak se odehrál v Sokolově. Medicína v roce 67 neměla dnešní techniku, nebo aspoň ne v Sokolově, proto lékaři varovali matku, že dítě bude velké a rozhodli o porodu císařským řezem. A pak jsme se s bráchou narodili dva podměreční. To nám tak nějak zůstalo. Jinak abych byl upřímný, od nějakých sedmi let mi vadilo, že jsem dvojče. Cítil jsem se krutě nesvobodně a cestu k bratrovi jsem našel zas až ve středním věku. Jo, a chtěl jsem být popelářem, a pak jsem někde viděl agitační nástěnku, a chtěl být hutníkem. Po gymnáziu jste vystudoval FF UK v Praze a po škole začínal jako redaktor v nakladatelství Mladá fronta a od roku 2001 jste v nakladatelství Argo: Co je náplní vaší práce v nakladatelství? Vybírat tipy na překlad a vydání u nás. Většinu nápadů vedení zamítne, ono je to hrozně riskantní, když podnik musí zaplatit krvavou zálohu, a pak se třeba titul nechytne. Ale už jsem na to zvyklý. I na tu nespravedlnost, když my tady vydáváme často úplné marginálie v doufání, že se to prodá a něco nám to vydělá, a angloamerický svět nás vůbec nebere vážně jako tvůrce, jako někoho, kdo má co říct. Ale asi taky počítají, prostě by to tamní čtenáře nezajímalo, nebo některé jo, ale bylo by jich málo a kniha by se prodávala blbě. Samozřejmě vybírat tituly je spíše nepříjemné, když nevíte, jak si povedou. Příjemná je redakce překladu, pokud máte dobrého překladatele, to je pak uspokojivá týmová práce. Peklo naopak je, když je překladatel jaksi nedostatečný, ale on může být dobrý, ale prostě se nepotkal s daným textem. Jenže k tomu všemu je ještě obrovské množství administrativy, odpovídání na maily, aktualizování vnitřního informačního systému, který vás nutí určovat termíny vydání, ale to je někdy těžké a ošidné, občas nemožné. Plus musíte načítat, aspoň v mém případě, původní české texty. K tomu bych poznamenal, že je to dnes lepší než před lety, kdy 98 procent bylo nepoužitelných. Dnes bych odhadl, že se to o nějakých 20 procent zlepšilo. A to je dobrý vývoj. Češi, a hlavně Češky, se naučili/y psát. Konečně. V roce 1998 jste debutoval jako spisovatel knihou Poslední tečka za Rukopisy a hned nato vyšel román Sedmikostelí. Od té doby jste napsal řadu hororových knih jako Hastrman, Stín katedrály, Lord Mord nebo KAR. Proč právě horor je pro vás tak fascinující? Někde jste přiznal, že jste se od malička rád bál věcí, které vás reálně neohrožují… a strach vás fascinoval od dětství. Já byl vždycky malý, bojavý, přecitlivělý. Všecko mě trápilo. Ale ohradil bych se vůči označení „horory“. Já s tím žánrem pracuju, ale i s jinými, detektivkou, tajemstvím, romancí, historickým románem. Nikdy to není jen to, nebo to. Žánry se nechávám inspirovat, nikdy však svázat. Je pravda, že strašidelný příběh nebo horor je mi nejbližší, ale to na věci nic nemění. Vždy se vyjadřuju k hororům v sobě. Akorát to v těch příbězích není moc poznat. Když jsem se bál reálných hrozeb, uchyloval jsem se k fantazii, ale byl to útěk, i když někdy tvůrčí. Měl jsem pocit, že když si vymyslím větší zlo, než které mi reálně hrozí – třeba šikana ze strany spolužáků nebo pedagogů –, nějak se s tím lépe vyrovnám. Ale pak to může působit až hystericky, třeba jako v KARu, který nikdo z mých karlovarských gymnaziálních spolužáků nepochopil. Jenomže šikana jako taková nemusí být jasná a vyslovená – stačí, když dítě má z učitele strach už proto, že učitel si vynucuje autoritu hrozbou, tj. výhrůžkami. A možná nejhorší na tom je, že ten učitel si někdy netroufne na vás, ale na někoho jiného, hlavně abyste to viděl a uvědomil si to. Knihu Santiniho jazyk zfilmoval Jiří Strach, román Hastrman režisér Ondřej Havelka, na filmovou verzi čeká taká hororový příběh Sedmikostelí nebo román Michaela. Kniha Pole a palisáda má audio verzi a načetl ji Josef Sommer. Pracujete na novém příběhu? Kde nacházíte inspiraci pro své napínavé příběhy? Inspirace je v éteru, buď ji chytnete, nebo ne. A i z těch chycených se jen zlomek přetaví do knížky. Jestli ty zmíněné filmy vzniknou, je taky tam, mně na tom nezáleží. Psaní a film jsou tak odlišné světy, že nemá smysl v tomto v něco doufat nebo si přát. Já bych s psaním už klidně skončil, po KARu jsem myslel, že už nebude nic. Ale jelikož miluju pražské Holešovice, kde jsem žil deset let a teď se musel odstěhovat, pocítil jsem potřebu nějak se s touto čtvrtí pořádně rozloučit. A tak jsem zvolil prvorepublikový příběh z prostředí ústředních pražských jatek, dnešní tržnice. Vyjde to příští rok. Zda budu psát něco dál, to opravdu nevím a je mi to jedno. Bylo toho dost. Na svém kontě máte také řadu překladů. Překládáte ještě? Překládám pro Argo Shirley Jacksonovou, titul Loterie a jiné povídky. Ty texty jsou staré, ale stále výjimečně dobré, naposled mě takové štěstí potkalo při překládání povídek Isaaca Bashevise Singera. Ono je potřeba se pořád něčím zabývat, když zrovna není nálada na psaní. Stal jste se známým a úspěšným autorem a kniha Sedmikostelí byla přeložena do několika jazyků (němčiny, nizozemštiny, maďarštiny, ruštiny, slovinštiny, bulharštiny, angličtiny…), Hastrman a Stín katedrály vyšly třeba ve Španělsku a také Lord Mord vyšel anglicky. Jaký je to pocit držet v ruce svoji knihu v cizím jazyce? Spíš útrpný, když tam kniha neuspěje. Ale s tím já nic nenadělám. Působíte jako redaktor, spisovatel a překladatel. Všechno je spojeno s psaním. Čím je pro vás psaní? Je to práce, koníček, terapie, relax? Je to život. Nevím, co jiného bych dělal, ani nic jiného neumím, když do toho započítám ten překlad a redigování. Dočetla jsem se, že jste náruživý čtenář. Co rád čtěte? Máte oblíbeného autora? Jako redaktor anglista musím neustále načítat anglicky psací autory, na víc mi moc nezbývá kapacita. Moje hvězdy jsou v poslední době dva Američani: Tom Franklin a Donna Tarttová. Jak rád trávíte chvíle volna? V jednom rozhovoru jste řekl, že vaším velkým koníčkem je fotografování… Jo jo, něco jsem se naučil, ale pořád je to málo, aby v tom člověk dobrý. Nejtěžší je najít si téma. A tady se to vlastně vrací k tomu psaní… Miloš Urban se narodil se 4. října 1967 v Sokolově jako Miloš Svačina a má bratra – dvojče Martina. Působí jako redaktor nakladatelství Argo, spisovatel a překladatel. Vystudoval FF UK v Praze (moderní filologie se zaměřením na literaturu na katedře nordistiky a anglistiky). Napsal knihy Poslední tečka za rukopisy, Sedmikostelí, Hastrman, Paměti poslance parlamentu, Stín katedrály, Santiniho jazyk, Pole a palisáda, Mrtvý holky, Michaela, Lord Mord, Boletus Arcanus, Praga Piccola, Urbo Kune, Přišla z moře, Závěrka, KAR. Je autorem divadelních her Trochu lásky a Nože a růže. Obdržel Cenu Mladé Fronty za překlad z angličtiny knihy Juliana Barnese Flaubertův papoušek a Cenu Magnesia Litera za román Hastrman.
Čas načtení: 2021-03-27 19:32:45
Praha zve diváky zpět do divadel pomocí virtuální reality
Magistrát hlavního města Prahy společně s kreativní skupinou Brainz Studios nabízí celosvětově unikátní službu Brejlando. Pomocí nejmodernějších technologií a zapůjčených brýlí pro virtuální realitu (VR) se může každý ponořit do sledování vybraných představení pražských divadel nejen z domova, ale i z úplně nového úhlu – přímo z jeviště, z těsné blízkosti herců. Služba má divadlům a jejich fanouškům pomoci překonat náročnou dobu omezeného fungování. Iniciátoři ale zároveň věří, že zakládají nový mezinárodní trend, který se může stát trvalou součástí nabídky divadel. Spojení virtuální reality a kultury není v českém prostředí nové. Česko se v posledních letech proslavilo hned několika úspěšnými projekty virtuální reality. Jedním z nich je i tvorba experimentálních 360° hudebních zážitků od Brainz Studios, které zaujaly i radní hlavního města Prahy pro kulturu a cestovní ruch Hanu Třeštíkovou. „Virtuální realita skýtá nekonečné možnosti, jak diváka přenést prakticky kamkoliv a dát mu pocit, že se veškeré dění odehrává kolem něj a jenom pro něj. Proto jsme za Prahu spojili své síly s kreativní skupinou Brainz Studios, českou špičkou přes tyto technologie, a v projektu Brejlando dáváme nový rozměr skvělému kulturnímu obsahu našich městských divadel,“ uvádí radní hlavního města Prahy pro kulturu a cestovní ruch Hana Třeštíková. Jedinečnost Brejlanda spočívá především ve způsobu, jakým je divadelní inscenace pro virtuální realitu natočena. „Není to on-linový přenos divadelního představení, ale inscenační experiment ve virtuální realitě. Je to opravdu nová forma zážitku, respektive přenosu informace i energie mezi hercem a divákem. V každém představení se snažíme najít speciální klíč pro jeho převod do nového a doposud nepříliš prozkoumaného média, které nabízí spoustu zajímavých příležitostí,“ popisuje Petr Hanousek, VR režisér a kreativní producent Brejlanda. „Společně s divadelním režisérem vlastně stávající dílo rozebereme a postavíme ho znovu. Skoro od začátku. Krátíme text na přibližně hodinovou stopáž, navíc rozdělenou na dvacetiminutové části. Vymýšlíme scénu, aby co nejvíc podporovala možnost 360stupňového výhledu diváka. Ve stejném smyslu překopáváme i choreografii. Pro herce je to unikátní příležitost střihnout si divadelní roli v úplně jiném pojetí, kdy musí najít tenkou linii mezi filmařským a divadelním přístupem k postavě,” objasňuje Petr Hanousek. Divák se totiž na scénu dívá očima 360stupňové kamery. Ta je v centru veškerého dění, herci se pohybují kolem ní a hrají směrem na ni. Tomu je podřízeno třeba i svícení nebo záznam prostorového zvuku. Ve srovnání s klasickou návštěvou divadla si tak divák odnáší zážitek v podstatě fyzický, jelikož herci směřují své monology a pohledy přímo na něj. „Při paralelních hereckých akcích po celém obvodu jeviště si pak divák může zvolit, co chce v danou chvíli sledovat. Přestože tedy každý divák obdrží v brýlích totožný obsah, zážitky dvou diváků nikdy nebudou stejné,“ dodává Petr Hanousek. Brejlando startuje záznamem Hamletů Divadla Na zábradlí (režie Jan Mikulášek) s Petrem Čtvrtníčkem, Janou Plodkovou, Jiřím Vyorálkem, Jakubem Žáčkem a dalšími herci a Perníkovou chaloupkou divadla Minor (režie Jakub Vašíček, Tomáš Jarkovský), s Petrem Stachem a Monikou Načevou. Dvakrát do měsíce do nabídky přibydou další inscenace. Připravují se například Drábkovy a Královy Elefantazie Městských divadel pražských, hra Pusťte Donu k maturitě! v režii Tomáše Dianišky z repertoáru Divadla pod Palmovkou nebo divadelní adaptace slavného filmu Ucho Jana Procházky, kterou Divadlo na Vinohradech uvedlo v režii Šimona Dominika. Zájem zapojit se do projektu již projevila celá řada dalších pražských scén. Služba se tak stává plnohodnotnou distribuční platformou otevřenou nejen pražským městským divadlům. „Divadla jsou už přes rok zavřená. O to víc jsme hledali způsoby, jak lidem zprostředkovat divadelní zážitek a zároveň finančně podpořit divadelníky. Když nemůže divák do divadla, pošleme divadlo k němu domů. Pokud vím, jde o globální premiéru takového počinu. Věřím, že toto inovativní pojetí divadla doplní kulturní nabídku i v době, kdy budou divadelní sály opět plné lidí,“ doplňuje Hana Třeštíková. Vstupenky si lze zakoupit v předprodeji na síti GoOut.cz. „Take-away divadlo“, tedy vybrané představení a VR brýle, si pak mohou první nadšenci užít od pondělí 29. března. Brýle s divadelní inscenací jim bude ve vybraný den v podvečer doručovat partner projektu – společnost Liftago. Další den si kurýr v dopoledních hodinách brýle opět odveze. Služba je v současnosti dostupná pouze v Praze, do budoucna tvůrci plánují distribuci rozšířit. Cena lístků se pohybuje v rozmezí 599 až 1 399 korun podle zvolené varianty a počtu objednaných VR brýlí. Každé vrácené brýle následně projdou certifikovanou třífázovou dezinfekcí, než budou připraveny pro další zákazníky. {loadmodule mod_tags_similar,Související}
Čas načtení: 2020-05-28 06:09:50
Otevřený dopis historika Jana Tesaře velvyslanci Ruské federace v České republice
„Je k nevíře, jak jsou v tomto následnickém státě zaprodanými režimními historiky totálně přehlíženy zločiny zrádce Vlasova proti Československu. Máme s ním přece své vlastní účty, nepotřebujeme se vůbec ohlížet na Stalina či antistalinismus! Kdyby byl Vlasovovi po válce dopřán československý proces, nevyšel by se zdravou kůží,“ napsal 7. května historik Jan Tesař, který je mimo jiné známý knihou Mnichovský komplex, v otevřeném dopise velvyslanci Ruské federace v České republice. Jeho text zveřejňujeme v plném znění. Vážený pane velvyslanče, obracím se na Vás jako na představitele národů Ruské federace v České republice a prosím, abyste u příležitosti Dne vítězství, který oslavíme tohoto 9. května, přijal pozdrav a blahopřání všem národům Ruské federace, které za cenu nesmírných obětí zachránily svět před nacismem. Kdybyste nám dopřáli třeba jediné symbolické místo v Nesmrtelném pluku, zastupovali bychom tisíce slovenských a českých jmen vojáků i civilistů, kteří padli přímo po boku Rudé armády-Osvoboditelky při jejím vítězném pochodu. Prosím, abyste zprostředkoval ruské veřejnosti ujištění, že v této zemi vždy zůstane mnoho lidí, kteří na to nezapomenou. Dovolte k tomu několik poznámek. První se týká kalendáře. Dne 8. května 1945 byla většina českého území v rukou nacistů a lidé plakali zuřivostí, když slyšeli, že na Západě se již oslavuje. Připomínalo jim to Mnichov. Pro všechny naše partyzány, povstalce a bojovníky byl dnem zúčtování a našeho společného vítězství 9. květen. Tak byl také v Československu skoro 50 let slaven. Potom se čeští představitelé připojili k západnímu kalendáři – a snad si ani neuvědomili, že tím vypovídají, od koho se odvozují. U nás dokázalo rozvrácené školství za třicet let vychovat generaci, která je přinejmenším dezorientovaná a neváží si vlastní národní minulosti. Podstatně k tomu přispělo i dějepisectví, které vyhrabává kdekterý malý faktík, ale zásadně odmítá jakýkoli mravní hodnoticí soud, stejně jako své poslání vychovávat charakterní lidi a spolutvořit národní společenství. To všechno se dnes odmítá, nepatří to prý do moderní vědy. Nepomohou žádné argumenty, že právě to, co oni odmítají, bylo smyslem dějepisu pro staré Řeky i Římany, stejně jako pro všechny středověké české kronikáře. Potom se nemůžete divit, že pro „učence“ s takto ohoblovaným duchem není podstatný rozdíl, zda někdo za války spolupracoval s gestapem nebo sovětskou tajnou službou. Píšu to proto, aby naši ruští přátelé, například ti ruští a běloruští partyzáni, s nimiž jsem si psával a kteří navštěvovali naši Československou republiku, pochopili, co se to stalo s Čechy. Jsou to, bohužel, již jiní Češi než v roce 1945 nebo 1965. Nemohu nepřipomenout, že o tuto „výchovu“ se přičinil také Brežněv, když nás v roce 1968 přepadl, ale o tom teď nechci diskutovat. Chci demonstrovat známý historický faktor, že historické konflikty vyvolávají odpovídající ohlas ve vědomí širokých vrstev se zpožděním někdy až stoletým. Každý tu řeší problémy svých dědů. K tomu potom patří i ten nechutný fakt, že zejména ti křiváci, kteří se stydí za svou podlézavost vůči někdejším mocným, jsou zpravidla „nejodvážnější“ při kopání do padlých veličin. V tomto hnusu tu dnes v Čechách žijeme. Neodbočuji od věci, mluvím o politováníhodné protiruské štvavé kampani. Ohledně odstranění památníku maršálu Koněvovi jsem Vám již napsal spolu se skupinou historiků. Teď pokračujeme o památníku vlasovcům: Je k nevíře, jak jsou v tomto následnickém státě zaprodanými režimními historiky totálně přehlíženy zločiny zrádce Vlasova proti Československu. Máme s ním přece své vlastní účty, nepotřebujeme se vůbec ohlížet na Stalina či antistalinismus! Kdyby byl Vlasovovi po válce dopřán československý proces, nevyšel by se zdravou kůží. (K. H. Frank byl hlavním patronem Vlasova, pomohl mu u Himmlera a poskytl mu Prahu jako politickou základnu. Byl to tah proti Všeslovanskému výboru v Moskvě a zcela konkrétně proti příchodu sovětských partyzánů na Moravu.) A všechny ozbrojené formace bývalých sovětských vojáků v německých službách byly používány v boji proti partyzánům jak na Slovensku, tak v Čechách. Nespočetnými zločiny proti lidskosti všechny převyšovali Ukrajinci z SS divize Galizien, tj. banderovci, ale ani vlasovci nejsou v tom čistí. První příčinou je ovšem německé brutální zacházení se zajatci, kteří hynuli ve statisícových počtech podle německých plánů na snížení biologického potenciálu Slovanů. Není se co divit, že za takových podmínek se našly desetitisíce těch, kteří vábení neodolali. To všechno ovšem je senzací pouze pro nevzdělance, kteří jsou produktem třiceti let sametového školství. Ani stále znovu připomínaná role vlasovců při povstání v Praze není žádná senzace. Je nepochybné, že jejich zákrok přišel povstalcům velmi vhod – alibisté chtěli pro sebe využít situace; nepočítalo se s nimi, ale i příznivá náhoda občas patří k dějinám. Při plánech na povstání s nimi žádná složka nepočítala. Nenavázali styk s odbojem (i když příležitost měli), takže odboj ani republika z něj vzešlá k nim nemá žádný závazek. Jinak velitelé sovětských oddílů také u nás běžně dávali jednotlivcům, ale dokonce i celým menším jednotkám podobných nešťastníků příležitost odčinit vinu dalším bojem. Také u nás v nejednom partyzánském hrobě leží mrtví s podobným během života, aniž by jim to někdo vyčítal. (V partyzánské válce na Bílé Rusi byl dokonce vysokým řádem vyznamenán velitel vyšší jednotky ve službách nacistů, který velkými zásluhami a hrdinským činem smyl svoje předchozí zakolísání. Nikdo mu je nepřipomíná.) Právě v tom je ovšem všechno! Dirigenti současné protiruské kampaně oslavují zradu, proti čemuž se každé životaschopné národní společenství musí bránit. Dovolte, pane velvyslanče, abych jako Slovan a vlastenec vyjádřil svou radost, že Rusové se naštěstí dokážou s tímto problémem citlivě, ale vždy zásadově vyrovnat. Také pro nás je všechna naděje v tom, že Rusko se ubrání proti vstřikování jedu do svého národního a společenského vědomí. Ukázkou, jak jsou dnešní „sametoví“ ideologové odcizení vlastní zemi, je také jednoduchá otázka osvobození Prahy. Ustavičně opakují, že Československo bylo na konferenci v Jaltě připsáno do mocenské sféry Sovětského svazu – zatímco by měli být hrdi na to, že o ČSR se tam vůbec nejednalo; to určitě bylo výrazem mezinárodního respektu k tomuto státu jakožto spojeneckému, a také výsledkem diplomatického úsilí prezidenta Beneše, který uzavřel již v roce 1943 se SSSR spojeneckou smlouvu zajišťující suverenitu naší republiky. V souladu s tím také již na podzim 1945 všechna cizí vojska opustila zemi, což můžeme považovat za privilegium, jemuž se v té době netěšil ve střední Evropě nikdo jiný. Jenomže naši protivníci velmi dobře vědí, proč nechtějí připustit uznalou zmínku o prezidentu Benešovi! A mluvit o Československu prostém cizích vojsk by bylo nešikovné od těch, kdo by chtěli prosadit základny NATO u nás. Vrátím se ještě k Pražské operaci Sovětské armády. Každý se může dočíst, že Praha měla být osvobozena těmi armádami, které osvobodily Ostravu. S nimi byli i vojáci generála Svobody. Těm Sověti chtěli umožnit, aby do osvobozovaných měst vstupovali jako první, tak jako v Ostravě. To se však nepodařilo právě proto, že maršál Schörner byl zkušený protivník a zuřivý nacista. Ostravská operace se o nějaké tři týdny zdržela, a na sever odtud zatím Koněv dobýval Vratislav a postupoval na Berlín a Drážďany. To se dnešním „znalcům“ rovněž nehodí, Schörnerovi nechtějí přiznat sílu a zuřivost a Koněva představují jako vojenského šéfa, jemuž byla sláva z Berlína málo, takže zatoužil po Praze. Ve skutečnosti jen provedl, co mu přikázali, iniciativu ohledně Prahy nevyvinul. Zdálo by se, že „selský rozum“ každému napoví, že vstřícné operace armád postupujících ze západu a východu byly spojeny s velkým rizikem. Úder dvou tankových armád hluboko do týlu nepřítele a bez spojení s vlastní frontou představoval ve skutečnosti riziko i jejich vzájemného střetu; přitom nebezpečí při možném střetu s Američany bylo nedozírné. Tankovou operaci do hloubky, která se jednou podle plánu rozjede, nelze zastavit. Proto bylo prvořadým zájmem Sovětů i Američanů určit si demarkační linii a držet vzájemný odstup. Byla to záležitost vojáků, ne politiků. Když Eisenhover odmítl Churchillovu výzvu, aby táhl do Prahy, jednal především jako voják z vojenských potřeb. (Ta výzva je ovšem zároveň důkazem, že Churchill nebyl vázán žádným ujednáním z Jalty.) Pokud se týče Pražské operace samé, je přece jasné, že celé veliké drama všech účastníků i obětí a nejvíc pražských povstalců je v tom, že Schörner samozřejmě věděl, že do jeho týlu se řítí Koněvovy tanky, kdežto pražští povstalci to samozřejmě nevěděli; pro ty i ony to byl základní moment jejich rozhodování. Ta skutečnost je jako na dlani, ale mysl, spoutaná třicetiletou drezurou, ani to nedovede rozpoznat. Chtěl bych se vyjádřit ještě k tomu, jak se dirigenti nejnovější protiruské propagandy dovolávají Solženicyna, jeho ocenění pražských vlasovců. Žil jsem dlouhá léta v Paříži jako politický emigrant, úzce jsem se stýkal s ruskou emigrací různých směrů a vím, jak citlivá byla pro ni otázka sovětského dědictví. Solženicyn byl nejprve sovětský spisovatel a občanský aktivista, potom politický emigrant, a jedno ani druhé nebránilo, aby se nakonec stal loajálním Američanem z Vermontu. Slušný člověk ví, že období americké slávy nebylo Solženicynovým zenitem a z úcty k němu o tom raději nehovoří. Tak či onak, nic mu nedává kompetenci v konkrétní záležitosti pražských vlasovců, ať už o ní hovoří na základě ruských vězeňských skazů anebo amerických historických reportáží. Nehovoří o ní ani jako badatel, a zejména ne jako svědek, za nějž ho falešně vydávají dirigenti pomníkové kampaně. Je jistě evidentní, že v současné protiruské vlně nejde o historii, nýbrž o politickou kampaň s památníky. Každý vidí, že úzce souvisí se stejnými akty v jiných zemích. K závěru, že má své dirigenty v zemích třetích, a tam že se rozhoduje o cílech, není potřeba zvláštních znalostí. Nejsou to cíle pouze české. Navzdory tomu má však tato kampaň také své místní dirigenty a místní, neméně vážné cíle. Místní donátoři pohotově připravených artefaktů na pomník vlasovcům prý chtějí zůstat neznámí, ale sami se ohlásili projevy na podporu dejvických chuligánů. Nalézáme mezi nimi také muže s nejvyššími politickými ambicemi, a spojení s NATO se ani nezakrývá. Z toho můžeme odvodit i cíl. Je jím další „atlantizace“ Česka, podle této autority stále nedostatečná – tak jako například v Kyjevě nepostačovalo ani několik oranžových revolucí za sebou, až „musel přijít“ veliký mejdan za použití ukrajinských nacistů. O profesionálech a přitom nebezpečných radikálech v pozadí svědčí i razantní tah za větším vlivem cestou dobře vypočítaných faits accomplis vůči stále vyšším správním instancím, osobnostem a institucím státu. Chtěli by využít dlouholeté všeobecné letargie české veřejnosti, která nastala po zklamání ze „sametových“ iluzí, aby prosadili ještě vstřícnější tvář České republiky. A hlavně se jedná o to, aby byla rozvrácena všeobecná nechuť Čechů bojovat v šiku NATO proti Rusku, aby bylo podlomeno široké lidové hnutí proti americkým (nebo jakýmkoli jiným) cizím základnám v zemi, hnutí proti americkému raketovému velínu, které se nám před desetiletím podařilo zorganizovat. To je poslední důvod tohoto dopisu, který ke Dni vítězství, nám společnému, píšu Vám, pane velvyslanče, a to je také důvod toho, že dopis označuji jako otevřený. Buďte, prosím, ujištěn a ubezpečte ruskou veřejnost, že když generálové NATO (kteří mají český původ právě tak, jako zrádce Vlasov měl původ ruský) vyhlašují, že prý JIŽ JSME VE VÁLCE S RUSKEM, budeme v Čechách mnozí na straně našich dědů, otců a starších bratří – protifašistických bojovníků, ve shodě s těmi významnými představiteli slovenského národa, kteří již dávno protiruské štvaní odsoudili. V úctě podepsán Jan Tesař. P.S.: Jako dlouholetí přátelé a spolupracovníci Jana Tesaře připojují své podpisy Jan Příbaň a Petr Schnur. Jan Tesař (*2. června 1933, Skuteč) je český esejista, historik, disident a prvosignatář Charty 77. V roce 1956 absolvoval Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze. V roce 1956 nastoupil do Vojenského historického ústavu, odkud byl v roce 1958 vyhozen z politických důvodů, dva roky se jako nezaměstnaný zabýval studiem historie lidových soudů v Čechách, následovalo zaměstnání v muzeu v Pardubicích, v roce 1961 se vrátil do VHÚ. V roce 1966 vstoupil do KSČ, na jaře 1969 vystoupil z KSČ. V září 1969 byl zatčen, po třináctiměsíční vazbě byl bez soudu propuštěn. V roce 1971 byl opět zatčen, z vězení se vrátil v říjnu 1976. V květnu 1979 byl opět zatčen a v roce 1980 přijal nabídku k vystěhování, žil v Německu a později ve Francii. Nyní do Česka a na Slovensko distribuuje Bulletin EIT/AET (Mezinárodní dohoda pracujících – Europské združenie pracujúcich). {loadmodule mod_tags_similar,Související}
Čas načtení: 2023-12-03 22:05:28
Při půjčování auta nehleďte jen na cenu. Poradíme, na co si u pražských půjčoven dát pozor
Půjčit si auto není v dnešní době nic složitého, pozor byste si nicméně měli dát hned na několik věcí. Kromě ceny je potřeba si pohlídat také řadu dalších aspektů, jako je například správné pojištění či samotný stav vozu. Pokud budete vybírat dobře, půjčení auta nemusí být drahou záležitostí. Zbystřit byste měli u podezřele levných nabídek. Pozor […]
Čas načtení: 2024-03-03 14:32:00
Tramvaj v pražských Dejvicích srazila dítě, záchranáři ho převezli do traumacentra
V pražských Dejvicích v neděli po poledni tramvaj srazila osmiletého chlapce. Záchranáři jej převezli do dětského traumacentra jedné z pražských nemocnic. Vyplývá to z informací hasičů a vyjádření mluvčího pražských záchranářů Karla Kirse.
Čas načtení: 2024-07-10 07:50:36
Praha - V úterý 2. července hlídka pražských celníků mobilního dohledu zastavila ke kontrole v ulici Pramenná v Praze 4 – Kunratice nákladní vozidlo rumunské imatrikulace s chladícím přívěsem, ve kterém se nacházelo velké množství kartonových krabic. Po předložení všech potřebných dokladů a zběžné kontrole vozidla celníci pojali podezření, že se uvnitř nachází zboží porušující práva duševního vlastnictví. Z tohoto důvodu hlídka vyzvala řidiče, aby ji následoval na služebnu, kde proběhla důkladná kontrola přepravovaného zboží, uvedla Celní správa České republiky. The post Padělky obuvi v hodnotě 14 milionů korun do Španělska nedoputovaly. Skončily ve skladu pražských celníků first appeared on Pravda24.
Čas načtení: 2024-08-15 15:36:00
Koupání v Praze v plném proudu: V Šeberáku jsou sinice! Co další přírodní koupaliště?
Hygienici zrušili zákaz koupání v rybníku Šeberák v pražských Kunraticích, voda je v něm však stále nevhodná ke koupání kvůli výskytu sinic. Špatná kvalita vody kvůli sinicím je nadále také v Hostivařské přehradě. Horší voda je v koupališti Džbán. V ostatních pražských koupalištích je voda v pořádku. Vyplývá to z údajů, které dnes Hygienická stanice hlavního města Prahy zveřejnila na svých internetových stránkách. Hygienici letos sledují jakost vody ve čtyřech přírodních koupalištích, a to Motol, Šeberák, Hostivař a Džbán, dále v betonové nádrži Divoká Šárka a ve dvou pražských biotopech - Lhotka a Radotín.
Čas načtení: 2024-08-22 15:56:00
Koupání v Praze: Do Šeberáku a Hostivařské přehrady pronikly sinice! Co jiná přírodní koupaliště?
V rybníku Šeberák v pražských Kunraticích a v Hostivařské přehradě je stále voda nevhodná ke koupání kvůli výskytu sinic. Horší voda je také v koupališti Džbán. V ostatních pražských sledovaných koupalištích je voda v pořádku. Vyplývá to z informací zveřejněných na webu Hygienické stanice hlavního města. Hygienici letos sledují jakost vody ve čtyřech přírodních koupalištích, a to Motol, Šeberák, Hostivař a Džbán, dále v betonové nádrži Divoká Šárka a ve dvou pražských biotopech - Lhotka a Radotín.
Čas načtení: 2025-03-10 12:38:12
Jak vymalovat malé místnosti, abyste se v nich cítili volně a příjemně?
Jak vymalovat malé místnosti, abyste se v nich cítili volně a příjemně? redakce Po, 03/10/2025 - 12:38 Domácnost Klíčová slova: velikost pražských bytů Malíři pokojů Praha | Adam malíř pokojů Praha Hodnocení Zvolte hodnoceníGive it 1/5Give it 2/5Give it 3/5Give it 4/5Give it 5/5 Světlé barvy jsou vždy skvělou volbou Máte k dispozici nemovitost, kterou tvoří jedna větší místnost a tři menší? Dle statistik je např. velikost pražských bytů stále menší. S ohledem na to bychom měli volit světlejší typy výmalby. Tmavé syté barvy prostor opticky a pocitově ještě zmenší. V případě, že je místnost na severní straně, byla by skutečně malou a tmavou. Ideální barvy jsou pastelové, jemné. Do ložnice můžeme volit jemnou zelenou, do obýváku béžovou či smetanovou, kuchyně vypadá hezky v tónech žluté i oranžové. Lákají vás netradiční vzorované tapety? Originální a pestré vzorované tapety jsou bezesporu velmi hezké. Do malých prostorů se ale nehodí, protože i ony prostor opticky zmenší. Výjimkou je použití takové tapety jen na kousku stěny. Vyhnout bychom se měli použití tapety v koutě, protože by byl velmi zvýrazněn a přiznán – bylo by patrnější, kde místnost končí. Speciální nátěry vám v mnohém pomohou Věděli jste, že se dají použít i různé typy nátěrů, které mají velmi praktické vlastnosti? Např. do vlhkých prostorů můžete použít speciální nátěry omyvatelné a odolné vůči vlhkosti. Ať už máte malé děti, které rády cákají a hrají si s pěnou, nebo se sprchujete a žena vás často láteří, že je zase voda všude, nebude vám to vůbec vadit. Koupelna bude vypadat stále jako nová. Podobných „vychytávek“ je vícero, s ohledem na vaše individuální potřeby vám poradí např. Malíři pokojů Praha | Adam. Má bohaté zkušenosti, je rychlý a zajistí vám i opravu omítky nebo přípravu pokojů před malováním. Každá místnost může být hezká a příjemná. Pokud si nejste jisti, jakou výmalbu zvolit a čím příp. stěny oživit, zkušený malíř vám jistě poradí. Přidat komentář foto pixabay.com text redakce Většina z nás si chce bydlení uzpůsobit dle svého vkusu i potřeb, ať už se jedná o starší nemovitost nebo novostavbu. Ke svému bydlení, ale také ke kancelářským prostorám nebo třeba restauraci, bychom měli přistupovat s ohledem na to, jak velké místnosti máme k dispozici. I to, na kterou světovou stranu jsou orientovány, je dobré zohlednit. To platí i v případě, že plánujeme novou výmalbu. Jak vymalovat menší prostory, jež jsou navíc občas i tmavší a na některé členy rodiny mohou působit až stísněným dojmem? Článek obsahuje reklamní sdělení.
Čas načtení: 2025-04-17 05:06:25
Jak zaplatit v pražských parkovacích zónách? Na některé aplikace pozor, chtějí poplatek navíc
Parkování v pražských parkovacích zónách už je naprostým standardem. V Praze, ale i v některých dalších městech se parkovací zóny navíc neustále rozrůstají. Parkovat tak někde zdarma je čím dál těžší. Každý motorista má ale několik možností, jak za parkování zaplatit. Nejjistější jsou automaty, u aplikací je potřeba dát pozor na dodatečné poplatky. Teď se […]
Čas načtení: 2022-05-05 09:11:02
Český rozhlas oslaví narozeniny Dnem otevřených dveří a koncertem v Riegrových sadech
Český rozhlas se v sobotu 14. května u příležitosti 99. výročí zahájení pravidelného vysílání otevře veřejnosti. Po dvouleté odmlce způsobené pandemií koronaviru opět proběhnou komentované prohlídky v sídle Českého rozhlasu na Vinohradech i v regionálních studiích. Den otevřených dveří doplní koncert v pražských Riegrových sadech, kde vystoupí kapela Queenie, Barbora Poláková, Jaroslav Uhlíř nebo Ben Cristovao. „Český rozhlas plní svoji roli média veřejné služby již 99 let. Letos oslavíme narozeniny způsobem, který je nám nejbližší, tedy osobním setkáním s našimi věrnými posluchači. V sobotu 14. května znovu otevřeme budovy Českého rozhlasu veřejnosti a návštěvníci tak budou mít jedinečnou možnost nahlédnout do zákulisí vysílání nebo se potkat se svými oblíbenými moderátory. Na Den otevřených dveří naváže bohatý hudební a kulturní program pro dospělé i rodiny s dětmi v Riegrových sadech,“ uvedl generální ředitel Českého rozhlasu René Zavoral. Den otevřených dveří na Vinohradech Den otevřených dveří Českého rozhlasu na Vinohradech bude probíhat od sobotní 9. hodiny do 16. hodiny odpolední. Návštěvníky čeká prohlídka rozhlasových studií, včetně multimediálního studia Českého rozhlasu Vltava, i dalších prostor budovy na pražských Vinohradech. Program Českého rozhlasu Dvojka nabídne od 11.00 do 12.00 hodin živé vysílání pořadu Tobogan s moderátorem Alešem Cibulkou. Atmosféru živého přenosu mohou návštěvníci nasát také v Radiocafé Vinohradská 12, kde si budou moderátoři Šárka Volemanová s Jiřím Holoubkem od 15.00 do 17.00 hodin povídat s rozhlasovými herci Danielou Kolářovou, Janou Strykovou nebo Markem Němcem. Program doplní zpěvem Dasha a Jan Smigmator. Od 10.00 do 17.00 hodin se ve vestibulu budovy Českého rozhlasu uskuteční autogramiáda s moderátory stanic Český rozhlas Dvojka i Pohoda, které se zúčastní Jan Čenský, Marie Retková, Halina Pawlowská, Dana Syslová, Tomáš Töpfer, Václav Žmolík a další oblíbení moderátoři. Ze svého mobilního studia R-stream bude na Vinohradské 12 od 9.00 do 12.00 hodin živě vysílat stanice Český rozhlas Radiožurnál. Mezi 10.00 a 11.00 hodinou pak bude možné nahlédnout do vysílání speciálního dílu pořadu Host Lucie Výborné. Na Radiožurnál naváže svým vysíláním od 12.00 do 15.20 hodin také stanice Radiožurnál Sport, která připravila pro fanoušky hokeje od 14.30 hodin speciál k Mistrovství světa v ledním hokeji 2022. Český rozhlas Plus nabídne setkání s moderátory a šéfredaktorem stanice Petrem Šabatou, soutěž a poslech podcastu Čekání na prezidenta nebo povídkového projektu Střepy. Rádio Junior umožní návštěvníkům podívat se do studia na živé vysílání a setkat se s moderátory. Malí posluchači se mohou také těšit na dárky na památku. Také příznivci Radia Wave budou moci během Dne otevřených dveří nahlédnout do studia této stanice, poslechnout si DJs nebo se osobně setkat s rozhlasovým týmem a s moderátory podcastů Brambora s vejcem či Volej. Stanice Radio Prague International, které zajišťuje zahraniční vysílání Českého rozhlasu, pak veřejnost seznámí se svojí činností. Svoje dobročinné aktivity veřejnosti přiblíží Nadační fond Českého rozhlasu. V Galerii Vinohradská 12 se návštěvníci seznámí s historií rozhlasové knihovny a také uvidí, jak fungoval rozhlas po drátě. Milovníci hudby mohou navštívit hudební matiné Tria Českého rozhlasu nebo jazzový koncert dua Brunner a Šindler ve Studiu 2. Vstup na komentované prohlídky je možné zarezervovat na přesný čas na telefonním čísle 221 551 313 každý všední den od 9.00 do 16.00 hodin. Pro návštěvníky bez rezervací budou vyhrazeny prohlídky každou celou hodinu od 9:00 do 16:00 hodin. Prohlídky s průvodci začínají na recepci Českého rozhlasu v ulici Římská 13 na Praze 2. Koncert Českého rozhlasu v Riegrových sadech Narozeninový den Českého rozhlasu bude pokračovat koncertem v Riegrových sadech. Na dvou hudebních scénách vystoupí Jaroslav Uhlíř & Band, Adam Mišík, Barbora Poláková & Band, Ben Cristovao, 7krát3, Thom Artway & Band nebo kapela Queenie. Nejmenší návštěvníci se mohou těšit na výtvarné dílničky, rozhlasovou bojovku, Rourov Rádia Junior a kouzelníka Richarda Nedvěda. Den otevřených dveří v regionálních studiích Den otevřených dveří se v sobotu 14. května uskuteční i ve všech regionálních studiích Českého rozhlasu. Na návštěvníky regionálních stanic taktéž čekají komentované prohlídky, autogramiády moderátorů, besedy a hudební vystoupení. Podrobný program Dne otevřených dveří v Praze i v regionech je k dispozici na webu www.rozhlas.cz/dod. Vstup na veškeré akce je zdarma.
Čas načtení: 2021-09-13 09:14:40
Celkem 64 představení a doprovodných akcí nabídne letošní ročník Mezinárodního festivalu DIVADLO, který začne v Plzni ve středu 15. září a potrvá do 23. září. Přijedou soubory z Belgie, Francie, Itálie, Litvy, Polska, Slovenska a České republiky. Ze zahraničního programu představují největší lákadlo výjimečné inscenace tří režisérských hvězd evropského divadla. Litevské Divadlo mladých přiveze dějinnou fresku Austerlitz polského režiséra Krystiana Lupy podle stejnojmenného románu německého spisovatele W. G. Sebalda. Jeho hrdina, pražský rodák Austerlitz, prochází Evropou a nachází „stopy bolesti“, zřetelné v celé její historii. „Působivý jazyk Sebaldova románu přetavuje Lupa ve stejně úchvatné sdělení divadelní. Za pomoci vzpomínek, analogií a představ přenáší diváky v prostoru i čase, zabývá se i největším traumatem 20. století – holokaustem,” líčí dramaturgyně Kamila Černá. V inscenaci účinkuje šest herců, scénografie využívá projekce i velmi výtvarné pojetí. „Lupa se na festival vrací po pěti letech a letošní inscenaci by si neměl žádný příznivce divadla nechat ujít, půjde o vrchol sezóny,” zdůrazňuje Kamila Černá. Spojené soubory TR Varšava a Narodowy Stary Teatr z Krakova nabídnou moderní zpracování Čechovovy klasiky 3SESTRY belgického režiséra Luka Percevala, jehož dílo se v Plzni představí vůbec poprvé. „Perceval v této moderní verzi Čechovovy klasické hry představuje vizi stárnoucí Evropy, která se nechce poddat plynoucímu času. Inscenace se vyznačuje krásnou scénou s obrovským zrcadlem a podmanivě pomalou atmosférou,” říká dramaturgyně Jitka Sloupová. Belgické divadlo NTGent uvede inscenaci Rodina švýcarského režiséra Milo Raua dle skutečné tragické události. V roce 2007 byla čtyřčlenná rodina na severu Francie v Calais nalezena mrtvá, bez vysvětlení, bez jasného motivu, pouze dopis na rozloučenou zněl: „Zašli jsme příliš daleko, omlouváme se.“ Jejich příběh tlumočí Rau prostřednictvím skutečného hereckého manželského páru, jeho dvou dcer a psů. „Inscenace s maximální autentičností zachycuje každodenní rodinný život, který ústí do tragického finále. Tento intimní vhled do života rodiny, který kombinuje realitu s fikcí, je strhující podívanou, naplněnou smutkem a deziluzí,” zdůrazňuje dramaturgyně Dora Viceníková. Vedle samotného představení poznají festivaloví diváci Raua i jako filmového režiséra díky projekci snímku Nové evangelium. Slovenské komorné divadlo z Martina představí v Plzni inscenaci D1 (pracovní název) o nekonečném budování klíčové slovenské dálnice. Inscenace režiséra a dramatika Lukáše Brutovského se ohlíží za nekonečným budováním klíčové dopravní stavby. „Je to ohlédnutí překvapivé, poetické, vtipné i mystické, plné výtvarných metafor,” uvádí dramaturg Michal Zahálka. Tuzemský program bude tradičně složen z výběru toho nejlepšího, co se urodilo na domácích jevištích za uplynulou, koronavirem poznamenanou, sezonu. V Plzni se tak sjedou divadla z Brna, Hradce Králové, Liberce, Olomouce, Ostravy a Prahy. „Vzhledem k tomu, že se velkou část sezóny nehrálo, více než polovina inscenací bude u nás uvedena těsně po své premiéře. To se odráží i na větší produkční náročnosti,“ zdůrazňuje dramaturg Jan Kerbr. „Půjde o velmi široký a pestrý výběr – stylově, žánrově i z hlediska velikosti inscenací,” dodává Kerbr. „Sestavování programu letošního ročníku v období koronavirové nejistoty bylo mimořádně obtížné. Proto považuji za malý zázrak, jaké výjimečné zahraniční soubory s významnými evropskými režiséry se nám podařilo domluvit,” zdůrazňuje ředitel festivalu Jan Burian. „Zároveň letos pokračujeme ve snaze dát co největší prostor českým souborům včetně těch studentských, které neměly v uplynulé sezóně mnoho příležitostí hrát naživo pro diváky,” dodává Burian. Festival také v rámci doprovodného programu ukáže nejzajímavější aktivity, které reagovaly na nemožnost hraní před diváky v době koronavirové pandemie. Pražské Dejvické divadlo přiveze dramatickou inscenaci Vina? (režie Ivan Trojan) Daniela Majlinga, odehrávající se v divadelním prostředí a dotýkající se smyslu divadla, lásky i lidské existence. Spolek JEDL uvede v Plzni dvě inscenace v režii Jana Nebeského: Manželskou historii podle Augusta Strindberga o manželském trojúhelníku, s Davidem Prachařem, Lucií Trmíkovou a Annou Fialovou, a jedovatě vtipnou a zároveň laskavou féerii Malý stvořitel / Der kleine Fratz s Karlem Dobrým, který byl za svůj výkon odměněn Cenou za mužský herecký výkon v anketě kritiků za rok 2020. MeetFactory se představí s dramatizací románu Serotonin Michela Houellebecqa (režie Natália Deáková) s Honzou Hájkem v hlavní roli. Divadlo Na zábradlí přiveze v překvapivé dramatizaci Balzacova románu Ztracené iluze (režie Jan Mikulášek) téměř celý herecký soubor v čele s Vojtěchem Vondráčkem. Režisér Tomáš Dianiška bude na festivalu zastoupen dvěma inscenacemi z Prahy a Ostravy: prvním je dokumentární fikce 294 statečných Divadla pod Palmovkou o zákulisí jednoho z největších hrdinských činů našich dějin, atentátu na říšského protektora Heydricha. Mrazivý „dokument“ Národního divadla Očitý svědek (režie Jiří Havelka) o masakru nevinných civilistů v roce 1945 na Přerovsku získal kvůli pandemickým omezením jinou podobu, než jaká byla původně v plánu: svědectví jednotliví herci pronášejí na kameru a touto formou se představil téměř celý činoherní soubor divadla. Inscenace Digitální podzemí (režie Eva Salzmannová) absolventského ročníku Katedry činoherního divadla DAMU v produkci Městských divadel pražských zavede diváky do horského penzionu, kam přijíždějí zaměstnanci startupu na teambuilding – nebo spíše na oslavu úspěchu. Brněnské Národní divadlo uvede v Plzni jednu z nejlepších her Rolanda Schimmelpfenniga Idomeneus v inscenaci Štěpána Pácla. Brněnské JAMU – Studio Marta uvede Havlovo Vyrozumění (režie Martina Frejová Krátká), absolventskou inscenaci 4. ročníku činoherního herectví. Divadlo Drak z Hradce Králové překvapí maňáskovou groteskou Šípková Růženka (režie Jakub Vašíček) s nově řešenými dramatickými situacemi i svébytným humorem. Liberecké Naivní divadlo přiveze inscenaci Kabinet zázraků neboli Orbis pictus (režie Michaela Homolová), která se inspiruje v učebnici Jana Amose Komenského a která známé artefakty rozžívá pomocí těch nejstarších a nejtradičnějších loutkářských triků. Divadlo F. X. Šaldy také z Liberce představí inscenaci Sylva, dramatizaci Vesnického románu Karoliny Světlé v režii Martina Františáka. Žánr opery v Plzni zastoupí tragická a zároveň rozverná inscenace L’Arianna olomouckého souboru Ensemble Damian, který za ni získal na pražském bienále Opera 2020 Cenu diváků. Po loňském úspěchu inscenace Transky, body, vteřiny přijíždí ostravské Divadlo Petra Bezruče do Plzně s další životopisnou hrou v originálním pojetí Tomáše Dianišky – „dokumentární fikcí“ Špinarka o legendární rockové zpěvačce s jejími písněmi a živým bigbítem. Domácí Plzeň budou na festivalu reprezentovat Divadlo J. K. Tyla s českou premiérou muzikálu Green Day’s American Idiot, vytvořeného podle stejnojmenného alba americké punkrockové kapely Green Day (režie Steve Josephson), a Divadlo Alfa s variacemi na klasické loutkářské tituly Jenovéfa, Don Šajn (režie Tomáš Dvořák). V rámci tradičního epilogu uvidí plzeňští diváci novou inscenaci Runners (režie Rosťa Novák ml. a Vít Neznal) souboru Cirk La Putyka, která spojuje nový cirkus a pohybové divadlo s obrovským běhacím pásem, a z loňska přesunuté uvedení nejslavnější „americké tragédie“ Smrt obchodního cestujícího (režie Michal Dočekal) Městských divadel pražských – Divadla ABC s Miroslavem Donutilem v hlavní roli. Bohatý program nabídne sekce Johan uvádí, která proběhne nejen v prostoru Moving Station, ale třeba i v Borském parku nebo v supermarketu na Borských polích. Prolog festivalu obstará plzeňský soubor Žongléros Ansámbl s původní pohybovou a akrobatickou show Vpřed. Uvědomit si věci méně nápadné a pozapomínané pomůže brněnská proklimatická platforma co2kolektiv v čele s režisérem a dramaturgem Jiřím Honzírkem s téměř bytovým divadlem nazvaným Odvaha k beznaději. „Letos jsme pozvali do naší programové sekce inscenace, které důsledně pracují s performativitou jako prostředkem velmi osobních setkávání člověka s člověkem,” zdůrazňuje umělecký ředitel Moving Station Roman Černík. Jde o sólové performance The Walk with the Unknowns Zuzany Šklíbové pro jednoho diváka a třicet diapozitivů a The Dream in the Supermarket polského performera Michała Salwińského pro jednoho diváka s mobilním telefonem. Intimní osobní zážitek také nabídne multisenzorické představení pro tři účastníky Lžička pod nos od Nitish Jain & collective, kde hlavní roli „hraje” páska přes oči, sluchátka a teplé dlaně. Soustředěná, až magická vizualita je také klíčovou charakteristikou inscenace Hic Sunt Dracones jihočeského nezávislého Divadla Continuo. Program sekce Johan uvádí završí opulentní společensky kritická show Cthulhucén z produkce Divadla DISK. V ulicích Plzně nebudou chybět ani open-air představení přístupná zdarma. Šampion a komár italského souboru Faber Teater je určené pro diváky všeho věku na kolech a bicyklech. Postavy jsou Průvodci časem, na sobě mají balijské masky a diváky provedou životem a dobou jednoho neobyčejného cyklistického šampiona jménem Fausto Coppi. V pouliční show Turisté francouzského souboru Les Grandes Personnes vtrhne do ulic skupina obrů, neboli velkých, až čtyřmetrových loutek, která začne objevovat město a seznamovat se s jeho obyvateli a pamětihodnostmi. Do světa prvních aeroplánů zavede diváky v ulicích v představení Letkyně soubor Holektiv. Speciálně pro letošní festival vzniká představení Bajka souboru V.O.S.A. Theatre, kde se diváci spolu s obřími loutkami stanou součástí příběhů ze světa zvířat. Více informací na www.festivaldivadlo.cz.
Čas načtení: 2021-05-30 12:07:41
Symfonický orchestr hl. m. Prahy představí novou sezónu v pořadu FOK On speciál
Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK odhalí program 87. koncertní sezóny prostřednictvím on-line pořadu FOK On speciál. Ten poběží v pondělí 31. května na Facebooku a YouTube FOK. Hosty dramaturga Martina Rudovského budou ředitel FOK Daniel Sobotka a šéfdirigent Pražských symfoniků Tomáš Brauner. Nebude chybět ani hudba. S ohledem na situaci i jako symbolické zakončení on-line programů v době pandemie bude sezóna 2021/2022 představena v online pořadu FOK On, který Pražští symfonikové vysílali pravidelně od dubna 2020. „Přemýšleli jsme, jakým způsobem letos zveřejnit novou sezónu, a nakonec jsme usoudili, že to ještě jednou, snad už naposledy, uděláme on-line. Nejen kvůli bezpečnostním opatřením, ale také proto, že oslovíme kromě novinářů i veřejnost. Zároveň se nám zdálo příznačné zvolit formát pořadu FOK On, se kterým se naši příznivci setkávali po celou dobu pandemie, když nebylo možné hrát naživo. Chceme tímto posledním on-line pořadem symbolicky nechat celou tu podivnou dobu za sebou a s optimismem se těšit na novou sezónu, ve které se už všichni setkáme osobně,“ řekl ředitel FOK Daniel Sobotka. Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK již dříve oznámil, že se v dramaturgii zaměřil hlavně na domácí hudebníky a ansámbly, což je gestem podpory umělcům po více než roční pauze. Celkem jedenáct abonentních cyklů opět nabídne bohatou škálu hudebních zážitků od orchestrálních koncertů přes ty komorní až po program pro děti. Pořad FOK On speciál poběží na Facebooku a YouTube Pražských symfoniků v pondělí 31. května v 18:15 a bude i poté ke zhlédnutí. {loadmodule mod_tags_similar,Související}
Čas načtení: 2020-12-02 11:58:25
Divadlo Komedie slaví devadesátiny. Městská divadla pražská vydávají k jubileu knihu o jeho historii
Divadlo Komedie oslavuje 90. výročí svého otevření. Za jeho historií včetně slavné éry Divadla Vlasty Buriana se ohlíží nová kniha Divadlo Vlasty Buriana a Komedie (1930-2020), kterou vydala Městská divadla pražská. Publikace má šest kapitol, nechybí ani časová osa a soupis premiér a obsahuje více než sto fotografií. Editorkou je Lenka Dombrovská a grafickou úpravu provedl Roman Černohous. Studie napsali Jakub Potůček (architektonická stať), Vladimír Just, Kamila Černá, Jakub Škorpil, Martin J. Švejda a Lenka Dombrovská (teatrologické texty). „Kniha vznikla u příležitosti 90. výročí otevření divadla v pražském paláci Báňské a hutní společnosti. Ve funkcionalistické budově, kterou projektoval architekt Josef Karel Říha, mělo být původně kino. Osud však šťastně zasáhl a prvním provozovatelem sálu, jenž tehdy nabízel asi 850 diváckých míst (dnes jich je pouhá třetina), se stal v prosinci roku 1930 Vlasta Burian. Působil zde patnáct let a vybudoval jedno z nejvýznamnějších kulturních center v Praze. V knize se snažíme alespoň krátce postihnout všechna období. Důkladněji analyzujeme tři – kromě zmíněného Divadla Vlasty Buriana je to éra Michala Dočekala a Jana Nebeského, kteří prostoru v roce 1994 vrátili název Divadlo Komedie, a hned období následující, kdy zde v letech 2002–2012 tvořilo Pražské komorní divadlo Dušana Davida Pařízka a Davida Jařaba“, říká o knize její editorka Lenka Dombrovská. Prosincové výročí však není jediným důležitým momentem divadla Komedie v této sezoně – na 9. dubna roku 2021 připadá 130. výročí narození Vlasty Buriana. A proto v Městských divadlech pražských chystají na jaro několik akcí, které se budou vázat k oběma jubileím – velkou výstavu Komedie Vlasty Buriana, site-specific projekt Stigma o (krvavé) historii divadla, komentované prohlídky, besedy, projekci Burianových filmů a samozřejmě křest knihy za účastí autorů Knihu je možné zakoupit přes e-shop Městských divadel pražských. Divadla dále nabízejí také dárkové poukazy na vstupenky se speciálně prodlouženou platností na dva roky nebo speciální edici voucherů s designovým katalogem fotografií souboru podepsaným herci, na kterém divadla spolupracovala s fotografkou Michaelou Karásek Čejkovou. {loadmodule mod_tags_similar,Související}
Čas načtení: 2020-08-11 18:35:50
Sedm. To je počet premiér, které se v Městských divadlech pražských uskuteční nikoli za celou novou sezonu, ale pouze během měsíce září. Kvůli koronakrizi se některé inscenace, původně plánované na jaro 2020, přesunuly na podzim. Září tak bude v Městských divadlech opravdu nabité. Divadlo ABC nabídne tři premiéry. Sezonu slavnostně zahájí 4. září Vojna a mír. Divadelní adaptace románové epopeje Lva Nikolajeviče Tolstého o generaci, jejíž vztahy a životy se osudově proměňovaly spolu s postupem Napoleonovy armády, připraví režisér a umělecký šéf Městských divadel pražských Michal Dočekal s Viktorem Dvořákem, Kateřinou Marií Fialovou nebo Tomášem Havlínkem v hlavních rolích. „Po dlouhých pětačtyřiceti letech se tak vrátí na pražská jeviště jeden z nejsilnějších příběhů světové literatury o veliké lásce, přátelství a hledání ideálů a jejich ztrátě,“ říká dramaturgyně inscenace Jana Slouková. Následovat bude 19. září nová původní hra Martina Vačkáře a Ondřeje Havelky Zítra swing bude zníti všude, inspirovaná vzpomínkami Karla Vacka a Lubomíra Dorůžky. Hudební komedii z poválečné Prahy „nylonového věku“ v režii Ondřeje Havelky živě doprovází orchestr Melody Makers. Stálý host divadla ABC, Agentura Harlekýn, uvede 25. září v premiéře inscenaci romantické komedie Ernesta Thompsona Na zlatém jezeře se Simonou Stašovou a Ladislavem Frejem v rolích postaršího manželského páru Ethel a Normana Thayerových, která se v Praze bude exkluzivně uvádět pouze v ABC. Divadlo Rokoko čekají dvě premiéry. Tou první bude 5. září Posedlost, temná psychologická love story podle scénáře Luchina Viscontiho na motivy románu Pošťák zvoní vždycky dvakrát Jamese M. Caina. „James M. Cain stál u zrodu žánru drsných milostných příběhů. Viscontiho scénář, z něhož jsme vycházeli v naší inscenaci Posedlosti, téma posunuje do osobitého zobrazení zklamané a zbídačené společnosti, determinované beznadějně pudovým a duchovně rozvráceným ovzduším. Tak jako Viscontiho nás zajímají nikoli vítězové, ale poražení, krajní situace odhalující pravdu o člověku a pohled, který jde dál za realitu,“ říká dramaturgyně a autorka divadelní adaptace Simona Petrů. Příběh o spalující vášni a nenávisti režíruje Jakub Šmíd. Temná zákoutí lidské duše vystřídají 12. září Kanibalky 2: Soumrak starců, druhý díl nejčernější satiry současné společenské a politické reality autora a režiséra Davida Drábka. Vyšetřovatelky pražské kriminálky Iggy a Diana jsou zpět, aby tentokrát zastavily podnikatele a miliardáře Balcara. Sezonu v Komedii otevřou 14. září Hrdinové kapitalistické práce na motivy stejnojmenné reportážní knihy Saši Uhlové. Inscenace režiséra Michala Háby vznikla jako koprodukce s berlínskou Volksbühne v rámci mezinárodního projektu POSTWEST a přibližuje podmínky nejhůře placených zaměstnání v Česku. Novou inscenaci uvede 23. září i rezidentní soubor divadla Komedie – Lenka Vagnerova & Company. Komponovaný večer čtyř zbrusu nových choreografií má název Krajinou slz. {loadmodule mod_tags_similar,Související}
Čas načtení: 2020-07-30 10:41:33
V pondělí 31. ledna zemřel literární historik Radko Pytlík, odborník na dílo spisovatele Jaroslava Haška. Při této příležitost publikujeme v mírně zkráceném znění rozhovor, který s ním vedl spisovatel Petr Prouza v Literárních novinách 4/2012. „Hospody, kavárny, vinárny jsou fenoménem pro naši kulturu zcela zvláštním a potřebným. V Čechách nebyly přednáškové sály ani šlechtické salóny, hospody byly jedinou možností, jak se společensky vyžít,“ připomínal v něm Pytlík. Mohl byste si představit situaci, že by Jaroslav Hašek byl náš současník? Jak by se mu asi žilo v naší globalizované, rozkolísané době? A hlavně, o čem by asi svým způsobem psal? Takovou situaci si představit nedovedu. Málokdo by asi s Haškem v dnešní době promluvil, málokdo by o něm napsal něco dobrého, málokdo by se ho zastal. Vždyť to byl anarchista, „vlastizrádce“ a ke všemu bigamista! V mládí, za Rakouska, téměř nevylezl z vězení, z blázince nebo z policejní „separace“. Celou dobu před válkou působil jako nevázaný šprýmař, bohém i bezdomovec. Ve válce sice byl v legiích v Rusku, které dokonce zakládal, u Zborova byl vyznamenán, ale hned na jaře 1918 na něj byl vydán zatykač, a to absurdně dvakrát v jediném týdnu! Jeden byl od c.k. policejního ředitelství ve Vídni, druhý od polního soudu československých legií v Rusku. Větší životní a společenské paradoxy si snad ani nelze představit. Co se psaní týče, Haškova ironie rozhodně neztratila svou platnost. Humor, situační nápady a mystifikace Švejka dosud nebyly překonány. Takže, teoreticky, námětů ke psaní by měl v dnešní době spousty. Srovnejme například Haškovu Stranu mírného pokroku s populárním britským televizním seriálem Jistě, pane ministře! Kolik společného! Občas se ovšem objevují hlasy proti „švejkovině“ jako negativní typologii v charakteru českého národa, která nám prý dělá ostudu i v cizině. Jak tyhle názory vnímáte? Nu, dějiny mají své paradoxy a kdo chce být, musí někdy i „nebýt“. Často si připomínám slova filozofa Karla Kosíka: Události se hrnou jedna za druhou… a někdy v nich hraje svou úlohu i mystifikace a demystifikace. I literární dějiny mají svou ironii a dovedou být někdy pěkný prevít. Jen pomyslete: Osudy dobrého vojáka Švejka jsou přeloženy do padesáti osmi různých jazyků a staly se nejznámější českou knihou ve světě. Co naděláme! Ostatně karikaturista Adolf Hoffmeister, kdysi na adresu tehdejších „moralistů“ prohlásil: Pánové, kteří se stydíte za Švejka, uvědomte si, že on za vás nemůže! Je to sice aforismus, ale je v něm zrnko moudrosti. To, čemu nerozumím, do toho se nepletu. Také Viktor Dyk rozlišoval. Ve svém pověstném článku Hrdina Švejk v Národních listech z roku 1928 začíná větou: Nemám na mysli umělecké hodnoty Haškova Švejka, ale švejkovinu jako morální rys části mládeže. Tedy mravokárný, nikoliv filozofický a literární přístup. A my přece nemusíme dnes chápat Švejka mravokárně, či snad ano? Opravdu neumíme nebo nejsme s to nazývat současné nešvary pravými jmény? A zahraniční reakce? Když německá literární kritika přijala Švejka jako symbol protestu a protiválečného hrdinu, asi ve stejné době část české kritiky vymyslela jakýsi „obranný fígl“ a prohlásila Švejka za jakousi „skvrnu“ českého národa. Zřejmě národ „hrdinů“ těch několika skutečných a řady nepravých byl zneuznán a zahanben touto skvrnou – drobným mužem z pražské ulice? Navíc se tvrdilo, že Švejk není dost psychologicky prokreslen. Odkdy je groteskní klaun vykreslen morálně a psychologicky? Jeho smysl je přece jinde. Má výrazným způsobem odhalit nedostatky, zdůraznit elementární podstatu a hodnoty života. V jedné své eseji vede Milan Kundera paralelu mezi Haškem a Kafkou ve smyslu toho, že oba zobrazují čiré iracionálno, které se zmocňuje scény světa, protože už neexistuje žádný systém obecně přijatých hodnot, které by se mu mohly postavit jako překážka. Nezdá se vám, že je to vlastně i předvídavý popis současného stavu světa? Nepochybně. Velice si cením Kunderových pozoruhodných analýz Osudů dobrého vojáka Švejka, mnohdy vyjadřuje zcela originální postřehy právě i v porovnávání s tvorbou Franze Kafky, jehož klíčové romány vznikaly ve stejné době ve stejném společenském prostoru. V té souvislosti mě hněte jedna věc. V české literatuře chybí vědomí tradice a návaznosti, která pochopitelně může být i kritická. Bez kontextu s předchozími autorskými generacemi se literatura prostě dělat nemůže a nedá! Například bez Milana Kundery, spisovatele přinejmenším evropského formátu, prostě novodobou českou literaturu vykládat nelze. A když, tak chybně. To ať si uvědomí i ti dnes mladí, když si myslí, že jich se jakékoliv umělé dezinterpretace minulosti snad ani netýkají. Všech se to týká, mladí přátelé, uvidíte! K autorům, jejichž literární dílo jste soustavněji sledoval, patří i Bohumil Hrabal, kterého jste i osobně blíže poznal. Domnívám se, že Hrabalovo dílo je svou výrazovou originalitou a specifickým humorem skutečně mimořádné v celém kontextu poválečné české literatury. Čím vás nejvíce oslovil? Kdysi jsem napsal studii o tradicích básnického poetismu a surrealismu v Hrabalově próze, kterou se rázem odlišil od suchopárného popisu událostí z dějin nebo ze současnosti. Asi si toho pan Hrabal povšiml a sblížili jsme se později na přednáškách v Berlíně, kde jsem jeho vystoupení uváděl. Tam jsem se ujistil, že to není jen zábavný hospodský vypravěč, ale vynikající znalec a umělec slova. A to jsem ani netušil, že je i vzdělaný filozof a znalec výtvarného umění. Z toho jsem pak těžil v „hospodské Sorbonně“, v nesčetných pražských hospůdkách, kde jsme se nechávali Bohumilem Hrabalem „vyškolit“. Na Letné, U tygra, U kocoura, ale i na návštěvách v Kersku. Když se pan Hrabal aklimatizoval, když si přečetl noviny, tak někdy až po třetím pivu začala „hospodská Sorbonna“. Jak on sám říkal – po třetím pivu idiot, po devátém génius! Takže až po devátém pivu začínala ta vědecká rozprava? Někdy i po osmém. Na některé jeho věty, vyslovované jakoby mimochodem, třeba výklady o myšlenkách Kantových s citací díla v originále anebo i o politice – když srovnával tehdejší režim s minulou katolickou církví, s jejím dohlížitelským systémem, včetně špiclování, zabavování knih, inkvizice, a nakonec pronásledování heretiků, nelze zapomenout. I na ona šaškovská gesta vůči stávajícímu režimu, pronášená v letenských hospůdkách, v bezprostřední blízkosti budovy ministerstva vnitra, gesta plná ironie. Na adresu nevinně naslouchajících Hrabal volal: A co si myslíte, moje všechny spisy jsou přece tady vedle v kachlíkárně. Ale tam nejsou žádní blbci, tam jsou i doktoři filozofie! A vzápětí nám, vesměs právě doktorandům z filozofické fakulty, objevoval myslitele, kteří nám byli ve výuce utajeni, jako třeba Jakoba Boehma a jeho knihu Červánky na východě. Často se vracel i k Leibnitzově větě o melancholii věčné stavby, která trvá, i když okolní svět klesá, blbne a hroutí se ve své nemohoucnosti. Hrabal ji označoval i za svou základní větu, v níž, myslím, hledal sílu ke svému duchovnímu životu. Několik svých zajímavých publikací jste věnoval fenoménu pražských vináren a kaváren spjatých s osobnostmi českého umění. Jak hodnotíte současnou renesanci literárních kaváren? Dá se jejich fungování srovnávat s atmosférou minulých časů? Hospody, kavárny, vinárny jsou fenoménem pro naši kulturu zcela zvláštním a potřebným. V Čechách nebyly přednáškové sály ani šlechtické salóny, hospody byly jedinou možností, jak se společensky vyžít. Dokonce i život veřejný a politický se realizoval v těchto pohostinných místnostech. Hospody byly sídlem spolkové činnosti, a tehdy vznikaly takzvané stolní společnosti, jež měly i svůj význam politický. Známý Repeal se scházel v hospodě, vůdce revoluce v roce 1848 Fastr byl původně hostinský. Později se proslavila kavárna Union a kavárna Dunaj jako sídla básnických seskupení a družin. Leč nejde jen o seznam místností, nýbrž o jejich atmosféru, jde o ducha hospod a kaváren. Upřímně řečeno neznám blíže současné literární kavárny, ale každopádně je dobře, že existují. Možná, že i z nich vzejde třeba podobná inspirace, jaká vycházela z kavárny Tůmovky v Lazarské ulici, kde se scházeli Voskovec a Werich a jejich kavárenské řeči nebyly jen přípravou k tvorbě, ale stávaly se již samy tvorbou. Rozmlouváme spolu v kavárničce na rozhraní Letné a Holešovic. Nejspíš vám tyto pražské čtvrti uhranuly, když jste o nich sepsal několik publikací? Letná, to je nejen mé rodiště, ale místo, kde jsem, s nedlouhou výjimkou, vlastně prožil celý svůj život. Znám tu snad každý kout a každý dům, do něhož si promítám minulost až od tak zvaného Letního pole, jak se dávno tomu říkalo Letné. Nezříkal jsem se ani Holešovic, kam jsme často chodívali doprovázet děvčata. Frekvence pobytu mnoha malířů, hudebníků, architektů a pochopitelně i spisovatelů je v těchto čtvrtích skutečně mimořádná. Své podivuhodné dějiny má i přímo Letenská pláň. Nemyslím na ty neblahé vojenské přehlídky, myslím na Letnou sportovní, na kluby Sparta, Slavia, DFC –Deutscher Football Club, tenisový klub LTC. A také se Letnou a okolím proháněly dějiny. Prchající Francouzi v roce 1747 vypálili Letenský zámeček. O století dříve zde sídlil Valdštejn. Velikou událostí byla Zemská jubilejní výstava ve Stromovce roku 1891, kde továrník František Křižík dopravoval návštěvníky první elektrickou drahou, a Svatopluk Čech o rok později o tom napsal povídku se známou postavou Matěje Broučka. A o dvacet let později přistál na Letenské pláni se svým vzducholetem inženýr Kašpar. V roce 1939 obsadili Letenskou pláň Němci, v roce 1968 Rusové. Až v roce 1989 konečně i Češi. {loadmodule mod_tags_similar,Související}
Čas načtení: 2024-02-20 18:22:35
Chemapol v pražských Vršovicích památkou nebude. Developer tu tak může postavit byty
Budova dostavěná na počátku sedmdesátých let má ze svého původu už jen málo, Interiéry byly zničeny, fasáda dostala duhovou barvu. Článek Chemapol v pražských Vršovicích památkou nebude. Developer tu tak může postavit byty se nejdříve objevil na CzechCrunch.