Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2021-02-26 19:25:19

Kniha rozhovorů Aleše Palána Nevidím ani tmu představuje šest nezdolných žen

Málokdo projde životem bez šrámů. Na někoho je toho ale naloženo tolik, že si říkáme, jak to jen může unést? Se šesti ženami, které si v životě vytáhly černého Petra, hovořil známý publicista Aleš Palán. Jsou to rozhovory o těch nejtěžších věcech, jaké mohou člověka potkat, přitom nejsou o bolesti a zklamání. Jsou o síle, která se rodí až v průběhu boje, a o naději, která je pevná tehdy, pokud je zkoušená. A zkoušek ty ženy zažívají celou řadu… Jedna je čerstvě plnoletá, druhé táhne na osmdesát, jedna žije ve městě, druhá na venkově, oporu hledají ve víře, v humoru, ve vzdoru… Jsou rozdílné. Spojuje je to, jak jsou nezdolné a otevřené. Šest niterných příběhů, které mohou sloužit jako inspirace čtenářkám i čtenářům. Málokdo přece projde životem bez šrámů… „Při rozhovorech se samotáři jsem se dostal nejen do hlubokých lesů a vysokých hor, ale i k životním postojům, které jsou opravdu hraniční a jedinečné. Mnoho jsem se při tom naučil. Mimo jiné mi došlo, že opravdová síla se rodí ze zkoušek a naděje často vzniká ze ztrát. Ženy, které si v životě vytáhly černého Petra, o tom taky vědí své. Tlakům, nemocem a ztrátám se nepoddávají a já se za nimi jezdil učit, jak se to dělá. Výsledek mé docházky je v téhle knize. Pověstnou 13. komnatu jsme nechali kdesi v nedohlednu, dostali jsme se mnohem dál. A tam, na samém konci, jsme našli sílu, někdy odpuštění, jindy vzdor. Pokaždé jsme našli cestu, která vede dál,“ říká o své nové knize rozhovorů Palán. Knihu ilustrují fotografie Alžběty Jungrové, držitelky řady ocenění v soutěži Czech Press Photo.   Ukázka z knihy Úvodem PŘESTO Ten rozhovor jsem viděl na jedné internetové televizi. S redaktorkou mluvil muž s velmi vážným fyzickým handicapem. Doslova sršel optimismem, usmíval se, mluvil o svých plánech, o odvaze a radosti. On nežil s postižením, ale s výzvou, se specifickými možnostmi, tak to vnímal. Tolik jsem mu fandil! Obdivoval jsem ho, ten člověk byl naprosto fascinující.      Zároveň jsem mu nevěřil ani slovo. Opravdu je tohle jeho svět? Respektive: je to celý jeho svět? Nejsou to jen občasné vrcholky, vytčené cíle, přivrácená strana věcí? Není to zkrátka jen dobrý způsob, jak se z toho všeho nezbláznit? Není ten bezbřehý optimismus naopak trochu popřením celé situace? Co se děje v duši toho muže večer před usnutím, ve chvílích, kdy nesvede něco, co je pro ostatní samozřejmé, kdy se za ním druzí otáčejí, když trpí bolestmi, smiřuje se s odmítnutím, když přemítá, co bude za deset patnáct let? Přál jsem mu tu jeho ochrannou slupku, taky se do ní balím, ale naděje, kterou se snažil šířit, se mě nedotkla. Zdála se mi příliš jednoznačná. Jen naděje, která projde trýzní, která se od ní neodvrací, má sílu zapálit. Uběhlo několik let. Přestal jsem jezdit s diktafonem za samotáři na Šumavu a na další skrytá místa po republice a začal jsem hledat podobně silné příběhy ve městech. Možná právě ve vedlejší bytovce žije člověk, který si vytvořil vlastní utopii, neopakovatelný osobní vesmír, a já o něm pouze nevím. Nebo ten chlapík, kterého občas vídám před rozpadající se secesní vilou v místě, kam jezdíme ke studánce pro vodu. Kdysi výstavní dům pomalu pohlcuje les a ten muž se tomu zjevně nesnaží příliš vzdorovat. To přece může být jedinečná osobnost.      „Jsem blázen ve své vsi,“ napsal kdysi jeden solitér. Nestěžoval si na to, počítal s tím, jak ho jeho okolí vnímá – a dál si dělal svoje. Začal jsem podobné samorosty vyhledávat, ve městech i na venkově, některé divoké a nápadné, jiné plaché a zcela přehlédnutelné. Jsou nadosah, a zůstávají přitom skryti. Byť nežijí úplně stranou civilizace jako Ruda na Šumavě nebo Bajza mezi jihočeskými rybníky, také si vytvořili vlastní území. Ten prostor se zpravidla nedá vyčlenit na mapě, o to víc je ale zasazený v jejich myslích. Systému se tito zdánliví outsideři dotýkají, ale stáhli se z něj, co to jen šlo. Žijí na svých vlastních planetách, kde platí jiná pravidla a cíle. Také smysl věcí je v něčem úplně jiném.      Jak jsem tak za nimi jezdil, nemohly mi uniknout dvě věci: jde bez výjimky o samé muže, a pokud mají něco společného, tak je to jistá forma útěku. Aby mohli stvořit vlastní svět, museli do jisté míry opustit ten náš.      Sám jsem mužskej a o útěku si nemyslím nic špatného, naopak, nejednou je to nejprogresivnější řešení situace. Kde ale zůstaly ty ženy?, napadla mě konečně ta správná otázka. Ne kvůli nějaké genderové rovnosti, ale kvůli samé podstatě věcí. Copak ženské neutíkají? Asi tolik ne. Vybavil jsem si starou lidovou moudrost: „Žena to prostě musí nějak vydržet.“ A ještě jednu: „Která ženská to nemá těžké?“ A citát, snad z Mistrala: „Ženy, to jsou ty tajemné bytosti prodchnuté vzácnou schopností milovat a trpět.“ Co zažívá člověk, který to má v životě opravdu složité, sám po večerech ve ztemnělém pokoji? Ve chvílích, kdy na něj nejsou upřeny žádné kamery ani oči? Jak se vyrovnává se ztrátou? A je opravdu možné nechat bolest za sebou, nebo musí stačit jen, že to už právě nebolí? Je naděje vůbec ten jediný způsob, jak se s těžkostmi vyrovnat? Optimismus není povinný a možná to není cesta úplně pro každého. Nespočívá někdy ta základní kvalita prostě v tom, že člověk „jen“ přežil? Navzdory všemu, co bylo, co je, co dost možná ještě přijde… Jak to říkala Matka Tereza? „Přesto.“ Knihy dělám zejména proto, abych něco pochopil, naučil se, odkoukal. A je už načase, abych si vyjasnil, jak žít se ztrátou a neztratit se. Začal jsem tedy jezdit s diktafonem za ženami s těžkým osudem, s mučivě bolavým příběhem, zároveň za takovými, které jsou otevřené a sdělné. Někdy se snaží zapomenout, ale dobře vědí, že to nejde. Poznaly, že prožité nejde popřít, a raději svou energii věnují způsobu, jak to překonat – odpuštěním, pochope ním, aktivitou, třeba i vztekem, jakkoliv. Tohle je škola, kde se i chlap může hodně naučit.      S formulací, s kým si to vlastně povídám, mi pomohl můj kamarád, šumavský samotář Tony, když jsem mu o téhle knize říkal. „Jsou to prostě ženské, které si vytáhly černého Petra,“ prohlásil. Ano, a zároveň takové, které přesto hrají dál.   Své chlapy na okrajích jsem ale neopustil (bude o nich další kniha). O tom, že si povídám se zdánlivými outsidery, jsem se zmínil v nějakém rozhovoru a stalo se cosi výjimečného. Ozvala se mi Míša: „Já jsem taky takový městský looser. Nenechte se zmást vizáží.“ Klidně by si prý se mnou o tom všem povídala. Osobně jsme se ještě ani neviděli, a ona mi o sobě napsala to, co se většinou snadno neříká ani nejbližším přátelům. Byla skutečně až sebevražedně otevřená. Když jsme se uviděli poprvé, musel jsem si připomenout, že se nemám nechat ošálit zjevem: potkal jsem se s ženou, které záleží na tom, aby vypadala dobře – a daří se jí to. V brněnské kavárně rozhodně nevypadala jako looser, to spíš já.      Míša měla čas, tak se mnou šla na besedu se čtenáři, kterou jsem večer měl. V řeči jsem se tam dostal i na Brnox, knihu, kterou jsem dělal před lety s výtvarnicí Kateřinou Šedou a která pojednává o brněnské vyloučené lokalitě. Z publika se začaly trousit předsudky a hlavně obavy. Čtenáři by tam nikdy ani nevystoupí-li z tramvaje, je tam přece jen špína, hluk a násilí. Vtom si vzala slovo Míša. V brněnském Bronxu podnikala, zná to tam dobře, je to tam divoké, ale skvělé. A vrací se vám tam to, s čím tam přicházíte. Takhle nějak to říkala.      Mluvila o vlastních zkušenostech, žádné věci z doslechu a domněnky, nic nelakovala na růžovo, její názory byly skutečně jen její. To už jsem věděl, že budeme blízcí kamarádi. Jen jsem ještě musel Míšu přesvědčit, že nepatří do knihy o ztracencích, ale o těch, co se nezlomí. Michaela je renesanční bytost, emotivní, a přitom tvrdá, racionální, a zároveň se srdcem na dlani. Její osobnost mě pohltila. Rozhovor s ní je obsáhlý, zároveň se tam spousta věcí nedostala: třeba to, jak měli s bývalým manželem loď za pár desítek milionů, nebo proč tak divoce hejtovala na Facebooku koronavirus, tedy strach z něj. A to ne až na podzim 2020, kdy se covidové brblání stalo národním sportem, ale v březnu, kdy měli nahnáno skoro všichni. Míša ovšem ne. Je to člověk, který se nebojí, a pro blízkého člověka by udělala všechno. Kdybych šel na výpravu do Hory osudu, vzal bych ji s sebou.      Zároveň bych neuměl říct, v čem přesně ten její černý Petr spočívá. Mafie ani kriminál to nebudou, nebo až jako důsledek něčeho vnitřního. Třeba na to přijdou čtenáři. Já vím jen to, že Míša jde těm černým Petrům občas naproti, život si rozhodně neulehčuje, spíš si ho někdy udělá těžší. Ale ví, proč to dělá – a neohne se. Na to můžu vzít jed.      Možná znáte někoho, o kom se říká, že je takové sluníčko. Světlo z tváře mu nezmizí ani v údolí stínu, ani tehdy, když se druzí nedívají. Denisa je taky taková. Usmívá se, směje a raduje, a přitom by mohla mít všechny důvody k tomu se mračit. Stěžovat si, rmoutit se, obviňovat Boha, proč právě na ni naložil tolik bolesti. Není to nic iluzorního, mluvíme o bolestech fyzických, protože Denisa je chodící seznam diagnóz.      Jedna z mých nejoblíbenějších knih Tři muži ve člunu začíná popisem toho, jak na vypravěče něco leze a on otevře lékařský tlustospis, aby se dopátral toho, co mu vlastně je. Postupně zjistí, že trpí všemožnými chorobami, bere to v abecedním pořadí, začíná Addisonovou chorobou a skončí žloutenkou. Kromě sklonu k samovolným potratům – což vnímá jako nepochopitelné opomenutí – má všechny ostatní nemoci známé lékařské vědě.      Denisa toho naštěstí tolik nemá, přesto má naloženo velice slušně. Co je jí ale s Jeromem Klapkou Jeromem společné, je ten setrvale optimistický pohled na svět. Ona se snad optimisticky dívá i na pesimismus! Přitom je ten úsměv nehraný a vše prostupující. Když mi vyprávěla o svých chorobách, ani já se kolikrát neubránil smíchu. Dost jsme se zkrátka těm všem nemocem nařehtali.      Jak se naučit takovému přístupu k problémům? (Denisa by mě opravila, že to nejsou problémy, copak je problém to, že člověk necítí čtvrtku těla, proč by měl být?) Nebo je to šťastlivcům vrozené a mají prostě kliku, že vidí hlavně tu lepší stránku věcí? Možná je to i otázka rozhodnutí, pevné vůle. Nad tím vším přemýšlím a snažím se Denisiným úsměvem infikovat. Někdy se mi to daří.      Pro Denisu může být jedním ze zdrojů jejího postoje rodina, zejména děti. Jana takové zázemí nemá. Měla ho, ale přišla o něj. Známe se dlouho, ještě z doby, než ten příběh, o kterém si nyní povídáme, začínal. Vídali jsme se v době, kdy se jí narodil malý Tadeáš, i po tom, kdy tu už najednou nebyl… Vzpomínám, jak jsme se potkali na nějaké mši a já nesvedl nic víc než ji obejmout a Jarkovi, jejímu muži, podat ruku. Až teď, po tolika letech, jsme si o tom dovedli pořádně promluvit.      Když jsem začal s novinařinou, těšilo mě, že se díky téhle profesi dostanu do prostředí a za lidmi, kam bych jinak nenakoukl. V knižních rozhovorech to tolik neplatí, je tu ale něco víc, dostanu se hlouběji. Uvědomuju si, že kdybych nedělal tuhle knihu, Janu s Jarkem bych sem tam potkal třeba na festivalu dokumentárních filmů, ale na to podstatné by řeč dost možná ani nepřišla. Že bych se tomu nějak instinktivně vyhýbal – nebo spíš zbaběle. Jako by stačilo, že máme rádi podobné filmy, muziku a knihy.      O rozhovor s Janou jsem hodně stál. Kvůli tomu, co to znamená už nebýt rodičem, čím nahradit ztrátu základní generační identifikace, ale zejména pro to, jak ona o věcech přemýšlí. Hluboce, v souvislostech a zároveň nekompromisně přímo. Naše nynější povídání vnímám i jako nový impulz pro naše kamarádství. A připomínku toho, že když se nebudu ostýchat mluvit o tom nejniternějším a nejpalčivějším, o tom, co trápí druhého i mě samotného, může to vztahu jen prospět. Každému vztahu. Dokáže ho obrodit.      Těch černých Petrů může být celá řada. Když jsem se zamýšlel nad koncepcí téhle knihy, chtěl jsem tam i nějakého řekněme politického. Přál jsem si povídat s ženou, které nezavařily poměry rodinné či zdravotní, ale ty společenské. Dvacáté století se svými totalitami bylo na tento úkaz obzvlášť bohaté. S oběťmi německého nacismu jsem už nejednou hovořil, s politickými vězni českého komunismu a s těmi, kteří před ním museli prchnout za hranice, jsem napsal několik knih. Nechtěl jsem se tedy opakovat, naopak jsem si přál ukázat něco, co je i tři čtvrtě století po konci druhé světové války v naší společnosti stále přijímáno velmi váhavě. Ano, mluvím o odsunu našich německých spoluobčanů. Divoký odsun, násilnosti, ztráta majetku, nový začátek v poražené zemi… I o tom bylo už naštěstí docela dost napsáno. Tím nejopomíjenějším příběhem se mi ale jeví situace těch, kteří tu museli zůstat. Německých rodin, které by rády odešly do Bavorska či jiné části Bundesrepubliky, ale nemohly. Čím vším si tady musely projít? Kdo všechno si na ně mohl najednou plivnout? A jaké to bylo pro děti, pro ty úplně malé, které ještě ani nemohly chápat důvody české nenávisti a které k ní nemohly zavdat ani tu nejmenší příčinu?      Znám několik takových příběhů – i ve svém příbuzenstvu – ale věděl jsem, že se chci vrátit na Šumavu. S paní Sieglinde jsem si poprvé povídal už v roce 2017, ale na stránky Katolického týdeníku se vešla jen malá část toho, co mi tenkrát pověděla. Nyní jsem za ní přijel znovu a v dialogu pokračoval. A zase jsem byl svědkem toho, jak odpuštění hojí rány a odlehčuje zraněnému. Paní Sieglinde se o to snaží i ve svém veřejném působení, jde za tím vytrvale a bez oklik. V uších mi zní, jak připomíná, že odpustit druhému je povinnost. Ano, je to úkol i pro mě, něco, čemu se nesmím vyhýbat.      Od Apoleny jsem se naučil něčemu zdánlivě menšímu: každý den se sprchovat studenou vodou. (Vlastně: sprchovat se normální vodou, nikdo ji kvůli mně neochlazuje, jak Apolena říká.) Jistě to prospěje mému zdraví a imunitě, zvlášť když k tomu přidám ono Apolenino chození naboso. Kdysi jsem bosý chodil, ale někam se to za ty roky vytratilo. Měl bych to znovu nalézt, Apolena je mi příkladem, co všechno to s člověkem dokáže udělat. Ale hlavně: ona je osobností, která dokázala to největší – žít. Tahle žena přestála neskutečné věci. To, čím procházela, nebylo domácí násilí, to bylo domácí mučení! Totální hrůza. Husí kůži dostanu pokaždé, když si jen letmo vzpomenu na slova, kterými o tom hovořila.      Když se sprchuju, husí kůži už nemívám. Vůbec to není tak studené. Hlavní je nebát se předem, neočekávat, že mě sevře chlad – když si nespustím v mysli ten program, nestane se to. Hluboce se skláním nad tím, že mi Apolena vypověděla svůj příběh, že mě k sobě pustila. A že mě přiměla znovu přemýšlet i nad tím, proč vlastně tuhle knihu dělám. I toho se týkal náš rozhovor.      Ve své knize jsem si přál mít i nějakou mladou ženu, možná dokonce dívku. Aby to nebylo jen o těch, co už mají za sebou nějaké ty roky. Takový rozhovor jsem přitom chápal spíš jako zpestření: co mi nějaká mladá holka může říct? – samozřejmě kromě popisu toho svého černého Petra. Na nějaké zobecnění a ponor do souvislostí je asi příliš brzo, bude to zřejmě krátké povídání.      Brzy se mi ale vyjevila platnost rčení Podle sebe soudím tebe. Na první schůzku s Anetou jsem jel bez přehnaných očekávání, spíš jsem byl zvědavý a těšil jsem se. Byla to ona, kdo si v předvečer schůzky ověřil, že všechno platí, byl jsem to já, kdo došel v mé rodné Jihlavě omylem na jiné místo, byla to ona, kdo na mě na tom správném už s předstihem čekal. A byla to opět ona, kdo po dvou a půl hodinách povídání musel vyrazit za dalšími povinnostmi. „V 11.40 budu muset odejít,“ napsala mi už s předstihem – a opravdu v ten čas odešla. Ne chvíli po půl, ne ve tři čtvrtě… Tahle osmnáctiletá dívka, která prošla nesmírně tvrdým domácím prostředím, drogami a pasťákem a na světě už nikoho nemá, opravdu odešla v 11.40. Byl jsem fascinován, jak dodržuje svůj harmonogram, ale zejména jejím vyprávěním. Když jsem ji poslouchal, mohl jsem mít dojem, že proti mně sedí na lavičce zralá žena. Když jsem se podíval, byla tu mladičká holka. Došlo mi, že někdy v tom nemusí být rozpor.      Příště už měla Aneta víc času a my mohli zajet k rybníku za město, kam jsme v různých dobách oba rádi chodili na procházky. Když jsem chodil za školu, trochu jsem se tu schovával, bývalo mi tu docela dobře, nebo aspoň snesitelně. Teď jsme se tu prošli spolu. Jsem rád, že štafeta tohohle místa pokračuje.      Do Jihlavy pojedu zase zítra. Mělo by být kolem patnácti stupňů. To bych přece mohl do toho rybníka ještě skočit, ne? Aleš Palán   PRAVIDLA NULA „Mám to přečtený a jsem z toho hotová: žádný výsledky, jen průsery. Prostě rozhovor s outsiderem.“ Právě tak zhodnotila Michaela Pazourková při autorizaci náš rozhovor. Nesouhlasil jsem s ní: „Myslím, že máš i spoustu výsledků. To, jak o světě přemýšlíš, je sám o sobě skvělej výsledek.“   Psali jsme si na Facebooku, dnes se vidíme podruhé v životě. A přesto mám dojem, že mi o sobě řekneš úplně všechno. Já se za sebe nestydím. Neříkám, že je to vždycky k chlubení, ale nemám s tím problém. Některé věci nejdou odčinit, i když byly špatné, ale proč je tajit? To by jen znamenalo, že s nimi člověk není vyrovnaný. Ty s nimi vyrovnaná jsi? Myslím, že s většinou ano. Jak mám nízké sebevědomí, když do mě někdo vyrejvá, začnu o sobě pochybovat. Když ale můžu vysvětlit, proč, co a jak mám, je to jiné. Samozřejmě jsou věci, které na mě dodnes dolehnou. Třeba? Třeba zazvonění, taková blbost, viď? Lekneš se, když někdo zazvoní u dveří? Vždycky si řeknu: Panebože, kdo to zas je? Když někoho čekám, je to v pořádku, ale pokud někdo zvoní nečekaně, hned přemýšlím, co bude. Navíc pošťačka, když zvoní, nosí nepříjemnou poštu. Já jsem měla třeba sedm exekucí zaráz, některé byly psané na mě, jiné na mého bývalého. Borec extrémně utrácel love a já místo toho, abych ho poslala do prdele, mu pomáhala, místo svých dluhů jsem platila jeho. On měl krizi středního věku, tak utekl s mladší holkou, se kterou si mimochodem teď píšu na Facebooku a jsme kámošky. Měli jsme odtahovku, byla psaná na mě. Auto, které on strašně moc chtěl, stálo milion dvě stě tisíc a kupovalo se na mě proto, že jsem byla plátce DPH. On s ním udělal za celou dobu dva byznysy a já za něj platila každý měsíc 22 058, 70 Kč. To si pamatuješ úplně přesně? Hodně to bolelo, byla to velká splátka. I když jsme se rozešli, platila bych to klidně dál, ale už jsem neměla z čeho. Tak přišla exekuce na milion sto tisíc, samotný dluh byl přitom asi jen 260 tisíc. Já jsem na exekutory hodně ostrá, oni jsou v podstatě horší než mafie, s mafií se domluvíš, s exekutory ne. Mohli ti vzít to auto. Auto oni samozřejmě nechtěli, chtěli barák. Protože se auto nedalo prodat? Dalo, ale barák se jim líbil víc. Dva roky jsem se s nima dohadovala, otec mě za ty extempore nesnáší. On je typický důchodce, poctivý, má strach úplně ze všeho, kdežto já jdu do extrému, jsem tvrdá jako prase. Otec by se sesypal, dal by jim ty peníze, ale naštěstí je neměl, protože pak by mi to do smrti vyčítal. Já se nedala a nakonec mě to stálo jen 295 tisíc. Jak se to podaří, když původně chtěli přes milion? Napočítají úrok, vypočítávají si procentuálně náklady řízení, odměnu a najednou je z toho milion. Podle mých zkušeností jsou 99 % exekutorů hajzlové, tenhle nebyl hajzl, navíc pochopil, že se mnou nehne. Byla jsem extra tvrdá, křičela jsem na něj do telefonu. Taky mi vyhrožovali, že mi sem nastěhují cikány. No a? Těch se nebojím, podívejte, jak řvu, s nima si poradím. Nechtěla bych vědět, co budou ti exekutoři žít příští život, jsou to fakt strašně špatní lidi. Neskloníš se nejen před exekutory, viď? Já mám obecně extrémní problém se zákony a projevuje se to na každém kroku. Když si člověk drží vlastní pravidla, svoji morálku, tak zákony nepotřebuje, protože já nebudu krást a lhát, ani kdyby to nebylo trestné. Nevím, čím to je, ten můj obrovský problém s pravidly, mám nějakou poruchu, asperger nebo ADHD, nevím. V podstatě jdu do konfliktu skoro s každým, protože to mám úplně jinak postavené. Jednu dobu jsem vymáhala pohledávky, tedy s lidmi, kteří jsou oficiálně mafie. A zjistila jsem, že mají lepší charakter než například mnozí zákonodárci, že drží slovo a nepotřebují zákony. Když tě respektují – což samozřejmě není jednoduché, ale mě respektovali –, tak ti nelžou a dané slovo platí. ¨ Jak ses dostala do tohohle byznysu? Zajímavě. Za tu dobu, co mám půjčovnu, nám ukradli čtyřicet sedm aut. Jednoho dne ti to začne lézt na hlavu, ty příběhy se hodně kříží. Máš zase nějaké roztomilé auto, roky platíš dvacet litrů měsíčně a čekají tě poslední dvě splátky. A oni ti ho ukradnou, třeba caravellu, v té době téměř za milion. Kde to auto hledat? Už jsme věděli, za kým jít, protože v Brně kradli auta Albánci, teď dělají spíš fety, ale tohle je osmnáct let zpátky. Ale Albánci, které jsme znali, naše auto neměli. Počkej, a co takhle jít na policii? Je vidět, že nemáš půjčovnu. To nemám. Obešli jsme celou brněnskou mafii, jestli něco nevědí. Auta se pak vykupují zpátky a ty seš rád, že si ho můžeš koupit. Ze začátku jsem to nechtěla dělat, protože je tím vlastně podporuješ, ale bohužel, když potřebuješ love, morálka se láme. Neříkám, že jsem to udělala vždycky, ale párkrát v komplikovaných situacích ano.   Publicista a spisovatel Aleš Palán (1965), dvojnásobný držitel ocenění Magnesia Litera (knižní rozhovory se samotáři Jako v nebi, jenže jinak a sborník Brnox, který připravil s K. Šedou), dvakrát byl na tuto cenu také nominován (rozhovor s bratry Florianovými Být dlužen za duši a román Ratajský les). Rozhovor s šumavskými samotáři Raději zešílet v divočině se stal jedním z nejprodávanějších titulů a zvítězil v anketě Kniha roku Lidových novin, rozhovor s bratry Reynkovými Kdo chodí tmami byl oceněn výroční cenou Českého literárního fondu. Třikrát Palánova kniha zvítězila v anketě Katolického týdeníku Dobrá kniha roku. Covidové problematice se věnoval v charitativním sborníku Za oknem a v rozhovoru s Janem Konvalinkou Spánek rozumu plodí příšery. Pozornost vzbudily jeho eseje Rady pánu Bohu, jak vylepšit svět.    Fotografka Alžběta Jungrová (1978) se v současnosti zaměřuje nejen na náročné dokumentární projekty, ale i na portréty, komerční a life­stylovou fotografii. V minulosti mj. fotografovala překupníky heroinu v pákistánském Chajbarském průsmyku, vrakoviště lodí v Bangladéši, útulek pro HIV pozitivní děti ve Vietnamu, železniční provoz v Kambodži nebo pouliční nepokoje v Pásmu Gazy. Opakovaně byla oceněna v soutěži české novinářské fotografie Czech Press Photo. Je jedním ze zakládajících členů skupiny 400 ASA. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-11-26 09:10:59

Účinně vyhrožovat lze jen tím, čeho se protivník skutečně bojí

V listopadu jsme na domácí i evropské politické scéně byli svědky praktických ukázek planých výhrůžek. České hnutí Milion chvilek pro demokracii na happeningu v předvečer výročí Sametové revoluce vyhrožovalo premiéru Andreji Babišovi, že když do konce roku neodstoupí z funkce nebo se nevzdá Agrofertu, budou svolány další demonstrace. Evropský parlament podobně vyhrožoval Turecku, že pokud neukončí agresi do kurdské Rojavy v severní Sýrii a nepřestane s námořní blokádou Kypru, uvalí na něj ekonomické sankce. V dalším odstavci příslušné rezoluce je však napsáno, že „protiturecké ekonomické sankce nesmí poškodit tureckou ekonomiku“. Erdogan se jim směje stejně jako Babiš letenským demonstrantům. Ministr zahraničí pěti režimů „před“, „během“ a „po“ Velké francouzské revoluci Charles Maurice Talleyrand během své diplomatické kariéry opakovaně upozorňoval své nadřízené, že vyhrožovat nepříteli se má jen tím, čeho se bojí. „A jen v případě, pokud jste připraveni hrozbu skutečně splnit,“ dodával vždy Talleyrand. I když jde zřejmě o nejúspěšnějšího diplomata v historii, který dokázal vyjednat suverenitu Francie i po dvou velkých válečných porážkách, dnešní politici už možná ani nevědí, kdo to byl. Natož aby si přečetli něco z jeho velmi poučných prací, které opakovaně vyšly tiskem. Jen se klidně bavte Hnutí Milion chvilek pro demokracii začínalo před téměř dvěma lety jako petiční akce. Petici za odchod beneficienta holdingu Agrofert Andreje Babiše z funkce předsedy vlády podepsalo několik set tisíc lidí. Milion to sice stále ještě není, i když každým dnem počet podpisů pod elektronickou – zákonem neuznávanou – peticí stále roste. Když počet petentů přesáhl hranici sta tisíc, založili členové petičního výboru spolek s názvem Milion chvilek pro demokracii. Začali sbírat peníze a hmotné vybavení k pořádání demonstrací. Na zkoušku je loni několikrát svolali do různých měst v ČR. Vrchol jejich snažení přišel v létě letošního roku, kdy se na jejich výzvu na Letné sešlo odhadem 250 tisíc lidí. Šlo o největší politickou akci od Listopadu 1989. Na tribunách proti Babišovi vystoupila řada řečníků z řad stávajících i minulých politiků. Řečnili a zpívali i umělci. Akce připomínala spíše happening než protivládní demonstraci. Pořadatelé ohlásili svolání „ostré“ demonstrace na 30. výročí Sametové revoluce. Pokud Babiš do té doby neodstoupí z funkce nebo se nevzdá Agrofertu, který je největším příjemcem českých i evropských dotací a největším dodavatelem státu, co se týká objemu veřejných zakázek. Z vás strach nemám Andrej Babiš odpověděl metodou „zákopové války“. Opevnil se v pozicích, které v rámci státu už ovládl, a s pomocí peněz, které Agrofert získává z veřejných rozpočtů, PR oddělení jeho hnutí ANO v kyberprostoru podniká diverzní výpady na milionchvilkaře. Česká oblast sociálních sítí působí dojmem, že v zemi žijí jen dvě skupiny lidí – ANOnisté a milionchvilkaři. Nespokojených s poměry v zemi je mnohem více, než kolik se jich v červnu sešlo na Letné. Kuřákům vadí zákaz kouření v hospodách. Více než milion lidí trápí drakonické exekuce, při nichž jim exekutor často sebere násobně více, než kolik dluží. Policisté, hasiči, lékaři, zdravotní sestry a učitelé jsou nespokojení s výší svých platů, které i v době statisticky vysokého hospodářského růstu rostou mnohem pomaleji než ceny. Ke zdražování navíc silně přispívá i vláda svými opatřeními, jako je například EET, které způsobilo zdražení jídla. Nebo zvýšení spotřebních a ekologických daní, které zvedlo ceny nejen piva a kuřiva, ale i elektřiny a vytápění. Rozdělení nevládnou Učitelům, kterým je celou dobu Babišova vládnutí slibováno zvýšení platů, o němž se však násobně více mluví v parlamentu a píše v tisku, než kolik se objeví v peněženkách kantorů, krátce před výročím Sametové revoluce došla trpělivost. A poprvé během polistopadového režimu šli do stávky. Reakce na jejich stávku z řad organizátorů a podporovatelů letenských demonstrací však ukázala, kde je hranice, kterou toto hnutí nedokáže překročit. Učitele stávkující proti Babišově vládě za vyšší platy nejenže letenští nepodpořili, ale řada aktivistů z Milionu chvilek, jako jsou Bohumil Kartous nebo senátor a neúspěšný prezidentský kandidát Jiří Drahoš, stávku učitelů odsoudila, a dokonce během celé doby kolektivního vyjednávání o platech učitelů pořádala mediální kampaně na podporu zákona, který má kvalifikované učitele nahradit nekvalifikovanými levnějšími amatéry. Zákona, který předkládá Babišův ministr školství Robert Plaga (ANO). Učitelů je více než 150 tisíc. Do stávky si troufla jít asi šestina z nich. I ti ostatní, kteří většinou nejsou spokojeni s politikou vlády, však dobře viděli, čím se k nim otočila mediálně nejviditelnější část opozice. I ostatní profesní skupiny na tomto příkladu mohli vidět, že společnost není rozdělena jen na Babišovce a Letenské. Tedy, že ani druhá parta jejich zájmy nereprezentuje. A podle toho se zachovali večer před výročím 17. listopadu 1989. Na Letnou nešli. Jak sejmout Babiše? V reakci na stávku učitelů premiér lhal o 60procentním zvýšení platů kantorů, které údajně provedla jeho vláda. Ve skutečnosti je nominální růst kantorských platů za celou dobu, kdy je Babiš členem různých vlád, necelých 20 procent, což je přibližně valorizace růstu životních nákladů. Jeho až hysterická reakce však ukazuje, čeho se Babiš skutečně bojí. Stávky, která by zastavila chod jím jako firmu řízeného státu. Něco takového však zatím nikdo není schopen zorganizovat. A už vůbec ne milionchvilkaři, kteří se stávek štítí. Takže jim nezbývá než jen planě vyhlašovat další demonstrace, kterých se Babiš vůbec nebojí. Společnost je nadále rozdělená a dokud se nespojí za zájmy většího počtu lidí než jen voličů stran Demokratického bloku, bude nám Babiš vládnout. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-04-16 13:00:01

Premiér Stanislav Gross před smrtí přiznal, kde vzal milion na luxusní byt. Omluvil se, že zklamal

Byla to aféra, jakých bylo do té doby v novodobé české politice velmi málo. Jen si to představte: premiér nedokázal vysvětlit podivnosti kolem milionu korun! Je to úsměvné? Dnes už bohužel ano, v roce 2005 platil milion přece jen o něco víc a také jsme si na leccos stále ještě zvykali. Stanislav Gross na svém nuceném odchodu z politiky ale rozhodně finančně neprodělal.  Natálie Grossová: Věřím, že se na mě táta dívá. Promluvila o rodině, vztazích i velkých plánech Číst více Není milion jako milion Nyní se s takovou drobností politici vypořádávají několika větami, stačí si vzpomenout na nedávný problém premiéra Fialy s podobnou částkou. Faktem je, že dnes by si za milion luxusní bydlení jen těžko pořídil, což by nemělo hrát takovou roli. V roce 2005 se ale rozeběhla kauza, která tehdejšího nejmladšího premiéra všech dob (když se dostal do čela vlády, bylo mu pouhých 34 let, a to už měl tou dobou za sebou bohatou politickou kariéru, včetně čtyř let strávených v křesle ministra vnitra). Největším problémem bylo, jak se k celému problému postavil, a že jej dokonce popíral, případně, jak dokládá text na webu Českého rozhlasu, jej prezentoval jako politicky řízenou akci proti jeho osobě.  Kolotoč polopravd a lží Už přibližně půl roku po jeho hvězdném nástupu do nejvyšší vládní funkce se ale rozjel kolotoč, který mladý premiér nedokázal zastavit. „Jak vysvětlíte původ milionu korun, který vám pomohl ke koupi luxusního bytu?“ To byla nejčastější otázka, kterou tehdy dostával. Odpovědi nebyly takové, aby novináře i veřejnost uspokojily. „Určitě jsem se dopustil věcí, kterých jsem se dopustit neměl, protože jsem nemluvil úplně otevřeně,“ zhodnotil zpětně pro pořad 168 hodin České televize již expremiér Gross. Místo jednoho milionu téměř stovka A tak po dalších třech měsících opustil nejen Strakovku, ale také politiku. To však rozhodně neznamená, že klesl na dno a stal se z něj ztroskotanec. Mladý právník se naopak teprve nyní pustil do velkého podnikání a po pár měsících mohl bez problémů vrátit nejen milion, který se stal kamenem úrazu, ale ještě mu devadesát dalších zbylo. Jak to tak rychle dokázal? Zkrátka dobře věděl, jaké akcie nakoupit a pak zase prodat…  Nemovitosti nejen v republice Za tyhle rychlé peníze nakoupil tehdy již bývalý premiér další nemovitosti nejen v republice, ale třeba také na Floridě, jak o tom informovala Česká televize, a pustil se do podnikání v oblasti práva. Vzdělání pro takovou kariéru dokončil jako politik, snad dobře tušil, že se mu to bude brzy hodit. I tady se ale vyskytly problémy, někteří jeho spolužáci si tehdy stěžovali na nepoměr požadavků na studenta-vysokého politika a ostatní, „normální“ budoucí právníky. O tom, jak to bylo doopravdy, zda skutečně student Stanislav Gross těžil ze svého jména, nebo jde o klasické úvahy společnosti, na které jsme v souvislosti s vysoce postavenými lidmi zvyklí, bychom dnes již jen spekulovali. Bohužel – stejně rychle jako politická kariéra Stanislava Grosse skončil také jeho život.  Poslední vteřiny života: Vědci náhodou natočili, jak to všechno člověk vnímá Číst více Nevyléčitelná zákeřná nemoc Byl mladý, úspěšný a bez ohledu na všechny problémy, které se kolem něj nakupily, to byl také táta dvou malých dcer. Pak ale přišla rána, kterou nikdo nečeká, a ani o takovém zlomu nechceme přemýšlet. Šlo o diagnózu známou jako amyotrofická laterální skleróza. Už jen název nezní nijak přívětivě a nemoc sama je ještě horší, navíc nevyléčitelná. Pacient postupně ztrácí neurony míchy a přestává ovládat svaly. Nakonec zůstává neschopný pohybu, ale jeho mozek pracuje dále až do okamžiku, kdy tělo vzdá svůj marný boj s nemocí, která jej oslabí natolik, že selžou i plíce. To se stalo také v případě Stanislava Grosse, jenž zemřel v pouhých pětačtyřiceti letech.  Rodina na otce nezapomíná Jak se s odchodem manžela a otce vyrovnala jeho rodina? Podle samotného expremiéra se po jeho odchodu z politiky více uzavřel do vlastního vnímání a prožívání světa, včetně přijetí víry. V podobném duchu odpovídala před časem pro Čtidoma také jeho dnes již dospělá a úspěšná dcera Natálie: „My jsme i věřící. Takže vím, že táta vidí každý můj krok, který dělám.“ O nalezené víře Stanislava Grosse psal také server Christnet. Ze svých dcer by měl jejich otec jistě radost, obě se vydaly na uměleckou dráhu. Bál se přiznat pravdu A jak to vlastně tehdy bylo s milionem, který připravil Stanislava Grosse o politickou kariéru, ale přihrál mu další životní, tentokrát podnikatelskou dráhu? „Kdybych se býval nebál přiznat, že jsem ten byt financoval z poslaneckých náhrad, tak jsem se vyhnul tomu, že jsem se zamotal do polopravd a lží. Beru to tak, že jsem byl potrestaný za to, že jsem nemluvil pravdu,“ odhalil v České televizi v roce 2014. V té době již dobře věděl o své nemoci a do konce života mu zbýval přibližně jeden rok. Jeho pohled na svět a dění kolem se tedy jistě rychle měnil.  Omluva zrazeným  Zároveň tehdy podnikatel Stanislav Gross prozradil i některé skutečnosti ze života, do kterého už lidé neměli tak snadný vstup: „Po odchodu z politiky jsem zažil několik úžasných věcí v osobním životě. Měl jsem možnost narovnat si vztahy doma a v duchovním životě jsem také prošel vývojem, přijal jsem Krista a žiji vnitřně daleko svobodnějším životem. Vím, že bylo v určitém období hodně lidí, kteří mi důvěřovali, a tyto lidi – tím, jak jsem se tehdy do těch záležitostí zamotal – jsem zklamal. Tito lidé si určitě zaslouží moji omluvu,“ uznal. Zemřel 16. dubna 2015, tedy přesně před devíti lety.  Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Smutek těžce nemocného Saturnina: Kvůli nehodě, ohni a politice ztratil Oldřich Vízner všechny bratry.

Čas načtení: 2014-03-09 19:40:08

Ani za milión!

Jacqueline má za manžela anglického velvyslance, přesto je francouzska tělem i duší. Jacqueline má za manžela anglického velvyslance, přesto je francouzska tělem i duší. Také má dvě děti a kufřík plný eur, který je ochotna dát každému, kdo si ho zaslouží. Nenávidí venkov, samotu a obyčejnost. Lambert manželku nemá, utekla od něj. Zato má námořnickou duši a svůj maják, o který se stará čtyřiadvacet hodin denně, sedm dní v týdnu. Miluje venkov, samotu a obyčejnost. Jeden nezná druhého, a kdyby bylo vše tak, jak má být, nikdy by se nesetkali. Co má společného zpustly strážce majáku s madam z nejvyšší francouzské společnosti? No přece vůbec nic! Přesto spolu stráví den a noc na bohem zapomenutém místě. Bojují o holý život a mají společné tajemství, které navždy spojí jejich životy. V této brilantní detektivní komedií je všechno jinak, než se zdá a jisté je jen to, že za humornými situacemi se ukrývá vrah … Autoři: Michaela Doleželová, Roman Vencl Hrají: Kamila Magálová, Marián Geišberg Režie: Jakub Nvota Délka představení: 2 hod. včetně přestávkyRead more...

Čas načtení: 2024-03-05 15:00:01

Chyby v seriálech Zlatá labuť, Ulice a ZOO. Nasekat tolik nesmyslů, to už je umění

Třetí sezona seriálu Zlatá labuť je poslední, ještě několik dílů a obchodní dům v centru Prahy definitivně zavře své brány, další řada se netočí. Mimochodem, kdo by čekal romantiku a šťastný konec, podle všeho se nedočká. Tvůrci tak zřejmě reagovali na stížnosti některých diváků, že je seriál příliš sladký. „Já mám šťastné konce ráda. Drama a pak všechno dobře dopadne, tak to má být. Hororových momentů máme v životech až dost, aspoň v televizi nám mohli dopřát pohodičku,“ řekla Čtidoma.cz Anežka Horáková. Historické chyby v historickém seriálu Nutno říct, že Zlatá labuť je, pokud se týká chyb, spíš trpaslíkem. Je ale pravda, že když si pan Mašek (Robert Mikluš) za druhé světové války v hospodě objednal carpaccio, mnoha lidem to vyvolalo úsměv na tváři. Toto jídlo vzniklo totiž v Itálii až v roce 1950 v Benátkách a poprvé ho jedla hraběnka Amalie Nani Mocenigo. Chyby v legendárních filmech jsou obrovské a zkazí celkový dojem. Pokud máte bystré oko Číst více Z pohledu historie je zde asi o něco větším úletem plukovník SS Gruber, kterého skvěle ztvárnil Jaroslav Plesl, respektive jeho uniforma. Límcové označení „Standartenführer“ je v pořádku, ale nárameníky jsou určené majorovi (Sturmbannführer). Také není nikde vidět označení SD, přitom členem být musel, jinak by nemohl velet gestapu. „Oboje bych jim odpustila, já to vůbec netušila. I když je pravda, že když si hrají na historický seriál, měli by mít historii v pořádku,“ má jasno Anežka Horáková. V ZOO se ztratil milion korun V ZOO už ale začíná přituhovat, tam už se chybky počítají minimálně na vyšší jednotky, ne-li desítky. Třeba když chce Helča v podání Jitky Sedláčkové točit film a shání za sebe náhradu do práce. Nikdo jí ale nechce vyjít vstříc s tím, že je odborně na výši a nejde zastoupit. Nakonec za ni zaskočí Tes (Barbora Černá), problém však je, že v zoo je pouhou brigádnicí bez odpovídajících znalostí. Pamatujete, když Markéta (Michaela Petřeková) prohrála sázku s Viky (Eva Burešová) o milion korun? Druhá jmenovaná sbalila Petra (Robert Urban), tudíž by měla shrábnout prachy. Nestalo se, v dalším ději není o penězích ani zmínka a Viky evidentně utřela nos, protože je stále chudá jak kostelní myš. „Tohle jsme řešily s holkama u kávy. A nakrklo nás to ohromně, protože Viky měla být díky výhře už někde jinde. Milion sem, milion tam, na Primě asi mají dost,“ glosuje chybu paní Horáková. A vezměme si třeba ještě Dominiku (Denisa Nesvačilová), která rozhazuje peníze ve velkém. A jednou si údajně vezme na ryby bundu za desítky tisíc, alespoň tato slova v seriálu zazní. Problém je, že jde o běžnou konfekci z obchodu za pár stovek. Nedostatek vitaminu B12 může vést k vážným nemocem. Perniciózní anémie je strašák Číst více Superžena a noční můra zdravotní pojišťovny A jdeme do finále! Seriál Ulice je studnice chyb a chybek. „Spousta je jich vidět na první dobrou. Někdo by měl dostat za uši, nejde o maličkosti,“ kroutí hlavou Anežka Horáková. Nejkřiklavějším krokem vedle bylo zřejmě těhotenství Karly (Markéta Stehlíková). Tato superžena totiž zvládla být těhotná téměř jedenáct měsíců. Těžko říct, zda jí gratulovat ke světovému rekordu, nebo ji spíš politovat. A když už jsme u toho, Karla zřejmě porodila dokonalé dítě. Malý Karlík si totiž od necelých dvou let hraje bez jediného hlásku v pokojíčku a rodiče tak mají spoustu času na sebe a své problémy. Pak tu máme Vasila Fridricha, který se zvládne rozdvojit. Nejprve se totiž v seriálu objevil jako právník Libušky (Zuzana Vejvodová), aby za pár let na scénu vyrukoval v podání manžela (dnes už bývalého) Blanky (Linda Rybová). „Myslí si, že to lidi nesledují, jinak si to neumím vysvětlit. Nejsme ale přeci tupci,“ usmívá se paní Horáková. Ani ona, ani nikdo jiný také nikdy neslyšel mluvit Skyler holandsky přesto, že je z této země. Dokonce i s rodiči mluví anglicky. Mohli bychom pokračovat ještě hodně dlouho. Na jeden zásadní nedoraz však upozornila sama Anežka Horáková: „Vilma Nyklová je zhruba v mém věku a paní Obermaierová ji hraje opravdu skvěle. Ale ať mi někdo vysvětlí, jak je možné, že byla po pádu tak dlouho v nemocnici? Když jsem tam byla já, vykopli mě za dva dny domů, že potřebují místo. Co na to asi říká její zdravotní pojišťovna?“ dodala pro Čtidoma.cz. Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Chyby ve slavných českých filmech: Nesmysly poznamenaly i největší klasiky.

Čas načtení: 2020-09-28 15:24:02

Milion chvilek a tisíc stran

Mikuláš Minář rezignoval na předsednictví spolku Milion chvilek pro demokracii a oznámil svůj záměr založit politické hnutí, se kterým za rok půjde do voleb. Za normálních okolností Milion chvilek moc nekomentuji. Připadá mi jako spolek, jehož hlavním cílem je přesvědčovat již přesvědčené, a který si vůbec neklade otázku, proč jeho kampaň neměla na Babišovy preference žádný efekt. Ale tohle zakládání nových stran je zajímavý fenomén, jeden z mnoha dalších způsobů, jakým sociální sítě změnily společenský život. Politická scéna je už teď neuvěřitelně rozdrobená. Svoje kluby v poslanecké sněmovně má celkem devět stran a pak je tu ještě šest poslanců nezařazených, příslušníků JAP a Trikolóry. Výzkumy veřejného mínění ukazují, že kolem pětiprocentní hranice se pohybuje hned několik stran, takže otázka, čí hlasy propadnou a čí nepropadnou, bude ještě hodně napínavá. Skoro bych si opatrně troufl tvrdit, že hlavním problémem české politiky dneška není malý či nedostatečný počet stran a hnutí, ze kterých vybírat. Proč si tedy Mikuláš Minář myslí opak? Vždyť žije v té samé zemi a má k dispozici ty samé zdroje informací. Moje pracovní hypotéza je, že mu aktivita jeho příznivců – na sociálních sítích i v realitě – zkreslila optiku, skrze kterou vidí svět. V čemž ostatně není sám. Před mnoha lety, kdy seznam strašáků české politiky vypadal ještě zcela jinak, dávali v jednom pražském 3D kině film o skupině U2. Trojrozměrné kino je zajímavý zážitek, spoustu věcí jako byste najednou zažívali z pohledu někoho jiného. A ten film o U2, ve kterém byla i spousta záběrů z koncertů, mi pomohl pochopit, proč je zpěvák Bono s tím svým levicově-progresivním aktivismem tak vytrvalý a zároveň působí poněkud nesoudně až mimózně. Protože spatříte-li z jeho perspektivy ty šílející a vzpínající se davy, které k vám natahují ruce po tisících jako k nějakému prorokovi, a uvědomíte-li si, že takové davy ten člověk vidí několikrát týdně po celé roky, dojde vám, že z toho musí slabším osobnostem prostě hrábnout. Okolnosti člověka vždycky do nějaké míry (de)formují a pokud jste systematicky, dlouhá léta vystaven takovému uctívání, jednoho dne vás to může dostrkat k názoru, že byste měl být mluvčím celé planety. Tomu se ubrání leda velcí stoici (v hudebním průmyslu mě napadá Nick Cave, který má mimochodem velmi originální stránky), zato zrovna Bono tomu propadl podobně jako Tonda Vágus svému krabicáku, a není v tom mezi rockery sám. Česká republika je proti světovým turné rockových hvězd jen malý rybníček, ale stejně je pravděpodobné, že početné demonstrace na Letné a obrovská aktivita na sociálních sítích mohou mít i tady podobný efekt. Ne tak silný, ale bude tam. Existuje koncept zvaný Dunbarovo číslo, maximální počet lidí, se kterými jedinec dokáže udržovat smysluplné vztahy. Pokud v téhle množině bližších kontaktů převládnou hlasy, které vám říkají „jsi borec, běž do té politiky“, a pokud je to podpořeno chórem souhlasných výkřiků z Facebooku a z demonstrací, možná opravdu dospějete k názoru, že to, co české politické scéně schází, je další hnutí s vámi v čele. Proti tomuto scestí by mohla pomoci dvě uvědomění: * ať jsem politik nebo zpěvák, nikdy nikdo mi neukáže ten ještě daleko větší dav lidí, kteří mě mají takříkajíc na háku, protože ten se z principu nikde neschází, * ani ti, kdo skutečně někam přijdou nebo mě veřejně chválí, nejsou většinou oddaní až tak, aby mě opravdu následovali kamkoliv, a po 99,9 % svého času dělají něco jiného. Některé antické zdroje tvrdí, že když se na počest vítězného generála či císaře pořádal triumfální pochod Římem, postavili mu za záda otroka, jehož úkolem bylo šeptat mu: „Pamatuj, že jsi jenom smrtelný člověk.“ Chytře pojato. Římani toho vůbec o lidské povaze věděli hodně. Možná bychom tuhle instituci mohli obnovit. Potřebovalo by to tady slyšet více lidí.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-08-24 16:58:39

Bolí rána tureckým policejním obuškem méně než ruská?

Naše televize předvádí ukázkový příklad selektivního vidění. Policií ztlučení demonstranti na Rudém náměstí v Moskvě dostali neuvěřitelnou publicitu. Stejně jako několik stovek demonstrantů před Pražským hradem, kteří veřejně trhali Ústavu ČR a biti nebyli ani trochu. Ve stejnou chvíli turecká policie krvavě seřezala kurdské demonstranty, kteří protestovali proti odvolání tří řádně zvolených starostů a jejich nahrazení nucenými správci měst dosazenými z vládní strany z Ankary. Umíte si představit, jaký kravál by vyvolalo, kdyby nějakého českého starostu sesadil Miloš Zeman? To by asi praskly reproduktory televizí. Náš turecký NATO spojenec je však v našich médiích nekritizovatelný. Tento týden byl u nás jednoznačně ve znamení boje za demokracii a Ústavu. Hnutí Milion chvilek za demokracii o sobě opět dalo vědět – shromáždění 21. srpna na Václavském náměstí sice nebylo nijak masové, asi 5–10 tisíc lidí, ale o to více bylo všude prezentováno. Včetně projevu paní Kamily Moučkové, které těžko zazlívat, že uvízla v roce, který stejně jako celá její generace prožívala těžce, měla za následek její zmizení z očí veřejnosti, ale který také dal základ její identitě po roce 1989. Dále přes provolávání o "rudých sviních" – což byl i Alexandr Dubček, mimochodem – až po trhání Ústavy hlavním představitelem nadějné mladé demokracie Mikulášem Minářem, kdysi lektorem prevence šikany na školách, který za účelem boje za demokracii a proti prezidentovi přerušil studia na VŠ. Z roku 1968 se stává solidní guláš, kdy ohniví bojovníci proti komunismu předstírají, že nevědí nic o reformním hnutí uvnitř KSČ, protože komunismus je přece nereformovatelný, a ani si nevšimnou logického rozporu, kdy vojska Varšavské smlouvy vstoupila do země, aby potlačila něco, co se vlastně nekonalo. Na celém tomto hnutí mi vadí především jedna věc – tunelové vidění. Všechno Zlo se soustředí na Babiše a Zemana, odtud vede pak přímá linka na Čínu a hlavně Rusko. Ostatní svět neexistuje. Zrovna v době, kdy se u Hradu bojovalo za ohroženou demokracii a roztrženou Ústavu, probíhal a stále probíhá v Turecku puč proti zvoleným představitelům a starostům za levicovou prokurdskou stranu HDP. Konkrétně byli vládou prezidenta Erdogana a jeho strany AKP odvoláni starostové tří největších kurdských měst Vanu, Merdinu a především Diyrabarkiru (kurdsky Amed), města těžce zkoušeného a již jednou rozbořeného tureckou armádou po krachu jednání turecké vlády s PKK. Tito starostové byli nahrazeni nucenými správci z vládní strany. Starostové byli odvoláni samozřejmě proto, že jsou Kurdové, zvolení kurdským obyvatelstvem měst na jihovýchodě Turecka. Oficiální zdůvodnění ale zní jako vždy – za "podporu terorismu". Hlasy 3,5 milionu voličů hodil Erdogan do koše. A zrovna 21. srpna se na Facebook dostala videa z policejních zásahů proti demonstrantům nejen ve zmíněných městech, ale i v Istanbulu, kde žije početná kurdská populace. Videa podobná těm z Paříže – vodní děla, mlácení lidí pokojně protestujících vsedě, zatýkání dětí, gumové projektily zblízka do obličeje. Zatčení více než 400 lidí včetně několika novinářů. Obzvlášť nápadné je pak v zemi, která ratifikovala slavnou Istanbulskou úmluvu, brutální zacházení policistů se ženami. Musím se přiznat, že videa z protestů v Rusku jsem neviděla všechna a policejní násilí se mi hnusí vždy, ale ta turecká je zdaleka překonala. Stejný den, skoro stejné časové pásmo – a na Václaváku ani zmínka. Rusko a Čína – tam se koncentruje Zlo světa. Vždycky jsem nesnášela dvojí metr. "Quod licet Iovi, non licet bovi." Co je dovoleno bohovi, není dovoleno volovi. Není obušek jako obušek – rány od těch "demokratických" či "spojeneckých" nebolí, a když už, tak je ti dotyční schytali "po právu". Jako ve Francii Žluté vesty nebo ve Španělsku ti "hnusní" katalánští separatisté. Turecko je pak úplně speciální případ. Je to člen NATO a tudíž veškerá kritika je velmi omezená. O protestech v kurdských městech a bezprecedentním projevu zvůle vlády prezidenta Recepa Tayyipa Erdogana ani zmínka ve zprávách velkých televizních stanic. Ani slovo kritiky z oficiálních míst. Kdo se odvážil protestovat, byli němečtí Zelení a Die Linke, francouzští a švýcarští sociální demokraté a údajně i ministerstvo zahraničí Spojených států. Pak už jen jednotlivci a malé skupiny aktivistů. Turecko je totiž kromě členství v NATO i významným obchodním partnerem Evropské unie. U Německa je to pak třetí nejvýznamnější partner mimo země EU. Zejména koncern Rheinmetall vyrábějící tanky Leopard ze spolupráce s Tureckem profituje a snímky jeho tanků, dobývajících syrský kanton Afrín v loňském roce, obletěly svět. Takže veškerá lidská práva končí u čtvrtletních zpráv akcionářů firem, které na obchodu s režimem, jenž rozhodně není o nic lepší než ten ruský, vydělávají. A to jsou celé slavné západní hodnoty – zisk a dividendy. A zboží "dvojího účelu", vojenského i civilního, když se mají obejít nějaké ty sankce, které ještě zbyly. A vůbec jim nevadí, že vyzbrojují armádu autokrata, který, kdyby chtěl, je za dva dny na Dunaji a nikdo mu v tom nezabrání. O Novoosmanské říši a kalífátu – jeho snu – nemluvě. Tady probíhá appeasement, který může skončit velmi neblaze. {loadmodule mod_tags_similar,Související}  Ne, že bych si myslela, že v Rusku a Číně není co kritizovat. Ale NEJEN tam. I vůči genocidě nakloněnému brazilskému prezidentovi Bolsonarovi se zvedá větší kritika až poté, co někteří chovatelé dobytka (a podezírám i pěstitele biopaliv), polití jako živou vodou jeho prohlášeními o konci období, kdy se chrání amazonský prales a jeho původní obyvatelé, vypalují prales jako o život. Přestože už od Bolsonarova nástupu do funkce bylo zabito nejen několik stovek obyvatel chudinských favel, ale i mnoho ochránců životního prostředí a vůdců domorodého obyvatelstva, kteří mu oponovali. Konečně jsme si všimli, že "Klimawandel" nezachrání uhlíkové daně v Evropě, ale musíme se nějak postavit k ničení zelených plic planety. Na hnutí Milion chvilek za demokracii jsem zpočátku hleděla se sympatiemi, protože opravdu nejsem příznivce stavu, kdy premiérem je jeden z největších oligarchů v zemi. Jeho hospodaření s půdou a krajinou je rozhodně věc, která má být předmětem zájmu nás všech. Pak jsem ovšem zjistila to, co jsem tušila – že je to "zakázkové" hnutí, jehož skutečným cílem má asi být nějaká obdoba ukrajinského Majdanu. Tudíž není namířeno ani tak proti Babišovi, jako proti prezidentovi, jak ukázal středeční pochod k Hradu. Mnohého by muselo napadnout, že Zeman stál za pozváním 99 Pragováků, protože jiný oslí můstek se nenabízel. Ne, svoboda není samozřejmost. Ale nebudeme si hrát na to, že v největším ohrožení je u nás a může za to Putin. Doufám, že náš "Majdan" se v listopadu obejde bez obětí na životech, aby to dostalo "drajv" – jako v Kyjevě.

Čas načtení: 2024-04-09 08:00:01

Chyby v seriálech Ulice a ZOO jsou obrovské. A Lež na pláži nudí trapností a neumětelstvím

Na začátku letošního roku se na obrazovkách s velkou pompou objevily seriály Policie Hvar a Na vlnách Jadranu. Kdybyste se koukali v úterý na jeden a ve čtvrtek na druhý, možná byste ani nepoznali, že jde o dva různé projekty. „Zůstala jsem jen u ukázek. Na tohle jsem vůbec neměla žaludek. Stačilo mi pár dialogů, abych si udělala obrázek. Nerozumím, že je za to někdo placený,“ uvažuje divačka Alena Horáčková. Další seriál z dalmatského pobřeží na sebe přesto nenechal dlouho čekat. Divná zápletka, herecké výkony jako po měsíční party. Lež na pláži nezachrání ani pohledná Sandra Nováková, jejíž manžel Vojtěch Moravec se ujal režie. Mimochodem, objevují se už řeči, že kdyby ji neustále netahal jako psíka na vodítku z projektu do projektu (Banáni, Na vlnách Jadranu, Pod hladinou…), herečka si ani neškrtne. Ať je to jakkoli, Lež na pláži nudí trapností a neumětelstvím. Kofein je droga a může způsobit vážné zdravotní problémy. Týká se to hlavně některých skupin lidí Číst více Snese divák opravdu všechno? Bohužel i další tuzemské seriály se dostávají tak trochu na scestí. Jako by si tvůrci řekli, že divák snese všechno a snaha je tak zbytečná. Je pochopitelné, že například nekonečný seriál Ulice nebude každý den hitparádou ostrovtipu a dramatických scén. Na druhou stranu by to chtělo odstranit alespoň základní nedostatky. Třeba těhotenství Karly Marečkové (hraje ji Markéta Stehlíková), které oznámila začátkem roku, ale porodila až v listopadu, nějak nesedí. „Tak je prostě dobrá, no,“ glosuje to s úsměvem paní Horáčková. Všimla si dalšího nesmyslu. „Porodila totiž nadčlověka. Ten jejich Karlík si už od necelých dvou let hraje sám v pokojíčku. Ani nehlesne. To je pro každou matku paráda. Škoda, že takové děti existují jen v Ulici.“ Herec Vasil Fridrich (Luděk Volák) se zase do dění v seriálu zapojil hned dvakrát. Poprvé jako právník Libuše Nekonečné (Zuzana Vejvodová), dnes se na obrazovce „prohání“ coby exmanžel Blanky Volákové (Linda Rybová). A podobných podivností bychom našli ještě mnohem více. V ZOO už se na vše kašle? Ani seriál ZOO nezůstává bez poskvrnky. V poslední době jde podle některých diváků o zhoršující se herecké výkony. „Jako by je to nebavilo. Když zjistili, že se točí jen do podzimu a další série nebude, možná rezignovali. Navíc paní Tomicová je pryč, ta to táhla. A prý odchází i Eva Burešová. Tu sice moc nemusím, ale byla zajímavá, protože se o ní hodně píše,“ vypočítává Alena Horáčková. Seriál ZOO se hroutí, naděje na záchranu jsou pryč. Burešová do toho hodila vidle Číst více I v ZOO se však najdou chybičky, které tahají za oči svou nesmyslností. Třeba když si Dominika (Denisa Nesvačilová) vezme na ryby bundu, za kterou prý měla zaplatit desítky tisíc (jak se píše ve scénáři). Problém je, že jde o běžnou konfekci z obchodu za pár stovek. Nebo vzpomínáte si, že Markéta (Michaela Petřeková) prohrála sázku s Viky (Eva Burešová) o milion korun? Peníze ale nedostala nebo je celou dobu úspěšně tají, protože je stále chudá. „Milion asi nikdo neřeší. Pro někoho je to málo peněz, to je v pohodě. Tak by ho mohli poslat nám, nezlobili bychom se,“ dodala pro Čtidoma.cz Alena Horáčková. Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Bolest legendární herečky Termerové: Málem přišla o manžela, rakovinu nechtěla přijmout.

Čas načtení: 2020-03-31 11:35:02

Stavím proti sobě unavený cynismus a bezohledný idealismus

Román Antihrdina, který se loni dočkal zásluhou nakladatelství Větrné mlýny českého vydání v překladu Michala Švece, vybočuje už na první pohled z běžné beletristické produkce a jeho četba vás v tomto dojmu jen utvrdí. O to trvalejší dojem ve vás zanechá – stejně jako rozhovor s jeho autorkou, kterou je ve Finsku žijící spisovatelka slovenského původu Alexandra Salmela.   Román Antihrdina bych se nezdráhal označit – alespoň z hlediska současné beletrie – za experimentální literaturu. Co vás vedlo k tomu vtisknout svému vyprávění podobu svébytné textové koláže? Pocit ze světa, ze sebe, zřejmě. Nevěřím v jednu pravdu, dokonce ani ve dvě. Svět není mince o dvou stranách, svět je diskokoule. Náš pohled na svět a konečném důsledku i my sami jsme stvořeni úlomky pravd a polopravd, obrazů a maření, zásadních zlomových událostí i zdánlivě nepodstatných maličkostí, které nás letmo minou, otřou se nám o vědomí tak jemně, že je ani nepostřehneme.   A vyhledáváte i jako čtenářka spíše prózy, které se vyznačují netradiční formou? Jak kdy. Fakt je, že skutečně náročné dílo – ať už po obsahové, nebo formální stránce – vyžaduje od čtenáře značné kapacity, neskutečně jej však odměňuje. Poskytuje impulzy, inspiruje, místy dochází dokonce ke katarzi. Osobnostně ani intelektuálně bohužel nejsem momentálně na takové úrovni, abych byla schopna číst jen takovouto hlubokou či vysokou literaturu, možná i proto, že se dost vyčerpávám její tvorbou. Navíc kvůli chystanému projektu se snažím načítat současné krimi romány, musím se však přiznat, že mi začínají lézt krkem. Když je čas, snažím se číst klasiku, momentálně Dekameron.    Kniha jako je ta vaše představuje nemalou výzvu rovněž pro autora její grafické podoby. Nebylo některé z vydání Antihrdiny ve Finsku či jinde v tomto směru problematické? Ne. Antihrdina vyšel ve třech zemích a ve všech případech jsem s grafiky poměrně intenzivně spolupracovala, konzultovala jsem i s Radkem Pokorným, který má na svědomí český vizuál. Mám pocit, že náročná forma je pro grafiky vítanou a osvěžující výzvou.   Náročný úkol čekal i překladatele vašeho románu – tím byl v případě českého vydání Michal Švec, který mohl alespoň přihlédnout k vašemu vlastnímu autorskému překladu finsky napsaného románu do slovenštiny. Byli jste během práce na překladu v kontaktu? Ano, samozřejmě. Ale Michal je vynikající, upozornil mě i na pár mých překladatelských či přepisovacích lapsů, když jsem – podobně jako ten pověstný zajíc – s dějovou logikou nadále neběžela do lesa, ale už ven z lesa. Abych se však vrátila od lesa a zajíců k překladu a překladatelovi – překlad je výborný a je výsledkem práce skvělého, přemýšlivého a precizního překladatele.   Zaujala mě ještě zmínka o tom, že váš překlad do slovenštiny je „doplněný a upravený“. Co si pod tím máme představit? Autorská licence (směje se). Slovenskou edici pokládám za sedmou verzi textu, finská edice je verze číslo šest. Ve slovenské verzi jsou vychytané nějaké mouchy a v několika pasážích trošičku zvýrazněná logická linka. Největší změnu si vyžádala odlišná struktura slovenského jazyka – na rozdíl od finštiny má rod, zamlžování identity protagonist(k)y a vypravěče/vypravěčky tedy nebylo možné, na ploše těch bezmála pěti set stran by to vyvznívalo nesmírně nešikovně a uměle. Ve slovenské verzi je tedy v prologu dopsaná pasáž, ve které se odhaluje a proklamuje, že největší hrdina revoluce je vlastně hrdinka. Ve finském originále jsem si dlouho hrála se stereotypními očekáváními: je za hrdinu revoluce, padlého anděla a největší bestii automaticky považován muž, či žena?     Děj vašeho románu se odehrává na území dvou států, které na první pohled představují nesmiřitelné protipóly – zatímco severská Utopie se po Velké zelené revoluci vydala cestou radikálně ekologickou, sousední JihUnie působí jako hyperbola naší současné kapitalistické společnosti, drancující planetu kvůli vidině zisku a neohlížející se na budoucnost. Představu utopie ovšem nenaplňuje ani jedna z dotyčných zemí. Nevěříte v možnost existence svobodné lidské společnosti kráčející cestou trvale udržitelného rozvoje? A jak si v tomto ohledu stojí dnešní Finsko, kde už třináct let žijete? Člověk je tvor pohodlný a sebestředný. Jeden uvědomělý jedinec nestačí na změnu světa, pokud převážná část lidstva pokračuje v nastaveném směru a tempu. Kromě toho my v dystopii světa, respektive světů Antihrdiny žijeme, jen si to neuvědomujeme, nepřipouštíme si to, protože je to tak jednodušší. Problémy je snadné vytěsnit z vlastního zorného pole, například interpretovat Utopii jako obraz Severní Korey s jejím uzavřeným pasystémem, respektive odsunout bipolární svět, který vykresluji, do minulosti studené války. Svět Antihrdiny je modelový, zjednodušený, a je to naprosto vědomé řešení. V románu jsou jisté prvky podtrženy, zvýrazněny, přitáhnuty za vlasy, mají zřetelné komiksové kontury, aby byly lépe postřehnutelné.  Skutečnost není, ani nemůže být černobílá. Žádné vědecké studie, alarmující zprávy o stavu světových ekosystémů, žádné bití na poplach, ba ani Greta nedosáhli více než toho, že vyvolali v lidech pochybnosti, zlé svědomí, tíseň. Mnoho jedinců se začalo snažit osobními preferencemi a změnou životního stylu přispět k pozitivnímu obratu situace, ale výsledný efekt těchto snah je nevelký, dokud ti, kteří drží v rukou velké peníze a moc, mají na mysli jen točící se kola ekonomiky, zisky, procenta, rostoucí křivky atd. Idea vyššího dobra nikoho nepřinutila zastavit se. V Antihrdinovi byl turbokapitalismus zastaven imaginární Velkou zelenou revolucí, autoritativním režimem, přísnými nařízeními. Ráj to nepřineslo nikomu. Nás momentálně zastavil virus. Jaká dystopická představa, řekli bychom si ještě před pár měsíci. Finsko je obdobný případ. Lidé se snaží, aspoň ti, kteří se mnou sdílejí sociální bublinu. Mnoho z nich má na háku všechno, co se děje mimo oblast jejich pupku. Ale co si myslet o zemi, která se propaguje jako zelená, a přitom má mimořádně agresivní, neúnosnou lesnickou politiku a vládou částečně vlastněná firma zakládá v Německu tepelnou elektrárnu v době, kdy už Německo stanovilo rok definitivního ukončení spalování fosilních paliv. To je jen příklad.   Románová Utopie je vybudovaná na lži, stojí na falešné legendě o panenské hrdince revoluce jménem Směrodárkyně. Dočetl jsem se, že na hrdiny vskutku nevěříte – a zdráháte se tak označovat i protagonisty knih (není ostatně náhoda, že samotný román se jmenuje Antihrdina a jedna z hlavních postav Antti Hrdina). Proč ta skepse? Skepse? Nepovažuji ten postoj za skepsi, spíše – bohužel – za realismus. Obávám se, že všechny nádherné, vskutku úctyhodné a zastáníhodné cíle a ideály se na cestě ke svému uskutečnění nepěkně pošpiní a pošramotí. Věřím, že lidé se dokážou semknout proti něčemu. Vezměme si například hnutí žlutých vest ve Francii, protificovské demonstrace na Slovensku. Není až tak obtížné sjednotit se proti něčemu. Co však potom, když je tzv. hlavní zdroj zla odstraněn? Je nutné položit si otázku, co vlastně chceme, kam chceme směřovat, za jakých podmínek a okolností. Tak tomu bylo i v Utopii – to ke konci knihy odhaluje vypravěč/ka a v této věci je mu/jí možno důvěřovat. Jednotná protestní linie se rozpadla na milion frakcí, a to všichni sdíleli ideály tzv. ekosocialismu, všichni byli přesvědčení, že chtějí ten samý svět postavený na rovnosti, svobodě a bratrství, respektive sesterství všeho živého, od plísní a lišejníků až po kondory. Co to však mělo znamenat v praxi? Aktivisté, do velké míry představitelé kulturních obcí a subkultur, anarchisti, feministi se jistě všichni dokážou shodnout na tom, že se nebude jíst maso. A nebude se lítat na dovolené na Maledivách. A soukromý automobilismus je odsouzeníhodný. No možná ne vždy, řeknou jedni. Možná je všechno soukromé vlastnictví odsouzeníhodné, řeknou jedním dechem druzí. A pomalu začne padat kosa na kámen: už žádný alkohol, tabák, čokoláda, káva – luxusní, zbytečné produkty. Konec rockovým koncertům, jde o zbytečné plýtvání energie. Odteď se bude hrát jedině unplugged. Divadlo? Jedině komorní, a i to bez použití jakýchkoliv světel. Literatura? Zbytečné plýtvání papírem. Atd. atp. A jestli tohle zní jako dystopie, vezměme si otázku regulace porodnosti. To je i mezi tzv. ekolidmi mimořádně ožehavé téma, jelikož mateřství je vnímáno jako symbol života, lidská matka se cítí jako samotná Matka Příroda. Rýpat do těchto věcí je nebezpečné, je to jako vrtat se v rozbušce. Antti Hrdina je vskutku antihrdina, je jako vyhnilé jádro příběhu, neustále přitahuje pohled. V konečném důsledku na něm asi nezáleží. Antti nikdy o žádné hrdinství neusiloval, v románu je však množství postav, které k němu se vší upřímnou snahou směřovaly. Minimálně se o to pokoušely. Zachovat si však morální integritu uprostřed křížové palby, nutnosti dělat rozhodnutí vyžadující kompromisy, to není lehké, pokud je to vůbec možné.   Přesto váš příběh má jednu čistou a ušlechtilou hrdinku... Do jaké míry jste se při psaní postavy mladičké a ekologické aktivistky Meteory, která navzdory všemožným útrapám a šokujícím odhalením nezakolísá ve své víře v utopijské ideály, inspirovala již zmíněnou Gretou Thunbergovou? Meteora nemá čas ani příležitost poskvrnit si svůj čistý štít. Závěr románu dává naději, nevypráví o tom, co přišlo později, jaké činy hrdinka dělala deset, dvacet let poté. O tom hovoří Směrodárčin příběh. Greta v době psaní románu ještě nesedávala před parlamentem, takže na postavu Meteory neměla vliv. Ale já jsem vždy idealisticky věřila v existenci idealistů. Neříkám, že román příchod mladičké idealistky na světovou scénu enviromentálního aktivismu anticipoval, ale jsem ráda, se taková výrazná, nekompromisní osobnost objevila.   Svým celkovým vyzněním váš román ovšem „zelený“ není, naopak poukazujete na to, jak snadno a nepozorovaně by se společnost podřízená ochraně životního prostředí mohla stát ekodiktaturou oklešťující základní lidské svobody, počínaje omezením porodnosti a zákazem cestování konče. Ale ano, dovolím si tvrdit, že zelený je. Nikdy bych nekritizovala něco, čemu sama nevěřím, co nepokládám za důležité. Cesta do pekla je však dlážděná dobrými úmysly. Antihrdina je niternou polemikou dvou pohledů na řešení takřka bezvýchodné situace, do níž se lidstvo pomalu dostává, do které žene svět: vzdát se a nechat všechno co nejrychleji dospět ke zkáze, ať máme agónii konečně za sebou, anebo jít hlavou proti zdi, za cenu obrovských obětí a v konečném důsledku možná o mnoho větších omezení demokracie a osobních svobod jedince, tedy ještě horších zvěrstev, než jakých se dopustila Směrodárkyně a její revoluce. Kladu otázku, jestli a nakolik účel světí prostředky a zda ten účel stojí za to. Stavím proti sobě unavený cynismus a bezohledný idealismus, obojí je dovedené do extrému. Ovšem mezi černou a bílou je obrovská škála odstínů šedé a kromě nich existují ještě další barvy. Jeden přístup ztělesňuje postava Směrodárkyně, druhý postava Meteory. Meteora tvrdí, že to stojí za to, že se nesmíme vzdát naděje. Ona věří ve smysl restrikcí, které na společnost uvalila Směrodárkyně, a je ochotná zajít v tomto směru mnohem dál. Mnozí environmentalisté spatřují v koronavirusu naši poslední naději na zpomalení zkázy, ti optimističtější dokonce šanci na záchranu života na Zemi: konzum se zastavil, neboť konzumenti dostali strach. Smrt je hmatatelná, nelze před ní zavřít oči. Co nedokázala ani Greta, to se podařilo virusu. Světová ekonomika se zasekla a upadá, Meteora by z toho měla radost.      K dnešnímu stavu Evropy a nebezpečím, kterým je nucena čelit, jste se vyjádřila také v rámci knihy Nástup Východu? (2019), kam jste přispěla společně s Petrou Hůlovou, Viktorem Horváthem a dalšími. Ve svém eseji mimo jiné přiznáváte, že ztrácíte kontakt se slovenskou realitou. Přesto se musím zeptat – co říkáte na dosavadní působení prezidentky Čaputové (jejíž zvolení v dotyčném textu kvitujete s nadšením) a výsledek nedávných parlamentních voleb? Jak zmiňujete, ztrácím kontakt se slovenskou realitou, působení Zuzany Čaputové však hodnotím kladně, pokud jej tedy mám hodnotit. Na druhou stranu, výsledky voleb jsou tristní. Alespoň pro mě. Doufám, že nejpozději za čtyři roky se i mnou volená strana propracuje do parlamentu.   Také média tu vykreslujete v dosti nelichotivém světle – noviny v obou zemích se ukazují být nástrojem propagandy, ideologie, moci. Představuje tedy literatura podle vás lepší cestu, jak se dobrat pravého stavu věcí? Literatura vypráví příběhy, čtenář si je vědom nutnosti interpretace textu. Literární díla obsahují podle mého názoru mnoho vrstev, na celek – a to nejen na příběh – se dá pohlížet z četných úhlů. Je nemožné jednoznačně odpovědět na otázku, o čem to které dílo je. I Antihrdina může být jednou vnímán jak politická glosa k současnému světu, podruhé jako tragický milostný příběh. Média by zase měla poskytovat informace v dostatečném rozsahu a objektivitě. V denním tisku nechci muset číst mezi řádky. Ovšem již selekce zpráv, které se do tisku či médií obecně dostanou, modeluje světonázor společnosti. Například kolik pozornosti se dostane zprávám ze sportu v porovnání se zprávami z kultury, nakolik se informuje o volbách v USA a nakolik o zemětřeseních v Afghanistánu. Některé události jako by se ani nestaly. Můžeme si klást otázku, co všechno se kolem nás stihne odehrát, zatímco zuří koronavirus.   Mírný šok může některým čtenářům přivodit scéna ilustrující to, jak nás „systém krmí sračkama“. Co vás k jejímu napsání inspirovalo? Ha, konkrétně… to si už nepamatuji. Asi neustálý pohyb v systému, ustavičná konfrontace s tím, čím nás krmí a jak to my s chutí žereme. Stačilo metaforu přitáhnout za vlasy, lapidárně ji zkonkretizovat. Prý je to hnusné, a tak tomu i mělo být, opravdu z toho mělo být cítit exkrementy. Reality show s účastníky schopnými udělat cokoliv pro svých patnáct minut slávy byla ideální platforma.   Když už jsme u té inspirace, kde se vzal název hlavního města JihUnie – KoroNovo? V současné době podobné slovo vyvolává velmi negativní asociace… Ne, s koronavirusem to opravdu nem nic společného. Stejně jak Antihrdina není ani kritikou politické strany Směr, i když se klíčová postava jmenuje Směrodárkyně. KoroNovo je srdce nového, resp. reformovaného multikulturního a mnohonárodnostního politického celku, v němž se logicky mísí i jazyky. Název je tuším z esperanta, tedy aspoň přibližně. Geografie i historie Antihrdiny je palimpsestem, mozaikou, koláží a dekoláží, ale v případě KoroNova mi byla silným předobrazem Bratislava. KoroNovo je takovým svébytným vyznáním lásky ztracenému rodnému městu, prostoupeným nostalgií a hněvem.   Řada spisovatelů, kteří jen výjimečně a kvůli konkrétnímu příběhu opouštějí realistické kulisy, si vystačí s pouhým náčrtem světa blízké budoucnosti či alternativní reality, ovšem váš románový svět se vyznačuje značnou propracovaností a oplývá množstvím osobitých atributů. Co vás na jeho vymýšlení bavilo nejvíc? Bavily mě právě ty detaily: sbírat a deformovat reklamní slogany, inzeráty, hledat předobrazy lokalit, budov. Například hlavní nádraží Bullion, tedy Zlatá cihla, má proporce Hitlerova Reichstagu, pouze je ještě o něco větší. Lyžařská střediska uprostřed pouště, prosklené propasti či luxusní hotelové prostory se soukromými podmořskými akvárii byly rovněž mimořádně inspirativní. Všechno má nějaký bližší či vzdálenější předobraz a ty vskutku vědomé jsem se snažila patřičně zveličit. Kapitalista z Východních říší divů má o mnohem divočejší představivost než skromný spisovatel. Malovat světy Antihrdiny bylo jako tvořit boschovské peklo se všemi bizarními maličkostmi, což mě bavilo. Na druhou stranu komplikovaná dějová linie, zápletka, logika, celý ten rámec, který ty světy a ideje, všechnu agendu a názorovou polemiku Antihrdiny drží pohromadě, si vyžadovali značné soustředění a úsilí.   Pestrá je také žánrová skladba vaší knihy – součástí vyprávění se stávají zapsané legendy, deníkové záznamy, dopisy, novinové příspěvky nebo třeba záznam úředního výslechu či vysílání několika televizních kanálů. Kromě nápaditého typografického řešení si to vyžádalo i ovládnutí různých stylů a slovníků… Baví mě práce s jazykem, hledání různých stylů a vrstev. Je to dobrodružství, zejména ve finštině, která není mým mateřským jazykem a jistý odstup, cizost tam stále vnímám. Určitý typ textu, dejme tomu jazyk propagandy, jaký se v našem prostoru používal v padesátých letech, je pro mne extrémně těžké uchopit, respektive vytvořit ve finštině. Na rozdíl od psaní svobodného, ničím nenarušovaného proudu vědomí či pocitů, založeného na plynutí jazyka, na jeho zvukomalebnosti a aliteracích, slovních hříčkách a přesmyčkách, jaké rodilým Finům ani nepřijdou na mysl. A ano, jak jsem už říkala, svět není černobílý, nemá dvě strany jako mince, která má michodem také i třetí rozměr. Fragmenty různých žánrů to mají v textu ilustrovat. Hlavní dějová linie má nedůvěryhodného vypravěče, ale ni ten nedokáže manipulovat se vším, i když tomu snad chvílemi sám věří. Svět se hemží texty, názory, mnohotvárnou propagandou i upřímnou vírou ve věc/i. Na to, abychom si vytvořili obraz, názor na realitu, která nás obklopuje, je nutné číst i mezi většími celky, nejen mezi řádky. I když je pravda, že velká většina zúčastněných po žádném světonázoru netouží, podstatnější je pro ně přežít a mít se dobře.   Z literárního hlediska mne zaujala vaše poctivá a do značné míry zdařilá snaha zachytit v tak „lineárním“ médiu, jakým je psaný text, onu skrumáž mnoha překrývajících se hlasů a současných vjemů, která nás ustavičně obklopuje. Při četbě těchto pasáží, majících podobu textových fragmentů (od neúplných slov po neukončené výpovědi) si člověk mimo jiné uvědomí, kolik si toho jeho mozek zvládne domyslet a doplnit. To mě těší. Bylo to mým záměrem a jsem ráda, že jsem ho – aspoň částečně – dokázala přetlumočit. Vizuální forma literatury má podle mě velký potenciál, který se však zřídkakdy bere v potaz, stále méně se s ním pracuje. Já v těchto výzkumech a experimentech pokračuji i v novém románu.   Už svoji prvotinu, román 27 aneb Smrt vás proslaví (2010), jste napsala finsky a hned vám vynesla uznání. Poté jste se však až do vydání Antihrdiny v roce 2017 věnovala výhradně psaní pro děti. Čím je pro vás finština a finská literatura zajímavá a jak jste se stala etablovanou autorkou dětské literatury? Nevím, jestli jsem etablovaná – ať už jako autorka dětské literatury, nebo čehokoliv jiného. Stejně tak bych neřekla, že mezi dvěma romány jsem se věnovala výhradně tvorbě pro děti – jsem pomalá a Antihrdina je rozsáhlé, náročné dílo nejen na čtení, ale i na psaní. Potřeboval čas na vyzrání a mezitím jaksi přirozeně vznikla Žirafia mama, můj drahý vycizelovaný šperk. Literaturu pro děti bych nepodceňovala a chci podotknout, že stejně jako v literatuře pro dospělé, i na tomto poli existuje literatura umělecká, vysoce náročná, významově hluboká, ambiciózní, a literatura lehčí, pro rychlou spotřebu či zábavu, která je však rovněž mimořádně potřebná, aby se u dětí vytvořil návyk ke čtení. Do projektu Mimi a Líza jsem byla přizvána režisérkou a ideovou matkou původního animovaného seriálu. Přepsat animovaný seriál do literární, knižní podoby byla výzva a ještě větší výzva byla přepsat ho do podoby rozhlasového seriálu. Jelikož jsme se jednoznačně rozhodli nepoužít postavu vypravěče, vyvstaly například takové zapeklité otázky, jak slepé děvče vnímá prales jen prostřednictvím zvuků. Finština je pro mne stále jazykem cizím, naučeným, neustále v ní mohu a musím dělat skoky do neznáma. Je rytmická a onomatopoická, v literatuře má tradiční sklon k používání aliterací. Finština mi stále poskytuje příležitosti ke zkoumání a údivu, jsem jako dítě, které ještě nezapomnělo ptát se Proč? S tím pracuji i ve svém novém projektu, bloudím v jazyce mezi morfologickou a sémantickou rovinou, možná při tom sem tam i něco objevím, i když to může být v konečném důsledku zcestné, ale přináší mi to radost. Pořád dělám chyby, ale jiné než ti, pro které je finština prvním, mateřským jazykem. Stále si všímám jevů, které rodilým mluvčím unikají. Obdobné chyby či objevy dělají moje děti ve slovenštině.   Ani váš debut přitom nezapadal do kategorie běžné literární produkce – střídají se v něm čtyři velmi odlišní vypravěči, z nichž každý disponuje svým osobitým jazykem. Jak jste dospěla k takové formě, s jakými obtížemi jste se při psaní potýkala a jak jste pak hledala pro svůj první rukopis finského nakladatele? Kontakt na finského nakladatele přišel přirozeně poté, co moje nakladatelství (Teos) spoluorganizovalo literární soutěž určenou lidem, pro které finština nebyla mateřským jazykem, respektive pocházeli z bilingvního prostředí a finština byla jejich slabším jazykem. Umístila jsem se v ní a na mou otázku, zda by nakladatelství nemělo zájem o nějaký delší text, mi bylo překvapivě odpovězeno, že jednoznačně ano. Tak začala dlouhodobá spolupráce s mou redaktorkou Maarit Halmesarka, za ty roky si stihla třikrát odskočit na mateřskou. A co se týče formy debutu 27, vyvinula se zcela přirozeně. Prvotní ideou byl příběh Angie, posedlost dosáhnout slávy před dovršením dvacátého sedmého roku života, ovšem potřebovalo to nějakou protiváhu. Tak vznikl příběh Pii, která tu šanci již promarnila a potýkala se s různými osobním problémy, počínaje vlastní identitou a tříděním odpadu konče. Posedlost, bezhlavá honba za nesmyslnými vidinami byla u obou stejná, Pia však nedostala možnost vyprávět ten příběh sama, dostali to na starost tři absolutně odlišní vypravěči – kvůli větší vyváženosti a objektivitě.   Váš první román se nakonec dočkal nominace na státní cenu Finlandia a získal ocenění pro nejlepší debut, které rok co rok uděluje největší finský deník Sanomat, za Antihrdinu jste byla na Slovensku nominována na cenu Anasoft Litera. Píše se vám po takových projevech uznání lehčeji, nebo naopak hůře? A na čem nyní pracujete? Projevy uznání jsou jako poškrábání za uchem a přiznávám, že to čas od času potřebuji, i když přemíra toho začne v jistém okamžiku člověka rozčilovat. Pokud se autor stane neviditelným a jeho tvorba zůstane bez ohlasu, pak znejistí. Momentálně píšu román o dvou částech, dva příběhy, které se uprostřed zlomí a slepí dohromady. Polovina by měla být parodie na detektivku s jemným komentářem k rostoucímu extrémismu ve (středo)evropském prostoru, druhá polovina je sebereflexivní proud vědomí, cesta k sobě, k vlastnímu fyzickému já. Žánrově a stylově jsou obě části zcela odlišné a především ta specifická detektivka se mi trochu vzpírá. Zatím to nazývám Zcizené tělo a doufám, že někdy koncem příštího roku by to mohlo být hotové.   Odpovědi ze slovenštiny přeložil Petr Nagy.   Alexandra Salmela (*1980) se narodila v Bratislavě, na Vysokej škole múzických umení vystudovala dramaturgii, na FF UK v Praze finštinu a finskou literaturu. Svou románovou prvotinu 27 aneb Smrt vás proslaví (2010) napsala ve finštině, kniha byla vyhlášena finským deníkem Sanomat za nejlepší finský debut roku a dočkala se i nominace na cenu Finlandia. Autorka básní, divadelních her a několika knih pro děti se k próze pro dospělé čtenáře vrátila v roce 2017 románem Antihrdina, jehož slovenská verze byla nominována na cenu Anasoft litera a který loni vydalo v českém překladu Michala Švece nakladatelství Větrné mlýny.

Čas načtení: 2019-10-27 10:44:13

Jak jsem sloužil u Československé armády zhruba rok před 17. listopadem 1989

Prvý půlrok u Československé lidové armády se pro mě odehrál v poddůstojnické škole v Nízkých Tatrách – a cvičili nás tam tři kluci jménem Fary, Coural a Marek (všechna vlastní jména jsou v textu korektně změněna). Nejostřejší byl Marek, sportsman ze Zlína, tehdy ještě Gottwaldova. Radek Coural, ten taktéž nebyl špatný velitel a přátelsky se vinul právě k Markovi. Na společné cimře usínali dokonce vedle sebe. Ale nakonec ho Marek odepsal. Zhrzený Coural se sice nezhroutil, ale uražen se hodil marod. Ležel jsem zrovna taky na ošetřovně, bylo to v lednu 1987, a octl jsem se na tomtéž pokoji jako Radek, ale s vysokými horečkami po jakémsi nočním cvičení, na kterém jsem musel dělat jakéhosi svítícího navigátora na křižovatce – v hrozných mrazech. Navzdory té horečce jsem si v posteli zabejčeně četl. A celé dny. Hlava mi to úplně nebrala a mně to bylo stejně jedno. Obracel jsem listy a Courala pouze pozdravil, když prvně vstoupil. To spíš desátník Fary si mě oblíbil, protože taky psal. Jako já. Navíc to byl milovník rallye, i tvořil na téma román. Roli v něm hrál sympatický pár. Dal mi rukopis posoudit, ale netušil jsem, která bije: sám jsem psal jinak. Asi hůř. Na té velké cimře s námi žil i prostý vojín z východního Slovenska jménem Maruňjak a jeden z nás se jednou nabídl, že ho bude doučovat. Moc mu to totiž nešlo. Po večerce ten kluk tedy vlezl k Maruňjakovi na „bidlo“ a nahlas vyjadřoval uspokojení. Předstíral tehdy homosexualitu, anebo to bylo opravdové? Nevím. Ale Fary jej každopádně ostrými slovy vykázal. Maruňjak by to neudělal! Jiný vojín se pomočoval. Jmenoval se Cvečka. Řekl mi také, že doma rád uklízí s maminkou nádobí. To prý je ve svém živlu. Proč, proboha, podobným lidem vkládali do ruky zbraně? Až do března jsem tenkrát zůstal v Breznu, ale dalších 17 měsíců v Benešově u Prahy, před kterým nás varovali, že tam prý stojí „kasíno pro vrahy“. Ale to byly kecy a nejzábavnějším z tamních velitelů se mi stal Marian Staviarsky alias Bodie. Muž, jehož by ideálně ztělesnil herec Ivan Trojan. Tu přezdívku získal podle hrdiny seriálu Profesionálové, ze kterého tenkrát směly jít jen vybrané díly. Ale šly; a když mazáci na baráku sledovali znělku téhle kriminálky, tak se během nástupu detektiva Bodieho zdvihl nad kasárna pokaždé řev. Nu, jen málokterý jiný důstojník byl za socialismu podobně populární. A Marian si „na vojáčky“ vlastně do značné míry jen hrál. A hlediště měl! Sestávalo z nás. Rád nosit fešáckou uniformu a miloval posezení na vrcholku tanku, zatímco kolos uháněl – s Bodiem na očích dámám Benešova – ke cvičišti za městem. „Vojíne Čierňavo, vy se mi líbitě!“ říkával dobře ustrojenému chlapci hezké postavy, ale i všem ideál připomínajícím vojínům, zatímco na odmluvy měl jiný recept: „Dajtě sa vyšetriť na ošetrovni. Odchod.“ Lapiduši už ho však znali, a tak se na ošetřovně pouze všichni společně zasmáli. Z civilu jsem pak Bodiemu zaslal Heinleinův román Hvězdná pěchota, ale vlastně jsme byli dělostřelci, takže jej stěží docenil. Zpočátku jsem dokázal u armády tvořit jen četné dopisy své lásce Zuzaně a domů, ale došlo k obratu. Jak šel čas, stával jsem se postupně půlročákem i mazákem – a objevil příležitosti k psaní skutečných příběhů a také komiksů. Jeden z nich letos uveřejnil Štefan Švec v letošním letním dvojčísle magazínu Dobrá adresa. Nakonec jsem se přestal bát dokonce i vojína Januse, který prošel Janovice, což bylo vězení, a měl to stále ještě „za milión“. Asi jen jednou si Janus všiml, že se opakovaně drbu na zadku. „Hele, Ivoši, proč se radši nemyješ?“ Ale já radši psal. Hygienu tam nikdy nikdo nekontroloval, „gumy“ zajímala jen ustrojenost. Opasek atp. Jedním ze čtenářů mých – hůlkovým písmem plněných – školních sešitů se stal četař Dobeš, voják z povolání. Sice mě posléze nazval Piplal, ale mnou vymýšlená dobrodružství jej bavila a zabíjel jimi přinejmenším v kanceláři čas, aniž by to náš úhlavní nepřítel Ronald Reagan využil. „Kdyby nastala krize,“ řekl ostatně tento nejzábavnější prezident, „vzbuďte mě, i kdybych byl na zasedání vlády.“ Takže to bylo jedna jedna. Ani Dobeš, ani Reagan neměli dohromady do čeho píchnout. A oba si rádi schrupli. Zde možná Reaganovi křivdím, a tak mě berte s rezervou, ale Dobeš byl vážně takový. Měl jsem jej rád. To Reagan se vždy včas probudil... a šel si, myslím, číst westerny Louise L´Amoura, jemuž pak udělil i metál. Mám dnes kamaráda, spisovatele a auditora Ivana Vičara, který jako by L´Amourovi z oka vypadl. Ale píše pro děti. Žádného kamaráda naštěstí nezaujaly ony mé krváky natolik, aby je ztopil. To zato potkalo erotické povídky Dvacet čísel a Sexuální spojka. Ale má chyba. Neměl jsem je půjčovat už zmíněnému četaři Dobešovi. Když jsem je chtěl zpátky, stroze odsekl, že jde o protistátní provokaci. Ten sešit jsem už víckrát neviděl. Škoda! Vždyť Sexuální spojka měla za téma noční nástupy a prudké spurty k bytům vojáků z povolání a hlavně jejich žen. Povídka Dvacet čísel se zase odehrávala na návštěvní místnosti u brány. Název měl dva významy, i když ten druhý byl pochybný, protože málokdo asi má penis dlouhý dvacet centimetrů. Jak si vzpomínám, inspirovala mě jedna dáma v síťových punčocháčích, nicméně nepřijela za mnou, ale za někým jiným. Už ji nepotkám. Ale počítám, že podobně mineme za život desetitisíce svůdných žen. Vojna jako taková se stala námětem mého literárního výtvoru Dva roky nebezpečného života, ale titul chápejte, prosím, ironicky. Ale ano, někdo vždycky zemře, obecně však nebyly „zelené roky“ 1986–1988 už nebezpečné smrtelně. Leda tak kluky odnaučily pracovat. Pokud tedy předtím nebyli hned na několika vysokých školách (jako já). Mezi spolutrpícími vojíny mi byl hned od začátku nejsympatičtější jistý Radek Váša z východních Čech. Spřátelili jsme se a teprve koncem druhého roku se mezi nás vloudil už zmiňovaný vojín Čierňava. Jednoduše žárlil! Ne, nic erotického v tom nebylo, kdo měl někdy kamaráda, pochopí to. Vzpomínám na závěrečný slavnostní nástup útvaru. Ostatní kluci se už viděli u milenek (nebo aspoň ve vlaku), mne a pár mých spoluvězňů „gumy“ nechaly zametat cvičiště. A přímo okolo nastoupených šťastnějších. Radek mě pozdravil: „Ahoj, Ivo,“ a to jsme se viděli naposled. Proč jsem seděl? Skutečně nevím. Trest jsem vnímal jako tak výraznou nespravedlnost, že jsem důvod skoro hned zapomněl; ale mám pocit, že jsme včas nevyvezli smeťák. Oproti tomu riskantní koupání v rybníku u Konopiště neodhalili a chudák vojín Tokoš se tam utopil i kvůli mně. Jistý major Veselý si pak Fencla předvolal, anžto jsem v osudnou noc měl službu u stolu na chodbě: „Proč jste mazáky pustil z budovy po večerce, vy hovado?“ Vykoktal jsem: „To... To bylo... Asi falešné kamarádství.“ „Marš!“ Víc se nestalo. Chudáka Tokoše si dodnes vybavuji a říkám si nadále: „Někteří do zeleného nepatří.“ On... Byl jiný... A cítil se na baráku jako myš v pasti. Praporčík Bubák nám po jeho smrti a zcela proti předpisům přečetl výpověď jednoho jednoduššího vojína, který v ní lhal, že měl s Tokošem na korbě náklaďáku v autoparku sex. Hm. To já nikdy s nikým sex neměl, i když si možná mnozí myslili, že ano. Oblíbil jsem si jako mazák kupříkladu mladého vojína Kuchtanina z Ostrova nad Ohří – a hned si všiml, že je i objektem zájmu jiných. U mě to bylo „jednoduše“ přátelství a ani status mazáka já nezneužíval. A basa? Ortel? Bylo to nepochybně za to, že jsem vojnu vždy ignoroval, jak jen to šlo, a četl a četl. A zašíval se. Neříká se snad i tomu pasivní rezistence? Já na vojnu přece nešel dobrovolně, takže nebylo co řešit: a zůstal jsem přes dva roky proti. „Co máte v tý vydutý kapse, vojáku? Vy snad chystáte atentát na generální štáb, ne? Aha. Výstřižky.“ A skončilo to nasluhováním v září 1988, ale to vám byla ulejvárna kalibru dvacet. Dni a dni jsme pouze vleže prázdnili obsah lahváčů uvnitř velikých stanů za Benešovem a které že drnové povrchy jsme vlastně měli urovnávat, to jsem rád zapomněl hned první den. Práci totiž nikdo nekontroloval. Ani se nepředpokládalo, že bude odvedena. Tak to za socialismu chodilo a jediným vyrušením se mi jednou večer stal moment, kdy si mládenec ze spacáku odvedle nechal od jiného mládence vyprávět o jeho erotických zkušenostech, zatímco měli za to, že spím. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Flákali jsme se celý druhý rok? Ano. A neměl jsem číst zbytečnosti. To byla skutečná chyba. Studoval jsem i ryze informativní články vyrvané novinám a permanentně tkvěly v kapse saka na mých prsou, až to major Suk jednou zmerčil při nástupu. „Fajn! To si počtu.“ Ale mýlil se. Usnul nad tím jistě v kanceláři nudou. A proč? Prahl jsem číst cokoli, zcela cokoli – a mizet tím z „gumárny“. Za kinosálem jsem se jednou v sobotu dopoledne místo rajónů nabifloval zeměpis Černého světadílu. Brožura s titulem Afrika totiž zrovna vyšla a připadala mi stejně zajímavá jako cokoli jiného. Se svými znalostmi jsem se poté neplánovaně předvedl kamarádům u tabule v místnosti pro politická školení a stále vidím, jak zamrzli, když jsem do mapy bez váhání umístil i Mali. Dnes už z toho nevím nic a těším se, až sem všichni Afričani přijdou. Proč jsem nečetl raději Postřižiny jako špagy Čapek? Nechápu to. A mým kvalitativním rekordem se na vojně stal Fitzgerald (Takový pěkný pár) a Truffautovy Rozhovory s Hitchcockem. Ale ty mi pak Fary nevrátil. Půl roku na Slovensku mi zlepšilo fyzičku, zbylý čas v Benešově to zase vyretušoval. Po dva roky jsem vše detailně zaznamenával a zprávy putovaly prostřednictvím České pošty do Starého Plzence, kam jsem se živ a skoro zdráv vrátil koncem září 1988; a když se dnes vidím na snímku v rozsoše neexistujícího již obřího stromu u našeho jezu, vypadám takřka charismaticky. Já však tohle nikdy a k vlastní škodě nevnímal. Tam u Úslavy a ve větvích mě vyfotografovala má mladší sestra. Zbytečnou vojnu jsem měl za sebou, ale zpětně ji chápu jako každý chlap. BYLA KRÁSNÁ. KÉŽ BY SE ASPOŇ KOUSEK VRÁTIL. Páni! Jednou nás o víkendu odhalili a v pondělí při nástupu jsme museli potupně vynosit ze skladu asi milion lahváčů a lít jejich obsah do záhonů před očima okounějících zedníků na nedalekém, ale již mimo kasárna zbudovaném lešení. Bavili se královsky a nejspíš to neviděli poprvé. Toho piva byla věru škoda.

Čas načtení: 2021-02-26 19:25:19

Kniha rozhovorů Aleše Palána Nevidím ani tmu představuje šest nezdolných žen

Málokdo projde životem bez šrámů. Na někoho je toho ale naloženo tolik, že si říkáme, jak to jen může unést? Se šesti ženami, které si v životě vytáhly černého Petra, hovořil známý publicista Aleš Palán. Jsou to rozhovory o těch nejtěžších věcech, jaké mohou člověka potkat, přitom nejsou o bolesti a zklamání. Jsou o síle, která se rodí až v průběhu boje, a o naději, která je pevná tehdy, pokud je zkoušená. A zkoušek ty ženy zažívají celou řadu… Jedna je čerstvě plnoletá, druhé táhne na osmdesát, jedna žije ve městě, druhá na venkově, oporu hledají ve víře, v humoru, ve vzdoru… Jsou rozdílné. Spojuje je to, jak jsou nezdolné a otevřené. Šest niterných příběhů, které mohou sloužit jako inspirace čtenářkám i čtenářům. Málokdo přece projde životem bez šrámů… „Při rozhovorech se samotáři jsem se dostal nejen do hlubokých lesů a vysokých hor, ale i k životním postojům, které jsou opravdu hraniční a jedinečné. Mnoho jsem se při tom naučil. Mimo jiné mi došlo, že opravdová síla se rodí ze zkoušek a naděje často vzniká ze ztrát. Ženy, které si v životě vytáhly černého Petra, o tom taky vědí své. Tlakům, nemocem a ztrátám se nepoddávají a já se za nimi jezdil učit, jak se to dělá. Výsledek mé docházky je v téhle knize. Pověstnou 13. komnatu jsme nechali kdesi v nedohlednu, dostali jsme se mnohem dál. A tam, na samém konci, jsme našli sílu, někdy odpuštění, jindy vzdor. Pokaždé jsme našli cestu, která vede dál,“ říká o své nové knize rozhovorů Palán. Knihu ilustrují fotografie Alžběty Jungrové, držitelky řady ocenění v soutěži Czech Press Photo.   Ukázka z knihy Úvodem PŘESTO Ten rozhovor jsem viděl na jedné internetové televizi. S redaktorkou mluvil muž s velmi vážným fyzickým handicapem. Doslova sršel optimismem, usmíval se, mluvil o svých plánech, o odvaze a radosti. On nežil s postižením, ale s výzvou, se specifickými možnostmi, tak to vnímal. Tolik jsem mu fandil! Obdivoval jsem ho, ten člověk byl naprosto fascinující.      Zároveň jsem mu nevěřil ani slovo. Opravdu je tohle jeho svět? Respektive: je to celý jeho svět? Nejsou to jen občasné vrcholky, vytčené cíle, přivrácená strana věcí? Není to zkrátka jen dobrý způsob, jak se z toho všeho nezbláznit? Není ten bezbřehý optimismus naopak trochu popřením celé situace? Co se děje v duši toho muže večer před usnutím, ve chvílích, kdy nesvede něco, co je pro ostatní samozřejmé, kdy se za ním druzí otáčejí, když trpí bolestmi, smiřuje se s odmítnutím, když přemítá, co bude za deset patnáct let? Přál jsem mu tu jeho ochrannou slupku, taky se do ní balím, ale naděje, kterou se snažil šířit, se mě nedotkla. Zdála se mi příliš jednoznačná. Jen naděje, která projde trýzní, která se od ní neodvrací, má sílu zapálit. Uběhlo několik let. Přestal jsem jezdit s diktafonem za samotáři na Šumavu a na další skrytá místa po republice a začal jsem hledat podobně silné příběhy ve městech. Možná právě ve vedlejší bytovce žije člověk, který si vytvořil vlastní utopii, neopakovatelný osobní vesmír, a já o něm pouze nevím. Nebo ten chlapík, kterého občas vídám před rozpadající se secesní vilou v místě, kam jezdíme ke studánce pro vodu. Kdysi výstavní dům pomalu pohlcuje les a ten muž se tomu zjevně nesnaží příliš vzdorovat. To přece může být jedinečná osobnost.      „Jsem blázen ve své vsi,“ napsal kdysi jeden solitér. Nestěžoval si na to, počítal s tím, jak ho jeho okolí vnímá – a dál si dělal svoje. Začal jsem podobné samorosty vyhledávat, ve městech i na venkově, některé divoké a nápadné, jiné plaché a zcela přehlédnutelné. Jsou nadosah, a zůstávají přitom skryti. Byť nežijí úplně stranou civilizace jako Ruda na Šumavě nebo Bajza mezi jihočeskými rybníky, také si vytvořili vlastní území. Ten prostor se zpravidla nedá vyčlenit na mapě, o to víc je ale zasazený v jejich myslích. Systému se tito zdánliví outsideři dotýkají, ale stáhli se z něj, co to jen šlo. Žijí na svých vlastních planetách, kde platí jiná pravidla a cíle. Také smysl věcí je v něčem úplně jiném.      Jak jsem tak za nimi jezdil, nemohly mi uniknout dvě věci: jde bez výjimky o samé muže, a pokud mají něco společného, tak je to jistá forma útěku. Aby mohli stvořit vlastní svět, museli do jisté míry opustit ten náš.      Sám jsem mužskej a o útěku si nemyslím nic špatného, naopak, nejednou je to nejprogresivnější řešení situace. Kde ale zůstaly ty ženy?, napadla mě konečně ta správná otázka. Ne kvůli nějaké genderové rovnosti, ale kvůli samé podstatě věcí. Copak ženské neutíkají? Asi tolik ne. Vybavil jsem si starou lidovou moudrost: „Žena to prostě musí nějak vydržet.“ A ještě jednu: „Která ženská to nemá těžké?“ A citát, snad z Mistrala: „Ženy, to jsou ty tajemné bytosti prodchnuté vzácnou schopností milovat a trpět.“ Co zažívá člověk, který to má v životě opravdu složité, sám po večerech ve ztemnělém pokoji? Ve chvílích, kdy na něj nejsou upřeny žádné kamery ani oči? Jak se vyrovnává se ztrátou? A je opravdu možné nechat bolest za sebou, nebo musí stačit jen, že to už právě nebolí? Je naděje vůbec ten jediný způsob, jak se s těžkostmi vyrovnat? Optimismus není povinný a možná to není cesta úplně pro každého. Nespočívá někdy ta základní kvalita prostě v tom, že člověk „jen“ přežil? Navzdory všemu, co bylo, co je, co dost možná ještě přijde… Jak to říkala Matka Tereza? „Přesto.“ Knihy dělám zejména proto, abych něco pochopil, naučil se, odkoukal. A je už načase, abych si vyjasnil, jak žít se ztrátou a neztratit se. Začal jsem tedy jezdit s diktafonem za ženami s těžkým osudem, s mučivě bolavým příběhem, zároveň za takovými, které jsou otevřené a sdělné. Někdy se snaží zapomenout, ale dobře vědí, že to nejde. Poznaly, že prožité nejde popřít, a raději svou energii věnují způsobu, jak to překonat – odpuštěním, pochope ním, aktivitou, třeba i vztekem, jakkoliv. Tohle je škola, kde se i chlap může hodně naučit.      S formulací, s kým si to vlastně povídám, mi pomohl můj kamarád, šumavský samotář Tony, když jsem mu o téhle knize říkal. „Jsou to prostě ženské, které si vytáhly černého Petra,“ prohlásil. Ano, a zároveň takové, které přesto hrají dál.   Své chlapy na okrajích jsem ale neopustil (bude o nich další kniha). O tom, že si povídám se zdánlivými outsidery, jsem se zmínil v nějakém rozhovoru a stalo se cosi výjimečného. Ozvala se mi Míša: „Já jsem taky takový městský looser. Nenechte se zmást vizáží.“ Klidně by si prý se mnou o tom všem povídala. Osobně jsme se ještě ani neviděli, a ona mi o sobě napsala to, co se většinou snadno neříká ani nejbližším přátelům. Byla skutečně až sebevražedně otevřená. Když jsme se uviděli poprvé, musel jsem si připomenout, že se nemám nechat ošálit zjevem: potkal jsem se s ženou, které záleží na tom, aby vypadala dobře – a daří se jí to. V brněnské kavárně rozhodně nevypadala jako looser, to spíš já.      Míša měla čas, tak se mnou šla na besedu se čtenáři, kterou jsem večer měl. V řeči jsem se tam dostal i na Brnox, knihu, kterou jsem dělal před lety s výtvarnicí Kateřinou Šedou a která pojednává o brněnské vyloučené lokalitě. Z publika se začaly trousit předsudky a hlavně obavy. Čtenáři by tam nikdy ani nevystoupí-li z tramvaje, je tam přece jen špína, hluk a násilí. Vtom si vzala slovo Míša. V brněnském Bronxu podnikala, zná to tam dobře, je to tam divoké, ale skvělé. A vrací se vám tam to, s čím tam přicházíte. Takhle nějak to říkala.      Mluvila o vlastních zkušenostech, žádné věci z doslechu a domněnky, nic nelakovala na růžovo, její názory byly skutečně jen její. To už jsem věděl, že budeme blízcí kamarádi. Jen jsem ještě musel Míšu přesvědčit, že nepatří do knihy o ztracencích, ale o těch, co se nezlomí. Michaela je renesanční bytost, emotivní, a přitom tvrdá, racionální, a zároveň se srdcem na dlani. Její osobnost mě pohltila. Rozhovor s ní je obsáhlý, zároveň se tam spousta věcí nedostala: třeba to, jak měli s bývalým manželem loď za pár desítek milionů, nebo proč tak divoce hejtovala na Facebooku koronavirus, tedy strach z něj. A to ne až na podzim 2020, kdy se covidové brblání stalo národním sportem, ale v březnu, kdy měli nahnáno skoro všichni. Míša ovšem ne. Je to člověk, který se nebojí, a pro blízkého člověka by udělala všechno. Kdybych šel na výpravu do Hory osudu, vzal bych ji s sebou.      Zároveň bych neuměl říct, v čem přesně ten její černý Petr spočívá. Mafie ani kriminál to nebudou, nebo až jako důsledek něčeho vnitřního. Třeba na to přijdou čtenáři. Já vím jen to, že Míša jde těm černým Petrům občas naproti, život si rozhodně neulehčuje, spíš si ho někdy udělá těžší. Ale ví, proč to dělá – a neohne se. Na to můžu vzít jed.      Možná znáte někoho, o kom se říká, že je takové sluníčko. Světlo z tváře mu nezmizí ani v údolí stínu, ani tehdy, když se druzí nedívají. Denisa je taky taková. Usmívá se, směje a raduje, a přitom by mohla mít všechny důvody k tomu se mračit. Stěžovat si, rmoutit se, obviňovat Boha, proč právě na ni naložil tolik bolesti. Není to nic iluzorního, mluvíme o bolestech fyzických, protože Denisa je chodící seznam diagnóz.      Jedna z mých nejoblíbenějších knih Tři muži ve člunu začíná popisem toho, jak na vypravěče něco leze a on otevře lékařský tlustospis, aby se dopátral toho, co mu vlastně je. Postupně zjistí, že trpí všemožnými chorobami, bere to v abecedním pořadí, začíná Addisonovou chorobou a skončí žloutenkou. Kromě sklonu k samovolným potratům – což vnímá jako nepochopitelné opomenutí – má všechny ostatní nemoci známé lékařské vědě.      Denisa toho naštěstí tolik nemá, přesto má naloženo velice slušně. Co je jí ale s Jeromem Klapkou Jeromem společné, je ten setrvale optimistický pohled na svět. Ona se snad optimisticky dívá i na pesimismus! Přitom je ten úsměv nehraný a vše prostupující. Když mi vyprávěla o svých chorobách, ani já se kolikrát neubránil smíchu. Dost jsme se zkrátka těm všem nemocem nařehtali.      Jak se naučit takovému přístupu k problémům? (Denisa by mě opravila, že to nejsou problémy, copak je problém to, že člověk necítí čtvrtku těla, proč by měl být?) Nebo je to šťastlivcům vrozené a mají prostě kliku, že vidí hlavně tu lepší stránku věcí? Možná je to i otázka rozhodnutí, pevné vůle. Nad tím vším přemýšlím a snažím se Denisiným úsměvem infikovat. Někdy se mi to daří.      Pro Denisu může být jedním ze zdrojů jejího postoje rodina, zejména děti. Jana takové zázemí nemá. Měla ho, ale přišla o něj. Známe se dlouho, ještě z doby, než ten příběh, o kterém si nyní povídáme, začínal. Vídali jsme se v době, kdy se jí narodil malý Tadeáš, i po tom, kdy tu už najednou nebyl… Vzpomínám, jak jsme se potkali na nějaké mši a já nesvedl nic víc než ji obejmout a Jarkovi, jejímu muži, podat ruku. Až teď, po tolika letech, jsme si o tom dovedli pořádně promluvit.      Když jsem začal s novinařinou, těšilo mě, že se díky téhle profesi dostanu do prostředí a za lidmi, kam bych jinak nenakoukl. V knižních rozhovorech to tolik neplatí, je tu ale něco víc, dostanu se hlouběji. Uvědomuju si, že kdybych nedělal tuhle knihu, Janu s Jarkem bych sem tam potkal třeba na festivalu dokumentárních filmů, ale na to podstatné by řeč dost možná ani nepřišla. Že bych se tomu nějak instinktivně vyhýbal – nebo spíš zbaběle. Jako by stačilo, že máme rádi podobné filmy, muziku a knihy.      O rozhovor s Janou jsem hodně stál. Kvůli tomu, co to znamená už nebýt rodičem, čím nahradit ztrátu základní generační identifikace, ale zejména pro to, jak ona o věcech přemýšlí. Hluboce, v souvislostech a zároveň nekompromisně přímo. Naše nynější povídání vnímám i jako nový impulz pro naše kamarádství. A připomínku toho, že když se nebudu ostýchat mluvit o tom nejniternějším a nejpalčivějším, o tom, co trápí druhého i mě samotného, může to vztahu jen prospět. Každému vztahu. Dokáže ho obrodit.      Těch černých Petrů může být celá řada. Když jsem se zamýšlel nad koncepcí téhle knihy, chtěl jsem tam i nějakého řekněme politického. Přál jsem si povídat s ženou, které nezavařily poměry rodinné či zdravotní, ale ty společenské. Dvacáté století se svými totalitami bylo na tento úkaz obzvlášť bohaté. S oběťmi německého nacismu jsem už nejednou hovořil, s politickými vězni českého komunismu a s těmi, kteří před ním museli prchnout za hranice, jsem napsal několik knih. Nechtěl jsem se tedy opakovat, naopak jsem si přál ukázat něco, co je i tři čtvrtě století po konci druhé světové války v naší společnosti stále přijímáno velmi váhavě. Ano, mluvím o odsunu našich německých spoluobčanů. Divoký odsun, násilnosti, ztráta majetku, nový začátek v poražené zemi… I o tom bylo už naštěstí docela dost napsáno. Tím nejopomíjenějším příběhem se mi ale jeví situace těch, kteří tu museli zůstat. Německých rodin, které by rády odešly do Bavorska či jiné části Bundesrepubliky, ale nemohly. Čím vším si tady musely projít? Kdo všechno si na ně mohl najednou plivnout? A jaké to bylo pro děti, pro ty úplně malé, které ještě ani nemohly chápat důvody české nenávisti a které k ní nemohly zavdat ani tu nejmenší příčinu?      Znám několik takových příběhů – i ve svém příbuzenstvu – ale věděl jsem, že se chci vrátit na Šumavu. S paní Sieglinde jsem si poprvé povídal už v roce 2017, ale na stránky Katolického týdeníku se vešla jen malá část toho, co mi tenkrát pověděla. Nyní jsem za ní přijel znovu a v dialogu pokračoval. A zase jsem byl svědkem toho, jak odpuštění hojí rány a odlehčuje zraněnému. Paní Sieglinde se o to snaží i ve svém veřejném působení, jde za tím vytrvale a bez oklik. V uších mi zní, jak připomíná, že odpustit druhému je povinnost. Ano, je to úkol i pro mě, něco, čemu se nesmím vyhýbat.      Od Apoleny jsem se naučil něčemu zdánlivě menšímu: každý den se sprchovat studenou vodou. (Vlastně: sprchovat se normální vodou, nikdo ji kvůli mně neochlazuje, jak Apolena říká.) Jistě to prospěje mému zdraví a imunitě, zvlášť když k tomu přidám ono Apolenino chození naboso. Kdysi jsem bosý chodil, ale někam se to za ty roky vytratilo. Měl bych to znovu nalézt, Apolena je mi příkladem, co všechno to s člověkem dokáže udělat. Ale hlavně: ona je osobností, která dokázala to největší – žít. Tahle žena přestála neskutečné věci. To, čím procházela, nebylo domácí násilí, to bylo domácí mučení! Totální hrůza. Husí kůži dostanu pokaždé, když si jen letmo vzpomenu na slova, kterými o tom hovořila.      Když se sprchuju, husí kůži už nemívám. Vůbec to není tak studené. Hlavní je nebát se předem, neočekávat, že mě sevře chlad – když si nespustím v mysli ten program, nestane se to. Hluboce se skláním nad tím, že mi Apolena vypověděla svůj příběh, že mě k sobě pustila. A že mě přiměla znovu přemýšlet i nad tím, proč vlastně tuhle knihu dělám. I toho se týkal náš rozhovor.      Ve své knize jsem si přál mít i nějakou mladou ženu, možná dokonce dívku. Aby to nebylo jen o těch, co už mají za sebou nějaké ty roky. Takový rozhovor jsem přitom chápal spíš jako zpestření: co mi nějaká mladá holka může říct? – samozřejmě kromě popisu toho svého černého Petra. Na nějaké zobecnění a ponor do souvislostí je asi příliš brzo, bude to zřejmě krátké povídání.      Brzy se mi ale vyjevila platnost rčení Podle sebe soudím tebe. Na první schůzku s Anetou jsem jel bez přehnaných očekávání, spíš jsem byl zvědavý a těšil jsem se. Byla to ona, kdo si v předvečer schůzky ověřil, že všechno platí, byl jsem to já, kdo došel v mé rodné Jihlavě omylem na jiné místo, byla to ona, kdo na mě na tom správném už s předstihem čekal. A byla to opět ona, kdo po dvou a půl hodinách povídání musel vyrazit za dalšími povinnostmi. „V 11.40 budu muset odejít,“ napsala mi už s předstihem – a opravdu v ten čas odešla. Ne chvíli po půl, ne ve tři čtvrtě… Tahle osmnáctiletá dívka, která prošla nesmírně tvrdým domácím prostředím, drogami a pasťákem a na světě už nikoho nemá, opravdu odešla v 11.40. Byl jsem fascinován, jak dodržuje svůj harmonogram, ale zejména jejím vyprávěním. Když jsem ji poslouchal, mohl jsem mít dojem, že proti mně sedí na lavičce zralá žena. Když jsem se podíval, byla tu mladičká holka. Došlo mi, že někdy v tom nemusí být rozpor.      Příště už měla Aneta víc času a my mohli zajet k rybníku za město, kam jsme v různých dobách oba rádi chodili na procházky. Když jsem chodil za školu, trochu jsem se tu schovával, bývalo mi tu docela dobře, nebo aspoň snesitelně. Teď jsme se tu prošli spolu. Jsem rád, že štafeta tohohle místa pokračuje.      Do Jihlavy pojedu zase zítra. Mělo by být kolem patnácti stupňů. To bych přece mohl do toho rybníka ještě skočit, ne? Aleš Palán   PRAVIDLA NULA „Mám to přečtený a jsem z toho hotová: žádný výsledky, jen průsery. Prostě rozhovor s outsiderem.“ Právě tak zhodnotila Michaela Pazourková při autorizaci náš rozhovor. Nesouhlasil jsem s ní: „Myslím, že máš i spoustu výsledků. To, jak o světě přemýšlíš, je sám o sobě skvělej výsledek.“   Psali jsme si na Facebooku, dnes se vidíme podruhé v životě. A přesto mám dojem, že mi o sobě řekneš úplně všechno. Já se za sebe nestydím. Neříkám, že je to vždycky k chlubení, ale nemám s tím problém. Některé věci nejdou odčinit, i když byly špatné, ale proč je tajit? To by jen znamenalo, že s nimi člověk není vyrovnaný. Ty s nimi vyrovnaná jsi? Myslím, že s většinou ano. Jak mám nízké sebevědomí, když do mě někdo vyrejvá, začnu o sobě pochybovat. Když ale můžu vysvětlit, proč, co a jak mám, je to jiné. Samozřejmě jsou věci, které na mě dodnes dolehnou. Třeba? Třeba zazvonění, taková blbost, viď? Lekneš se, když někdo zazvoní u dveří? Vždycky si řeknu: Panebože, kdo to zas je? Když někoho čekám, je to v pořádku, ale pokud někdo zvoní nečekaně, hned přemýšlím, co bude. Navíc pošťačka, když zvoní, nosí nepříjemnou poštu. Já jsem měla třeba sedm exekucí zaráz, některé byly psané na mě, jiné na mého bývalého. Borec extrémně utrácel love a já místo toho, abych ho poslala do prdele, mu pomáhala, místo svých dluhů jsem platila jeho. On měl krizi středního věku, tak utekl s mladší holkou, se kterou si mimochodem teď píšu na Facebooku a jsme kámošky. Měli jsme odtahovku, byla psaná na mě. Auto, které on strašně moc chtěl, stálo milion dvě stě tisíc a kupovalo se na mě proto, že jsem byla plátce DPH. On s ním udělal za celou dobu dva byznysy a já za něj platila každý měsíc 22 058, 70 Kč. To si pamatuješ úplně přesně? Hodně to bolelo, byla to velká splátka. I když jsme se rozešli, platila bych to klidně dál, ale už jsem neměla z čeho. Tak přišla exekuce na milion sto tisíc, samotný dluh byl přitom asi jen 260 tisíc. Já jsem na exekutory hodně ostrá, oni jsou v podstatě horší než mafie, s mafií se domluvíš, s exekutory ne. Mohli ti vzít to auto. Auto oni samozřejmě nechtěli, chtěli barák. Protože se auto nedalo prodat? Dalo, ale barák se jim líbil víc. Dva roky jsem se s nima dohadovala, otec mě za ty extempore nesnáší. On je typický důchodce, poctivý, má strach úplně ze všeho, kdežto já jdu do extrému, jsem tvrdá jako prase. Otec by se sesypal, dal by jim ty peníze, ale naštěstí je neměl, protože pak by mi to do smrti vyčítal. Já se nedala a nakonec mě to stálo jen 295 tisíc. Jak se to podaří, když původně chtěli přes milion? Napočítají úrok, vypočítávají si procentuálně náklady řízení, odměnu a najednou je z toho milion. Podle mých zkušeností jsou 99 % exekutorů hajzlové, tenhle nebyl hajzl, navíc pochopil, že se mnou nehne. Byla jsem extra tvrdá, křičela jsem na něj do telefonu. Taky mi vyhrožovali, že mi sem nastěhují cikány. No a? Těch se nebojím, podívejte, jak řvu, s nima si poradím. Nechtěla bych vědět, co budou ti exekutoři žít příští život, jsou to fakt strašně špatní lidi. Neskloníš se nejen před exekutory, viď? Já mám obecně extrémní problém se zákony a projevuje se to na každém kroku. Když si člověk drží vlastní pravidla, svoji morálku, tak zákony nepotřebuje, protože já nebudu krást a lhát, ani kdyby to nebylo trestné. Nevím, čím to je, ten můj obrovský problém s pravidly, mám nějakou poruchu, asperger nebo ADHD, nevím. V podstatě jdu do konfliktu skoro s každým, protože to mám úplně jinak postavené. Jednu dobu jsem vymáhala pohledávky, tedy s lidmi, kteří jsou oficiálně mafie. A zjistila jsem, že mají lepší charakter než například mnozí zákonodárci, že drží slovo a nepotřebují zákony. Když tě respektují – což samozřejmě není jednoduché, ale mě respektovali –, tak ti nelžou a dané slovo platí. ¨ Jak ses dostala do tohohle byznysu? Zajímavě. Za tu dobu, co mám půjčovnu, nám ukradli čtyřicet sedm aut. Jednoho dne ti to začne lézt na hlavu, ty příběhy se hodně kříží. Máš zase nějaké roztomilé auto, roky platíš dvacet litrů měsíčně a čekají tě poslední dvě splátky. A oni ti ho ukradnou, třeba caravellu, v té době téměř za milion. Kde to auto hledat? Už jsme věděli, za kým jít, protože v Brně kradli auta Albánci, teď dělají spíš fety, ale tohle je osmnáct let zpátky. Ale Albánci, které jsme znali, naše auto neměli. Počkej, a co takhle jít na policii? Je vidět, že nemáš půjčovnu. To nemám. Obešli jsme celou brněnskou mafii, jestli něco nevědí. Auta se pak vykupují zpátky a ty seš rád, že si ho můžeš koupit. Ze začátku jsem to nechtěla dělat, protože je tím vlastně podporuješ, ale bohužel, když potřebuješ love, morálka se láme. Neříkám, že jsem to udělala vždycky, ale párkrát v komplikovaných situacích ano.   Publicista a spisovatel Aleš Palán (1965), dvojnásobný držitel ocenění Magnesia Litera (knižní rozhovory se samotáři Jako v nebi, jenže jinak a sborník Brnox, který připravil s K. Šedou), dvakrát byl na tuto cenu také nominován (rozhovor s bratry Florianovými Být dlužen za duši a román Ratajský les). Rozhovor s šumavskými samotáři Raději zešílet v divočině se stal jedním z nejprodávanějších titulů a zvítězil v anketě Kniha roku Lidových novin, rozhovor s bratry Reynkovými Kdo chodí tmami byl oceněn výroční cenou Českého literárního fondu. Třikrát Palánova kniha zvítězila v anketě Katolického týdeníku Dobrá kniha roku. Covidové problematice se věnoval v charitativním sborníku Za oknem a v rozhovoru s Janem Konvalinkou Spánek rozumu plodí příšery. Pozornost vzbudily jeho eseje Rady pánu Bohu, jak vylepšit svět.    Fotografka Alžběta Jungrová (1978) se v současnosti zaměřuje nejen na náročné dokumentární projekty, ale i na portréty, komerční a life­stylovou fotografii. V minulosti mj. fotografovala překupníky heroinu v pákistánském Chajbarském průsmyku, vrakoviště lodí v Bangladéši, útulek pro HIV pozitivní děti ve Vietnamu, železniční provoz v Kambodži nebo pouliční nepokoje v Pásmu Gazy. Opakovaně byla oceněna v soutěži české novinářské fotografie Czech Press Photo. Je jedním ze zakládajících členů skupiny 400 ASA. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-11-26 09:10:59

Účinně vyhrožovat lze jen tím, čeho se protivník skutečně bojí

V listopadu jsme na domácí i evropské politické scéně byli svědky praktických ukázek planých výhrůžek. České hnutí Milion chvilek pro demokracii na happeningu v předvečer výročí Sametové revoluce vyhrožovalo premiéru Andreji Babišovi, že když do konce roku neodstoupí z funkce nebo se nevzdá Agrofertu, budou svolány další demonstrace. Evropský parlament podobně vyhrožoval Turecku, že pokud neukončí agresi do kurdské Rojavy v severní Sýrii a nepřestane s námořní blokádou Kypru, uvalí na něj ekonomické sankce. V dalším odstavci příslušné rezoluce je však napsáno, že „protiturecké ekonomické sankce nesmí poškodit tureckou ekonomiku“. Erdogan se jim směje stejně jako Babiš letenským demonstrantům. Ministr zahraničí pěti režimů „před“, „během“ a „po“ Velké francouzské revoluci Charles Maurice Talleyrand během své diplomatické kariéry opakovaně upozorňoval své nadřízené, že vyhrožovat nepříteli se má jen tím, čeho se bojí. „A jen v případě, pokud jste připraveni hrozbu skutečně splnit,“ dodával vždy Talleyrand. I když jde zřejmě o nejúspěšnějšího diplomata v historii, který dokázal vyjednat suverenitu Francie i po dvou velkých válečných porážkách, dnešní politici už možná ani nevědí, kdo to byl. Natož aby si přečetli něco z jeho velmi poučných prací, které opakovaně vyšly tiskem. Jen se klidně bavte Hnutí Milion chvilek pro demokracii začínalo před téměř dvěma lety jako petiční akce. Petici za odchod beneficienta holdingu Agrofert Andreje Babiše z funkce předsedy vlády podepsalo několik set tisíc lidí. Milion to sice stále ještě není, i když každým dnem počet podpisů pod elektronickou – zákonem neuznávanou – peticí stále roste. Když počet petentů přesáhl hranici sta tisíc, založili členové petičního výboru spolek s názvem Milion chvilek pro demokracii. Začali sbírat peníze a hmotné vybavení k pořádání demonstrací. Na zkoušku je loni několikrát svolali do různých měst v ČR. Vrchol jejich snažení přišel v létě letošního roku, kdy se na jejich výzvu na Letné sešlo odhadem 250 tisíc lidí. Šlo o největší politickou akci od Listopadu 1989. Na tribunách proti Babišovi vystoupila řada řečníků z řad stávajících i minulých politiků. Řečnili a zpívali i umělci. Akce připomínala spíše happening než protivládní demonstraci. Pořadatelé ohlásili svolání „ostré“ demonstrace na 30. výročí Sametové revoluce. Pokud Babiš do té doby neodstoupí z funkce nebo se nevzdá Agrofertu, který je největším příjemcem českých i evropských dotací a největším dodavatelem státu, co se týká objemu veřejných zakázek. Z vás strach nemám Andrej Babiš odpověděl metodou „zákopové války“. Opevnil se v pozicích, které v rámci státu už ovládl, a s pomocí peněz, které Agrofert získává z veřejných rozpočtů, PR oddělení jeho hnutí ANO v kyberprostoru podniká diverzní výpady na milionchvilkaře. Česká oblast sociálních sítí působí dojmem, že v zemi žijí jen dvě skupiny lidí – ANOnisté a milionchvilkaři. Nespokojených s poměry v zemi je mnohem více, než kolik se jich v červnu sešlo na Letné. Kuřákům vadí zákaz kouření v hospodách. Více než milion lidí trápí drakonické exekuce, při nichž jim exekutor často sebere násobně více, než kolik dluží. Policisté, hasiči, lékaři, zdravotní sestry a učitelé jsou nespokojení s výší svých platů, které i v době statisticky vysokého hospodářského růstu rostou mnohem pomaleji než ceny. Ke zdražování navíc silně přispívá i vláda svými opatřeními, jako je například EET, které způsobilo zdražení jídla. Nebo zvýšení spotřebních a ekologických daní, které zvedlo ceny nejen piva a kuřiva, ale i elektřiny a vytápění. Rozdělení nevládnou Učitelům, kterým je celou dobu Babišova vládnutí slibováno zvýšení platů, o němž se však násobně více mluví v parlamentu a píše v tisku, než kolik se objeví v peněženkách kantorů, krátce před výročím Sametové revoluce došla trpělivost. A poprvé během polistopadového režimu šli do stávky. Reakce na jejich stávku z řad organizátorů a podporovatelů letenských demonstrací však ukázala, kde je hranice, kterou toto hnutí nedokáže překročit. Učitele stávkující proti Babišově vládě za vyšší platy nejenže letenští nepodpořili, ale řada aktivistů z Milionu chvilek, jako jsou Bohumil Kartous nebo senátor a neúspěšný prezidentský kandidát Jiří Drahoš, stávku učitelů odsoudila, a dokonce během celé doby kolektivního vyjednávání o platech učitelů pořádala mediální kampaně na podporu zákona, který má kvalifikované učitele nahradit nekvalifikovanými levnějšími amatéry. Zákona, který předkládá Babišův ministr školství Robert Plaga (ANO). Učitelů je více než 150 tisíc. Do stávky si troufla jít asi šestina z nich. I ti ostatní, kteří většinou nejsou spokojeni s politikou vlády, však dobře viděli, čím se k nim otočila mediálně nejviditelnější část opozice. I ostatní profesní skupiny na tomto příkladu mohli vidět, že společnost není rozdělena jen na Babišovce a Letenské. Tedy, že ani druhá parta jejich zájmy nereprezentuje. A podle toho se zachovali večer před výročím 17. listopadu 1989. Na Letnou nešli. Jak sejmout Babiše? V reakci na stávku učitelů premiér lhal o 60procentním zvýšení platů kantorů, které údajně provedla jeho vláda. Ve skutečnosti je nominální růst kantorských platů za celou dobu, kdy je Babiš členem různých vlád, necelých 20 procent, což je přibližně valorizace růstu životních nákladů. Jeho až hysterická reakce však ukazuje, čeho se Babiš skutečně bojí. Stávky, která by zastavila chod jím jako firmu řízeného státu. Něco takového však zatím nikdo není schopen zorganizovat. A už vůbec ne milionchvilkaři, kteří se stávek štítí. Takže jim nezbývá než jen planě vyhlašovat další demonstrace, kterých se Babiš vůbec nebojí. Společnost je nadále rozdělená a dokud se nespojí za zájmy většího počtu lidí než jen voličů stran Demokratického bloku, bude nám Babiš vládnout. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-04-16 13:00:01

Premiér Stanislav Gross před smrtí přiznal, kde vzal milion na luxusní byt. Omluvil se, že zklamal

Byla to aféra, jakých bylo do té doby v novodobé české politice velmi málo. Jen si to představte: premiér nedokázal vysvětlit podivnosti kolem milionu korun! Je to úsměvné? Dnes už bohužel ano, v roce 2005 platil milion přece jen o něco víc a také jsme si na leccos stále ještě zvykali. Stanislav Gross na svém nuceném odchodu z politiky ale rozhodně finančně neprodělal.  Natálie Grossová: Věřím, že se na mě táta dívá. Promluvila o rodině, vztazích i velkých plánech Číst více Není milion jako milion Nyní se s takovou drobností politici vypořádávají několika větami, stačí si vzpomenout na nedávný problém premiéra Fialy s podobnou částkou. Faktem je, že dnes by si za milion luxusní bydlení jen těžko pořídil, což by nemělo hrát takovou roli. V roce 2005 se ale rozeběhla kauza, která tehdejšího nejmladšího premiéra všech dob (když se dostal do čela vlády, bylo mu pouhých 34 let, a to už měl tou dobou za sebou bohatou politickou kariéru, včetně čtyř let strávených v křesle ministra vnitra). Největším problémem bylo, jak se k celému problému postavil, a že jej dokonce popíral, případně, jak dokládá text na webu Českého rozhlasu, jej prezentoval jako politicky řízenou akci proti jeho osobě.  Kolotoč polopravd a lží Už přibližně půl roku po jeho hvězdném nástupu do nejvyšší vládní funkce se ale rozjel kolotoč, který mladý premiér nedokázal zastavit. „Jak vysvětlíte původ milionu korun, který vám pomohl ke koupi luxusního bytu?“ To byla nejčastější otázka, kterou tehdy dostával. Odpovědi nebyly takové, aby novináře i veřejnost uspokojily. „Určitě jsem se dopustil věcí, kterých jsem se dopustit neměl, protože jsem nemluvil úplně otevřeně,“ zhodnotil zpětně pro pořad 168 hodin České televize již expremiér Gross. Místo jednoho milionu téměř stovka A tak po dalších třech měsících opustil nejen Strakovku, ale také politiku. To však rozhodně neznamená, že klesl na dno a stal se z něj ztroskotanec. Mladý právník se naopak teprve nyní pustil do velkého podnikání a po pár měsících mohl bez problémů vrátit nejen milion, který se stal kamenem úrazu, ale ještě mu devadesát dalších zbylo. Jak to tak rychle dokázal? Zkrátka dobře věděl, jaké akcie nakoupit a pak zase prodat…  Nemovitosti nejen v republice Za tyhle rychlé peníze nakoupil tehdy již bývalý premiér další nemovitosti nejen v republice, ale třeba také na Floridě, jak o tom informovala Česká televize, a pustil se do podnikání v oblasti práva. Vzdělání pro takovou kariéru dokončil jako politik, snad dobře tušil, že se mu to bude brzy hodit. I tady se ale vyskytly problémy, někteří jeho spolužáci si tehdy stěžovali na nepoměr požadavků na studenta-vysokého politika a ostatní, „normální“ budoucí právníky. O tom, jak to bylo doopravdy, zda skutečně student Stanislav Gross těžil ze svého jména, nebo jde o klasické úvahy společnosti, na které jsme v souvislosti s vysoce postavenými lidmi zvyklí, bychom dnes již jen spekulovali. Bohužel – stejně rychle jako politická kariéra Stanislava Grosse skončil také jeho život.  Poslední vteřiny života: Vědci náhodou natočili, jak to všechno člověk vnímá Číst více Nevyléčitelná zákeřná nemoc Byl mladý, úspěšný a bez ohledu na všechny problémy, které se kolem něj nakupily, to byl také táta dvou malých dcer. Pak ale přišla rána, kterou nikdo nečeká, a ani o takovém zlomu nechceme přemýšlet. Šlo o diagnózu známou jako amyotrofická laterální skleróza. Už jen název nezní nijak přívětivě a nemoc sama je ještě horší, navíc nevyléčitelná. Pacient postupně ztrácí neurony míchy a přestává ovládat svaly. Nakonec zůstává neschopný pohybu, ale jeho mozek pracuje dále až do okamžiku, kdy tělo vzdá svůj marný boj s nemocí, která jej oslabí natolik, že selžou i plíce. To se stalo také v případě Stanislava Grosse, jenž zemřel v pouhých pětačtyřiceti letech.  Rodina na otce nezapomíná Jak se s odchodem manžela a otce vyrovnala jeho rodina? Podle samotného expremiéra se po jeho odchodu z politiky více uzavřel do vlastního vnímání a prožívání světa, včetně přijetí víry. V podobném duchu odpovídala před časem pro Čtidoma také jeho dnes již dospělá a úspěšná dcera Natálie: „My jsme i věřící. Takže vím, že táta vidí každý můj krok, který dělám.“ O nalezené víře Stanislava Grosse psal také server Christnet. Ze svých dcer by měl jejich otec jistě radost, obě se vydaly na uměleckou dráhu. Bál se přiznat pravdu A jak to vlastně tehdy bylo s milionem, který připravil Stanislava Grosse o politickou kariéru, ale přihrál mu další životní, tentokrát podnikatelskou dráhu? „Kdybych se býval nebál přiznat, že jsem ten byt financoval z poslaneckých náhrad, tak jsem se vyhnul tomu, že jsem se zamotal do polopravd a lží. Beru to tak, že jsem byl potrestaný za to, že jsem nemluvil pravdu,“ odhalil v České televizi v roce 2014. V té době již dobře věděl o své nemoci a do konce života mu zbýval přibližně jeden rok. Jeho pohled na svět a dění kolem se tedy jistě rychle měnil.  Omluva zrazeným  Zároveň tehdy podnikatel Stanislav Gross prozradil i některé skutečnosti ze života, do kterého už lidé neměli tak snadný vstup: „Po odchodu z politiky jsem zažil několik úžasných věcí v osobním životě. Měl jsem možnost narovnat si vztahy doma a v duchovním životě jsem také prošel vývojem, přijal jsem Krista a žiji vnitřně daleko svobodnějším životem. Vím, že bylo v určitém období hodně lidí, kteří mi důvěřovali, a tyto lidi – tím, jak jsem se tehdy do těch záležitostí zamotal – jsem zklamal. Tito lidé si určitě zaslouží moji omluvu,“ uznal. Zemřel 16. dubna 2015, tedy přesně před devíti lety.  Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Smutek těžce nemocného Saturnina: Kvůli nehodě, ohni a politice ztratil Oldřich Vízner všechny bratry.

Čas načtení: 2024-03-05 15:00:01

Chyby v seriálech Zlatá labuť, Ulice a ZOO. Nasekat tolik nesmyslů, to už je umění

Třetí sezona seriálu Zlatá labuť je poslední, ještě několik dílů a obchodní dům v centru Prahy definitivně zavře své brány, další řada se netočí. Mimochodem, kdo by čekal romantiku a šťastný konec, podle všeho se nedočká. Tvůrci tak zřejmě reagovali na stížnosti některých diváků, že je seriál příliš sladký. „Já mám šťastné konce ráda. Drama a pak všechno dobře dopadne, tak to má být. Hororových momentů máme v životech až dost, aspoň v televizi nám mohli dopřát pohodičku,“ řekla Čtidoma.cz Anežka Horáková. Historické chyby v historickém seriálu Nutno říct, že Zlatá labuť je, pokud se týká chyb, spíš trpaslíkem. Je ale pravda, že když si pan Mašek (Robert Mikluš) za druhé světové války v hospodě objednal carpaccio, mnoha lidem to vyvolalo úsměv na tváři. Toto jídlo vzniklo totiž v Itálii až v roce 1950 v Benátkách a poprvé ho jedla hraběnka Amalie Nani Mocenigo. Chyby v legendárních filmech jsou obrovské a zkazí celkový dojem. Pokud máte bystré oko Číst více Z pohledu historie je zde asi o něco větším úletem plukovník SS Gruber, kterého skvěle ztvárnil Jaroslav Plesl, respektive jeho uniforma. Límcové označení „Standartenführer“ je v pořádku, ale nárameníky jsou určené majorovi (Sturmbannführer). Také není nikde vidět označení SD, přitom členem být musel, jinak by nemohl velet gestapu. „Oboje bych jim odpustila, já to vůbec netušila. I když je pravda, že když si hrají na historický seriál, měli by mít historii v pořádku,“ má jasno Anežka Horáková. V ZOO se ztratil milion korun V ZOO už ale začíná přituhovat, tam už se chybky počítají minimálně na vyšší jednotky, ne-li desítky. Třeba když chce Helča v podání Jitky Sedláčkové točit film a shání za sebe náhradu do práce. Nikdo jí ale nechce vyjít vstříc s tím, že je odborně na výši a nejde zastoupit. Nakonec za ni zaskočí Tes (Barbora Černá), problém však je, že v zoo je pouhou brigádnicí bez odpovídajících znalostí. Pamatujete, když Markéta (Michaela Petřeková) prohrála sázku s Viky (Eva Burešová) o milion korun? Druhá jmenovaná sbalila Petra (Robert Urban), tudíž by měla shrábnout prachy. Nestalo se, v dalším ději není o penězích ani zmínka a Viky evidentně utřela nos, protože je stále chudá jak kostelní myš. „Tohle jsme řešily s holkama u kávy. A nakrklo nás to ohromně, protože Viky měla být díky výhře už někde jinde. Milion sem, milion tam, na Primě asi mají dost,“ glosuje chybu paní Horáková. A vezměme si třeba ještě Dominiku (Denisa Nesvačilová), která rozhazuje peníze ve velkém. A jednou si údajně vezme na ryby bundu za desítky tisíc, alespoň tato slova v seriálu zazní. Problém je, že jde o běžnou konfekci z obchodu za pár stovek. Nedostatek vitaminu B12 může vést k vážným nemocem. Perniciózní anémie je strašák Číst více Superžena a noční můra zdravotní pojišťovny A jdeme do finále! Seriál Ulice je studnice chyb a chybek. „Spousta je jich vidět na první dobrou. Někdo by měl dostat za uši, nejde o maličkosti,“ kroutí hlavou Anežka Horáková. Nejkřiklavějším krokem vedle bylo zřejmě těhotenství Karly (Markéta Stehlíková). Tato superžena totiž zvládla být těhotná téměř jedenáct měsíců. Těžko říct, zda jí gratulovat ke světovému rekordu, nebo ji spíš politovat. A když už jsme u toho, Karla zřejmě porodila dokonalé dítě. Malý Karlík si totiž od necelých dvou let hraje bez jediného hlásku v pokojíčku a rodiče tak mají spoustu času na sebe a své problémy. Pak tu máme Vasila Fridricha, který se zvládne rozdvojit. Nejprve se totiž v seriálu objevil jako právník Libušky (Zuzana Vejvodová), aby za pár let na scénu vyrukoval v podání manžela (dnes už bývalého) Blanky (Linda Rybová). „Myslí si, že to lidi nesledují, jinak si to neumím vysvětlit. Nejsme ale přeci tupci,“ usmívá se paní Horáková. Ani ona, ani nikdo jiný také nikdy neslyšel mluvit Skyler holandsky přesto, že je z této země. Dokonce i s rodiči mluví anglicky. Mohli bychom pokračovat ještě hodně dlouho. Na jeden zásadní nedoraz však upozornila sama Anežka Horáková: „Vilma Nyklová je zhruba v mém věku a paní Obermaierová ji hraje opravdu skvěle. Ale ať mi někdo vysvětlí, jak je možné, že byla po pádu tak dlouho v nemocnici? Když jsem tam byla já, vykopli mě za dva dny domů, že potřebují místo. Co na to asi říká její zdravotní pojišťovna?“ dodala pro Čtidoma.cz. Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Chyby ve slavných českých filmech: Nesmysly poznamenaly i největší klasiky.

Čas načtení: 2024-08-09 13:11:01

Poslední letní milion Sportky letí za tvou sázenkou

Jako přecházejících devět pátků, i dnes máš šanci zabojovat u Sportky o bonusový milion. Tentokrát jde však o milion poslední, minimálně pro letošního léto. Pojď využít svou poslední šanci a pokus se si tuhle bonusovou výhru ukrást pro sebe! The post Poslední letní milion Sportky letí za tvou sázenkou appeared first on 🍀 Vyhraj.cz.

Čas načtení: 2024-08-18 19:20:17

Belkin prodal již milion dětských sluchátek

Společnost Belkin v polovině srpna oznámila, že celosvětově dosáhla prodejů jednoho milionu kusů dětských sluchátek. V posledních několika letech se společnost Belkin ve svém sídle v kalifornském El Segundu koncentrovala na pokrok při vytváření vysoce [...] Článek Belkin prodal již milion dětských sluchátek se nejdříve objevil na IT Revue.

Čas načtení: 2025-01-18 17:30:57

Jiří Procházka si před zápasem v UFC získal všechny. Oholil si hlavu a pošle milion na léčbu rakoviny

Jeden milion na Instagramu, jeden milion pro pacienty s rakovinou. Český zápasník před kláním v UFC ukázal, že je chlapem na správném místě. Článek Jiří Procházka si před zápasem v UFC získal všechny. Oholil si hlavu a pošle milion na léčbu rakoviny se nejdříve objevil na CzechCrunch.

Čas načtení: 2014-03-09 19:40:08

Ani za milión!

Jacqueline má za manžela anglického velvyslance, přesto je francouzska tělem i duší. Jacqueline má za manžela anglického velvyslance, přesto je francouzska tělem i duší. Také má dvě děti a kufřík plný eur, který je ochotna dát každému, kdo si ho zaslouží. Nenávidí venkov, samotu a obyčejnost. Lambert manželku nemá, utekla od něj. Zato má námořnickou duši a svůj maják, o který se stará čtyřiadvacet hodin denně, sedm dní v týdnu. Miluje venkov, samotu a obyčejnost. Jeden nezná druhého, a kdyby bylo vše tak, jak má být, nikdy by se nesetkali. Co má společného zpustly strážce majáku s madam z nejvyšší francouzské společnosti? No přece vůbec nic! Přesto spolu stráví den a noc na bohem zapomenutém místě. Bojují o holý život a mají společné tajemství, které navždy spojí jejich životy. V této brilantní detektivní komedií je všechno jinak, než se zdá a jisté je jen to, že za humornými situacemi se ukrývá vrah … Autoři: Michaela Doleželová, Roman Vencl Hrají: Kamila Magálová, Marián Geišberg Režie: Jakub Nvota Délka představení: 2 hod. včetně přestávkyRead more...

Čas načtení: 2025-08-06 10:57:00

Groq a HUMAIN uvádějí na trh nové otevřené modely OpenAI, dostupné od prvního dne

Palo Alto (Kalifornie)/Rijád (Saúdská Arábie) 6. srpna 2025 (PROTEXT/PRNewswire) - Dostupné po celém světě s výkonem v reálném čase, nízkými náklady a lokální podporou v Saúdské ArábiiGroq, průkopnická firma v oblasti rychlé inference, a HUMAIN, veřejný investiční fond (PIF) a přední poskytovatel služeb AI v Saúdské Arábii, dnes oznámili okamžitou dostupnost dvou otevřených modelů OpenAI na GroqCloud. Uvedení na trh přináší gpt-oss-120B (generativní předtrénovaný transformátor-otevřený software-120B) a gpt-oss-20B s plným kontextem 128K, odezvami v reálném čase a integrovanými nástroji na straně serveru, které jsou od prvního dne k dispozici na optimalizované inferenční platformě Groq.Groq dlouhodobě podporuje aktivity OpenAI s otevřeným zdrojovým kódem, včetně rozsáhlého nasazení modelu Whisper. Toto spuštění navazuje na tento základ a přináší nejnovější modely do produkce s globálním přístupem a lokální podporou prostřednictvím HUMAIN.„OpenAI nastavuje nový standard vysokého výkonu v modelech s otevřeným zdrojovým kódem," řekl Jonathan Ross, generální ředitel společnosti Groq. „Groq byl vytvořen pro rychlé a cenově dostupné spouštění modelů tohoto typu, aby je vývojáři po celém světě mohli používat od prvního dne. Spolupráce s HUMAIN posiluje místní přístup a podporu v Saúdské Arábii a umožňuje vývojářům v této oblasti vytvářet chytřejší a rychlejší řešení."„Groq poskytuje bezkonkurenční rychlost inferenčních výpočtů, škálovatelnost a nákladovou efektivitu, které potřebujeme k zavedení špičkové AI do království," řekl Tareq Amin, generální ředitel společnosti HUMAIN. „Společně umožňujeme novou vlnu saúdských inovací – poháněnou nejlepšími modely s otevřeným zdrojovým kódem a infrastrukturou pro jejich globální škálování. Jsme hrdí na to, že podporujeme vedoucí postavení OpenAI v oblasti modelů AI s otevřeným zdrojovým kódem."Vytvořeno pro plné využití možností modelůAby bylo možné nové modely OpenAI využít na maximum, nabízí Groq rozšířený kontext a vestavěné nástroje, jako je spouštění kódu a vyhledávání na webu. Vyhledávání na webu pomáhá poskytovat relevantní informace v reálném čase, zatímco spouštění kódu umožňuje uvažování a komplexní pracovní postupy. Platforma Groq nabízí tyto funkce od prvního dne s plnou délkou kontextu 128k tokenů.Bezkonkurenční poměr cena/výkonSpeciálně navržený zásobník Groq poskytuje nejnižší cenu za token pro nové modely OpenAI při zachování rychlosti a přesnosti.gpt-oss-120B v současné době běží na GroqCloudu s rychlostí 500+ t/s a gpt-oss-20B s rychlostí 1000+ t/s.Groq nabízí nejnovější OpenAI modely s otevřeným zdrojovým kódem za následující ceny:• gpt-oss-120B: 0,15 USD / milion vstupních tokenů a 0,75 USD / milion výstupních tokenů• gpt-oss-20B: 0,10 USD / milion vstupních tokenů a 0,50 USD / milion výstupních tokenůPoznámka: Po omezenou dobu nebude nasazení nástrojů používaných s modely OpenAI s otevřeným zdrojovým kódem účtováno. Více informací najdete na groq.com/pricing.Globální od prvního dneGlobální datová centra Groq v Severní Americe, Evropě a na Blízkém východě zajišťují spolehlivou a vysoce výkonnou AI inferenci, ať už vývojáři pracují kdekoli. Díky GroqCloudu jsou nyní modely OpenAI s otevřeným zdrojovým kódemk dispozici po celém světě s minimální latencí.O společnosti GroqGroq je platforma pro inferenční umělou inteligenci, která přináší nový pohled na poměr cena/výkon. Její speciálně navržená LPU (jazyková zpracovatelská jednotka) a cloud byly speciálně vytvořeny tak, aby dokázaly spouštět výkonné modely okamžitě, spolehlivě a s nejnižšími náklady na token – bez kompromisů. Více než 1,9 milionu vývojářů důvěřuje společnosti Groq, že jim pomůže vytvářet rychlejší a chytřejší řešení.Kontakt: pr-media@groq.comO společnosti HUMAINVeřejný investiční fond HUMAIN je globální společnost zabývající se umělou inteligencí, která poskytuje komplexní AI řešení ve čtyřech klíčových oblastech. Jsou to datová centra nové generace, extrémně výkonná infrastruktura a cloudové platformy, pokročilé AI modely, včetně nejmodernějších arabských LLM (multimodálních velkých jazykových modelů), a transformativní AI řešení, která kombinují hluboké znalosti odvětví s praktickým provedením.Komplexní model HUMAIN slouží organizacím veřejného i soukromého sektoru, zpřístupňuje exponenciální hodnotu ve všech odvětvích, pohání transformaci a posiluje schopnosti prostřednictvím synergií mezi lidmi a AI. S rostoucím portfoliem odvětvových produktů AI a s hlavní snahou pohánět vedoucí postavení v oblasti duševního vlastnictví a vrcholnou roli talentů po celém světě je HUMAIN navržen pro globální konkurenceschopnost a národní výjimečnost.www.humain.aiLogo - https://mma.prnewswire.com/media/2725167/Groq_Logo_No_Trademark.jpg  

Čas načtení: 2020-09-28 15:24:02

Milion chvilek a tisíc stran

Mikuláš Minář rezignoval na předsednictví spolku Milion chvilek pro demokracii a oznámil svůj záměr založit politické hnutí, se kterým za rok půjde do voleb. Za normálních okolností Milion chvilek moc nekomentuji. Připadá mi jako spolek, jehož hlavním cílem je přesvědčovat již přesvědčené, a který si vůbec neklade otázku, proč jeho kampaň neměla na Babišovy preference žádný efekt. Ale tohle zakládání nových stran je zajímavý fenomén, jeden z mnoha dalších způsobů, jakým sociální sítě změnily společenský život. Politická scéna je už teď neuvěřitelně rozdrobená. Svoje kluby v poslanecké sněmovně má celkem devět stran a pak je tu ještě šest poslanců nezařazených, příslušníků JAP a Trikolóry. Výzkumy veřejného mínění ukazují, že kolem pětiprocentní hranice se pohybuje hned několik stran, takže otázka, čí hlasy propadnou a čí nepropadnou, bude ještě hodně napínavá. Skoro bych si opatrně troufl tvrdit, že hlavním problémem české politiky dneška není malý či nedostatečný počet stran a hnutí, ze kterých vybírat. Proč si tedy Mikuláš Minář myslí opak? Vždyť žije v té samé zemi a má k dispozici ty samé zdroje informací. Moje pracovní hypotéza je, že mu aktivita jeho příznivců – na sociálních sítích i v realitě – zkreslila optiku, skrze kterou vidí svět. V čemž ostatně není sám. Před mnoha lety, kdy seznam strašáků české politiky vypadal ještě zcela jinak, dávali v jednom pražském 3D kině film o skupině U2. Trojrozměrné kino je zajímavý zážitek, spoustu věcí jako byste najednou zažívali z pohledu někoho jiného. A ten film o U2, ve kterém byla i spousta záběrů z koncertů, mi pomohl pochopit, proč je zpěvák Bono s tím svým levicově-progresivním aktivismem tak vytrvalý a zároveň působí poněkud nesoudně až mimózně. Protože spatříte-li z jeho perspektivy ty šílející a vzpínající se davy, které k vám natahují ruce po tisících jako k nějakému prorokovi, a uvědomíte-li si, že takové davy ten člověk vidí několikrát týdně po celé roky, dojde vám, že z toho musí slabším osobnostem prostě hrábnout. Okolnosti člověka vždycky do nějaké míry (de)formují a pokud jste systematicky, dlouhá léta vystaven takovému uctívání, jednoho dne vás to může dostrkat k názoru, že byste měl být mluvčím celé planety. Tomu se ubrání leda velcí stoici (v hudebním průmyslu mě napadá Nick Cave, který má mimochodem velmi originální stránky), zato zrovna Bono tomu propadl podobně jako Tonda Vágus svému krabicáku, a není v tom mezi rockery sám. Česká republika je proti světovým turné rockových hvězd jen malý rybníček, ale stejně je pravděpodobné, že početné demonstrace na Letné a obrovská aktivita na sociálních sítích mohou mít i tady podobný efekt. Ne tak silný, ale bude tam. Existuje koncept zvaný Dunbarovo číslo, maximální počet lidí, se kterými jedinec dokáže udržovat smysluplné vztahy. Pokud v téhle množině bližších kontaktů převládnou hlasy, které vám říkají „jsi borec, běž do té politiky“, a pokud je to podpořeno chórem souhlasných výkřiků z Facebooku a z demonstrací, možná opravdu dospějete k názoru, že to, co české politické scéně schází, je další hnutí s vámi v čele. Proti tomuto scestí by mohla pomoci dvě uvědomění: * ať jsem politik nebo zpěvák, nikdy nikdo mi neukáže ten ještě daleko větší dav lidí, kteří mě mají takříkajíc na háku, protože ten se z principu nikde neschází, * ani ti, kdo skutečně někam přijdou nebo mě veřejně chválí, nejsou většinou oddaní až tak, aby mě opravdu následovali kamkoliv, a po 99,9 % svého času dělají něco jiného. Některé antické zdroje tvrdí, že když se na počest vítězného generála či císaře pořádal triumfální pochod Římem, postavili mu za záda otroka, jehož úkolem bylo šeptat mu: „Pamatuj, že jsi jenom smrtelný člověk.“ Chytře pojato. Římani toho vůbec o lidské povaze věděli hodně. Možná bychom tuhle instituci mohli obnovit. Potřebovalo by to tady slyšet více lidí.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-04-24 09:10:49

Tesla Model 3 zlevnila. V ČR stojí jen lehce nad milion korun

Tesla si v poslední době hraje s cenami. Nedávno své modely zdražila a teď je v České republice opět zlevnila. Tesla Model 3 Highland se teď u nás dá koupit za milion a pár tisícovek k tomu. Tesla Model Y je nejprodávanějším elektromobilem a zároveň v loňském roce i nejprodávanějším autem v Evropě. Tesla by […]

Čas načtení: 2024-05-03 05:06:59

První elektromobil u záchranky zaměstnali v Královehradeckém kraji. Jen jeho záchranářská výbava vyšla na více než milion

Elektromobily už řadu let slouží u policie, a tak se není co divit, že se první elektromobil oficiálně objevil také u záchranářů. Od začátku května slouží u záchranářů z Královéhradeckého kraje ve službách výjezdové skupiny rychlé lékařské pomoci Volkswagen ID.4 GTX. Ten vyjíždí ze základny v Hradecké ulici v Hradci Králové ve složení lékař a […]

Čas načtení: 2024-05-24 08:40:35

O více než milion korun přišla žena při „výhodných investicích“. Více než polovinu měla půjčenou

Zlínsko - O více než jeden milion korun přišla dvaašedesátiletá žena při „výhodných investicích“. Asi polovinu peněz měla naspořenou, nicméně si pro tuto příležitost vzala také půjčku ve výši 650 tisíc korun, uvedla Policie České republiky. The post O více než milion korun přišla žena při „výhodných investicích“. Více než polovinu měla půjčenou first appeared on Pravda24.

Čas načtení: 2024-06-07 11:56:30

Čeká tě první letní milion od Sportky! Bude tvůj?

Milionové léto od Sportky je tady! Každé páteční slosování od teď po dobu dalších 10 týdnů bude okořeněné o bonusové slosování o milion korun. Začíná se dnes! Nenech si to ujít a buď u toho s námi. The post Čeká tě první letní milion od Sportky! Bude tvůj? appeared first on 🍀 Vyhraj.cz.

Čas načtení: 2024-06-14 10:00:00

Izraelské tanky postupují v Rafáhu, prchajícím Palestincům hrozí smrt a hladomor

 OSN varuje, že více než milion lidí je nuceno prchat do oblastí, kde je málo potravin, vody a přístřešíIzraelské tanky ve čtvrtek vjely do západní části Rafáhu a město se dostalo pod intenzivní palbu vrtulníků, dronů a dělostřelectva v rámci akce, kterou obyvatelé označili za jedno z nejhorších dosavadních bombardování oblasti.Útok na Rafáh vyhnal z města více než milion Palestinců, kteří se zde ukrývali, a donutil je vydat se do oblastí s omezeným nebo žádným přístupem k potravinám, vodě a přístřeší. OSN varovala, že více než milion lidí bude do poloviny července "čelit smrti a hladu".

Čas načtení: 2024-06-14 10:30:02

Druhá z desíti letních Prémií Sportky je tady! Pojď si pro druhý bonusový milion

Už za pár hodin začne u Sazky další Prémie Sportky. Jako minulý pátek, i tentokrát máš šanci vyhrát bonusový milion korun. Pojď se s námi podívat, jak si ho můžeš ulovit. The post Druhá z desíti letních Prémií Sportky je tady! Pojď si pro druhý bonusový milion appeared first on 🍀 Vyhraj.cz.

Čas načtení: 2024-06-28 09:30:23

Užij si čtvrtou letní Prémii Sportky už dnes! Ulovíš si bonusový milion korun?

Už za pár hodin začne u Sportky další Prémie Sportky. Jako minulý pátek, i tentokrát máš šanci vyhrát bonusový milion korun. Pojď se s námi podívat, jak si ho můžeš ulovit. The post Užij si čtvrtou letní Prémii Sportky už dnes! Ulovíš si bonusový milion korun? appeared first on 🍀 Vyhraj.cz.

Čas načtení: 2024-07-12 09:00:31

Bude šestý letní milion od Sportky tvůj? Pojď se s námi podívat na to, jak jej můžeš vyhrát!

Přehoupli jsme se do druhé poloviny dlouho očekávaného milionového léta od Sportky! V dnešní novince si tedy prozradíme, co všechno tě čeká v dnešním slosování Sportky, jak si být jistý, že se účastníš i doplňkové hry Prémie Sportky a jak poznat, jestli jsi vyhrál bonusový milion korun! The post Bude šestý letní milion od Sportky tvůj? Pojď se s námi podívat na to, jak jej můžeš vyhrát! appeared first on 🍀 Vyhraj.cz.

Čas načtení: 2024-08-14 17:47:00

Ukončená Fridrichová vzbudila chvilkaře. V pondělí bude na Kavčích horách veselo

Spolek Milion chvilek pro demokracii (oficiálně Milion Chvilek, z. s.) chystá happening na podporu nezávislé novinařiny v České televizi. V pondělí 19. 8., před mimořádnou schůzí Rady ČT, chce zejména dostat vysvětlení náhlého zrušení publicistického pořadu 168 hodin. Generální ředitel ČT Jan Souček prý zatím věc dostatečně nevysvětlil, uvádí Milion chvilek a odvolává se zejména na slova dramaturgyně zrušeného pořadu Nory Fridrichové.

Čas načtení: 2024-08-22 07:02:27

Historický milník! Cena zlaté cihly poprvé přesáhla milion dolarů

Cena zlata vystřelila do nebes, když poprvé překonala 2 500 dolarů za unci. S tímto nárůstem se zlatá cihla prodává za více než milion dolarů. Jaký bude další vývoj? Článek Historický milník! Cena zlaté cihly poprvé přesáhla milion dolarů z webového portálu Finex.cz.