Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2024-04-18 09:33:14

Dave Matthews Band uchvátili Prahu: Přes dvě a půl hodiny strhující hudby!

O2 UNIVERSUM, Praha, 16. 4. 2024 Dave Matthews band, to je pěkně vypečená sestavička skvělých muzikantů: Dave Matthews – zpěv, kytara, Stefan Lessard – baskytara, Carter Beauford – bicí, perkuse, doprovodné vokály, Rashawn Ross – trumpeta, perkuse, doprovodné vokály, Jeff Coffin – saxofony, dechové nástroje, Tim Reynolds – sólová kytara, Buddy Strong – klávesy, doprovodné vokály. A když se tihleti pánové náležitě rozehrají, tak je to jízda, která nebere konce! Když se ve třetí pecce The Dreaming Tree Jeff rozjel […] The post Dave Matthews Band uchvátili Prahu: Přes dvě a půl hodiny strhující hudby! first appeared on Jazz Port.cz. Zobrazit celý článek Dave Matthews Band uchvátili Prahu: Přes dvě a půl hodiny strhující hudby!

Čas načtení: 2021-06-13 11:49:40

Domy a zdi v Plzni pomalují Jan Kaláb, Toy Box nebo berlínský Johannes Mundinger. Proběhne street art festival WALLZ

Panelové sídliště, frekventovaná křižovatka, konečná trolejbusu, protihluková stěna podél silnice nebo zastávka městské hromadné dopravy... Různá místa po celém území Plzně a s výrazným vlivem na své okolí se díky předním českým i zahraničním street artovým umělcům promění od 14. do 19. června během druhého ročníku festivalu WALLZ v rozměrná a trvalá umělecká díla. Celkově se šestidenní akce na pozvání pořádajícího prostoru DEPO2015 zúčastní deset výtvarníků, kteří pomalují v součtu více než 2500 metrů čtverečních ploch na domech a zdech. Do Plzně přijedou například legenda české graffiti scény Jan Kaláb, první dáma českého street artu Toy Box, výtvarníci David Strauzz, Jakub Tytykalo, Ondřej Klíma aka Domino nebo jedna z největších osobností současného evropského graffiti z galerie Urban Spree v Berlíně Johannes Mundinger. Veřejnost může sledovat vznik děl po celý týden „v přímém přenosu”: umělci začínají na plochách pracovat v pondělí 14. června, festival vyvrcholí představením hotových děl a vernisáží doprovodné výstavy v sobotu 19. června. Vstup je zdarma. „Hlavním cílem letošního ročníku je kultivace veřejného prostoru. Všechny realizace jsou na místech, které tento zásah potřebují a navrhované graffiti reagují na okolní prostředí a pracují s ním. Snažíme se ukázat směr, kterým se mohou ubírat i další vlastníci a správci nemovitostí. Rádi bychom těmito realizacemi vyvolali v obyvatelích Plzně zájem o to konkrétní místo, kde žijí a pomohli jim začít si všímat si i věcí například jako jsou nefunkční reklamy na již neexistující společnosti, které jsou ale vytvořeny na budovách trvale a zahlcují svoje okolí,” zdůrazňuje na úvod programový ředitel DEPO2015 Jan Štěpán. Samotné červnové akci předcházela veřejná výzva směřovaná na obyvatele Plzně. „Na ni se ozvalo přes čtyřicet zájemců s tipy na soukromé či veřejné nemovitosti, které bychom pro výtvarníky mohli využít. Za tak velkou odezvu děkujeme. Jsme rádi, že Plzeňané mají zájem o to, v jakém prostředí žijí. Plochy, které jsme letos nevybrali, využijeme v dalších letech, pokud o to budou jejich majitelé i nadále stát,” říká programový ředitel DEPO2015 Jan Štěpán. V Plzni se představí přední česká i zahraniční jména: legenda české graffiti scény Jan Kaláb nahradí obrovským muralem reklamu již neexistující společnosti na boční zdi panelového domu (o rozměrech 24 x 12 metrů) v ulici Komenského. Komiksová autorka a malířka Toy Box realizuje na ploše 24 x 14 metrů ilustraci africké zemědělkyně k projektu Člověk v tísni – Tváře klimatické změny. Kanadský umělec s českými kořeny David Strauzz si troufne na budovu v jednom z míst nejvýrazněji zasaženém vizuálním smogem, kam umístí velký portrét doplněný textem upozorňujícím na tento rozšířený městský problém. Jakub Tytykalo pomaluje stěny domku Plzeňských dopravních podniků na točně trolejbusu v Božkově malbou na pomezí abstrakce a surrealismu. Ondřej Klíma aka Domino ve svém graffiti přenese stylizovanou krajinu na 300 metrů dlouhou a tři metry vysokou protihlukovou stěnu podél jedné z nejrušnějších ulic města obklopené mnoha reklamami. Nikola Khoma Vavrous připravuje malbu s až romantickým nádechem na zeď výměníku mezi obytnými domy v ulici Lesní na Doubravce. Malíř Jan Miko si na základě své osobní zkušenosti s nemocí pohraje s autobusovou zastávkou u fakultní nemocnice Plzeň Lochotín, která svojí polohou a charakterem ovlivňuje velké množství lidí. Do festivalu se opět zapojí Fakulta designu a umění Ladislava Sutnara, jejíž studenti pomalují budovy samotného DEPO2015, kde od začátku letošního akademického roku sídlí několik uměleckých ateliérů této fakulty. Z Berlína přijede jedna z největších osobností současné evropské graffiti scény Johannes Mundinger. Svůj mural vytvoří na fasádu ateliérů SOŠ obchodu, užitého umění a designu Nerudovka. Mundinger vždy tvoří malby a instalace reagující na místa, pro která jsou vytvořena. „Zkoumá historii i sociální kontexty, ale také formální prvky dané lokality. Jeho velkoformátové muraly dnes najdeme po celé Evropě, ale také v Mexiku, Rusku či Koreji,” doplňuje kurátorka festivalu WALLZ Kristýna Jirátová. Zahraniční sestavu doplní umělkyně Zooter z portugalského Aveira, kandidátského města na Evropské hlavní město kultury 2028. Její graffiti, které jako barevné ilustrace propojují mnohdy známá díla s komiksovým prostředím, ozdobí fasádu Centra volného času Skupovka. Od 14. června bude v DEPO2015 vystavovat plzeňský fotograf Michal Poustka svou foto-kolekci nazvanou Polské muraly. Představí na ní fotografie velkoformátových maleb na domech z Wrocławi, Poznaně, Lodže, Varšavy a Krakova. Ve středu 15. června se bude opět v DEPO2015 konat dernisáž výstavy ANIMA Ondřeje Vyhnánka aka X-Doga. Výstava byla instalována již loni v říjnu, ale kvůli uzavření kulturních institucí k ní nebyla uspořádána vernisáž a výstava samotná byla po většinu času svého trvání pro veřejnost uzavřena. Ve čtvrtek 16. června pak od 17.00 proběhne na zdi u stezky vedoucí od DEPO2015 podél řeky Radbuzy Graffiti Jam, kterého se spolu s umělci může zúčastnit kdokoli, kdo by si rád vyzkoušel street art na vlastní kůži. Zkušení i začínající umělci budou mít k dispozici plochu, spreje a barvy zdarma. Celý festival bude slavnostně zakončen v sobotu přímo v DEPO2015, kdy na v podvečerních hodinách konaný graffiti workshop pro děti naváže slavnostní vernisáž doprovodné výstavy zúčastněných umělců a filmu dokumentujícího průběh letošního ročníku. Celý večer pak uzavře velká Final party s DJ’s a občerstvením. Více informací na www.depo2015.cz. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-09-29 08:46:00

Smíšený les se dočkal doprovodné aplikace na počítání skóre

Každý rok se u nás doma objeví jedna až dvě deskové hry, které nás natolik nadchnou, že jich dáme několik desítek partií. Jednou z nich se letos stal Smíšený les. Tahle podmanivě ilustrovaná zvířátková karetní hra je totiž úplně skvělá. Článek Smíšený les se dočkal doprovodné aplikace na počítání skóre se nejdříve objevil na Gaming Professors | Herní magazín, recenze her, hry na pc.

Čas načtení: 2025-06-23 10:27:00

Bitget uzavírá partnerství s MotoGP za účelem odstartování bleskového závodu techniky a rychlosti

Scarperia e San Piero (Itálie) 23. června 2025 (PROTEXT/GlobeNewswire) - Kryptoburza vstupuje do motorsportu – Bitget se stává oficiálním regionálním partnerem pro vybrané akce Grand Prix v roce 2025Bitget, přední kryptoměnová burza a společnost působící v oblasti Web3, uzavřela s MotoGP, seriálem silničních motocyklových závodů nejvyšší třídy, vysokooktanové partnerství, které spojuje závratnou rychlost silných strojů bojujících na okruhu s přesností stále lukrativnějšího obchodování s kryptoměnami. Jako čerstvý regionální partner pro vybrané Grand Prix v Evropě a jihovýchodní Asii přináší Bitget kryptoměny na trať, a to ďábelským tempem.Spolupráce odstartovaná během Velké ceny Itálie na ikonickém okruhu Mugello otevírá novou éru, kde se přesné inženýrství setkává s algoritmickou agilitou a kde se každý uzavřený obchod počítá stejně jako každá sekunda.Partnerství společnosti Bitget pojede v roce 2025 na plný plyn hned na několika významných akcích MotoGP, mimo jiné v Itálii, Německu, Španělsku a Indonésii, a spojí fanoušky motoristického sportu a kryptoměn do jednoho burácejícího týmu výkonu, odolnosti a rychlosti."V motosportu se hraje o milisekundy, na trzích s kryptem o mikrorozhodnutí. Prostřednictvím partnerství chceme světu ukázat, že úspěch – ať už na dráze nebo ve výkazech zisků a ztrát – závisí na prozíravé strategii a jejím nebojácném provedení,“ uvedla Gracy Chen, CEO společnosti Bitget. "Jsme nadšeni, že se můžeme připojit k MotoGP a nabídnout výkon, přesnost a potenciál každému uživateli a každému fanouškovi motosportu.“Tváří kampaně je trojnásobný mistr světa v MotoGP Jorge Lorenzo, známý svým neochvějným úsilím podávat vždy a všude perfektní výkon. Je tedy tím správným zosobněním ikonického sloganu společnosti Bitget "Make It Count“."Vždycky jsem byl přesvědčený, že k vítězství ve velké ceně nestačí jen instinkt. Počítá se doslova každé kolo, každá stopa, každá sekunda. A právě tento způsob myšlení vnáší Bitget do obchodování s kryptem. Jsem hrdý, že mohu být u toho,“ řekl Jorge Lorenzo. "Svět MotoGP se od světa kryptoměn zdaleka neliší tak, jak by se mohlo na první pohled zdát – v obou vyhrává ten, kdo se dokáže plně soustředit a rychle rozhodovat.“Součástí kampaně budou různé doprovodné akce během závodů včetně exkluzivních nabídek pro VIP návštěvníky a řada digitálních iniciativ na různých platformách. V Mugellu budou mít klíčoví názoroví vůdci a zástupci médií přístup do paddocku a možnost setkávat se s piloty, takže veškerá vysokooktanová energie závodního víkendu bude současně zabalená do elegantního zážitku pod značkou Bitget."V MotoGP rozhodují přesnost, inovace a blesková rozhodnutí – a to je přesně to, v čem jsme se společností Bitget v dokonalé shodě,“ přitakává Dan Rossomondo, CCO MotoGP.Zahájením této spolupráce navazuje Bidget na svá prestižní partnerství s fotbalistou Lionelem Messim, klubem Juventus a španělskou soutěží LaLIGA, aby ještě víc zdůraznila svou snahu o propojení světa kryptoměn s popkulturou. Bidget má přes 120 milionů uživatelů po celém světě a denně zprostředkovává obchody v hodnotě přes 20 miliard dolarů. Ukazuje cestu, která vede od volatility k vítězství.O společnosti BitgetSpolečnost Bitget je přední světová kryptoměnová burza a společnost zaměřená na Web3 založená v roce 2018. Burza Bitget, která obsluhuje více než 120 milionů uživatelů ve více než 150 zemích a regionech, se snaží pomáhat uživatelům obchodovat chytřeji díky své průkopnické funkci kopírování obchodů a dalším obchodovacím řešením a zároveň nabízí v reálném čase přístup k ceně Bitcoinu, Etherea a dalších kryptoměn. Peněženka Bitget Wallet, dříve známá jako BitKeep, je přední soukromá kryptopeněženka podporující více než 130 blockchainů a miliony tokenů. Nabízí multi-chain obchodování, staking, platby a přímý přístup k více než 20.000 DApps. Přímo v ní jsou integrovány i pokročilé swapy a přehledy o trhu. Platforma Bitget hraje přední roli v rozvoji adopce kryptoměn prostřednictvím strategických partnerství, například jako oficiální krypto partner nejlepší fotbalové ligy světa, LALIGA, na trzích Blízkého východu, Jihovýchodní Asie a Latinské Ameriky, a také jako globální partner tureckých národních sportovců Buse Tosun Çavuşoğlu (mistryně světa ve wrestlingu), Samet Gümüş (zlatý medailista v boxu) a İlkin Aydın (volejbalová reprezentantka), aby inspirovali světovou komunitu k přijetí budoucnosti kryptoměn.Chcete-li získat více informací, navštivte: web | Twitter | Telegram | LinkedIn | Discord | Bitget Wallet Informace pro média získáte na adrese: media@bitget.comUpozornění na riziko: Ceny digitálních aktiv podléhají výkyvům a mohou vykazovat značnou volatilitu. Investorům se doporučuje alokovat pouze prostředky, o které si mohou dovolit přijít. Hodnota každé investice může být ovlivněna a je možné, že nedosáhnete svých finančních cílů nebo nebudete schopni získat zpět svou hlavní investici. Vždy byste měli vyhledat nezávislé finanční poradenství a pečlivě zvážit osobní finanční zkušenosti a situaci. Výkonnost v minulosti není spolehlivým ukazatelem budoucích výnosů. Společnost Bitget nenese žádnou odpovědnost za případné ztráty. Nic z toho, co je zde uvedeno, nelze považovat za finanční poradenství. Další informace naleznete v našich Podmínkách používání.O MotoGPRychleji. Kupředu. Bez bázně. Od prvního ročníku v roce 1949 se seriál MotoGP™ rozrostl v globální značku v oblasti sportu a zábavy s úžasnou historií a ještě senzačnější budoucností. Každou sezónu se nejlepší jezdci světa sedlající nejrychlejší prototypy motocyklů utkávají na vybraných prestižních okruzích po celém světě – aby nabídli divákům nejnapínavější sport planety.Doprovodné fotografie k této tiskové zprávě najdete na adrese https://www.globenewswire.com/NewsRoom/AttachmentNg/e169225b-afc7-4029-85b4-28d81f36a304  PROTEXT 

Čas načtení: 2012-06-01 05:00:00

Vzhůru do oblak, ale jaké cloudové úložiště zvolit?

S veřejnými cloudovými službami se za poslední rok roztrhl pytel. Stoupající trend dokazuje i stále rozrůstající se obliba těchto zpravidla bezplatných služeb mezi uživateli. Poskytovatelé těchto služeb lákají další ovečky zejména na nabízenou kapacitu a na doprovodné funkce, jako například synchron ...

Čas načtení: 2021-11-09 10:06:19

Uskuteční se první ročník prodejního veletrhu zaměřeného na literaturu o umění

Galerie hlavního města Prahy uvede první ročník Art Book Fair – knižního veletrhu zaměřeného na uměleckou a uměnovědnou literaturu. O víkendu 13 a 14. listopadu nabídne v pražské Zámku Troja platformu pro čtyři desítky vystavovatelů – galerie, umělecké školy, internetové portály, časopisy, nakladatelství, sběratele a především čtenáře. Součástí akce bude doprovodný program jak pro dospělé, tak i pro děti. „Tento zvláštní segment literatury má své pravidelné čtenáře a nejsou to jen badatelé, kteří jej bedlivě sledují. Soustředit zmíněnou produkci na jednom místě je skvělá příležitost spojit celou tuto zájmovou skupinu. Proto jsem velice ráda, že se úsilí mých kolegyň a kolegů po mnoha pandemií diktovaných odkladech stává skutečností. Art Book Fair chápeme jako příležitost k představení vlastní ediční činnosti, na kterou jsme pyšní. Zároveň ji však při této příležitosti můžeme podrobit konfrontaci s produkcí ostatních nakladatelů v oboru,” uvádí ředitelka GHMP Magdalena Juříková. Dvoudenní akce je připravena jako místo setkání vydavatelů, umělců i čtenářů k diskusi a výměně myšlenek o umělecké tvorbě, jejím publikování a dalších souvisejících tématech. Po celý víkend budou probíhat autorská čtení, prezentace publikací, přednášky a další doprovodný program. Z vlastních novinek Galerie hlavního města Prahy představí knihu o Domě U Kamenného zvonu – středověkém královském paláci na Staroměstském náměstí, kde galerie vystavuje moderní a současné umění. Vizuální umělec Martin Zet uvede svou knihu Hvězda. Nevšedním výstupem na téma motolské skládky je prořezávané leporelo Idy Chuchlíkové. Obě publikace vzešly z projektu Umění pro město. Na výstavu Zvuky / Kódy / Obrazy navazuje stejnojmenná kniha kurátorky GHMP Jitky Hlaváčkové a Miloše Vojtěchovského, která právě vychází v ArtMap. V rámci dalšího doprovodného programu například nakladatelství Artefactum uvede publikaci Václava Mencla Renesanční a barokní zámek v českých zemích, Galerie Rudolfinum představí svůj nový cyklus Fragmenty, Emma Hanzlíková si ve spolupráci s nakladatelstvím Meander připravila přednášku na téma sběratelství knih, Marie Rakušanová uvede publikaci Bohumil Kubišta a Evropa od nakladatelství Karolinum a Uměleckoprůmyslové museum představí knihu Móda v modré. Workshopy pro děti i dospělé, kde si návštěvníci budou moci vytvořit například vlastní experimentální knihu nebo si zkusit, jaké to je vést galerii, připravily edukační oddělení GHMP, Galerie Rudolfinum, Museum Kampa, Galerie moderního umění v Hradci Králové a knihkupectví Xao. Více k doprovodnému programu najdete ZDE. www.ghmp.cz/doprovodne-programy/ghmp-art-book-fair/ „První ročník Art Book Fair je pořádán se záměrem GHMP založit tradici kvalitního knižního veletrhu, který bude pravidelně vyhledáván čtenáři i nakladateli umělecké a uměnovědné literatury,” uzavírá manažerka publikační činnosti GHMP Anna Kulíčková

Čas načtení: 2021-06-23 07:31:28

Nový film Svéráz českého rybolovu prozradí, co dělají muži na rybách

V České republice je více než 350 tisíc rybářů, 15 tisíc jich každoročně odjíždí chytat ryby do Norska. Režisérka Ivana Pauerová Miloševičová se rozhodla zachytit výpravu šesti dobrosrdečných chlapů z menšího českého města do norského Bessakeru nad Trondheimem. Jaká jsou tajemství mužských rybářských expedic? Premiéra celovečerního dokumentu Svéráz českého rybolovu je plánovaná na 22. července. Autorem ústřední písně Halibut Blues je Džian Baban a nazpíval ji Zdeněk Hrachový z kapely Fleret. Hlavní hrdiny filmu Svéráz českého rybolovu spojuje dlouholeté přátelství a touha po dobrodružství. Společnou mají i adresu oblíbené jihlavské hospody uprostřed města, kde se každý pátek potkávají. Jednou ročně pak sbalí své rybářské pruty, nepromokavé bundy, smažené řízky i kartony piv a dají na čas sbohem svým partnerkám a domovům. Moře jim poskytuje svobodu a touha plnit si své sny je žene vstříc kapitálnímu úlovku. Nejdříve se ale musí vypořádat se špatným počasím, nespolehlivou technikou i vlastními humornými přešlapy. A možná se nakonec ukáže, že to nejcennější nenajdou na konci udice. Jaká jsou tajemství mužských rybářských expedic? „Více než deset let jezdí muži v naší rodině koncem jara nebo v létě do Norska na ryby. I na svých cestách do zahraničí jsem potkávala party převážně českých mužů mířících s nadšenými výrazy na sever ,na lov‘. Tito rybáři mě zaujali natolik, že jsem se rozhodla uchopit a zfilmovat tu vášeň, nadšení a radost, kterou v sobě měli,“ říká režisérka Ivana Pauerová Miloševičová. Ta působí dlouhodobě také jako dramaturgyně dokumentárních filmů, stála u zrodu projektů, jakými jsou snímek Šmejdi nebo televizní seriál Dobrodružství archeologie v České televizi. Filmový štáb sledoval své hrdiny už během samotných příprav na cestu a doprovázel je do Norska i zpět. Leckdy komické situace spojené s humornými přešlapy samotných protagonistů, nepřízní počasí či nespolehlivou technikou na kameru zaznamenával často v náročných podmínkách na moři z doprovodné lodi kameraman David Cysař. Jedná se o první film, u něhož se distribuční společnost Aerofilms (V síti, filmové trabantí výpravy cestovatele Dana Přibáně, Zelená kniha, Planeta Česko nebo Katka) ocitá přímo v roli koproducenta. Koproducentem snímku je také Česká televize. Film vznikl s podporou Státního fondu kinematografie. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2021-05-27 13:13:00

„Nejvíc běháme, když je nejhůř.” Cirk La Putyka připravuje jako svoji první letošní premiéru pohybovou inscenaci Runners

„Nejvíc běháme, když je nejhůř.” Citát z knihy Zrozeni k běhu Christophera McDougalla se stal inspirací pro první letošní premiéru souboru Cirk La Putyka. Premiéra pohybově-novocirkusové inscenace Runners v režii Víta Neznala s mezinárodním obsazením a scénografií v podobě obrovského běhacího pásu proběhne 8. června v cirkusovém šapitó Azyl78, které vyrostlo v dolní parkové části Výstaviště v pražských Holešovicích. Tvůrci vzhledem k tématu doporučují divákům, kteří vedle samotného představení chtějí zažít něco navíc, aby přišli v pohodlné obuvi „Runners jsou o životě v běhu. O tom, jak se pořád za něčím honíme, neustále něco nestíháme, jak děláme příliš mnoho věcí najednou, ženeme se za těžko dosažitelnými cíli a nemůžeme se zastavit. Paradoxní ale je, že se před vším tím shonem snažíme utéct. Chodíme běhat, abychom si odpočinuli. V představení se zabýváme i během jako takovým a také se ptáme, zda jsme nebo můžeme být v dnešní zrychlené době šťastní,” vysvětluje Neznal, který je od roku 2020 kmenovým tvůrcem Cirku La Putyka a podílel se na většině jeho aktivit vznikajících v rámci iniciativy #kulturunezastavis v průběhu koronavirové krize. Z hlediska žánru Runners propojí pohybové divadlo s novým cirkusem podobně jako dosavadní režisérova tvorba. „Žánr pohybového divadla se přímo nabízí pro zpracování tématu života v běhu. Co se týče cirkusu, vždy mě fascinovala neustálá přítomnost risku a nebezpečí, což se pokusíme přinést i ve scénografickém řešení,“ dodává Neznal. Scénografie v podobě obrovského běhacího pásu, který byl na míru vyroben ve Velké Británii, hraje v představení klíčovou roli. „Vlastně se mi téma představení rodí spolu s ní a nejde to od sebe oddělit. Je pro mě východiskem k tématu, herecké tvorbě, autenticitě, zkrátka všemu,” říká režisér. V mezinárodně obsazené inscenaci se představí americká akrobatka Mandi Orozco, která působila několik let v Cirque du Soleil, americký akrobat a dlouholetý člen Cirku La Putyka Ethan Law, vítěz České taneční platformy 2019 Viktor Černický, Tina Afiyan Breiová, která spolupracovala se světoznámými režiséry (R. Olivan, T. Ryckewaert), a objev současné české taneční scény Sabina Bočková, nedávno nominovaná do úzkého výběru prestižního festivalu Aerowaves. „Obsazení je vždycky klíčové. V Runners jsme chtěli od začátku spojit taneční a cirkusový svět. Hledali jsme přibližně stejně staré performery, jako jsme my, tedy z generace třicátníků, kteří mají rozjetou kariéru, ale zároveň cítí, že ještě nejsou na jejím vrcholu a mají za čím běžet. Každý z nich má silný osobní příběh, se kterým pracujeme. Zároveň během zkoušení rád vycházím z improvizace a z toho, jací performeři jsou a co přináší. Hodně to stavím na jejich osobnostech, všichni jsou silné individuality,“ přibližuje Neznal výběr účinkujících. Od začátku spolupracují tvůrci s profesionálním trenérem Ianem Adensamem, který vede performery ke správné běžecké technice, k tomu, aby tělo zatěžovali co nejméně, nebo možná co nejlépe, protože běh je pro tělo zátěží vždy. „Radí nám také ohledně obuvi, stravy, zkrátka dělá vše pro to, abychom se v představení mohli věnovat i něčemu jinému než jen běhu. Soustředili jsme se především na to, jak běhat, aby performeři přestali myslet na to, že běží. Něčím jsme se inspirovali u vytrvalostního běhu, něčím u sprintu a přiznávám, že i my jsme se nechali strhnout knihou Zrozeni k běhu,“ dodává Neznal. Kolik kilometrů během představení performeři uběhnou, bude ale nejspíše jasné až na premiéře. Téma běhu prostoupí nejen samotné představení, ale i doprovodné akce: běhání s fanoušky Cirku La Putyka i diváky a podpora charitativního projektu. „Jakmile se o to začnete zajímat, je těžké tomu nepropadnout. Sám jsem v průběhu zkoušení začal běhat a hodně mi to pomohlo přemýšlet nad představením. Chtěl bych tento pocit nějak předat i divákům, tak možná jen řeknu, že nebude od věci, když přijdou na představení v pohodlné obuvi,“ uzavírá Neznal. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2021-04-13 12:45:42

Tajemství Bachovy hudby odhaluje kniha Hudba na nebeském hradě

Johann Sebastian Bach je jedním z nejnepochopitelnějších skladatelů v dějinách. Jak mohl tak vznešenou hudbu složit člověk, který vypadá tak obyčejně, tak neprůhledně – a občas netečně? John Eliot Gardiner v dětství každý den míjel jeden ze dvou autentických portrétů J. S. Bacha na schodech v domu svých rodičů. Od té doby jej studuje a provádí jeho dílo a dnes je považován za jednoho z největších žijících skladatelových interpretů. V knize Hudba na nebeském hradě podrobně vysvětluje myšlenky, z nichž Bach čerpal, popisuje, jak pracoval, jak je jeho hudba konstruována a jak dosahuje svých účinků. A píše také o tom, jaký byl Bach člověk.   Ukázka z knihy Hned po zahájení práce se Bachovy úvahy zabývaly harmonií. Zedler definoval univerzální harmonii jako „konformitu a harmonii všech věcí, protože ve světě se vše děje společně, a to ve vztahu jak k příčině, tak k následku“. Bach dodává: „Generální bas je nejdokonalejší základ hudby […] který vede ke správně znějící harmonii (Harmonie), ke slávě Boží a k přípustnému potěšení duše.“ Emanuel Bach popisuje tuto zaujatost podobným způsobem: zásadním aspektem otcova zájmu o harmonii byla plnohlasost (Vollstimmigkeit), jinými slovy způsob, jakým byl zahrnut kontrapunkt. Tady jsme opravdu u jádra věci, tedy u překročení vertikálních a horizontálních rovin zvuku. Určitě nikdo před Bachem nevyužíval tento průsečík takto plodně (a po něm tak činilo jen málo skladatelů): melodie se opírá o rytmus, který je obohacen kontrapunktem a spojuje se k vytváření harmonie, jež je složena z konsonance a disonance, které zachycuje posluchačův sluch. Podíváme-li se z jiného pohledu, je ohromující, jak harmonický pohyb podle všeho nese plný náklad melodických nápadů na vlastních ramenou. To vše je samozřejmě z teologického pohledu vysoce symbolické. Upozorňuje to na skutečnost, že slovo Vollkommenheit – kromě toho, že znamená „dokonalost“ – má ještě podtón „úplnosti“. Tento koncept vyváděl z míry nejhlasitějšího Bachova kritika Johanna Adolpha Scheibeho, jenž měl za to, že moderní skladatelé „pouze umísťují pod melodii doprovodné hlasy“. Dokonalost pro Bacha znamená znalost „nejskrytějších tajemství harmonie“. Jeho dovednost při jejich objevování byla vášní – téměř posedlostí – a „nikdo nedokázal dospět k tolika invenčním a neznámým myšlenkám z jinak zdánlivě suchých triků, jako se to dařilo jemu“. O procesu osvojení si těchto dovedností se můžeme dočíst v různých komentářích roztroušených ve spisech Emanuela Bacha. V zásadě nemluví ani tak o tom, co spustilo úvodní jiskru (inventio) v otcově mysli, spíše představuje záplavu způsobů, kterými ji otec rozvíjel (elaboratio):   Byl v zásadě samouk a učil se studiem „děl slavných a zdatných skladatelů své doby a z plodů své reflexe o nich“. „Skrze vlastní studium a přemýšlení se už v mládí stal čistým a zdatným skladatelem fug.“ Když hrál novou skladbu z listu, tak „díky skvělé znalosti harmonie“ byl schopen okamžitě změnit trojhlasou texturu na úplný kvartet – a to vše „na základě řídce číslovaného partu continua […] činil tak v dobré náladě a věděl, že by mu to skladatel neměl za zlé“.   „Když poslouchal bohatou a mnohohlasou fugu, dokázal záhy říct – po prvních vstupech témat –, jaké kontrapunktické prostředky bude možné použít a které z nich skladatel má použít. Stál jsem vedle něj a on mi tlumočil své domněnky, a když se jeho očekávání naplnila, radostně mě dloubnul.“ Jako šachový velmistr dokázal Bach předvídat všechny další myslitelné kroky. Bylo by zajímavé se dozvědět, zda někdo takto přesný a tak bezpečně si jistý figurami a strukturami byl zvyklý tyto schopnosti uplatnit i v jiných oblastech (existovala například nějaká „harmonie“ ve způsobu, jakým vedl své účty a účetnictví?). Bach byl zřejmě jedinečný v tom, jak odhaloval prchavost božské jiskry, která pro něj, jak říká Dreyfus, byla základem hudební a lidské zkušenosti a jíž se pilně ve své náročné práci věnoval. Další zdroj, který uváděl do pohybu jeho imaginativní schopnosti podobné bodu 3, známe ze zápisu, jejž v roce 1741 zaznamenal někdo z Gottschedova okruhu. Theodor Leberecht Pitschel mohl mít na mysli výhradně Bacha seniora („onen slavný muž, který se v našem městě těší nejvyššímu uznání“), když ukazuje, že „nespěchá […] zalíbit se ostatním […] své tóny mísí až poté, co zahraje něco z tištěné či napsané stránky, co je podřadnější než jeho myšlenky, a uvede [tak] do pohybu sílu své představivosti [Einbildungskraft]. Jeho nadřazené myšlenky však jsou důsledkem těch podřadných.“ To je podobné praxi Händelově. Oba si půjčovali hudební nápady jako pobídku k větší invenci, ovšem s drobným rozdílem. Bach adaptoval Vivaldiho ritornelové návrhy a permutovaná fugová témata předchozí generace, jednoznačně největší díl jeho výpůjček ovšem pochází z jeho vlastních děl. Dochází tak k rozšíření a transformaci, což vše představuje jeho hledání dokonalosti. Naproti tomu Händel si z vlastního díla vypůjčoval hlavně zřejmě z toho důvodu, aby ušetřil čas a trápení. „Vykrádal“ ovšem jiné skladatele mnohem extenzivněji než Bach, zejména poté, co dosáhl středního věku. Dokázal však tyto „výpůjčky“ transformovat tak radikálně, že v zásadě vypadaly jako nové. Odtud pochází popis, který se připisuje Williamu Boyceovi, a sice že Händel „si bere od druhých pouhé kamínky, ale vyleští je tak, že jsou z nich diamanty“. * * * Když na stole ležel nový text, musel Bach uvážit, jaká je jeho forma a v jaké míře ji bude nucen replikovat v hudebních strukturách, nebo zda ji může svobodně změnit. Na rozdíl od Johanna Kuhnaua nebyl Bach talentovaným lingvistou, tudíž mu rada předchůdce – máš-li za úkol zhudebnit text v próze, měl bys uvážit daná slova i v dalších jazycích a odtud si vzít inspiraci – nebyla moc platná. Existovalo-li blízké porozumění mezi ním a libretistou, takové problémy přirozeně většinou nevznikaly. Například jeho spolupráce s mladou, dvakrát ovdovělou salonní lipskou básnířkou Christiane Mariane von Zieglerovou, byla intenzivní, ale netrvala dlouho, možná proto, že změnil text devíti jejích kantát, aby vyhovovaly jeho vlastnímu záměru (viz kapitola 9). Jejich původní tvar se objevil, až když je v roce 1728 vydala. Jednoznačně nejčastějším Bachovým literárním partnerem byl Christian Friedrich Henrici, který se obvykle uvádí pod pseudonymem Picander. Buď proto, že se podvolil, nebo na základě vyjednávání Bach obvykle připustil, aby počet Picanderových veršů rozhodl o počtu vět, do nichž pak svou hudbu „nalil“. To také umožňovalo, aby přízvukové vzorce textu diktovaly výběr metru, ovlivňovaly rytmus jeho tematických motivů a poněkud nepřímo i výšku, tonalitu, a dokonce instrumentaci. To vše vyplývalo z Bachova čtení textu a bylo s ním v základní shodě a víceméně odpovídá poněkud růžovému Emanuelovu líčení otcových metod, když komponoval „kostelní věci“ (Kirchensachen): „Pracoval oddaně, řídě se obsahem textu, aniž by přitom podivně překrucoval slova či některá z nich zdůrazňoval na úkor celkového smyslu, jejichž důsledkem se často objevují směšné myšlenky, jež někdy vyvolávají obdiv lidí, kteří se považují za znalce, přitom však jimi nejsou.“ Emanuel ovšem nepopisuje, jak to vypadalo, když se jeho otec rozhodl se podvolit méně. Lišila-li se Bachova interpretace lekcionáře od Picanderovy (či poetické parafráze nebo expozice jiného libretisty) a jeho vlastní myšlenkové modely vedly k alternativní struktuře, nebyl vždy nakloněn tomu, aby se podřídil. V takových případech Bach v plné míře odhaluje celou šíři vlastních hudebních ambicí, a to interpretovat text a najít význam ve světě kolem sebe. V tomto bodě mu žádný autor ani libretista nemohl zabránit použít jeho přirozené nadání, aby jak říká Birnbaum, získal „imaginativní vhled do hlubin světské moudrosti“. Jeho riskantní strategie mohly vést k naprostému ignorování konvenčních náležitostí (propriety) ve výstavbě poetického textu – kniha pravidel je pomyslně defenestrována a končí kdesi dole na ulici. Někteří kritici takové procedury považovali za nepřípustné, prokazovaly jeho tvrdohlavost a umíněnost. Hlavu si s ní lámali i ti nejnadšenější podporovatelé, kteří mnohem ochotněji než on souhlasili s konvenčními koncepty toho, co je „přirozené“ a „rozumné“. Emanuelův popis otcových melodií je nesen jistou zmatečností, ale i obdivem: hovoří o nich jako o „podivných, ale vždy rozmanitých. Invenčně jsou bohaté a nepodobají se žádnému jinému skladateli.“ Jedním takovým příkladem, kdy Bach vzal věci do vlastních rukou, je takzvaná Smuteční óda (Trauer-Ode, BWV 198). Tuto kontroverzní objednávku realizoval k bohoslužbě po smrti královny Kristýny Eberhardýny, kurfiřtky saské. Ta měla politický rozměr. Královna Kristýna byla v Sasku široce uctívána, neboť na rozdíl od zesnulého manžela a syna, kteří konvertovali ke katolicismu (což mnoho lidí v té době považovalo za cynickou snahu vyhovět podmínkám polské koruny), ona zůstala věrna luteranismu. Bachova hudba je důstojná, hluboce působivá, má atmosféru. První věta se stylisticky a emočně podobá úvodnímu chóru Matoušových pašijí, uvedených jen několik měsíců předtím. Zádušní bohoslužba byla sloužena v univerzitním kostele 17. října 1727, partitura byla ovšem dokončena až 15. října, čímž zbývaly pouze dva dny na opis partů a zkoušení. Bach zhudebnil text jako kantátu, složenou ze sborových částí, árií a recitativů. Ocitl se tak na tenkém ledě. Univerzitní kostel nepatřil k jeho oblíbeným místům, navíc nezhudebňoval slova nějakého starého kantátového nádeníka, ale respektovaného univerzitního profesora Johanna Christopha Gottscheda, vůdčího obhájce reformy písemnictví, který byl v Lipsku oslavován jako představitel racionální literatury. Problém byl v tom, že z jeho smuteční ódy se vyklubala mdlá směsice banalit, falešného sentimentu a směšno-vznešených rýmů. Bach prostě ignoroval formální uspořádání přísně osmiveršových strof s pravidelným rýmovým schématem (abba) i Gottschedovy narážky v textu týkající se náležitého zhudebnění. Jeho provinění spočívalo nikoli v lhostejnosti ke vznosnému tónu Gottschedova textu, ale ve způsobu, jakým ho nahradil a zatlačil do pozadí. Johann Adolph Scheibe, který byl dle očekávání nadšeným Gottschedovým obdivovatelem, nás zpravuje o tom, jak měl text zhudebnit – měl se vyhnout všem výstřelkům, například modulaci do vzdálených tónin či „použití nekonečné masy metafor a figur“. Ovšem právě díky těmto metaforám a figurám je Bachova hudba tak působivá. Při jedné příležitosti, kdy mu Gottsched nabízí nadprůměrné čtyřverší – „Třesoucí hlas zvonů / k znepokojení přivede naše duše neklidné / svým rozhoupaným bronzem / nám kosti i cévy pronikne“ –, odpovídá Bach památným způsobem. Čekali bychom, že bude napodobovat zvuk pohřebních zvonů, on ovšem přichází s mimořádnou instrumentální paletou: páry fléten, hobojů, (neobvykle) viol da gamba a louten vedle smyčců a continua. Úžasné je ovšem to, co s těmito kontrastními instrumentálními barvami provede v pouhých jedenácti taktech. Nejprve uvede každou z jedenácti vrchních linek jednu po druhé, přičemž každá evokuje zvon jiné velikosti – od nejmenšího ztvárněného stepujícím vyzvánění fléten k drženému zvuku zvonů střední velikosti u hobojů a oparu smyčců v pizzicatu až k hlubokému, sytému zadunění větších zvonů v gambách a continuu, které znějí zlověstně v pravidelných kvartách a kvintách. V tomto okamžiku jsme se posunuli od zmenšeného septakordu D v hoboji prostřednictvím malé septimy do c moll a k noně na e. Poté, pod třetím obratem dominantního septakordu na cis, přichází náhlý (a podle standardů té doby nepřípustný) otřes zpět od eis k a v basu a pak zvony jeden po druhém ve stejném pořadí, v jakém začaly, také zmizí. Tato tonální analýza zřejmě napovídá, že s královninou smrtí čas přestal fungovat ve své obvyklé Bohem dané pravidelnosti – a s jejím odchodem se přirozený svět ocitl vzhůru nohama. Scheibova či Matthesonova přímá i nepřímá kritika, i když je ohraničena jejich konceptuálními omezeními, nabízí ve svém úhrnu měřítko, podle něhož lze posoudit míru neporozumění Bachově hudbě: jak mohl tak zatvrzele ignorovat jejich snahy racionalizovat a katalogizovat náležité a sluchu lahodící kompoziční styly? Lze si pouze představit, jak nezáživná by byla Scheibova „správná“ reakce ve vztahu ke zhudebnění tohoto textu. Pravdou je, že stylistická nevhodnost (impropriety) je znamením Bachova přístupu k invenci v kultuře, která nebyla vybavena k tomu, aby si poradila s jeho originalitou. O Scheibem Birnbaum říká, že se „snažil zhnusit Bachova díla jemným uším“. Imaginativní bohatost Bachovy hudby – jedna z kvalit, kterou dnes obdivujeme a vychutnáváme si ji (možná v důsledku toho, co jsme se naučili z pozdějších kompozic) – se tvrdě střetávala s kulturními hodnotami jeho doby a podrývala široce přijímané myšlenky dekora. Matthesonovu a Scheibovu kritiku zhoršoval fakt, že oba byli průměrní skladatelé. Mattheson se nejprve jevil slibně) brzy však utekl k teoretickým spisům. Některé jsou sice bystré a pomáhají zaplňovat mezery v poznání, jak skladatelé v té době fungovali, Mattheson se však stal tlučhubou ohromující pompéznosti a nadutosti. Scheibe působí jako zahořklá lidská skořápka, stravovala ho závist a liboval si v zesměšňování a pomlouvání kolegů. Jeho pohrdání neunikl ani Mattheson, ač obhajoval podobně „vědecký“ přístup k hudbě. Scheibe ovšem svou kritiku velmi ochotně odvolal v okamžiku, když ten, na něhož jeho kritika cílila, projevil byť jen sebemenší zájem jeho hudbu provozovat. K tomu došlo až poté, co nešťastnou náhodou přišel o oko při práci se svým otcem, varhanářem v Lipsku. Měl vzdělání hudebníka, ale nepodařilo se mu získat ani jedno varhanické místo, o něž se ucházel (včetně místa ve Freibergu roku 1731, kam ho doporučil sám Bach), takže se vedle skladatele rozhodl stát i hudebním kritikem. Roku 1737 publikoval článek, v němž pranýřoval Bachovu hudbu jako „bombastickou“ a „zmatenou“ a hovořil o něm pejorativně jako o „muzikantovi“ (Musikant, správný termín by byl Musikus, tedy ten, který použil v názvu čtrnáctideníku Critischer Musikus, jejž založil).   Sir John Eliot Gardiner (* 20. dubna 1943) vystudoval historii, arabštinu a středověkou španělštinu na King's College v Cambridge. V roce 1966 založil sbor Monteverdi Choir, v roce 1978 soubor English Baroque Soloists a v roce 1990 Orchestre Révolutionnaire et Romantique. Natočil více než 250 alb, z nichž většinu vydaly společnosti Deutsche Grammophon nebo Philips Classics. Řada nahrávek získala významná odborná ocenění, včetně dvou Grammy. Několikrát dirigoval i Českou filharmonii. Naposledy 29. listopadu 2020 na jednom z adventních koncertů bez publika (kvůli probíhající pandemii koronaviru.   Dauphin 2021, přeložil Tomáš Jajtner, brožovaná, 704 stran {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2021-03-02 17:32:14

Martina Formanová: Domov mám v Americe i Čechách

V dětském věku zkusila kreslení a zpěv, účinkovala v dětském souboru brněnského Divadla Na provázku. Na gymnáziu začala publikovat v novinách. Chtěla jít na žurnalistiku, ale nevyšlo to, a tak nakonec vystudovala Martina Formanová scenáristiku a dramaturgii na FAMU. Vystřídala několik zaměstnání, a nakonec se našla v psaní, její nová kniha Nalakuj to narůžovo by měla vyjít letos v květnu.   Pocházíte z Brna, kde jste vyrůstala se starší sestrou Simonou a vystudovala gymnázium. Jak jste prožívala svá dětská léta? Dnes na ně vzpomínám hezky, s dojetím. Moje dětství bylo velmi fyzické – mám pocit, že jsme pořád někam šplhaly a lezly – na stromy, zídky nebo přes ploty; jizvy na mých kolenou by mohly vyprávět! Taky jsme se musely umět zabavit samy. Žádný Netflix, YouTube… V 18:40 byl v televizi Večerníček a v neděli dopoledne Studio Kamarád, jinak nic. Samozřejmě, Československo 70. let bylo obecně velmi šedivé, ale člověk si minulost zpětně vymaluje pestřejšími barvami.   Čím jste chtěla být? Moje budoucí povolání zcela ovlivnil fakt, že tehdy chodili skoro všichni do práce na šestou nebo na sedmou hodinu ranní. Ta představa mě totálně děsila, až jsem si někdy ve dvanácti všimla, že různí umělci pracují později nebo podle vlastního denního režimu. Od té doby jsem zkusila kreslení, zpěv, účinkování v dětském souboru Divadla Na provázku, až jsem zakotvila u psaní. Ještě na gymnáziu jsem začala publikovat článečky v brněnských novinách a bylo rozhodnuto.   Po gymnáziu jste nastoupila na pražskou FAMU, kde jste studovala scenáristiku a dramaturgii a pracovala jako modelka. Jak vás tato prostředí ovlivnila při psaní, které z nich bylo nejzajímavější? Právě, že nejzajímavější byla ta pestrost! A ono to nenavazovalo takhle přímo, jednoduše. Původně jsem se hlásila na žurnalistiku, kam mě dvakrát nevzali, takže jsem chvíli pracovala v redakci tehdejšího Svobodného slova a pak nějakou náhodou začala předvádět a fotit módu. Profesionálně se však modelingu věnovala spíš sestra. Já následně dostala nabídku účinkovat v doprovodné skupině Jiřího Korna, což bylo velmi zábavné období, ale bohužel vůbec nešlo dohromady se studiem FAMU – po roce a půl mě ze školy vyhodili. Naštěstí jsem se během roku vzpamatovala, vrátila se a studia dokončila.   Od roku 1994 žijete v USA, kde jste vystřídala několik zaměstnání… Zase tolik jich nebylo, zato se nemohly víc lišit od těch zpátky doma. Přijela jsem do Ameriky za sestrou, naučit se anglicky – na začátku léta a do podzimu jsem byla bez peněz. Začala jsem tedy hlídat děti, pracovat v delikatesách, a skončila u uklízení, které mě bavilo a poskytovalo velkou časovou svobodu. Taky jsem v té době psala svou diplomovou práci.   Na filmu Lid versus Lary Flynt jste pracovala jako asistentka režiséra Miloše Formana, kterého jste poznala už ze studií na FAMU. Spolupracovali jste ještě na něčem spolu? Kdysi jsem pro něj čítávala scénáře, jinak ne. A mimochodem, v době natáčení jeho dalšího filmu Muž na měsíci jsem už byla těhotná, takže jsem měla poněkud jiné starosti.   V roce 2002 jste debutovala jako spisovatelka autobiografickou knížkou Skladatelka voňavého prádla a od té doby v Čechách knížka vyšla už čtyřikrát. Co vás přivedlo k psaní? Původně jsem si jen chtěla zaznamenat vzpomínky na minulost, a ony se mi poskládaly do příběhu. Taky mě hodně povzbudil Miloš. A posléze rovněž úspěch knížky, přiznávám.   Přišly další tituly – Trojdílné plavky, Ten sen, Nevěra po americku, Snědla dětem sladkosti, Povídky na tělo. Kde nacházíte inspiraci? A pracujete na další knížce? Zatím přišla chuť na další knížku vždy jaksi sama, nikdy jsem se do psaní nenutila. Třeba po Milošově odchodu to nešlo vůbec, a najednou loni v létě jsem cítila potřebu reflektovat tuto dobu, a náš společný život vůbec, a vznikla nová knížka Nalakuj to narůžovo. Vyjít by měla v květnu.   Zpracovala jste také životní příběh světově proslulé modelky českého původu Pavlíny Pořízkové pod názvem Případ Pavlína. Jak se vám knížka psala a jaká je Pavlína ve skutečnosti? S Pavlínou jsme se spřátelily na základě toho, že se mi líbila knížka Léto modelky, kterou napsala. Měly jsme hodně společného – obě Češky v New Yorku, autorky, obě jsme měly starší manžele a dva syny podobného věku. Fascinovalo mě, když mi začala vyprávět střípky ze svého života, ale sama neznala mnoho souvislostí ani podrobnosti. Konečně jsem se osmělila a zeptala jsem se, zda by jí vadilo, kdybych osud její rodiny sepsala. Postupně jsem pak kontaktovala další členy rodiny a v Praze si pak prostudovala rozsáhlou dokumentaci v archivech Státní bezpečnosti. Pavlínino dětství a dospívání bylo velmi turbulentní a jistě ji hodně poznamenalo. Dnes je z ní zajímavá, inteligentní žena, a kamarádky jsme naštěstí doteď.   Jaké máte ráda knížky vy? Máte oblíbené autory nebo žánr či literární postavu? Většinou mám rozečtených několik knížek najednou, některé v češtině, jiné v angličtině. Teď zrovna dočítám knížku Adély Elbel Doba temna. Jedná se o žánr, který znám od komiček, jako jsou Chelsea Handler, Ellen Degeneres nebo Tina Fey, a já ho ostatně použila v Snědla dětem sladkosti. V Čechách se někteří tváří, že ten styl není dost literární, ale k němu prostě patří hovorový jazyk a řekněme familiární tón. – No nic, omlouvám se, trochu jsem si přihřála vlastní polívečku. Kromě české literatury je mi nejbližší právě anglofonní, vřele bych doporučila třeba Normální lidi od Sally Rooney.   Napsala jste také dva TV scénáře a udělala si kurz stand-up komičky. Co vás k tomu vedlo?  Scenáristiku jsem vystudovala, a kromě těch televizních scénářů jsem napsala i dva filmové, které se snad dočkají realizace. Se stand-upem jsem začala, protože je to formát, který mám ráda i coby divačka, a chtěla jsem si tuto formu humoru vyzkoušet.   Řadu let žijete v USA a do Čech se pravidelně vracíte. Co pro vás znamená domov? Kde je ten váš? Abych byla upřímná, pocitově na obou místech.   Martina Formanová se narodila se 9. ledna 1966 v Brně jako Martina Zbořilová. Vystudovala scenáristiku na FAMU v Praze. Napsala knihy Skladatelka voňavého prádla, Trojdílné plavky, Ten sen, Nevěra po americku, Snědla dětem sladkosti, Případ Pavlína, Povídky na tělo a televizní scénáře Mokré tričko a Situace v kuchyni. Jejím manželem byl oscarový režisér Miloš Forman (1932–2018), s nímž má syny: dvojčata Andrewa a Jamese. Žije na usedlosti v Connecticutu a v New Yorku.   {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-08-25 09:27:21

V Národním památníku na Vítkově je k vidění výstava ReporTvář Julia Fučíka

Národní muzeum otevřelo ve spolupráci s Ústavem pro studium totalitních režimů novou výstavu s názvem ReporTvář Julia Fučíka v Národním památníku na Vítkově. Slovní hříčka v názvu výstavy odkazuje na její dvě hlavní linie: Reportáž, psanou na oprátce a vizuální prezentaci Julia Fučíka ve veřejném prostoru. Výstava ReporTvář Julia Fučíka přibližuje okolnosti vzniku i proměny fučíkovského kultu a nabízí návštěvníkům nezatížené kritické čtení Reportáže, psané na oprátce i možnost nahlédnout na fenomén hrdinství.  Poslední literární dílo komunistického novináře Julia Fučíka je zde představeno jak v originálních vězeňských motácích psaných tužkou na odřezcích toaletního papíru, strojopisných přepisech, v nichž byly již v roce 1945 realizovány první cenzurní zásahy, tak i v desítkách vydání a překladů. Výstava je jedním z výstupů společného projektu Národního muzea a Ústavu pro studium totalitních režimů, nazvaného Muzeum dělnického hnutí v 21. století, jehož smyslem je prezentace práce s muzejní sbírkou doby státního socialismu a užití jejího materiálu k potřebám odborné a široké veřejnosti. Součástí výstavy jsou i výtvarné realizace a doprovodné materiály mapující místa paměti věnovaná Fučíkovi na území Československa i mimo něj. Jeho památka, v níž výraznou roli hrál obraz, respektive tvář hrdiny, sloužila k upevňování monopolu komunistické moci. Cílem výstavy tak není jen vypovídat o minulosti, ale především o způsobech, jak se s minulostí zacházelo a zachází dodnes. Výstava ReporTvář Julia Fučíka bude k vidění v Národním památníku na Vítkově do 31. října 2020.  {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-06-29 16:59:18

Léto v Anežském klášteře slibuje filmy, divadlo i cvičení

V úterý 30. června zahajuje Národní galerie Praha letní programy pod hlavičkou Anežka LIVE v Klášteře sv. Anežky České. Po celé léto zde budou probíhat veřejné sportovní aktivity, autorská čtení, besedy, workshopy, taneční a divadelní představení a oblíbené letní kino.   Anežka LIVE je již etablovaná značka, která zaštiťuje různorodé aktivity v zahradách i dalších prostorách Anežského kláštera. Již počtvrté, tentokrát však v lehce modifikovaném formátu, zde v průběhu celého léta budou probíhat doprovodné programy pro veřejnost: autorská čtení, besedy, workshopy, letní kino, taneční a divadelní představení, lekce jógy či Tai Chi. Ve spolupráci s knihkupectvím Luxor bude představeno několik autorských čtení a besed s autory, první bude 30. června v 18.00 křest audioknihy Mé cesty do hlubin mozku, kterou podle vyprávění významného českého neurochirurga Vladimíra Beneše sepsal novinář a spisovatel Martin Moravec. Dalším hostem bude herec Jiří Langmajer, který audioknihu načetl. V zahradách kláštera se bude také cvičit jóga a Tai Chi. Lektorka Soňa Zdráhalová o svých lekcích říká: „Propojuji různé jógové styly i zdravotní cvičení. Vnímám energii cvičících a tomu přizpůsobuji vedení hodiny. Často nabízím různě obtížné varianty cviků, aby si užil každý bez rozdílu věku i zkušeností. Zapojit se můžou opravdu všichni, začátečníci i pokročilí.“ Lektorka Markéta Faustová o sobě říká, že je duší tanečník, a proto i jógu vnímá jako tok energie, ve kterém nachází radost a aktivitu i klid zároveň. Tento pocit přenáší ve svých lekcích, jejichž cílem je protažení, posílení, odpočinek od myšlenek, rozdýchávání zablokovaných partií – cesta k nové inspiraci přes poznávání a ovládání vlastního těla. Připravena je i speciální červencová lekce s Markétou a hudebním doprovodem v kostele sv. Salvátora. Cvičení Flow formy a Lymfa flow aneb cvičení pro zdraví a pohodu představí lektor Tai Chi Ivan Trebichavský. Veškerá cvičení jsou nízkozátěžová, každý je cvičí dle svých možností a jenom to co chce, člověk by se u nich neměl zadýchat, ani výrazně zapotit. Prostor bude pro dotazy a konzultace s lektorem, lekce jsou English friendly. Akrobaté Losers Cirque Company uvedou v zahradách kláštera tanečně-akrobatickou inscenaci na motivy knihy Jonathana Livingstona Racek s názvem Kolaps. Druhým jejich představením bude herecká, taneční a akrobatická inscenace Vzduchem, která propojuje typický „loserovský“ humor s vrcholnou akrobacií a audiovizuální scénou tvořenou studiem Hyperbinary. Stejně jako loni nebude chybět ani letní kino s výběrem artových filmů. I letos se bude také pravidelně promítat na střeše Veletržního paláce, kterému budou patřit úterý a čtvrtky.   V Anežském klášteře lze navštívit stálou expozici Středověké umění v Čechách a střední Evropa 1200–1550. Vstup do areálu kláštera, včetně jeho zahrad se sochařským parkem a prohlídkového okruhu, je celoročně volný. Vstupné programu Anežka LIVE se liší podle jednotlivých akcí (50 až 350 Kč). Informace k programu a k úternímu zahájení jsou průběžně doplňovány a aktualizovány na webu NGP. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-05-08 16:20:55

Moravská galerie bude na nádvoří Pražákova paláce pravidelně pořádat akce upomínající na nonkonformní uměleckou pospolitost v období normalizace

Moravská galerie otevře své výstavní prostory ve středu 13. května. Zájemcům bude opět k dispozici nová expozice Brno předměstí Vídně, výstavy v Pražákově paláci a Jurkovičově vile i Muzeum Josefa Hoffmanna. V odpoledních hodinách 14. května bude zahájen BEER IS HERE, program na nádvoří Pražákova paláce propojující pivo a umění. Na poslední květnový den galerie připravila galerie speciální rodinný program spojený s křtem ilustrované knihy pro děti o Josefu Šímovi Jak namalovat vejce. V rámci sezónního pop-up projektu BEER IS HERE bude na nádvoří Pražákova paláce vždy od středy do pátku k dispozici Výčep u Pražáků, každý čtvrtek se tu bude konat doprovodný program volně navazující na expozici konceptuálního umění ART IS HERE. „Projekt tematizuje nonkonformní uměleckou pospolitost v období normalizace, pro níž bylo pivo a hospoda místem umělecké i občanské svobody. Nabídne přednášky a autorské prezentace, rekonstrukce klíčových akcí spojených s pivem, autorská čtení, filmové projekce nebo open-air koncerty,“ říká Ondřej Chrobák, šéfkurátor Moravské galerie a organizátor akce. Na 31. května, tedy v době, kdy by už mělo být povoleno shromažďování většího počtu osob, naplánovala galerie zábavně-edukativní program pro celou rodinu. Odvíjet se bude od nové knihy Jak namalovat vejce z edice Moravská galerie Junior, která seznamuje dětské čtenáře s životem i uměleckou tvorbou Josefa Šímy. Začne slavnostním křtem na nádvoří Místodržitelského paláce, děti dále čeká šifrovaná cesta do Pražákova paláce, kde na ně bude čekat sám Josef Šíma. Téměř dvouměsíční opatření si vyžádalo významné programové změny. Výstavy, které měly zahájit jarní sezónu, byla galerie nucena přesunout na podzim. Projekt Rajlich 100 upomínající osobnost grafického designu Jana Rajlicha a rovněž rekapitulace zásadních akcí umělecké skupiny Rafani budou zahájeny v Pražákově paláci 24. září. Muzeum Josefa Hoffmanna se otevře bez plánované výstavy připomínající 15 let muzea – výstava se uskuteční až v roce 2021. V Jurkovičově vile dojde k obměně výstavy umělců Evy Eisler a Petera Demka, kterou galerie otevře slavnostní vernisáží 4. července pod novým názvem House Sitters. Od 10 do 12 hodin budou galerie primárně otevřeny pro seniory. Vstup do výstavních prostor bude až do odvolání umožněn za zpřísněných hygienických podmínek. Návštěvníci budou vpuštěni pouze s rouškou a musí dodržovat doporučenou vzdálenost mezi jednotlivými osobami (vyjma rodinných příslušníků), komentované prohlídky a doprovodné programy se budou konat pouze v omezeném počtu osob. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-03-04 11:16:17

Hlavní hvězdou Světa knihy v Praze bude Andrzej Sapkowski

Autor kultovní ságy Zaklínač Andrzej Sapkowski se na festival Svět knihy Praha vrací po deseti letech. Návštěvníci se setkají i s polskými autory populárních detektivek, nejzajímavějšími prozaiky i polskou poezií, včetně slam poetry. Polskou kulturní rozmanitost přiblíží také multižánrová Knižní noc, program zaměřený na děti nebo diskuse o slavné polské reportážní škole. Zaklínači se jako jedné z nemnoha středoevropských literárních postav podařilo probojovat do hlavního proudu globální popkultury. Mlčenlivého krotitele monster, kterého vedle knih proslavila i počítačová hra a nyní seriál Netflixu, uvede na veletrhu nejenom sám hvězdný autor. Přijede také Tomasz Bagiński, v současnosti nejvýznamnější polský tvůrce animovaných filmů. Podílel se i na vzniku počítačové hry The Witcher a nyní je výkonným producentem seriálu Zaklínač, který na konci loňského roku vévodil žebříčkům sledovanosti. Původně byla mezi potvrzenými hosty aktuálního ročníku i nobelistka Olga Tokarczuk, která už v minulosti na Světě knih Praha vystupovala, ale v souvislosti s náročnými povinnostmi spojenými s nejvyšší literární cenou se nakonec rozhodla až do léta celý veřejný program zrušit. V polské delegaci ale nebudou chybět nositelé dalších literárních cen loňského roku, například vítěze nejprestižnější polské literární ceny Nike a jednoho z nejznámějších Poláků v Česku – Mariusz Szczygieł. Přiblíží nejen svoji poslední knihu Není, ale také české publikum uvede do zajímavého polského literárního fenoménu – literární reportáže.  Své české překlady představí i dvojnásobný laureát této ceny a jeden ze žijících klasiků polské prózy – Wiesław Mysliwski. Diskusí se zúčastní i Marek Cichocki, laureát esejistické Ceny Józefa Mackiewicze, a také reportér Jack Fairweather, který získal prestižní britskou Costa Award. Jedná se sice o autora píšícího anglicky, ale do programu čestného hosta ho nominovalo téma – příběh Witolda Pileckého, dobrovolného vězně tábora Auschwitz. „Pokud jste byli v Polsku naposledy třeba před deseti lety, překvapí vás, jak rychle se mění. A nejde jenom o nové dálnice či varšavské mrakodrapy. Vedle nich vyrůstají nová muzea a galerie a bouřlivě se rozvijí i živá kultura. Zároveň je Polsko země, která intezivně prožívá svou historii i tradice. Literatura, divadlo nebo film odráží všechny tyto diskuse jako první. Tuhle různorodou a často vzájemně si protiřečící zemi chceme představit,“ říká ředitel Polského institutu v Praze Maciej Ruczaj. Během prodlouženého pátečního veletržního večera, takzvané Knižní noci, se mimo jiné odehraje divadelní představení podle hry Wojciecha Tomczyka Norimberk. Kapela Tęgie Chłopy zahraje moderní verze tradičních písní a nebudou chybět ani speciality polské kuchyně. A pro fanoušky slamu je během večera připraven program, v němž se vedle českých mistrů Dr. Filipitche, Anatola Svahilce či pana Fenka o svůj básnířský um podělí Rudka Zydel (mistryně Polska 2018) a Wojtek Cichoń alias Kidd, zajímavý a zkušený slamer, který se pohybuje na pomezí rapu a spoken word. Překlad textů se bude promítat za účinkujícími. „České čtenáře kromě polské reportáže jednoznačně okouzlily polské knihy pro děti. To je vidět i na pultech českých knihkupectví, a tak bude součástí polského národního stánku dětský koutek, kde se budou střídat prezentace a dílny pro nejmenší čtenáře, a v Lapidáriu Národního muzea najdete velkou výstavu ilustrace pro děti,“ dodává Lucie Zakopalová, programová koordinátorka polského programu. Na první ochutnávku polského programu zve Svět knihy Praha ještě před zahájením 26. ročníku. Jako předvoj do Prahy a Brna už v dubnu přijede vítězka Evropské ceny za literaturu a filmařka Marta Dzido. Doprovodné akce festivalu zahájí 6. a 7. dubna polsko-česká beseda Možnosti slasti, tedy diskuse o milostném románu Marty Dzido a Jana Němce v Knihovně Václava Havla, a česká premiéra filmu Pan T, příběhu extravagantního literáta uprostřed šedé stalinistické Varšavy. Samotný festival se uskuteční od 14. do 17. května. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-02-27 08:17:42

Čeští literáti se představí na knižním veletrhu v Paříži

Mezinárodní knižní veletrh Livre Paris 2020 je jedním z největších knižních veletrhů v Evropě, letos se koná 20.–23. března. Česká republika se jej zúčastní po dvanácti letech a představí francouzským čtenářům šest autorek a autorů: naši literaturu zastoupí Bianca Bellová, Jiří Grus, Vojtěch Mašek, Patrik Ouředník, Josef Pánek a Marek Toman. Francouzská knižní událost roku Livre Paris se koná v největším francouzském veletržním prostoru Porte de Versailles na jihu Paříže, navštíví ji každoročně více než 160 tisíc návštěvníků a představí se na ní téměř 3000 autorů z více než 50 zemí. Veletrh je koncipován nejen jako odborná akce, ale především jako výstava pro nejširší veřejnost. Českou účast na Livre Paris 2020 připravuje České literární centrum, sekce Moravské zemské knihovny v Brně, ve spolupráci s Guillaumem Bassetem, kurátorem připravovaného programu, který prezentaci ČR říká: „Vedle národního stánku chystáme bohatý program za osobní účasti autorů. Mezi ně bude pochopitelně patřit ve Francii nepřehlédnutelný Patrik Ouředník, dále vystoupí Bianca Bellová, držitelka Ceny Evropské unie za literaturu a Magnesie Litery za román Jezero, který vyšel ve Francii pod názvem Nami; Josef Pánek, rovněž laureát Magnesie Litery, jehož Láska v době globálních klimatických změn vyjde ve francouzštině u příležitosti veletrhu; stejně jako komiks Drak nikdy nespí, který přijedou představit dva z jeho tří tvůrců – Jiří Grus a Vojtěch Mašek. Všichni jsou autory nedávno do francouzštiny přeložených knih a na veletrhu se budou účastnit prezentací a debat. Kromě nich přijali pozvání i spisovatelé dosud do francouzštiny nepřekládaní, kteří zde představí svou tvorbu především profesionální nakladatelské veřejnosti, jako například Marek Toman.“ Moderování debat se ujmou mj. Jean-Gaspard Páleníček nebo Magdalena Platzová. Cílem účasti České republiky však nebude jen představení samotných literátů. „Na Livre Paris 2020 chceme podpořit vznik nových překladů české literatury do francouzštiny a vzbudit ve Francouzích větší zájem o naši současnou literaturu. Na veletrhu proběhne nejen vystoupení autorek a autorů v rámci čtení a besed, ale pro odbornou veřejnost připravujeme například debatu překladatelů či speed dating mezi nakladateli, překladateli a agenty. Na českém národním stánku bude vystavena kolekce nejkrásnějších českých knih ve spolupráci s Památníkem národního písemnictví a česká literatura ve francouzském překladu, která se zde bude také prodávat. Veletržní program doplní doprovodné akce mj. v Českém centru Paříž pod záštitou velvyslance Michela Fleischmanna s prezentací potenciálních, dosud do francouzštiny nepřekládaných současných autorů, večerem české lyriky a literárním workshopem pro děti z České školy bez hranic,“ zdůrazňuje pověřený vedoucí Českého literárního centra Martin Krafl. Velmi zajímavou akcí z prezentace České republiky bude v sobotu 21. března debata nad bibliografií Milana Kundery. Účast potvrdili ministr kultury Lubomír Zaorálek, romanopisec a esejista Guy Scarpetta a Tomáš Kubíček, ředitel Moravské zemské knihovny v Brně. „Je samozřejmě záměrem, že dvojjazyčnou publikaci o díle Milana Kundery, která současně tematizuje jeho příslušnost do francouzského a českého čtenářského okruhu, představíme na pařížském veletrhu. Kundera totiž patří do obou národních literatur, a navíc z nich vychází do kontextu literatury světové. Debatu, kterou pak na veletrhu nad jeho dílem povedeme, máme v úmyslu otevřít směrem k pojmenování různých způsobů čtení jeho románů, které vycházejí a současně vstupují do těchto dvou různých jazykových a kulturních zkušeností,“ vysvětluje Tomáš Kubíček. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-02-02 22:27:39

Zemřel slavný český rocker Ivan Král, hrál s Patti Smith

Ve věku 71 let zemřel hudebník Ivan Král (vzhledem k dlouhému pobytu v zahraničí známý také jako Ivan Kral). Na svém facebookovém účtě to 2. února v noci uvedli organizátoři festivalu Metronome Prague. Ivan Král jako člen doprovodné skupiny zpěvačky Patti Smith nahrál čtyři studiová alba a napsal pro ni řadu písní. Krátce působil ve skupině Johna Calea z Velvet Underground, byl členem skupiny zpěváka Iggyho Popa, se kterým složil několik písní. Po roce 1989 v produkoval desky některých tuzemských skupin: Lucie, Mňága a Žďorp či Garage. Vydal také několik sólových alb, z nichž nejznámejší bylo to první z roku 1995: Nostalgia. V roce 2001 byl nominován na cenu Český lev v kategorii Nejlepší hudba za film Kabriolet. V roce 1995 o něm režisér Zdeněk Suchý natočil dokumentární film Dancing Barefoot, který svůj název dostal podle stejnojmenné písně, kterou Král napsal společně s Patti Smith. V loňském roce s ním vyšla kniha rozhovorů Neuvěřitelný Ivan Král: “Příběh jednoho ze světově nejproslulejších českých rockových muzikantů vás vezme na divokou jízdu do 70. let, přímo do epicentra kulturní revoluce, kdy se v New Yorku rodil punk a garážová hudba. Uprchnete z komunistického Československa, navštívíte kultovní místa, jakými byly klub CBGB nebo Hotel Chelsea, octnete se v přední řadě na prvních koncertech Ramones, Kiss i Bruce Springsteena. Projedete se po New Yorku psychedelickým Rolls Roycem Johna Lennona. A budete i u vzniku Blondie. Patti Smith vás bude držet za ruku i vyhazovat z kapely, Iggy Pop bude cvičit nahý jógu v obýváku, plakat vám na rameni a nadávat do pitomců, David Bowie diskutovat o tom, jak se píší písničky.” {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-12-31 08:37:15

Co vás nejvíce zaujalo v české kultuře v roce 2019? Odpovídají: Goldflam, Kroutvor, Kalinová, Koudelka, Křesťan, Zoubková, Patřičný

S blížícím se koncem roku Literární noviny opět položily tradiční anketní otázku okruhu svých spolupracovníků a osobnostem české kultury.   Líbil se mi ve Stavovském výkon Saši Rašilova v Bernhardovi, jinak básnická sbírka Z. Kaprála Elegie naruby, dále Roth zbavený pout od Claudie Rothové Pierpontové, dále Deník varšavského ghetta Adama Czerniakowa a kniha Františka Emmerta Holocaust. Arnošt Goldflam, spisovatel a herec   Stálici s trvalou úrovní pro mě představuje Roš Chodeš, věstník židovských obcí. Každé číslo je událostí, skvělé jsou například rozhovory připravované Alicí Marxovou. V čísle se ale uplatní i povídka či poezie. To podstatné se může odehrávat mimo pozornost velkých médií... Josef Kroutvor, spisovatel a kunsthistorik   Prožívám hezké životní období, v němž konečně mohu věnovat svůj čas všestrannějšímu kulturnímu vyžití. V letošním roce jsem navštívila mnoho zajímavých výstav a byla jsem nadšena jejich realizacemi. Několikrát jsem se vrátila na výstavu s názvem Stories Renáty Fučíkové ve Ville Pellé. Považuji autorku za jednu z našich nejvýznamnějších ilustrátorek a „vypravěček“. Doporučuji i dosud probíhající výstavu Petra Síse v Doxu. Jsem i častou návštěvnicí Národní galerie, v níž jsem ve výstavách děl Josefa Šímy a Alberta Giacomettiho rozpoznávala rezonanci přínosného výstavního konceptu odvolaného ředitele galerie Jiřího Fajta. Nadchlo mě několik divadelních představení; třeba Divadlo v Dlouhé svým repertoárem nikdy nezklame. Líbila se mi hra, jež měla letos premiéru, Romeo, Julie a tma. Chodím často na pořady v Knihovně Václava Havla, říkám jí „moje kaplička“ a z pořadů a setkání, které se zde odehrávají, odcházím vždy povzbuzena a potěšena. Z těch mnoha si vybavuji setkání s Radkou Denemarkovou, pořady Obce překladatelů, vzpomínání na Ivana Medka. Sleduji rovněž pořady v Městské knihovně, jejichž dramaturgický plán je vždy zajímavý. Letos mě zaujalo setkání s Alexandrou Alvarovou nad její knihou Průmysl lži. Baskytarista Guma Kulhánek slavil v Lucerna baru pětasedmdesátiny a tenhle hudební happening se moc povedl. A Vladimír Mišík má nové a překvapivé CD! V souvislosti se stárnutím a odcházením muzikantů jsem si uvědomila, že pro mne byl v životě důležitý hlavně Semafor a jeho protagonisté v čele s panem Jiřím Suchým, o němž letos natočila Olga Sommerová báječný dokument. A knihám, které k mému soukromému i profesnímu životu vždy patřily, se věnuji stále. Z těch od českých autorů se chystám na Vabank. A aktuálně se mi moc líbilo na Festivalu svobody na Václavském náměstí a následně v Činoherním klubu na vzpomínání na OF a události před 30 lety s přímými účastníky a organizátory. Dana Kalinová, bývalá dlouholetá ředitelka Světa knihy Praha   Každý rok je to vždy v prvé řadě čekání. Čekáme na velký román, kulturní manifest, dílo hudební, architektonické, výtvarné nebo jiné, ale pokud možno mimořádné. V roce 2019 to bylo zase totéž, chaotická tříšť, ze které nic nevyčnívalo. Tvůrce, který by oslovil společnost, zlomil nehybnost bažiny, vyjádřil požadavky nové doby, usiloval o „něco nemožného“, se zase nedostavil. Až na sklonku roku jsme se dočkali. Vzniklo dílo. AIVA/Antonín Dvořák: From the Future World. Z padesáti šesti taktů rozepsaného notového zápisu pro klavír v tónině e-moll, z fragmentu díla geniálního skladatele vytvořila umělá inteligence patnáctiminutovou skladbu o třech větách. Skladbu spolu s Dvořákem tak zkomponoval systém AIVA, který má jako jediná umělá inteligence na světě přiznán statut ´autor´, od začátku se učí na dílech klasické hudby a do své paměti dostal kromě třiceti tisíc všemožných partitur světových také partitury Mistra. AIVA byla prý při komponování stále lepší a lepší, a tak mohla být třetí věta představena na živém koncertu v pražském Rudolfinu v podání PKF – Prague Philharmonia pod vedením Emmanuela Villauma. Byla to světová premiéra, a i když má AIVA podle „lidských“ spolupracovníků ještě určité nedostatky v dynamice a frázování, úspěch byl jedinečný. Možná jí chybí i emoce, tvrdili Humpl a Stiebitz z agentury Wunderman, ale mě tato skladba emotivně chytla. Byl to opravdový Dvořák, romantický, harmonický, malebný, dojímavý, a kdybych se nebál, že budu obviněn ze slabosti pro hudební kýč, připomněl bych nostalgicky Novosvětskou, nejoblíbenější jeho symfonii č. 9 e moll, op. 95, anglicky From the New World. Tři počítače, tři bedny, které by se vešly na kuchyňský stůl, a obrovská míra energie stačí dopovědět něco, co skladatel zamýšlel stvořit. Umělá inteligence bude mít možná v naší kultuře ještě hodně co říci. Zejména proto, že třeba AIVA je podle slov jednoho z odborníků „inteligentní lopata, která se nemůže unavit“.  Petr Koudelka, spisovatel   Schopnost nadhledu je vzácností a malíř Bedřich Dlouhý (1932) tím darem oplývá. Dokládá to šťastně koncipovaná retrospektivní výstava jeho děl v Galerii hlavního města Prahy v prostorách Městské knihovny. Autor byl svého času spoluzakladatelem svérázné skupiny Šmidrové, v níž působil například i Karel Nepraš a Jan Koblasa. Zmíněná přehlídka nabízí průřez umělcovy tvorby od roku 1956 až do současnosti. Jestliže doprovodné texty k různým výstavám se někdy míjejí s obsahem na stěnách, zda jde o vzácné lícování. Dovolím si proto výstižnou citaci z galerijní prezentace: „Pronikáme do umělcovy stále živé šmidrovské dada strategie balancující na hraně vážného, nevážného a absurdního; seznamujeme se s bravurností jeho malířského podání…“ Jde-li pro mě o jednu z kulturních událostí roku 2019, pak pro případné zájemce dodávám, že má i časový přesah do letopočtu 2020, a to do 16. února. Závěrem ještě informace, že výstava má i sympatický název, a to Bedřich Dlouhý: Moje gusto.  Rudolf Křesťan, fejetonista   V neděli 17. listopadu (jak jinak) jsem se prodrala davy na Národní třídě do Ponrepa a viděla s dalšími osmi diváky celovečerní dokumentární film Jiřího Krejčíka Maturita v listopadu natočený v lednu 1990, s dotáčkami po deseti letech. Syrový dokument o studentech a učitelích gymnázia v České Třebové pár týdnů po sametu. Autenticita tehdejších výpovědí bere dech. To by měla zařadit ČT do vysílání! V říjnu, rovněž v poloprázdném sále Hraničář v Ústí nad Labem, koncert Mikoláše Chadimy a Mona Mur postavený na zhudebněných básních sbírky Tagesnotizen Jürgena Fuchse. Konal se jako entrée Česko-německých dnů. Tady Češi a Němci, narození v druhé polovině 20. století, skutečně a aktuálně souzněli. Vivat Collegium bohemicum, organizátor z české strany hranice. V září uspořádala Litoměřická galerie v bývalém jezuitském kostele v Litoměřicích výstavu Kontinuita malíře Radana Wagnera a sochaře Jasana Zoubka. Silné obrazy a sochy autorů vypovídaly o kontinuitě jejich tvorby, převrat nepřevrat, a kontrastovaly s dosud přetrvávající atmosférou jezuitského prostoru. V srpnu opět silný výtvarný zážitek na výstavě NG ve Valdštejnské jízdárně na výstavě Josef Šíma – Cesta k Vysoké hře. Tady bylo návštěvníků plno. Myslela jsem si, že malíře dobře znám, ale byla jsem hodně překvapená. Tahle hodnota přetrvá. V dubnu Galerie výtvarného umění v Chebu uspořádala objevnou výstavu Vidět sochy. Díla sochařů Jana Svobody a Zdeňka Palcra nejsou v obecném povědomí, ač jsou autoři klasiky druhé poloviny 20. století. Nevím, jaká byla návštěvnost Chebanů, my Pražáci jsme se na výstavu dostali díky vstřícnosti ředitele chebské galerie. V březnu filmový zážitek Central Bus Station – dokumentární film (2018) o hlavním autobusovém nádraží v Tel Avivu, kde se lidé ztrácejí (i já jsem tam zabloudila). Natočil český režisér Tomáš Elšík. Silná výpověď nejen o architektuře, ale i politice a životě v Izraeli. V únoru uvedla Knihovna Václava Havla pořad O lásce a tmě a Amosi Ozovi. Román nedávno zesnulého izraelského autora skvěle přeložil Michael Žantovský, který o Ozovi také velmi zajímavě mluvil. Jana Zoubková, překladatelka   Veliký boom knih o tom, jak žít dobrý život. Přibývá autorů, kteří říkají – a) Chceš-li změnit svět, změň sebe. b) Žij svůj život tady a teď. A do třetice – začínáme chápat, že dětství je pro náš život možná nejdůležitější. Post Scriptum – Znovu vyšla Velká kniha o dřevě. Martin Patřičný, výtvarník a spisovatel {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-12-09 06:23:28

Obecně prospěšná společnost Kverulant pátrá: Normy musejí být zdarma

Stát vydává normy. Tyto normy však neposkytuje veřejnosti zdarma, ale vybírá za internetový přístup k nim ročně téměř 100 milionů korun. Kverulant je přesvědčen, že závazné normy má stát veřejnosti poskytovat zdarma, a o to usiluje v této kauze. Kverulant již zaznamenal první úspěchy, když stát zpřístupnil několik prvních norem a následně sněmovna schválila usnesení, kterým žádá vládu o zajištění veřejné dostupnosti všech závazných norem. Byla zpracována novela zákona o normách, která nově stanoví, že veškeré závazné normy bude hradit stát a budou bezplatně poskytnuty veřejnosti. Novela je nyní v legislativní radě vlády a na vládu měla jít v průběhu října 2019. Česká republika má jako vyspělý průmyslový stát ve vydávání norem stoletou tradici. V současné době je v platnosti 36 tisíc norem. Velká většina z nich není závazná. Existuje však více než čtyři tisíce norem, jejichž dodržování stát vyžaduje. Přesto stát tyto normy neposkytuje zdarma, ale vybírá za internetový přístup k nim peníze. Kverulant zjistil, že to ročně dělá téměř 100 milionů korun. Situační zpráva Kverulant objednal studii, která vyjmenovala konkrétní technické normy, jejichž dodržování stát prostřednictvím legislativy ukládá veřejnosti. Děje se tak prostřednictvím určených a harmonizovaných norem. Harmonizovanou je taková česká technická norma, která zcela přejímá požadavky stanovené závaznou evropskou normou. V českém právním řádu existuje 31 právních předpisů, které nařizují dodržování 3 400 těchto harmonizovaných technických norem. Mimo to 11 právních předpisů nařizuje dodržování ještě dalších 800 norem. Těm se říká určené technické normy. Celkem tedy jde o 4 200 norem. Z principu publikování právních předpisů vyplývá, že adresát musí mít možnost seznámit se v plném rozsahu s těmi pravidly chování, která jsou pro něj závazná. Že se tak má dít bezplatně, je zřejmé, přestože generální ředitel České agentury pro standardizaci (ČAS) Mgr. Zdeňek Veselý uvádí, že by to odporovalo závazným pravidlům mezinárodních organizací pro normalizaci, která svým členům, a tedy i ČASu, zakazují poskytovat normy zcela zdarma. To však není pravda. Evropský výbor pro normalizaci (CEN) ve směrnici č. 10 pro distribuci a prodej publikací žádný výslovný zákaz bezplatného zpřístupnění technických norem neuvádí. Jen velmi obecně se v bodě 4.1 píše, že členové CEN mají vykonávat svá uživatelská práva způsobem, který respektuje zájmy ostatních členů a uznává hodnotu duševního vlastnictví v publikacích CEN a náklady systému CEN na svůj vlastní rozvoj a udržování. V lednu 2018 Kverulant.org dopisem vyzval tehdejšího ministra průmyslu a obchodu Tomáše Hünera, aby jeho resort začal situaci konečně řešit. V únoru přišla odpověď, ve které se mimo jiné uvádí, že zákony na závazné normy odkazují zcela výjimečně. To je opravdu odvážné popření skutečnosti, uvážíme-li, že platných závazných norem je 4 200. Dále dopis sice připouští, že normy na povinnou elektronickou fakturaci povinné budou, ale ministerstvo průmyslu s tím nemůže nic dělat, protože jejich gestorem je ministerstvo pro místní rozvoj.  {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Kroky ke změně Zprávu o tom, že problematiku závazných, a přitom placených norem je třeba konečně řešit, rozeslal Kverulant v lednu 2018 i všem poslancům. Poměrně rychle se tehdy ozvali hned dva. Komunista Leo Luzar a pirát Jakub Michálek. Komunista Luzar tehdy napsal: „Tuto problematiku jsem si vzal za své při tvorbě legislativního plánu našeho klubu a chci předložit v tomto duchu novelizaci autorského zákona.“ A pirát Michálek tehdy informoval, že by chtěl během cca 14 dní předložit v Poslanecké sněmovně návrh novely zákona č. 22/1997 Sb., o technických požadavcích na výrobky, který nařídí státu koupit od státní agentury pro normalizaci licence k přístupu k povinným normám pro všechny občany, firmy i instituce ČR a o tuto částku následně agentuře pro normalizaci sníží příjmovou stránku rozpočtu. V pátek 13. července 2018 začaly poslancům parlamentní prázdniny, a tak se Kverulant zeptal komunisty Luzara a piráta Michálka, co dokázali, než opustili parlamentní lavice. Komunista Luzar odpověděl v duchu nejlepších tradic hnutí dada: „Dobrý den, velmi rád se do této iniciativy zapojím a patřičný návrh úpravy autorského zákona předložím. Pokud již disponujete takovým návrhem, budu velice rád, pokud se nebude muset tvořit nanovo. S pozdravem Leo Luzar.“ Podtrženo sečteno komunista Luzar neudělal ve věci zastavení zpoplatnění závazných norem zhola nic. To pirát Michálek byl přeci jenom aktivnější a napsal Kverulantu: „Dobrý den, dojednali jsme s ministerstvy, že technická norma o el. fakturaci bude bezplatně veřejně přístupná, na tom se udělá pilot technického řešení v ČAS v podobě tzv. sponzorovaného přístupu, tj. bezplatný přístup pro občany, který hradí normalizační instituci stát, protože nějaká platba musí podle pravidel mezinárodních institucí CEN a CENELEC proběhnout. Pod hrozbou našeho vlastního návrhu nám bylo také přislíbeno, že vláda připraví vlastní návrh umožňující tzv. sponzorovaný přístup, který by měl být na podzim. Tuto věc jsem naposledy otevřel na posledním jednání Ústavněprávního výboru, kde kvůli hlasům ANO nebyla výzva vládě, aby se zabývala touto otázkou, přijata. Vyjednávání s ministerstvy aktuálně vede Martin Jiránek, člen hospodářského výboru, kterému jsem celou věc předal. S pozdravem Jakub Michálek.“  Nedávat pokoj Kverulantovo usedavé upozorňování na problém již přineslo i své výsledky. Ministerstvo pro místní rozvoj ve spolupráci s Českou agenturou pro standardizaci zajistilo na začátku roku 2019 pro dodavatele veřejných zakázek bezplatný on-line přístup nejprve k osmi technickým normám o elektronické fakturaci. Později byly pro bezplatný přístup uvolněny další normy. Nedlouho po bezplatném zpřístupnění prvních norem přišel další úspěch. Poslanecká sněmovna počátkem února 2019 schválila doprovodné usnesení iniciované Piráty, kterým žádá vládu České republiky, aby podnikla nezbytné kroky k zajištění veřejné dostupnosti všech technických norem, pro uplatnění principu rovnosti před zákonem a dostupnosti práva. V září 2019 zaslal Kverulant.org všem zákonodárcům dopis, ve kterém jim připomíná jejich usnesení a žádá další pokrok. Několik z nich mu odpovědělo, že naprosto souhlasí, aby závazné normy stát poskytoval zdarma a že se věci budou věnovat. To je dobře, protože pokud vše dobře dopadne, čeká je v této věci několik jednání a hlasování. Ministerstvo průmyslu a obchodu ve spolupráci s Českou agenturou pro standardizaci totiž zpracovalo novelu zákona 22/1997 Sb., o technických požadavcích na výrobky, podle které bude přístup k více než čtyřem tisícům závazných norem hradit stát. Předmětná novela je nyní v legislativní radě vlády a na vládu měla jít v průběhu října 2019. Novela je rovněž příležitostí udělat postupnou revizi v právních předpisech a tam, kde není nutné odkazovat na technické normy, tyto odkazy zrušit, případně odkazovat jen na část norem. Například pro nový stavební zákon se chystá kompletní databáze, která bude obsahovat celé texty norem a také jen konkrétní články, které budou závazné. Kverulant své úsilí nevzdává.  {/mprestriction} 

Čas načtení: 2019-10-11 13:18:53

Svoboda není samozřejmost, připomene 6. ročník Aussie & Kiwi Film Festu

Letošní podzim patří připomínkám 30. výročí pádu komunismu ve střední Evropě. Programu přehlídky australských a novozélandských filmů, která poběží v pražských kinech od 1. do 6. listopadu, proto dominuje téma svoboda. Projekce v kinech i doprovodné kulturní akce přinesou aktuálními témata, jako jsou ochrana životního prostředí nebo ženská emancipace. Festival, který se věnuje australským a novozélandským filmům se letos rozšiřuje o kinematografii celého regionu Pacifiku. Důležitou roli ve snímcích 6. ročníku Aussie & Kiwi Film Festu hrají střet původních a bílých kultur, přistěhovalectví a tolerance – dlouhodobě důležitá témata australské a novozélandské kinematografie. Všechny tyto fenomény citlivě míchá zahajovací film přehlídky Dámy v černém (Lucerna, 1. listopadu od 20:00 hodin), který s humorem ukazuje předsudky spojené s národem Australanů. Odehrává se v Sydney koncem 50. let 20. století. Australská společnost zažívá velké kulturní změny. Plachá šestnáctiletá Lisa po ukončení střední školy nastupuje jako brigádnice do obchodního domu, kde se jí ujímají zkušenější kolegyně. Lisinu pozornost upoutá především noblesní slovinská imigrantka Magda, která ji seznámí se zcela jiným způsobem života, než jaký dosud znala. Pro dívku nastává období nových vzrušujících zážitků i boje o prosazení vlastní cesty, tolik odlišné od způsobu života jejich rodičů. Zdánlivě obyčejný příběh několika prodavaček v černé uniformě ve skutečnosti ukazuje výraznou proměnu země, která přijímala migranty z celého světa a která z toho čerpá dodnes. Jde o komedii o tom, jaké předsudky měli (a stále mají) Evropané o Austrálii a Australané o Evropanech a jak se s nimi vypořádat na obou stranách. Film se stal v Austrálii diváckým hitem. Snímek režiséra Bruce Beresforda získal ocenění pro nejlepší herečku, nejlepší hudbu a nejlepší kostýmy od Australian Academy of Cinema and Television Arts. Na slavnostním zahájení diváci uslyší tradiční aboriginské písně v podání zpěvačky Jessie Lloyd. Festival v kavárně Lucerna doplní fotografická výstava Havel na Novém Zélandu – fotografie Jiřího Jírů z prezidentovy cesty po zemích Pacifiku v roce 1995. Ženská emancipace se v poslední době ukazuje jako důležitý motiv novozélandské kinematografie a pacifického regionu. Právě o další ostrovy Tichomoří se rozšiřuje nabídka festivalu prostřednictvím filmu Vai (Ponrepo, 2. listopadu od 15 hodin). Jde o netradičně poskládaný film natočený devíti ženami v různých tichomořských zemích: Fidži, Tonga, Šalamounovy ostrovy, Samoa, Cookovy ostrovy, Niue a Nový Zéland. Autorky přibližují zkušenosti žen, které kvůli práci nebo vzdělání opouštějí rodinu a tradice. S každou hrdinkou, pokaždé ztvárněnou jinou domorodou herečkou, se setkáváme v různé životní etapě. Ale všechny mají stejné jméno Vai, což ve všech těchto ostrovních zemích znamená voda. Kultovní perla archivu a oslava svobody sexuálních menšin – to je snímek Dobrodružství Priscilly, královny pouště. Festival film uvede v sobotu 2. listopadu u příležitosti 25. výročí od premiéry dnes už legendární australské road movie, projekci rozjede živá travesty show skupiny Hanky Panky přímo na pódiu kina Lucerna. Poté je v baru Champagneria v Průchodní ulici připravena after party s víny. Ve stejný den bude mít českou premiéru film Hibiscus a Ruth (Ponrepo, 18:00). V anotaci se o něm píše: "Svobodomyslná, bujará a věčně hladová Ruth a vážná, pedantická Hibiscus, vždy se svačinou na rozdání. Od dětství obě kamarádky vyznávaly nepsaná pravidla – žádná zábava, žádní nápadníci, na prvním místě studium. Teď mají poslední rok na univerzitě a o Hibiscus se začínají intenzivně zajímat chlapci. Proto požádá kamarádku Ruth, aby jí pomohla držet si odstup. Ostatně chce tím vyhovět především své dominantní matce. Komedie odehrávající se v Aucklandu je samojsko-novozélandský příspěvek k ženské i přistěhovalecké tematice. A zároveň poselství o tom, že je dobré umět si rozhodnout o svém vlastním životě." V neděli 3. listopadu se bude od 15 hodin v knině Ponrepo promítat film Chlapec a pelikán: "Když vysoce úspěšný podnikatel v důchodu (Geoffrey Rush) začne vidět věci, pro které nemá vysvětlení, jeho život nabere dramatické obrátky. A když jeho vnučka začne protestovat proti svému otci kvůli ochraně životního prostředí, je nucen přehodnotit svůj život a jednat tak, aby si ho nepřestala vážit. Rozhodne se vyprávět jí svůj příběh, kdy jako chlapec žil sám se svým otcem na opuštěném pobřeží a zachránil tam osiřelého pelikána, pana Percivala. Neobyčejné pouto mezi ním a pelikánem změnilo navždy jeho život. Snímek o síle přátelství natočený v národním parku Coorong přibližuje nejen krásu a divokost australské přírody, ale i život původních aboriginských obyvatel."  A od 18 hodin na stejném místě mohou díváci vidět australskou romantickou komedii "nejen o rodinných vazbách a kulturních střetech mezi původními a bílými Australany" Svatba na horním konci. Anotace k filmu uvádí: "Mladá právnička Lauren se vrací do rodného Darwinu se svým snoubencem Nedem, aby zde uskutečnila svatbu svých snů. Po příjezdu zjistí, že její matka zmizela. Všeho nechá, aby ji do svatby, do níž zbývá deset dní, našla. Při pátrání po matce Lauren objevuje nejen krásu odlehlých australských končin a jejich svérázné obyvatele, ale především znovuobjevuje své vlastní aboriginské kořeny." Projekci australského dramatu Neutonout (Atlas, 4. listopadu od 17 hodin), které na Berlinale získalo Cenu ekumenické poroty, doplní debata Jak osvobodit novodobé otroky rybářského průmyslu? s odborníky z organizace La Strada a Ústavu mezinárodních vztahů s moderátorem Michaelem Rozsypalem z Českého rozhlasu Plus. A o samotném filmu organizátoři festivalu říkají: "Chakra je čtrnáctiletý kluk z chudé vesnické rodiny v Kambodži, který touží po lepším životě. Když mu kamarád vypráví o snadnějším výdělku ve městě, rozhodne se odejít. V cestě za prací je chycen do pasti pašeráků s lidmi a prodán do otroctví na thajskou rybářskou loď. Brzy pochopí, že naděje k vysvobození může přijít jedině tehdy, když se stane stejně tvrdý a krutý, jako jsou jeho trýznitelé. Australský režisér zobrazil brutální, ale pravdivý popis nucených prací v mořích jihovýchodní Asie. Jeho film je vášnivé svědectví o sociální nespravedlnosti a zároveň šokující výpověď o chlapci, jehož lidskost prochází náročnou zkouškou." V úterý 5. listopadu bude mít v kině Ponrepo v 18 hodin českou premiéru novozélandské drama Mauri. V anotaci se o něm píše: "V kdysi prosperujícím, nyní izolovaném maorském městečku na severovýchodním pobřeží žije pevně uzavřená maorská komunita a její matriarcha. Je to nesmírně moudrá a uznávaná žena. Jedním z hrdinů, který potřebuje její pochopení, je Rewi, muž pronásledovaný minulostí a svými běsy. Ságu ze života maorské společnosti završuje úchvatné finále. Snímek byl na konci 80. let významným mezníkem v rozvíjející se maorské kinematografii a je i po třiceti letech jediným celovečerním filmem natočeným maorskou ženou-filmařkou." Knihovna Václava Havla bude ve stejný den od 19 hodin hostit večer na téma Cesty Čechoslováků za svobodou k protinožcům + Havel v Pacifiku. Večerem provede Markéta Vozková, projektová manažerka festivalu. Jako poslední bude na festivalu ve středu 6. listopadu ve 20:30 v kině Ponrepo promítnut film Narcisy, "netradiční muzikálová romance s kultovními novozélandskými písněmi, v níž jednu z hlavních rolí hraje hudební pop star Kimbra." Organizátoři festivalu jej pospisují takto: "Zpěvačka Maisie (Kimbra) se od umírajícího otce dozvídá podrobnosti o vztahu svých rodičů. Před jejíma očima tak ožívá milostný příběh plný radostí i zklamání, který začíná romantickým setkáním v šedesátých letech a končí bolestným rozchodem o dvacet let později. Snímek prodchnutý nostalgickou atmosférou po životě v 60. – 80. letech a legendární dobovou hudbou je současným diváckým hitem novozélandských kin."  Už 29. října od 18 hodin, tedy ještě před zahájením 6. ročníku AKFF, proběhne v baru Champagneria vernisáž prodejní výstavy Dreamtime: pohled do mýtického světa původních obyvatel Austrálie, která představí současné výtvarné umění protinožců. Podrobnosti o filmech, doprovodném programu a informace o vstupenkách najdete na webu festivalu ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-08-13 09:39:32

Mise Mezinárodní agentury pro atomovou energii : V Pákistánu nás doprovázeli samopalníci

Poprvé v životě jedu do Pákistánu. Doma se mě ptají,  jestli se nebojím. To jsou takové ty stereotypní předsudky. Po sedmi dnech v Islamabádu musím říci, že zatím jediné město, kde jsem se trochu bála chodit sama po ulicích, byla Bukurešť... Ale vezměme to popořádku. V letadle sedím vedle Pákistánky, ptá se, odkud jsem, a když slyší, že z Česka, povídá: "Jé, zrovna před pár lety tu teroristi zavraždili dva Čechy. Mladý pár na dovolené, a takhle skončili, smutné." Smutné. Mise IAEA (Mezinárodní agentura pro atomovou energii) je tentokrát orientovaná na komunikaci národního regulátora, respektive jaderný dozor. Koná se v hlavním sídle Pakistan Nuclear Regulatory Authority a mezi 27 účastníky jsou i zástupci provozovatele jaderných elektráren. Spolu se mnou je tu za experta ještě Swengwong Woo z Koreje (Korean Institute for Nuclear Safety). Vedoucí delegace IAEA je Zia Shah, rodilý Pákistánec, což je výhoda, ale zároveň, protože tu má spoustu přátel, občas tiše zmizí a nechává mne řídit workshop za sebe. Účastníci jsou fajn, dva už znám z dřívějších misí, další se ke mně hlásí, že byli v Praze, Liberci, Plzni, Příbrami, Dukovanech... Opěvují, jak je Česko moc krásná země. Zahájení je nesmírně oficiální a slavnostní. V Iránu zahajovali workshop slovy "Ve jménu Boha", tady to vylepšili: profesionál nám muezínským stylem zazpíval celou modlitbu. Druhý největší muslimský stát na světě Pákistán vznikl v roce 1947 odloučením muslimské části Indie. Hindů z území Pákistánu se stěhovali do Indie, muslimové z Indie se stěhovali do nového Pákistánu, což se neobešlo bez krveprolití. Až do roku 2007 se střílelo a probíhaly teroristické útoky na obou stranách, od té doby je prý pokoj a bezpečno (odhlédneme-li od toho, že o území Kašmíru se dodnes občasně válčí. Na všech mapách, co jsem tu viděla, je území Kašmíru decentně malované tak trochu jako "země nikoho" a hranice je pouze vytečkovaná). Pákistán je asi desetkrát větší než ČR a má zhruba 200 milionů obyvatel, od 90. let se jejich počet zdvojnásobil. Kvůli náboženství odmítají antikoncepci. Ženy jsou tu moc krásné, pokud nechtějí, nemusejí se zahalovat, chodí oblečené většinou v krásných šatech typu sárí. Na koupání mají plavky se sukýnkami – to by spousta Češek potřebovala! Na rozdíl od jiných muslimských zemí pátek není svátek, normálně se pracuje, a sobota a neděle je víkend. Energetický program Pákistán vyrábí 64 % elektřiny z fosilních zdrojů (půl na půl z ropy a plynu), 27 % z vodních, 7 % z  jádra a 2 % z OZE. Na jednoho obyvatele ročně připadá 471 kWh, což je hluboko pod světovým průměrem (3 127 kWh). Čtvrtina obyvatel elektřinu nemá. Kvůli špatnému stavu přenosové soustavy se asi 17 % vyrobené elektřiny ztrácí. Dovoz ropy a plynu silně zatěžuje státní rozpočet, hospodářství v poslední době oslabuje. Celková instalovaná kapacita je přes 29 GWe, ale často je k dispozici sotva polovina (problém je voda, kvůli jejímu nedostatku nelze stavět další vodní elektrárny). Jadernou energetiku zahájili poměrně brzy – první reaktor v Karáčí spustili už v roce 1971. Slouží také k odsolování mořské vody. Palivo z přírodního uranu je domácí provenience. V letech 2000 a 2011 přibyly dva v lokalitě Chashma a další dva pak ještě v letech 2016 a 2017. Obohacený uran se dováží z Číny. Centrifugový obohacovací závod je od roku 1984 v provozu v Kahutě, ale zřejmě ne pro civilní účely. Pákistán má jaderné zbraně, nepodepsal Non-proliferation Treaty, takže kvůli všelijakým mezinárodním omezením a sankcím těžko hledá partnera pro výstavbu jaderných reaktorů. Jediný, komu to nevadí, je Čína; postavila první čtyři reaktory v lokalitě Chashma a nyní u Karáčí staví dva další. Spouštění se předpokládá v roce 2022. Použité palivo se skladuje v bazénech u reaktoru, uvažuje se o suchých skladech v lokalitách jaderné elektrárny. Pákistán také provozuje dva experimentální reaktory, synchrotron na výrobu izotopů  pro lékařské účely a zařízení pro velkou průmyslovou defektoskopii. Pákistánská atomová komise vybrala osm dalších míst pro postavení 32 dalších reaktorů. Předpokládá se desetinásobný růst potřeby elektřiny po roce 2030! Vojenský program V Khushabu, 200 km jižně od Islamabádu, jsou čtyři těžkovodní reaktory pro výrobu vojenského plutonia fungující postupně od roku 1998. V blízkosti je též malá výrobna těžké vody. Přepracování vojenského materiálu se odehrává v blízkosti lokality Chashma. Francouzi zde stavěli závod, v roce 1978 ho opustili, a Pákistánci ho nyní renovují. Program jaderné zbraně zahájili  v roce 1972 a už v roce 1983 uskutečnili první test jaderné bomby. V roce 1998 pak dalších pět  testů v pouštích Balúčistánu, čtyři plutoniové a jeden s obohaceným uranem. Nabízí se tak otázka, proč Američanům nevadí obohacování v Pákistánu a v Iránu ano. Že by šlo o ropu? Islámábád Překvapilo mě, jak je Islámábád zelené město – samé parky, stromy, všude hojně a nahlas zpívají ptáci. Je postavené před asi padesáti až šedesáti lety, moderně urbanisticky konstruované ve čtvercové síti, přiléhající jihem k historickému Rávalpindí. Slouží jako východiště pro turisty směřující na sever do oblasti Karakoram, Nanga-Parbat a osmitisícovek, kterým vévodí K-2. Blíží se monzun, tak se starají, aby byly všechny odtokové kanály volné. Televize ukazuje, jak na severu země už jsou záplavy. Stojí tu druhá největší mešita Asie, moderní Faisal Mosque (nechal ji postavit saudskoarabský král Faisal), krásný národní památník ve tvaru květu a několik muzeí kultury, přírodovědy a historie. Jsou tu uchvacující nálezy z neolitických civilizací údolí Indu i z počátků islámu v 16. století. Vzdělání Celých 44 % dětí neumí číst a psát. Vláda prý velmi podporuje vzdělávání, ale je zde několik zádrhelů: populace roste rychleji než kapacita vzdělávacích zařízení. Pro chudé z odlehlých oblastí je obtížné dojíždět, tedy vůbec se do školy dostat. Přibývají statisíce uprchlíků ze sousedního Afghánistánu – polovinu z nich tvoří děti pod 14 let a těžko se pro ně organizuje a financuje škola. Děti se ve škole učí urdštinu jako první jazyk, angličtinu jako druhý, lokální jazyk podle toho odkud jsou (například pandžábštinu, paštúnštinu apod.), arabštinu kvůli náboženství, aby si mohly číst korán, a fársí (perštinu), protože v něm je napsána většina historických textů. Mají z toho chudinky hrozný guláš, je toho na ně moc, a ve výsledku neumí nic. Volá se po reformě školství. Bezpečnost Jako delegace IAEA jsme tu za VIP a velmi o nás pečují, zejména z hlediska bezpečnosti. Všude, kam se jen hneme, jezdí s námi doprovodné houkající a blikající vozidlo se čtyřmi samopalníky, nebo sedí mladík se samopalem na klíně přímo s námi v autě. Doprovázejí nás i do muzea, obchodního domu, do mešity. V hotelu jsou bezpečnostní rámy, v nichž pípají i moje brýle, takže tam se se samopalem nemůže. Kolegové říkají, že kdybychom byli normální turisté, tak můžeme všude, kam bychom chtěli,  je prý tu nyní bezpečno, útoky byly aktuální do roku 2007 a od té doby se podařilo terorismus soustředěným a nákladným úsilím za mnoha obětí z řad speciálních policistů, kterým se tu říkalo "Taliban Hunters", drasticky snížit. Historickým paradoxem je, že Talibán kdysi podporovala Benazir Bhutová, dřívější premiérka Pákistánu. Služba v armádě už od 80. let není povinná,  ale Pákistánci ji vnímají  jako čest a hrdost. Speciální skupina tajné policie nedávno odhalila za pomoci nejmodernějších elektronických nástrojů skrytý systém financování terorismu. Mezi policií a armádou není moc koordinace, lokální (kmenové) bezpečnostní sbory trpí podfinancováním ze strany centrální vlády. Naše ministerstvo zahraničních věcí označuje za nejnebezpečnější oblast Balúčistán. Když se ptám proč, kolegové vysvětlují, že to je oblast nejbohatší na různé suroviny, uhlí, kovy, drahokamy... Takže tu panují všelijaké zájmy. Balúčistán se chce osamostatnit a to vede k častým ozbrojeným střetům. Až se jim podaří to nějak vyřešit, bude to zlatý důl turistiky – podle fotek je tu čarokrásné mořské pobřeží. Různé "security" útvary a organizace jsou tak důležité, že při komunikačních cvičeních v rámci workshopu je účastníci vždy jmenovali mezi nejdůležitějšími skupinami, s nimiž je potřeba počítat v komunikaci. Zvyky a komunikace Workhop se začíná později a končí dříve, než je time schedule, kolega z IAEA, který je rodilý Pákistánec , říká, že musíme respektovat národní zvyky. Ze svých studentů mám radost, jsou velmi aktivní, dychtiví informací z jiných zemí, hodně se ptají. V praktických cvičeních pracují pilně a s velkým zaujetím. Ze cvičení "Veřejné slyšení" udělali grotesku, když se vehementně vžili do rolí novinářů, farmářů, protijaderných aktivistů. No nevím, jestli by se takhle bavili i tváří v tvář reálné rozčílené veřejnosti. Tvrdí, že většina národa je pro jádro, ale ještě nikdy neudělali žádný skutečný průzkum mínění, ani analýzu médií. Ta jsou z velké části v soukromých rukou. Komunikují většinou jen formálně a oficiálně prostřednictvím tiskových zpráv a technických dokumentů. Vůbec nepracují se sociálními sítěmi, ani nevědí, kolik veřejnosti a jak je používá. Ovšem na ulicích má mobil v ruce každý, takže to očividně podceňují. Když se bavíme o postojích veřejnosti, tak říkají, že tu mají rčení: Kdo má prázdné břicho, není nebezpečný, protože se stará jen o své živobytí a je vděčný. Kdo má plné břicho, je nebezpečný, protože začne vymýšlet blbosti. Myslím, že to je pravda, a že totéž je i příčinou toho, jak dnes vypadá západní společnost. Daří se jí příliš dobře, tak vymýšlí blbosti (politickou korektnost, správně zakřivené banány, apod.). {loadmodule mod_tags_similar,Související} Obyčejní lidé jsou tu moc hodní. Nejlepší lidi jsou prý na severu, prý bych se tam cítila jako doma, jsou tam modroocí lidé, velmi pohostinní, krásná příroda. Na historických místech jsou rozsáhlé  vykopávky: Mohendžo Daro, Gandhara, místa civilizace z údolí Indu, datované už od sedmého tisíciletí před naším letropočtem. Jsou prý turistům přístupné. Asi by to chtělo jet sem ještě jednou jako turista. K jídlu si užíváme placky čapátí a placky nan, různé pálivé omáčky a smažené nugetky a plněné trojúhelníčky, karí, masové nudličky... Pákistánci prý ze všeho nejvíc milují maso na jakoukoliv úpravu. Krávy u nich nejsou svaté, tak je jedí. Vepřové ne. Ve svých prezentacích představuji zkušenosti z komunikace s veřejností nejen z pohledu operátora jaderných elektráren ČEZ, ale i našeho státního dozoru a dalších jaderných institucí. Mezi kolegy znalými České republiky se těší obzvláštní úctě předsedkyně Úřadu pro jadernou bezpečnost Dana Drábová, mluví o ní v superlativech a Zia, co pracuje ve Vídni, míní, že by měla být prezidentkou ČR.   Autorka je jaderný fyzik a nyní je šéfredaktorkou soukromého internetového časopisu popularizujícího vědu a techniku Třípól (www.3pol.cz).