EUR 24,750 || 
JPY 15,035 || 
USD 21,695 || Průmyslové podniky dnes čelí rostoucímu tlaku na zvyšování energetické účinnosti provozů a snižování uhlíkové stopy. Hnací soustavy, jejichž součástí jsou pohony o proměnlivých rychlostech, motory, čerpadla a další komponenty, spotřebují velké množství energie. A právě z tohoto úhlu
--=0=--
---===---Čas načtení: 2024-07-15 11:18:41
Energetika po tomto objave neostane rovnaká: Objavili rekordné ložiská vzácneho paliva!
Vedci objavili veľké ložiská bieleho vodíka, čo môže priniesť revolúciu v oblasti čistej energie a pomôcť v boji proti klimatickým zmenám. The post Energetika po tomto objave neostane rovnaká: Objavili rekordné ložiská vzácneho paliva! appeared first on AndroidPortal.sk.
Čas načtení: 2024-07-26 17:28:49
Jak astronauty na Měsíci zásobovat vodou? Klíčem může být levná mikrovlnka z Tesca
Najít vodu na Měsíci nestačí. Astronauti ji budou muset získat z ledu a vyčistit. Britská vesmírná agentura proto vyhlásila soutěž, v níž mají vědecké týmy sedm měsíců k tomu, aby vymyslely šikovné řešení. Jeden z vědců, Lolan Naicker, má jasno. Použije levnou mikrovlnku nakoupenou v Tescu. Kolem roku 2026 se vrátí na Měsíc lidská posádka v rámci mise Artemis III. Výzkumné úsilí se v současnosti zaměřuje na lunární vodu. Podle vědců jsou na zamrzlou vodu bohaté hlavně oblasti kolem jižního pólu Měsíce. Led tam mělo hledat vozítko VIPER amerického Národního úřadu pro letectví a vesmír (NASA). Agentura ale musela seškrtat rozpočet a tento program zastavit. Plány se
Čas načtení: 2019-07-09 05:33:49
Dvě nové památky UNESCO u nás. Co konkrétně se tedy chrání?
Na seznam památek UNESCO se dostaly další dvě pamětihodnosti z ČR, čímž se jejich počet rozrostl na 13. Naposledy na něj byly v roce 2003 zapsány Třebíč – Židovská čtvrť a bazilika sv. Prokopa, nyní přibyly Hornické památky v saském a českém Krušnohoří a Krajina pro chov a výcvik ceremoniálních kočárových koní v Kladrubech nad Labem. Co ale konkrétně v Krušných horách a proč je nově chráněno? Krajina pro chov a výcvik ceremoniálních kočárových koní v Kladrubech nad Labem představuje území, které spojuje unikátní národní kulturní památku, jež dokládá staletý chov a výcvik jedinečného plemene – starokladrubského koně a její širší kontext v souvisejících obcích – Kladruby nad Labem, Selmice, Semín. Toto vzácné plemeno barokních galakarosiérů v ní bylo vyšlechtěno a krajina mu byla v minulých staletích „ušita na míru“. Je to jedno z mála míst na světě, kde jsou cíleně nepřerušeně chováni a cvičeni kočároví koně, a to jako součást národního kulturního dědictví. Krajina byla postupně upravována tak, aby vyjadřovala svůj účel – šlechtění koní. Proto se 3 hlavní osy krajiny kříží nikoliv (jako obvykle) ve vstupu do císařského paláce, ale ve vstupu do monumentálních stájí, kde se také kříží trasy hřebců a klisen v rámci provozu hřebčína. Na tyto osy navazuje rastr pastvin vymezený stromořadími a malebný krajinářský park Mošnice, ozdobený cizokrajnými stromy vysázenými tak, aby vytvářely prostorové iluze. Vlastní císařský zámek je nenápadný, trochu stranou a schovaný za stromořadím. Kompozice krajiny tak záměrně zdůrazňuje svůj primární účel – chov vzácných koní. Důležitou součástí hodnot krajiny je vodní systém, který byl po staletí zlepšován tak, aby krajině zajistil funkční udržitelnost. Hornický region Erzgebirge/Krušnohoří, jak zní oficiální název společné česko-německé nominace, tvoří 22 součástí, z nichž 17 se nachází na území Saska a pět v českém Krušnohoří. Českou část reprezentují Hornická krajina Jáchymov, Hornická krajina Abertamy – Boží Dar – Horní Blatná, Rudá věž smrti, Hornická krajina Krupka a Hornická krajina Mědník. Společně tyto komponenty dokládají obrovský vliv, který měla těžba a zpracování rud na obou stranách pohoří na rozvoj hornictví a hutnictví po celém světě. Zdůvodnění výjimečné světové hodnoty Hornického regionu Erzgebirge/Krušnohoří je podloženo mimo jiné světově významnými vynálezy a inovacemi v oblasti báňských a hutních technologií, které se zvláště v 16. století, ale i později úspěšně šířily z Krušných hor do celé Evropy i zámoří, a o globální význam Krušných hor pro rozvoj báňské legislativy, administrativy a školství, ale také měnových systémů. To dokládá i příběh jáchymovského tolaru, z nějž se na více než 300 let vyvinulo celoevropské platidlo a který dal název i americkému dolaru. Díky více než 800 letům téměř soustavné těžby a zpracování rud vznikla v Krušných horách jedinečná hornická krajina s unikátními montánními památkami v nadzemí i podzemí a s hustou sítí specifických horních měst, která nemá ve světě obdoby. Tyto památky dokládají způsoby těžby a úpravy různých rud ve všech obdobích od 12. až do 20. století, především pak rud stříbra, cínu, kobaltu, železa a naposledy uranu. Hornická krajina Jáchymov Je jen málo měst na světě, jež sehrála tak zásadní roli v rozvoji hornictví a hutnictví jako Jáchymov, který se krátce po svém založení v roce 1516 stal na krátkou dobu nejvýznamnější oblastí těžby stříbra v Krušných horách, v Evropě i ve světě. Jáchymov je všeobecně považován za jednu z kolébek vzniku věd o hornictví, metalurgii, mineralogii a ložiskové geologii, jejichž základy položil v 16. století jáchymovský městský lékař Georgius Agricola. Jeho rozsáhlé kompendium „De re metallica libri XII" (Dvanáct knih o hornictví, 1556) lze pokládat za první ucelený vědecký spis o hornictví a hutnictví, který jako základní učebnice montánních věd sloužil v Evropě i ve světě po více než 200 let. Jáchymovské báňské řády z 16. století měly zásadní význam pro podobu báňské legislativy až do 19. století. Díky obrovské produkci stříbra měl Jáchymov obrovský význam také pro vývoj měnových systémů v Evropě i na celém světě. Jáchymovské stříbrné tolary, ražené ve zdejší mincovně od roku 1520 po vzoru saských guldengroschů, se staly celoevropským synonymem pro velké obchodní stříbrné mince a od poloviny 16. století daly základ tolarovému systému, který se v řadě zemí Evropy uplatňoval až do konce 19. století. Z názvu jáchymovského tolaru je odvozeno i jméno nejrozšířenější světové měny – amerického dolaru. S rozvojem těžby stříbra v Jáchymově v 16. století je spojena řada vynálezů a inovací v oblasti dobývacích metod, čerpání důlních vod, úpravy a hutnění rud, které byly přejímány v jiných krušnohorských i vzdálenějších důlních revírech. Patří k nim zvláště mihadla, čerpací stroj vynalezený v Jáchymově v roce 1551, který nacházel široké uplatnění v řadě evropských hornických regionů až do 19. století. V roce 1716 bylo v Jáchymově založeno první státní hornické učiliště na světě, které se stalo modelem pro vznik obdobných školských zařízení v habsburské monarchii i jinde v Evropě. Těžbu rud stříbra, ale také kobaltu, vizmutu a niklu v okolí Jáchymova od 16. do konce 19. století dokládá nesčetné množství montánních památek, k nimž patří především rozsáhlé haldové a pinkové tahy, vodohospodářské systémy a podzemní dobývky. Bouřlivý vývoj a bohatství města v 16. století se projevily i výstavbou mnoha pozdně gotických a renesančních budov, jako jsou například kostel sv. Jáchyma, kostel Všech svatých, Královská mincovna, radnice a mnohé hodnotné patricijské domy. Hornická krajina Jáchymov dokládá rovněž význam Krušných hor pro těžbu a využití uranu. Uranová ruda smolinec byla jako tehdy bezcenná známá už horníkům v 16. století, v roce 1727 byl jáchymovský smolinec poprvé vědecky popsán a v roce 1789 z něj byl připraven nový prvek nazvaný uranit. Od 40. let 19. století začalo v Jáchymově poprvé na světě systematické dobývání uranové rudy, jež zde byla poprvé ve větším měřítku využívána nejdříve k výrobě uranových barev. Poté, co Marie Curie-Sklodowská a její manžel Pierre izolovali v roce 1898 z jáchymovské suroviny nové prvky radium a polonium, měl Jáchymov až do první světové války na výrobu radia světový monopol. V roce 1906 zde byly také založeny první radonové lázně na světě, využívající zdejší radioaktivní důlní vodu k léčbě poruch pohybového aparátu. Největší rozmach těžby uranových rud zažil Jáchymov po druhé světové válce, kdy zdejší uran, vyvážený vesměs do Sovětského svazu, posloužil k výrobě první ruské atomové bomby odpálené v roce 1949. Poválečné období je neodmyslitelně spojeno se zřizováním táborů nucených prací ve 40. a 50. letech, které dokumentují smutné období zneužití odpůrců komunistického režimu pro těžbu suroviny určené ke zbrojním účelům. Hornická krajina Abertamy – Boží Dar – Horní Blatná Rozlehlá reliktní hornická krajina v okolí horních měst Abertamy, Horní Blatná a Boží Dar poskytuje vynikající důkazy o metodách rýžování a následně hlubinné těžby různých ložisek cínových rud od 16. do 19. století. Jedinečným prvkem zdejší hornické krajiny jsou sejpy u Božího Daru, jež svědčí o obrovském rozsahu rýžování cínovce v nejvyšších partiích Krušných hor. V důsledku těžby mocných strmých greisenových žil vznikly v 16.–18. století gigantické povrchové dobývky a podzemní komory, které nemají obdobu v rámci nominovaného statku ani jinde ve světě; jejich příkladem jsou Vlčí jámy na Blatenském vrchu, důl Červená jáma na Hřebečné a podzemí dolu Mauritius na Hřebečné. Zcela jiný typ cínového ložiska byl dobýván na Zlatém Kopci u Božího Daru, kde těžbou polymetalických skarnů s obsahem rud cínu, železa, mědi a zinku vznikly v 16. století rovněž unikátní podzemní komory. Dodnes funkční, téměř 13 km dlouhý Blatenský vodní příkop představuje nejvýznamnější báňské vodohospodářské dílo v české části Krušných hor, které bylo vybudováno pro potřeby cínových dolů v okolí Horní Blatné v letech 1540-1544. Horní město Horní Blatná je jedním z nejnázornějších příkladů krušnohorských renesančních horních měst budovaných plánovitě na zelené louce na počátku 16. století, jde o jediné horní město v Krušných horách založené plánovitě kvůli těžbě jiných než stříbrných rud. Hornická krajina Abertamy – Boží Dar – Horní Blatná podává prostřednictvím nadzemních i podzemních montánních památek zejména na Bludné u Horní Blatné a na Zlatém Kopci u Božího Daru výmluvné svědectví také o způsobu těžby železných rud z obou hlavních typů krušnohorských železorudných ložisek – z křemenných žil s krevelem (hematitem) i ze skarnových ložisek, kde byl hlavní dobývanou rudou magnetit, a to od 16. až do 20. století. Rudá věž smrti Rudá věž smrti u Ostrova je národní kulturní památkou České republiky připomínající dobu masivní těžby uranové rudy na Jáchymovsku. Areál, jemuž dominuje sedmipatrová věž z červených cihel, sloužil v letech 1951–1956 jako ústřední úpravna a třídírna uranové rudy vytěžené nejen na Jáchymovsku, ale i v dalších uranových revírech tehdejšího Československa. Jde o poslední částečně zachované zařízení na úpravu uranové rudy v Krušných horách. Rudá věž smrti zároveň dokládá utrpení politických vězňů, kteří byli v 50. letech 20. století vězněni za nelidských podmínek v jáchymovských táborech nucených prací. Místo bylo součástí pracovního táboru Vykmanov II zřízeného v roce 1951, ve kterém bylo internováno na 300 politicky zvláště nepohodlných vězňů. Rudá věž smrti byla jedním z nejnebezpečnějších pracovišť na Jáchymovsku, neboť všichni, kteří tu pracovali bez jakýchkoli ochranných pomůcek, se dostávali do bezprostředního styku s radioaktivním materiálem. Hornická krajina Krupka Středověké horní město Krupka a okolní reliktní hornická krajina poskytují vynikající důkaz o exploataci různých druhů cínových ložisek od 13. do 20. století. Zdejší hornická krajina je výjimečná mimořádnou hustotou pozdně středověkých až raně novověkých důlních děl, jejichž rozmístění bylo diktováno charakterem ložiska a tehdejšími báňskými zákony. Krupka jako nejstarší cínová hornická oblast v Krušných horách přispěla k rozvoji a transferu technik dobývání cínových rud v Krušných horách a ve střední Evropě. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Obrovské množství pozůstatků pozdně středověké a raně novověké těžby cínových rud se nachází zejména v důlním revíru Steinknochen severně od Krupky, ale také v revírech Knötel, Preisselberg a na Komáří hůrce. Mnohem mladší štola Starý Martin dokládá důlní techniky používané při dobývání cínových a wolframových rud ve druhé polovině 19. a ve 20. století. S hornictvím úzce souvisí vznik historického horního města Krupka, které představuje jeden z nejlépe dochovaných souborů stavebních památek na české straně Krušných hor. Dominantou města je hrad Krupka ze 14. století, vysoký umělecký a památkový význam mají rovněž gotický městský kostel Nanebevzetí Panny Marie s přilehlou hornickou zvonicí, gotický kostel sv. Ducha, renesanční kostel sv. Anny a historické měšťanské domy. Hornická krajina na vrchu Mědník Morfologicky nápadný vrch Mědník s barokní kaplí Neposkvrněného početí Panny Marie z roku 1674 na svém vrcholu je mimořádný výjimečnou koncentrací autentických důlních děl dokládajících různé způsoby těžby železných a měděných rud z tvrdých skarnových hornin po dobu více než čtyř století. Na jediném místě se zde nacházejí pozůstatky kolem 80 větších i menších štol a jam z 15. až 19. století, četné odvaly hlušiny i povrchové dobývky. Část podzemí Mědníku je přístupné prostřednictvím štoly Panny Marie Pomocné s velmi dobře zachovanými doklady ruční ražby a rozšiřování podzemních prostor pomocí metody sázení ohněm.
Čas načtení: 2024-02-28 10:59:00
Přesnější a úspornější ložiska využijí divadelní točny i špičkové teleskopy
První ložiska, tedy součásti, které snižují tření, lidstvo využívalo už v antice. A vývoj stále pokračuje. Na moderních hydrostatických ložiscích pracují odborníci na tribologii z Fakulty strojního inženýrství VUT v Brně. Přišli na to, jak udělat ložiska energeticky
Čas načtení: 2024-02-29 14:00:49
Přesnější a úspornější ložiska využijí divadelní točny i špičkové teleskopy
První ložiska, tedy součásti, které snižují tření, lidstvo využívalo už v antice. A vývoj stále pokračuje. Na moderních hydrostatických ložiscích pracují odborníci na tribologii z Fakulty strojního inženýrství VUT v Brně. Přišli na to, jak udělat ložiska energeticky až o pětinu úspornější. Využití by vylepšená technologie mohla najít ve velkých obráběcích strojích, divadelních točnách
Čas načtení: 2024-05-13 06:00:00
Ložiska pro bezpečnostní a obranný průmysl
Franke inovativní ložiska jsou lehká, únosná, všestranně zatížitelná, kompaktní, dynamická, odolná, přizpůsobitelná a bezúdržbová. Díky tomu nacházejí uplatnění v celé řadě oborů. Valivá ložiska Franke jsou založena na speciálním...
Čas načtení: 2024-05-28 09:35:56
Přesnější a úspornější ložiska využijí divadelní točny i špičkové teleskopy
První ložiska, tedy součásti, které snižují tření, lidstvo využívalo už v antice. A vývoj stále pokračuje. Na moderních hydrostatických ložiscích pracují odborníci na tribologii z Fakulty strojního inženýrství VUT v Brně. Přišli na to, jak udělat ložiska energeticky až o pětinu úspornější. Využití by vylepšená technologie mohla najít ve velkých obráběcích strojích, divadelních točnách
Čas načtení: 2024-09-17 11:49:00
Podzimní déšť a ochlazení: Odborník radí, jak předejít růstu plísní v domácnosti
Praha 17. září 2024 (PROTEXT) - Ve starých domech i v dobře izolovaných novostavbách, vysoká vlhkost letos trápí velké množství domácností. Po neobvykle vlhkém a teplém létě přišel deštivý podzim, což znamená zvýšené riziko růstu plísní v interiérech. Ty mohou způsobovat akutní potíže zejména alergikům a astmatikům, dlouhodobý pobyt v prostředí s plísněmi ale není zdravý pro nikoho. Jak vysokou vzdušnou vlhkost redukovat, aby se plísně nešířily, radí odborník na alergie a šéfredaktor portálu ProAlergiky.cz Michal Závacký.Vlhkost a zdravotní rizikaSamotné vyšší množství vody ve vzduchu zdraví škodlivé není, může ale napáchat škody na zařízení domácnosti nebo znemožnit dokonalé schnutí prádla a způsobit jeho zatuchnutí. Ve vlhkém prostředí se nicméně výborně daří plísním. „Plísně produkují alergizující či dokonce toxické spory, které jsou zdraví nebezpečné. Akutní potíže způsobují hlavně alergikům na plísně a astmatikům, pobyt v takovém prostředí ale dlouhodobě nesvědčí ani zdravým lidem. Ve vlhku se daří i roztočům, jejichž výkaly také patří mezi časté alergeny,” varuje odborník na alergie.Spory plísní přilétají především z venkuSpory jsou mikroskopické rozmnožovací částečky plísní, které se uvolňují z existujících plísňových ložisek, například na rostlinách v přírodě. Venkovní vzduch už od začátku léta obsahuje vysoké koncentrace těchto spor, a tak většina z nich se do budov dostane větráním. Spory se pak usadí na površích v interiéru, a pokud zde mají dostatek vlhkosti, začnou z nich růst nová ložiska plísní. Ta začnou brzy do vzduchu uvolňovat nové spory.Jak zjistím, že mám doma příliš vlhko?Pokud jste na vnitřní straně oken objevili kapičky vody, případně se na stěnách začala tvořit ložiska plísní, jde o jasné znaky toho, že je ve vzduchu příliš vody, která na chladnějším povrchu kondenzuje. Plísně se ale z důvodu omezeného proudění vzduchu mohou začít tvořit i za nábytkem nebo pod kobercem, kde si jich člověk nemusí všimnout. Podezření na vysokou vlhkost vzduchu s jistotou potvrdí vlhkoměr nebo meteostanice, které koupíte za pár stokorun. Pokud na displeji uvidíte hodnotu nad 70 % (při vyšších teplotách nad 22 °C už 60 %), zpozorněte.Co dělat při zvýšené vlhkosti?Prvním krokem by mělo být zavedení správného postupu větrání. „Doporučuji několikaminutové prudké vyvětrání celého bytu ráno i večer. Čím je venku chladněji, tím kratší doba na vyvětrání stačí. Naopak bych nedoporučil kontinuální větrání takzvaně na ventilačku,“ radí odborník z portálu ProAlergiky.cz. Pokud změna větracích návyků nepomohla, nezbývá než pořídit odvlhčovač vzduchu. Ten na rozdíl od nedostatečně účinných tabletových pohlcovačů vlhkosti dokáže ze vzduchu odstranit i několik litrů vody denně.Jak vybrat odvlhčovač vzduchu?Minimální odvlhčovací výkonPři výběru odvlhčovače vzduchu je důležité vědět, jaký je minimální potřebný odvlhčovací výkon pro váš prostor. Ten se odvíjí od velikosti daného prostoru, relativní vzdušné vlhkosti naměřené vlhkoměrem a také od počtu osob, které se v prostoru běžně pohybují. Naštěstí nemusíte nic počítat sami, přehlednou tabulku, ze které minimální odvlhčovací výkon odvodíte, najdete třeba v nákupním rádci na webu ProAlergiky.cz.Typ odvlhčovaného prostoruDále záleží, zda potřebujete odvlhčovat běžné obytné prostory, nebo například chladnější sklep. „Pro místnosti s teplotou nad 15 °C doporučujeme kondenzační odvlhčovače, pro nevytápěné místnosti do 10 °C pak odvlhčovače adsorpční,” radí Michal Závacký z portálu ProAlergiky.cz.Pořizovací vs. provozní nákladyDalším faktorem, který je potřeba zvážit, je spotřeba přístroje. „Dražší odvlhčovače často svoji pořizovací cenu kompenzují vyšší energetickou účinností, a tudíž nižšími provozními náklady. Levné odvlhčovače se tedy dlouhodobě spíše nevyplatí. Vždy ale porovnávejte příkon ve wattech, který najdete v popisku produktu,” dodává odborník na alergie.Dodatečné funkceOdvlhčovače vzduchu mohou být vybaveny dodatečnými funkcemi, které vám zkvalitní život. Odvlhčovače s funkcí čističky vzduchu se hodí zejména do prostor, kde už dochází k růstu plísní nebo kde se pohybují lidé na tyto plísně alergičtí. Pomocí HEPA filtru dokáže ze vzduchu odstranit nebezpečné spory plísní, uhlíkový filtr pak případně odstraní i zápach. Menší domácnosti ocení odvlhčovač s funkcí sušení prádla, který tento proces výrazně urychlí. Zároveň co do pořizovací ceny spotřebiče i do spotřeby elektrické energie vychází tato varianta levněji než sušení v automatické sušičce.Jak odvlhčovač používat?Použití moderních odvlhčovačů je velice snadné a intuitivní. Odvlhčovač stačí postavit do volného prostoru v místnosti s uzavřenými okny a venkovními dveřmi. Většina přístrojů sama hlídá aktuální vlhkost a vypne se, když se relativní vzdušná vlhkost v místnosti dostane okolo žádoucích 50 %. Přesušení vzduchu se tak bát nemusíte. Při akutní vlhkosti, například po záplavách, lze účinek odvlhčování zvýšit přitápěním v místnosti. Většina elektrických odvlhčovačů umožňuje napojení hadice pro odtok nashromážděné vody přímo do odpadu, takže není nutné ani vyprazdňovat nádrž.Pokud vás v domácnosti trápí vysoká vzdušná vlhkost, pořízením odvlhčovače vzduchu můžete účinně ochránit své zdraví i majetek. O portálu ProAlergiky.czPortál ProAlergiky.cz na trhu působí od roku 2005 a vznikl jako projekt alergiků, který má pomáhat ostatním alergikům. Zakladatelé, sami alergologičtí pacienti, nemohli nalézt dostatek informací ani produkty pro účinné řešení svých problémů. Informace tedy začali sami shromažďovat a produkty vyhledávat, testovat, vyrábět nebo dovážet a ve spolupráci s odborníky z oborů alergologie a dermatologie založili internetový portál ProAlergiky.cz, kde poskytují praktické informace o všech běžných alergiích, pylové zpravodajství, odborné poradenství, produktová doporučení i recenze. Tichý a úsporný kondenzační odvlhčovač s čističkou vzduchu Meaco Dry Arete® One 10L má i funkci sušení prádla. Na www.proalergiky.cz stojí 5 490 Kč.
Čas načtení: 2024-09-28 15:02:00
Prodej • Základ na CNC soustruh SM16
Prodám základ na cnc soustruh. Díly jsou původem ze soustuhu SM16. Kdysi jsem si to koupil pro sebe že z toho udělám cnc, ale pak jsem koupil profi mašiny a toto zůstalo ležet... Nové ložiska na vřeteni. Lože a suport profi přebroušené na bph a spasované. Lože a vřeteník vybroušené, vykitované a nastříkané polyuretanem. Je k tomu řemenice na motor a ke sklíčidlu opačné čelisti. Sklíčidlo je průměr 125 mm. Vše co je na foto. Nic víc k tomu nemám. Při rychlém jednání přidám kluzné pásy Turcite včetně lepidla na olepení kluzných ploch (ale není to potřeba. Sm16 chodila kov na kov. )Město VsetínCena 12000,-(Přebroušení mě tehda stálo 8 tisíc, něco kit, barva, ložiska, turcite, práce...)Statistiky: Napsal od nino555 — 28. 9. 2024, 2:02
Čas načtení: 2025-01-16 15:52:33
Tržní tlak na cenu a rychlost doručení balíků je rok od roku silnější. Jedním z řešení pro e-shopy je tzv. fulfillment, který expedici zajistí. Článek Boty, voňavky i lis na ložiska. Objem přepravených zásilek stále roste, limity nejsou, říká CEO Shipmall se nejdříve objevil na CzechCrunch.
Čas načtení: 2025-04-25 17:28:53
Prodám cnc soustruh Pinacho Mustang 225x1000. Rok výroby: 2005. Zadní revolverová hlava s přívodem chlazení, 8 poloh (nástroj 20x20). Stroj funkční, bez závad. Po velkém servise na ose X, osa má nově zaškrabané vedení, má nový kul. šroub, řemen a ložiska na šroubu. Nová vřetenová ložiska. Stroj zapojeny, možno předvést v chodu. Jednoduché programování, systém Fagor 8055, možnost zaškolení nové obsluhy. Cena 200 000,- případná dohoda na ceně možná.Statistiky: Napsal od Lukas836 — 25. 4. 2025, 4:28
Čas načtení: 2025-04-25 20:50:02
Prodám díly k vrtačce jihokov v13Tělo pinoly s maticí je v pořádku, akorát je potřeba vyměnit ložiskaU pinoly chybí jeden zub (víc foto),Posuvný mechanismus je funkční jde napružit a vrací se, ale je zaseklí nastavování dorazu hloubky vrtání. Víc jsem to nezkoumal.Vřeteno a hlavička. S Tk vrtákem, když to bylo složený házel na začátku něco kolem 3 desetin, ale ložiska byli na odpis, tak to třeba ještě někdo využije.Řemenice, kdyby ji chtěl ještě někdo opravit stav dle foto.Nechám vše za 1000 nebo jednotlivě dle domluvy co by kdo potřeboval.Statistiky: Napsal od hmm — 25. 4. 2025, 7:50
Čas načtení: 2023-10-28 19:24:17
Scorsese zachycuje krvavý zrod moderní Ameriky
Film Zabijáci rozkvetlého měsíce odkrývá "ležérní genocidu" - vyvražďování kmene Osedžů, který držel práva na ložiska ropy
Čas načtení: 2023-11-26 23:34:00
Jáchymovské doly: Odkaz na minulost
Fotografie: Jaderná elektrárna Bohunice, IAEA, CC BY-SA 2.0, via Wikimedia Commons Jáchymov se stal pro Sovětský svaz vojenskou strategickou lokalitou v okamžiku, když Spojené státy dokázaly od roku 1945 vyrábět atomové zbraně a SSSR potřebovala v co nejkratším čase vytvořit rovnováhu vojenských sil. V oblasti západočeského Jáchymova se tehdy nacházela jediná otevřená ložiska uranové rudy, která spadala do sféry sovětů. Dne 23. listopadu 1945: Klíčový...
Čas načtení: 2013-09-11 12:00:00
Krásná pleť je snem každé ženy a rozhodně svědčí o zdraví a kráse. Ovšem ne každému se poštěstilo narodit se s pletí hebkou jako samet a bez jediného pupínku. Některé ženy trápí ucpané póry či citlivost, jiné vrásky či suchá ložiska a další se nemohou zbavit mastnoty a pupínků. Pokud i vás v pokroči ...
Čas načtení: 2021-04-26 05:35:39
It is, as it is aneb O české zahraniční a spojenecké politice
Evropská politika je už od starých Římanů politikou mocenských bloků, jenom ta těžiště moci se různě přesouvala. Co my s tím? Na začátku článku osobní přiznání, které je na místě, a kterému stejně internetoví kádrováci pátrající po třídním nepříteli neuvěří. Dneska se veřejná sféra všelijak dělí na rusofily, eurofily atd. V téhle kategorizaci jsem něco jako ani ne bílá, ale fialová vrána, protože kdybych se měl nějak popsat, bylo by to slovem anglofil. Není to zrovna jednoduchá láska, protože Británie nám Čechům nebyla nijak spolehlivým spojencem; on ten jejich pragmatismus je někdy k naštvání. Navíc je nutno si přiznat, že ta země má máslo na hlavě, co se historického útlaku různých skupin týče – a tím nemyslím jenom klasické kolonie, ale i vnitřní třídní strukturu, kdy jeden Angličan mohl být druhému zlým a nepříjemným pánem. Bohužel to do jisté míry přežívá dodnes, třeba ve formě povýšeného distancu, který dnes projevují někteří příslušníci univerzitně vzdělaných elit k nativní dělnické třídě („gammons“). Ale nějak si nemohu pomoci. Lásku si nevybíráte a určité britské ideály jsou mi blízké, třeba odpor k centralizaci nebo stále ještě přežívající respekt k politické různorodosti a schopnosti debatovat. Třeba výměnu lídrů zvládají britské politické strany daleko lépe než německá CDU, která jako by měla z názoru své vlastní členské základny strach: demokracie ano, ale ne zase příliš, prosím. I proto mě mrzí a štve nálada, která po brexitu zavládla v kontinentální EU, a se kterou se dost často setkávám například na německých diskusích – takové to Gott strafe England. Zrovna Němci, kteří mnohdy považují EU za pomyslný vrchol historie lidstva a jsou adekvátně hrdí na to, že zásadně přispěli k její existenci, často naprosto nechápou, že by z tak nádherného a vznešeného společenství mohl někdo dobrovolně odejít. Pak přirozeně reagují na toto rozhodnutí pohrdavě a nepřátelsky, asi jako náhle opuštěný manžel: referendum o tak důležitých otázkách je z principu špatná věc, nevzdělaní pitomci zmanipulovaní Putinem nebo Murdochem zasadili vážnou ránu ideálu sjednocené Evropy, teď si to šeredně ekonomicky odskáčou a dobře jim tak atd. Myšlenka, že s tím sjednocováním se to dá přehnat a že i v běžné milující rodině si jednotlivci chtějí zachovat určitou míru osobní autonomie, se proti tomuto postoji jen těžko vysvětluje. Nicméně když už jsem tedy ten anglofil, sáhnu do anglické politické tradice a vypůjčím si slova krále Eduarda III., abychom o nich mohli přemýšlet. Eduard toho jména třetí byl velký válečník, který mimo jiné připravil Francouzům drtivou porážku u Kresčaku (a tím také způsobil náhlé střídání na českém trůně). Králem byl celkem padesát let, a i když Anglii za jeho vlády vymetl černý mor, jeho země přesto neupadla do bídy. Nikdo jej nemůže podezírat ze slabosti, neschopnosti, výmluv, lokajské mentality, podřízenosti komukoliv a tak dále. Ale ve veškeré své královské moci byl Eduard také realista, jehož heslem prý bylo typicky anglicky stručné „It is, as it is.“ Věci jsou tak, jak jsou. No dobrá, co by aplikace takového hesla znamenala pro Českou republiku roku 2021? A stejně důležitě – co by neznamenala? Začněme z čistě pragmatického hlediska. Středoevropský prostor je svou geografií předurčen k tomu, aby spolu jednotlivé národy intenzivně obchodovaly. Už za pravěku se do Čech vozila sůl, protože té máme proklatě málo a přitom to v těch dobách byl nejsnazší způsob, jak konzervovat potraviny. Zato jako z udělání jsou dvě významná solná ložiska hned u našich sousedů (Hallstatt a Wieliczka), takže výsledkem byl čilý obchodní styk už v dobách, kdy se tu mluvilo úplně jinými jazyky než dnes. Dnes je ten obchodní styk samozřejmě mnohonásobně větší než za keltských knížat. Tím pádem střední Evropa tvoří přirozeně propojený prostor, ze kterého nemůžete vyseknout žádnou jeho část, aniž byste všem zúčastněným způsobili závažné problémy. Dokonce i komunistická ČSSR, která silně omezovala pohyb osob přes hranice mocenských bloků, byla podstatně méně restriktivní, pokud se jednalo o pohyb zboží. Ono to zkrátka jinak nešlo. Z tohoto hlediska funguje jednotný evropský trh zhruba tak, jak má. Naproti tomu si neumím představit, jak by fungovalo nějaké idealistické společenství Slovanů, což je myšlenka, která v našem prostoru průběžně ožívá a zase usychá už někdy od začátku 19. století. A to ani v případě, že by mezi námi neležela mocenská historie poslední stovky let, okupace roku 1968, sovětská hegemonie atd. I kdyby toho všeho nebylo, tak vazby mezi námi, Makedonií, Ruskem atd. jsou řádově slabší, protože se nacházíme daleko od sebe a naše kultury jsou formovány úplně jinými vlivy. Poláci, Češi a Slovinci jsou tak trochu poněmčení, na Slováky a Chorvaty měla masivní vliv uherská říše. Jižnější balkánské národy byly pod natolik dlouhou a tvrdou vládou Turků, že část těch původních obyvatel konvertovala k islámu, což je náboženství v ČR silně nepopulární – pochybuji, že by někdo stál o sousedy z Gornji Maoči, vesnice se salafistickými sklony, i kdyby jim nakrásně po slovansku rozuměl. Ukrajina byla po většinu své existence bojištěm mezi několika soupeřícími mocenskými vlivy (Litevci, Poláci, Tataři, Rusové) a dodnes je úměrně tomu nejednotná. Ruský stát, s možnou výjimkou města Petěrburgu, které do něj úplně nezapadá, se vyvíjel svým specifickým způsobem a osciloval mezi osvícenou despocií a despocií bez jakýchkoliv stop osvícení. To jsou tak zásadní rozdíly, že je nepřeklenete žádným příbuzným jazykem. Viz také: Jugoslávie, Československo, dva daleko menší státy postavené na podobném etnickém idealismu, u kterých se ale zkrátka ty historické rozdíly projevily jako fatální. Na rozdíl třeba od Čech, Moravy a Slezska, které postupem času splynuly natolik, že se už ani samy nevnímají jako nějaké zásadně odlišné politické a kulturní jednotky. Suma sumárum: Eduard III. by nám nejspíš po prostudování strategické situace řekl, že czexit je na rozdíl od brexitu neperspektivní. Roztrhaná síť smluv by se tak jako tak musela nahradit něčím dost podobným, v něčem možná lepším, ale v jiném zase horším. Tak, teď jsem naštval hromadu lidí, kteří mi začnou psát e-maily o tom, jaký jsem zaprodanec Bruselu. Přejdu tedy plynule k naštvání těch druhých, aby to aspoň pršelo z obou stran. Když slejvák, tak pořádný. Být členem nějakého společenství neznamená zaujmout podřízený a ponížený postoj a sedat na zadek před každým výplodem, který z centrály přijde. Není žádný důvod k tomu, abychom v rámci EU nebyli adekvátně asertivní. Bohužel se zdá, že naše vlády to jaksi neumějí. Pak je ale otázka, zda nás více štve ten Brusel, nebo náš vlastní vztah k němu. Malá odbočka, zase k popíchnutí jiné části čtenářů. Když jsem na sklonku minulého století přišel na studia do Prahy, dost mě v tamních pravicových kruzích překvapila existence jakési podivně podřízené mentality vůči Němcům. Netýkalo se to zdaleka každého, ale i tak jsem neustále potkával lidi, kteří by docela dobře mohli hrát v té scéně z filmu Kurvahošigutntág, kde vesničané stojí v pozoru a uctivě nahlas zdraví to panstvo, které jede kolem. Bohužel se to týkalo i vzdělaných lidí v solidním postavení. (Kdo o tom jevu pochybujete, vzpomeňte si na ten kult osobnosti, který provázel kandidaturu Karla Schwarzenberga na prezidentský úřad. Tehdy jsem se za to patolízalství některých známých vysloveně styděl.) To byla pro mě velká novinka, to jsem z Ostravy neznal, tam fungovaly mezinárodní vztahy zcela jinak. Nejbližšími sousedy byli Poláci a Slováci, se kterými se dalo občas popít, občas pobít, ale ani jeden z těch národů se před těmi ostatními nijak nehrbil. Idioti se samozřejmě našli na všech stranách, ale celkově byla ta atmosféra daleko vyrovnanější. Bohužel si myslím, že naši dnešní evropskou politiku určuje spíš to přihrbení a z něj plynoucí resentimenty, a že bychom si měli systematicky kultivovat větší sebevědomí. Podíváte-li se třeba na rakouského Sebastiana Kurze, ten to zvládá na výbornou. Přitom Rakušanů je ještě míň než nás. Jsou sice o něco bohatší, ale zároveň mají určitý mindrák z rozpadu staré monarchie; ale přesto si Kurz v Bruselu prosadí, co chce, takže „öxit“ přestal být tématem. Není jej potřeba. Velice podobně jsou na tom i Dánové. Je jich pět milionů, takže vůči sousednímu Německu jsou to trpaslíci. Přitom jsou zároveň svojí zeměpisnou polohou také předurčeni k tomu, aby museli s bezprostředními sousedy uzavírat nějaké ty smlouvy a koalice. Ale nenechají si například diktovat azylovou a migrační politiku od někoho jiného. To, že Švédi propadli omamné pitomosti “humanitárního velmocenství” a Němci si potřebují psychologicky vykompenzovat svoji nacistickou historii překmitnutím do druhého extrému, Dány prostě nezajímá. Proč bychom neměli postupovat stejně jako oni? Protože jsme chudí, ozve se hlásek zpod stolu. Kuš a zpátky pod stůl! Nepochybně máme menší HDP na hlavu než mnozí jiní, ale žádný Čad to tady taky není a nejsme v situaci žebráka, který čeká na hozenou minci. Podřízenost je především stav mysli. It is, as it is. Cizí národy nezměníme, jsou formovány svojí historií a životními zájmy právě tak jako my. Co bychom ale mohli změnit, je náš vlastní přístup k věcem. Nakreslit si červené linie, za které nejsme ochotni couvnout v žádném případě; mohla by mezi ně patřit třeba jaderná energetika, azylová a migrační politika, možnost dělat relativně nezávislou zahraniční politiku vůči třetím státům (Británie, Izrael). A prostor před červenými liniemi by byl ponechán k vyjednávání podle principu „něco za něco“. Nejlepším základem pro dobré vztahy je reciprocita, a nikoliv očekávání něčí milosti jen proto, že je bohatší a větší. (Mimochodem, přesně tentýž princip reciprocity uplatněný vůči pronikání islámského vlivu do Evropy by Saúdům a spol. silně zkomplikoval život.) Věřím, že starý moudrý Eduard by s takovým postupem souhlasil. Ono to tak nevypadá, ale za jeho časů nebyla Anglie žádnou mohutnou velmocí. Obyvatel měla relativně málo a ekonomicky také nedisponovala tou silou jako později za průmyslové revoluce. Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}
Čas načtení: 2020-08-30 10:50:31
Turecko – takový skvělý soused
Konflikt kolem těžby plynu ve Středozemním moři ukazuje, jak moc si erdoğanovské Turecko odcizilo svoje okolí. Otázka je, čeho všeho dosáhne „drzým čelem“. Řecko a Turecko si udržují mnohaletou tradici všelijakého přetahování se ve vzdušném a námořním prostoru, vesměs ale propočítanou natolik, aby z toho nehrozila přímo „horká válka“. Jednotlivých incidentů bylo mnoho a následky víceméně žádné. V Egejském moři, hustě posázeném řeckými ostrovy, je v podstatě nemožné ustanovit nějaké všeobecně akceptovatelné námořní hranice. Současné problémy kolem průzkumné činnosti lodi Oruc Reis jsou ale o něco vážnějšího rázu. Do sporných vod poslala svoje vojenské síly i Francie, jednak kvůli ochraně zájmů francouzských společností, ale také kvůli staré tradici francouzsko-řeckého přátelství. Koná se námořní cvičení, jehož protiturecká myšlenka je víceméně jasná. Válka z toho všeho asi nebude, ale to, o co se hraje, je otázka, kdo je v dané oblasti pánem a bez čího souhlasu se nedají provádět žádné těžební práce. To je pozice, ve které se erdoğanovské Turecko s roztomilou samozřejmostí vidí. Příslušná námořní strategie má i svoje pojmenování – „Modrá vlast“. A tuto strategii se Turecko snaží pomocí válečných lodí doprovázejících výzkumné plavidlo Oruc Reis také prosadit. Proti všem. Podivné nároky Turecka Základem tureckých ambicí je velmi ambiciózní představa o tom, které oblasti východního Středomoří jim náležejí k výlučnému využívání. Takhle vypadá oficiální mapa zveřejněná tureckým ministerstvem zahraničí (převzato z novin Hurriyet). (Zelená plocha jsou nároky Severokyperské turecké republiky, kterou kromě Turecka nikdo jiný neuznává a která, jak vidíte, si pěkně obkroužila ostrov až daleko na jih od jeho řecké části.) Turci při stanovování svých nároků vycházejí ze značně netypického právního názoru, že ostrovy, a to ani ty obydlené a velké, nemají nárok na exkluzivní ekonomickou zónu. Proto neberou v Ankaře při kreslení čar po mapě v potaz takové drobnosti, jako je řecká Kréta (8 336 km² a půl milionu obyvatel). S tímhle názorem jsou Turci v mezinárodním společenství téměř sami. Jediný další relevantní partner, který na tento princip kývl, byla jedna ze dvou konkurečních vlád v Libyi – konkrétně ta Sarrádžova, které Turci pomáhají udržet se u moci, a která s Tureckem podepsala dohodu o rozdělení námořních ekonomických zón, naprosto ignorující mezilehlé řecké ostrovy a Kypr. Sarrádžovou vládou seznam tureckých spojenců v oblasti víceméně končí. Množina znepřátelených států je podstatně početnější. Kromě Řecka, Kypru a Sýrie sem patří i Egypt a Izrael, a to z povícero důvodů. Egyptu vládne vojenská junta pod vedením generála Sísího, která roku 2013 sesadila předešlého zvoleného prezidenta Mursího. Jenže Mursí patřil k Muslimskému bratrstvu, kterému fandí i Erdoğan, takže vztahy mezi oběma zeměmi se značně zhoršily. V Libyi podporuje Egypt druhou z obou konkurenčních vlád, vedenou maršálem Haftarem, a v úvahu připadá i nasazení egyptské armády přímo na jeho straně. Jelikož Turecko už v Libyi udržuje svoje vojáky nějakou dobu, mohlo by se v případě takového vývoje stát i to, že Egypťané a Turci po sobě budou přímo střílet. Izrael míval před erdoğanovskou érou s Tureckem dobré vztahy, dnes už to neplatí. Erdoğan a jeho lidé zavlekli do turecké politiky náboženské perspektivy a v éře AKP jsou vztahy mezi Tureckem a Izraelem chladné, i když nikoliv katastrofální. Když před pár týdny Spojené arabské emiráty oznámily svůj záměr navázat s Izraelem diplomatické vztahy, Erdoğan to ostře kritizoval a dokonce řekl, že zvažuje, že pro změnu Turecko odvolá svoje diplomaty z Emirátů. Což je chucpe jako hrom, protože samotné Turecko v Izraeli svoji diplomatickou misi má (hned dvě – velvyslanectví v Tel Avivu a generální konzulát v Jeruzalémě). Jakým právem by to tedy mělo zakazovat ostatním? Erdoğan by se ve východním Středomoří měl roztahovat co nejméně Z hlediska Řecka, Izraele a Kypru je turecká snaha vykolíkovat si půlku místního moře pro sebe nepřípustná i proto, že koliduje se záměrem vybudovat zde plynovod do Evropy. Na realizaci plynovodu, kterému se říká EastMed, se všechny tři státy dohodly začátkem roku. Zamýšlený plynovod má vést dost daleko od tureckého pobřeží, ale stejně se dostává do kolize s představami Ankary o tom, kam až sahá turecká ekonomická zóna. S onou podivnou, výše zmíněnou libyjsko-tureckou smlouvou, je v naprostém rozporu. Dalo by se tedy čekat, že jeho výstavbě budou Turci bránit silou. I proto se teď v oblasti haraší zbraněmi. Při tom všem je zajímavé, že ekonomický rozměr celé věci by takové vojenské manévry vůbec neospravedlňoval. Ložiska plynu ve východním Středomoří jsou sice pro místní země zajímavá, ale opravdu jen pro lokální spotřebu. Export do vzdálené, studené a bohaté Evropy už tak nadějně nevypadá. Vybudování plynovodu EastMed, který by musel vést až tři kilometry hlubokým mořem, by stálo zhruba šest miliard eur a Evropa by tím získala dovozní kapacitu 10 miliard krychlových metrů ročně. Což by představovalo zhruba 2,5 procenta veškerého do Evropy dováženého plynu, tedy objektivně vzato nic moc. Vzhledem k tomu, kolik dnes stojí plyn (málo), vůbec není jisté, zda by se takový drahý projekt zaplatil, natož něco vydělal. To se nám časy změnily, což? Místo starého principu, kdy se konflikt o ropné a plynové zdroje maskoval nějakou politickou záminkou, maskuje se nyní konflikt o politickou moc ropnými a plynovými zdroji. Ale vyhnout se mu nejde; otázka, nakolik se bude Erdoğan ve východním Středomoří moci roztahovat, je docela podstatná. Za sebe soudím, že ideálním stavem by bylo „co nejmíň“. Zdá se, že Macron to vidí stejně. Kéž by to pochopili i Němci… Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}
Čas načtení: 2019-09-10 08:55:27
Jeden stát, jeden národ, jedna atomová bomba
Jméno tureckého prezidenta Recepa Tayyipa Erdogana je v médiích takřka neustále. Buďto někde vyhrožuje a na základě svého vyhrožování a vydírání pak s někým jedná, nebo napřed jedná, rozuměj bombarduje, a pak vyhrožování zesiluje. Ve zbylých prohlášeních pak hrozí jednomu a tomu samému národu – Kurdům, z jejichž asi 40milionového národa bez státu jich nejvíc žije na území Turecka. Erdogan vydírá Evropu, že vypustí další uprchlíky a tím dává najevo, že chce další výpalné. Lodě s uprchlíky z Turecka však už jsou stejně na cestě k Řecku, lhostejno, zda Evropa zaplatí. A ona zaplatí. Další miliardy eur. Placením výpalného ale ještě nikdy nikdo ničemu nezabránil, takže tlak migrantů na Evropu a její sociální systém, po generace úsilím odborů a levicových stran pracně vybudovávaný, se ještě zvýší. Na cestě nejsou totiž jen uprchlíci z válečných zón Středního východu, ale i ryze ekonomičtí migranti z Afriky. Ušetřit se musí na jídle, abych to poněkud zjednodušila. Evropské zemědělství je drahé, tak dovezeme maso a drůbež z jižní Ameriky a Vietnamu, zkrátíme zemědělské dotace a ušetřené peníze dáme na migrační politiku, tedy i na výpalné. To navrhuje Evropská komise. K tomu přistupují teritoriální nároky Turecka. V Neue Zürchner Zeitung 7. září Daniel Steinvorth napsal: „Recep Tayip Erdogan často zdůrazňoval, že jeho země je pro tureckého prezidenta příliš malá. Člověk nechce být „vězněm na 780 000 km2,“ stěžoval si před třemi lety. „Nespravedlivé“ byly smlouvy po první světové válce, stěžoval si znovu. Vojenské hrozby řeckému sousedovi a expanzivní agenda v severní Sýrii vzbuzují obavy, že obdivovatel Osmanské říše má vážný vztah k revanšismu. Každopádně bychom si mohli myslet, že Erdogan lituje, že se nenarodil v těle svého vzoru Sulejmana Nádherného (1494–1566). Ten vládl jako obávaný sultán nad říší sahající od severní Afriky po Vídeň.“ Nyní si Erdogan stěžuje, že mu nechtějí dovolit jadernou zbraň. V článku zmiňovaného autora je shrnuto několik Erdoganových prohlášení z ekonomického fóra v Sivasu ve východní Anatolii. Například to, že „neexistuje žádný mocný národ na zemi bez atomových zbraní“ a že je nespravedlivé odpírat je Turecku. Když pomineme destruktivní politiku proti národu, který je jeho hlavním nepřítelem, tedy Kurdům, vyhrožuje Erdogan i Řecku, že „i za cenu války ochrání zájmy Turecka ve Středozemním moři“, čímž myslí ložiska plynu u Kypru. Polovinu tohoto ostrova Turecko okupuje, na druhé polovině je nezávislý stát, který je členem EU. Řecko je člen NATO stejně jako Turecko. Přesto turecké letectvo provádí simulované útoky na řecké cíle, jak mapuje například server Strategické myšlení. A všechno mu to prochází. Nepíšu o tom poprvé a ne poprvé mě napadá podobnost chování velmocí vůči hitlerovskému Německu. Jedni s ním čile obchodovali a podporovali ho ve víře, že se vydá na Východ, druzí s ním kuli smlouvy ve víře, že zamíří na Západ. Nakonec se divili všichni, kolik jejich chybná politika stála milionů životů a materiálních škod. Dnes je to v mnohém podobné. Kdo si dá tu práci a sleduje vyjádření tureckého prezidenta, až ho děsí, jak to celý svět bere na lehkou váhu. A pořád jsme u toho samého – Turecko je přece tak dobrý obchodní partner. Občas sice něco nezaplatí, jak zjistily i české firmy, ale premiér Babiš po návštěvě Turecka hýří optimismem. I české zbrojní firmy se zapojí. Pecunia non olet – peníze nesmrdí. Alespoň že se Babiš zmínil o českých vězních v Turecku Markétě Všelichové a Miroslavu Farkasovi, i když jsem spíše skeptik, co se jejich osvobození týče. Případně za jakou cenu – a kdo by ji zaplatil. Nerada bych, aby to byli zdejší Kurdové, kteří se často pohybují na hraně vydání do Turecka na nějaké to mučeníčko a k dlouholetému věznění. Rusko potřebuje Turecko své geopolitické plány, stejně jako USA. Proto přistupují na jedno vydírání po druhém. Tak dlouho Erdogan vyhrožoval Kurdům v severní Sýrii, že je nažene do Eufratu, až Spojené státy, spojenec Kurdů v boji proti Islámskému státu (IS), přistoupily na vytvoření tzv. „safe zone“, kde budou společně hlídkovat turečtí a američtí vojáci za souhlasu jednotek Syrských demokratických sil (SDF), tedy faktického pozemního vítěze nad IS. Patroly už začaly, v zóně, široké od 5 do 14 kilometrů. Mnozí mají škodolibou radost, že „američtí Kurdové“ museli ustoupit. Další „handl“ na úkor Kurdů uzavřelo s Tureckem Rusko, Idlíb připadne Asadovi a výměnou se proturečtí džihádisté přesunou právě na sever Sýrie, odkud, jak jsou mnozí přesvědčeni, se Američané nakonec stáhnou a Erdogan bude mít volné ruce. To prý přinutí Kurdy konečně seriózně jednat s Asadem. Toto seriózní jednání by ale bylo v podstatě kapitulací, protože syrský režim už dal mnohokrát najevo, že o kurdské autonomii nemůže být ani řeči. Pomineme-li řeči o celistvosti země a rozpuštění jednotek SDF, a tedy i kurdských milic YPG a YPJ, které vybojovaly většinu pozemních vítězných bojů proti IS, tak nevím, co je tak skandálního na školství v mateřském kurdském jazyce či podílu na zisku z ropy z krvavě dobytých ložisek. Také není jasné, co je to pro Asada za výhru, mít Turky místo v Idlíbu v Rojavě – tedy severní části Sýrie, kde se nachází velká část vodních zdrojů země a odkud pochází více než polovina zemědělské produkce. Jsou tam také velké zásoby nejkvalitnějšího cementu na světě, který zničená země bude potřebovat k obnově infrastruktury. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Spíše to všechno naznačuje, kdo je pro Rusko důležitějším partnerem. A pokud si někdo myslí, že návrat stavu do doby před začátkem občanské války v Sýrii je záruka stability do budoucna, pohybuje se v oblasti zbožných přání. Asad je ovšem zatím pevně v sedle podepřeném ruskou rukou. Jak velká bude nakonec Sýrie, o tom ale nerozhoduje. O tom rozhodují Erdogan, Putin a Trump. Jediná šance Evropy, že „sultán“ nezačne pokukovat po nějakém tom ostrově či území, spočívá v tom, že přežene svou totální válku doma. Dokud zatýkal politiky levicové prokurdské HDP a sesazoval jejich starosty, bralo se to jako součást koloritu, který patří k tureckému státu za všech režimů. Teď ale zamířil i na republikánskou stranu CHP, která mu „sebrala“ starosty velkých měst Istanbulu a Izmiru, ale i Ankary. Minulý týden byla odsouzena k deseti letům vězení za „podporu terorismu“ Canan Kaftancioglu, předsedkyně CHP v Istanbulu, což nejde číst jinak než jako pomstu za prohrané volby. A to už je jiná – to nejsou „jen“ Kurdové. Tady už by mohli Erdogan a jeho Strana spravedlnosti a pokroku AKP, která se mu mimochodem tak trochu rozpadá, přecenit své síly.
Čas načtení: 2019-07-15 18:13:26
Rudá záře nad Prstenem Nibelungovým
Jednou z nejdůležitějších inscenací posledních let Wagnerovského festivalu Bayreuther Festspiele byla bezpochyby velkolepá tetralogie Der Ring des Nibelungen (Prsten Nibelungův), kterou naposledy inscenoval (po Tankredovi Dorstovi) "enfant terrible" německé divadelní režie Frank Castorf. Der Ring des Nibelungen (Prsten Nibelungův) je pokládán za Wagnerův Summum opus, respektive Magnum opus – celé provedení trvá 16 až 17 hodin. Wagner v něm zpracovává po vzoru antických dramat německé pohanské legendy z dob stěhování národů s jejich bohy (z nich nejvyšší podobně jako Zeus je Votan), aby tak podal výpověď o stavu a své představě vývoje společnosti. Germánský hrdina Siegfried podobně jako antický Prométheus bojuje proti bohům, kteří se různě mezi sebou a dalšími bájnými bytostmi hašteří, jak se na pohanské bohy sluší, bojují o bohatství a moc (zlato a prsten – prsten propůjčuje moc), aby nakonec společnou smrtí s Brünhildou připravil základy nového lepšího řádu. V čem měl Marx pravdu Není divu, že v programu inscenace je citován Marx, i když ten právě Wagnera nemiloval – možná na něj, jak to bylo u Marxe běžné, žárlil – označoval jej, vlastně obdobně jako později Mann, za státního hudebníka, což je ovšem taktně zamlčeno. Ale celkem jasnozřivě prohlédl nebezpečí spojené s jeho vykupitelskou fantazií (že se mu to nepodařilo u sebe samého, je jiná kapitola). Marxovi nelze upřít, že si povšiml přesně těch momentů ve Wagnerově tvorbě, které jej činí i dnes pro mnohé těžko stravitelným – tedy krom dosti komplikované hudby a jazyka především jeho lehce zneužitelného nacionalismu. Wagnerova představa a cesta k beztřídní společnosti je klasikům marxismu idealistická a blízká je například Dühringovu protimarxistickému, národnímu (arijskému) socialismu. Děj Prstenu je mimořádně složitý (zřejmě to odpovídá i postupnému vzniku dramatického textu, přičemž nejdříve napsal Wagner Siegfrieda), řada příběhů je pouze vyprávěna, dokonce se dozvídáme události, které tomu, co jsme několik dní sledovali, předcházely, teprve na počátku posledního dílu, tedy Soumraku bohů. To v mnohém, jak to už u Wagnera ani nepřekvapí, předjímá moderní dramatiku a dává velké možnosti novým režijním interpretacím. Od prvních náčrtů a studií materiálů do ukončení díla pracoval na Prstenu od roku 1848 (tedy od doby své účasti na májové revoluci v Drážďanech, po které se musel na deset let uchýlit do švýcarského exilu, kde Siegfried vznikl) do roku 1874. Poprvé bylo dílo uvedeno pod vedením mistra 1876 v Bayreuthu na prvních „hrách“. Méně času měl Frank Castorf, režisér posledního bayreuthského Ringu. Zaskočil za Wima Wenderse, který po delších jednáních s ředitelstvím festivalu odřekl. Na samotnou inscenaci prvního dílu, respektive předběžného večera (trvá dvě hodiny!) mu prý dokonce zbylo – stěžoval si – jen devět dní. Skutečnost, že bude Ring v roce 2013 inscenovat, věděl ovšem již dva roky předtím. Zdá se mi, že si Castorf vůbec rád stěžuje a provokuje v naději, že si bude moci stěžovat. Není pochyb o tom, že Wagner je autorem „nejněmečtějším“. Inscenátory proto svádí právě tato skutečnost, k vyrovnávání se – přes Wagnera – s německou minulostí i současností, s německou identitou. A samozřejmě i Castorfovi je Nibelungův prsten projekční plochou – jím značně rozbitých, karikovaných – dějin minulého století. Se soustředěním především na dění v Německu a v souvislosti s Německem. Režisér trpí silnou "ostalgií Děj Prstenu přesunul mimo jiné do bývalé NDR (i když ne moc důsledně). Když ředitelství chtělo vyhodit, nebo snad dokonce vyhodilo z představení jakýsi enderácký plakát, cítil se podle svých slov jako v bývalé NDR a požádal o právní podporu Gregora Gysiho (významného právníka stojícího ostatně jako každý, kdo za vlády jedné strany obhajoval disidenty, v podezření ze spolupráce s východoněmeckou Stasi, jednoho z hlavních činitelů Strany levých, následnické strany bývalé vládnoucí SED). Myslím si, že trpí silnou "ostalgií", jak se tomu v Německu říká (Osten = východ), tedy nostalgií po bývalé NDR. Tam se dalo perfektně provokovat! Například v Basileji, kde zinscenoval dosti nekonvenčně Schillerova Wilhelma Tella (dalo by se říci, že ideologickokriticky, bez spříseženecké přísahy) ho pochválili za objevné pojetí, což samozřejmě zklame... Plakátu jsem si v opulentní inscenaci nepovšiml, takže se možná ředitelství nakonec přece jen proti „zůstatkovému marxistovi“, jak se rád označuje, prosadilo, ale zato velké světelné reklamy národního podniku Chemických závodů Buna v posledním díle ano. Castorf v Basileji inscenoval několikrát – ve Verdiho Othellovi osvětloval jednou místo jeviště hlediště, což bylo docela praktické, neboť si divák mohl pozorně přečíst text opery. Tento režijní nápad přenesl i do Bayreuthu – i když v podstatně oslabené verzi. Přesto se oslepování některým divákům nelíbilo a dost si na ně o přestávce stěžovali. Stejně je neuchvátila skutečnost, že Siegfried vyřídil Fafnera salvou ze samopalu prý značky Kalašnikov (nevyznám se ve zbraních), který se mu podařilo nějak objevit, když si koval meč Nothung. Popravdě jsme se všichni dost lekli, i když upozornění na střelbu jsme nalezli na sedadlech. Navíc randál přehlušil a přerušil Wagnerovu hudbu (prý ale výsledky měření potvrdily, že by škody na sluchu nastat neměly). Gitler nesmí dobít Baku Ale popořadě. Předvečerem cyklu je Zlato Rýna. Režisér nahradil zlato (bohatství) ropou a prsten (bájnou moc) poměrně konkrétní politickou mocí minulého století. Děj zasadil na americký západ (někam, kde se těží ropa, nejspíš do Texasu), přesněji do čerpací stanice pohonných hmot na Rout 66 (Road 66), dcery Rýna proměnil v nudící se animírky, popřípadě prostitutky, Albericha ve chlípného troubu, ze kterého si děvčata střílí, sídlo německých Bohů Valhallu v onu čerpací stanici s motelem nahoře a barem, ve kterém i za velmi nepříhodných situací známých z amerických filmů (jejichž estetiku inscenace kopírovala) „šikovně“ obsluhoval hubený pomenší černovlasý barman. S ním jsme se pak setkávali ve všech dílech Prstenu - šlo o Castorfova asistenta Patrica Seiberta. Postupně ze statisty stal jednou ze stálic Prstenu a svým způsobem (nejmenovanou) hlavní postavou. Ale to už jsem zas napřed a postupuji jako Wagner na přeskáčku, čili zpět: bůh Votan osobně je děvkař, mafiózo a kapitalista, který se v motelu pochybné kategorie povaluje v posteli nejen s Frickou, ale i se svou sestrou, bohyní a pohlednou blondýnkou Freiou. Ačkoliv srbský výtvarník (Alexandar Denič) používá – velice inteligentně - točny, takže máme možnost sledovat dění a prostor z různých stran, uspokojuje Castorf naše voyerství ještě filmovými pohledy na skryté scény (po scéně pobíhá kameraman) a filmovými dotáčkami promítanými na plátno. Obři Fafner a Fasolt přicházejí s basebalovými pálkami jako dosti špinaví násilníci jakýmsi sklepením nebo garáží rovněž v dotáčce a ohrožují Votanovo pěkné auto. Nejzajímavější je závěrečná dotáčka, kdy „Rusalky“ plavou a potápí se v bazénu (film, který i ony sledují v televizi) a při tom nám živě zpívají. Kamera je ovšem i zrádná – dost mne pobavilo vidět, jak na vodě bazénu plavou cihly zlata. Die Walküre (Valküra), první díl cyklu, se odehrává v předrevolučním i porevolučním Rusku, tedy SSSR, ještě přesněji v Ázerbájdžánu v Baku. I tam se těžila a těží ropa. Po incestu Sieglindy s bratrem Siegmundem, při němž je zplozen Siegfried (2. díl) vidíme v dotáčce úspěšný vrt ropného ložiska tedy gejzír ropy (sic!). Sieglindin manžel Hunding se podobá nebezpečně Stalinovi a Wotan je zprvu kapitalista. To se mění Velkou říjnovou revolucí, o které se dovídáme z filmových projekcí filmů Ejzenštajna nebo Pudovkina, možná že i z dotáček v jejich stylu. Napadlo mne, že třeba chtěl Castorf ono nevědoucí a neuvědomělé buržoazní publikum poučit o chodu dějin... Na každý pád Walküry, co normálně – tedy dle Wagnera - odnášejí padlé hrdina do Walhally, se v Castorfově podání věnují hrdinům práce, kteří zahynuli při plynovém výbuchu. Jejich slavné jízdy, na jejíž hudbu se vždy publikum těší (dirigentem pěkně zvýrazněna), se nemůže zúčastnit Brünhilde, poněvadž ta neuposlechla otce Wotana a pomohla Siegmundovi v čestném souboji s Hundingem. I Seibert se mihne coby uvězněný intelektuál. Scéna znázorňuje těžní věž, pumpu a především jakési skladiště s haraburdím, na jehož vrcholu září rudá hvězda. Wotan si nechá narůst Trockého vousy, přidá se – možná z oportunismu, tak zůstane vedoucím výroby - na stranu bolševiků, stane se funkcionářem a čte Pravdu. Opravdu čte Pravdu v azbuce (!), jak vidíme na plátně. Ale Sovětský svaz napadne Gitler (v azbuce). Opět dotáčky, na kterých mimo jiné rusky a v azbuce stojí, že Baku Gitler nesmí dobít: „Ani kapku ropy zachvatiteli!“ Nevím, co dělají návštěvníci neznalí azbuky a těch je pochopitelně v Německu většina. Můj soused se vyptával mne, poněvadž jsem prozradil, že rusky umím. Gitler Baku nedobude. A Brünhilde zde – místo dle libreta na hoře obklopena ohněm, z kterého ji má vysvobodit skutečný hrdina předurčený k velkým hrdinským činům, tedy Siegfried – zůstává v blízkosti obrovského hořícího barelu. Muset zůstat v Ázerbájdžánu je zřejmě i Wotanovi trest dostatečný. Na takovou blbost by ani soudruzi z politbyra nepřišli „Siegfried“ (2. díl cyklu) bydlí se svým vychovatelem kovářem Mimem ve stylovém stříbrně se lesknoucím obytném voze, který lze směrem k publiku otevřít (toho je hojně využíváno) pod sochami v obrovité skalní stěně připomínajícími americký Mount Rushmore: jen místo hlav amerických prezidentů vidíme hlavy Marxe, Lenina, Stalina a Mao Ce-tunga, tedy bohů minulého století. Pozoruhodné je, že se tito „bozi“ různým osvětlením v některých okamžicích proměňují v jiné osoby – měl jsem dojem (a nejen já, diskutovali jsme o tom se sousedem), že se například Stalin proměnil v M. Albrightovou. Mime chce nejinak než v originálu zneužít Siegfrieda k získání prstenu. Nejenže se pokouší vykovat meč, který by poněkud pubertálně se nudící Siegfried nezlomil, což se mu pochopitelně nedaří, ale drží si i Castorfova asistenta jednou jako medvěda, podruhé jako sluhu, který šplhá po lešení, aby mohl tvář Marxe „šidlat“ omývacím zařízením. Děj se konečně dostává do Německa, převážně do toho východního, neboť na opačné straně scény je prakticky přesná kopie berlínského Alexandrova náměstí, kam odchází Siegfried poté, co odrovnal Fafnera samopalem, při čemž mu na jazyk kápla kapka jeho krve. To mu umožňuje rozumět řeči ptáků. Prakticky této schopnosti využije v Berlíně na Alexandrově náměstí, kde potká lesního ptáčka, zpěváčka, dost hezkou slečnu, připomínající zpěvačku třeba z Moulin Rouge. Ta si sundá boty, svlékne punčochy a pak i kalhotky. Všichni čekáme, co bude dál, ovšem vzhledem k tomu, že se při orálním sexu špatně zpívá, k očekávanému – pořád mu to tak nějak naznačovala, jako, že by měl a jelimánek Siegfried věděl nejspíš z internetu, že se něco takového dělá – nedošlo. Kohabitovat začali až na konci aktu, poté co mu sdělila, že by měl šanci u Brünhildy, která spí na hoře (ovšem v tomto případě v Baku) a opona už padala. To už ovšem nezpívali. Byla to nejspíš jen „rychlovka“ (quickie), protože pauza byla krátká. Přesto se to některým divákům nelíbilo a volali, jak se to v Německu dělá, bů. Pravda je, že tím byl trochu narušen původní smysl a děj opery, pokud jde o dospívání Siegfrieda: ten má totiž poznat lásku až s Brünhildou. Ale víme, že dnes to bývá jinak. Po pauze také na Alexandrově náměstí v restauraci v prvním patře se schází při špagetách a víně (také kouří – podle libreta se scéna odehrává v nepřístupné divočině) již dosti sešlý Wotan s bohyní země Erdou, tou, se kterou má Brünhildu. Vše sleduje kameraman (takže představitel Wotana musí skutečně mezi zpěvem i polykat (také to si už Castorf vyzkoušel v Basileji) a číšník, který možná pracuje pro Stasi, jinak opět Castorfův asistent a statista. Slídící kamera má tentokrát i funkci naznačit, že se pohybujeme v policejním státě. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Wotan má starosti a ptá se té „nejmoudřejší ženy“, tedy Erdy (die Erde = Země), jak zastavit „valící se kola“: „sage mir nun, wie besiegt die Sorge der Gott“ („řekni mi, jak zvítězí bůh nad starostí“). Erda neví, co říci. A dost naštvaně odejde (v originálu Wotanem probuzena upadá zase do spánku). Ale vrátí se a je pro změnu přítulná. A než se nadějeme, rozepne Votanovi poklopec a začne mu (trochu odvrácena od publika, kamera snímá jen její kývající hlavu) provádět felaci. Sledovali jsme to se zájmem na velkém plátně v přímém přenosu za doprovodu mimořádně kvalitní hudby. Jenže bohužel před vrcholem přišel číšník s tím, že má Wotan vyrovnat úhradu a protože neměl – asi východní – peníze, prchá Wotan skrze zeď k těm sochám... Myslím si, že na západ, protože na takovou blbost, by na východě snad ani soudruzi z politbyra nepřišli, tedy že by postavili socialistický Rushmore (navíc Mao nebyl u evropských soudruhů ke konce svého žití moc v oblibě). A tak si chudák Wotan ani pořádně neužil. Napadá mne ovšem, že tato scéna patří spíše do politického kontextu jiné – významné kapitalistické - země, ne? I Siegfried posedává s Brünhildou ve shora zmíněné restauraci – některé návštěvníky představení trochu iritovalo, že má Brünhilde při buzení i teď jiné oblečení, než když usínala, což se stává v některých filmech, pracuje-li špatně skriptka, ale Castorfovi takové detaily zřejmě nevadí. Na náměstí přijdou dva krokodýli (podle mne je to připomínkou 2. světové války, kdy skutečně krokodýli při bombardování utekli ze zoologické zahrady a dostali se až sem). V představení přichází na scénu zrovna v okamžiku, kdy to mezi Brünhildou a Siegfriedem eroticky jiskří. Jeden z krokodýlů sežere slunečník, druhý ptáčka zpěváčka z předchozího aktu, ovšem Siegfried ho, tedy ji, vytáhne krokodýlovi z tlamy za nohu. Chtěl(a) se mu – už zase – ráda patřičně odvděčit. Siegfried by si to asi nechal opět líbit. Ale Brünhilde (byla těhotná, tedy skutečně, nebylo to způsobeno režijní, ale jinou koncepcí, takže klobouk dolů před výkonem zpěvačky Catherinou Foster) ji dost hrubě odstrčila. "Sociální plastika", které divák nerozumí Není pochyb o tom, že Castorf své město Berlín zná a ví o něm více nežli my. Takže asi bude vědět, proč tam situoval v posledním dílu Prstenu „Soumraku bohů“ do sklepa svatyni Woodoo. V ní zprvu jako kněžky působí tři sudičky (Norny) a později souloží bezdomovecký pár. Že by již v roce 2013 jasnozřivá předzvěst utečenecké vlny? Ke svatyni se jezdí výtahem a také přichází po rudém schodišti na levé straně jeviště připomínajícím slavné oděské schody z Ejzenštejnova filmu Křižník Potěmkin, po kterém se zřítí při střelbě policistů do manifestujících dělníků kočárek, z něhož vypadne miminko. A skutečně brzy se objeví i nám všem již známý asistent Patric Seibert s kočárkem, skutálí se (co dneska dramaturgové a režijní asistenti musí všechno umět!) a z kočárku se rozsypou jablka. Opět se míchá socialismus s kapitalismem: pobavil mne neonový nápis ...XANDERPLATZ (Alexanderplatz – tedy evidentní charakteristika socialismu s jeho vypadávajícími neony), ale kiosek s kebabem, ve kterém opět - jak jinak – působí Patric Seibert (obsluhuje sbor hostů pozvaných Hagenem na svatbu, mimochodem jediná sborová scéna), ale patří spíš do současnosti. O zahalené budově vypadající jako Bundestag (tak nějak, jak jej zahalil před lety Christo) nemluvě. Poté, co se plachta odhalí, zjišťujeme, že jde o Wall Street. Zřejmé poselství: svět není řízen již ani bohy, ani rabiátskými petrolejovými manažéry, ale americkou burzou. Dcery Rýna – i nadále lehká děvčata – sem odjedou autem protestovat proti zneužívání umění jako spekulačního objektu. To Brünhilde je jiný formát – je tak zdisgustována, že zapálí benzín, ale ze světového požáru zbude nakonec jen nám již známý hořící sud. Bojím se, aby se Castorf nepletl. Castorfova inscenace je prý vyrovnáváním se se dvěma utopiemi (zdůrazňoval několikrát dr. Friedrich z Wagnerova muzea v pravidelných dopoledních úvodech) – kapitalismem a socialismem. K tomu je třeba podotknout, že kapitalismus žádnou utopií není, nýbrž hospodářskou praxí (že je ideologicky podpořen, je už jiná věc). Castorfovi téměř úplné změnění děje velké problémy nedělá, myslí si, že konec konců, i Wagner kompiloval a divák nemusí všemu rozumět (a také vše vidět, z některých míst totiž údajně není vidět celá scéna) – prý to v životě není jinak. Na druhou stranu mu neušlo, že přesuny děje a prostředí nikdy moc dobře nefungují a tak prý mu nejde o sémantické, nýbrž o asociativní porozumění. Tedy takové, kde nemusí být udržována, podobně jako ve snu, logika. Prý tak vznikají dvě paralelní díla – Wagnerovo hudebně dramatické a Castorfova „sociální plastika“. Co mně na této „sociální plastice“ nejvíce vadí, je skutečnost, že Castorf vytváří inscenaci s pohledem do minulosti, tedy přes všechny posuny inscenaci v podstatě historizující. Také si myslím, že jeho soustředění na ropu místo na zlato Wagnerův pohled na svět poněkud zužuje. Nečiní-li jemu významové posuny problémy, činí je rozhodně divákovi. Tady nestačí říci, že člověk nemusí všemu rozumět. Protože jde o enormní posuny v obsahu opery (a oper, týká se i jiných režisérů), bylo by jistě k prospěchu věci, kdyby se v Bayreuthu odhodlali k dalšímu zlomu v tradici a byly tu, stejně jako prakticky ve všech operních domech, promítány titulky. A také kdybychom si to, co si můžeme poslechnout v úvodu k představením, mohli přečíst v programu. Kirill Petrenko jako dirigent inscenace, kterou jsem viděl, byl publikem oslavován – zdá se že on to byl, kdo zachránil dosti chaotické představení. V příštím textu se bude autor zabývat zhodnocením všech aktuálních inscenací.
Čas načtení: 2024-02-26 14:20:00
Silničáři začnou v noci na 27. února s částečnou opravou mostu Ervína Špindlera v Roudnici nad Labem na Litoměřicku. Most je ve špatném technickém stavu a je potřeba vyměnit ložiska.